Král Artuš nebyl ani zdaleka tak blbej, jak jsem čekala.

26. may 2017 at 23:21 | Angelique. |  Angelique. and her movie experiences.

Když jsem před několika měsíci poprvé viděla první trailer na film King Arthur: Legend of Sword, naprosto jsem se do něj zamilovala na první pohled. V mozku mi někde v koutku stále šrotovalo, ať si dám pozor, že to stejně bude sračka a tudíž ať se na to moc neděším, ale já věřím dost často svojí intuici a má intuice mi v tomto případě říkala, že ten film si zamiluju podobně, jako ten trailer. A tak, když mi napsala kamarádka, jestli s ní na film nechci zajít, neváhala jsem ani půl vteřiny. Vyřešila tím totiž mé dilema, koho na ten film násilím donutit jít, protože kupodivu nikdo jít nechtěl. Lidé totiž automaticky předpokládají, že podobné filmy budou naprosto debilní, jakmile je to nějaký náznak historického filmu nebo adaptace nějaké hodně staré legendy. Řekněme si to narovinu, i já mám s podobnými filmy špatné zkušenosti a jsem v tomhle ohledu opatrná, ale tentokrát jsem byla rozhodnutá, že tam půjdu a zkrátka si to užiju. A to přesně se stalo. Protože věřte tomu nebo ne, Král Artuš: Legenda o meči není zdaleka tak blbej, jak byste čekali. Vlastně naopak. Je naprosto epickej! A kdo se o něm chce dozvědět trochu víc, může pokračovat ve čtení v celém článku. Úplně nevylučuju, že mi sem tam uklouzne nějaký ten spoiler, tak na vlastní nebezpečí. I proto jsem chtěla v úvodu říct, že to rozhodně nejsou vyhozené peníze, pokud máte rádi fantazy jako takové a příliš legendu o Artušovi neprožíváte. Pokud máte náhodou silnou fóbii z hadů, že vám vadí, i když jsou jen na plátně nebo v televizi, tak byste měli film taky vynechat, ale jinak? Jinak to s ním riskněte, protože vás rozhodně nečeká nudná podívaná.

 

No longer 22.

13. may 2017 at 21:26 | Angelique. |  diary
Tyhle články nejsou zrovna dvakrát originální, já vím. Myslím, že jsem sem psala už dva roky po sobě, no longer 20 nebo no longer 21, ale z nějakého důvodu mívám potřebu okomentovat to, že jsem zase o rok starší. Vlastně ani nevím proč, zkrátka mám prostě náladu o tom napsat. Už jsou to dva týdny, co mi není dvaadvacet. Dneska to jsou přesně dva týdny, co mi bylo třiadvacet a mám z toho takové smíšené pocit. Jsem ráda, že už se zase můžu hlásat lichým věkem, na druhou stranu jsem si na dvaadvacet tak nějak zvykla a přijde mi, že vnitřně je pro mě ten přechod z 22 na 23 let větším milníkem, než třeba z 19 na 20, a to člověk opouštěl skupinu náctiletých, to by měl být ten správný big deal. Asi je to trochu tím, že rok od roku jsem stále víc a víc v depresi z toho, že stárnu, ale můj život není ničím výjimečný. A tak jsem se rozhodla, že když už je mi třiadvacet, že si nabarvím vlasy na fialovo a odjedu na půl roku do Utrechtu. Taky si chci nechat dát piercing do nosu a potetovat se, ale začnu těmi vlasy. Už se na to těším, pak vám dám určitě vědět, pokud ne tady, tak na instagramu určitě. Za ten uplynulý rok se toho upřímně moc nezměnilo. Byla jsem na pár místech po Evropě a to bylo každopádně fajn, postoupila jsem do dalšího ročníku ve škole a to je asi v podstatě všechno. Na tumblru stále vyjíždí porno na cokoliv, co zadáte do vyhledáváče, a to včetně "birthday gif", takže vše při starém a Země se pořád točí. Rok, kdy mi bylo 22 zase utekl jako voda a rok, kdy mi bude 23 nejspíš uteče úplně stejně rychle. Ačkoliv těmi 5 měsíci v Utrechtu se to možná trochu zpomalí. A k tomu se možná ještě i naučím konečně nizozemsky...

Jak jsem vlastně oslavila svoje 23. narozeniny? No, původní plán byl, že pořádně zapaříme s nejlepší kamarádkou Emily na letošním pražském Majálesu. Ten se většinou koná kolem mých narozenin, takže už je to taková tradice. Tentokrát to vyšlo přesně na 29. duben, takže oslava byla jasná. Plánovala jsem se decentně opít a hlavně si užít některé ze svých oblíbených kapel. Věci úplně nešly podle plánu, protože hned za druhým rohem jsem si v průvodu vklínila nohu do tramvajový koleje a vyvrkla jsem si ji. Načež jsem odmítla opustit průvod s tím, že to bude dobrý. No... Nebylo. Vzhledem k tomu, že terén na Majálesu připomínal slavnou scénu z Bridget Jones Baby - což v překladu znamená, že prostor byl pokryt hlubokým, rozrytým bahnem - tak nebyl úplně nejlepší nápad v tom asi tak 5 hodin chodit bez toho, abych si to šla nechat ošetřit. Takže když jsem přetrpěla ve stoje Jeleny, tak už to nešlo vydržet a zamířila jsem ke zdravotníkům, kteří mě ošetřili a poslali pryč. Nemohla jsem v podstatě chodit a tak pro mě přijeli rodiče, kteří museli prorazit policejní zábrany a porušit několik dopravních předpisů, aby se dostali k druhému zdravotnickému stanu, do kterého mě odvezli. Což, řekněme si to narovinu, nebylo úplně to, jak jsem si svoje 23. narozeniny představovala. Na druhou stranu jsem si užila průvod s Rybičkama 48, viděla jsem i půl písničky Kluse, kterej šel s ČVUT a viděla jsem celý Jeleny, takže jsem vlastně viděla téměř všechno, co jsem chtěla. Když jsem čekala, až si pro mě přijedou, slyšela jsem i část Mandrage, takže vlastně úspěšný den. Emily mi ještě ke všemu sehnala podpisy od tří členů kapely Jelen, včetně přání brzkého zdraví, čímž mě naprosto dostala a miluju jí za to ještě víc, než doteď.

Sice jsem si úplně nezatrsala, ale já jsem zastáncem toho, že žádný den není vyloženě jen špatný. Vždycky se najde něco dobrého, nebo alespoň většinou, i když je to jen nějaká maličkost. A tentokrát to byla v podstatě půlka dne, takže já netruchlím, je mi to líto, ale netruchlím. Holt příští rok to snad bude lepší. Alespoň se tak nějak podpořila ta moje podivná nálada ohledně přechodu z 22 na 23. Ani jsem neměla pocit, že mám narozeniny, vlastně jsem to tak nějak chtěla spíš vypustit, abych to co nejméně vnímala. Divné... Bude to takhle už každý rok? S každým dalším rokem se bude stárnout stále hůř a hůř? Nebo mi chce tímhle podivným pocitem v žaludku někdo nahoře něco naznačit? To netuším. Každopádně už mi není 22 a snáším to hůř, než bych si myslela. Ale to jediné, co s tím můžu udělat, je se s tím smířit.


O podivné konstelaci hvězd a záchraně ježka.

25. april 2017 at 23:40 | Angelique. |  diary
Občas mi přijde, že na tenhle blog píšu jen ze dvou důvodů. Buď jsem byla v kině na nějakém filmu a hrozně hrozně hrozně moc vám o tom potřebuju něco povědět, nebo mě někdo strašlivě nasral a tudíž se potřebuju trochu vykřičet do světa. Už si ani nepamatuju, kdy jsem naposledy napsala vyloženě optimistický článek. Je to tím, že já zkrátka oprimista nejsem, já jsem realista a bohužel realisté mají občas tu špatnou vlastnost, že vidí věci tak, jak jsou a tudíž o nich ostatní tvrdí, že jsou hrozně pesimističtí. Já ale nejsem zase takový věčně smutný Íjáček, dokonce nejsem ani věčně naštvaný Bručoun ze sedmi trpaslíků od Sněhurky. Nebo se jmenuje Rejpal? Já vlastně ani nevím. Ve skutečnosti se umím dost často smát, dokonce se umím i usmívat a dokonce umím mít i dobré dny. Dnešek takovým dnem byl pouze z části, ale přeci jen alespoň trochu byl. Kdysi dávno, ještě v dobách mého mládí - ha ha ha - jsem vám říkala o projektu, který se jmenoval 100 happy days. Šlo o to, že měl člověk za úkol každý den vyfotit jednu věc, která mu ten den udělala radost. Podstatou tohohle projektu, který tehdy docela letěl, bylo to, aby se člověk naučil vážit si i maličkostí. A ať už jste skeptičtí jakkoliv a nevěříte mi, že se mohlo něco změnit, můj pohled na svět je od té doby opravdu trochu jiný. Ani ne nějak cíleně, zkrátka se obměnilo mé vnímání reality a vnímání všedních věcí, jako je hezké počasí nebo dobrý oběd nebo i jen to, že uslyším v rádiu hezkou písničku.


Před dvěma týdny ve středu jsem měla vážně hodně hodně hoooodně špatnej den. Bylo to takový těžký období. Brácha na tom byl psychicky špatně kvůli smrti kamaráda a já na tom byla psychicky špatně, protože on na tom byl psychicky špatně a taky proto, že mám se svou hlavou starostí až nad hlavu. Už v úterý jsem byla vyčerpaná, protože jsem měla mít ve středu referát na italskou literaturu a četla jsem knížku, která se nedala číst a byla naprosto přííííšerná. Fakt byla hrozná. Jestli někdy uvidíte v knihovně titul Amado Mio od Piera Paola Pasoliniho, tak se jí obloukem vyhněte anebo jí rovnou na místě hoďte do koše, uděláte službu budoucím generacím. Dobře, dobře, zase tak hrozná nebyla, nebudu vás navádět k ničení knih, to rozhodně ne. Každopádně se mi to nelíbilo a taky nenávidím výstupy před třídou, tudíž jsem neměla zrovna největší radost z toho, že musím jít rozebírat Pasoliniho homosexualitu před partou 20 italianistů, z nichž 3 jsou italové a zbylých 17 mluví všichni lépe italsky než já. No odprezentovala jsem to, načež mi profesorka ne úplně taktně naznačila, že vlastně neumím italsky. Načež jsem šla na hodinu nizozemštiny, kde došlo k jistému nedorozumění mezi mnou a učitelem, načež mě seřval jako malou holku a já se v té třídě rozbrečela. Not proud of that. Brečela jsem tak moc, že jsem se málem pozvracela, jenomže jsem neměla ten den co zvracet, tudíž to byl pouze pocit. A tak jsem do konce hodiny seděla na záchodku a snažila se zvracet, což mi nešlo.

Nesnáším tyhle momenty. Moc často se mi to nestává, ale byla to chvíle, kdy jsem prostě nemohla přestat brečet. A brečela jsem celou cestu až domů, a to jsem šla hodinu z autobusové zastávky pěšky, protože mi ujel autobus před nosem a já si říkala, že si aspoň vyvětrám hlavu. Proč o tom vůbec mluvím? Ani nevím, tenhle článek zase ztratil to, co jsem chtěla, aby v něm bylo. Každopádně jak jsem šla pěšky až domů, narazila jsem u silnice na ježka. Bydlím u lesa, není to nic neobvyklého. Po areálu porodnice se nám producíruje stádo muflonů o čtyřiceti kusech. Minimálně. No ježek si to štrádoval přímo do silnice, vstříc jisté smrti a tak jsem zakročila a zachránila jsem mu život. Otázkou je, na jak dlouho, ale žádný mastný flek jsem tam další den neviděla, takže věřím, že to zvládnul.

V tu chvíli - dostáváme se k rozuzlení - mi to všechno seplo dohromady, celý ten den a najednou už se mi ani brečet nechtělo. Došlo mi, že kdybych neměla ten referát, tak by mě vyučující nepotopila, kdyby mě nepotopila, tak bych nebyla tak mimo na té další hodně, kdybych nebyla tak mimo na té další hodině, tak by mě Remco neseřval (ne, nejmenuje se tak doopravdy) a kdyby mě Remco neseřval, nespustil by se vodopád emocí, které jsem se snažila držet pod pokličkou. A kdyby se nespustil, nešla bych domů, šla bych místo toho na italštinu. A kdybych šla na italštinu, tak bych nestála 20 minut v metru bez toho, abych nastoupila, když jsem se snažila uklidnit. Kdybych tam těch 20 minut nestála, dojela bych na zastávku, kde by mi třeba neujel autobus a i kdyby ujel, neměla bych důvod se snažit rozdýchat hysterák. A kdyby mi ten autobus neujel a já neměla potřebu rozdýchávat hysterák, nešla bych domů pěšky a nenarazila na ježka, který už už vcházel přímo pod kola aut. Vešel by tam a na 100% by ho tam něco rozmázlo, případně by někdo zabrzdil, další by to neubrzdil, a ježek by způsobil hromadnou nehodu a potom stejně dost možná zemřel nehezkou smrtí. Čímž chci říct, ačkoliv je tento můj způsob poněkud krkolomný, že občas opravdu platí, že všechno zlé je k něčemu dobré. A že i na tom nejstrašnějším dni se dá vždycky najít alespoň nějaký ten paprsek světla ve tmě. Dneska třeba byla tím paprskem Rosie, po té, co jsem nedoléčená musela do školy a naprosto jsem vyhořela v nizozemském diktátu. Sešla jsem se s Rosie a hned mi zase bylo mnohem líp, přestože mi bylo zle. Ať už je váš pohled na svět jakýkoliv, zkoušejte hledat ty dobré věci. Protože když člověk vidí jen to špatné a toho dobrého si nevšímá, protože to není dobré dostatečně, ztrácí energii a víru v lidstvo a život jako takový.
 


Ze života vrby.

21. april 2017 at 0:38 | Angelique. |  diary
V poslední době dost často přemýšlím o tom, jak hrozné toxické jsou některé moje vztahy. Vzhledem k tomu, že romantický vztahy aktuálně nevedu, myslím tím vztahy přátelského rázu. Otázkou ale zůstává, jestli to skutečně považovat za přátelství a ne pouze za náhodně známosti. Ačkoliv tenhle termín má spíš ten sexuální podtext. Možná to tak někdo máte taky... Já zkrátka žiju život profesionální vrby. Vlastně ne. Kdybych byla profesionální, tak by mi za to aspoň platili. Já jsem ale od přírody vrba, poslouchám cizí problémy, vyslechnu cizí trápení, poslouchám povzdechy nad nesnesitelnou těžkostí bytí a k tomu mám ještě holou řiť. Ne že bych si snad chtěla něco účtovat za to, že někoho vyslechu... Kdybych ale vybírala dvacku za každou jednu věc, se kterou se mi někdo svěří, mám za tejden na další tandemovej seskok. Dobře, to možná trochu přehánim, ale nenašel tak moc. Třeba teď, když ťukam na tabletu tenhle článek a hádám se s autokorektem, píše mi Katarína. Vlastně už je to ani nepřekvapuje...


Každý člověk je někdy sobecký, protože každý by měl občas myslet i na sebe. Já jsem třeba dneska obešla trochu obloukem pána, co prodává Nový prostor, protože jsem neměla drobný a nechtěla jsem se zdržovat. Ano. Sobecké. Ale on tam bývá často a zítra nebo příští týden si ho koupím jako každý měsíc. Jsou ale lidé jako třeba zmiňovaná Katarína, kteří na sebe myslí 24/7 a na nikoho jiného jim už nezbývá čas. A já nechápu, jak může sama se sebou žít. Já bych se ze sebe zbláznila, být jako ona. Jenže já jsem povaha zvláštní. Já poslouchám a moc nemluvím. Někdy bych i chtěla mluvit, ale ostatní jsou výraznější nebo moc zabraní do sebe, aby poslouchali oni. Protože samozřejmě, že jejich problémy jsou ty nejhorší... S notnou dávkou důrazu na to, že ať už se vy máte jakkoliv blbě, dotyčný stěžovač se má dozajista hůř. Jo, to že se někdo pohádá s přítelem je totiž horší než když se bra hub kamarád zabije na motorce. Jistě.

Nejhorší je, že ztracim trpělivost. Já, která jsem mezi svými nejbližšími přáteli známá jako ten nejtrpělivêjší člověk, jakého znají. Nejvíc je štvou takové ty výkřiky do tmy, kdy jdine, co dotyčný chce, je slyšet jaký je chudák. Neni to jen Kat. Těch lidí se nahromadila spousta. A čím víc jich je tím horšímu psychickému stavu se těším. A ono se to nabaluje. Dřív nebo později si lidé začnou všímat toho, že jsem dobrý posluchač a začnou toho využívat. A později zneužívat. A je tomu baví... Občas je baví, že jsem ten, komu se svěřují..? Ale v poslední době jsem z toho akorát unavená. Hlavně proto, že vidím jak jsou ti lidé sobečtí a o mě se vůbec nezajímají. Já nejsem zrovna svěřovací typ, ale občas by bylo fajn slyšet na něco, co řeknu, i nějakou jinou reakci, než to, že "to je ještě dobrý, to já tohle a tamto..." Už nevím co na to těm lidem říkat. A tak často prostě mlčím. Někteří si toho ani nevšimnou. Občas se přistihnu, že říkám to, co chtějí slyšet a ne to, domek myslím. Protože už mě nebaví poslouchat padesát důvodů proč to tak není nebojoval to tak nejde vyřešit. A v téhle momentech si připadám tak sama, jako nikdy jindy. Paradoxně přestože tam sedím s nimi. Mam z tehlenlidi totiž dojem, že jsou kamarádi, jen když se to hodí jim... A že ve skutečnosti jsem jim úplně ukradená.

13 reasons why.

15. april 2017 at 22:58 | Angelique. |  Angelique. and her movie experiences.

Se seriály mi to moc nejde. Nejsem dobrá v tom vydržet koukat na nějaký seriál. V podstatě u všech seriálů, na které se začnu koukat, se mi stane, že mě buď přestanou bavit a přestanu se koukat úplně, nebo začnu sledovat jen některé části na youtube anebo na ně zkrátka přestanu mít čas. Aktuálně moc seriálů pravidelně nesleduju. Nedávno jsem začala koukat na Iron Fista, ale u mě je takové zakleté to číslo 6. Zkoukla jsem 6 dílů a přestala se dívat. To samé se mi stalo i u dalších Netflix seriálů tohoto typu, jako třeba Jessica Jones nebo Daredevil. A přestože bych to chtěla dokoukat, tak nějak mám pocit, že bych měla dělat něco užitečnějšího, což potom stejně nedělám, ale aspoň nestrávím celý den koukáním se na seriál. Aktuálně sleduju akorát Blindspot a Shadowhunters, a obojí má teď pro změnu pauzu, takže nekoukám na nic. Před pár dny mi ale kamarádka připomněla, že jsem před několika týdny viděla trailer na seriál s názvem 13 reasons why a přestože jsem nebyla zrovna v nejlepším psychickém rozpoložení, rozhodla jsem se, že ho zkusím. Je to další seriál od Netflixu, podle knížky autora Jaye Ashera Thirteen Reasons Why. A ačkoliv jsem byla zezačátku poměrně skeptická, musím říct, že mě ve výsledku seriál vážně dostal a myslím, že by si tenhle seriál měla pustit spousta lidí, protože je to o hodně závažném tématu.

Hannah Baker byla 17 letá středoškolská studentka, která šokovala své rodiče, lidi ve škole a celé okolí tím, že si vzala život a zdá se, že nikdo pořádně neví proč, protože svým rodičům nenechala ani vzkaz na rozloučenou. Hannah ale svou sebevraždu už nějakou chvíli plánovala. Nahrála svůj hlas na 7 kazet, na kterých zanechala vyprávění o svém životě. O 13 důvodech, proč spáchala sebevraždu. Na každé straně kazety mluví o jednom ze svých spolužáků ze střední školy, včetně hlavního hrdiny, Claye. Ten byl do Hanny beznadějně zamilovaný, ale nikdy jí to nedokázal říct. Seriál začíná v momentě, kdy se kazety s nahrávkami dostaly od předchozího posluchače ke Clayovi. Pro toho je téměř nesnesitelné poslouchat její hlas a docela mu z toho hrabe. Postupně zjišťuje pravdu o některých událostech posledních několika měsíců a je pro něj téměř nemožné se tím prokousat a hlavně s tím nic nedělat. A s každou další nahrávkou se dostává blíž a blíž i k té, která se týká jeho osoby. Všichni, kteří kazety slyšeli, chtějí udržet tajemství a s každou další nahrávkou Clay odhaluje horší a horší události.

To je ve zkratce tak nějak hlavní dějová linka. A teď už tedy k trochu konkrétnějším záležitostem. Můžete tedy čekat i nějaké ty spoilery, protože se k některým věcem potřebuji vyjádřit, takže pokud vám vadí a ještě jste seriál neviděli, nečtěte dál. Na seriál jsem se začala koukat v ne zrovna dobrém rozpoložení. Měla jsem hodně blbý týden, ale zkrátka jsem tak nějak měla náladu a chtěla jsem to zkusit. Hned od začátku mě to chytlo, protože je to skutečně zajímavý námět a je to zajímavě natočeno. Seriálem se promítají dvě roviny... nebo dejme tomu tři roviny. Současnost, minulost a několik málo scén na téma "co by mohlo být, kdyby". Když Hannah vypráví, většinou spolu s tím i běží flashback na to, jak se daná situace podle "Hanniny pravdy" stala. Ale samozřejmě, že každý příběh má dvě strany. V jednom díle se třeba dozvídáme, že se něco stalo trochu jinak, než Hannah řekla, přestože ona zřejmě byla přesvědčená o tom, že se to tak stalo. Postava měla ale důkaz, že se to tak, jak Hannah řekla, nestalo, což vás najednou nutí váhat o tom, jestli Hanně věříte úplně všechno, nebo ne. I pokud se ale malé detaily lišily, to hlavní byla pravda. Já jsem ale upřímně zezačátku měla dost problém s postavou Hanny. A vlastně tak nějak pořád trochu mám, přestože s ní zároveň soucítím, protože si prošla peklem.

Projekt 2017/2018: Erasmus

7. april 2017 at 15:29 | Angelique. |  articles
Před několika měsíci jsem napsala podobný článek, který se týkal plánu toho, jakým směrem chci, aby se můj život ubíral. Ten článek se jmenuje Projekt 2018/2019: Kanada a článkem, kterým teď píšu, se nemění to, že chci projekt Kanada stále uskutečnit. Možná se ale posune o rok, možná ho zvládnu realizovat bez odkládání, ale nejsem si úplně jistá, jestli je taková možnost vůbec reálná. Protože mě ale očividně baví si komplikovat život, rozhodla jsem se přihlásit do výběrového řízení, abych mohla v příštím roce vyjet na Erasmus do Nizozemska. Už jsem se vám o tom zmiňovala v tomhle článku, ale tehdy to ještě nebylo vůbec jisté, jestli do toho půjdu nebo ne. Okolnosti se totiž trochu změnily a ve chvíli, kdy jsem zjistila, že můžu vyjet pouze na 5 měsíců a nemusím jet na celý rok, rozhodnutí přišlo záhy. Ale známe mě a velká životní rozhodnutí. Bylo to hodně náročné a upřímně si myslím, že si to pořád tak trochu neuvědomuju. Mění se tím spousta věcí, např. to, že si buď musím odložit státnice z italianistiky úplně o rok, nebo je budu muset udělat už v červnu. Což mi značně komplikuje situaci, jelikož jsem s něčím takovým vůbec nepočítala a tudíž jsem z toho trochu v krizi. Proč musím dělat státnice už v červnu? Protože školní rok na Utrechtské univerzitě začíná už asi druhý týden v září, tudíž budu muset odjet hned na začátku září a nestihnu tudíž dělat v září státnice. Dozvěděla jsem se ale, že můžu mít neodevzdanou bakalářku a stejně dělat státnice, tudíž to vypadá, že bakalářku budu obhajovat až příští rok v červnu, ale státnice si udělám už letos. To všechno je ještě otázka několika dalších rozhodnutí, která musím učinit.

Všechno se to ale točilo v teoretické rovině až do chvíle, kdy jsem v podstatě brečela nad motivačním dopisem, který musel být na dvě strany a který musel být psaný nizozemsky. Odevzdat jsem ho měla do 30. března, ale víkend před tím jsem si vesele chodila po Miláně, tudíž jsem neměla absolutně čas na tom dělat. A tak klasicky v Angie. stylu jsem to patlala téměř na poslední chvíli. Pomáhala mi s tím jedna kamarádka, která je napůl nizozemka, abych tam neměla nějaké neskousnutelné chyby, a odevzdala jsem dopis k výběrovému řízení. Potom už to šlo rychle. Byla jsem nominována katedrou Nederlandistiky a dnes mi naše katederní koordinátorka oznámila, že už přišla z Utrechtu odpoveď, že mě berou. Prý to ale ještě bylo napínavé, protože se na poslední chvíli přihlásila nějaká magistra a ta by přede mnou měla přednost. To by pro mě ale znamenalo nejspíš pouze to, že bych nejela do Utrechtu, ale do Leidenu. Hodně dlouho jsem přemýšlela, jestli jsem s Utrechtem neudělala chybu a tak bych se asi ani nezlobila, ale každopádně už je ruka v rukávu a mě teď kromě hory papírování čeká cesta do Utrechtu na 5 měsíců.

Cesta k odpuštění nemá konce, zdá se.

7. march 2017 at 20:05 | Angelique. |  diary

Jakou jinou animaci vybrat pro tenhle článek, než zachmuřeného Madse Mikkelsena hledícího do dáli. Zrovna ve zprávách mluvili o odsouzení vražedkyně ze Smíchova. Možná jste to zachytili. Doporučený trest? 30 let. Proč to zmiňuji? Protože to ve mně vyvolává nehezké deja vu. Vzpomněla jsem si kvůli tomu na moment, kdy odsoudili vraha někoho, koho jsem znala. Člověka, který zabil svého spolubydlícího a jeho přítelkyni jen proto, že se pohádali kvůli nepořádku. Soudce snížil jeho trest z navrhovaného doživotí na 30 let, i přes brutalitu činu, který spáchal. S odůvodněním, že dvojnásobnou vraždu neplánoval. Nevím, za co už lidé dostanou doživotí, když ne za to, že svážou, ubodají a nechají pomalu umírat dva lidi. Musela se dívat na to, jak její přítel umírá s vědomím, že s největší pravděpodobností zemře taky. Nikdo si nedovede představit, co musela v tu chvíli prožívat. Od té chvíle, co ho za to odsoudili, uběhla už dlouhá doba. Pamatuju si, jak hrozně naštvaná jsem byla, když jsem zjistila, že nedostal doživotí, ale jenom 30 let. To není adekvátní trest za brutální vraždu dvou lidí. Zkrátka není. Přijde vám to tak obzvlášť v okamžiku, když jste znali ty, kterým to udělal. Když víte, že vzal dva mladé životy a k tomu navždycky poznamenal každého, kdo je znal. Vysál z nás všech na několik měsíců život. Pamatuju si chvíle, kdy jsem brečela tak moc, až jsem nemohla dýchat. Občas se stane, že zemře mladý člověk a vždycky je to strašné. Ale když se zabije v autě, je to jiné. Když ho někdo brutálně zavraždí, donutí vás to změnit pohled na svět. Nás všechny to donutilo dospět, mnohem rychleji, než bychom bývali chtěli. Věděli jste už před tím, že se tyhle věci dějí, ale nikdy dřív vás nenapadlo, že by se to mohlo stát někomu z vašeho blízkého okolí. Dojde vám, že nikdo není nedotknutelný.

O tomhle tématu moc často nepíšu. Dokonce jsem i letos vynechala tradiční článek na 3. ledna. Neměla jsem pocit, že je správné se v tom dál patlat. Jsou to čtyři roky. A ať se to může zdát neuvěřitelné, časem všechny ty pocity vyblednou a smutek nahradí vzpomínky, nad kterými se člověk může pousmát. Jsou ale dny, kdy člověka přepadne smutek, nebo ho něco donutí vzpomenout si na to špatné. Já jsem na to výročí letos dokonce zapomněla. Vzpomněla jsem si až odpoledne a cítila jsem se kvůli tomu mizerně. Ale i takhle pracuje čas. Jenže dneska jsem si vzpomněla na ten moment, kdy jsem cítila takový hněv, že mě napadaly strašné myšlenky. A napadly mě před pár minutami znova. Jeden vlámský spisovatel, Dimitri Verhulst je přesvědčený o tom, že lidé jsou z podstaty špatní. Já jsem se vždy snažila věřit v to, že lidé jsou z podstaty dobří. Když ale pak člověka, jako jsem já, napadne, jak by nejraději střelil jiného člověka mezi oči v moment, kdy překročí práh věznice a pustí ho na svobodu, cítím se být nalomená Verhulstovým názorem. Rozdíl mezi mnou a tím, který teď hnije ve vězení, je ale ten, že já bych nikdy nedokázala zabít člověka. Možná jedině v případě, že by mi šlo o život, ale nikdy bych nikoho chladnokrevně nezabila. Vím, že bych to neudělala, ale člověk, který trpí jako součástí OCD neodbytnými myšlenkami, se pak té představy dlouho neumí zbavit, když už se mu jednou zase dostane do hlavy.

Viděla jsem spoustu filmů o schopnosti lidí odpouštět. Četla jsem knihy, četla jsem skutečné příběhy. A přesto je ve mně zakořeněná taková hořkost, kdykoliv si na to, co se před čtyřmi lety stalo, vzpomenu. Prošla jsem si všemi fázemi, dokonce i smířením. Smířila jsem se s krutou realitou lidského bytí a s krutou realitou, že se to skutečně stalo a nic to nezmění. Odpuštění má být prý cestou do ráje, jenomže já na ráj nevěřím a nevěřím ani tomu, že bych někdy v životě dokázala odpustit něco takového. Znamenalo by to, že jsem lepším člověkem, než je on. Na to ale myslím stačí, že nebudu vraždit lidi. Možná by se mi ulevilo, kdybych jednoho dne dokázala dojít na konec cesty až k odpuštění, ale zatím toho zkrátka nejsem schopná. A možná ani nikdy nebudu.

Jak to můžeš vědět?

4. march 2017 at 1:46 | Angelique. |  diary
Nevím, co mě k tomuhle tématu zase přivedlo, ale tak nějak jsem měla tendenci to znovu vytáhnout. Hrozně mě totiž štvou některé věci, které jsou tak nějak v mém věku tabu. Ale proč by vlastně měly být tabu? Vždyť to přece není soutěž. Nemusíme se předhánět v tom, kdo spal s kolika lidma a s jakýma lidma a v kolika letech. Co je vůbec komu do toho? V úterý jsem zažila takovej hrozně surreální zážitek. Vlastně byly hned dva. Jeden už ráno, když jsem letěla do školy (jako obvykle pozdě, jak jinak) a druhý, když jsem šla s jednou z mých nejlepších kamarádek na oběd. Nevím, jak jí tady na blogu říkám, ale dejme tomu, že jí nazveme Shannon. Proč zrovna Shannon vysvětlovat nebudu, ale až si zpětně budu číst, co jsem to sem psala za výblije, tak budu vědět, o koho se jednalo. O co vlastně šlo?

První z nich byl ten, že mě z metra až do školy sledoval nějakej chlap. Nechci to úplně rozebírat, protože to je zase téma na jindy, ale opravdu mi nepřipadá sexy a zajímavý, když mě sleduje až do školy a pak mi lámanou angličtinou řekne, že sem hezká a jestli někam nechci zajít, když mu 8x řeknu, že nemám čas se s ním vybavovat, páč spěchám. Hrozně jsem se pak bála, že si tam na mě počkal po hodině, ale zřejmě jsem ho dostatečně poslala do prdele :D Já nechápu, proč se na mě neustále lepí takový divný typy. To přece neni normální tohle, nebo jo? Mně to teda bylo dost nepříjemný a měla jsem z toho hodně dojem, že ten týpek má stalkerský sklony. Druhou věcí býlo to, co mě vlastně přivedlo k tomuhle článku. Shannon mi totiž na obědě řekla, že si pár kluků z gymplu myslí, že je Žaneta moje přítelkyně, protože spolu máme hodně fotek na facebooku. Takže si zkrátka pár kluků z gymplu myslí, že jsem lesba. Nesere mě ani tak to, že si to myslí. Ale co jim je sakra do toho? Proč mě vůbec řešej a nenechaj mě žít, když už mi dělali na gymplu ze života peklo? Někteří z nich mě neviděli od maturity, ale hlavně, že toho o mně tolik dedukujou z fotek, který mám na facebooku.

O tom, jak mi poslední dobou všichni lezou na nervy.

15. february 2017 at 13:36 | Angelique. |  diary
Občas se mi stává, že sedím s někým na kafi, v čajovně, v restauraci nebo třeba i jen tak na lavičce, a přemýšlím, proč tam vlastně jsem. A proč tam vlastně jsem s tím člověkem, se kterým tam jsem. Někdy mám totiž dojem, že se se mnou lidé neschází proto, že by jim na mě nějak extra záleželo, ale zkrátka proto, že se se mnou dá snadno povídat. Respektive spíš proto, že jsem dobrý posluchač. Nikdy jsem si nemyslela, že bych měla brát fakt, že se zajímám o lidi ve svém okolí, jako nevýhodu. V určité fázi mého života jsem si ale začala uvědomovat, jaký druh lidí se kolem mě vyskytuje a nelíbí se mi, kolik z těch lidí využívá toho, jaká jsem. Třeba taková nechci být, ale zkrátka si nemůžu pomoct. Neřeknu člověku do očí, že je sobeckej kretén, místo toho ho poslouchám a říkám si to pak sama pro sebe. Většinou se podřídím, když se o něčem rozhoduje s prohlášením, že je mi to jedno, i když není. Nejsem typická vůdčí osobnost a taky mám problém se svěřováním se se svými problémy. Většinou jsem tak radši, když mluvení obstará někdo jiný, neznamená to ale, že je jediným mým životním posláním poslouchat o problémech ostatních, jakoby to byl středobod vesmíru.
Přijde mi, že jsem o tomhle napsala už hodně článků, ale je to v poslední době téma, které mě často napadá. Nejhorší je Katarina. Na Jaromíra jsem si zvykla. Jaromír je prostě huba a mluví rád a rád se poslouchá, ale s Jaromírem je prostě prdel. Jaromír je takovej ten typ kámoše, nad kterým sice občas kroutíte hlavou a nadáváte, že vás vůbec neposlouchá, ale když akceptujete veškeré podivné součásti jeho osobnosti, včetně sklonu k patologickému lhaní, tak se nenudíte, když s ním trávíte čas. Jen vás občas nasere, ale Jaromírovi se nebojím říct do očí, ať už jde do prdele, protože je to Jaromír.


Život je plný velkých rozhodnutí.

12. february 2017 at 18:21 | Angelique. |  diary
Vážně by mě hrozně zajímalo, proč ať zadám do vyhledávače na tumblr jakoukoliv věc, vždycky se mezi výsledky objeví nějaké porno. Vím, vím, first world problems, ale vážně mě to fascinuje. Člověk chce najít nějaké pěkné citáty a vykoukne tam na něj obří penis. Nejlepší ve chvíli, kdy z jedné strany vedle vás sedí bratr a z druhé strany otec, kteří koukají na televizi. Naštěstí ne na obrazovku mého počítače. Nevím ale co vede lidi k tomu, že k fotce svýho nádobíčka dají haštagy jako "decisions"... učinil velký rozhodnutí, že si vyhoní a potom se vyfotí. Okej. Tenhle článek ztrácí úroveň každou další větou, vlastně měl být hrozně vážný, ale tak nějak jsem si potřebovala vylejt srdíčko i s méně závažným problémem. O vylejvání srdíčka bude v podstatě celý tenhle článek. Ne, že by byl tenhle celý blog někdy o něčem jiném. Poslední dobou tady moc nejsem. Nevím jistě, čím to je, ale zkrátka v poslední době nemám tolik potřebu psát o tom, co se děje v mém životě. Asi to bude i tím, že se toho nijak zvlášť moc neděje. Měla jsem posledních několik dní volno, protože už mi skončilo zkouškové období. Zimní semestr jsem zakončila poměrně úspěšně, všechno, co jsem musela, jsem splnila, a tak jsem si mohla udělat volno. Místo toho, abych si volno užívala, tak jsem byla nemocná a upřímně ani nevím, co jsem celý týden dělala. Shlédla jsem starou trilogii Star Wars a jinak prostě nemám ponětí. Proflákala jsem v podstatě celý týden. Akorát včera jsem byla chvíli venku, koupila jsem mámě dárek k narozeninám a zašla si s Tammy na Bubble.

Konečně jsem se asi po měsíci odhodlala doma vytáhnout téma Erasmus. Vlastně to téma vytáhla mamka, protože jsem se zmínila, že jedna kamarádka, říkejme jí třeba Julie, za teď už několik dní odjížší do Itálie a další spolužák už odjel. Poslední měsíc bojuji s rozhodnutím, jestli jet nebo ne. Bála jsem se na to přívést řeč, protože zkládka nejsem moc dobrá v řešení závažných životních rozhodnutí ani sama se sebou, natož s dalšími lidmi. A odjet na 10 měsíců do Nizozemska, to už je poměrně zásadní životní rozhodnutí. Jsem jen kousíček od asi největšího rozhodnutí mého života. Tedy prozatím. Podat si žádost o program Erasmus... Spousta lidí po téhle možnosti skočí a ani nad tím moc nepřemýšlí. Prostě jdou do toho! Protože proč ne, když mají tu příležitost. Ale pro mě to není tak jednoduché rozhodnutí. Má to hned několik důvodů. Zaprvé jsem velký srab, samozřejmě prožívám ty samé pocity, jako vždycky všichni, a tedy to, že se bojím, že to nezvládnu. Samozřejmě, protože to je asi ten nejracionálnější strach. Jsem dost dobrá na to, abych to zvládla? Nemám nejmenší tušení. Druhým faktorem, o kterém nedokážu přestat přemýšlet, je moje bakalářské studium obecně. Vysokou školu jsem začala studovat v září 2013. Byla to sice jiná vysoká škola, kterou studuji teď, ale pořád je to vysoká škola. Aktuálně jsem ve třetím ročníku na filozofické fakultě, ale musím prodlužovat, protože jsem si v druhém ročníku přidala další obor a sloučila jsem si oba dva v kulhavý dvouobor. Což znamená, že italianistiku mám sice 3. rok, ale nizozemštinu teprve 2. rok. To mi sice dává jeden rok, kdy budu mít pouze povinné předměty dvouoboru a tudíž velké lehárko, ale také mi to připomíná, že v momentě, kdy já budu teprve bakalář, někteří moji spolužáci z gymplu už budou magistři. Pokud bych odjela na 10 měsíců do Utrechtu, je možné, že bych musela prodlužovat. A to by zamenalo minimálně jeden další semestr na vysoké škole. Dělala bych bakaláře 5 a půl roku. 4 a půl i s Erasmem, který se do let nepočítá, ale já ho počítám. To je prostě děs. Připadám si jako děsnej lůzr, jen když mě to napadne.

Na druhou stranu je ale teoretická možnost, že bych mohla odjet na 10 měsíců do Utrechtu a stejně ukončit studium v řádném termínu, vzhledem k tomu, že bakalářku píšu už letos a na italianistice, tak bych musela splnit pouze 3 povinné předměty a jeden volitelný, abych měla splněno. A to už se zdá jako poměrně realistická možnost, jak jet na Erasmus a zároveň si nepřipadat jako totální kretén. Dělala bych bakaláře jen 4 roky, což dělá spousta lidí. Měnila jsem jednou školu, to se taky spoustě lidí stává, ale já osobně bych si už nepřipadala tak blbě. Kromě toho bych mohla rovnou dát do pohybu projekt Kanada 2018 a nemusela bych ho odsouvat na další rok. Ale to by znamenalo, že bych v podstatě přijela z Utrechtu, udělala státnice, odbyla si promoci a odletěla do Kanady, pokud by všechno klaplo. A to si nejsem úplně jistá, jestli jsem schopná psychicky zvládnout. Chci projekt rok v Kanadě realizovat, ale když budu rok v Utrechtu, nevím, jestli se mi to povede v době, ve které jsem si naplánovala. A jsou tu další věci, které mě od Erasmu odrazují. Zaprvé finance. Nizozemsko je drahá země a veškeré stipendium, které člověk dostane, padne jen na ubytování, což znamená, že to bude dost finančně náročné pro mě a mou rodinu. Budu si tam muset najít práci a i tak mi budou muset rodiče měsíčně posílat dost peněz. Na druhou stranu přijdou o náklady na mě tady doma, ale stejně by to byla zátěž. A potom ta poslední a nejzásadnější věc. Byla bych 10 měsíců v Utrechtu. Jak by přátelství s některými lidmi zvládla 10 měsíců v jiné zemi. Mohli by za mnou přijet, ale známe to, jak to chodí. S některými lidmi se prostě nechci odcizit. S nikým jsem to ještě neprobírala, ale mám zkrátka strach... mám strach, že o některé lidi přijdu, že už to nebude takové, jako než jsem odjela. Na druhou stranu bych se ale neměla ohlížet na takovéhle věci, pokud jde o životní rozhodnutí, jako je tohle. Odjet na 10 měsíců do Nizozemska by byla jistě zkušenost na celý život, naučila bych se jazyk, naučila bych se samostatnosti. Možná, že bych to vzdala po pár měsících, možná bych to vydržela, možná bych to nezvládla a možná taky ano. Když to nezkusím, tak se to nedozvím... Pořád je tam ale zkrátka tak hrozně moc ALE, že si nejsem vůbec jistá, jak se nakonec rozhodnu. Pomalu mi ale dochází čas.


Where to go next