Speakers' Corner v Hyde Parku je vždycky zajímavý zážitek.

30. july 2017 at 21:31 | Angelique. |  diary
V Hyde Parku v Londýně je jedno místo, kam si člověk přinese stoličku nebo nějaký stupínek, stoupne si na to, aby "nestál na půdě" Spojeného království, a může mluvit naprosto o čemkoliv. S jednou výjimkou, nesmíte si za žádných okolností vzít do huby královnu, to už je porušení zákona, ať už stojíte na bedně nebo na zemi. Alespoň takovéhle kolují o Speakers' Corner mýty. Ve skutečnosti nemá člověk žádnou imunitu před zákonem a je na policii, jestli zhodnotí, že některá vyjádření jsou nebo nejsou protizákoná. Pokud by si tam někdo stoupnul na bednu a začal hailovat, tak by ho zabásli, bedna nebedna, ale obecně platí, že jsou buď tolerantní, nebo ani nejsou přítomni. A tak, když člověk náhodou má to štěstí, že se ocitne na pár dní v Londýně, měl by vyrazit do Hyde Parku nejen proto, že je to obrovský park, který je zkrátka a dobře úžasný, ale zároveň i proto, že z toho může mít silný a zábavný zážitek. I letos jsme tam s Emily zamířily. A i letos to byla sranda, stejně jako i minulý rok, letos možná ještě větší. Jenže letos jsem na okamžik pocítila i něco jiného než pobavení. Byl to strach. Jen na malou chvíli mnou prošel stín strachu z toho, co jsem slyšela, než opět zmizel a znovu odhalil pobavení a dobrou náladu. A čím déle jsme tam byly, tím nepříjemnější mi to bylo. Musela jsem Emily říct, že už chci jít pryč, jestli jí to nevadí. Nevadilo, a tak jsme odešly. Proč? O tom se víc dozvíte v celém článku.

 

Londýnské metro mě nutí přemýšlet nad Dantovo okruhy pekla.

26. july 2017 at 23:41 | Angelique. |  diary
Přestože je Londýn jedním z mých nejoblíbenějších míst, na kterých jsem byla, má i svoje mouchy. Každý najde takové mouchy jinde, pro mě je tou skvrnou na kráse Londýnské metro. Metro v Londýně je nejstarším metrem na světě a to je bohužel dost znát. A také Londýnské metro trochu připomíná cestu do nitra země. Trvalo mi několik návštěv Londýna, abych si zapamatovala všechny linky metra, které v Londýně jezdí. Sice už umím přiřadit barvy ke jménům, ale to pekelné vedro stále nezvládám. Asi nejhorší je Central line. Tou jsme letos naštěstí jely asi jen jednou, takže alespoň tomu jsme se vyhnuli. V těch novějších je klimatizace, ale v těch starých se nedá vydržet. Cesty do metra jsou tam úzké, většinou jsou to dlouhé tunely se spoustou schodů a v podstatě žádným kyslíkem. Na to, jak je v Anglii většinu roku spíš chladno a deštivo, se v metru mnohdy nedá existovat. Nechápu, jak tam lidé přežívají v zimě, kdy má člověk svetr a zimní bundu. Pak vejdou do metra, totálně se opotí, pak vylezou ven v mínus patnácti a pak musí mít celou zimu střídavě chřipku a angínu... :D Možná ale, že se v zimě přeci jen do toho metra dostane i nějaký vzduch, těžko říct. Já jsem tam ale umírala a umírám tam vždycky. To je ale asi tak jediné, co mi na letošním výletě do Londýna vadilo. A nejspíš mi to na Londýně bude vadit už napořád, pokud něco neudělají s ventilací.


The kindest person in the world.

16. july 2017 at 23:30 | Angelique. |  diary
Není to tak těžké chovat se k lidem slušně. Není tak těžké být k druhým přívětivý a milý. Vždycky jsem byla taková a nejspíš taková i napořád budu. Pomůžu lidem, když mě o to požádají nebo si myslím, že je to potřeba. Mám to v sobě, jsem hodná. Někdy možná až moc hodná. Když něco takového zjistí určitý typ lidí, umí to začít zneužívat. Jenomže žádný z těch lidí mi nezabrání v tom, abych udělala to, co si myslím, že je správné. A žádný z těch lidí mi nezabrání mít výčitky, když si jednou nekoupím Nový prostor u Václava, protože zrovna spěchám a nemám vybrané žádné peníze. Mám to v povaze, neumím to jinak. Jsem osobnostní typ INFP - Mediator. To znamená v podstatě to, že ze všech těch 16. osobnostních typů jsem já ten největší hippík, který pomůže každému, kdo o to požádá. Bohužel netřídím, zda si to daní lidé zaslouží nebo nezaslouží, protože přece není nikdy špatná chvíle na to udělat něco pro druhé. Pomoct někomu s taškou, s kočárem, podržet dveře, pustit sednout, nebo se třeba i jen zeptat, jestli někdo potřebuje pomoct. Nic z toho mi nečiní žádné příkoří. Nad ničím z toho nijak dlouho nepřemýšlím. Prostě to ze mě vyletí a udělám to. Jsem člověk, který předpokládá, že když ho někdo osloví na ulici, potřebuje pomoct a ne, že je to nějaký zloděj nebo úchyl nebo někdo, kdo ode mě chce vyžebrat peníze. Nejraději bych jim ty peníze dala, ale uvědomuju si, že kdybych dávala každému, kdo si o ně řekne, za chvíli bych sama neměla na oběd. Vidím v lidech to dobré, nebo se o to alespoň pokouším. Občas mě ani nenapadne, že by v nich mohlo být něco špatného. Kromě toho, že jsem totiž hodná, tak jsem taky pěkně naivní. Což je ta horší součást mé osobnosti. Ale já se nechci změnit.

Nedávno, když jsem šla domů z besedy o autismu, opět jsem se tváří v tvář setkala s ignorací lidí. S tím, jak si lidé nevšímají jeden druhého. Jdou slepě dál a ignorují, co je kolem nich. Nejspíš sami sobě vsugerují, že nic neviděli a tak můžou večer usnout. U zábradlí, které odděluje eskalátory do metra u vstupu a výstupu, na úrovni automatů, stál muž, nakloněný na druhou stranu, jak se snaží zaujmout pozornost lidí, kteří právě vystoupili z metra, ze kterého jsem vystoupila i já. Bylo už po půl jedenácté, nevím přesně, kolik bylo hodin, ale bylo pozdě. Všichni lidé, kteří šli přede mnou - a že jich bylo dost - muže naprosto ignorovali. Stál tam, v ruce držel stovku a čekal. Čekal, až se konečně někdo podívá na něj a ne skrz něj. Bylo pozdě večer a byl to černoch jako hora. A stál tam s tou stovkou a sledoval lidi, jak kroutí hlavou a jdou klidně dál. Mou hlavou ani na minutu neproběhla myšlenka na to, že by snad mohl být nějak nebezpečný. Ten člověk potřeboval směnit papírovou stovku za drobné, aby si mohl koupit lístky. Podle přízvuku to byl Američan. A podle přístupu? Dobrý chlap. Jediný jeho zločin, za který ho ostatní přehlíželi, byl ten, že nechtěl jít do metra bez lístku. Ať už se bál revizorů, nebo šlo o jeho přesvědčení, nešel dovnitř bez toho, aby si koupil lístek i přesto, že bylo pozdě. Tehdy mi řekl, že jsem "the kindest person in the world", protože jsem jediná zastavila. Mám odhad na lidi, vím, kdy mě někdo bude sledovat a bude na mě mluvit, aniž bych si to přála... a vycítím i, když někdo jen potřebuje, aby ho někdo vyslechl. Neměla jsem dost drobných za stovku a tak jsem mu dala tu padesátku, co jsem měla, nechala mu jeho stovku a šla na autobus. Protože padesát korun mě nezabije. Udělat něco pro druhýho člověka nikoho z vás nezabije.

Nepíšu to sem, abych se chvástala, jaký jsem dobrý člověk, to vůbec ne. Jen se snažím vyprávět příběh. Příběh o tom, jak je důležité dívat se na lidi a ne skrz ně. Buďte k lidem dobří, i když oni nejsou dobří k vám. Nechovej se k člověku tak, jak nechceš, aby se on choval k tobě. V době, kdy je ve světě tolik zla, je potřeba víc lidí, kteří šíří dobro. Teď budu znít jako strašný hippík a vím to, ale je mi fyzicky špatně z těch hrozných věcí, co se děje ve světě. Upřímně nechápu, proč mají lidé neustále tendenci si ubližovat nebo se dokonce navzájem zabíjet. Nemusíte hned měnit svět. Stačí jen trochu změnit svůj přístup. Udělat jen trošku něčeho dobrého, aby se trochu vyrovnala rovnováha dobra a zla... protože mi přijde, že zlo začíná převažovat. A nemějte předsudky. Nebojte se zastavit u člověka, který žádá o pomoc. Zvlášť, když je kolem vás spousta dalších lidí. Nemůžeme přece dovolit lidstvu, aby se přestalo zajímat o druhé. Budeme všichni jen slepě kráčet jako stádo a jakýkoliv náznak vybočení z řady bude trestán nebo odsuzován? Ne, takovou budoucnost pro lidskou rasu nechci. Dívejte se na lidi a ne skrz ně, protože když se díváte skrz, možná se vyhnete tomu špatnému... ale unikne vám i to krásné.
 


Král Artuš nebyl ani zdaleka tak blbej, jak jsem čekala.

26. may 2017 at 23:21 | Angelique. |  Angelique. and her movie experiences.

Když jsem před několika měsíci poprvé viděla první trailer na film King Arthur: Legend of Sword, naprosto jsem se do něj zamilovala na první pohled. V mozku mi někde v koutku stále šrotovalo, ať si dám pozor, že to stejně bude sračka a tudíž ať se na to moc neděším, ale já věřím dost často svojí intuici a má intuice mi v tomto případě říkala, že ten film si zamiluju podobně, jako ten trailer. A tak, když mi napsala kamarádka, jestli s ní na film nechci zajít, neváhala jsem ani půl vteřiny. Vyřešila tím totiž mé dilema, koho na ten film násilím donutit jít, protože kupodivu nikdo jít nechtěl. Lidé totiž automaticky předpokládají, že podobné filmy budou naprosto debilní, jakmile je to nějaký náznak historického filmu nebo adaptace nějaké hodně staré legendy. Řekněme si to narovinu, i já mám s podobnými filmy špatné zkušenosti a jsem v tomhle ohledu opatrná, ale tentokrát jsem byla rozhodnutá, že tam půjdu a zkrátka si to užiju. A to přesně se stalo. Protože věřte tomu nebo ne, Král Artuš: Legenda o meči není zdaleka tak blbej, jak byste čekali. Vlastně naopak. Je naprosto epickej! A kdo se o něm chce dozvědět trochu víc, může pokračovat ve čtení v celém článku. Úplně nevylučuju, že mi sem tam uklouzne nějaký ten spoiler, tak na vlastní nebezpečí. I proto jsem chtěla v úvodu říct, že to rozhodně nejsou vyhozené peníze, pokud máte rádi fantazy jako takové a příliš legendu o Artušovi neprožíváte. Pokud máte náhodou silnou fóbii z hadů, že vám vadí, i když jsou jen na plátně nebo v televizi, tak byste měli film taky vynechat, ale jinak? Jinak to s ním riskněte, protože vás rozhodně nečeká nudná podívaná.


No longer 22.

13. may 2017 at 21:26 | Angelique. |  diary
Tyhle články nejsou zrovna dvakrát originální, já vím. Myslím, že jsem sem psala už dva roky po sobě, no longer 20 nebo no longer 21, ale z nějakého důvodu mívám potřebu okomentovat to, že jsem zase o rok starší. Vlastně ani nevím proč, zkrátka mám prostě náladu o tom napsat. Už jsou to dva týdny, co mi není dvaadvacet. Dneska to jsou přesně dva týdny, co mi bylo třiadvacet a mám z toho takové smíšené pocit. Jsem ráda, že už se zase můžu hlásat lichým věkem, na druhou stranu jsem si na dvaadvacet tak nějak zvykla a přijde mi, že vnitřně je pro mě ten přechod z 22 na 23 let větším milníkem, než třeba z 19 na 20, a to člověk opouštěl skupinu náctiletých, to by měl být ten správný big deal. Asi je to trochu tím, že rok od roku jsem stále víc a víc v depresi z toho, že stárnu, ale můj život není ničím výjimečný. A tak jsem se rozhodla, že když už je mi třiadvacet, že si nabarvím vlasy na fialovo a odjedu na půl roku do Utrechtu. Taky si chci nechat dát piercing do nosu a potetovat se, ale začnu těmi vlasy. Už se na to těším, pak vám dám určitě vědět, pokud ne tady, tak na instagramu určitě. Za ten uplynulý rok se toho upřímně moc nezměnilo. Byla jsem na pár místech po Evropě a to bylo každopádně fajn, postoupila jsem do dalšího ročníku ve škole a to je asi v podstatě všechno. Na tumblru stále vyjíždí porno na cokoliv, co zadáte do vyhledáváče, a to včetně "birthday gif", takže vše při starém a Země se pořád točí. Rok, kdy mi bylo 22 zase utekl jako voda a rok, kdy mi bude 23 nejspíš uteče úplně stejně rychle. Ačkoliv těmi 5 měsíci v Utrechtu se to možná trochu zpomalí. A k tomu se možná ještě i naučím konečně nizozemsky...

Jak jsem vlastně oslavila svoje 23. narozeniny? No, původní plán byl, že pořádně zapaříme s nejlepší kamarádkou Emily na letošním pražském Majálesu. Ten se většinou koná kolem mých narozenin, takže už je to taková tradice. Tentokrát to vyšlo přesně na 29. duben, takže oslava byla jasná. Plánovala jsem se decentně opít a hlavně si užít některé ze svých oblíbených kapel. Věci úplně nešly podle plánu, protože hned za druhým rohem jsem si v průvodu vklínila nohu do tramvajový koleje a vyvrkla jsem si ji. Načež jsem odmítla opustit průvod s tím, že to bude dobrý. No... Nebylo. Vzhledem k tomu, že terén na Majálesu připomínal slavnou scénu z Bridget Jones Baby - což v překladu znamená, že prostor byl pokryt hlubokým, rozrytým bahnem - tak nebyl úplně nejlepší nápad v tom asi tak 5 hodin chodit bez toho, abych si to šla nechat ošetřit. Takže když jsem přetrpěla ve stoje Jeleny, tak už to nešlo vydržet a zamířila jsem ke zdravotníkům, kteří mě ošetřili a poslali pryč. Nemohla jsem v podstatě chodit a tak pro mě přijeli rodiče, kteří museli prorazit policejní zábrany a porušit několik dopravních předpisů, aby se dostali k druhému zdravotnickému stanu, do kterého mě odvezli. Což, řekněme si to narovinu, nebylo úplně to, jak jsem si svoje 23. narozeniny představovala. Na druhou stranu jsem si užila průvod s Rybičkama 48, viděla jsem i půl písničky Kluse, kterej šel s ČVUT a viděla jsem celý Jeleny, takže jsem vlastně viděla téměř všechno, co jsem chtěla. Když jsem čekala, až si pro mě přijedou, slyšela jsem i část Mandrage, takže vlastně úspěšný den. Emily mi ještě ke všemu sehnala podpisy od tří členů kapely Jelen, včetně přání brzkého zdraví, čímž mě naprosto dostala a miluju jí za to ještě víc, než doteď.

Sice jsem si úplně nezatrsala, ale já jsem zastáncem toho, že žádný den není vyloženě jen špatný. Vždycky se najde něco dobrého, nebo alespoň většinou, i když je to jen nějaká maličkost. A tentokrát to byla v podstatě půlka dne, takže já netruchlím, je mi to líto, ale netruchlím. Holt příští rok to snad bude lepší. Alespoň se tak nějak podpořila ta moje podivná nálada ohledně přechodu z 22 na 23. Ani jsem neměla pocit, že mám narozeniny, vlastně jsem to tak nějak chtěla spíš vypustit, abych to co nejméně vnímala. Divné... Bude to takhle už každý rok? S každým dalším rokem se bude stárnout stále hůř a hůř? Nebo mi chce tímhle podivným pocitem v žaludku někdo nahoře něco naznačit? To netuším. Každopádně už mi není 22 a snáším to hůř, než bych si myslela. Ale to jediné, co s tím můžu udělat, je se s tím smířit.


O podivné konstelaci hvězd a záchraně ježka.

25. april 2017 at 23:40 | Angelique. |  diary
Občas mi přijde, že na tenhle blog píšu jen ze dvou důvodů. Buď jsem byla v kině na nějakém filmu a hrozně hrozně hrozně moc vám o tom potřebuju něco povědět, nebo mě někdo strašlivě nasral a tudíž se potřebuju trochu vykřičet do světa. Už si ani nepamatuju, kdy jsem naposledy napsala vyloženě optimistický článek. Je to tím, že já zkrátka oprimista nejsem, já jsem realista a bohužel realisté mají občas tu špatnou vlastnost, že vidí věci tak, jak jsou a tudíž o nich ostatní tvrdí, že jsou hrozně pesimističtí. Já ale nejsem zase takový věčně smutný Íjáček, dokonce nejsem ani věčně naštvaný Bručoun ze sedmi trpaslíků od Sněhurky. Nebo se jmenuje Rejpal? Já vlastně ani nevím. Ve skutečnosti se umím dost často smát, dokonce se umím i usmívat a dokonce umím mít i dobré dny. Dnešek takovým dnem byl pouze z části, ale přeci jen alespoň trochu byl. Kdysi dávno, ještě v dobách mého mládí - ha ha ha - jsem vám říkala o projektu, který se jmenoval 100 happy days. Šlo o to, že měl člověk za úkol každý den vyfotit jednu věc, která mu ten den udělala radost. Podstatou tohohle projektu, který tehdy docela letěl, bylo to, aby se člověk naučil vážit si i maličkostí. A ať už jste skeptičtí jakkoliv a nevěříte mi, že se mohlo něco změnit, můj pohled na svět je od té doby opravdu trochu jiný. Ani ne nějak cíleně, zkrátka se obměnilo mé vnímání reality a vnímání všedních věcí, jako je hezké počasí nebo dobrý oběd nebo i jen to, že uslyším v rádiu hezkou písničku.


Před dvěma týdny ve středu jsem měla vážně hodně hodně hoooodně špatnej den. Bylo to takový těžký období. Brácha na tom byl psychicky špatně kvůli smrti kamaráda a já na tom byla psychicky špatně, protože on na tom byl psychicky špatně a taky proto, že mám se svou hlavou starostí až nad hlavu. Už v úterý jsem byla vyčerpaná, protože jsem měla mít ve středu referát na italskou literaturu a četla jsem knížku, která se nedala číst a byla naprosto přííííšerná. Fakt byla hrozná. Jestli někdy uvidíte v knihovně titul Amado Mio od Piera Paola Pasoliniho, tak se jí obloukem vyhněte anebo jí rovnou na místě hoďte do koše, uděláte službu budoucím generacím. Dobře, dobře, zase tak hrozná nebyla, nebudu vás navádět k ničení knih, to rozhodně ne. Každopádně se mi to nelíbilo a taky nenávidím výstupy před třídou, tudíž jsem neměla zrovna největší radost z toho, že musím jít rozebírat Pasoliniho homosexualitu před partou 20 italianistů, z nichž 3 jsou italové a zbylých 17 mluví všichni lépe italsky než já. No odprezentovala jsem to, načež mi profesorka ne úplně taktně naznačila, že vlastně neumím italsky. Načež jsem šla na hodinu nizozemštiny, kde došlo k jistému nedorozumění mezi mnou a učitelem, načež mě seřval jako malou holku a já se v té třídě rozbrečela. Not proud of that. Brečela jsem tak moc, že jsem se málem pozvracela, jenomže jsem neměla ten den co zvracet, tudíž to byl pouze pocit. A tak jsem do konce hodiny seděla na záchodku a snažila se zvracet, což mi nešlo.

Nesnáším tyhle momenty. Moc často se mi to nestává, ale byla to chvíle, kdy jsem prostě nemohla přestat brečet. A brečela jsem celou cestu až domů, a to jsem šla hodinu z autobusové zastávky pěšky, protože mi ujel autobus před nosem a já si říkala, že si aspoň vyvětrám hlavu. Proč o tom vůbec mluvím? Ani nevím, tenhle článek zase ztratil to, co jsem chtěla, aby v něm bylo. Každopádně jak jsem šla pěšky až domů, narazila jsem u silnice na ježka. Bydlím u lesa, není to nic neobvyklého. Po areálu porodnice se nám producíruje stádo muflonů o čtyřiceti kusech. Minimálně. No ježek si to štrádoval přímo do silnice, vstříc jisté smrti a tak jsem zakročila a zachránila jsem mu život. Otázkou je, na jak dlouho, ale žádný mastný flek jsem tam další den neviděla, takže věřím, že to zvládnul.

V tu chvíli - dostáváme se k rozuzlení - mi to všechno seplo dohromady, celý ten den a najednou už se mi ani brečet nechtělo. Došlo mi, že kdybych neměla ten referát, tak by mě vyučující nepotopila, kdyby mě nepotopila, tak bych nebyla tak mimo na té další hodně, kdybych nebyla tak mimo na té další hodině, tak by mě Remco neseřval (ne, nejmenuje se tak doopravdy) a kdyby mě Remco neseřval, nespustil by se vodopád emocí, které jsem se snažila držet pod pokličkou. A kdyby se nespustil, nešla bych domů, šla bych místo toho na italštinu. A kdybych šla na italštinu, tak bych nestála 20 minut v metru bez toho, abych nastoupila, když jsem se snažila uklidnit. Kdybych tam těch 20 minut nestála, dojela bych na zastávku, kde by mi třeba neujel autobus a i kdyby ujel, neměla bych důvod se snažit rozdýchat hysterák. A kdyby mi ten autobus neujel a já neměla potřebu rozdýchávat hysterák, nešla bych domů pěšky a nenarazila na ježka, který už už vcházel přímo pod kola aut. Vešel by tam a na 100% by ho tam něco rozmázlo, případně by někdo zabrzdil, další by to neubrzdil, a ježek by způsobil hromadnou nehodu a potom stejně dost možná zemřel nehezkou smrtí. Čímž chci říct, ačkoliv je tento můj způsob poněkud krkolomný, že občas opravdu platí, že všechno zlé je k něčemu dobré. A že i na tom nejstrašnějším dni se dá vždycky najít alespoň nějaký ten paprsek světla ve tmě. Dneska třeba byla tím paprskem Rosie, po té, co jsem nedoléčená musela do školy a naprosto jsem vyhořela v nizozemském diktátu. Sešla jsem se s Rosie a hned mi zase bylo mnohem líp, přestože mi bylo zle. Ať už je váš pohled na svět jakýkoliv, zkoušejte hledat ty dobré věci. Protože když člověk vidí jen to špatné a toho dobrého si nevšímá, protože to není dobré dostatečně, ztrácí energii a víru v lidstvo a život jako takový.

Ze života vrby.

21. april 2017 at 0:38 | Angelique. |  diary
V poslední době dost často přemýšlím o tom, jak hrozné toxické jsou některé moje vztahy. Vzhledem k tomu, že romantický vztahy aktuálně nevedu, myslím tím vztahy přátelského rázu. Otázkou ale zůstává, jestli to skutečně považovat za přátelství a ne pouze za náhodně známosti. Ačkoliv tenhle termín má spíš ten sexuální podtext. Možná to tak někdo máte taky... Já zkrátka žiju život profesionální vrby. Vlastně ne. Kdybych byla profesionální, tak by mi za to aspoň platili. Já jsem ale od přírody vrba, poslouchám cizí problémy, vyslechnu cizí trápení, poslouchám povzdechy nad nesnesitelnou těžkostí bytí a k tomu mám ještě holou řiť. Ne že bych si snad chtěla něco účtovat za to, že někoho vyslechu... Kdybych ale vybírala dvacku za každou jednu věc, se kterou se mi někdo svěří, mám za tejden na další tandemovej seskok. Dobře, to možná trochu přehánim, ale nenašel tak moc. Třeba teď, když ťukam na tabletu tenhle článek a hádám se s autokorektem, píše mi Katarína. Vlastně už je to ani nepřekvapuje...


Každý člověk je někdy sobecký, protože každý by měl občas myslet i na sebe. Já jsem třeba dneska obešla trochu obloukem pána, co prodává Nový prostor, protože jsem neměla drobný a nechtěla jsem se zdržovat. Ano. Sobecké. Ale on tam bývá často a zítra nebo příští týden si ho koupím jako každý měsíc. Jsou ale lidé jako třeba zmiňovaná Katarína, kteří na sebe myslí 24/7 a na nikoho jiného jim už nezbývá čas. A já nechápu, jak může sama se sebou žít. Já bych se ze sebe zbláznila, být jako ona. Jenže já jsem povaha zvláštní. Já poslouchám a moc nemluvím. Někdy bych i chtěla mluvit, ale ostatní jsou výraznější nebo moc zabraní do sebe, aby poslouchali oni. Protože samozřejmě, že jejich problémy jsou ty nejhorší... S notnou dávkou důrazu na to, že ať už se vy máte jakkoliv blbě, dotyčný stěžovač se má dozajista hůř. Jo, to že se někdo pohádá s přítelem je totiž horší než když se bra hub kamarád zabije na motorce. Jistě.

Nejhorší je, že ztracim trpělivost. Já, která jsem mezi svými nejbližšími přáteli známá jako ten nejtrpělivêjší člověk, jakého znají. Nejvíc je štvou takové ty výkřiky do tmy, kdy jdine, co dotyčný chce, je slyšet jaký je chudák. Neni to jen Kat. Těch lidí se nahromadila spousta. A čím víc jich je tím horšímu psychickému stavu se těším. A ono se to nabaluje. Dřív nebo později si lidé začnou všímat toho, že jsem dobrý posluchač a začnou toho využívat. A později zneužívat. A je tomu baví... Občas je baví, že jsem ten, komu se svěřují..? Ale v poslední době jsem z toho akorát unavená. Hlavně proto, že vidím jak jsou ti lidé sobečtí a o mě se vůbec nezajímají. Já nejsem zrovna svěřovací typ, ale občas by bylo fajn slyšet na něco, co řeknu, i nějakou jinou reakci, než to, že "to je ještě dobrý, to já tohle a tamto..." Už nevím co na to těm lidem říkat. A tak často prostě mlčím. Někteří si toho ani nevšimnou. Občas se přistihnu, že říkám to, co chtějí slyšet a ne to, domek myslím. Protože už mě nebaví poslouchat padesát důvodů proč to tak není nebojoval to tak nejde vyřešit. A v téhle momentech si připadám tak sama, jako nikdy jindy. Paradoxně přestože tam sedím s nimi. Mam z tehlenlidi totiž dojem, že jsou kamarádi, jen když se to hodí jim... A že ve skutečnosti jsem jim úplně ukradená.

13 reasons why.

15. april 2017 at 22:58 | Angelique. |  Angelique. and her movie experiences.

Se seriály mi to moc nejde. Nejsem dobrá v tom vydržet koukat na nějaký seriál. V podstatě u všech seriálů, na které se začnu koukat, se mi stane, že mě buď přestanou bavit a přestanu se koukat úplně, nebo začnu sledovat jen některé části na youtube anebo na ně zkrátka přestanu mít čas. Aktuálně moc seriálů pravidelně nesleduju. Nedávno jsem začala koukat na Iron Fista, ale u mě je takové zakleté to číslo 6. Zkoukla jsem 6 dílů a přestala se dívat. To samé se mi stalo i u dalších Netflix seriálů tohoto typu, jako třeba Jessica Jones nebo Daredevil. A přestože bych to chtěla dokoukat, tak nějak mám pocit, že bych měla dělat něco užitečnějšího, což potom stejně nedělám, ale aspoň nestrávím celý den koukáním se na seriál. Aktuálně sleduju akorát Blindspot a Shadowhunters, a obojí má teď pro změnu pauzu, takže nekoukám na nic. Před pár dny mi ale kamarádka připomněla, že jsem před několika týdny viděla trailer na seriál s názvem 13 reasons why a přestože jsem nebyla zrovna v nejlepším psychickém rozpoložení, rozhodla jsem se, že ho zkusím. Je to další seriál od Netflixu, podle knížky autora Jaye Ashera Thirteen Reasons Why. A ačkoliv jsem byla zezačátku poměrně skeptická, musím říct, že mě ve výsledku seriál vážně dostal a myslím, že by si tenhle seriál měla pustit spousta lidí, protože je to o hodně závažném tématu.

Hannah Baker byla 17 letá středoškolská studentka, která šokovala své rodiče, lidi ve škole a celé okolí tím, že si vzala život a zdá se, že nikdo pořádně neví proč, protože svým rodičům nenechala ani vzkaz na rozloučenou. Hannah ale svou sebevraždu už nějakou chvíli plánovala. Nahrála svůj hlas na 7 kazet, na kterých zanechala vyprávění o svém životě. O 13 důvodech, proč spáchala sebevraždu. Na každé straně kazety mluví o jednom ze svých spolužáků ze střední školy, včetně hlavního hrdiny, Claye. Ten byl do Hanny beznadějně zamilovaný, ale nikdy jí to nedokázal říct. Seriál začíná v momentě, kdy se kazety s nahrávkami dostaly od předchozího posluchače ke Clayovi. Pro toho je téměř nesnesitelné poslouchat její hlas a docela mu z toho hrabe. Postupně zjišťuje pravdu o některých událostech posledních několika měsíců a je pro něj téměř nemožné se tím prokousat a hlavně s tím nic nedělat. A s každou další nahrávkou se dostává blíž a blíž i k té, která se týká jeho osoby. Všichni, kteří kazety slyšeli, chtějí udržet tajemství a s každou další nahrávkou Clay odhaluje horší a horší události.

To je ve zkratce tak nějak hlavní dějová linka. A teď už tedy k trochu konkrétnějším záležitostem. Můžete tedy čekat i nějaké ty spoilery, protože se k některým věcem potřebuji vyjádřit, takže pokud vám vadí a ještě jste seriál neviděli, nečtěte dál. Na seriál jsem se začala koukat v ne zrovna dobrém rozpoložení. Měla jsem hodně blbý týden, ale zkrátka jsem tak nějak měla náladu a chtěla jsem to zkusit. Hned od začátku mě to chytlo, protože je to skutečně zajímavý námět a je to zajímavě natočeno. Seriálem se promítají dvě roviny... nebo dejme tomu tři roviny. Současnost, minulost a několik málo scén na téma "co by mohlo být, kdyby". Když Hannah vypráví, většinou spolu s tím i běží flashback na to, jak se daná situace podle "Hanniny pravdy" stala. Ale samozřejmě, že každý příběh má dvě strany. V jednom díle se třeba dozvídáme, že se něco stalo trochu jinak, než Hannah řekla, přestože ona zřejmě byla přesvědčená o tom, že se to tak stalo. Postava měla ale důkaz, že se to tak, jak Hannah řekla, nestalo, což vás najednou nutí váhat o tom, jestli Hanně věříte úplně všechno, nebo ne. I pokud se ale malé detaily lišily, to hlavní byla pravda. Já jsem ale upřímně zezačátku měla dost problém s postavou Hanny. A vlastně tak nějak pořád trochu mám, přestože s ní zároveň soucítím, protože si prošla peklem.

Projekt 2017/2018: Erasmus

7. april 2017 at 15:29 | Angelique. |  articles
Před několika měsíci jsem napsala podobný článek, který se týkal plánu toho, jakým směrem chci, aby se můj život ubíral. Ten článek se jmenuje Projekt 2018/2019: Kanada a článkem, kterým teď píšu, se nemění to, že chci projekt Kanada stále uskutečnit. Možná se ale posune o rok, možná ho zvládnu realizovat bez odkládání, ale nejsem si úplně jistá, jestli je taková možnost vůbec reálná. Protože mě ale očividně baví si komplikovat život, rozhodla jsem se přihlásit do výběrového řízení, abych mohla v příštím roce vyjet na Erasmus do Nizozemska. Už jsem se vám o tom zmiňovala v tomhle článku, ale tehdy to ještě nebylo vůbec jisté, jestli do toho půjdu nebo ne. Okolnosti se totiž trochu změnily a ve chvíli, kdy jsem zjistila, že můžu vyjet pouze na 5 měsíců a nemusím jet na celý rok, rozhodnutí přišlo záhy. Ale známe mě a velká životní rozhodnutí. Bylo to hodně náročné a upřímně si myslím, že si to pořád tak trochu neuvědomuju. Mění se tím spousta věcí, např. to, že si buď musím odložit státnice z italianistiky úplně o rok, nebo je budu muset udělat už v červnu. Což mi značně komplikuje situaci, jelikož jsem s něčím takovým vůbec nepočítala a tudíž jsem z toho trochu v krizi. Proč musím dělat státnice už v červnu? Protože školní rok na Utrechtské univerzitě začíná už asi druhý týden v září, tudíž budu muset odjet hned na začátku září a nestihnu tudíž dělat v září státnice. Dozvěděla jsem se ale, že můžu mít neodevzdanou bakalářku a stejně dělat státnice, tudíž to vypadá, že bakalářku budu obhajovat až příští rok v červnu, ale státnice si udělám už letos. To všechno je ještě otázka několika dalších rozhodnutí, která musím učinit.

Všechno se to ale točilo v teoretické rovině až do chvíle, kdy jsem v podstatě brečela nad motivačním dopisem, který musel být na dvě strany a který musel být psaný nizozemsky. Odevzdat jsem ho měla do 30. března, ale víkend před tím jsem si vesele chodila po Miláně, tudíž jsem neměla absolutně čas na tom dělat. A tak klasicky v Angie. stylu jsem to patlala téměř na poslední chvíli. Pomáhala mi s tím jedna kamarádka, která je napůl nizozemka, abych tam neměla nějaké neskousnutelné chyby, a odevzdala jsem dopis k výběrovému řízení. Potom už to šlo rychle. Byla jsem nominována katedrou Nederlandistiky a dnes mi naše katederní koordinátorka oznámila, že už přišla z Utrechtu odpoveď, že mě berou. Prý to ale ještě bylo napínavé, protože se na poslední chvíli přihlásila nějaká magistra a ta by přede mnou měla přednost. To by pro mě ale znamenalo nejspíš pouze to, že bych nejela do Utrechtu, ale do Leidenu. Hodně dlouho jsem přemýšlela, jestli jsem s Utrechtem neudělala chybu a tak bych se asi ani nezlobila, ale každopádně už je ruka v rukávu a mě teď kromě hory papírování čeká cesta do Utrechtu na 5 měsíců.

Cesta k odpuštění nemá konce, zdá se.

7. march 2017 at 20:05 | Angelique. |  diary

Jakou jinou animaci vybrat pro tenhle článek, než zachmuřeného Madse Mikkelsena hledícího do dáli. Zrovna ve zprávách mluvili o odsouzení vražedkyně ze Smíchova. Možná jste to zachytili. Doporučený trest? 30 let. Proč to zmiňuji? Protože to ve mně vyvolává nehezké deja vu. Vzpomněla jsem si kvůli tomu na moment, kdy odsoudili vraha někoho, koho jsem znala. Člověka, který zabil svého spolubydlícího a jeho přítelkyni jen proto, že se pohádali kvůli nepořádku. Soudce snížil jeho trest z navrhovaného doživotí na 30 let, i přes brutalitu činu, který spáchal. S odůvodněním, že dvojnásobnou vraždu neplánoval. Nevím, za co už lidé dostanou doživotí, když ne za to, že svážou, ubodají a nechají pomalu umírat dva lidi. Musela se dívat na to, jak její přítel umírá s vědomím, že s největší pravděpodobností zemře taky. Nikdo si nedovede představit, co musela v tu chvíli prožívat. Od té chvíle, co ho za to odsoudili, uběhla už dlouhá doba. Pamatuju si, jak hrozně naštvaná jsem byla, když jsem zjistila, že nedostal doživotí, ale jenom 30 let. To není adekvátní trest za brutální vraždu dvou lidí. Zkrátka není. Přijde vám to tak obzvlášť v okamžiku, když jste znali ty, kterým to udělal. Když víte, že vzal dva mladé životy a k tomu navždycky poznamenal každého, kdo je znal. Vysál z nás všech na několik měsíců život. Pamatuju si chvíle, kdy jsem brečela tak moc, až jsem nemohla dýchat. Občas se stane, že zemře mladý člověk a vždycky je to strašné. Ale když se zabije v autě, je to jiné. Když ho někdo brutálně zavraždí, donutí vás to změnit pohled na svět. Nás všechny to donutilo dospět, mnohem rychleji, než bychom bývali chtěli. Věděli jste už před tím, že se tyhle věci dějí, ale nikdy dřív vás nenapadlo, že by se to mohlo stát někomu z vašeho blízkého okolí. Dojde vám, že nikdo není nedotknutelný.

O tomhle tématu moc často nepíšu. Dokonce jsem i letos vynechala tradiční článek na 3. ledna. Neměla jsem pocit, že je správné se v tom dál patlat. Jsou to čtyři roky. A ať se to může zdát neuvěřitelné, časem všechny ty pocity vyblednou a smutek nahradí vzpomínky, nad kterými se člověk může pousmát. Jsou ale dny, kdy člověka přepadne smutek, nebo ho něco donutí vzpomenout si na to špatné. Já jsem na to výročí letos dokonce zapomněla. Vzpomněla jsem si až odpoledne a cítila jsem se kvůli tomu mizerně. Ale i takhle pracuje čas. Jenže dneska jsem si vzpomněla na ten moment, kdy jsem cítila takový hněv, že mě napadaly strašné myšlenky. A napadly mě před pár minutami znova. Jeden vlámský spisovatel, Dimitri Verhulst je přesvědčený o tom, že lidé jsou z podstaty špatní. Já jsem se vždy snažila věřit v to, že lidé jsou z podstaty dobří. Když ale pak člověka, jako jsem já, napadne, jak by nejraději střelil jiného člověka mezi oči v moment, kdy překročí práh věznice a pustí ho na svobodu, cítím se být nalomená Verhulstovým názorem. Rozdíl mezi mnou a tím, který teď hnije ve vězení, je ale ten, že já bych nikdy nedokázala zabít člověka. Možná jedině v případě, že by mi šlo o život, ale nikdy bych nikoho chladnokrevně nezabila. Vím, že bych to neudělala, ale člověk, který trpí jako součástí OCD neodbytnými myšlenkami, se pak té představy dlouho neumí zbavit, když už se mu jednou zase dostane do hlavy.

Viděla jsem spoustu filmů o schopnosti lidí odpouštět. Četla jsem knihy, četla jsem skutečné příběhy. A přesto je ve mně zakořeněná taková hořkost, kdykoliv si na to, co se před čtyřmi lety stalo, vzpomenu. Prošla jsem si všemi fázemi, dokonce i smířením. Smířila jsem se s krutou realitou lidského bytí a s krutou realitou, že se to skutečně stalo a nic to nezmění. Odpuštění má být prý cestou do ráje, jenomže já na ráj nevěřím a nevěřím ani tomu, že bych někdy v životě dokázala odpustit něco takového. Znamenalo by to, že jsem lepším člověkem, než je on. Na to ale myslím stačí, že nebudu vraždit lidi. Možná by se mi ulevilo, kdybych jednoho dne dokázala dojít na konec cesty až k odpuštění, ale zatím toho zkrátka nejsem schopná. A možná ani nikdy nebudu.

Where to go next