na Blog.cz

Když umře někdo, koho znáte, je to vždycky dost na hovno. Když umře někdo mladej, koho znáte, je to podle mě ještě horší. Jsou věci, o kterých nedokážu mluvit a nechci mluvit. Pořád ještě o nich nemůžu mluvit, i když o nich potřebuju mluvit. Když takhle někdo odejde ze světa, v tomhle případě odejit násilím, napadají vás myšlenky, za které se stydíte. Nenávist. Ta byla nejhorší. Horší jak beznaděj a smutek. A pak vás taky napadne... Mohla jsem to být já. I když to nedává smysl. Jenže ano, mohla jsem to být já. Protože když se něco takového stane... máte najednou pocit, že se už může stát úplně všechno. Že už nic není nemožné, nic není tabu. Mysleli jste se, že se něco nemůže stát, ale ono se to stalo. A nejtěžší je se s tím vyrovnat. A akceptovat, že se skutečně stal. Smrt je všude kolem nás. Každý umřeme... ale občas mám hrozně silný pocit, že umřu mladá. Je to možná v mojí hlavě, kvůli tomu všemu, co se dělo vloni v lednu, ale občas mě to napadne, najednou se bojím o svůj život. Zdálo se mi, že mám rakovinu. Tím, že jsem byla natolik v kelu s imunitou, že jsem musela jít na trhání mandlí, že to možná pomůže... a tím, že mě čekají testy, jestli to teda pomohlo... mám v hlavě zmatek. A odráží se to do mých snů. Čtu knížky o lidech s rakovinou, sleduju dramata o nemocných lidech, srdceryvné příběhy o nemocných lidech, kteří bojují s chorobou... Ne, nejsem masochista... i když možná trochu jo. Jsem divná, že se mi ty příběhy líbí? No nejsem sama, jsou většinou silné a mají hluboký smysl. A já mám ráda silné životní příběhy. Ale zřejmě mi to žere mozek. Mám pocit, že mi spousta věcí žere mozek, mám mozek jak ementál.. ale o to teď nejde. Ve snech řeším svoje strachy... a řeším tam spoustu věcí. Moje sny jsou šílený. Miluju je, ale jsou šílený. Tenhle sen byl... tenhle sen byl divnej. Vlastně byl jak z budoucnosti... šla jsem k doktorce s tím, co mě trápí, kromě hodnot ASLO... a ona zjistila, že mám rakovinu. Což jsem se dozvěděla hrozně podivným způsobem, ale byla to pravda. A najednou bylo všecho v prdeli, všichni byli v prdeli z toho, že jsem nemocná a já byla úplně nejvíc v prdeli. A s tímhle jsem se probudila. Vyděšená, co se to děje a brečela jsem. Nestává se mi často, že brečím ve spánku, ale sem tam se to stane. A vždycky to stojí za prd, ať už je ten důvod jakejkoliv. Ale tentokrát jsem se probudila se strašlivým pocitem, že umírám. A tenhle pocit byl chvíli tak hrozně reálnej. Nesnáším, když se probudím ze sna zmatená, co je realita a co ne. Občas mám pocit, že umřu mladá. Protože už se to nezdá tak nereálné... po tom všem. Ale nenávidím, když tenhle strach podporujou i moje sny.

V tomhle článku je dost spoilerů... takže na vlastní nebezpečí :D

* * * * *

There is a lot of spoilers in this one, so... yeah, be careful.

Okej. Den dva přišel až dnes. Já vím, já vím... teprve druhé téma a já už mám spoždění :D ale já jsem říkala, že to beru jako 30 dnů, které nemusí být hned po sobě :D Nicméně (všímáte si, že jsem neřekla každopádně? :D). Druhé téma bylo poměrně předvídatelné, když tím prvním byl Oblíbený Doctor... tím druhým nutně musí být Oblíbený společník (společníci). Bylo to vlastně dost těžké rozhodnutí, těžší jak s Doctorem. Je jich totiž hrozně moc... ale nakonec jsem se rozhodla za společníky počítat jen ty, kteří s Doctorem cestovali delší dobu a do finále se dostali tři. Rose Tyler, Clara Oswald a Pondovi, což zní česky divně. Když jsem všechno opakovaně zvážila... tak jsem se rozhodla, že mými oblíbenými společníky jsou Pondovic. I to zní divně. Amy a Rory. Oba dohromady. Trochu to je i tím, že můj oblíbený Doctor je Jedenáctka a že většina mých nejoblíbenějších dílů, je právě s těmahle postavama, ale nejen kvůli tomu. Volila jsem podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, podle srdce. Takže Podovi. Přemýšlela jsem, že bych vybrala jen Amy, ale myslím, že je mám raději dohromady.

* * * * * *

Okay. Day two came just today. I know, I know... just second topic and I still couldn't write it in time :D Anyway. Second topic is quite obvious. First was Favorite Doctor... so second is as you could expect, Favorite companion.. or companions. I was thinking really hard about this, because I like many of them. In my final three was Rose Tyler, Clara Oswald and The Ponds. Considering everything, the result is... that my favorite companions are The Ponds. Amy&Rory. Both together. It actually goes along with my favorite Doctor and with favorite episodes, but it's chosen by heart and it was actually even more difficult than choose favorite Doctor, because there was many companions during the time and all of them had something special. By the way, I consider companions as those, who didn't quest in the show, but really spent some time with the Doctor. So... The Ponds. I was thinking about choosing just Amy, but I think that I love them more together.

Tááákže... je tu první článek do nové 30 denní výzvy se speciálním tématem - Doctor Who, neboli Pán času. Takhle se název seriálu překládá u nás, páč Doktor kdo zní asi divně :D To téma je velmi speciální hlavně pro mě. Ráda bych upozornila, že články jsou psané na základě mých názorů a pocitů a tudíž bych byla ráda, kdybyste je akceptovali a neuráželi jen proto, že máte jiné... což si nemyslím, že by udělal kdokoliv z vás, kdo sem chodíte častěji, ale nějaký náhodný kolemjdoucí by možná mohl... Jinak teda tyhle články taky můžou občas obsahovat nějaké ty spoilery, jak v animacích tak v psané formě, takže buď vám to nesmí vadit nebo byste to neměli číst, pokud nemáte shlédnuto poměrně velké množství dílů :D Potom ještě jednou opakuji, že se jedná o výzvu zaměřenou pouze na obnovené série seriálu. Více o této výzvě se můžete dočíst zde.

* * * * * * * *

So, I am here with first article to this new 30 days challenge with a special topic - Doctor Who. Very special especially for me. I would like to say, that I write these articles based on my personal feeling, especially on my feelings and they are my personal oppinions, so... my point is, that I hope you'll accept them and won't be giving me some hate just because you don't agree with me or whatever. These articles also can contain spoilers, so it's especially for people who have seen most of episodes from new seasons. More information about this challenge here.

Vzledem k tomu, že jsem člověk, který má neustále co říct... a zrovna teď jsem chytla nějakou slinu, jsem se rozhodla opět přispět nějakým článkem do rubriky What people don't talk about. Tedy O čem lidi nemluví... moc. Kdyby se o tom totiž nemluvilo vůbec, tak bych neměla o čem psát, protože bych nevěděla, že to existuje... ale víte, jak to myslím. To se jen tak říká... :D Dobře, už zase moc kecám, takže to zkrátím a přejdu rovnou k věci. Dnešním tématem WPDTA je, jak už vám zřejmě nadpis napověděl, TREST SMRTI. Já vím, samá taková optimistická témata, ale to většinou ta, o kterých se moc nemluví, bývají. Znovu bych ráda upozornila, že tento článek není žádným výčtem věcí pro a proti, žádným ustanovením, kázáním, nebo něčím takovým, jak by to mělo být a proč by to tak mělo či nemělo být. Je to pouze vyjádření mého osobního názoru, který jsem si utvořila v průběhu těch 20 let mého života a který se nestydím vyjádřit, proto bych byla ráda, kdybyste mě za něj neuráželi či se do něj nenaváželi a pokud máte nějaké argumenty proti mému názoru, prosím, abyste je vyjádřili nějakou slučnou formou v komentářích, děkuji. Takže jdeme na to. Jen si ještě upravit motýlka.

Jeden večer, když jsem byla ve Španělsku předminulý týden, jsem chtěla psát. Hrozně moc jsem chtěla psát, ale nemohla jsem. Nešlo mi to, prostě nešlo. Měla jsem zásek. A tak jsem si vzala papír a hodila si trochu brain storming... vznikly z něj tři témata na 30 denní výzvy. Tudíž jsem si vymyslela 90 témat na články během jedné... asi hodiny, které chci napsat na tenhle blog. Zalíbila se mi totiž myšlenka těch 30 denních výzev. Ta první poněkud stagnuje, protože jsem se zasekla na jednom tématu a nemůžu se přes něj dostat... ale to je moc obecné, jsou to obecná témata, proto mi to nejde tolik. Rozhodla jsem se to zkonkretizovat. A protože jsem takovej seriálovej maniak, vznikly výzvy na téma Doctor Who, Once upon a time a Game of Thrones. A protože nejoblíbenější je Doctor Who... aktuálně... a byl... a vždy nejspíš bude :D tak začínám s tím. Pár témat jsem pozměnila a pár vynechala, což mě štve, ale nevycházelo to na těch 30 dní... zrovna u Doctora Who je hodně možné, že se tu časem objeví třeba ještě nějaká další challenge. Především po té, co shlédnu i originální série. Tato aktuální výzva se totiž týká pouze obnovených sérií, jsem sice Whovianem už poměrně dlouho, ale ne ještě tak dlouho, abych sjela i všechny originální díly, tudíž to až někdy jindy. Takže teď už jen k tématům. Jinak challenge jsou jediná skupina článků, které budu psát i anglicky, takže tak. Snad už jen řeknu, že doufám, že se vám to bude líbit :D a že ty články budete číst. Začnu buď večer nebo zítra.

* * * * * * * * *

One evening, when I was in Spain, I wanned to write. I wanned to write so badly, but I couldn't even think about it. And I took a piece of paper and I made up three topics for 90 articles, which I am going to make on this blog. Three new 30 days challenges. I know, I didn't even finish the first one, but I will deffinitely finish this one. Because this one is Doctor Who challenge. 30 articles with one main topic. My beloved TV show - Doctor Who. And I hope it's going to be so much fun make this challenge, because I really love this show, so I will love writing these articles. One more thing, this challenge is just about new seasons, I have not seen the original Doctor Who yet. I changed some... add some, some didn't fit in those 30... so maybe one day there will be another DW challenge. For now, 30 topics I am going to write about.

Minulý týden jsem byla na dovolené ve Španělsku a jak už to tak na dovolených u moře bývá... četla jsem si. Já nejsem zrovna plážový povaleč, ale dokud mám co číst, jsem v pohodě. A teď, když ležím na nemocničním pokoji a nudím se, páč by mi mělo bejt pekelně blbě, jenže neni... jsem si řekla, že bych.mohla napsat tenhle článek. Z mobilu, takže se omlouvám za překlepy.

Knihu Eleanor & Park jsem si koupila už před dlouhou dobou. Bylo to v den, kdy jsme s mámou byly na Timu Burtonovi... což už ani nevím, kdy bylo, ale určitě před prázdninama. Bylo to na doporučení od s c a r s, která ji četla už před nějakou dobou. Příběh mě zaujal, no chtěla jsem s objednáváním přes net počkat... a právě v den té výstavy mi na ni úplně náhodou padl zrak v Luxoru na Václaváku mezi cizojazyčnýma novinkama. A bum. Bylo to jasný. Musela jsem si ji koupit. A taky koupila. Jenže jsem měla jiný věci ke čtení a pak jsem chytla náladu, kdy se mi prostě nechtělo vůbec nic číst. Což nesnáším, ale stává se mi to. Na Eleanor & Park od Rainbow Rowell se tak akorát pár měsíců prášilo. Až do dovolené ve Španělsku. Když jsem si měla vybrat, kterou knihu si vezmu s sebou, věděla jsem, že to bude tahle. A neprohloupila jsem.

Zjistila jsem, že jsem závislá.

Na čem?

Na spoustě věcí. Ne na drogách. Ani na cigaretách. Ani na alkoholu. Nejsem závislá na žádném jídle... možná trochu na kafi a na čokoládě, ale to se nepočítá. Jsem závislá na blogu. Jsem tak závislá na blogu, že jsem si dokonc předpřipravila témata 3. nových 30 denních challengí, které jsem se rozhodla začít plnit, až se vrátím z nemocnice, na gauči v hotelovém pokoji ve Španělsku. Taky jsem zjistila, že jsem závislá na facebooku. Nejde o to, že jsem závislá na samotném facebooku. Jediná chvíle, kdy napíšu stav na svůj facebook, je, když najdu nějakou písničku, o kterou se nutně potřebuju podělit, nebo když přidávám nějaké fotky. Jinak vážně hodně zřídka. Jsem závislá na facebooku kvůli lidem. A jsem závislá na lidech. Jsem závislá na některých lidech a to si myslím, že nemusí být vždycky úpně nejlepší. I am back from Spain, by the way... to jste asi pochopili. Jak jsem závislá na lidech? Tak třeba moje nejlepší kamarádka W. Jsem na ní tak závislá, že prakticky neprojde den, kdy bych jí nenapsala alespoň jednu zprávu. Ať na facebooku nebo normální SMS, prostě ne. Známe se totiž celý život a od školky jsme se až do maturity vídaly prakticky každý den. Někdy ne o víkendu. A někdy ne, když byla jedna z nás nemocná, ale jinak prakticky každý den. Jenomže teď jsme každá na jiné škole. A dokud nedojde na to, že spolu budeme bydlet, což se chystáme, ale budoucnost je nejasná a vzdálená, tak mám prostě abstinenční příznaky. Přijde mi, že můj den není úplnej, když jí aspoň něco nenapíšu. A to mi přijde trochu ujetý. But it's also cute a little bit. Protože jsme jako sestry. Jen občas jí píšu dost velký sračky :D Ale to je prostě tím, že jde o mně, já potřebuju každou chvíli někomu sdělit něco strašlivě podstatnýho, i když mě to bude stát 3,90 kvůli sazbám v cizině :D A možná je to i tím, že se tak hrozně bojím, že ji ztratím, že nechci dát šanci ničemu, aby se to stalo. Nevím, proč si pořád připadám tak nejistá ohledně některých věcí, ale zkrátka to je to, co cítím, nedokážu změnit to, co cítím. Stejně jako nedokážu změnit to, že nebe je modrý, ačkoliv v dětství jsem se o to ve svých obrazech dost často pokoušela.

Dneska ráno odjíždím do Španělska, ale nechce se mi spát... asi ani nebudu spát... protože budu furt myslet na to, že až vstanu, tak poletím v letadle a já se bojím lítat, hodně se bojím lítat :D Fakt hoooodně se bojím lítat. Z té představy se mi zvedá kufr už teď. Ale třeba, že když nepůjdu spát, tak v tom letadle usnu a celou cestu prospím. Kéž by. Miluju cestování, ale nesnáším létání. Je to na nic, jsem zkrátka blázen, už je to tak :D

Není to tak dlouho, co jsem se zase setkala s naprostou neempatií z řad mých přátel. Vlastně je to pár měsíců, bylo to na začátku léta a mě to tak nějak sejří doteď. Jde totiž o otázku peněz. A jsou dvě věci, o kterých se s přáteli není radno nikdy bavit, pokud to teda nejsou úplně ti nejlepší přátelé, kterým můžete říct úplně všechno... 1. o politice a 2. o penězích. Protože peníze jsou bohužel v naší společnosti dost velký kámen úrazu. Někdo jich má dost, jiný jich má zase málo. A není dobře, když taková situace dojde do extrému, kdy ten, kdo má víc peněz, se neustále vytahuje věcmi, které si pořídil a místama, která navštívil, atd... a zase naopak, když ten, kdo má peněz míň, neustále předhazuje tomu druhému, že on je ten bohatší, že on by ho mohl na něco pozvat, že on musí pochopit, že nemůže tolik utrácet... že jemu všechno zaplatí rodiče... atd. atd. Všechno je to o lidské povaze. Jsou lidi, kteří peníze totálně neřeší, jako třeba já... ale jsou lidi, kteří je řeší furt. A to je právě to, na čem si člověk rozemele nos. Stalo se mi totiž, že mi kamarádka několikrát během pár dní řekla: "No ty jsi tu ta bohatší" a říkala mi o tom, jak nemá na lístek do kina (za 50 Kč...) a potom hodí výhybku a zamíří rovnou k bageterii Boulevard s tím, že bychom si tam mohly dojít na oběd... když můžem jet domů a ohřát si tam to, co máme připravené... Nemůže mi vrátit peníze za koncert, protože je momentálně na mizině, ale na oběd za dvě kila může... A když potom vyjde najevo, že má na účtě úplně stejně peněz, jako já? Tak to jsem myslela, že už to nevydržím a zabiju jí, fakt, že jo :D

Aloha lidi, jak se máte? Já dobře, celkem.

Dobře, kecám, mám se dost na hovno, ale už jsem se měla i hůř. Jen teď pořád chodím po doktorech... Každý den mám nejmíň 2 akce, který musím zvládnout a to je při mym aktuálnim zdravotnim stavu dost náročný. Mám pocit, že už musí bejt aspoň sobota, podle toho, kolik jsem toho za tenhle tejden už udělala a ona je teprve středa. V pondělí jsem byla v práci a v kině, včera jsem byla u doktorky, pak s kámoškou, pak na zápisu na vysoký, pak na obědě s nej kámoškou a pak jsme společně ještě šly vyzvednout ISIC a dárek pro její mamku a tak se kouknout po nákupnim centru... odela jsem z domova v 7 ráno a vrátila jsem se v 7 večer. Ale to je vedlejší. Poslední dobou jsem moc nepsala, já vím, nějak nebyla nálada a ani moc čas upřímně... hodlám to změnit, ale to hodlání je mi dost k ničemu, protože v neděli odjíždím do Španělska a až se vrátím, tak hned za dva dny nastupuju do nemocnice. Tam budu nejspíš pět dní a pak nevím, v jakém budu stavu, ale myslím, že budu celý den ležet a čučet na filmy :D Harry Potter full DVD collection už čeká :D

Takže logicky chci před tím vším stihnout co nejvíc věcí... včera jsem byla v práci, u dvou doktorů a pak ještě na jedné akci, o které chci psát :D a dneska jdu zase do práce, pak mám sraz s kamarádkama a pak jdu do kina s kamarádem, což mě teď už zas docela štve, protože jdem až od 20:50, takže přijedu domů po půlnoci, což je na hovno :D ale aspoň mi ještě jede bus, ne jak minule, když jsme šli od půl jedenáctý nebo od kolika to bylo :D Ale já nesnáším tmu, jen je mi trapný to přiznat, takže jdeme takhle no... kromě toho, že to už jinak nedávají :D Nevadíííí...

No, co to bylo včera za akci? Byla jsem na fit boxu... Co je fit box?