MANIAC aneb podivný seriál, který ve mně něco zanechal.

7. october 2018 at 21:42 | Angelique.
Už dlouho jsem na tenhle blog nenapsala žádnou recenzi filmu nebo seriálu. Není to o tom, že by se mi snad žádný film nebo seriál nelíbil a už vůbec to není o tom, že bych žádný film nebo seriál neviděla. Je to zkrátka o tom, že na tenhle blog jsem v poslední době dost srala. A v době, kdy jsem psala Utrechtské deníky, jsem do kina moc nekoukala a koukala jsem na filmy, které jsem už viděla, takže ve mně nezanechávaly tak velké dojmy, jako věci nové. V poslední době mi ale blog hodně chyběl a je hodně věcí, které mi leží na srdci nebo mě tíží a tak jsem se rozhodla vrátit i k těm mým filmovým a seriálovým výkecům. V poslední době jsem začala koukat na dva nové seriály, konkrétně na 'A Discovery of Witches', což vychází každý pátek a je to fantazy seriál natočený podle úspěšné knižní trilogie jménem 'All Souls'. Zatím jsem nečetla všechny knihy, ale pracuji na tom, protože se bez počítače a s týdenním čekáním na další díl tak trochu nudím, když zrovna nemusím dělat něco do školy nebo nejsem v práci. Druhým seriálem, na který jsem se hodně těšila, byl Netflix original seriál jménem Maniac. A právě o tomhle seriálu bude dnešní článek ze série 'Andělína a její seriálové zkušenosti'. Jak to tak u seriálů na Netflixu bývá, seriál byl zveřejněný najednou a tak jsem ho i poměrně dost najednou zkoukla. A rozhodně to byl dost netradiční zážitek. Tenhle seriál totiž není podobný ničemu, co bych někdy v životě viděla. Což může být dobře, ale možná sem tam i špatně. Jak to bylo u mě si můžete přečíst v celém článku.

 

Pár dojmů z relativně nové práce.

6. october 2018 at 22:05 | Angelique. |  diary
Před několika měsíci jsem po uvážení svých časových, fyzických i psychických možností zhodnotila, že vzhledem k tomu, že chodím do školy na jeden jediný předmět a zbytek času dělám velké kulové a jen se doma kopu do zadku, mohla bych si najít nějakou brigádu. Měla jsem sice tehdy už jednu, ta ale spočívá v práci s počítačem a nebyla natolik časově náročná, aby mě dostatečně zaměstnala nebo mi dostatečně vydělala. A tak jsem začala přemýšlet, kde bych se tak mohla se svým nedostatkem zkušeností upíchnout. Pracovala jsem dřív akorát v jedné firmě, jejíž jméno nebudu říkat, ale tam jsem tři roky trávila své volné chvíle fakturacemi. Přestože tříletá praxe vypadá v životopise docela dobře, když je tam osamocená a k tomu si hledáte práci s lidmi a ne s počítačem, může působit poněkud smutně. Rozhodla jsem se totiž, že v rámci přípravy na projekt Kanada si musím najít práci v pohostinství. Nejpravděpodobnější práce, kterou totiž v Kanadě můžu získat, je právě někde v kavárně nebo v restauraci. Protože mám ráda kafe a vždycky jsem měla ráda kafe, rozhodla jsem se pro kavárnu. A protože jsem nikdy neměla zkušenost s prací v kavárně a tudíž jsem se neodvažovala nakráčet do nějaké malé kavárny s tím, že se po mně určitě vrhnou, protože se domluvím 5 jazyky, rozhodla jsem se vsadit na korporát.


Těch kávových řetězců v České republice zase tolik není a tak se vám možnost, že se trefíte, ke kterému korporátu jsem se upsala, značně zvyšuje. V podstatě bych řekla, že máte tak 25% šanci na úspěch. Nebudu to sem psát, protože by to taky mohlo být někým použito proti mně. Někdo ze čtenářů tohohle blogu to možná ví, ale tím bych to asi uzavřela. Nechci totiž žádnou společnost veřejně hanit ani chválit... a hlavně nechci dopadnout jako kolegyně, která měla průser, když si dala něco nehezkého o tomto konkrétním nejmenovaném řetězci do svých instastories a nadřízení to viděli. Upsík. Upřímně mě to docela nutí přemýšlet o sociálních sítích a kdo všechno vlastně vidí věci z mého soukromého života. Vždycky jsem byla hodně otevřená ve svých osobních záležitostech, hlavně tady na tomhle blogu... a tak dost těžce nesu fakt, že mám pocit, že si nemůžu postěžovat veřejně na svou práci, protože to může někdo vidět. Je to zvláštní a úplně nevím, jak s tím naložit. Zároveň prostě nikdy nebudu ten typ člověka, který si bude na svoje fejsbuky, tvítry a instáčgramy dávat zprávy o tom, jak mě moje práce neskutečně naplňuje štěstím a pokorou, protože to prostě zaprvé není pravda a zadruhé nejsem ten typ člověka, který by to dělal. Upřímně na kafe do "svého" řetězce skoro nikdy nechodím a radši si zalezu na bezlaktozový chai tea do Styl & Interiér ve Vodičkově, než abych si neměla kam sednout v řetězcích o pár metrů dál. Starbucks, Costa, je tam obojí, možná někde i Cross a McCafé, nevím. Jsou to značky, ale není to ten styl, který mám ráda. Ten domácký styl, ne honem honem dejte mi kafe a už zas běžím dál.

Jsem málo ženou?

26. august 2018 at 0:49 | Angelique. |  diary
Když jsem byla nedávno na svatbě jedné kamarádky, narazila jsem tam na jednu osobu, kterou už jsem před tím jednou potkala. Ta mi řekla, že mě ani nepoznala a když jsem zavtipkovala, že jsem se učesala, tak mi na to řekla, že "no jo, šaty holt dělají člověka". Musím říct, že v ten moment se mě to docela dotklo. Hlavně proto, že když jsme se potkali poprvé, měla jsem na sobě šaty. Ano, sice jsem se nezvládla namalovat ani jinak načančat, protože jsem letěla rovnou po 8 hodinách v práci, ale měla jsem šaty a nijak hrozně jsem, si myslím, nevypadala. Ocitla jsem se tam ale ve společnosti lidí, konkrétně žen, kterým úplně nerozumím. Na tom ostatně není nic zlého, každý jsme jiný a každý máme jiné priority v životě, každý k životu přistupujeme jinak a tak dále a tak dále. Tehdy jsem ale byla trochu jako ryba na suchu, jelikož všechny přítomné dámy byly ty typy, které hodně dbají na to, jak vypadají, jak vyrazí do společnosti a co mají třicetery šaty a kalhoty v podstatě nevezmou na sebe. Což je okej, když jim to tak vyhovuje, ale bylo to trochu jako nebe a dudy, když jsem tam mezi nimi byla já. Já, která nejraději vyjde ven v kalhotech a mikině, s párem tenisek na nohách a raději by šla v těch teniskách 500 mil, než byla 5 hodin v podpatcích. Před pár lety jsem psala článek na podobné téma. Tehdy jsem psala o tom, jaké to je být tomboy. Můj pohled na věc se od té doby ještě trochu pozměnil.

/Well.. and we did not./

Nepřijde mi, že by se mnou mělo být něco špatně jen proto, že netrávím hodiny zkrášlováním. Před rokem jsem se setkala s ženou, která strávila každé ráno hodinu v koupelně a každé dvě hodiny se přemalovávala. Vstávala dokonce dřív než se její přítel vzbudil, asi aby ji neviděl bez make-upu. Přijde mi ale, že když mi tohle přijde zbytečné, tak je na mě z nějakého důvodu pohlíženo, jako kdybych kvůli tomu byla míň žena. Byly doby, kdy bych musela být navlečená v korzetech a šatech, ale já v té době nežiju. Žijeme v době, kdy si holka může vyrazit v kalhotech a teniskách a nikdo na to nebude pohlížet jako na nějakou vzpouru proti konvencím. Přesto jsou ale lidé, kteří v tom vidí nějaký problém. Doteď si vybavuju, když na té akci, kde jsem se s kritičkou setkala poprvé, začalo pršet. Všechny přítomné se krčily pod jedním deštníkem a já jsem stála na dešti a zkrátka mi bylo fuk, jestli mi zmoknou vlasy. Načež kritička prohlásila něco o tom, že mám takový zvláštní rozcuch a neví, jestli schválně. Na to jsem jí řekla, že je mi to úplně fuk, jak moje vlasy skoro o půlnoci a v dešti vypadají. Trochu jsem si myslela, že jí upadne spodní čelist, když jsem viděla ten její pohled.
 


Ze zápisníku náhodných myšlenek: Duben 2018

6. june 2018 at 10:06 | Angie. |  diary
Zdál se mi sen o tom, že jsem v Moskvě.

Vzpomněla jsem si na něj, když jsem si všimla jedné z fotek na výstavě v Barceloně. Nikdy jsem tam nebyla, ale v tom snu jsem procházela ulicemi toho města, jako bych znala jeho každičký kout. A působilo to tak skutečně, stejně jako to u mých snů platí často. Z nějakého důvodu ale tenhle sen zůstal v mojí hlavě i měsíce poté, co se mi zdál, měsíce poté, co jsem si na něj vzpomněla v té výstavní síni v Barceloně. Stejně tak v mojí hlavě zůstala nutkavá potřeba o tom psát. Trochu jako kdyby bylo nutné to sepsat, jinak nastane konec světa či dokonce vesmíru.

Jsem zase na cestě, sedím v letadle, které míří směrem k domovu. Jsem téměř paralyzovaná strachem, stejně jako vždycky, když jsem deset kilometrů nad zemí, ale to mě nikdy nezastaví v tom, abych si ten strach způsobila znovu. Nebyla jsem zpátky v Praze moc dlouho a hned jsem ji opustila na další týden. Občas přemýšlím nad tím, proč si tohle pořád dělám. Vystavovat se tomu ochromujícímu strachu ze smrti při letecké nehodě. Je to pokaždé stejné. Nevím, jestli to někdy skončí, ale pořád se to snažím překonat, přestože se to zdá být zbytečné.

Bohužel ani devět letů v průběhu minulého roku to nezměnilo. Vlastně si myslím, že je to spíš horší, pokud je to vůbec ještě možné. Ale sledovat zem z téhle výšky je nádhera. Je to děsivé, ale je to nádhera, to musím uznat. Pohled z letadla na tu vzdálenou zem je něco, co by člověk neměl brát jako samozřejmost nebo něco neobvyklého. Doufala jsem, že poté, co z letadla vyskočím, ten strach se alespoň zmírní. Ale problém je ten, že jsem pořád zaseklá v letadle, ze kterého není útěku a není šance na to, že bych přežila, kdyby spadlo.

Myslím, že strach ze smrti je to, co nás udržuje naživu.
A já miluju být naživu, i když to tak možná občas nepůsobí.

Zdál se mi sen o tom, že jsem v Moskvě. Nikdy jsem tam nebyla, ale jako by mi můj mozek chtěl naznačit, že mám žít život, který mám, tak, jak považuji za nejlepší. Jakoby mi naznačoval, že mám z nějakého důvodu jet do Moskvy. Zkrátka jen proto, že jsem tam vždycky chtěla, přestože se lidé chytají za hlavu. Já považuji za nejlepší způsob, jak prožít život, procestovat svět, i když mě to bude stát tolik nervů a může mě to klidně stát i život. Chci vidět co nejvíc, ať už mi osud nadělil hodně nebo málo času na tomhle světě.

(Text vznikl na konci dubna 2018, ale měla jsem potřebu ho sdílet.)

O tom, jak jsem znovu (málem) doplatila na důvěru v lidi.

19. april 2018 at 2:07 | Angelique. |  diary
Po dlouhé době jsem se rozhodla napsat článek na tenhle blog. Poslední dobou toho mám opravdu hodně a tak se tomu tady moc nevěnuju. Tenhle zážitek byl ale natolik silný, že jsem se o něj zkrátka musela podělit. Stejný článek najdete i na mém fan blogu, na který je odkaz v menu, takže ne, neobšlehla jsem ho. Chtěla bych vám vyprávět o tom, jaký byl, nebyl a mohl nebýt koncert Imagine Dragons, na který jsem měla namířeno tohle pondělí. Spoiler allert, kdo mě sledujete na instagramu tak víte, že jsem se na koncert nakonec dostala, ale nebylo to zdaleka tak jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát. To všechno kvůli tomu, že jsem nebyla ochotná se smířit s možností, že bych na jejich koncert nešla. A kvůli této neochotě vzdát se jsem se málem stala jednou z obětí podvodníka, který okradl lidi o dost vysokou finanční částku. Vlastně jsem se jeho obětí stala, jen jsem z toho vyvázla bez finanční újmy, což vůči ostatním není fér, já vím. Co, že se vlastně tedy stalo? Začnu úplně od začátku. Od momentu, kdy jsme se s nejlepší kamarádkou Emily dozvěděly, že Imagine Dragons po letech přijedou zpět do Prahy a my, jakožto Emily - nadšený fanoušek znající většinu textů a já - nadšený fanoušek neznající tolik textů, ale chodící na všechny koncerty, jsme ho prostě nemohly zmeškat. Problém ale nastal v momentě, kdy spustili lístky do prodeje a všechny byly v tahu během několika málo minut. Ani já, ani Emily jsme se nedostaly skrz systém a nepovedlo se nám je koupit, stejně jako mnohým dalším. Nadějí nám ale byl fakt, že se rozhodli uvolnit ještě druhou vlnu lístků o několik měsíců později. Bohužel ani druhý pokus o sehnání lístků nebyl úspěšný a tak jsme se pomalu začaly připravovat na tu možnost, že bychom na koncert nešly.


Já jsem se ale nevzdávala naděje. Znám, jak to chodí a vím, že lidé po několika měsících od koupě lístků zjistí, že vlastně nakonec nemůžou jít a lístky na poslední chvíli prodávají. A tak jsem čekala až na dobu tak dvou týdnů před koncertem a začala jsem se zajímat o to, jak se situace má a nemá. Bohužel jsem zjistila, že se našla spousta lidí, kteří své lístky sice prodávali, ale rozhodli se na tom vydělat nechutné peníze. Za jeden lístek, který původně stál 1700 Kč na stání u podia, si říkali o sumy kolem 5000 a to ještě nebyla ta nejnižší nabídka. Nemají to totiž ošetřené proti překupníkům. Těch lístků si můžete koupit kolik chcete a k tomu ani ne na jméno. Doufám, že už tohle brzy nějak ošetří, protože je nechutné, jaký byznys z toho lidé dělají. Upřímně, kdo tohle dělá, mi přijde jako odporná osoba, protože se přiživuje na zoufalství lidí, kteří jsou ochotní to zaplatit, protože touží třeba roky po tom, že svou oblíbenou kapelu uvidí na vlastní oči. Já jsem na tohle nebyla ochotná přistoupit. Určily jsme si s Emily strop, kolik chceme zaplatit a s tím jsme počítaly. I s možností, že bychom nakonec přeci jen nešly.

I still think about the past sometimes. I am forever marked.

24. march 2018 at 23:14 | Angie. |  diary
Když jsme byly s mamkou před pár týdny na návštěvě u tety netety, její syn připomněl, že už je to pět let, co jsme maturovali. Tedy, ještě ne úplně, ale výročí se kvapem blíží. Často nemůžu uvěřit, že už je to opravdu tak dlouho od chvíle, co jsme naposledy vkročili na půdu našeho gymnázia jako studenti, zamávali našim bývalým učitelům a vrhli se vstříc budoucnosti, ať už bude jakákoliv. Spousta lidí se rozutekla do ciziny, další spousta zůstala a velká spousta pořád ještě nevyřešila, co se svým životem udělá a to je v pořádku. Myslím, že je opravdu jen málo lidí, kteří když jsou v maturitním ročníku, přesně ví, čím chtějí být po zbytek života. Někdo na to přijde až v momentě, kdy je dávno ze školy pryč a zjistí, že to, co studoval, pro něj nemělo žádný hlubší smysl. Myslím, že takový osud čeká mě. Bude mi 26 až dostuduji magistra, ne-li 27 a upřímně? Nejsem si jistá, jestli je to to, co chci. Zároveň ale netuším, co je to, co chci, kromě toho, že se vrátit do minulosti a spoustu věcí udělat jinak. Jenomže jsem si řekla, že v životě nebudu ničeho litovat. A také jsem si řekla, že nikdy není pozdě na to začít dělat, to, co chci. A třeba na to časem přijdu, jen to možná bude ještě chvíli trvat.

Vzpomněla jsem si na rok 2013. Vzpomněla jsem si na všechny ty strašné věci, co se staly od roku 2011 až do současnosti a přemýšlím o tom, jak je vůbec možné, že jsem si zachovala byť i jen špetku duševního zdraví. Když přemýšlím o roce 2013, nevybavím si jako první to, že v roce 2013 jsem maturovala. Je to tím, že jsem už na vždycky poznamenaná, stejně jako naše a paralelní třída. Někdo víc, někdo míň. Já víc, protože jsem přecitlivělá duše, které nechybělo moc, aby se zhroutila. A já jsem se vlastně vnitřně zhroutila. Byla jsem v příšerném zdravotním stavu, fyzickém i psychickém. Co mi pomohlo byla tehdy kampaň, která kolovala na instagramu, 100 Happy Days. Zkoušela jsem ji 2x, až napodruhé jsem ji dokončila, ale ať to zní jakkoliv lacině, změnilo to můj pohled na život. Myslím, že mě to posilnilo pro chvíle, které teprve měly přijít. A že jich přišlo dost.


Mít jméno v učebnicích dějepisu.

20. february 2018 at 19:12 | Angelique. |  diary

Tím, že jsem byla v Utrechtu, jsem nějak mnohem míň sledovala zprávy ze světa. Občas jsem si zapla CNN nebo BBC nebo co nám to tam chytala televize, už ani nevím, ale nekoukala jsem na to nějak moc pravidelně. Většinou jsem projela akorát titulky na idnesu nebo na lidovkách, případně na novinkách, a sledovala jsem převážně českou politickou situaci, vzhledem k tomu, že jsme prošli volbami hned dvakrát, za tu dobu, co jsem byla pryč. Tedy... v podstatě třikrát, protože jednou měla ta volba hned dvě kola. Já jsem si díky tomu udělala třikrát výlet do Haagu, který jsem si zamilovala. Hrozně moc se mi tam líbí, působí na mě takovou zvláštní atmosférou a kdybych tam někdy bydlela, nejspíš bych 99% svého volného času trávila na pláži. Každopádně mi ale unikla spousta věcí a jednou z těch věcí byla i diskuze ohledně rakety Falcon Heavy, který měl již za nedlouho odstartovat. Zřejmě to byla mediálně docela probíraná záležitost, ale mně naprosto unikla až do momentu, než jsem na Facebooku náhodou narazila na přímý přenos jejího startu asi tak dvě minuty před tím, než měla odletět. Přestože náhodou, byla jsem svědkem něčeho výjimečné. Dovoluji si tvrdit, že jsem byla svědkem historické události, o které se budou učit budoucí generace. Dost možná to byl také začátek nových vesmírných dobrodružství, která se ale stávají ryze soukromou záležitostí.

Inked for life.

9. february 2018 at 20:10 | Angelique. |  diary
Po delší době se zase ozývám s dalším deníčkovým zápisem, ale tentokrát se už netýká mého pobytu v Utrechtu. I když trochu se o tom zmíním taky. Začala bych asi tím, že už jsem zpátky z Erasmu. Vrátila jsem se teď v neděli, 4. února. Upřímně se mi vůbec nechtělo. Vím, že jsem často psala, že jsem to psychicky moc nezvládala, ale postupem času jsem si začala zvykat a začala jsem si to tam užívat. Asi trochu jinak, než ostatní lidi, kteří jedou na Erasmus, ale přeci jen užívat. Hodně jsem se vídala s Barčou, hodně jsme toho podnikaly, taky jsem se trochu víc sblížila s pár dalšími lidmi, chodila jsem na víc akcí a víc jsem se socializovala. Taky jsem ozkoušela víc podniků a dokonce jsem se setkala s H., která teď v Nizozemsku žije. Společně jsme zašly do coffee shopu na lodi, který je v Utrechtu na grachtu a přestože to se mnou nedopadlo úplně nejlíp, jsem hrozně šťastná, že se nám po letech konečně podařilo potkat. Poslední týden byl asi nejnabitější. Každý den jsem někde byla, až mi z toho už trochu hrabalo, jak jsem si chtěla i odpočinout. A týdny před tím jsem válčila se zkouškama. S jednou jsem stále ještě nedoválčila, ale už je to snad na dobré cestě. Uvidíme, jak to nakonec všechno dopadne. Rozloučit se s životem v Nizozemsku ale nebylo snadné. Bude mi chybět neskutečná spousta věcí. Také si musím zvykat na to, že tady už mi lidi rozumí, když mám v metru blbé poznámky. Obzvlášť "co čumíš kámo?" se musím hodně rychle odnaučit :D

V poslední době jsem procházela trochu krizí osobnosti. Nevěděla jsem, jestli to, co dělám a studuju má vůbec nějaký smysl. A vlastně to nevím doteď. Ale hrozně jsem přemýšlela o tom, že lidé hrozně často dělají to, co se od nich očekává nebo co si myslí, že se od nich očekává, místo toho, aby dělali, co chtějí. Já jsem dělala, co se ode mě očekávalo od doby, co jsem rozhodovala o tom, co mám v životě dělat. Očekávalo se ode mě, že půjdu na gympl a tak jsem šla na gympl. Očekávalo se ode mě, že půjdu na vejšku a tak jsem šla na vejšku. Také se ode mě očekávalo, že nebudu dělat žádné problémy, protože si dost problémů užili od bráchy. Očekávalo se ode mě, že já jsem to hodné dítě, které nikdy neudělá nějakou blbost. Očekává se toho ode mě fakt hodně, ale nikdo se mě už neptá, co vlastně chci. A já si to nedovolím říct, protože mě moc tíží to, co bych měla. Jenomže tohle je můj život. Moje volby. Moje blbosti, moje chyby, moje rozhodnutí. Proto jsem si obarvila vlasy na fialovo, proto jsem odjela na půl roku do Utrechtu a proto jsem se včera konečně nechala potetovat.

A nelituju toho ani v nejmenším. Jen jsem to tedy stále ještě neřekla doma, právě proto, že se ode mě očekává, že takovýhle "blbosti" já dělat nebudu. Jenomže mě to už nebaví. Nebaví mě lidi s tak zpátečnickym názorem. V dnešní době už tetování nevadí vůbec ničemu. V celní zprávě já pracovat fakt nebudu a kdybych náhodou někdy chtěla práci, kde by to vadilo, můžu ho velmi snadno zakrýt. Návody, jak to udělat, jsou všude po netu. Anebo si zkrátka můžu vzít dlouhé rukávy. Jenomže můj táta je ten typ, který má dojem, že tetování je hovadina a že to indikuje to, že je člověk automaticky i feťák a idiot. Takže jsem se rozhodla, že mu to zkrátka říkat nebudu. Protože to není jeho věc. Počkám, než si toho všimne a až si toho všimne, pokrčím rameny a půjdu dál. Nezajímá mě jeho názor, je to něco, co jsem chtěla už hrozně, hrozně dlouho a nehodlám toho litovat. A v momentě, kdy toho litovat začnu, můžu si ho nechat přetetovat nebo odstranit. Je to moje tělo, můj život. Žádné nebezpečí, všechno sterilní, žádná hloupost, prostě jen touha. A myslím, že jsem neskončila. Jsem si téměř jistá, že se velmi brzy nechám potetovat znovu. Na ruku už si nejspíš nic dalšího dát nenechám, ale moje nárty, záda a kotníky to mají spočítané. Byly to moje peníze a se svými penězmi si můžu dělat co chci. Je mi 23 let, neměla bych se ohlížet na to, co si o mých rozhodnutích myslí moji rodiče. Pořád se na to upínám, ale měla bych toho už konečně nechat. Já jsem naprosto spokojená s tím, co teď zdobí mé levé předloktí. A co? Zpátky už to stejně nevezmu. Takže přivítejte moje souhvězdí býka. Já jsem maximálně spokojená. I Aldebaran je tam krásně zvýrazněný, tak jak jsem chtěla. A překvapivě mě to ani nebolelo. Jen to tak jakože brnělo a občas jsem ucítila trošku něčeho, co by se dalo specifikovat jako bolest, ale nic převratného. Nebudu lhát, trochu se bojím té reakce, až se na to doma přijde, ale upřímně? Co mi můžou říct? Nejspíš mě nevydědí za to, že jsem si nechala na ruku vytetovat tátovo a svoje znamení. Paradox, vzhledem k tomu, že táta tetování odsuzuje. Detail. Co vy? Máte nějaká tetování? Jak to vzali doma, když jste s nimi přišli?


Utrechtské deníky, část čtrnáctá.

24. january 2018 at 11:19 | Angelique. |  diary
Před pár dny mi došlo, proč vlastně nemám ráda párty. K tomu prozření jsem dospěla, když jsem na jedné z takových párty stála, kolem mě se všichni kroutili do rytmu podivných písní, polovina z nich byla opilá a druhá polovina z nich k tomu měla nakročeno. Stála jsem u baru se svým zbytkem koly a jediný, kdo mi v té místnosti přišel trochu sympatický, byl ten barman, který mi kolu se smíchem natočil. Myslím si, že se mě snažil sbalit, ale pak to z nějakého důvodu vzdal. Asi jsem se k němu nechovala dostatečně dostupně, jako značná část přítomných dam. O tom, jak umřu sama, ale psát nechci. I když možná trochu. Stála jsem tam ve svých Star Wars šatech, a došlo mi, proč mi párty nic neříkají. Vždyčky, když na nějaké jsem, tak čekám, že se něco stane, ale pak se nikdy nic nestane. A já se pak sama pro sebe ptám, takže tohle všechno? To je všechno tvé čarování, Sarumane? Párty prostě nemají žádné vyústění, které bych považovala za zábavu. Většinou to skončí tak, že se člověk opije a pobleje. Což tedy není můj případ, protože mně po dvou gummy bear vodka shotech a třech pivech už zbytek noci provázela kola a voda. Po dvou hodinách mě přestane bavit i tančit a potom už se jen plácám od ničeho k ničemu. Já si totiž s lidmi radši promluvím, než abych se několik hodin jen kroutila někde na parketu pod světly diskokoule bez možnosti slyšet vlastní slovo.

Utrechtské deníky, část třináctá.

13. january 2018 at 18:52 | Angelique. |  diary

12. ledna 2018

Už dlouho jsem nenapsala žádný z Utrechtských deníků. Ta potřeba mě postupem času nějak opustila. A hlavně mě opustila vůle dělat cokoliv, kromě koukání do zdi. Zrovna teď sedím v jedné ze svých oblíbených kaváren. Na stoličce, u okna, protože nikde jinde už nebylo místo, ale nevadí mi to, akorát mě z toho trochu bolí zadek. Mrzí mě, že jsem tuhle kavárnu objevila až relativně nedávno. Kdybych ji objevila dřív, byla bych tu pečená vařená. Takhle jsem tu zatím byla jen dvakrát, ale chystám se sem teď ty poslední týdny chodit častěji, protože budu mít trochu volnější rozvrh a zároveň budu muset sem tam vypadnout z baráku kvůli prohlídkám domu, takže budu potřebovat útočiště. A já se mnohem raději učím v kavárně, než v knihovně, protože v kavárně mám pocit, že jsem pořád mezi lidmi a nepotřebuju se bát, že mě někdo zavraždí, když upustím propisku.

Nemám výhled na věž, nejsem u Ludwiga. K Ludwigovi jsem přestala chodit. Většinu kavárenského času trávím v Anne&Max nebo tady, v Ondekking. Štve mě, že mě deprese držela zalezlou doma. A vlastně pořád drží. Ráno jsem vstala, šla jsem do školy a ze školy jsem šla hned domů, kde jsem samu sebe litovala. Přišla jsem tak o spoustu věcí. Těžko stihnu všechno objevit v těch příštích dvou třech týdnech, které tady ještě strávím. Hlavně proto, že většinu času bych měla strávit učením. Mám ale pocit, že Utrecht strašně málo znám na to, že už tu bydlím skoro 5 měsíců. Pořád jsem ještě nebyla v Lebowskim podívat se na tu žirafu. Co se dá dělat. Zpátky už to nevezmu. A upřímně asi ani nechci brát, těším se domů. Doufala jsem v ten šťastný Erasmus, ale dobře všichni, kdo jste četli moje předchozí články víte, že k tomu nedošlo. A já jsem s tím tak nějak srovnaná.

Where to go next