July 2014

Not Another Happy Ending

20. july 2014 at 16:56 | Angelique. |  Angelique. and her movie experiences.
Někdy mám takovou náladu, že se chci podívat na film. Na jakýkoliv film, prostě na nějaký film. A tak si nějaký pustím. No a v takových chvílích se mi občas stává, že si náhodou vzpomenu na film, který jsem hrozně chtěla vidět, ale zapomněla jsem na to, protože k nám se neměl šanci dostat a tak nějak jsem ho vypustila. V takových chvílích jsem taky vždycky ráda, že jsem si na ten film byla schopná znovu vzpomenout... a že se mi podařilo ho najít na netu. Jedním z takových filmů je právě "Not Another Happy Ending". Přišla jsem, našla jsem, viděla jsem... minulý týden. A dneska jsem se na něj podívala znova... nestává se mi to moc často, že bych shlédla nějaký film dvakrát během jednoho filmu, ale já jsem se do něj tak nějak... zamilovala. A tak mám zase co přidat do rubriky o mých filmových zkušenostech, které tak ráda sepisuju. A které sem tam čítají nějaké ty spoilery, takže na to pozor.


Hodnocení ChippedCup od Desirée Lydon

20. july 2014 at 13:29 | Angelique. |  articles
Už jsem se k tomu dokopávala nějakou chvíli, ale nějak nebyl čas, pak jsem byla pryč, atd. atd. Každopádně, Desirée mi na požádání napsala zhodnocení mého blogu, říkala jsem si, že by bylo fajn se zapsat a zjistit, co si o mém blogu myslí i jiní blogaři. A to nejen Desirée, ale i podle komentářů pod tím hodnocením, které mě vesměs hrozně moc potěšily :) Celkově jsem dopadla vážně hodně dobře, akorát u aktivity - logicky, znám se, čekala jsem to :D - jsem přišla o 2 body. A to jsem si i říkala, že se divím, že jenom o 2 :D Takže Desirée hrozně moc děkuju, její hodnocení mě strašně moc potěšilo, jsem jí hrozně vděčná, že mi tohle hodnocení napsala a že si myslí, co si myslí :) jsem z toho nadšená :) Děkuj ještě jednou hrozně moc :)

Design:
Líbí se mi. Je tu vidět, čeho jsi fanouškem, což mi přijde skvělé. I když je na designu víc motivů, není, díkybohu, přeplácaný. Tmavě modré pozadí je podle mně dobrá volba, protože nijak neruší. Celkově působí design moc pěkně :)
10/10
Menu:
Myslím, že menu je tak akorát dlouhé, přehledné a mně v něm nic nechybí :)
10/10
Články:
Tvoje články jsou většinou deníčkovského typu, což mně baví. Líbí se mi tvoje blogová výzva, ovšem už dělám jinou, takže třeba jindy :D Je zajímavé, že článek přepíšeš i do angličtiny. Původně jsem chtěla dělat taky něco takového, bohužel zas tak dobrá v angličtině nejsem. Musím ještě říct, že animace jsou skvělým doplnění článků a hlavně bývají trefné.
10/10
Aktivita:
Teď jsi aktivnější než před pár měsíci, což chápu - maturity, stresy a tak dále. Tady už musím bohužel něco ubrat.
3/5
Body:
33/35
Známka:

1


Z tebe je teď buddhista, nebo jak?

20. july 2014 at 13:20 | Angelique. |  diary
Ahoj ahoj ahoj. Jak se máte? Teď jsem tu zase pár dní nebyla... a ani nevím, nějak nemám tolik náladu na blog, je to asi tím, jak jsou prázdniny... člověk radši lítá někde venku... nebo ani nelítá venku, ale zkrátka je někde v tahu, což já především v srpnu hodně budu. Teď jsem přijela z chaty, včera teda už, ale bylo mi blbě, tak se mi nechtělo nic psát. A upřímně poslední dobou nějak ani nemám o čem. Hádám budu muset začít s filmama, knížkama a znovu se vrátit ke své 30 denní výzvě, protože jsem poslední dobou taková... ne vyloženě líná, ale nemám tu správnou inspiraci k psaní článků.


Jenomže... Moje 30 denní challenge je taky skvělá věc :D Vymyslela jsem si hodně z těch témat sama, ale to, že budu přidávat jeden článek denně se zvrtlo poměrně rychle. Hlavně teď, protože jsem se sekla na bodu 11 a nemůžu se přes něj dostat. Asi změním zadání :D Protože se přes to zkrátka nemůžu dostat, vážně nemůžu :D Možná to přeskočím, přejdu k 12 a vrátím se k tomu :D Nebo z 10 bodů, které mám vymyslet, přejdu jen k 8, které už vymyšlené mám... :D Možná by to bylo nejjednodušší. Nevím, proč jsem to tam vůbec dávala, trochu mi z toho hrabe :D

Andělína a její oblíbené písně 0.2: Sur le fil...

16. july 2014 at 15:31 | Angelique. |  articles

Hraju na klavír od svých šesti let. To znamená, že už prakticky 14 let. Chodila jsem do hudebky... přestala jsem po 8 letech po absolvování nultého a 7 klasických ročníků. Po 8 letech, kdy jsem si hlavně ke konci každou chvíli přála, abych mohla skončit a už nikdy na klavír nesáhnout. Moje učitelka... měla pár předností... ale nebylo jich moc. Naučila mě to, co ke hraní potřebuju... jen... na šestiletý dítě a později 14 letou holku to bylo trochu.. krutým způsobem. Pot, krev a slzy. Hodně slz. Ale jakmile jsem přestala chodit do hodin a najednou měla čas hrát, co chci, začla jsem hrát víc, než kdy jindy. A začla jsem hrát Tiersena. Toho, co udělal score pro Amélii z Montmartru. Sur le fil je jednou z jeho skladeb... a vzhledem k tomu, jak dlouho ji už hraju, jsem se rozhodla, že ji dám do kategorie mých oblíbených písní, přestože tuhle skladbu miluju i nenávidím zároveň. Hrála jsem ji v době, kdy moje babička mizela před očima... seděla na křesle kousek od klavíru... hrála jsem jí, vždycky jsem hrála pro ni, díky ní... a ona to neslyšela. Vůbec nevěděla, že hraju. Hrála jsem ji ten den, co umřela. Hrála jsem ji v den pohřbu. Hrála jsem ji mnohokrát jindy, před tím, potom... hrála jsem ji, když umřel můj kamarád a jeho holka, oba moji spolužáci. A hrála jsem ji dneska. A uvědomila jsem si, že už jí nikdy hrát nechci. Už nikdy ve svém životě, protože i přes to, že je nádherná a miluju ji celým svým srdcem, nenávidím ji stejně tak silně, protože mě díky své úchvatné melancholičnosti, kterou do ni Tiersen vložil, provázela těma nejhoršíma obdobíma v mém životě... a když jí slyším, už nemyslím na tu krásu té skladby jako, když jsem ji poznala. Myslím na ty špatné věci. Na to, že když jí hraju, mám zlomené srdce. Vždycky budu mít zlomené srdce. Ale nechci už dál tu puklinu rozšiřovat.
Tahle skladba si zaslouží, abych o ní psala tenhle článek... no nejspíš si ji teď pouštím naposledy.

O prasátkách, trůnu, Melu Gibsonovi, piňacoladě a pár filmech, které jsem viděla.

13. july 2014 at 16:09 | Angie. |  diary

Ahojte, jak se máte?
Dneska jsem spala u kámošky na hausbótu a bylo to hrozně fajn... ale být tam sama, tak se asi podělám strachy :D Už i takhle jsem měla v tom přístavišti divný pocit. Tyhle prázdniny jsou takové divné. Vlastně začaly dost stejně, jako každé jiné, jen tím, jak jsem se stresovala kvůli škole (na kterou mě by the way vzali) a kvůli trhání mandlí (na které jdu by the way až v září), tak si to volno neužívám tolik, nakolik bych chtěla. Ale včerejšek byl hrozně fajn. Šly jsme do Starbucks, pak na nábřeží při západu slunce, prošly jsme se po večerní Praze a potom už po noční Praze :D, na cestu nám svítil úplněk a nakonec jsme skončily na hausbótu kámošky rodičů, kde jsme si otevřely šáňo, daly si pivko, nějaký chipsy, olivy, sušenky, rybízovej džus... a ne, vážně jsem se nepoblila, i když to zní hrozně :D a nakonec jsme tam i přespaly. Vtipné bylo, že jsme šly spát někdy po druhý hodině a po čtvrtý už začíná svítat, takže co začlo bejt světlo, tak jsem se budila každou půl hodinu :D Už dlouho se mi nestalo, že bych dobrovolně vstala v šest a šla si sednout na terasu a kochala se. Dneska ano. No pak jsem si šla ještě lehnout, nebudu vám lhát :D Nemohla jsem usnout a mezi 4. a 5. hodinou jsem toho taky moc nenaspala a 2 zbylý hodiny spánku mi vážně nestačily :D Ale to jsem trochu odbočila. Dneska jsem chtěla psát o tom, jaký byl Karlovarský filmový festival. First of all... byl jiný, než každý předešlý rok.. v některých věcech, protože jsem tam byla kratší dobu, hádám to bude tím. A potom ještě proto, že jsem tam jela hned na začátku, kvůli práci, abych se mohla vrátit dřív domů a stíhala všechno dodělat, takže jsem byla poprvé po 4 letech, co tam jezdím, na zahájení. No filmový festival v mém podání ve skutečnosti nikdy není moc filmový. A teda ani to není moje chyba, ale jezdím tam ke kamarádce, která filmy nesnáší... i když tvrdí něco jinýho :D a vadí jí každý trochu depresivní film... takže jí většinou jakože... donutím jít na pár filmů, ale nikdy ne na moc. Hlavně není zrovna nadšená z ranního vstávání a toho, že si má jít stoupnout do fronty :D takže já holt musím ustoupit jí a ona v něčem ustoupí mně, ale myslím, že by mnohem lepší bylo, kdybych jela na filmovej festival s nějakým podobným filmovým fanouškem, jako jsem já, a k ní pak jela někdy jen tak. Tenhle rok jsem teda viděla 3 a kus filmu... což je nejmíň, za ty roky, co tam jezdím. Na druhou stranu, letos tam nebylo ani moc filmů, které bych fakt chtěla hodně vidět a ty, které jsem chtěla hodně vidět, byly většinou hned vyprodané... takže to tentokrát nebylo kvůli ústupkům nebo tomu, že kámošce se nechtělo, ale zkrátka proto, že se letos na hodně z těch filmů nechtělo ani mně :D Po zkušenostech z loňských let jsme si totiž četly u všeho popisky... které neřeknou vůbec nic, ale když už něco, tak vás spíš odradí :D Ale co, aspoň nějaké jsem viděla... a tak nějak mám pocit, že to proběhlo víc v klidu, než jiné roky, kdy jsme si na téma vstávání a filmů sem tam dost vjížděly do vlasů :D Což bylo pozitivní.


O imaginárních kleptomanských návycích, seboree, rovných vlasech a Kostarice.

10. july 2014 at 22:34 | Angelique. |  diary
Chtěla jsem psát o Varech. Ale psát o letošních Varech bez fotek nejde, takže budu psát o něčem jiném. A to o dnešku. Ne o seboroické dermatitidě. Ale o dnešním dni jako celku. Protože když je den takový, jaký máte vy, musíte se o své zážitky podělit. Dneska jsem zjistila, že jsem se na druhý obor na vysokou nedostala o 1 posranej bod. Moje reakce?


Ale na ten hlavní obor, na kterej jsem chtěla nejvíc, jsem se dostala, což je skvělý. Ale prostě nasere to :D 1 bod. No, rozhodla jsem se, že sepíšu odvolání, ale ještě uvidím, jak to dopadne no. Ale byla bych blbá, kdybych to alespoň nezkusila. Takže to zkusím, ale málem mi hráblo, když jsem zjistila, že je to vážně o jeden jedinej bod. Ach jo, no nevadí, zkusím to a uvidím. Za to nic nedám. Ale o tom jsem vlastně mluvit nechtěla. Ale nějak ani nevím, jestli se mi najednou chce mluvit o dnešku, ale jo, asi chce :D Takže o tom mluvit budu. Ráno jsem byla v práci... a zítra tam bohužel musím taky, což mě trochu štve, ale tak už jsem to slíbila no... A odpoledne jsem šla na takovou proceduru kvůli již zmiňované seboree. Seboroická nebo jaká dermatitida je vlastně onemocnění mazových žláz v kůži, jak mi dneska oznámil tricholog, který mi pak taky dělal tu proceduru. A ve zkratce.. je to pěknej voser. Dělá se vám hrozně moc lupů, máte šupinatou kůži a slabý vlasy, takže já tímhle přicházím i o jednu z mála vzhledových předností, které jsem sama na sobě schopná označit jako hezké. A tudíž jsem se s tím rozhodla něco dělat. Šla jsem si pro šampon a zjistila jsem, že je to ten samý salón, jako ten, do kterého máme od syna tátova nejlepšího kamaráda poukázky, které nám dal ten tátův kamarád k Vánocům. Takže jsem tam přišla... už asi před týdnem, že pro ten šampon a taky se objednat. Šampon jsem nakonec dostala se slevou a ve skutečnosti vlastně zadáčo, díky té poukázce a objednaná jsem teda byla na dnešek na třetí hodinu odpolední.


Tim Burton a jeho (šílený) svět.

3. july 2014 at 1:04 | Angelique. |  diary
Měla jsem poměrně plodný týden. A ještě budu mít. Je teprv středa, vlastně čtvrtek, jak tak koukám... no hádám tu zítra nebudu, nebo leda až večer, možná v pátek ještě na skok, ale nevím, jestli něco vyplodím... a v pátek taky odjíždím na filmový festival do Karlových Varů ke kamarádce... no v našem podání to moc často moc filmové není, protože se málokdy vykopem ráno z postele tak, abysme koupily lístky. Respektive hlavně kámoška má trochu problém s tím vstáváním :D a ostatně i s těma filmama... protože je to filmovej festival v Karlových Varech, hrajou tam sem tam fakt divný věci, ale já jsem ten typ, kterej může jít téměř na všechno... ale ona zkrátka ne. Což mě osobně na filmovém festivalu dost vytáčí, že skoro nechce chodit na filmy... a rok od roku je víc a víc vyčerpávající jí k tomu nutit aspoň někdy :D ale letos přijede ještě jedna holka, takže se když tak odpojím, zajdu na nějakej film sama a pak se k nim zase připojím. Tohle tak úplně nešlo, když jsem byla jen já u ní, bylo by to takové hloupé... to já jsem holt ustoupila v tom, že jsme nechodily furt na něco a ona zas byla smířená s tim, že jednou teda vstane a půjdeme jeden den třeba na 3-4 filmy. Jako jo, primárně jezdím za ní, ale když tam ten festival je, tak sakra chci jít na filmy :D Ale tak to jsem poměrně odbočila. Měla jsem plodný týden :D
Celý týden vstávám nejpozději v devět, protože ráno musím chodit do práce. Mám super brigádu, no o prázdninách je to trochu voser. Musím chodit ráno, protože si na odpoledne vždycky něco domluvím.. :D Jo, to jsem prostě já :D Ale aspoň využiju svůj den nějak smysluplně... a ne poleháváním v posteli do půl dvanáctý. Ačkoliv, když jde člověk spát třeba ve tři, tak je těžký vstát i v těch 9, i když to není nijak přehnaně brzo :D No... po práci jsem byla chvíli doma a pak jsem vyrazila na koncert 30 Seconds to Mars, o kterém jsem psala ob jeden článek dole, takže už vás nebudu unavovat informací, že jsem si to tam totálně užila a bylo to tam perfektní a skvělé :D Začíná to vypadat na dost rozsáhlý článek:D Ale nevadí, nějak mám náladu se vykecávat. Včera, vlastně už předevčírem, ale já vnímám další den jako další den až poté, co mezitím proběhne alespoň hodina spánku :D Prostě v ÚTERÝ! :P :D jsem šla do práce :D a odpoledne pro změnu ven. S kamarádkou z vejšky (známe se od základky, no kamarádit jsme se začaly pořádně až na vejšce, jediná dobrá věc na VŠE je ona :D) jsme šly na kolečkový brusle. KONEČNĚ mám parťáka na brusle! I by se našel někdo jiný, ale u těch to vždycky dojde nejdál hláškou: "Jo, někdy půjdem..." :D Znáte to... A to bylo super :) No co myslíte...


Ano. Rozbila jsem si držku :D Respektive jenom koleno, naštěstí.

Andělína a její oblíbené písně 0.1: Sunrise.

2. july 2014 at 23:50 | Angelique. |  articles
Ahojte. Už jsem upustila od toho, že bych všechny články psala i v angličtině... protože většina z nich je až moc výkecní. A proto i v angličtině budou jen ty, které se mi za a) budou chtít zrovna anglicky psát a za b) ta moje 30 denní challenge, páč jsem jí tak už začala. Rozhodla jsem se ale začít psát články na další téma... kromě mého života a kravin, co mě napadnou a kromě filmů... A to o písních, které mám ráda a které zbožňuji... což jsem se tak trochu vlastně inspirovala u Hayley., která o různých písních na svůj blog píše, tak doufám, že to, lásko, nebudeš brát, jako, že se opičím:D Vzhledem k tomu, že jsem něco špatnýho snědla a mám pocit, že každou chvíli hodím šavli, je ta nejnevhodnější chvíle na to, jít si lehnout. A ta nejvhodnější chvíle na psaní článku. Jakmile si lehnu, když si lehnu, tak hodim šavli :D když zůstanu sedět, tak nejspíš taky, ale aspoň to stihnu doběhnout :D Měla bych jít spát, jdu do práce, ale riskovat to nehodlám :D
Takže. Písně, které miluji a uctívám... těch je hodně. Mám milion oblíbených kapel, ty nejhlavnější jsou poměrně jasné... ačkoliv z počtu koncertů, na kterých jsem měla to štěstí být, se to tak snadno vyčíst nedá. Srdcovky jsou Nirvana, Red Hot Chili Peppers (absolutní top) a The Offspring. Moje oblíbené kapely, které patří do skupiny Oldies... je prakticky všechno, co poslouchal můj táta nebo moje mamka, když mě čekala a když jsem byla malá:D Takže The Beatles, Deep Purple a Black Sabbath (píše se to takhle? Asi jo...) a všechno, co je tomu podobné :D Kapely, které poslouchám míň jak pět let, ale už je znám nějakou relativně delší dobu patří Paramore a Thirty Seconds to Mars, na kterých jsem byla předevčírem, hola hej :D No a mou aktuální láskou a posedlostí... je kapela Our Last Night, které znám díky kamarádce z gymplu a nikdy by mě nenapadlo, že se sem schopná do nějaké kapely tak vášnivě zamilovat ještě teď, když už jsem si myslela, že můj hudební vkus je utvořen a už se rozvíjet nebude :D Mýlila jsem se. Šeredně jsem se mýlila. Takže oblíbená píseň číslo jedna z téhle série článků, je jednoznačně Sunrise od Our Last Night.


Our Last Night jsem poznala přibližně před rokem, když mi kamarádka pouštěla v kavárně jednu z jejich písní, tehdy to byla Fate a to akustická verze... a ostatní jsem moc nevnímala. No když vypustili Sunrise, zamilovala jsem se do ní... a později i do celé kapely. Když mi kamarádka řekla, že v únoru přijedou do Prahy, bylo to jasné, musela jsem jít. Hlavně proto, že ona chtěla a neměla s kým. Lístek stál 280 Kč, tak proč ne. No až tehdy, když jsem měla ten lístek doma, jsem si pustila celé album Oak Island a i nějaké ty starší věci... a stala se z toho mánie a posedlost a zbožňuju je. Sunrise je moje oblíbená... nejen kvůli samotné hudbě, znám jí totálně nazpaměť, stačí jeden tón a já už vím, co je to za píseň, ale i kvůli tomu textu, hlavně kvůli tomu textu, protože ten v sobě má hrozně moc... a člověk by hrozně neřekl, že takoví mladí kluci dají do svejch textů tolik pravdy a tolik pocitů. A když si k tomu člověk ještě pustí ten klip, je z toho naprostá dokonalost, která člověka nějakým způsobem zasáhne. Teda aspoň mě hrozně zasáhla... protože si prostě najednou uprostřed té písničky uvědomím, Bože... takhle jsem se taky párkrát cítila. A to je myslím u písní hrozně důležité, že člověk cítí s tím textem a něco mu dává. Tahle písnička má neskutečnou sílu. A byla to nejlepší část toho únorového koncertu v Praze. (A nejen proto, že zrovna u týhle písničky jsem se celou dobu udržela na nohách a neválela se po zemi :D). Pokud OLN neznáte, rozhodně doporučuju... ale není to hudba pro každého. Nejsou to žádní sladcí hoši :D ale mají i akustické verze písní a to je skoro až takovej popík, ale některé se mi líbí víc než originály :D V celém článku najdete český i anglický text písně.


30 vteřin na Mars. Aneb přišla jsem, viděla jsem, přežila jsem a nadšená jsem.

2. july 2014 at 23:35 | Angelique. |  diary
Tenhle článek je duplicitní s tím, co mám na svém druhém blogu. Nejde o kopírování cizího článku, jen o mojí vlastní, osobní a nepřekonatelnou lenost psát tenhle článek znova a jinak, a přesto potřebu mít ho na obou...
* * *
Když jsem se dozvěděla, že se po ani ne roce opět vrátí do Čech kapela Thirty Seconds to Mars (30 Seconds to Mars), byla jsem naprosto nadšená! Měli přijet 30. června. Sledovala jsem stránky, jak je to s lístkama a furt byly, tak jsem zatím sháněla někoho, kdo by šel. Nijak zvlášť, protože jsem nevěděla, jestli na to ty peníze budu mít, takže jsem to odkládala. Možná, že to byla nějaká intuice, protože o několik ne tak moc týdnů později, mi bylo oznámeno, že musím na operaci, že mi musí vytrhnout krční mandle...
Když jsem zjistila, že jediný možný termín na trhání mandlí, který měli v bližší době volný a pro mě možný kvůli zkouškovému, je 26. června, tudíž budu v nemocnici, zatímco Thirty Seconds to Mars budou burácet v Holešovické hale, byla jsem nasraná. Byla jsem víc než to. Hlavně smutná, a obrečela jsem to, protože už to bylo podruhé, co jsem na ně nemohla jít, během jednoho roku... Protože na Rock for People jsem jet nemohla.
Když jsem zjistila, že mám oboustrannej zánět zevního zvukovodu a že musím dostat antibiotika... bylo mi na nic, ale zároveň jsem byla štěstím bez sebe. Protože to znamenalo, že musím odložit mandle... a můžu jít na koncert. Jenomže přišel problém... najdu ještě někoho, kdo se mnou půjde? A jsou vůbec ještě lístky? No... Jak vám asi došlo, lístky byly :D ale ne, nikdo se mnou nešel. Takže ano, šla jsem na rockovej halovej koncert 30 Seconds to Mars sama... A jak to dopadlo? No... žiju... :D A co dál? To se dozvíte v celém článku.