na Blog.cz

Když jsem vymýšlela témata na 30 denní blogařskou výzvu, trochu jsem to nedomyslela :D Třeba k tomuhle úkolu, napsat krátce o 5 knížkách, které mě skutečně zasáhly, jsem se vůbec nemohla dokopat, protože když jsem nad tím začala přemýšlet... nějak jsem si nebyla jistá... co za knížky mám vlastně vybrat. Přečetla jsem dost knih, ale... prostě jsem nějak nemohla vybrat těch 5, které se mě opravdu hodně dotkly... dotkly se mě tak nějak všechny knihy, co jsem četla, je těžké vybrat nějakých pět... Nakonec jsem teda nějaké vybrala, ale bylo to fakt těžký.

- meziválečná literatura, povinná literatura, ztracená generace, Na Západní frontě klid. Co o téhle knížce od německého spisovatele Ericha Marii Remarqua říct? Četla jsem ji asi před dvěma lety, když jsme v literatuře probírali tohle období. Byla to kniha, kterou jsme měli číst povinně, no i přes to jsem se tentokrát nesetkala s odporem, který ve mně slovo "povinná" většinou vyvolávalo. Dlouho jsem si tu knihu chtěla přečíst a tak jsem se do toho konečně pustila. A přečetla jsem to za pár dní. Bylo to takové hodně intenzivní, ono to není dlouhé, četla jsem, dokud to bylo snesitelné. Občas jsem musela přestat, protože to přeci jen bylo dost drsné a poznamenané autorovou zkušeností z 1. světové války, ačkoliv on sám byl velmi brzy zraněn a poslán domů. Nebudu vám tu vyprávět, o čem je celý příběh. Podstatou je to, že učitel z jednoho města zmanipuluje celou svou třídu plnou sotva dospělých chlapců, aby se dobrovolně přihlásili do vojenské služby. Hlavní hrdina Pavel postupem času ztrácí všechny své kamarády, mnohdy jsou tam velmi silné momenty, podrobně popisované, člověk, nebo teda alespoň já, jsem to nedokázala číst v kuse příliš dlouho, ale přesto jsem stále chtěla vědět víc a víc. Hrůzy 1. světové války... muselo to být opravdu děsivé, jsem ráda, že jsem si tuhle knížku přečetla, nevadí mi, že je depresivní, protože knížky jako tahle, vám prostě něco dají. Jsou hrozné, ještě horší, když si uvědomíte, že ty věci se skutečně děly, ale to není důvod, proč knihu ani neotevřít. Myslím, že každý by si měl přečíst nějakou knihu od některého z autorů ztracené generace.

Já vím, hodně nevhodná animace, ale mě strašně rozesmála, tak se omlouvám věřícím lidem, pokud by sem nějaký zabrousil. Trochu mi to připomnělo bráchu, který si v bibli schovával cigarety, když byl mladší :D No nic :D

Tak nějak jsem dneska seděla s kamarádkou u bufetu, pily jsme malinovku po 5 kilácích na bruslích a dalších 5 jsme měly před sebou... a bavily jsme se o náboženství. A mně tak nějak došlo, že jsem... nikdy nečetla Bibli.

Stejně, jako spousta lidí, a ne, já nejsem věřící... teda takhle bych to řekla, nevěřím v Boha, jinak věřím ve spoustu věcí, ve které asi normální lidé nevěří, ale v Boha jako takového nevěřím, no i tak ho píšu s velkým B a občas se omluvím, že se rouhám... co kdyby náhodou :D On i samotný výkřik: "Panebože!" svědčí zkrátka o tom, jak je víra v lidské společnosti zakořeněná i v maličkostech, poznamenaná. A spousta lidí, co v Boha nevěří, četli Bibli, protože tak nějak... by každý měl číst Bibli, to je taková hláška, kterou často slýchám. Ale já zkrátka nevím. Příběhy z Bible znám, promítají se do umění, do hudby, do filmů, do knih, do všeho možného, ale nečetla jsem ji jako celek... a občas mě to mrzí, protože ačkoliv nevěřím v Boha, myslím si, že by pro mě jako osobu zvídavou mohlo být zajímavé si ji přečíst... Ale když máte prostě školu, povinnou četbu, úkoly, testy, práci, atd. atd... tak nějak nemáte náladu číst takovou bichli.

Víra je něco, co musí přijít od srdce, něco, co vám nemůže nikdo v nutit.

Měli jsme číst bibli, když jsme byli na střední, no já jsem ji nečetla, tehdy jsem vážně nechtěla, no teď mě to trochu mrzí, protože teď, když bych si jí přečetla, na ní zase nemám vůbec čas. Vlastně k tomu pořádně ani nemám důvod, ale když se setkám s nějakým křesťanem, chtěla bych zkrátka tak nějak... vědět víc o tom, v co věří, i když já v to věřit nedokážu. Nemyslím si, že by mě bible dokázala obrátit na víru v Boha, to je něco, čemu zase věřím, protože to musí jít od srdce a já zkrátka nevěřím tomu, že existuje nějaký jeden velký všemohoucí... který vše ví a vše vídí, všechno slyší a každého miluje. Možná věřím v to, že existuje nějaká vyšší síla, něco, co je mimo naše chápání, ale ne ve vousatého dědulu v bílém rouchu, jak je Bůh často zpodobňován. Fascinující ale je, že po takové době od vzniku křesťanství, ale i ostatních náboženství, víra v lidech přetrvala. A tak nějak bych si chtěla přečíst Bibli právě proto, abych věděla, co všechno vlastně přežívá v lidech po celá staletí. Jen nevím, jestli se k tomu někdy dostanu. Ale jak jsem nad tím tak dneska uvažovala, říkala jsem si, že bych vážně chtěla.

Zajímal by mě váš názor. Co si myslíte o víře? Jste věřící? Nebo někdo ve vaší rodině? Četli jste bibli?

Trochu dost mi vadí fakt, že víra by měla být o lásce a pospolitosti lidí... a přitom v celé historii našeho lidstva způsobila tolik bolesti. A pořád působí. Ať je to víra v Boha křesťanského, židovského, Alláha u muslimů, jde přece o stejného Boha, o toho jednoho, kdo měl vytvořit svět... ale ne, oni se stejně budou celá staletí mlátit a nesnášet jen proto, že v jejich knize se mesijáš jmenuje jinak než v jiné... A myslím, že víc než do víry v Boha bych chtěla věřit v to, že i tohle jednou skončí, bohužel je to ale asi nereálné.

- Angelique.

Hrabe mi.

Solidně mi hrabe.

Nemám teď vůbec náladu na blog, na nic... rozhodně ne na 30 denní blogařskou výzvu. Píšu ten 6. vstup už asi tejden a pořád nejsem schopná se dokopat k tomu to dodělat. Jsem totiž na nervy, totálně na nervy. Byla jsem nemocná, před třema týdny, vlastně už to budou asi čtyři... měla jsem antibiotika, no dva týdny po nich jsem šla na krevní testy a ukázalo se, že pořád nejsem úplně v pořádku... v krvi je prostě něco blbě a neví se co. Tak jsem tam šla dneska znova, jako dement, dělali mi výtěr z krku, ze kterýho jsem se málem poblila a pak mě ještě jednou poslala na krev. Zabodla mi jehlu do tý samý ruky jako minule takovym způsobem, že i mě, která to nikdy necejtim a je mi to ukradený, chodím na plazmu a nemám problém, to fakt k*revsky bolelo a hádám budu mít pořádnou modřinu. Měla bych být na tenise, za tři minuty mi začíná, ale říkala jsem si, že hrát po odběrech krve, když je vám ještě k tomu blbě od žaludku a aby toho nebylo málo, máte zrovna "ženské" období... že to radši půjdu příští tejden na dvě hodiny za sebou, než abych tam sebou dneska švihla. Takže sedím ve škole, když se nahnu, tak mám výhled na Hračana... když sedím takhle, tak jeno na Masaryčku... a přemýšlím o tom, že se musím učit statistiku a jak moc tuhle školu nesnáším... zatímco neustále nejsem schopná se zbavit těch podlých myšlenek na to, že můžu mít klidně mononukleózu a že se to dozvím až v pátek. A mnohem horší bude, jestli nezjistí, co mi je, ale furt budou podle krve vědět, že mi něco je... to strávím příští měsíc na různých testech a budou mě zkoumat jako morče... ách jo, doufám, že na to nedojde... Každopádně jsem se tímto chtěla omluvit, že tu teď moc nejsem, ale prostě není nálada, když mám nervy na dranc.

Ahojte. Jak se máte?

Bože, zbožňuju tuhle animaci. Ani pořádně nemám žádnou formuli, pravidlo pro to, co dávám do rubriky diary a co do rubriky articles. Ani nemám systém v tom, kdy píšu a kdy ne. Chtěla jsem přidat článek do nové rubriky, ale nakonec, i když jsem napsala anglickou verzi, nechtělo se mi do té české... a tak mi to visí v rozepsaných. Takže takhle no. Tohle je spíš zápisek do deníčku... než na článek, protože primárně chci psát o dnešním skvělém dni. Víte, že je dneska mezinárodní den štětí? (International day of Happiness?) Já jsem to nevěděla. Až když jsem přišla domů a kámoška to napsala na zeď na tom strašném serveru, jménem facebook, který mi zase změnil design a vůbec se mi to nelíbí... a i přes to, že jsem to nevěděla, měla jsem vážně dobrý den. Fakt jo. Sice mě bolela záda, ale s tím se počítá. Vlastně jsem si půlku času dnešního dne četla. A možná i proto, že jsem si celý den četla a byla v pohodě, byl dnešní den tak skvělej.

Ve škole jsem moc dlouho nebyla. Měla jsem mít sraz s kamarádkou, no nakonec jsem vyrazila dřív, protože jsem musela ještě k doktorce a cestou jsem se stavila utratit polovinu peněz z mé brigády, kterou mám od ledna. Koupila jsem si nové šaty, které tam čekaly jen na mě a zbožňuju je. Ale o tom jsem nechtěla mluvit. O čem jsem chtěla mluvit, je v celém článku.

Ahoj.

V rámci tématu týdne, které bylo před dvěma týdny tuším, jsem chtěla napsat článek, o čem se nemluví, o čem lidé nemluví... no, ale nějak jsem to prošvihla.. protože jsem najednou nevěděla, o čem mám psát, protože je spousta věcí, o kterých lidé dost často zkrátka nemluví. Samozřejmě, že je to nadnesené, mluví se o nich... jenom ne moc často. A tak nějak jsem se rozhodla pro založení nové rubriky a i jsem do ní při dnešní přednášce dějin umění a estetického prožívání napsala první článek, který ale přepíšu až... dneska, ale odpoledne, ne teď v tuhle nekřesťanskou hodinu.

Jinak teda, to, že mám přednášku Dějin umění neznamená, že jsem snad na nějaké zajímavé a úžasné škole... ne, jsem na ekonomce a nenávidím to tam, ale tuhle přednášku jsem si zapsala, protože mě dějiny umění hrozně zajímají a miluju je a chtěla jsem mít aspoň nějaký předmět, který mě baví :D

(moje nová oblíbená animace, nechte mě žít! :D)

No, ale to jsem trochu odbočila. Takže.. nová rubrika se jmenuje.

O čem lidé nemluví.

What people don't talk about.

A ještě nevím, jestli tam budu psát i anglicky nebo jen česky, asi jak kdy, jak se mi bude chtít, když je to moc osobní, tak ráda píšu anglicky, nevím ani proč, prostě mám takovej zvyk. Každopádně by mě zajímalo, co si o téhle rubrice myslíte... a taky, jestli vás napadají nějaká témata, o kterých se moc nemluví nebo téměř vůbec a o kterých byste chtěli, abych třeba napsala článek a vyjádřila se k nim.

Zatím dobrou :)

Angelique.

Část letošního léta jsem strávila v Londýně. Byla jsem v něm dva týdny... a za ty dva týdny jsem si stihla všimnout zajímavého úkazu, který mi připadal neobvyklý. Teď, když jsem si toho po tomhle zážitku začala všímat víc, jsem zjistila, že to - bohužel - tak neobvyklé zase není. A to ani u nás, ačkoliv mně osobně to vždycky připadalo normální a automatické.

V Londýně jsme jednou jely a nastoupila taková hrozně stará paní. Vážně, vypadala tak na 150, hádám jí bylo alespoň 80 let. Já, jakožto slušně vychovaný člověk, jsem se okamžitě vymrštila z místa, na kterém jsem seděla a zeptala jsem se jí: "Would you like to sit down?" Vypadala šokovaně. Šok se proměnil ve vděk a paní se posadila a hrozně moc mi děkovala. A poděkovala mi ještě několikrát, než jsme z metra vystoupili. Říkala jsem si, že mi přeci nemusí děkovat, že je to samozřejmost. Jenomže v Londýně... asi zkrátka není. Začala jsem si toho všímat. Jezdili staří lidé, těhotné ženy, lidi s holí... a nikdo se nikdy nezvedl a nepustil nikoho z nich sednout. Když jsem teď byla minulý víkend v Berlíně, zkoušela jsem si toho všímat taky. Ale tam se to nedalo tak moc odhadnout, protože jsme většinou jeli poměrně prázdnými metry, kde vždycky bylo, kam si sednout, takže nikdo nemusel nikoho pouštět.

Máma mi vždycky říkala, že staré lidi musím pouštět sednout.

U těhotných žen mi to připadá, jako jasná věc, kdyby autobus prudce zastavil, mohla by upadnout a o děťátko přijít.

Měla jsem vždycky dojem, že je to normální... alespoň u nás v Praze. V poslední době si ale začínám bohužel všímat opaku. Ano, jistě, může se stát, že chcete být milí, pustit někoho sednout a on se začne ohrazovat, že vůbec není starý. Tohle se jednou stalo kámošce. Asi 70-letý pán se začal smát a halekat: "Ale slečno, jen seďte, já jsem ještě mladík!" Fau paix může nastat i třeba... v zimním období, kdy má nějaká paní tlustý kabát, vy ji chcete pustit sednout... no ona není těhotná. Jen je tak nabalená, že to tak vypadá. Ale i přesto si myslím, že by lidé neměli přestat pouštět lidi, kteří si zkrátka občas sednout potřebují.

Nejdřív bych chtěla říct... že je důležité podotknout, že je spousta věcí, které bych chtěla udělat nebo mít před tím, než zemřu. Nikdy nevíte, co se stane, takže možná nikdy v životě nebudu mít nic z toho, natož něco z toho, co jsem do tohohle článku vybrala, klidně můžu zítra umřít... a nebo umřu za 60 let, kdo ví. Ale osobně si myslím, že by každý člověk měl mít nějaký ten svůj list věcí, které by chtěl udělat nebo je chtěl mít... protože ten pocit, když můžete něco škrtnout a říct si, jo, dokázal jsem to, udělal jsem tohle, nebo tamto, co jsem hrozně chtěl, je vážně skvělej pocit. Měla jsem svůj seznam na zdi v pokoji, teď tam mám obrázky a fotky, vadilo mi, že ho může číst úplně každý, kdo zavítá do mého pokoje a nesnáším ty blbý dotazy na to :D ale mám ho napsaný v sešitě a taky občas sem tam něco hodím na net. Z tohohle rozsáhlého seznamu věcí jsem vybrala pár pravděpodobnějších a pár míň pravděpodobných věcí, jen pár, protože kdybych měla vypsat všechny, tak mi z toho hrábne :D Jinak ty obrázky jsou z perfectbucketlist.tumblr.com.

* * * * * *

First of all... it's important to say, that there is so many things I would like to do or have before I die. We never know, what's gonna happen, so I may never have any of this, I can easily die tomorrow... or in 60 years, who knows. But personally I think that people should have a list of things which they want to do or have before they die. Because it's amazing feeling, when you can say about any of them, that you made it and you have it or finally did it. I used to have my list on one of walls in my room, but I took it off. I just didn't like the feeling that everyone can read it. Now I have there photos and drawings. But I still have some certain things about which I know that I want to do or have before I die and they will probably be on my list until I will do them. These pictures are from perfectbucketlist.tumblr.com. There is so many things that I didn't chose for this article, but these are those quite important to me.

Berlín, Berlín, Berlín... co tak říct o Berlíně?

Vlastně nějak ani není moc co říkat. Berlín. Berlin. Berlino. Hlavní město Německa.

Známé především z doby po 2. světové válce, kdy byl rozdělen na východní a západní část, přičemž východní část patřila pod Rusy, tedy pod Sovětským svazem a západní byla naprosto oddělena od západní části Německa, no stejně k němu spadala. Je známý tím, že prakticky kolem celého Západního Berlína byla vystavěna Berlínská zeď, Západní Berlín postihla tzv. Berlínská blokáda, která prakticky odřízla Západní Berlín od zásobování. Jediným způsobem, jak dostat zásoby do Západního Berlína byla letadla, kterých mnoho v průběhu blokády i několik havarovalo. Během zásobování tímto leteckým mostem zemřelo 39 Britů, 31 Američanů a 6 Němců.

Bohatá poválečná historie města. Děsivá. Pád Berlínské zdi proběhl sice už velmi dávno, už to bude 25 let, ale i tak jsem měla trochu dojem, že v tom městě je to tak nějak cítit pořád. Co byl Východní a co byl Západní Berlín. Pamatuju si na jednu hrozně silnou fotografii z doby, kdy byla zeď a přechody uzavírány, kdy jeden z vojáků na poslední chvíli přeskočil z Východního Berlína do Západního.

To je on. Jmenoval se Conrad Schumann. Stal se docela slavným díky tomu, co udělal.

A teď si vemte, že prostě postavili 4 metrovou zeď, docela dost rychle... a vy bydlíte ve Východní části a v Západní vám zastavěli třeba půlku rodiny. Muselo to být opravdu strašné, vážně strašné. No i díky téhle historii jsem do Berlína hrozně moc chtěla... a přestože celkově se mi tam líbilo, tak jsem byla trochu otrávená. Ne z města jako takového... ale z toho, že jsem nestihla vidět spoustu míst, které stojí za to. Dokonce ani k památníku obětem holocaustu jsem se nakonec nedostala, přestože to bylo jedno z míst, kam jsem se chtěla podívat nejvíc.

U Berlínské zdi jsme ale byli. I když jen chvíli. Ale popořádku.

Omlouvám se, že jsem tu teď nebyla, ale strávila jsem tenhle víkend v Berlíně a nedostala jsem se na internet.

Dalším úkolem 30 denní blogové výzvy bylo zveřejnit svou fotku. Bylo to těžké rozhodnutí, protože se sama sobě na fotkách nelíbím... to asi málokdo. No jakmile jsem narazila na tuhle, tak ačkoliv je už stará půl roku, prostě jsem musela :D Neodolala jsem, to se nedalo. Vím, nejsem tam vidět nějak extra moc, ale tak je to aspoň přirozené, protože sice koukám do foťáku, ale do cizího :D A když jsem byla v Londýně v Madame Tussauds a viděla tam tyhle dva, tak jsem se s nima zkrátka a dobře vyfotit musela :D Takže to s těma ďábelsky zrzavejma vlasama jsem já... a možná někdy dojde na to, že zveřejním nějakou aktuálnější fotku, ale pro teď si mě můžete pamatovat takto, ačkoliv moje vlasy nejsou přirozeně zrzavé a momentálně mám zakázáno se barvit, takže už nevypadají takhle pěkně ohnivě :D

Mimochodem dneska má svátek Angelika :D :D No nic, to já jen tak na okraj :D

I am sorry, that I didn't write anything during weekend, but I was in Berlin without an opportunity to write.

Another task in 30 days blogging challenge is to publish a photography of myself. So I did. It was really hard to choose one, because I don't like how I look on photos... but when I found this one, I just had to, I couldn't resist, despite the fact it's more than half a year old. When I was in Madamme Tussauds in London and I saw there these two... I just needed to have a photo with them and I kind of like it, because I am not staring to the camera, my friend took it when I was looking to the official one, so it looks more natural. I can't say that about my hair, it is pretty crazy color. Not my natural, as you probably expected. Right now I don't have them like that, because I can't dye my hair now for a while, so I am getting brown-haired again... :D

"Lidé brečí, ne proto, že jsou slabí. Je to proto, že byli silní příliš dlouho." - Jonny Depp

Ano, chápu, chápu, slyším vás.

Člověk by asi čekal, že jeho oblíbený citát bude od nějakého slavného a hodně dlouho mrtvého filozofa. Ale já ne! Můj oblíbený citát... není jenom jeden teda, mám jich víc a často se ty preference mění, ale momentálně vede tenhle od mého oblíbeného herce, Johnnyho Deppa. Když nepočítám chvíle, kdy brečím u filmů, seriálů a knih, tak to vnímám stejně, jako Johnny a naprosto s ním souhlasím... hlavně proto, že jsem sama prošla dost těkými obdobími života, kdy jsem občas zkrátka už nemohla a jak já říkám, zalezla jsem někam, lehla do klubíčka, brečela a čekala, až pojdu. A většinou to dělám, když mě nikdo nevidí a neví o tom... protože zkrátka musím být silná. Až na výjimky, u kterých nikdo nečeká, že budu silná. A celkem logicky z této rovnice vyplývá, že překonávat svůj smutek a depresi pořád a pořád a pořád... v závěru prostě vede k výbuchu emocí... podlehnete. Ale rozhodně to neznamená, že jste slabí. Nikdy. I když si tak možná připadáte.

* * * * *

I do not have mood for English version today, sorry.

Takhle nějak jsem se cítila včera.

Ahoj!

Zase já.. měla bych psát článek do 30 denní blogové výzvy, ale dneska se mi chce psát o jiných věcech. Nikdo neřekl, že těch 30 dní musí být za sebou... dobře, asi by mělo být, ale já dneska zkrátka nechci :D Zítra ho napíšu, mám ho už rozepsaný, ale když se potřebuju vypsat z něčeho jiného, tak nemůžu psát o původním tématu, i kdybych chtěla.

Včera proběhlo předávání Oscarů. 86 ročník cen akademie. U nás už bylo dneska... Nevydržela jsem až do show, sledovala jsem asi do dvou červený koberec a pak jsem to zabalila. Ani jsem to neplánovala, jen jsem nemohla usnout a pak mě to nějak moc chytlo, tak jsem se koukala, ale pak už jsem fakt nemohla a šla radši spát. Byla jsem na streamu. A na streamu byl i chat. To, co jsem si tam "vyslechla" mě v průběhu celého přenosu, který jsem viděla, vážně dostávalo.

Olivia Wilde is overrated.

Tedy Olivia Wilde je přeceňovaná.

To byla první věc, kterou jsem chytila, když se tam objevila v rozhovoru. Všichni psali, jak jí to sluší a že vypadá krásně a že jí přejou mimčo a tak... ale občas se tam prostě objevil nějaký takovýhle komentář. Moje reakce? "I don't know what overrated means"... jo, nevěděla jsem to, teda myslela jsem si, že to je to, co to je, ale nebyla jsem si jistá. Jedna z osob, nějaký Anonym dva miliony padesát tři... mi to vysvětlil. Je to někdo, o kom si všichni myslí a říkají o něm, že je naprosto úchvatný a talentovaný a přitom na něm není nic speciálního... Well... Je to jejich názor a já jim to neberu. Nechala jsem to být. Byly tam horší věci. Třeba když tam začal psát někdo se jménem Putin a tak...

Na červeném koberci se objevila Jennifer Lawrence..

Facebook je zhouba lidstva.

Tohle říkám docela často, možná trochu pokrytecky, protože sama facebook mám.

Není to ale tak, že bych ho měla a byla tam online 24 hodin denně, abych věděla o každém, kdo šel v půl druhý ráno na záchod, ne. Mám facebook proto, že bez něj to v dnešní době v naší genereci tak nějak... nejde. A je to upřímně docela smutné. Na většinu lidí ze škol nebo tak nemám jiný kontakt než facebook. Kdybych neměla facebook, tak nejen, že se nedozvím o akcích, které se konají, ale zároveň bych ztratila kontakt s hroznou spoustou lidí. Ano, na lidi, na kterých mi záleží nejvíc, mám telefon, ale nemůže člověk pořád jen volat a smskovat... Facebook má mnoho negativ, ale... je zadarmo. ICQ pořád mám, ale chodí tam tak dva lidi, které znám. Skypu já jsem nikdy neholdovala. Facebook chat se stal komunikačním kanálem mezi mnou a mými přáteli. A ať se mi to líbí nebo ne, nic s tím nenadělám. Jsou lidé, se kterými kontakt zkrátka nechci ztratit. Přátelství jsou křehká, každé se může rozbít. A patřím do té generace, která zkrátka chatuje. Stalo se to součástí našich životů... časem nás to možná přejdem a zase spolu začneme i normálně mluvit :D

Ale i tak. Facebook je v mnoha ohledech zhouba... můj táta hrozně odsuzuje veškeré sociální sítě, já nejsem takový fanatik, jako on, ale... nepatřím k lidem, kteří jsou nadšení z toho, že je facebook cpán úplně všude. Líbí se ti nějaký článek? Máš možnost ho lajknout!!! Týýý bláho, no to je úžasné!!!! A už je to i tady... říkala jsem si, proč ten blog zas trochu blbne... aha, oni přidělávali facebookové vychytávky... aby náhodou nebyl v něčem pozadu.

Výborně.

Lidi se z toho facebooku fakt jednou poserou zblázní.

* * *

Moje kamarádka mi na něj poslala odkaz... no, paradoxně na tom facebooku no :D

Viděli jste film The Perks of Being Wallflower?

Já teda ne, zatím, ale hrozně se mi líbí ten název... takže teď furt používám ten obrat "the perks of being... something".

V rámci blogování je jedna věc, která se většině lidí nevyhne a nejspíš i valná většina z nich nechce, aby se jim vyhla. Tou věcí je anonymita. Tak nějak jsem dneska seděla večer doma, koukala se na televizi a říkala si, že bych mohla napsat takové zamyšlení, protože anonymita se díky blogu stala mou neodmyslitelnou součástí. A já vím, kdo jsem a co mě k blogování vedlo a stále vede a určitý pocit té anonymity, toho, že člověk neví, kdo doopravdy jste, i když do blogu dáváte část sebe, je určitým způsobem i takové... osvěžující. Být, kým jste, je totiž občas opravdu těžké. Utéct někam, kde lidé neví, kdo jste, neví, jak se jmenujete, jak vypadáte, zkrátka být tímhle směrem vlastně anonymní, má dost často i svoje výhody. Alespoň já v tom výhody vidím. A o několik těchto výhod bych se s vámi ráda podělila.

Když jsem byla mladší, tak jsem dost nesnášela svoje opravdové jméno. Neměla jsem ho ráda, protože ho všichni hrozně prznili. Nikdo mi neříkal Anna (kromě profesora na zemák, ale to až v době, kdy už mi nevadilo). Ale to ve skutečnosti nemá nic společného s mým blogovým jménem, kromě toho, že to blogové začíná na stejné písmeno jako mé skutečné. Když mi bylo 14 nebo tak nějak.. tak jsem se - stejně jako mnoho dalších lidí mého věku, především dívek - zamilovala do jedné knižní série. Do Twilight ságy... a po té, co se to stalo, jsem zkrátka začala zbožňovat upíry, upírské příběhy a tak. Neminula mě ani Škola noci a ani Vampýrská Akademie... a tak. A taky jsem sledovala seriál Sběratelé kostí, který vlastně sleduju doteď, kde se jedna postava jmenuje Angela a říkají jí Angie. Vždycky se mi líbilo, že Angie zní trochu jako Ančí :D akorát mírně poangličtěle. Obojí tohle dohromady... dalo vzniknout mému blogovému jménu. Na většině mých starých blogů mě lidé znali jako Piper. a ano, musím tam mít tu tečku, prostě musím :D To proto, že můj první blog byl o seriálu Čarodějky... a já tehdy nevěděla, jak to chodí, ani jsem pořádně nevěděla, co je Nick a všichni se pojmenovávali po postavách ze seriálů... tak jsem se pojmenovala Piperka. A později, když jsem byla starší a měla blog o Twilight, kvůli grafice jsem se nepřejmenovala, jen jsem to zkrátila na Piper., ale v určitém okamžiku mého života jsem pocítila nutkavou potřebu odstřihnout se od svého starého blogového života. Tehdy jsem si založila nový blog bez toho, aby to lidé, co chodívali na můj starý, vůbec věděli... Tak nějak... jsem potřebovala uzavřít jednu kapitolu. O novém jméně jsem neuvažovala příliš dlouho. Z dob, kdy jsem tolik milovala upíry, jsem totiž měla jedno jméno. Tehdy jsem si nechala vygenerovat ze svého skutečného jména jméno upírské. No... a o vzniklo? Angelique Tussaud. Lidé mi říkají Angie, většinou, ale všude hrdě prohlašuju, že mým celým jménem je Angelique Tussaud. Není za tím žádný velký hlubokomyslný příběh o vzniku jména, ale pro mě je takový osobní, takovou vzpomínkou a já ho mám ráda.

* * * * * *

When I was younger, I really hated my real name. I did not like it at all, because everyone was changing it and no one called me Anna. But this actually doesn't have anything to do with my blog name. When I was 14 or so, I - as so much other people - fell in love with one book series. With The Twilight Saga... and after that, I just started to adore vampire stories. I also watched Bones, which is a detective TV series and there is one character, called Angela, they call her Angie, which I love. Well... both together... made up my blog name. On most of my blogs that time, I was known as Piper. (always need to have the dot there) because my first blog was about Charmed. I was Piperka... and then, when I was older, I shorted it to Piper. But after some time, I decided to change my blog identity to someone else, I actually abandoned my old blogging life by founding new blog, without anyone from my old blog friends who would know, it's me. I did not think about my new name for a long time. Because from that time, I loved vampires so badly, I also took one of those generators, which make your real name into vampire name. And Angelique Tussaud was my vampire name.

People call me Angie, most of the time, but I always say, that my whole name is Angelique Tussaud. No big story behind it... just this one, this personal one, which I actually quite like.

Lidé se mě ptají, když v programu vidí, že budou dávat Harryho Pottera, jestli se ZASE budu koukat.

I po takové době, po té, co jsem to viděla už tolikrát. A co jim na to říkám?

První kniha vyšla, když mi byly pouhé 3 roky. V roce 1997. Trvalo další tři roky, než kniha vyšla v českém překladu.

Tehdy už se natáčel první film, nejspíš proto se u nás rozhodli to konečně taky vydat. Nebudu lhát, tehdy jsem to nečetla, ne... viděla jsem film jako první. Nevzpomínám si, jestli jsem to viděla v kině nebo až doma v televizi, opravdu si to nepamatuju. Já si totiž nepamatuju skoro nic, mám mozek jako ementál a horší se to.

Ale bylo mi 6 let, když to vyšlo u nás... tehdy to na mě přeci jen bylo moc, vzhledem k tomu, že jsem se sotva naučila číst. Ale potom přišel průlom. Už v říjnu 2000 vyšla v překladu Tajemná komnata... a rozhodlo se, že pro děti, budou tyto knihy nahrány a načteny. První díl četl Lábus a druhý tuším Trávníček, ale už si nejsem jistá.

Mojí nejlepší kamarádce to dali k narozeninám.

[sorry, ale musela jsem, tohle mě zabilo :D]

A my jsme to poslouchaly. Nejdřív u ní, potom jsem to měla půjčené a potom mi to táta přepálil na CD. Jezdila jsem to pořád dokola, sjížděla jsem to furt, vážně furt, jakoby ani nic jiného nebylo :D Znala jsem to nazpaměň, hlavně ten první díl. Bylo to docela šílené. "Pan a paní Dursleyovi z domu číslo čtyři v Zobí ulici vždycky hrdě prohlašovali, že jsou naprosto normální, ano, děkujeme za optání." Tu první větu si pamatuju doteď. A i bych si toho spoustu vybavila, kdybych otevřela knížku nebo si to ještě jednou zapla.

S novým začátkem jsem se rozhodla i pro nový design. A tak i když tenhle blog existuje už poměrně dlouho, je to, jakobych ho založila jen včera. Staré články jsou smazané a starý design změněn na nový. Ale i přes to, že tu byl tak nějak vlastně oficiálně jen den, vezmeme-li v úvahu, že jsem znovu začla psát na tenhle blog včera, tak ve skutečnosti tu byl hodně dlouho, tak si zaslouží aspoň pár slov. Je dělaný ještě pro původní úmysl fan stránky o Once upon a time... no vlastně byl jen upraven z jednoho wallperu, který jsem dělala, takže nic tak speciálního, ale líbil se mi. No říkala jsem si, že to potřebuje změnu a že ten, co je tu teď, tak nějak víc vystihuje nejen mě, ale hlavně i tak nějak to, že je to osobní blog a ne fan stránka, jsou tam náznaky všech různých knih, filmů a seriálů, které miluju... A dělala jsem ho speciálně pro tenhle blog, ne jen, že jsem využila nějaký starý wall, tak snad se líbí, mně teda jo :D

Nerada mluvím sama o sobě. Raději mluvím o jiných. Ačkoliv v hovoru dost často slyším já tohle, mně se stalo tamto, ale snažím se, aby se mi to nestávalo moc často. Jsem v podstatě dost nejistá, trochu samotářská, občas, ale mám ráda lidi, což jsou trochu protiklady. Hlavně mám hrozně malé sebevědomí. A asi i proto jsem tolik propadla blogu, protože tady můžu být tak nějak... někým jiným, i když jen na chvíli. Je pro mě hodně těžké mluvit o věcech, které mě trápí, s jinými lidmi, protože nechci, aby oni byli smutní z toho, že jsem smutná já, a tak radši mlčím.

První úkol 30 denní blogové výzvy byl napsat 20 věcí o sobě. A tak jsem to udělala.

* * *

This is actually real challenge for me, because I am not pretty comfortable with talking about myself. It's easier to tell people I don't know... than people I know whole my life, which is kind of funny thing. I am actually quite lonely person sometimes, closed, because I don't like telling people what is wrong with me or why am I sad, I am usually pretending that I am fine, because I don't want them to be sad because I am sad. I don't have a lot of self-confidence, which is something... I can't very affect. I am pretty shy, I am not good at meeting new people. So... write 20 things about yourself, that's the first task in 30 days blogging challenge so.. I did it.