The perks of being... anonymous.

2. march 2014 at 23:29 | Angelique. |  articles

Viděli jste film The Perks of Being Wallflower?
Já teda ne, zatím, ale hrozně se mi líbí ten název... takže teď furt používám ten obrat "the perks of being... something".
V rámci blogování je jedna věc, která se většině lidí nevyhne a nejspíš i valná většina z nich nechce, aby se jim vyhla. Tou věcí je anonymita. Tak nějak jsem dneska seděla večer doma, koukala se na televizi a říkala si, že bych mohla napsat takové zamyšlení, protože anonymita se díky blogu stala mou neodmyslitelnou součástí. A já vím, kdo jsem a co mě k blogování vedlo a stále vede a určitý pocit té anonymity, toho, že člověk neví, kdo doopravdy jste, i když do blogu dáváte část sebe, je určitým způsobem i takové... osvěžující. Být, kým jste, je totiž občas opravdu těžké. Utéct někam, kde lidé neví, kdo jste, neví, jak se jmenujete, jak vypadáte, zkrátka být tímhle směrem vlastně anonymní, má dost často i svoje výhody. Alespoň já v tom výhody vidím. A o několik těchto výhod bych se s vámi ráda podělila.



Takže třeba u mě je to zaprvé fakt, že moje blogy většinou neznají lidé, které znám osobně.
Nejsem typ člověka, který by na svých blozích pomlouval lidi, které zná, jen proto, že si to nemůžou přečíst. Jsem dost přímá, co se týče názorů na chování lidí, co znám, takže jim to radši řeknu, než abych je pomlouvala za zády. Spíš tu jde o mě. A o fakt, že nejsem dvakrát otevřený člověk, když dojde na osobní konfrontaci face to face. Pro mě je občas, vlastně velmi často, mnohem jednodušší vypovídat se z toho, co mě trápí, někomu, koho vlastně neznám... nebo zkrátka jen tak, do plezíru, na blog... Nemám ráda, když se na mě lidé starostlivě dívají pokaždé mě vidí, jen proto, že jsem se jim jednou vyplakávala na rameni. Ne proto, že by mi vadilo, že se o mě starají, já jsem samozřejmě ráda, ale spíš mám výčitky, že se kvůli mně trápí. Což zní trochu divně, já tím nechci obtěžovat lidi na blogu nebo tak, ale na blogu nečekám reakci jakou mi dávají lidé, které znám a mnohdy mi komentáře od lidí, které znám jen přes internet, pomůžou se s tím vypořádat líp, než ti, které potkávám každý den, z masa a kostí. Je to zvláštní, ale skutečně je pro mě jednodušší svěřit se člověku, kterého skoro neznám než mé nejlepší kamarádce, kterou znám celý svůj život.

Zadruhé... je to fakt, že vás nikdo neodsuzuje podle toho, jak vypadáte.
Jako tlusté dítě... jsem to neměla vždycky snadné. Ne proto, že by mě snad šikanovali, i když jsem si taky nějaké ty posměšky vyslechla... měla jsem kolem sebe úžasné lidi a pořád mám. Lidi, kteří mě berou, jaká jsem... protože mě znají. Problém je u lidí, kteří mě neznají. Když mě vidí, vidí, že mám prostě pár kilo navíc... tak mě odsuzují, na první pohled, neřeší, jaká jsem, hledí na vzhled. Když někdo přijde na můj blog... nemůže mě posuzovat podle toho, jak vypadám, ale jen podle toho, jak působím z článků, které píšu. Jsem anonymní, ano, jsem blogař. Přidám někdy svou fotku? Ano, občas, ale většinou ve chvíli, kdy už je to jedno, kdy už mě lidé znají. To, jak píšu, to o čem píšu, to mě definuje. Ne můj vzhled, to co je uvnitř. A to mám ráda na tom být na blogu a být anonymní. Protože je úplně jedno, jestli je někdo hezkej, ošklivej, tlustej, tenkej, starej, mladej... lidé na blogu sdílejí stejné zájmy a názory. A díky tomu jsem už poznala bezpočet lidí, které miluju, i když je vlastně neznám. Clove, Ajjinku, Rosie, Joann, Siusen a mou drahou nezvěstnou Cherry, která je už dlouho pryč a neozvala se, ale já ji budu mít navždycky ve svém srdci. A můžu jmenovat dál. Lidé z blogu jsou pro mě jako druhá rodina... protože s většinou z nich to není o zdvořilosti nebo přetvářce, ale o tom, že se znáte s někým, koho zajímají stejné věci, třeba stejná herečka, nebo stejné filmy nebo hudba, nebo úplně všechno najednou :D (že, Clove? ;D)... je to o tom, že se sice neznáte, ale přitom o sobě víte víc, než byste si mysleli, že je možné. Ano, jsem anonymní. Říkám si Angelique. a jsem holka bez tváře... (i když nějaký ty fotky člověk občas i zveřejní, tak tady zatím žádná není), ale vyhovuje mi to. Protože když znáte člověka jen a pouze přes maily nebo texty u článků... není prostor na předsudky.

Potom je to zatřetí třeba ten pocit, že mám tak trochu nový život. Jiný život, jiný přístup.
Píšu o věcech, které mě baví a zajímají. Mám jiné jméno a nikdo mě vlastně nezná. A přesto o mně ví mnohdy víc, než kdokoliv jiný, protože na sebe prásknu všechno. Je to tím, že blogový svět beru trochu odděleně od toho skutečného. Utíkám do něj, když je mi mizerně, když jsem smutná, nebo se mi nedaří. Na blogu nemám starosti, nechci je mít, na blog píšu, protože mě baví psát a můžu být tím, kým skutečně jsem a nemusím se přetvařovat tak, jak to člověk bohužel v reálném životě občas dělat musí. Kdybych neměla anonymitu na blogu, nemohla bych sem utíkat. Každý by věděl, kdo jsem... lidé, kteří nechci, aby někdy tyhle články četli, by je četli. Už jsem párkrát zažila, že mi kamarádka napsala "a můžeš mi vysvětlit tohle a tamto, cos napsala na blog". Řeknu vám jedno, nesnáším to. Nesnáším být tázána, proč jsem napsala tohle a tamto a takhle... prostě to nemám ráda. A lidé, které znám osobně, to dělají. Proč jsem to tak napsala? Zrovna tak, jak jsem to napsala? Protože jsem v tu chvíli měla pocit, že přesně to je způsob, jakým vyjádřím, co cítím. Smiř se s tím... a nebo to nečti. Jednoduché. Moje blogová identita se liší od mé skutečné identity. A to je to, co mi vyhovuje. Kdybych to chtěla jinak, všechno vysvětlovala, jen tupě přidávala články s fakty bez pocitů, nebyla bych to já. Tvořením blogu si tak nějak tvořím svůj vlastní malý vesmír, kam chodí lidé, které miluju a já tam píšu, protože to miluju. A dělám si ho, jaký já chci. A líbí se mi, že je v něm spousta věcí, které v reálném životě třeba nemám.
* * *

A mohla bych jmenovat dál, jen si připadám vyčerpaná a hodlám vydržet alespoň do jedné na červený koberec k Oscarům. No... zajímá mě váš názor. Co si o tomhle tématu myslíte? Vidíte nějaké výhody v anonymitě? Ještě nějaké další, než ty tři, o kterých jsem se trochu více rozepsala? Budu ráda, když se zapojíte se svými názory :)
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Desirée Lydon Desirée Lydon | Web | 3. march 2014 at 16:03 | React

Ve všem souhlasím :) Pro mě je blog taky způsob, jak utéct do jiného světa, kde mě vlastně ani nikdo moc dobře nezná. Můžu si říkat co chci (nějaké hranice mám, ale i tak) a nebudu mít kvůli tomu výčitky svědomí. Do blogu dávám kus sebe a zároveň jsem nekým jiným (i když je to trochu paradox :D)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement