
Zdál se mi hroznej sen. Divnej sen. Hodně divnej sen.
Když umře někdo, koho znáte, je to vždycky dost na hovno. Když umře někdo mladej, koho znáte, je to podle mě ještě horší. Jsou věci, o kterých nedokážu mluvit a nechci mluvit. Pořád ještě o nich nemůžu mluvit, i když o nich potřebuju mluvit. Když takhle někdo odejde ze světa, v tomhle případě odejit násilím, napadají vás myšlenky, za které se stydíte. Nenávist. Ta byla nejhorší. Horší jak beznaděj a smutek. A pak vás taky napadne... Mohla jsem to být já. I když to nedává smysl. Jenže ano, mohla jsem to být já. Protože když se něco takového stane... máte najednou pocit, že se už může stát úplně všechno. Že už nic není nemožné, nic není tabu. Mysleli jste se, že se něco nemůže stát, ale ono se to stalo. A nejtěžší je se s tím vyrovnat. A akceptovat, že se skutečně stal. Smrt je všude kolem nás. Každý umřeme... ale občas mám hrozně silný pocit, že umřu mladá. Je to možná v mojí hlavě, kvůli tomu všemu, co se dělo vloni v lednu, ale občas mě to napadne, najednou se bojím o svůj život. Zdálo se mi, že mám rakovinu. Tím, že jsem byla natolik v kelu s imunitou, že jsem musela jít na trhání mandlí, že to možná pomůže... a tím, že mě čekají testy, jestli to teda pomohlo... mám v hlavě zmatek. A odráží se to do mých snů. Čtu knížky o lidech s rakovinou, sleduju dramata o nemocných lidech, srdceryvné příběhy o nemocných lidech, kteří bojují s chorobou... Ne, nejsem masochista... i když možná trochu jo. Jsem divná, že se mi ty příběhy líbí? No nejsem sama, jsou většinou silné a mají hluboký smysl. A já mám ráda silné životní příběhy. Ale zřejmě mi to žere mozek. Mám pocit, že mi spousta věcí žere mozek, mám mozek jak ementál.. ale o to teď nejde. Ve snech řeším svoje strachy... a řeším tam spoustu věcí. Moje sny jsou šílený. Miluju je, ale jsou šílený. Tenhle sen byl... tenhle sen byl divnej. Vlastně byl jak z budoucnosti... šla jsem k doktorce s tím, co mě trápí, kromě hodnot ASLO... a ona zjistila, že mám rakovinu. Což jsem se dozvěděla hrozně podivným způsobem, ale byla to pravda. A najednou bylo všecho v prdeli, všichni byli v prdeli z toho, že jsem nemocná a já byla úplně nejvíc v prdeli. A s tímhle jsem se probudila. Vyděšená, co se to děje a brečela jsem. Nestává se mi často, že brečím ve spánku, ale sem tam se to stane. A vždycky to stojí za prd, ať už je ten důvod jakejkoliv. Ale tentokrát jsem se probudila se strašlivým pocitem, že umírám. A tenhle pocit byl chvíli tak hrozně reálnej. Nesnáším, když se probudím ze sna zmatená, co je realita a co ne. Občas mám pocit, že umřu mladá. Protože už se to nezdá tak nereálné... po tom všem. Ale nenávidím, když tenhle strach podporujou i moje sny.