December 2014

Nechci se dožít třetí světové...

29. december 2014 at 23:39 | Angelique. |  diary

Sedím zrovna v obýváku, jedenáct večer, pondělí, venku napad sníh a my se zrovna před chvílí vrátili z návštěvy. Z další návštěvy, která patří k tradičnímu vánočnímu maratonu. Už mi z toho hrabe. Nebyl den, kdy bych měla volno. Měla bych se učit, ale není pořádně kdy. Zítra musím. Stejně jako nejspíš budu muset do práce. Ale ne... asi o nechám na pátek. Pokud se nezaseknu někde na chatě. Jet tam jen na Silvestra, na jeden den a v pátek ráno domů, tak zní plán. Proč? Protože vím, že se musím učit, ale vím, že se tam vážně nic nenaučím. A teče mi do bot. Příští týden mám zápočťáky ze všeho možného. Musím se učit. Je mi zima na nohy, ale nevezmu si ponožky. Proč? Nesnáším je. Nesnáším mít ponožky, když nemám boty. Nenávidím to. Proč? Netuším, asi jsem magor, ale dědí se to, můj táta má to samý. To si radši zalezu pod peřinu, ale ponožky? Ani náhodou. Bolí mě hlava a chce se mi spát, ale nechci si jít lehnout, protože za posledních několik dní jsem skoro nebyla doma nebo jsem byla doma, ale neměla jsem čas sama pro sebe. Pro blog. Jo, sice jsem napsala pár článků, ale ty byly buď rychlé anebo jsem je psala několik dní. Taky nechci jít spát trochu proto, že jsem se dost hnusně flákla do hlavy a zvedá se mi kufr - asi z toho množství jídla -, tak se trochu bojím, jestli nemůžu mít otřes mozku. Na ten zrovna počítač moc nepomáhá, co? Skočím si do koupelny zkusit, jestli mi reagují zornice...

Filmy, které podle Andělíny stojí za to vidět - část 1: Deset Dramat

27. december 2014 at 20:09 | Angelique. |  Angelique. and her movie experiences.

Lidé se mě ptají, jaký je můj oblíbený žánr, když sleduju tolik filmů. Lidé, co mě znají, ví, že jsou to dramata. Dramata jsou pro mě vším. Dramata, příběhy ze života, reálné příběhy, které se můžou stát mně nebo vám. Příběhy, které ve vás vyvolají emoce, ať už úsměv nebo slzy... a příběhy, které ve vás něco zanechají. Jedna moje kamarádka, kterou znám už docela dlouho, nemá ráda dramata. Nekouká na filmy, které by přitom mohli být tak hrozně skvělé. Proč? Protože jsou často depresivní. A ona má prý už tak dost depresivní život na to, aby koukala na filmy, které jsou smutné. Podle mě je to hovadina. Je to věc každého z nás... občas mám náladu na drama a občas mám náladu na komedii, občas mám náladu na Noc v Roxbery, ale nepodívat se na film jen proto, že by mohl být smutný, že by mohl být depresivní... to není správný přístup. I filmy, které jsou depresivní, mohou být zároveň nádherné. A většinou takových jsou právě dramata. A že jich znám hodně. Desítky skvělých dramat, úžasných dramat, nádherných dramat, depresivních dramat, smutných dramat, melancholických dramat, úsměvných dramat, ale i tragických... přesto jsou to dle mého názory filmy, kterých by si lidé měli vážit nejvíc. Těch lidských příběhů, reálných příběhů, příběhů, které se snaží upozornit na něco, co je špatně ve společnosti, nebo zkrátka příběhů, které vypráví o lidském osudu... takové filmy jsou pro mě nejcenější.

Když jsem začala přemýšlet o tom, jaké filmy zahrnout do těch deseti nejlepších dramat, zjistila jsem, že těch deset nebude stačit. A zatímco jsem vymýšlela, jaké filmy zahrnu, napadly mě další kategorie... životopisné filmy, romantické, ale bez komedie... a možná ještě nějaké další. Proč? No protože... některé filmy zkrátka nejde zařadit do jedné kategorie. A mojí nejoblíbenější kategorií, mým nejoblíbenějším žánrem, jak už jsem říkala, jsou právě dramata. Na horory skoro nekoukám, zato dramat jsem viděla víc, než je zdrávo. Jak má potom člověk vybrat jen 10? Proto ta kategorie životopisných... mám hned tři filmy, které tam zařadit. A stále více a více uvažuji o kategorii Knižní adaptace... tam bych samozřejmě nezařadila věci, jako Harry Potter, protože to spadá do fantasy, ale... tak nějak se mi ty kategorie moc překrývají na to, abych neměla vlastní i na filmovou adaptaci knih. Do adaptací knih potom spadají hned dva moje nejoblíbenější filmy na světě, ale o těch až později. Jeden z nich jsem původně chtěla zařadit sem, ale nakonec to neudělám. Ale nebojte se, nezapomněla jsem na něj. Jak bych jen mohla? I když... Shit happens. Raději už se do toho ale pustím. Takže Deset Dramat, které by měl každý vidět alespoň jednou v životě... samozřejmě dle mého názoru. Vybrala jsem takové míň profláklé snímky... některé, protože by se podle mě o nich mělo mluvit víc... a byla bych ráda, kdybych vás přesvědčila se na ně podívat, nebo alespoň na některý z nich... a získat od vás potom zpětnou vazbu. Doufám, že bude pozitivní :D Tak tady jsou:

Filmy, které podle Andělíny stojí za to vidět - úvod

25. december 2014 at 22:42 | Angelique. |  Angelique. and her movie experiences.
Poslouchala jsem dárek od Ludovica Einaudiho k Vánocům. Zveřejnil dosud nevydanou verzi písně Fly, kterou napsal do soundtracku k jednomu francouzskému filmu. Její oficiální verze visí nad textem tohohle článku. Když jsem ji poslouchala už asi po patnácté, vnuklo mi to nápad na další typ článků, které bych mohla psát. Týkají se filmů, ostatně jako spousta věcí na tomhle blogu. Jde o to, že do rubriky mých "recenzí", co nejsou recenze, píšu většinou jen o filmech, které jsem viděla v poslední době. Zrovna jsem ho dokoukala, zrovna jsem přišla z kina... atd. atd. a potřebuju se vypovídat. Zapomínám tak ovšem na filmy, které jsem už dávno viděla. Na filmy, které miluji a zbožňuji. Na nové, na staré, zkrátka na ty nejlepší. Alespoň z mého pohledu. Z pohledu Angelique Tussaud. Tyhle články budou rozděleny na několik částí. Řekla bych, že to budou tyto kategorie: Dramata, Fantasy, Sci-fi, Hollywoodské trháky (Blockbustery), Horory, Romantické komedie, Komedie, Akčňáky/Thrillery... a těžko říct, možná přijdu ještě na další. Rozhodnu se hádám v průběhu. Kdyby vás něco napadlo, tak mi to můžete napsat do komentářů. Až dokončím tuhle verzi, tak možná přidám něco podobného... Filmy, které podle mě nestojí za to vidět... NEVER! :D A myslím, že tohle bude ještě větší zábava.

Tyhle články budou dělané jako takové minirecenze. Těžko říct, jestli budu schopná udělat něco, jako minirecenzi, známe mě, jak jsem ukecaná, ale pokusím se o to. Plán je takový, že to bude vždycky článek, který bude obsahovat krátké recenze 10 filmů, které jsem viděla a které si myslím, že stojí za to, aby je každý viděl alespoň jednou v životě. Tudíž 10 dramat, 10 komedií... atd. Akorát u hororů 10 nebude, protože 10 hororů jsem ani neviděla :D (Dobře, viděla, ale většina z nich spadá do té druhé kategorie... vlastně vím akorát o dvou hororech, které bych doporučila a z toho jeden ani není pořádný horor.. anyway... :D). Co si o tom myslíte? Přivítali byste takovéhle články? Já totiž filmem dost žiju, to jste si asi mohli všimnout. Za svůj život jsem viděla už nebezpečně velké množství filmů a mám potřebu se o to podělit. Myslím, že udělám zvláštní kategorii i pro nezávislé filmy nebo pro filmy s Kristen Stewart a Johnny Deppem :D A možná i zvlášť pro Knižní adaptace. Ještě si to rozmyslím. Nejdřív chci znát váš názor. Už jsem začala psát první část, D3 aneb Deset Dokonalých Dramat (tak se to jmenovat nebude...). Ale dneska to nejspíš nedopíšu. Chci nejdřív znát váš názor. Tak co myslíte? Jste pro?

Možná udělám zvláštní skupinu pro filmy natočené před rokem 1980...
A české filmy!
We'll see...

Kategorie:

Deset filmů natočených před rokem 1980
Deset komedií
Deset hudebních filmů
Deset životopisných filmů
Deset filmů s Kristen Stewart
Deset filmů s Johnny Deppem
Deset sci-fi filmů
Deset fantasy filmů
Deset filmových sérií
Deset romantických filmů
Deset českých filmů
Deset Hollywoodských trháků
Deset akčních filmů
Deset filmů, které jsou tak blbé, až jsou dokonalé
Těch pár koukatelných hororů

Vánoční tradice u Andělíny doma.

25. december 2014 at 21:58 | Angelique. |  articles

Říkala jsem si, že v rámci té vánoční nálady, bych mohla napsat článek o tom, jak probíhají Vánoční svátky u nás doma. Zatím u nás, protože ještě nebydlím sama, ačkoliv bych už docela ráda sama bydlela. Ale jenom občas. Vánoce bych stejně nejspíš trávila s rodinou, protože Vánoce mám zkrátka a dobře s rodinou spojené. Mám velkou rodinu, na tom jsme se shodli s mým lektorem na český znakový jazyk, který se rozhodl malovat, až já budu znakovat. A to jsem vynehala nejmladší generaci :D Nemám už prarodiče, ačkoliv děda mojí nejlepší kamarádky W. už mě tak trochu adoptoval. Ale mám 3 strejdy, od každýho dva bratrance a dvě sestřenice, což je dalších 6 lidí, z toho bratránek z tátovy strany a sestřenka z máminy strany mají už oba vlastní rodinu a dvě děti... takže hodně lidí. S jedním strejdou se sice nevídáme, ani s jeho rodinou, ale předevčírem u nás byl. Po patnácti letech. Really, really awkward. Ale o tom mluvit nechci. Chci mluvit o tradicích, které se u nás doma dodržuí. Já mám ráda tradice a dost si na nich zakládám, protože jsem trochu Sheldon a nemám ráda změny. Je pár tradic, které jsou asi normální... a je pár tradic, které už míň.

Veselé Vánoce! :)

24. december 2014 at 10:48 | Angelique. |  diary
[Animaci mám od Hayley. :)]

Jsem tu jenom na skok, přeci jen už je Štědrý den a ten je většinou naplněn jinými věcmi... balením dárků, zdobením stromku, smažením kapra, jedením cukroví a koukáním na pohádky nebo jiné vánoční filmy. Případně naprosto nevánoční filmy, jako vloni, kdy jsme koukali na Charlieho andílky :D Každopádně než se ponořím do vánoční štědrodenní nálady, chci vám popřát šťastné a veselé Vánoce, poklidné prožití svátků a tak všeho kolem. Snad strávíte Vánoce s lidmi, kteří vás mají rádi a budete mít svátky naplněné radostí a nečekají vás žádné starosti! A třeba i pod stromkem najdete nějaké pěkné dárky. Takže šťastné a veselé! Ať se vám splní vaše nejtajnější přání v této době vánoční ;) a pokud náhodou slavíte Chanuku, tak krásnou Chanuku, ta teda už asi i skoro skončila... vlastně asi až zítra. Takže jsem ještě v limitu :D Zkrátka krásné období kolem Vánoc, ať už je slavíte nebo neslavíte, užijte si aspoň to volno! :)

Hobit tři, bitva pěti armád. Přišla jsem, viděla jsem... a nejsem si úplně jistá, co si myslet.

23. december 2014 at 13:27 | Angelique. |  Angelique. and her movie experiences.
"Why does it hurt so much?"
"Because it was real."


Tenhle článek bude plnej spoilerů, takže kdo neviděl nebo nečetl, neměl by ho vůbec číst. Říkm to hned, protože nechci, aby se na mě potom sesypaly neslušné komentáře. Tu animaci jsem sem dala hned na úvod, protože tahle scéna byla už v traileru, tak mi nepřijde, že bych tím něco spoilovala. Tím textem už možná trochu jo, ale bez kontextu vám to stejně nic neřekne. Každopádně kdo mě zná, ví, že moje články o filmech nejsou recenzemi, protože v recenzích by člověk neměl být tolik subjektivní, ale spíše objektivní a hlavně by neměl prozrazovat důležité části děje. Což já nedělám moc často, ale někdy přeci jen, a tak vás na to raději upozorňuji. Když už jsem se dostala přes tyhle úvodní žvásty, vrhnu se rovnou na věc. Tentokrát bude článek z rubriky: Angelique. and her movie experiences. na téma The Hobbit: Battle of the Five Armies neboli Hobit: Bitva pěti armád... neboli Hobítek 3. First of all klikněte na celý článek, pokud chcete číst dál. Pokud ne, je tu určitě další spousta věcí, které můžete číst, alespoň doufám :D

Nejhorší je, když se člověk pohádá sám se sebou.

21. december 2014 at 23:03 | Angelique. |  articles
Rozhodla jsem se jednou napsat taky článek na téma týdne. Proč? Ani nevím, zkrátka mám tu potřebu. A jaké je tento týden téma týdne? Samomluva. Yay! Něco, o čem vím vážně hodně.
Mluvím totiž sama se sebou. A nestydím se za to.


Osobně si myslím, že samomluva je něco naprosto přirozeného. Jeden člověk, kterého jsem znávala, (už nevím, kdo to byl, proto říkám, že jsem ho znávala, nejsem si totiž jistá, že ho znám furt..) říkával, že samomluva je prvním stádiem šílenství. Jenomže postupem času zjišťuju, že lidi, co znám, mluví sami se sebou taky... že to nejsem jenom já. Moje máma si povídá sama se sebou, když pracuje. Je vtipné to pozorovat, když náhodou ležím v pracovně s ní a něco si čtu. Říká si, co zrovna dělá a co zrovna zkouší a jak jí to funguje a nefunguje. Je to sranda. Zjišťuju ale, že to dělám taky. Nejednou jsem se přistihla v práci, že jsem sama sobě říkala: "Co to děláš, ty idiote" nebo "Ještě jsem zapomněla vyplnit tohle a tamto" nebo "What the hell?" Ale u mě nejde jen o tyhle lehké symptomy. U mě už je to závažnější. Povídám si sama se sebou docela často. Když něco řeším, tak se občas sama se sebou i pohádám. Moje nejlepší kamarádka vždycky říkávala, že "nejhorší je, když se pohádáš sama se sebou." Tehdy to mělo delší verzi, na kterou si ale nejsem schopná vzpomenout. Myslím taky, že spousta lidí, kteří mají potřebu si povídat sami se sebou, se stávají blogery. Proč? Má to jednoduchý důvod. Přenášejí to, co říkají sami sobě, na svůj blog, kde to sdělují sice nějakým lidem, ale zároveň jsou to většinou lidé, kteří je vůbec neznají... tudíž jen vykecávají, co ze sebe potřebují dostat. Jako já před chvílí. Na jednom z mých mnoha blogů (mám tři, ne sto padesát...:D) mám ten pocit, že mluvím sama se sebou, protože to tam nikdo nečte :D Tady teda občas taky, ale tady vím alespoň o dvou lidech, kteří to tu čtou, což mi dodává sílů nadále blogovat.

Moje stádium samomluvy je už ale na nové úrovni. Tím, že si povídám sama se sebou anglicky. Občas. Ne vždycky. Ale dělávám to. Myslím, že moje samomluva hodně vychází ze dvou věcí. 1. píšu hodně povídek... a 2. miluju angličtinu. Tudíž si občas některé scény, které napíšu nebo se chystám napsat, přehrávám v hlavě a říkám si je nahlas... a často anglicky. Občas ale jdu i po ulici a něco si říkám, než si to uvědomím, podívám se sama na sebe a řeknu si: "Co to kurva děláš? Are you out of your fucking mind?" Nahlas. Samozřejmě. Ale pak už zase mlčím :D Jenže ve skutečnosti si téměř nikdy nemyslím, že jsem blázen. Tedy alespoň ne kvůli tomuhle. Protože znám spoustu lidí, kteří se mi přiznávají, že to dělají taky, nebo je při tom dokonce přistihnu. Dokud si sama se sebou nepovídám v metru plném lidí, je to v pořádku. Pak už bych možná vypadala jako blázen. But for now, I feel totally okay with that. Člověk sám sobě prostě občas potřebuje říct věci, které nechce říkat druhým ;) Takže pokud si myslíte, že na tom, že si povídáte sami se sebou, je něco špatného, nemějte strach. Všichni to dělají, i když tvrdí, že ne.

Generální úklid.

21. december 2014 at 22:43 | Angelique. |  diary
I am so messed up last few days... again.
Nesnáším to. Nesnáším sebe a nesnáším všechny kolem. Mít tuhle náladu častěji, než ji mívám, tak se asi zblázním úplně. Není to tak, že bych všechny nesnášela, ale mám špatnou náladu. Jsem podrážděná a není mi dobře. Bolí mě hlava a chce se mi střídavě zvracet a střídavě brečet. Mám starost kvůli věcem, které jsou jedno a nechce se mi nikam chodit, přesto mám domluvenou hordu věcí. Za poslední týden jsem se prakticky nezastavila. A zítra jdu večer asi zase ven. A v úterý nejspíš taky, i když vlastně nechci, jen zkrátka nedokážu říct ne. To je můj největší problém. Neumím říct ne a to mě ničí. Tolik se těším na 24. prosince a na dny potom, protože o vánočních svátcích jezdíme po příbuzných a mám skutečné volno, protože se nido neptá, jestli můžu jít ven a já tudíž nemusím bojovat sama se sebou, abych řekla ne. Stejně to nikdy neřeknu. Mám problém. A když už jsem náhodou měla volno, poslední dva dny, tak jsem celý den strávila uklízením. A čím dál tím víc mám pocit, že kromě generálního úklidu pokoje bych potřebovala generální úklid ve svojí hlavě. Hrabe mi? Nejspíš. Poslední dobou čím dál tím víc. Myslím, že bych si měla někam dojít... jen si promluvit, s někým, koho neznám. Blog je sice terapie, ale občas je možná fajn si promluvit i s opravdovou vystudovanou terapeutkou. Je mi dvacet a už přemýšlím o tom, že půjdu ke cvokaři... z čehož šílím ještě víc. Jenomže mám čím dál tím větší pocit, že se mnou něco není v pořádku. Ne s mojí hlavou, ale celkově. A to si právě zahrává s tou mojí hlavou. A točíme se v kruhu jako na kolotoči. Ách jo...

Potom se to odráží na věcech, jako je úklid pokoje. Proč mám takový problém s tím, uklidit si v pokoji a roztřídit svoje věci? Nejde o ten úklid samotnej. Ale o to, že nedokážu uklízet tak, jako můj brácha, kterej ty věci ani neprohlédne a prostě je vyhodí. Já, když dělám generální úklid, trvá mi to tři dny. Proč? Protože sedím na zemi, poslouchám písničky a třídím papíry na věci, které můžu vyhodit a na věci, které vyhodit nemůžu. A řekněme si to narovinu, většinou dospěju k tomu, že většinu vyhodit nemůžu. Když vidím tu hromadu, kterou jsem vytřídila na vyhození, znovu ji vezmu a znovu jí projedu, jestli tam náhodou není něco, co si musím nechat. Vždycky tam sedím, držím v ruce něco, co mi připomíná nějakou určitou chvíli, určitou dobu... vím, že se na tu věc nejspíš znovu podívám až při dalším generálním úklidu, kdy vyndám všechny věci ze všech skříní a začnu je třídit, ale stejně to nedokážu vyhodit. Nedokážu to, protože to něco znamená... i když si na to nevzpomenu, jak je rok dlouhej. Proč? Protože jsem magor. There are things I struggle with all my life. Nazývejte to obsesí... obsedantně kompulzivní poruchou, I don't care. Nevím, proč to dělám, proč sedím na zemi nad hordou papírů a brečím, že už to nechci třídit, že bych to nejradši vzala a vyhodila všechno, ale přesto to nedokážu. Je to jako, když stojím 5 minut před kabinkami na záchodech v kině na Flóře a čekám, až se uvolní ta jedna kabinka. První v pravo. Je to, jako když mi nejlepší kamarádka řekne: "Ty chceš sedět na lichý, viď? Já si sednu sem." I když od tohohle už jsem se trochu oprostila. Je to jako, když jdu na záchod, rozsvítím, sednu si, zhasnu a pak znovu rozsvítím. Něco, co dělám, ale nechápu, proč to dělám. Jenže jen málokdy to dokážu neudělat. Je to jako, když si míchám cukr v čaji a když vyndám lžičku, třikrát zaklepu na okraj hrnku. Nebo jako, když přijdu domů a když si konečně sednu, sundám si pravou ponožku. V průběhu dne si většinou sundám i tu druhou, protože nesnáším ponožky, když nejsou v botách, ale když přijdu domů, sundám si tu pravou. Je to, jako když sedím u stolu a narovnávám věci rovnoběžně s okrajem, protože mě rozčiluje, když nejsou rovně. Je to úsměvné, já vím, určitě se tu u toho válíte smíchy, ale jsou to věci, které jsou v mojí hlavě a nedokážu je potlačit. Občas si ani neuvědomím, že ty věci rovnám. Jednou jsme hráli Monopoly a já si kartičky stovnala rovnoběžně se stolem a k tomu ještě podle toho, jak se k sobě hodily barvy. A ostatní se mi smáli. But I just CANNOT help myself. Proč?


Většinu času je mi to jedno. Žiju s tím a je to součást mě, kterou lidi akceptují. Jenomže občas, jako třeba tenhle víkend, kdy se mi po zemi válí horda papírů, kterou procházím už dva dny a pořád nejsem u konce, chytám se za hlavu a nechápu sama sebe a svoje chování. Chtěla bych být schopná to všechno vzít a vyhodit, ale prostě to nedokážu. Nedokážu to. Musím se podívat na každý z těch papírů a rozhodnout se, jestli to vyhodím nebo nevyhodím. Rozhodnutí totiž nejsou zrovna moje silná stránka. Ve všem totiž vidím vzpomínky.. vzpomínky, které se ztrácí z mojí hlavy, protože mám paměť po mém tátovi. Tudíž jak ementál prožranej červama... Radši už půjdu, omlouvám se za tenhle výlev, ale potřebovala jsem to ze sebe dostat, tím, že tohle je prozatím moje jediná terapie. Tohle a maily s Hayley. Což jsem si nemohla odpustit, protože se to rýmuje :D


Still Alice - jeden z nejdojemnějších filmů, jaké jsem v poslední době viděla.

12. december 2014 at 19:16 | Angelique. |  Angelique. and her movie experiences.

Ahoj všichni. Jak se máte?
Tenhle článek je zase duplicitní s jedním na mém druhém blogu, kdybyste mě náhodou chtěli obvinit z kopírování :D Každopádně jsem se chtěla podělit o zkušenost s tímhle filmem i s někým jiným... Mám hrozný pocit z toho, že jsem zrovna tenhle film shlédla na internetu, no s kamarádkou jsme se shodly, že stejně půjdeme i do kina, když to u nás uvedou, takže to pořád vykompenzujeme. S tímto pocitem jsem se tedy pohodlně usadila a pustila si tenhle film, na který jsem čekala tak hrozně dlouho. Dokoukala jsem ho krátce před půlnocí a skončila jsem naprosto rozebraná. Naprosto. Do mrtě. Totálně. Ale to trochu předbíhám. Takže jsem tu, abych vám o tomhle filmu napsala... a jako obvykle musím říct, že článek nejspíš bude obsahovat spoilery, tudíž vstup na vlastní nebezpečí.


Halušky s brynzou byly výýýýborný, ale to je tak všechno...

12. december 2014 at 19:08 | Angelique. |  diary
Cestuju už spoustu let. Poprvé jsem byla v cizině, když mi byly 3 roky. Díky mým rodičům jsem měla to štěstí navštívit množství skvělých míst po celé Evropě... no ještě nikdy v životě jsem nebyla na Slovensku. A to je Slovensko víc, než jen sousední stát. Máme společnou historii, bývali jsme jeden stát... a jsme bratia, když nejde o hokej :D Ale i tak jsem nikdy nebyla na Slovensku. Až to minulého víkendu. Jakože do toho, co teď byl. Zkrátka ten poslední víkend, co byl. Asi už jste to pochopili, takže trochu popojedu. Proč jsem jela na Slovensko? No... kromě toho, že jsem tam nikdy nebyla... byl to takový hrozně spontánní nápad. Šli jsme s jedním spolužákem na Dějiny Itálie a když jsme procházeli po Staromáku, tak se mě ptá: Nechceš jet se mnou do Bratislavy? A já tak z prdele řekla, že teda jo :D On tam totiž měl nějakou taneční soutěž a nechtěl jet sám. Takže to nakonec dopadlo tak, že jsme vážně jeli, což bylo upřímně dost nečekané... Nejdřív to ale vypadalo, že neodjedem, protože jsme pořád nebyli schopní se dohodnout na tom, jak pojedeme. Ve hře byl vlak, autobus a auto... potom ještě spolujízda. Ale trvalo nám hroznou dobu se na tom shodnout. Ubytování jsme ale měli hned, můžu jedině doporučit, ale o tom až později. Nakonec jsme se teda ale domluvili a koupili jsme si lístky na autobus. Tam v pátek v 9:00 a zpátky na neděli v 18:15 s tím, že to J. snad taky stihne... Takže jsme se v 8:45 v pátek sešli na autobusovém nádraží v Praze na Florenci a byli ready to go.


The struggle with hair.

1. december 2014 at 20:26 | Angelique. |  diary
Jsem hrozná. Co nemám, to chci. A když to udělám, tak to nechci. Poslední dobou to platí hlavně pro vlasy. Znám spoustu blogerů, kteří řeší vlasy, tak pro jednou je budu řešit i já. Od malička jsem prošla už různými barvami vlasů, různými styly, různými délkami. Něco vypadalo líp a něco vypadalo hůř. Já to ale nepřestávám zkoušet. Měla jsem hnědé vlasy, měla jsem blond melír, měla jsem červený melír, měla jsem růžový melír, který vznikl z toho červeného, měla jsem oranžové proužky a černý spodek, měla jsem oranžový pruh jak Rogue z X-menů ten bílý, měla jsem zrzavé vlasy a pak ještě zrzavější. Ale poslední dobou mám náladu, že bych se nejradši ostříhala. Když jsem tuhle náladu měla už pár měsíců, tak jsem se pak opravdu ostříhala. Dolů šlo 20 cm vlasů. A já byla spokojená. Chvíli. Už je to asi dva měsíce. A i když jsou pořád docela krátké, už je zase nechci. Vzala bych je nejradši o dalších 10 čísel. Proč? Vlastně ani nevím. Vždycky jsem chtěla dlouhé vlasy. Ale jakmile mi narostou, už je nechci. Poslední dobou si je ale nechci ani nechat narůst. Chvíli ano a chvíli ne. Budu někdy spokojená?


Tahle animace poslední dobou vystihuje skoro všechno :D
Je to asi lidská přirozenost... nebýt spokojený s tím, co člověk má, a chtít, co nemá. U vlasů je to takhle pořád. Když má člověk rovné vlasy, chce vlnité. Když má vlnité, chce rovné. Když má krátké, chce dlouhé, když má dlouhé, chce krátké. A takhle pořád dokola. Já bych nejradši chtěla zpátky vlasy, které jsem měla asi před dvěma lety. Měla jsem je dlouhé a krásně vlnité. To jsem byla spokojená. Pak se mi vrátila seboreia, vlasy mi začaly padat, já jsem si je nechala ostříhat a od té doby se mi nelíbí. Vlasy byly vždycky něco, co na mně bylo hezké. Hustá vlnitá hříva. Když jsem byla malá, měla jsem vlasy rovné, úplně rovné. Rovné a dlouhé do pasu. V páté třídě jsem si je nechala ostříhat úplně na krátko a od té doby jsem je měla vlnité. Doufala jsem, že když si je nechám ostříhat teď, tak se znovu zvlní. Jenže se to nestalo. Asi, jak už nejsou tak husté, tak zkrátka zůstávají rovné, bez objemu. A to mě štve. Proto bych nejradši vzala nůžky a ostříhala je úplně, ale vím, že by mi to asi neslušelo. Chtěla bych si je konečně nabarvit, ale seborei jsem se furt nezbavila. Chtěla bych je mít takové, jaké byly kdysi, ale vlasy se zkrátka stále mění. Chtěla bych mít dlouhé vlasy, ale když se kouknu do zrcadla, nejradši bych vzala nůžky. A chtěla bych ofinu, ale vím, že bych vypadala jako idiot. Je to těžký. Je to boj. Boj s vlasy. Nekončící. Zrovna teď bych si je nejraději oholila. Úplně. Možná by se mi konečně podařilo zatočit se seboreiou, když bych se nemusela při nanášení speciálního šampónu probíjet vlasy. Jen by se pak všichni ptali, jestli jsem se zbláznila nebo mám rakovinu. Možná, že bych tím vyventilovala nějakou úzkost, kdybych si ostříhala vlasy. Takhle mám jen silné nutkání to udělat, ale nakonec ty nůžky vždycky odložím...