"Nechcete si sednout?" Že normální reakce? Ani ne...

17. march 2014 at 21:54 | Angelique. |  articles

Část letošního léta jsem strávila v Londýně. Byla jsem v něm dva týdny... a za ty dva týdny jsem si stihla všimnout zajímavého úkazu, který mi připadal neobvyklý. Teď, když jsem si toho po tomhle zážitku začala všímat víc, jsem zjistila, že to - bohužel - tak neobvyklé zase není. A to ani u nás, ačkoliv mně osobně to vždycky připadalo normální a automatické.
Jak je to vlastně s pouštěním lidí sednout v městské hromadné dopravě?
* * *
V Londýně jsme jednou jely a nastoupila taková hrozně stará paní. Vážně, vypadala tak na 150, hádám jí bylo alespoň 80 let. Já, jakožto slušně vychovaný člověk, jsem se okamžitě vymrštila z místa, na kterém jsem seděla a zeptala jsem se jí: "Would you like to sit down?" Vypadala šokovaně. Šok se proměnil ve vděk a paní se posadila a hrozně moc mi děkovala. A poděkovala mi ještě několikrát, než jsme z metra vystoupili. Říkala jsem si, že mi přeci nemusí děkovat, že je to samozřejmost. Jenomže v Londýně... asi zkrátka není. Začala jsem si toho všímat. Jezdili staří lidé, těhotné ženy, lidi s holí... a nikdo se nikdy nezvedl a nepustil nikoho z nich sednout. Když jsem teď byla minulý víkend v Berlíně, zkoušela jsem si toho všímat taky. Ale tam se to nedalo tak moc odhadnout, protože jsme většinou jeli poměrně prázdnými metry, kde vždycky bylo, kam si sednout, takže nikdo nemusel nikoho pouštět.
Máma mi vždycky říkala, že staré lidi musím pouštět sednout.
U těhotných žen mi to připadá, jako jasná věc, kdyby autobus prudce zastavil, mohla by upadnout a o děťátko přijít.
Měla jsem vždycky dojem, že je to normální... alespoň u nás v Praze. V poslední době si ale začínám bohužel všímat opaku. Ano, jistě, může se stát, že chcete být milí, pustit někoho sednout a on se začne ohrazovat, že vůbec není starý. Tohle se jednou stalo kámošce. Asi 70-letý pán se začal smát a halekat: "Ale slečno, jen seďte, já jsem ještě mladík!" Fau paix může nastat i třeba... v zimním období, kdy má nějaká paní tlustý kabát, vy ji chcete pustit sednout... no ona není těhotná. Jen je tak nabalená, že to tak vypadá. Ale i přesto si myslím, že by lidé neměli přestat pouštět lidi, kteří si zkrátka občas sednout potřebují.


Já jsem člověk, který pouští sedat. A taky člověk, který... se musí hodně nutit, aby mlčel.
Samozřejmě jsou momenty, kdy nepustím sednou. Důvodů je několik:
1. když je jinde ještě spousta místa. V takovém případě zhodnotím, že si dotyčný nechce sednout.
2. když sedím u okna, vedle mě sedí někdo, kdo nevypadá, že by se hodlal hýbat a stařík, kterého chci pustit, by musel přelézat asi dalších 6 lidí, než by se ke mně dostal. V takovém případě spoléhám na to, že ho pustí někdo, kdo je trochu v lepší pozici, než já.
3. je mi tak blbě, že jsem ráda, že sedím.
4. mám něco zlomeného... což ještě nenastalo, ale mohlo by a pochybuju, že by ode mě někdo očekával, že pustím nějakou babičku sednout, ačkoliv bych možná určitou tendenci udělat to měla :D
5. Prostě si nevšimnu.
*
Jsou chvíle, kdy ale nemůžu uvěřit vlastním očím. Jako dneska v tramvaji. To mě vlastně podnítilo k tomu, napsat tenhle článek. Byla celkem prázdná, no všechna místa na sezení byla obsazená. Já jsem stála, takže jsem nemohla pouštět. No nastoupil takový starší pán, mohlo mu být tak 75, nevím, nemám moc odhad, ale prostě už starý. Stála jsem u sedadel, na kterých seděly dvě nějaké holky a kvandaly spolu. Přes rameno jsem viděla holku tak v mym věku, která taky seděla, o dvě sedadla dál kluk, tak 25, no a pak pár takových lidí kolem 40 třeba. Nikdo. Nehnul. Ani. Brvou. Všichni prostě koukali a čekali, jestli se zvedne někdo jiný. Jenomže se nikdo nezvedl. Pán prošel celý vagón, očividně hledal místo na sezení... a nikdo ho nepustil. Měla jsem sto chutí těm dvěma pipinám předemnou něco říct, ale mlčela jsem... asi po dvou zastávkách vystoupilo docela dost lidí a pán si mohl sednou... ale prostě jsem nevěřila tomu, že to fakt nikoho ani nenapadlo.
To ale není to nejhorší, co se mi na toto téma přihodilo.
Tehdy jsem nemlčela.

Jely jsme s kamarádkou ze squashe autobusem. Stály jsme, nebylo místo na sezení, ale nám to nevadilo, že jo, je nám 20, ani ne, tak si nepotřebujeme nutně sedat. No... ale nastoupila holčina s nějakou svojí kámoškou. Holčina měla nohu od kolena dolů v sádře... Nikdo se ani nepohnul. Doprdele, říkala jsem si, jsou všichni slepí? Vždyť má nohu v sádře! Sice v chodící, ale pořád v sádře. Prostě jsem to nevydržela, otočila jsem se na jednoho chlápka, kterej vypadal z těch lidí nejmladší a natvrdo jsem se ho zeptala: "Nechcete jí třeba pustit sednout?" a ukázala jsem na její zlomenou nohu. Holčina mi děkovala, ale říkala, že hned vystupuje, a že už je to dobrý, už jsme nějakou chvíli jeli. To ale nebylo podstatné, že si nepotřebovala s tou nohou sednout. Podstatný byl ten přístup lidí. Tolik ignorace. Kde to žijeme, když nepustíme sednout ani člověka se zlomenou nohou? Kdo nepustí sednout člověka se zlomenou nohou... ten by se měl stydět. Myslím, že ten chlápek, na kterého jsem se obořila, byl na mě asi naštvaný... ale třeba ho to donutilo se nad sebou zamyslet. Tohle bylo skutečně něco neuvěřitelného.
Co si myslíte vy? Pouštíte staré lidi a lidi, co to potřebují, sednout? Myslíte si, že je společnost v dnešní době stále více a více bezohledná? Po situacích, jako jsou ty, které se mi přihodily, si skutečně začínám myslet, že je něco prohnilého ve státě Dánském... Zajímal by mě váš názor... všímáte si takovýhle věcí?
- Angie.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement