November 2014

Vídeň. Ne, že by se to nějak vydařilo, ale napsat o tom můžu.

30. november 2014 at 0:39 | Angelique. |  diary
Minulý víkend jsme jeli s rodiči do Vídně. Jezdíme do Vídně celkem často, protože...:
1. máme rádi Vídeň, je to krásný město
2. máme rádi sachr dort... :D
3. často se tam konají výstavy obrazů, které se k nám normálně nedostanou.
So... Like always, mamka narazila na výstavu, kterou hrozně chtěla vidět... a tak jsme se rozhodli, že pojedeme na víkend do Vídně. V sobotu ráno vyrazíme a v neděli večer se vrátíme. A bude to fajn, většinou to tak děláme. Jedna noc, den a půl ve městě, dá se říct. A tentokrát měl jet i můj big brother, takže celá rodinka na výletě. Člověk měl pocit, že se nemůže nic zkazit. Hm... :D Ha ha.


Všechno začalo už o den dřív, když jsem se vrátila z kina. Byla jsem s kamarádkou na 1. části Hunger Games: Mockinjay, o čemž jsem psala na druhém blogu, ale možná vám sem hodím ten samý článek pro ty z vás, které můj druhý blog nezajímá. I'll see. To kino jsem si užila, no když jsme odcházely, začalo mě něco dráždit v krku. Myslela jsem si, že je to z popcornu, kterého jsem snědla víc, než sním obvykle, jenomže nebylo. Začalo mě škrábat v krku. Přišla jsem domů a byla jsem k smrti unavená. Z čehož jsem si ani nic nedělala, protože to je poslední dobou můj normální stav. A hlavně po kině bejvám vždycky unavená. Člověk tam dvě hodinky, někdy víc, sedí v těch měkkých křeslech a ve tmě... to se ty svaly rozleží a tak :D Nepřikládala jsem tomu moc velkou váhu, ale zřejmě jsem měla. Šla jsem spát před desátou, což já nikdy nedělám. Z mého pohledu je spánek ztrátou času a spím jen, když už je to opravdu nutné. Ale ten den jsem šla spát neobvykle brzo. Ale tak co, měli jsme vstávat brzy ráno, tak jsem si aspoň loupla doporučovaných 8 hodin. Jenomže ráno to nepřešlo. Pořád mě škrábalo v krku a nebylo mi dobře. Člověk, kterýmu před dvěma měsícema vytrhli krční mandle, aby už nebyl tolik nemocný, nasere, když zjistí, že zase začíná být nemocný. A tak jsem si říkala, že to nějak přežiju. Že to bude dobrý. No... nebylo :D Ale popojedem.

The Wall Is NEVER Over

18. november 2014 at 22:57 | Angelique. |  articles


Lennon Wall.
Lennonova zeď.
Symbol určité doby.
Symbol vyjádření smutku po smrti Johna Lennona.
Symbol svobodného vyjadřování.
Jeden ze symbolů Prahy.
Lennonova zeď, jak jsem ji znala, je pryč.
Dá se říct, že je pryč pokaždé, když k ní jdu... protože tam neustále přibývaly nové vzkazy, nové obrazy, nové malby. Nikdy nebyla úplně stejná. Jenomže teď je pryč. Jako opravdu pryč. Nikdo ji nezbořil, ne... ale skupina studentů uměleckých škol v Praze ji přetřela na bílo. Zničili to, co tu vznikalo desítky let. Zeď byla za socializmu přetřena několikrát. Režim se snažil tyto projevy zastavit, ale nikdy netrvalo moc dlouho, než byla obnovena. A od revoluce myslím přebílena nebyla. Vyvíjela se, lidé tvořili... a měla určitý ráz. To místo mělo svůj význam. A to místo bylo dnes v noci (nebo kdy) zničeno. Alespoň na okamžik. Skupina studentů, kteří sami sebe zvou "umělci" ji přetřeli na bílo a jako parafrázi textu jedné z písní War is over na ní zůstalo napsáno jen Wall is over!
But the Wall is NEVER over!
Jak tam nedlouho po té někdo připsal.
Just imagine...


Máma vždycky brečí, když je výročí 17. listopadu.

17. november 2014 at 22:18 | Angelique. |  diary

Občas zapomínám, jak důležité to bylo.
Ne. Nezapomínám. Jen mám pocit, že si toho občas dostatečně nevážím.
Moje máma vždycky brečí, když je výročí Sametové revoluce. Pokaždé. Vždycky sedíme v obýváku a sledujeme zprávy, kde rekapitulují události, které vedly k 17. listopadu 1989. A moje máma vždycky brečí. Nikdy nezapomínám, jak důležité to bylo. Ale občas zapínám, jak důležité to muselo být pro lidi, jako jsou moji rodiče, kteří zažili jedny z těch nejhorších časů tohohle státu. Jak důležité to muselo být pro moji mámu, která sice nebyla zvonit na Václavském náměstí, protože měla doma tříměsíční mimčo. A pro mého tátu, který tam byl, který vylepoval letáky proti režimu, který permanentně odmítal vstoupit do strany a kterého moje máma nepustila na studentskou demonstraci na Národní třídě, protože o něj měla strach. My, co jsme v té době nežili, si nemůžeme dokázat představit, jaké to muselo být v té době žít. Můžeme se o to pokusit, ale nemůžeme to vědět s jistotou. Říkáme si, muselo to být strašné, ale ve skutečnosti víme prd. Muselo, ano, muselo to být hrozné, ta doba lidi ničila... a ačkoliv se nás to dotýká, mnohdy je to v historii naší rodiny patrné, nedokážeme plně vyjádřit, jaké to muselo být. Moje máma prožila pořád ještě většinu svého života v nesvobodné době. Můj táta ostatně taky. V člověku to něco zanechá. Něco, co znají jen lidé, kteří to prožili.
Žiju ve svobodném státě, alespoň prozatím. A je pro mě těžké sledovat, jak se historie začíná opakovat. Moji rodiče v tom žili, pro ně musí být ještě těžší sledovat, že lidé budou nadále dělat ty samé chyby. 17. listopad byl pro ně významný, stejně jako pro mnoho dalších lidí, kteří tehdy žili v Československu. Byl to moment v historii, který dal jejich dětem svobodně vyrůstat a jim svobodně dýchat, ale jejich dětství a jejich dospívání jim nic vrátit nemůže. Je mi smutno z toho, že nemohli mít to, co dnešní mladí můžou mít. Co měli mladí v jejich době na západě. Zasloužili by si lepší život, než měli. I když se vyvinul pozitivně, i když přišel převrat a všechno se změnilo, přála bych jim, aby mohli v mládí zažít, co to znamená svoboda.

Never regret anything.

16. november 2014 at 13:38 | Angelique. |  diary
"Nikdy ničeho nelituj, protože v určitou chvíli to bylo přesně to, co jsi chtěl."
Ale víte co? It is fucking hard sometimes.


"My mom does all the grocery shopping..."

12. november 2014 at 20:12 | Angelique. |  diary
Fuck.
You know what?
I am screwed.
Proč? Dneska jsem zatáhla školu. Něco odpadlo, na něco se mi nechtělo, whatever.
A co jsem dělala? No... neučila jsem se. Neeee... Ani jsem si nečetla. No dobře, trochu jo, začala jsem číst Harryho Pottera od začátku. No zatím jsem přečetla jen pár stran, ale chystám se přečíst celou sérii. Ale ne, už dlouho jsem se totiž chystala na něco jiného... a ačkoliv jsem dlouho odolávala, tak jsem svůj boj prohrála. A pustila si první díl. Čeho? Well...


Nepotřebuju chlapa, abych byla šťastná.

9. november 2014 at 20:24 | Angelique. |  articles

Je to teď takový trend.
Co?
Chodit s někým.
Proč?
Prostě nebýt sám.
K čemu?
To vážně netuším.
Depka?
Jo... tak trochu...
Ale já prostě nepotřebuju chlapa proto, abych byla šťastná. Or at least I think so.

No, dobře, tohohle bych zrovna brala.

30 days Doctor Who Challenge - Day 6: Most favorite episode of all

9. november 2014 at 18:49 | Angelique. |  30 days Doctor Who challenge
Nemohla jsem se tohohle tématu dočkat. Vážně. Cerseiously. Mám hrozně moc oblíbených dílů a vím, že tohle je věc, která se může hrozně snadno změnit. Stejně jako i všechny ostatní. Třeba oblíbený Doctor... furt je to Eleven, ale Twelve je prostě výbornej. Stejně tak i společníci, Amy s Rorym jsou sice pořád moji nejoblíbenější, ale Claru taky miluju. No... s oblíbeným dílem je to rozhodnutí ještě těžší, protože jich je hrozně moc. Tohle se mi ale dlouho nezměnilo, takže můžu tenhle článek bez výčitek napsat. A můžu napsat, že vím přesně, která epizoda je moje nejoblíbenější ze všech. No zrovna teď čekám, až budou titulky k finále 8. série a dost se toho dílu bojím :D takže se tímhle trochu ventiluju. Každopádně si volím z normálních, regulérních epizod, pro speciály mám zvláštní kategorii. A i když je spousta dílů, které miluju, s tím nejoblíbenějším to vlastně tak těžké nebylo. Protože tenhle díl je zábavný, je to sranda a je i dojemný zároveň, je s Jedenáctkou, což je moje oblíbená regenerace, je s Amy, což je jedna z mých nejoblíbenějších společnic... a je to díl s úžasnou existující historickou osobností, kterou miluju. Teď můžete hádat. A jestli to chcete vědět, tak pokračujte se čtením v celém článku.
* * * * * * * *
Oh, I couldn't wait for this article. Seriously. I have many, many, many favorite episodes and I know that this can easily change, but it didn't change for a long time, so I can write this article without any regrets, I know exactly which episode is my most favorite. I am choosing from regular episodes, I have special category for those special ones. And it wasn't hard, because this episode is funny and touching in the same time, it's with Eleven, who is my favorite Doctor, is with Amy, who is my favorite companion, well, one of them... and it's with amazing real historical personality, which I love. You can guess right now. And if you want to know, lets click at whole article.

Layout no. 2

9. november 2014 at 12:26 | Angelique. |  past layouts
imagebam.com
Od: 1. března 2014
Do: 9. listopadu 2014
Spokojenost: 200%

Důvod změny:

Takže asi tak. 2. design tohohle blogu se mi vážně líbil, vyhovoval mi, žrala jsem ho, jak člověk může žrát svou vlastní práci... ale už tu byl zkrátka moc dlouho. Vlastně tak ten nápad na změnu ani nevznik, ale hrála jsem si v photoshopu s filtrama a použila tu hlavní fotku, co je teď v tom novém designu na tohle hraní a pak jsem si říkala... ty jo, proč to nevyužít? Tak jsem se další dvě hodiny patlala s designem, protože jsem furt nevěděla, co tam prsknout, aby se to k sobě hodilo :D A takhle vzniknul nový design, který doufám, že se vám líbí stejně, jako ten předchozí, protože podle vašich komentářů se vám ten dřívější vážně dost líbil :D V tomhle jsem taky zachytila věci, které mám ráda, akorát trochu jemněji. No tmavě modrá tu zůstat musela, přes to nejede vlak :D No mně se celkem líbí, tak doufám, že i vám :) Nevím, jak dlouho tu vydrží, asi ne tak dlouho, jako ten předchozí, ale dýl, než mi designy vydrží normálně na fan blozích :D Takže asi tak.
Jo, a mám novej podpis :D

It's a new dawn, it's a new day, it's a new life for me. But I'm not feeling good.

4. november 2014 at 18:46 | Angelique. |  articles

Jsem unavená.
Doufala jsem, že přestanu být unavená, když mi vytrhnou mandle.
Ale nepřestala jsem. Jsem pořád unavená.
I am exhausted.
No dobře, až tak moc zase ne...

Jsem napojena, ale pořád nemám dost.

2. november 2014 at 17:45 | Angelique. |  diary

Byla jsem na Klusovi.
Ve čtvrtek večer ve Foru Karlín.
A mám z toho zážitek, nejspíš na celý život.