April 2014

Nikdy jsem nejela trolejbusem.

26. april 2014 at 22:35 | Angelique. |  diary
Dnešní den byl... zajímavý.
Podle nadpisu a podle fotky vám asi došlo, kde jsem ho strávila.
V Plzni.
I když, ne tak úplně v Plzni, ale kousek od Plzně. Byli jsme totiž s rodinkou za strejdou a jeho rodinkou a šli jsme na Vojtěšskou pouť, která je tam každý rok. V Plzni jsme ani nestavěli, tyhle fotky jsou trochu starší, ale ne zas tak moc staré, jen pár měsíců, už ani nevím, jak je to dlouho, ale tak líbily se mi, proč je sem nedat :D
Ráno jsme vyrazili kolem desáté.
Ano, uznávám, to není moc ráno :D Ale z mého pohledu ano :D
Jeli jsme ještě před tím na chalupu, stavovali jsme se na hřbitově, takže jsme se trochu zdrželi. Díky!!! Kdyby ne, tak se nestane, co se stalo potom :D Stavěli jsme na benzince pro nějaké pití... Stojíme tam, mamka nakupuje a táta kouká z auta a povídá: "No, to je teda týpek..."
Popíšu vám ho: Vyholené strany hlavy, nepříliš vysoké číro, tílko s takovejma těma obříma dírama na ruce, zkrz které je jasně vidět, že má potetovanou vetší část těla od pasu nahoru... A já na to jen: "Jo jo, to teda..." A moc jsem si ho neprohlížela. Ale pak jsem se tak rozhlédla a na zahrádce u KFC sedí parta takovejch podobně vyhlížejících, jakože image podobná, ne, že by všichni vypadali jak punkáči, ale prostě bylo jasný, že patřej k sobě a já jenom...

imagebam.com
"Ty vole." (na tátu, why not?)
Táta: "No dovol? Co je?"
Já: "To sou RYBIČKY 48!!!"

30 days blogging challenge - Day 9: Describe your day in detail.

24. april 2014 at 23:57 | Angelique. |  30 days blogging challenge.
Dobře. Další den ze 30 denní blogařské výzvy, se kterou jsem se inspirovala u Rosie. No... den 9 je teda opravdu inspirovaný, patří to k těm, které jsem nevymyslela, ale převzala z nějakých starých výzev. Popiš podrobně svůj den. Líbilo se mi to, tak jsem se rozhodla, že to tam nechám. Sice ještě není konec dne, ale myslím, že za těch 20 minut, než tohle napíšu, se nic tak převratnýho nestane a pak půjdu spát, takže... Jo a ještě jen tak na okraj, soutěžím v jedné blogové soutěži o nejlepší song... :D Já vím, že nemám šanci, ale kdyby se někomu chtělo, tak může dát hlásek Angelique tady :D
* * * * * * *
All right. Another day of 30 days blogging challenge inspired by Rosie's 30 days blogging challenge. This one actually really is, because this one is one of those which I did not make up... I liked the topic, so I kept that, despite the fact it is not my original idea.. So... What was my day like? It's not the end of the day yet, but I believe nothing dramatic is going to happen in these 20 minutes, when I am writing this article before I go to sleep. So...

30 days blogging challenge - Day 8: Write all fandoms you're member of.

23. april 2014 at 14:14 | Angelique. |  30 days blogging challenge.
Bože, tohle bude docela dlouhej seznam...
Oh god, this is going to be pretty long list...
Nejdřív bych chtěla říct, že možná na nějaké zapomeno, protože je poměrně dost fandomů, kterých jsem členem... nebo teda takhle, dost věcí, kterých jsem fanouškem. No, druhá věc, je poměrně jasné, které fandomy jsou ty hlavní podle toho designu :D Takže některé z těch jmenovaný zřejmě nebudou překvapením, až je sem napíšu.
* * * * * * *
First of all, I would like to say, that I will maybe forget some, because there are pretty lot of fandoms I am member of. Well. Second thing, it's pretty obvious, which fandoms are the main ones. The design was made especially based on TV series, books or films I love, so... some of them are probably not going to be that big surprise.

1. Whovian = name for the member of the fandom of Doctor Who.
Whovian = jméno pro člena fanklubu Pána času.

No.. kde začít... No... na Doctora Who jsem se začala dívat asi před dvěma lety, tak nějak... takže nejsem fanouškem příliš dlouho, ale jsem opravdu skutečným a velmi hluboce zažraným fanouškem. Mrzí mě, že jsem to nemohla sledovat hned, jak to obnovili, ale přeci jen... se to ke mně zkrátka nedostalo. Ale stát se fanouškem něčeho, jako Doctor Who, je ve skutečnosti strašně snadné, pokud máte tu správnou povahu. Moje máma ho třeba nesnáší. Zbytek mé rodiny ho zbožňuje, no já jsem asi největši fanda. Byla jsem dost smutná, když David Tennant odešel, ale z Matta Smithe jsem byla nadšená... no doufám, že se můžu těšit i na Petera Capaldi, každopádně už se nemůžu dočkat nové série. Taky jsem se po odchodu Karen a Arthura chvíli nedívala, na protest :D Ten díl mě úplně rozsekal, no věděla jsem, že to nevydrží :D Takže jsem zase zpátky no, jen občas nesnáším Stevena Moffata. Kdo ne? :D Mám doma hrnek Tardis, ze kterého teda moc často nepiju, protože nechci, aby se s ním něco stalo, ale to, jak jsem k němu přišla, je hrozně pěkná vzpomínka, takže ho fakt nechci rozbít :D A je vevnitř větší! Pak mám tričko, malou Tardis, malého Daleka, přičemž tyhle repliky mě moc nestály, ale musela jsem něco přivést bráchovi :D Takže jo, miluju sen seriál :)
* * * * * * *
When do I start... Well... I started watching Doctor Who like... two years ago, so I am not fan of it for too long, but I am really deeply in love with this show, I love it, I love it, I love it. I was kind of destroyed when David Tennant left, but I actually fell in love with Matt Smiths after it... and I believe I will like Peter Capaldi too. I stoped watching the show for month and half or so... when Karen and Arthur left, because they were my favorite companions, but I have never thought I will not come back to it. I just sometimes hate Steven Moffat :D I have a Tardis mug, which I totally adore, but I don't drink from it much often, it's very special and story behind it. I have it from London. Also one T-shirt, and small Tardis and Dalek, but it was like... 5 pounds for these two, it's not very big quality, but I wanned to bring something to my bro from London and that Dalek was perfect for it.

2. Sherlockian = name for the member of the BBC Sherlock fandom.
Sherlokian = jméno pro fanouška seriálu z dílny BBC - Sherlock.

Jsou asi tři hlavní důvody, proč tenhle seriál tolik miluju... Prvním z nich je samozřejmě Benedict Cumberbar, on je pro tu roli stvořen, je naprosto dokonalý, naprosto perfektní. Potom... Píše to Steven Moffat, ta stejná osoba, která píše můj milovaný seriál Doctor Who. Společně s Markem Gatissem teda, samozřejmě na něj nesmím zapomenout. Dokonalý Mycroft Holmes. No zpět k věci. Třetí věcí je ta chemie, která funguje mezi Martinem Freemanem a Benedictem. No, a pak je tu ještě nesčetné množství dalších důvodů, proč to miluju, třeba proto, že je to zkrátka geniální. Nikdy jsem nečekala, že by se mi to mohlo líbit, fakt ne, koukala jsem se na první díl s tím, že se mi to nejspíš líbit nebude. A bum! Je ze mě takovej magor do toho :D Viděla jsem 1. díl a byla jsem ztracena na vždy. Nedokázala jsem si představit, jak bude vypadat, když vezmou Sherlocka Holmese a zasadí ho do dnešní doby. A zjistila jsem, že nezáleží na tom, jaká je doba, Sherlock zůstává Sherlockem, zachovává si charakter, jaký má v knihách, chvílema možná trochu vyhnaný do extrémů, no Sherlock prostě šlape jako hodinky a myslím, že kdyby Arthur Conan Doyle žil teď, napsal by Sherlocka přesně tak, jak je nám představován v seriálu. Ten seriál je zkrátka úchvatný a já ho miluju :)
* * * * * * *
There are probably three main reasons, why I love this show so much... First of all, of course, Benedict Cumberbatch is just perfect in this role, like really, really perfect. Then, Steven Moffat is writing it, the same person who creates new series of Doctor Who, which is my beloved TV show. The third main reason is the chemistry between Martin Freeman and Benedict. Well, and there is so many other reasons, I love it, it's genious. I've never expect me to like it, when I imagined Sherlock Holmes moved in our time, today's London, I was pretty afraid of that, but then I've seen the very first episode and I was just lost forever. It works really good, much more that would anyone expected. If Conan Doyle had lived now, I am sure his stories would have been like this. It's perfect. Mark Gastis and Steven are... perfect. I want to kill Moffat sometimes... :D but it's normal for Doctor Who and Sherlock's fan.

3. Potterhead = name for the member of Harry Potter fandom.
Potterhead = jméno pro člena fanclubu Harryho Pottera.

Jistěže jsem, jsem z generace, která na Harry Potterovi vysorsla. Takže ano, samozřejmě, že jsem Potterhead. Je to součást mého dětství a miluju tu sérii, jak knižní tak filmovou a vždycky budu!
* * * * *
Of course I am... I am from the generation of kids, who grew up on Harry Potter. So yeah, of course I am Potterhead.


Co to vlastně znamená mít vysoké ASLO.

22. april 2014 at 17:15 | Angelique. |  diary
Já vlastně ani nevím... teda vím, ale vlastně nevím. Je to složité.
Vloni v červnu, krátce po maturitě, jsem lehla... s horečkou 39 a hrozným kašlem. Bylo to tím, že jsem přechodila horečku, kterou jsem zas měla krátce před maturitou, týden uzavírání klasických známek a já měla 4 prezentace, asi 5 testů a třídní focení. Přišla jsem v úterý večer domů s 38.9 a lhala jsem rodičům, aby mě další den pustili na focení třídy. Na poslední třídní focení jsem zkrátka nemohla chybět. S teplotou 37.9 už mě máma pustila... doteď neví, že jsem jí kecala. Ale měla jsem pocit, že umřu. Ještě v úterý večer jsem si dělala kostým a pak jsem asi hodinu ležela v koupelně na podlaze a chladila se o dlažbu. Bylo mi fáááákt hodně blbě. Ve středu jsem usnula při testu z matiky... a ve čtvrtek jsem se ráno do školy nezvedla, přiletěla jsem jenom na test z dějáku, na kterej jsem málem vrhla.
V den mých tří prezentací jsem už neměla teplotu, zato jsem ztratila hlas...
Ve chvíli, kdy je vám blbě a někdo po vás něco chce, máte na jazyku jen jediné...

A rozhodně ne přednášet o Londýně, historii britský literatury a o rozdělení regionů ČR.
Doteď miluju svého zeměpisáře za to, že mě to nenechal říkat před třídou. Nechal si to jen poslat a tím to skončilo.
Ale přechodila jsem to, neležela jsem, protože jsem nemohla... a potom... no? Co potom... když už tělo usoudilo, že všechno důležité má za sebou... tak padlo. Byla jsem doma měsíc. Tak přibližně. Týden jsem ležela, pak jsem šla k doktorce, ta řekla, že to musim vyležet, pak jsem šla k druhý doktorce, ta řekla, že mám angínu, takže jsem ležela na antibiotikách... no prostě člověk má jednou za život 4 měsíční prázdniny po maturitě a já z nich měsíc proseru v posteli.

Drabble 0.1: Obrázkový drabble.

21. april 2014 at 10:21 | Angelique.
Tuten drabble byl posílán také do jedné soutěže... no nebyla to tak úplně soutěž, prostě... jsem dostala zadání a napsala na to drabble, nic jsem za to nevyhrála, nic hmatatelného, dá se říct, ale tak trochu to soutěž byla. To je složité, možná to někdy vysvětlím, ale ještě si to budu muset rozmyslet :D Každopádně jsem to nedělala na vlastní popud. Já jsem se drabblům vždycky spíš vyhýbala, protože jsem si říkala, že mi to nepůjde :D A taky jsem měla teda pravdu :D Tenhle je můj první a pak už jsem napsala asi jen dva, ale možná se to časem změní, tak uvidíme :D Obrázek, na který je ten drabble psán, samozřejmě také přikládám v celém článku.

Promluv!

20. april 2014 at 17:11 | Angelique.
Když mi bylo asi 10 let, začaly jsme s nejlepší kamarádkou psát náš první příběh. Byla to hrozná splácanina, ale bylo to něco, co bylo naše... a co jsme milovaly. Byly jsme dost kreativní, jestli můžu soudit. Měly jsme i hru, hrály jsme si na sourozence, kteří prožívají dobrodružství a neustále bojují se zlým knížetem, jehož jméno si už nevybavuju, ale strávily jsme na tom věky. S mou nejlepší kamarádkou zažívám mnohé doteď, a to je mi už 20, teda bude, za 9 dní. Vyrostly jsme spolu a máme výjimečné pouto, kterré jen tak nikdo nemá... a taky ho jen tak někdo nechápe. Známe se prakticky celý život a celý život jsme nejlepší kamarádky. Když vznesla návrh, že bychom mohly napsat povídku, šla jsem do toho... i když to nedopadlo, tak je to něco, co ve mně vyvolalo ten prvotní impuls a ten pocit, že chci psát. Že psaní je něco, co mě baví a naplňuje. Když mi bylo asi 13, necelých 14, začala jsem psát vlastní knihu a dopsala jí o dva roky později... Ale je to takové dětské, není možné to vydat nebo tak něco. Ale přibližně do těch šestnácti jsem začala asi dalších 6 věcí, z čehož jednu bych fakt ráda vydala. A před dvěma měsícema jsem začla s jednou futuristickou dystopickou povídkou, která mě fakt hodně baví a naplňuje, ale trochu se bojím, aby se nepodobala antiutopiím, které už jsem četla, ta nápodoba, až nechtěná, občas do té tvorby pronikne. No každopádně během let jsem napsala taky spoustu jednorázových povídek a rozhodla jsem se založit rubruku Stories, kam je budu přidávat... a časem možná dojde i na nějakou tu kapitolovku, ačkoliv u těch mám špatný zvyk je rozepsat a nedokončit :D


A první z nich je moje oblíbená, psaná do jedné blogové soutěže na etapy, kdy jsme postupem času psali asi... 6 povídek? Už ani nevím, bylo to zkrátka poměrně dost a na různá témata. Tuhle soutěž jsem mimochodem i vyhrála, čímž se nechvástám :D jen říkám, ale ono tam moc lidí nesoutěžilo a párkrát někteří nějaké kolo vynechali, no já napsala všechny a vždy je poslala a byla jsem překvapená takovým hodnocením, jaké se mi dostalo, no nějakým zázrakem jsem to dotáhla na první místo :D Tak jsem si řekla, proč to nezveřejnit i tady, proč se nepodělit o něco, co mě tak hrozně baví tvořit.
Zadání bylo následující... ať máte představu toho, co jsme museli vytvořit:

● malý chlapec;
● jeho krstné meno sa začína na písmeno "E";
● je to jedináčik; ● má (dáku) chorobu (je chorý);
● nerozpráva;
● nikdy sa neusmieva;
● veľa rozmýšľa (niečo ako hĺbavý, racionálnejší typ);
● vždy má pri sebe (dáku) hračku;
● nosí každú ponožku inú (inej farby);
● má nezvyčajné obľúbené miesto (kde sa rád zdržiava alebo pod.)

Jak vidíte, hlavní postavu jsme měli poměrně dost definovanou už od začátku. No můžete se přesvědčit o tom, jak jsem splnila či nesplnila zadání a moc mě potěší, když si tu povídku vážně přečtete, není nijak zvlášť dlouhá. Mám ji ráda asi hlavně proto, že mi ji tehdy v té soutěži tak moc chválili :D Tak mě zajímá váš názor na ni.

Promluv!

Moniko,
doufám, že se máš dobře, sestřičko moje. Nebo alespoň lépe než my.
Stále nemluví. Jsou to tři roky, co jsi odešla a on stále nemluví. Doktoři tvrdí, že ani nikdy nezačne. Bojím se, že se ho budu muset vzdát. Už to nezvládám. Už by ho dávno dali do ústavu pro duševně choré děti, nebýt jeho nemoci. Nevím, co mám dělat. Nemůžu ho opustit.
Andrea

S t o r i e s

20. april 2014 at 13:30 | Angelique.

...coming soon... možná... :D

- Realita šťastných chvil - povídka psaná do soutěže na zadané téma
- Promluv! - povídka psaná do soutěže
- Hannah - povídka psaná jako úkol na volné téma

Slza
Slonisko a vosa - báseň dá se říct na přání pro mojí nejlepší kamarádku, psaná spíše v komediálním duchu

...coming soon... možná... :D

drabble = literární útvar, který má přesně sto slov
I. - II.

Excuse me, please.

12. april 2014 at 22:09 | Angelique. |  articles
Zjistila jsem, že většinu poznatků, které o lidech v Praze získávám, získávám z metra.
Narodila jsem se v Praze, žiju v Praze celý svůj život, není to tak, že bych získávala nové poznatky ve městě, ve kterém žiju pár měsíců. Naopak, vím o tom, že v Praze je možné úplně všechno... přesto jsou ovšem věci, které mě zaráží... a později zjistím, že to není jen Prahou, ale že je to zkrátka nějaký nový trend, nějaká nová móda, nějaké nové móresy a výmysly nás, Čechů. A občas se stane, že zjistím, že je to obecným znakem dnešní společnosti, alespoň po těch částech Evropy, ve kterých jsem se posledních pár let měla to štěstí vyskytnout. Viz mé zamyšlení nad nepouštěním sednout.
Dneska mi nejlepší kamarádka říkala, že četla nějaký článek o tom, že bezdomovec zbil v tramvaji mladou holku a nikdo nic neudělal. Na jednu stranu ovšem člověk nemůže být pouze kritický. Ano, je to hrozné, že jí nikdo nepomohl, ale přeci jen, začněte se rvát s naštvaným bezdomovcem. Já nevím, co bych dělala. Zřejmě bych zařvala něco nevhodného a doufala, že nepůjde bít mě. Ale zkrátka kdyby se sjednotilo pár lidí, co u toho byli, tak ho od ní sakra mohli dostat a ne jen koukat a nic nedělat. Jenomže jsem si všimla v posledních pár letech, (nebo možná jen měsících, nevím, můj mozek nedokáže správně odhadovat časové rozmezí toho, kdy jsem si toho začala všímat poprvé) se rozvíjí u čím dál více osob postoj "je tu dost lidí okolo, třeba to udělá někdo jiný, než já."

Až na to, že mě život naučil, že pokud nic neudělám já, tak to neudělá nikdo. Ne ve smyslu, že bych to pokaždé musela být zrovna konkrétně já, kdo něco udělá, ale zkrátka... ne každý má koule na to, být tím, kdo udělá ten první krok. Protože většinou, když se z davu ozve jeden, dav ho v tom nenechá, když jde o něco vážného.... většinou. Jenomže kdo vám dá záruku, že to tentokrát nebude výjimka? Ne, ne, radši ne. Co já zmůžu proti velkýmu chlapovi, raději to nechám na jiných. Překonat ten blok, zvednout se a postavit se problému čelem, vyjít z toho davu přihlížejících a postavit se do pozice - já teď něco udělám a vy byste mě měli následovat - je zkrátka pozice, do které se většina lidí - včetně mě - nerada dostává. Myslím, že si lidé mnohem méně všímají jeden druhého. Míň, než tomu bylo dřív. Člověk se dívá na lidi a jsou to pro něj jen tváře, anonymní postavy a tak je přehlíží, protože je nezná. Jenomže tím, že předstírám, že nic nevidím, nic nezměním a nezamená to, že se to špatné přestane dít, nebo že ta stařenka o berli, kterou nikdo nechce pustit, najednou zmizí jako pára nad hrncem. Lidé v metru mlčí. Stojí a mlčí. Čtou si, mají v uších sluchátka... neřeknou už ani to prosté... S dovolením. A toho si poslední dobou všímám hrozně moc, hlavně právě v tom metru. Nebo i v tramvaji a ostatních dopravních prostředcích, ale přeci jen to metro bývá většinou nejnarvanější. To je tak, když stojíte k někomu zády... ten někdo za vámi by rád vystoupil, jenomže nic neřekne, jenom stojí a čučí a myslí si, že já snad jako vim, že on chce vystoupit... a když neuhnete... myslíte, že dotyčný řekne: s dovolením? Ha ha, nenechte se vysmát, jistěže ne. Vrazí do vás, tváří se naštvaně a vyvalí se ven. Ale vážně... co je tak těžkého na tom, říct prosté: S dovolením? Když to řeknu, tak k tomu ještě dodávám i prosím, protože jsem slušně vychovaný člověk, ale nééé, oni prostě budou stát a čumět a ještě se tvářit, že já jsem úplně blbá. Dobrá... přiznám se, občas dělám takové psychologické výzkumy :D a i když dotyčného vidím periferním pohledem, případně vycítím, že se nějak pohnul a možná chce vystoupit, tak stejně neuhnu a zkoumám, jestli se třeba nějak slovně projeví... Většinou tomu tak ale není. Občas si připadám jak na jiný planetě, když srovnám to, jak se chovám já a co dělám já a jak se chovají ostatní.

Já jsem ten typ člověka, kterej řekne, co si myslí, i když je to dost nevhodná situace. Třeba včera v čajovně, ale o tom zase jindy :D Většinou, když do mě někdo takhle vrazí, tak utrousím něco jako: "S dovolením by možná pomohlo." a nebo "To ste měl říct, že chcete vystoupit!" nebo "Já nemám oči vzadu", když je ta osoba obvlášť nevychovaná a použije lokty. :D A to se teda nesetkává moc často s pěknou reakcí no... :D ale já si nemůžu pomoct, mám nutkání lidem naznačovat, že by asi něco změnili, kdyby se odvážili otevřít pusu... ale jim to nějak nedochází... stejně si pak za někoho stoupnou a čekají jak trubky, jestli teda ten člověk, co ho nevidí, uhne.
Občas mám fakt pocit, že lidi nepřemýšlí. Jasně, taky občas nic neřeknu, ale to jen v případě, že nemusím nikoho nutit uhybat, že se vyhnu a obejdu je, případně v okamžiku, kdy všichni, co jsou přede mnou, vystupují. Já si hodně všímám lidí a jejich chování, většinou moc nemluvím a neprojevuju se, ale pozoruju a tohle je věc, která mě v poslední době vážně začala hodně rozčilovat. Nechápu, čím to je. Jsou prostě lidé líní říct byť i jedno slovo? To už je naše společnost vážně tak zdeformovaná? Ne, prostě to nechápu, nechápu to a rozčiluje mě to. Ale co s tím nadělám, můžu se akorát vypsat sem a postěžovat si vám :D Radši už půjdu. Mějte se.

30 days blogging challenge - Day 7: Your biggest weakness.

4. april 2014 at 23:30 | Angelique. |  30 days blogging challenge.
Můj bože, kdo vymejšlel ty blbý témata? Asi já, co? :D No nic, byla jsem to já, já vím, vím, ale... Bože... na to, že jsem nevěřící poměrně často volám boha, ale to je prostě takový provolání... který je zkrátka vžitý ve společnosti a člověk se ho jen tak nezbaví. Nevadí. Takže... ehm... 7 téma 30 denní blogařské výzvy... celá ta 30 denní blogová výzva měla bejt nejspíš už dávno hotová, ale trochu jsem to flákala a to psaní jednoho článku za den mi úplně nevyšlo, ale aspoň mě to donutí napsat ten článek alespoň někdy... Moje největší slabost... hm... mám jich hodně... ale která je moje největší? Hm... tou největší je nejspíš to, že jsem až příliš hodná.
* * * * * * *
Oh God, who was making up these stupid topics? :D Well, it was me, right, I know, I know, but... God, I just don't want to write this one, but I decided to do it, so.. 7th topic from the 30 days blogging challenge, which should be probably done already, but I didn't keep it and I didn't write one article every day, well... :D So.. my biggest weakness. What is my biggest weaknes? Well... I have a lot of them, but the biggest one is probably that I am too kind.