May 2014

Something more about Angelique Tussaud, aneb Angie. vyplnila dotazníček...

31. may 2014 at 19:40 | Angelique. |  diary

Našla jsem na hoooooodně hodně staré stránce jedné mojí kamarádky jeden dotazník :D A říkala jsem si, když jsem si to tak pročítala, že bude sranda to vyplnit :D I když je to hrozná krávovina :D Ale bavilo mě to. A máte tu nějaké další nové nezajímavé info o mojí osobě :D Kdyby vás to zajímalo, tak si to můžete přečíst. Pokud vás to nezajímá, tak to ignorujte, to je jen na vás :D Ale já se samozřejmě mám učit, ale místo toho dělám všechno, jen se neučím :D

1. Celé jméno: Anna, která má nějaký příjmení, ale nepoví ho.
2. Přezdívky: Angie.; Angelique Tussaud, Annika, Annie, Piper.
3. Narozeniny: 29. dubna
4. Místo narození: Praha
5. Znak zvěrokruhu: Býk
6. Pohlaví: Žena, pokud vím... :D
7. Třída: 1. na vysoké škole. A příští rok budu taky v první, pokud to dobře půjde.
8. Škola: Vysoká škola ekonomickááááá (blééééééééééééééé)
9. Funkce: Funkce? Eeee... kancelářská krysa.. :D
10. Město: Paříž.
11. Celé nick jméno: Angelique Tussaud
12. Barva vlasů:
Momentálně napůl hnědá a napůl zrzavá.
13. Délka vlasů: přibližně k poprsí...
14. Barva Očí: takový modrý je to no..
15. Hlavní rys: Hm... velký zadek! :D To je velmi výrazný rys.
16. Výška: 174... a občas 175... :D
17. Jizvy? Mám jednu na palci, když jsem si ho prořízla, páč jsem krájela rohlík a jsem moc šikovná :D jinak nemám.
18. Brýle? Nemám, i když je možná začínám potřebovat.
19. Piercing: Nemám a nechci. To už mě pustilo
20. Tetování: Toužím po něm. Plánuju to v létě.
21. Pravák nebo levák: Pravačka! Hezky ať jsme gendrově korektní!


Proč se pořád vrtíš?

22. may 2014 at 23:50 | Angelique. |  diary
Kdo ještě byl tak nadšený z posledního dvojdílu Once upon a time? Teda až na ten konec?
Já teda rozhodně byla, ale o tom jsem mluvit nechtěla. Jen jsem se zamilovala do téhle animace, ačkoliv naprosto nesouvisí s tím, o čem chci psát, ale téma, které chci vytáhnout, není zrovna pozitivní, takže to aspoň rozveselím nějakou tou hezkou animací na téma CaptainSwan.

Je tu jedna věc, o které se mi nedobře mluví, ale mám pocit, zrovna teď, zrovna dneska, že o ní mluvit potřebuju. Jde totiž o něco, co mě pronásleduje už několik let a nemůžu se toho zbavit. Naopak, zhoršuje se to.
Bolí mě záda.
Já vím, že tohle si možná řekne každý, že ho sem tam bolí záda nebo si lidé řeknou, ále, ty hypochondre, tak tě bolí záda, no a co? Ale moje bolest zad je poněkud specifická. Začalo to, už ani nevím kdy přesně, ale je to hodně dlouho. Začalo mě bolet v oblasti levé lopatky. Postupem času se tahle bolest změnila v trochu jinou bolest. V bolest, která momentálně převládá. Tupá, otravná bolest, kdy ani nejde o bolest, spíš o stuhnutí. A křupe mi v lopatce. Což je asi to nejhorší. Bolest mi tolik nevadí. Ne tolik, jako fakt, že mi v té lopatce křupe. A ne tolik, jako fakt, že to bolí furt, prakticky nonstop a neokážu na to třeba dost dlouho přestat myslet... protože... mi to okolí připomíná.
Znáte takový to, že jste si začali prokřupávat prsty a teď už to musíte dělat, protože když to neuděláte, tak je máte ztuhlé? To mám teda taky :D ale tak za to si můžu sama. Jenže já to mám i s tou lopatkou. Moje máma to nenávidí, jak si s tím křupu, ale já si s tím nedokážu nekřupat, protože když si s tím nekřupnu, začne to být hrozně ztuhlé a mně z toho jebe. Doslova jebe. Šílím z toho. Nedávno jsem ležela tři hodiny na podlaze a brečela jsem. Nikdo tohle nemusíte číst, já to jen potřebuju vypsat, nedělám to pro to, abych byla zajímavá, ale zkrátka proto, že to ze sebe potřebuju dostat. Protože mě to ničí. Ničí mě to, že nic nepomáhá. Prošla jsem několika rehabilitacema a nic. Příští týden jdu znova k tátovo doktorce, která mi jediná byla schopná aspoň trochu pomoct, jenže když trváte na rentgenu zad, většinou vás neposlouchají. Hlavně, když je vám 17 - 20 let, kdy vás maj za jele, který to má od počítače... případně z toho, že jste tlustý, to je oblíbená reakce všech doktorů. No tím, že se bolest přesunula i do pravé lopatky a začalo mi rupat v rameni mě to donutilo donutit tátu, aby mi to tam domluvil.


Proč to vlastně píšu? No... jde o to, že jsem dřív milovala chodit do divadel a na koncerty vážný hudby a do kina, což miluju furt, všechno z toho, ale nesnáším ten pocit, který mám před každou návštěvou divadla/kina/hudebního sálu... A to je ta myšlenka, že budu muset několik hodin sedět a nebudu se moct... vrtět.
Sedět v klidu je ten největší problém. Nedokážu to ani teď a to sedím na posteli a opírám se o zeď.
"Pořád se vrtíš."
"Proč se pořád vrtíš?"
"Nedokážeš sedět chvíli v klidu?"
"Fuj, můžeš to přestat dělat, je to odporný."

Jo, vrtim.
Protože když se nevrtim, tak mě to bolí víc.
Ne, nedokážu.
Ne, nemůžu přestat, prostě nemůžu. NEMŮŽU!!!
Včera jsem byla v kině a na Pražskym jaru a měla jsem málem breakdown v přímym přenosu, když kamarádka v kině pronesla větu číslo dvě a máma větu číslo jedna. Připadám si, jak kdybych měla parkinsona, nedokážu sedět v klidu. Furt sebou cukám a vrtím se a křupu si s lopatkou a hejbu jí a mačkám si krk a záda a protahuju se. Záda mám celý poškrábaný od pokusů promasírovat si trochu to místo, kde to bolí nejvíc. A mám tam momentálně velkou modřinu, jak si tlačím palcem do míst, kde to bolí, v naději, že to trochu pomůže.
Zvykla jsem si na tu bolest. Někdy ji nevnímám celý den... ale je to zátěž. Hlavně na mojí hlavu. Protože občas ležím doma na zemi a brečím, protože si představím, jak se ve 30 ani nepohnu, v 50 se rozpadnu a do 70 mě to bude bolet. Ale nedokážu si zvyknout na to, jak mají lidé pořád poznámky typu: "ty se fakt hrozně vrtíš" nebo "nevrť se tak." Protože neví, že i jen taková blbost může člověku, kterej každej den žije s otravnou tupou bolestí, který se nemůže zbavit, ublížit. Málem jsem v tom Rudolfinu umřela. Nemohla jsem se vrtit, zrovna jsem se potřebovala vrtět na špatnou stranu, seděl tam cizí člověk. V kině je to v pohodě, tam je to všem ukradený, ale v divadle jste na těch sedadlech takový namáčklejší, míň prostoru... Bože. Nesnáším to. Nenávidím to. Chci, aby to přestalo, jenže jen tak nepřestane. Nevím, co mám dělat, fakt nevím. Doufám, že mi ta fyzioterapeutka pomůže, protože jestli ne, tak mě asi příště uvidíte o tomhle tématu psát až budu v Bohnicích, jelikož mi hrábne.

Kdo ví, možná je právě za zrcadlem můj osud.

20. may 2014 at 0:05 | Angelique. |  articles
Nikdy jsem těmhle... článkům týdne, tématům týdne neholdovala. Zkrátka proto, že jsem netušila, co na většinu z nich napsat a když jsem tušila, tak jsem měla pocit, že to stejně nikoho nebude zajímat. Sem tam se ovšem objevilo nějaké téma, které bylo jako stvořené pro mě, ať už z jakéhokoliv důvodu. Protože slovní spojení "Svět za zrcadlem" je má minulost, mou přítomnost i budoucnost. Proč sakra quotuju Harryho Pottera, i když se o to nesnažím? Na tohle téma mám ve složce "grafika" asi 10 wallperů, jeden mi zrovna visí na ploše, a hlavně jeden konkrétní textový dokument.


Svět za zrcadlem se jmenuje jeden z mých nejstarších literárních pokusů. Když jsem ho začala psát, bylo mi asi 16, což už je dost dlouho, kdyby to někoho zajímalo, nedávno mi bylo 20 :D A bylo to první ryzí fantazy, které jsem psala. Na téma tak ohrané, jak jen mohlo být, ale mě se to zkrátka líbilo. Tehdy jsem to začala psát jen a pouze díky jedné digitální malbě, na kterou jsem náhodou narazila na Deviantartu. Ano, přesně takhle vznikaly a vznikají náměty na moje povídky. Náhodou. No svým způsobem, i když vím, že je to smíchanina Pána prstenů, Pottera, všech fantazy knížek, co jsem četla a neúmyslně i Hry o trůny, jak jsem nedávno zjistila, po té, co jsem se na GoT začala dívat... tak je to moje nejoblíbenější kapitolová povídka v kategorii kapitolových povídek, které nikam nevedou :D Vytvořila jsem celý vlastní svět, na který jsem hrdá a do kterého se vždycky ráda vracím, když potřebuju vypnout a "prostě něco psát". Je to neskutečné odreagování a miluju to. Vždy to pro mě bude něco znamenat a možná vám sem někdy i pár kapitol hodím, ale ještě si to rozmyslím :D Svět za zrcadlem je oblíbené téma povídek... a i já jsem k němu dospěla v určitém bodě mého života... a asi je to tím, že člověk stojí před zrcadlem tak často a říká si, co když na druhé straně toho zrcadla je nějaké mé paralelní já, které žije podobný, ale ne stejný život, a setkáváme se jen ve chvílích, kdy na sebe pohlédneme do zrcadla. I já jsem se nad tím párkrát zamýšlela, můj příběh byl ovšem odlišný. A miluju se k němu vrátit a pročítat si ho. Je to něco výjimečného, něco, co je součástí toho, co jsem měla před pár lety. Tedy čas psát a rozvíjet svou fantazii. Chybí mi ta doba, kdy jsem tohle měla. Doufám, že se ještě někdy vrátí.

My dreams are f*cking weird sometimes.

19. may 2014 at 23:04 | Angelique. |  diary
Když jsem byla mladší, moje sny mě inspirovaly ke spoustě věcí. Hlavně k povídkám. Začínala jsem psát různé příběhy byť jen i z těch nejmenších podnětů, které ve snech můj mozek zobrazil. Poslední dobou mám ale pocit, že mám vymletej mozek a dělá si ze mě už vážně hodně zvrácenou srandu :D Říká se, že mozek ve snech zobrazuje naše podvědomí, ať už je to schováno jak hluboko chce. Ať jde o vzpomínky, o tajné lásky, o starosti, které máte. Moje sny měly vždycky talent řešit věci, které jsem řešila třeba den před tím, nebo jsem je měla řešit den potom. Třeba, když se mi den před maturitou zdálo o... no... o čem asi, o maturitě.

Vždycky jsem si stála za tím, že miluju svoje sny a že bych je za nic nevyměnila, že jsem ráda, že si je pamatuju, ale poslední dobou se mi zdají takové hovadiny, že bych možná byla radši, kdyby se mi nezdálo nic :D Třeba dneska. Zdála se mi nějaká antiutopická zhovadilost, kdy jsme byly s kamarádkou a rodinou v Barceloně v nějakém hotelu, tedy, byla to Barcelona, ale ve skutečnosti nebyla, no a najednou se zvedlo tsunami a mířilo rovnou na hotel, kde jsme bydleli a já jsme naprostou náhodou vždycky vychytala místo, kde jsem v bezpečí a totálně jsem panikařila, že se někdo z mé rodiny zranil a naprosto jsem nechápala, jak je možné, že je v Barceloně tsunami, co si to ta Země zase vymýšlí. [Což by asi ve skutečnosti byla moje reakce, protože Barcelona sice u moře je, ale rozhodně není dvakrát pravděpodobné, že by tam někdy byly větší vlny než 2 metry, natož aby bylo tsunami...] No, a potom jsme se z toho nějak vysekali, jenomže místo toho, aby nás někdo zachránil, tak nás uvěznili v nějakém komplexu, ze kterého jsme se s nejlepší kamarádkou mohly dostat akorát tím, že vyluštíme klínové písmo [???!] a tím, že budeme mít nějakou prezentaci ve španělštině, se kterou mi pomáhal Johnny Depp, ale nedostavil se. [Like seriously? Are you fucking kidding me?] Pak jsem se v tom snu z nějakýho důvodu líbala s angličtinářem z gymplu, kterýho jsem sic milovala v primičce, když mi bylo 12, ale většinu času na gymplu jsem ho nesnášela. No a pak došlo na to luštění klínovýho písma a my logicky fakt nevěděli, jak se z toho máme dostat. Ale potom se někomu podařilo prolomit bránu a my mohli utéct. A já jsem potom konečně vyfotila poslední fotku svým analogovým foťákem, ale zapomněla jsem sundat krytku. No a pak jsem se probudila.


The one person I always change my plans for.

13. may 2014 at 22:13 | Angelique. |  articles

Nevím, jestli jste to někdy zažili. Ten pocit, že máte někoho, koho znáte jako své boty, někoho, o kom víte, že vás nezklame a že je vaší spřízněnou duší. Je tu pro vás, kdykoliv ho potřebujete a vy jste tu pro něj, kdykoliv vás potřebuje on. Protože já takového člověka mám. Ten člověk je na výřezu fotky nahoře a jeho jméno říkat nebudu. Krycí jméno W.
Moje nejlepší kamarádka.
Holka, se kterou jsem celý život.
Zažila jsem s ní úplně všechno. Každý krok. Nic z toho bych nikdy nevyměnila. Za nic na světě. Nikdy. Nikdy nikdy nikdy. Je to někdo, s kým se chci znát do konce svýho života (který snad bude poměrně dlouhý :D) a mám pocit, že se znát zkrátka budeme. Best friends forever. Možná je to otřepaná fráze, ale proč by to tak nemohlo být? Moje mamka má taky kamarádku ze základky, každý týden si telefonují a pořád se výdají. Moje spřízněná duše W. je někdo, koho nikdy nechci ztratit a věřím, že ani neztratím. Známe se prakticky od narození. Vnímáme se tak od dvou let. Chodily jsme spolu do školky, bydlely jsme pár metrů od sebe. Prošli jsme spolu základkou. Obě nás vzaly na stejný gympl. Strávily jsme spolu osm let na gymplu v první lavici u dveří. Ačkoliv jeden rok hrozilo, že nám ji někdo vyfoukne :D Lidé se mi snaží namluvit, že jak se rozdělíme, tak se postupně budeme odcizovat, ale mám pocit, že náš vztah je po rozdělení na odlišné vysoké školy ještě pevnější, než kdy dřív. To bohužel nemůžu říct od všech přátelstvích, která mám. Přátelství je křehké. Je snadné ho rozbít. Ne však to naše. Máme plány do budoucna. Prakticky není den, kdy bych jí nenapsala alespoň jednu zprávu... a pořád mám potřebu jí říkat všechno, co mě zrovna napadne. To mě nikdy nepřejde.
Je to někdo, pro koho vždycky změním své plány, ať už jsou jakékoliv. Protože pro koho už to má člověk dělat, když ne pro nejlepšího člověka na celým širým světě?
Vím, že se vykecávám a vlastně ani nečekám, že by na to někdo reagoval, ale nějak jsem měla potřebu se z toho vypsat. Napsat, jak hrozně vděčná jsem, že W. mám a jak moc pro mě tahle osůbka znamená. Miluju jí. Je to tak.

Z baculky anorektičkou.

12. may 2014 at 0:24 | Angie. |  articles

Anorexie je vážný problém.
Někteří lidé ji jako problém nevidí, ale já rozhodně ano.
Je to nemoc, psychická porucha, jako každá jiná. Až na to, že když máte třeba Trichotellomanii jako Beckie0, tak vás to nejspíš nezabije. Respektive můžou vás zabít deprese s tím způsobené, ale ne samotná fobie, kdy si trháte vlasy. Čímž rozhodně nechci nějak zlechčovat Trichotellomanii, to rozhodně ne.
Anorexie je nemoc, při které člověk, odmítá jíst. Hubne, stále hubne, myslí si, že je tlustý, vidí sám sebe tlustého, nenávidí jídlo, nenávidí svůj odraz v zrcadle, nenávidí sám sebe, svého ducha a své tělo. Jsou různé druhy anorexie. Hodně zvrácený mi připadá ten druh, kdy se někdo stane anorektičkou nebo anorektikem z vlastní vůle. Tudíž tak, že vědomně nejí, nebo třeba i zvrací, vidí sám sebe, takového, jaký je, ale chce být tou kostrou, jejihž fotky nachází na internetu. Líbí se jim to, chtějí být stejní, jsou pro ana. Řekněme si to narovinu. Zezačátku si možná uvědomují, co dělají, ale později se to zvrhne, zákonitě se to musí zvrhnout, protože jídlo a živiny jsou pro tělo důležité. Nejen, že zatěžujeme svůj systém orgánů, když nejíme, nejen, že ztrácíme svalovou hmotu a energii, ale když člověk nejí, leze mu to i na mozek. Což je řečeno možná dost hnusně, ale je to pravda. Nebo takhle, četla jsem o tom, že můžou být napadeny mozkové buňky, možná je to kravina, pokud ano, tak se omlouvám. Ale mozek je zasažen, už tím, že se z člověka, který hubne, stane akorektik a neustále vidí sám sebe jako tlustou zrůdu, mastodonta, velrybu, ale ve skutečnosti jí není. Ale čím to vlastně je? Jak se to stane? Kdy se to zlomí?


Prvím stádiem je z mého pohledu to, že člověk začne nenávidět své tělo.
A proč ho začne nenávidět?
Kvůli společnosti. Kvůli společenským konvencím. Kvůli tomu, že v dnešní společnosti jsou vzory pro dívky vychrtlé modelky, které vypadají jako ramínka na šaty, protože jsou trápeny hladem. Můj brácha často říká, že tenhle ideál krásy vznikl proto, že všichni návrháři, kteří dělají v módním průmyslu, jsou gayové. A víte co? Ono na tom možná něco je. To, že můj brácha řekne o nějaké modelce, že by si o ní ani neopřel kolo, je od něj dost hnusné, ale ve své podstatě to vyjadřuje to, co už mi řekla spousta kluků. Mít vystouplé kosti není v kurzu. Kluci mají rádi, když můžou holku za něco chytnout. Jenomže to je právě to. Společnost udává trendy globálně. Jak se k mladým lidem dostávají nové trendy a odkud si berou vzory? Z časopisů. Z internetu.
Dřív to tak nebývalo. Ještě před ne tak dlouhou dobou byly v kurzu baculky. Když zabrousíme dál, tak třeba v takovém baroku byly kypré tvary známkou toho, že je dívka zdravá a při síle. Tak jak je možné, že se z hezké, zdravé, baculaté holky stane anorektička? Většinou se totiž anorektičky stávají z lidí, kteří jsou podle společenských konvencí "tlustí". Tedy z lidí, jako jsem já. Lidé, kteří jsou celý život štíhlí... sice občas mají tendenci být ještě štíhlejší a ano, také jsou mezi nimi anorektici, ale většinou to odnáší holky nebo kluci v mladém věku, kterým někdo neustále opakuje, že jsou tlustí. A když nejste, tak to neznáte. Ale já to znám. Znám to. A myslím, že pokud mám být věrná názoru, co je první fáze anorexie, tak jsem v ní. Nenávidím své tělo. Ale nikdy jsem se nepřehoupla do fáze, kdy bych ho začala nenávidět tak moc, že bych se začala trápit hlady a začala nenávidět i svou duši.
Proč?
Protože miluju jídlo. Protože miluju jídlo a nenechám si ho společností vzít. Nežiju proto, abych celý život chroupala jen mrkev. Nebudu se trápit hlady, protože někdo řekl, že ideální váha ke 175 cm je 50. Dospěla jsem do fáze, kdy mi vadí, že nejsem hubená, ale jsem smířená s tím, že ani nikdy nebudu, protože mám po tátovi mohutnou kostru. Nikdy nebudu vážit 50 kilo. Tedy, mohla bych, samozřejmě, ale kdyby to nastalo, tak budu vypadat jako chodící kostlivec. Mám kolik mám a je mi to momentálně fuk. Hlavně proto, že nejsem zdravá a proto, že minulý rok jsem fakt měla myšlenky na hodně věcí, ale rozhodně ne na to, jak budu krásně hubnout. Ale někteří lidé tohle nedokážou, nedokáží se od toho oprostit, nechají se až příliš ovlivnit. Co je tolik ovlivní?


Sometimes I...

4. may 2014 at 20:00 | Angie. |  diary
Sometimes I...
... read some book just because I want to look smart.
... write in English, because it feels better.
... have headphones in my ears just because I don't want people to talk to me, with no music playing.
... cry with no reason.
... have a feeling that I don't want to wake up the next morning.
... have strong feeling that I have to buy something and I can't help it, I do it.
... feel like I need a cigarett but I never take it.
... forget an ordinary Czech word and I can't find it out.
... think that there is something wrong with my brain.
... write till 3 a.m. and I don't care that I have to go to school very early.
... wake up in the middle of night and I draw something.
... think that I will die alone.
... think that I won't care if I die alone.
... lie to people, just to make them happier.
... just go somewhere and I am walking with no target.
... stare on the wall for two hours.
... pretend that I am sleeping when my parents come home from work.
... feel weak and useless.
... get very angry that I want to scream, but I never do.
... clean the kitchen when I get angry.
... play the piano for 2 hours.
... feel really bad, but I never tell.
... hate my brother.
... drink big vanilla latté, despite the fact I am always sick after that.
... feel like shit with no reason.
... am singing in the underground and don't care that people can hear me.
... don't say something to people who mean most to me, because I am afraid what they are going to think about me.
... dance on the street.
... want to runaway.
... just do and feel things that I normally don't. Who doesn't?