January 2015

Time comes by and I can't accept it.

20. january 2015 at 22:42 | Angelique. |  diary

Občas mám pocit, že mi život protéká mezi prsty. Všechno se mění. Každým dnem, každou minutou, každým nádechem se přibližujeme ke smrti. Mám dpresi. Dneska znova. Celý den sedím v černých hadrech doma, nic nedělám, nechce se mi ani vstát, abych si došla na záchod nebo došla se psem. Měla jsem se učit, ale skoro jsem se neučila. A přitom mi už nezbývá moc času. Dívám se kolem sebe a vidím věci, které mi připomínají časy, které už se nikdy nevrátí. Vlastně to ve mně vyvolal citát, který je chorobně známý. Citát o přátelství, který je hrozně krásný, ale ve mně vyvolal touhu vrátit se v čase a depresi z toho, že to není možné. "Dobří přátelé jsou jako hvězdy. Nevidíš je pořád, ale víš, že tam stále jsou." Došlo mi, kolik lidí, kteří pro mě znamenali hodně, zmizelo z mého života. A přemýšlela jsem o tom, kolik jich v něm stále je. Jenomže potkávám nové... a mám pocit, že tím ztrácím ty staré. Je skutečně možné, aby nějaké přátelství bylo navždycky? Chci tomu věřit, ale občas zaváhám. W. je osoba, která mě zná ze všech lidí na světě nejlíp. Prošla se mnou dobrým i zlým. Je to sestra, kterou jsem nikdy neměla. Vyrostly jsme spolu, prošly jsme spolu školkou, základkou i gymplem... A teď jsme od sebe, už druhý rok spolu nechodíme do školy a je to divné. Je to nezvyk. Přesto se mnou byla ve všech důležitých momentech mého života. Když se ohlédnu do minulosti... nemít jí, nejspíš můj život není takový, jaký je. A to ne v tom dobrém smyslu. Vím, že kdybych ji neznala, nepřišlo by mi to tak. Ale když jí znám, vím, že bez ní by byl můj život mizérie... i když bych o tom nevěděla. Máme víc společných vzpomínek než většina lidí s někým má, když nepočítáte rodinu. Jenomže vždycky se může něco stát. Přátelství je jako váza. Může být velká, malá, nová, stará, ale rozbít se může každá. Což mimochodem řekla ona. Nechci, aby se tahle váza někdy rozbila. Zjišťuji ale, že jakmile se lidé začínají vídat méně často, začínají stále víc žít odlišné životy. Věco, které jsme plánovaly dřív, už neplatí... i když si je stále namlouváme, obě víme, že na ně nemusí dojít a možná ani nedojde. P5edstava, že bych o ni přišla mě děsí. Nedovedu si představit nemít tu možnost vzít mobil a napsat zprávu zrovna jí, o tom, jak na mě někdo řval nějaký sračky v metru. Ale lidé se mění, čas je svině... a já žiju v neustálém strachu z toho, že se jednou kvůli něčemu odcizíme.... a přátelství, tak dlouho udržované, tak hluboké a silné... bude najenou pryč. Nevím, jestli bych to dokázala zvládnout bez toho, abych se zbláznila.

Love for the first sight.

19. january 2015 at 22:43 | Angelique. |  diary
Love for the first sight.
Věříte někdo na lásku na první pohled? Já jsem si vždycky myslela, že je to hloupost. Respektive takhle, vždycky jsem v to chtěla věřit, že někoho uvidíte a na první pohled víte, že je to ten pravej člověk, že je to láska na první pohle. Oboustranně. Jenomže u mě to vždycky fungovalo jen jednostranně. Já už jsem se na první pohled zamilovala do tolika lidí :D Ale oboustranně to nikdy nefungovalo. Nejspíš hlavně proto, že nejsem zrovna ideálem krásy. A nebo to naopak nefungovalo z mojí strany. Třeba když se na mě nalepí nějakej úchyl v metru :D Osud, láska na první pohled... tohle jsou věci, ve které je krásné věřit, ale v praxi je to dost těžké. Protože mně osud moc nenahrává. A hlavně nejsem dobrá v tom rozeznávat náznaky. Mám pocit, že si se mnou někdo vyměňuje pohledy častěji, než s jinými lidmi, ale pak vyjde najevo, že ten a onen má přítelkyni a je to zase v kelu. Zbývá čas jen na vyplakání očí. Nebo v mém případě na sednutí si doma s povzdechem: "Jako obvykle." A pak je ještě jedna fáze, kdy jdete po ulici, vidíte pěknýho kluka/holku a řeknete si: "To je láska mýho života!" Ale nemyslíte to vážně, jen se vám prostě hrozně líbí, myslíte na něj pár hodin a pak zapomenete, jak vypadal. Vždycky jsem si myslela, že láska na první pohled je blbost. Protože člověk se přeci zamilovává pořádně do toho druhého. Což se mi sice ještě nepoštěstilo poznat, vzhledem k mé chabé seznamovací schopnosti, která už skoro hraničí s aspergrovým syndromem... Ale na první pohled se do nikoho zamilovat nemůžete. Zakoukat, to ano, ale zamilovat? To prostě ne.


Jenomže.

Hannah.

18. january 2015 at 23:58 | Angelique.
Založila jsem rubriku Stories a pak jsem do ní nakonec moc věcí nedala... říkala jsem si, že bych vám sem mohla začít dávat nějakou ze svých ne úplně ambiciozních kapitolovek... jenže mým problémem ve své podstatě je to, že vždycky začnu něco psát, ale nedokážu to nikdy dopsat. Což je průšvih :D Proto se přidávání kapitolovek na blog dosti vyhýbám. Mám ale poměrně velké množství jednorázovek ve svém šuplíčku... i normálně dlouhé, nejen drabbly. A tak jsem se rozhodla jednu takovou zveřejnit právě teď. Je i na mém starém povídkovém blogu, kdybyste náhodou mysleli, že kopíruju :D A byla teda taky psaná jako úkol, na volné téma. A já když mám volné téma, většinou to má trochu depresivní nádech, tak snad se na mě nebudete zlobit :D Původně to byl tak trochu prolog k jedné kapitolovce, na kterou ale nikdy nedošlo... začala vznikat v dost deformované podobě, vychází z tohohle, ale skutečně jen nepatrně... takže jsem z toho udělala jednorázovku.


Hannah

Stála uprostřed chodby a zírala nepřítomně před sebe. Tolik se nezměnila od doby, co se v této chodbě objevila poprvé. V jejích očích se zračila prázdnota. Ale i přes tuto prázdnotu se z nich dalo vyčíst mnoho. Na první pohled jste poznali, že ta dívka rozhodně nebyla šťastná. Jenže nikdy nikdo pořádně nezjistil, kde se tu vzala nebo co se jí stalo.
Když ji našli uprostřed lesa, bylo jí pět let. Bloudila tam bosky a nevěděla, kde nebo kdo je. Nevinné dítě se tak dostalo sem. Do ústavu pro opuštěné děti. Do ústavu pro sirotky. Do ústavu pro děti, o které nikdo z nějakého neznámého důvodu nestál. Tohle dítě upíralo svůj prázdný pohled k lidem, kteří ji našli, v otrhaném oblečení, špinavou a opuštěnou, a netušilo, co s ní bude dál.

30 days Doctor Who Challenge - Day 7: Least favorite episode of all

18. january 2015 at 14:50 | Angelique. |  30 days Doctor Who challenge
Nejdřív bych chtěla říct... že to není tak, že bych tenhle díl neměla vůbec ráda, jen ho prostě nemám moc ráda. Mám pocit, že mám ráda svým způsobem všechny díly. I když se mi třeba ten díl tolik nelíbí, tak tam pak prdnou jedny dvě věty nebo scény a já jsem z toho zas v kelu :D Dobře, najde se jeden díl, který fakt nemám ráda, ale ten spadá do jiné kategorie... do kategorie nejdivnějšího filmu, což je téma č. 20). Dnešní téma je nejneoblíbenější díl. Respektive dnešní... no 7. téma, trochu jsem se na tom zasekla, nějak mi ten článek nešel napsat. Ačkoliv ta nejdivnější je ve skutečnosti asi moje nejmíň oblíbená, pro tenhle článek jinej díl. V tomhle díle sice jsou určité momenty, které stojí za to, ale je tam spousta věcí, které z mého pohledu za to moc nestály. A tak v celkovém hledisku... ten díl prostě moc ráda nemám. Ale bylo těžké si vybrat no... ale nakonec jsem to dala:
* * * * * * * * * *
First of all. It's not like I didn't like this episode at all, I just don't like it that much. I feel like I love all episodes. Well, I don't, but I have other categories and I don't want the same answers in different categories. So my least favorite episode of all is not this one, but the one about which I will write in the category of the weirdest episode (it's topic no. 20). But I decided to chose another episode for today's topic. It is an episode, which has a lot of quotes I love, a lot of things that are good about it, but in the end, as a whole episode, I don't enjoy watching it that much, I am always sad and in some ways it's just weird. And it was actually really hard to chose, but in the end I did... So...


Nemusíš dělat nic, co dělat nechceš.

17. january 2015 at 19:39 | Angelique., alias Honkytonk Curdledmilk |  diary

It is something I shouldn't talk about, but I just have to. Přemýšleli jste někdy o tom, co všechno jsou lidé schopní odpustit? Viděla jsem krásnej film, jmenuje se Koleje života a to je právě o tom, jak je až neuvěřitelné, co dokáže člověk odpustit jinému člověku. Akorát si myslím, že to záleží na lidské povaze. A připadám si jako hrozná osoba, když některé věci odpustit nedokážu. A tím nemyslím jen ty hodně zlé, občas i nějaké menší. A když už dokážu odpustit, nedokážu na to zapomenout. Proč o tom začínám? Jde o jednu věc.. o jednu věc v naší rodině. O věc, se kterou se nejsem schopná smířit. Respektive takhle, smířená jsem s ní už tak nějak byla... ale najednou se všechno změnilo a já se s tím nejsem schopná popasovat... řekla bych... popasovat jako dospělej člověk. Ale asi je to tím, že si to s sebou nesu z dětství. Moje máma má dva bratry. S jedním se vídáme často, o svátcích, o prázdninách... znáte to asi sami. Člověk se s rodinou moc nevídá, když nebydlí v jednom městě, ale lidi jsou tak nějak v kontaktu, telefonují si a sem tam se i vidí. Mámin druhý bratr naopak z našich životů zmizel. Já jsem ho viděla naposledy, když mi byly ai 4 roky. A od té doby, jakoby se po něm slehla zem. Vůbec jsem si nepamatovala, jak vypadal. Nemít nějaké fotky, tak to ani nevím. Stejně tak ani nevím, jak vypadala jeho žena nebo jeho dvě děti. Neviděla jsem nikoho z nich 15 let. Až do nedávna. Po patnácti letech přišla mámě na loňské Vánoce (2013) sms od strejdy. Přání k hezkým svátkům. Proč? Nejspíš proto, že měl před operací a nevěděl, co bude dál. V takových chvílích se člověk obrací na svou rodinu. I když na ní 15 let házel obří bobek.

Abych tu nekydala jen hnůj, je pravda, že teď se docela snaží. A z jeho pohledu kvůli jeho povaze to zkrátka byla jeho cesta, jak se s věcma vypořádat. Svým způsobem se mu trochu podobám, i když to nerada přiznávám. Nerada obtěžuju svými problémy jiné lidi a raději je řeším sama. Problém ovšem nastává v okamžiku, kdy to dotáhne tak daleko, že odstřihne vlastní rodinu. Moje máma mu to odpustila... nebo se tak alespoň tváří. Je ráda, že má svého bratra zpátky a já jsem ráda, že ona je ráda. Já ale za posledních 15 let... no dobrá, ne 15, dejme tomu 10 let, kdy jsem to už vnímala trochu hlouběji než jako úplné děcko, viděla akorát, jak se moje máma trápí. Jak se trápila kvůli tomu, že se jí neozývá, jak se snažila ho kontaktovat, ale nikdy nic nezabralo. Jak se stejně nedokázala smířit s tím, že už ho třeba nikdy neuvidí. Byla kvůli tomu nešťastná. Sice neumřel, ale bylo to, jako by se to stalo. Byl pryč a nikdo nevěděl, co s ním je. Bylo jasné, že je živý, ale to bylo všechno. A tak, když se tu nedávno poprvé objevil a poprvé k nám přišel na návštěvu, seděla jsem v rohu sedačky a nevěděla jsem, co si s ním říct. Máma vtipkovala: "No, to jsou ty malý dětičky", jenomže mně to vtipný nepřišlo. Cítím se hrozně za to, že se cítím tak, jak se cítím, ale nedokážu to ovlivnit. Když mi dneska máma oznámila, že se tu staví, doufala jsem, že se stihnu vypařit do svého pokoje dřív, než přijde. Prostě jsem se s ním nechtěla bavit. Nemám k němu žádný vztah. Je to možná můj strejda, ale jakoby jím ani nebyl. Nepamatuju si ho, vůbec. Je to pro mě naprosto cizí osoba, ale očekává se ode mě, že se k němu budu chovat jako k rodině. Sedět tam a povídat si s ním... by ze mě možná udělalo lepší osobu, než kterou je on. Já jsem to ale nedokázala. Proč? Protože jsem mu nedokázala odpustit, jak moc mojí mámě ublížil. Je mi jedno, že nechtěl vidět nás (dobře, úplně není, ale je to na vedlejší koleji). Nedokážu si hrát na to, že se nic nestalo, když se stalo. A možná je to trochu i obrana. Protože člověk, který byl z jakéhokoliv důvodu schopný vykašlat se na rodinu a zmizet... by toho byl klidně schopný i podruhé. Myslím, že mojí mámě by to zlomilo srdce a doufám, že se to nestane. Ale nejsem jako ona. V mnoha věcech ano, ale v tomhle ne. Nedokážu se na něj podívat a říct, "jé, ahoj strejdo, jak se máš?", protože by to bylo falešné. Protože já nemám pocit, že je to můj strejda, zkrátka nemám. Vím to, vím, ale je to cizí člověk. Možná bych měla chtít... poznat ho. Jenomže to musí přijít od srdce. Nemůžu to lámat přes koleno. A ano, možná se ode mě očekává, že budu sedět a poslouchat, co říká a o čem se s mámou baví. Jenomže já nechci. Člověk by neměl dělat, co se od něj očekává. Neměl by dělat něco, jen proto, že to podle jiných lidí je to, co by dělat měl a co je správné. Protože když to nepřijde správné vám... tak to správné není. Nikdo mě nemůže donutit dělat něco, co dělat nechci.

It's not like I hate him... it's not like I don't care, I just... feel how much I don't want to see him every time he's supposed to come here and I can't help it. I can't make myself feel something else, I can't forse myself. It just has to come, naturaly, from my heart. And it's not coming. So forgive me, mom, forgive me please, but I just.. can't.

Prosím řekni mi, že je to OK, aneb Andělína má pár zvláštních obsesí.

15. january 2015 at 22:55 | Honkytonk Curdledmilk |  diary
Well, I am not. Já jen miluju tenhle film a nemohla jsem si to odpusit. Viděli jste někde film Walk the Line?
Já ten film naprosto zbožňuju, je dokonalej. Hlavně mám ráda písničky od Johnnyho Cashe <3

O tom ale mluvit nechci. O čem mluvit chci? Vlastně ani pořádně nevím. Po nějaké době mám zas volný den. Zítra to ale zase skončí a já se budu muset učit. Vlastně bych se měla učit i právě teď, v tenhle okamžik, ale jsem tak vyřízená, že zkrátka nemůžu. Další zkoušku mám v pondělí a přestože se jí docela bojím, tak z ní nemám takové nervy jako jsem měla z té dnešní. Zkouškové ale jde zatím celkem dobře. Zatím mám 100% úspěšnost, co se pokusů týče. Všechno napoprvé. Ta dnešní ale skončila docela zle. Hlavně hodně zle probíhala, totálně jsem se tam ztrapnila. Jenže jsem tenhle tejden měla ještě dvě další zkoušky a zkrátka jsem se na tu dnešní neučila tolik, kolik jsem mohla. Takže jsem dostala za 3. Ale jsem ráda, jsem fakt ráda. Na červenej diplom sere Bílej tesák, já byla ráda, že to mám za sebou. S odstupem několika hodin si ale říkám... neměla jsem mu říct, že jí nechci? Neměla jsem jít radši znova? Ale jsem si jistá tím, že kdybych se vrátila v čase do toho momentu, kdy jsem mu říkala, že tu trojku chci, stejně bych mu znovu odpověděla, že ano. Já totiž ústní zkoušky snáším hodně špatně. Jak moc špatně? Tak, že jsem od rána lítala na záchod a byla jsem asi 8x. Včetně asi dvou minut před zkouškou, kdy už mi bylo vážně hodně, hodně zle. Takže když jsem dostala tu trojku, ulevilo se mi, že to mám za sebou. Ani mě nenapadlo, že bych šla znova a znova to podstoupila. Protože, abych pravdu řekla, tak padám na hubu.


Novoroční předsevzetí.

12. january 2015 at 20:33 | Angelique. |  diary

Už je několik dní po Novém roce a já jsem se k tomu ani pořádně nevyjádřila. Možná i proto, že můj Silvestr nestál za moc a že jsem ani neměla moc náladu na blog. Na žádnej. Ani na osobní, ani na fan, zkrátka nic. Žádný nadšení do psaní. Hlavně tedy žádnej čas NA psaní. Zkouškový na krku... už mám za sebou tři zápočty a jednu zkoušku v podobě testu. Všechny tři zápočty jsem úspěšně dala a mám tedy už 9 kreditů. Zkoušku jsem asi spíš nedala, ale tak holt příště, stane se. Ale to ještě nevím. Z jednoho ze zápočtů jsem měla dokonce 90 bodů ze 100. Nebudu lhát, trochu jsem podváděla, z hlavy bych věděla tak akorát na to, abych to udělala, si myslím, ale těch 90 prostě potěší. Ten předmět byl jinak dost nuda, ale mám tam i horší. Samozřejmě ale i lepší. Ještě mě čeká 6 zkoušek. British History a Angličtina B2- bude asi nejhorší. Proč? Protože to bude probíhat v angličtině :D Ale ne, snad to nějak půjde. Moje zkouškový je a bylo rozložený následovně:

19.12.2014 - Úvod do literární teorie PROSPĚLA.
06.01.2015 - Jazykový seminář gramatický I ZAPOČTENO.
07.01.2015 - Antické tradice ZAPOČTENO
08.01.2015 - Jazykový seminář lexikální I ZAPOČTENO
13.01.2015 - Přehled vývoje starší italské literatury (test) ZAPOČTENO.
14.01.2015 - Základy českého znakového jazyka ZAPOČTENO.
15.01.2015 - Fonetika (ústní zkouška) ZA TŘI, ale mám to.
19.01.2015 - British History (pokud se mi na to podaří zapsat včas; ústní zkouška)
22.01.2015 - Úvod do lingvistiky (test)
28.01.2015 - Cizí jazyk - Angličtina pro obory FF - zkouška B2- (test)
29. nebo 30.01.2015 - Cizí jazyk - Angličtina pro obory FF - zkouška B2- (ústní zkouška za předpokladu, že napíšu test...)
Aktuální stav kreditů: 22 z 33

Mám to rozložené poměrně pěkně, takže doufám, že bych to mohla všechno zvládnout na první pokus. British History bude drsná, protože je tam hodně dat a všechno v angličtině. Lingvistika bude asi taky drsná... Fonetika ostatně taky, ale ta mě aspoň docela baví. Hlavně transkripce. Na mě koukali jak na magora, když jsem řekla včera při hodině, ať už tam pere další větu, že mě to baví :D A myslela jsem to k tomu všemu ještě vážně :D Co bude snad dávačka je ta italská literatura, protože náš vyučující měl na začátku tohohle semestru infarkt (kterej přežil, naštěstí a těší se z mého pohledu dobrému zdravotnímu stavu, jinak bych o tom nepsala), takže tam pár týdnů nebyl, dost týdnů... a měli jsme dohromady asi jen 5 hodin. Což - řekněme si to narovinu - není mnoho látky. Seminář nám dá za to, že jsme na něm zapsaný :D takže to jsou další 2 kredity zadáčo... a zbytek uvidíme no :D Ale to jsem dost odbočila od tématu. Jde zkrátka o to, že ve zkouškovém období není moc nálada na moc jiného, než se rozčilovat nad tím, jak jsem zas celý den nic nedělala a přitom jsem se mohla tolik učit! :D Klasika...

Některé věci v člověku zůstanou.

3. january 2015 at 19:13 | Angelique. |  diary
Dneska je 3. ledna 2015. A já zjišťuju, že ani nejsem moc smutná. Vloni to bylo horší. To jsem si vlezla do pokoje a asi hodinu v kuse brečela. A předloni? Předloni jsem to ještě nevěděla, to až o pár dní později, ale stejně se to stalo. Některé věci ve vás ale zůstanou. A i když nebrečím a myslím víc na to, jak bych se měla učit, než na to, co se stalo před dvěma lety, je to ve mně. A cítím, že o tom musím něco napsat. Zatím každý článek, který jsem o tom napsala, jsem následně smazala... nebo jsem ho ani nezveřejnila. Dneska, po dvou letech, mám ale konečně pocit, že ho můžu napsat bez toho, abych se znova zhroutila.

V životě každého člověka je určitě alespoň jeden den, který by si přáli změnit. Jeden den, který by chtěli, aby se nestal. Mám víc takových dnů. A jedním z takových dnů je 3. leden 2013. Ten rok se toho stalo hodně. Po posraném roce 2012 jsem doufala, že rok 2013 bude lepší. Jenomže se posral skoro hned, jak začal. V roc 2013 jsem maturovala, hlásila jsem se na vejšku, na nějakou jsem se i dokonce dostala, strávila jsem dva týdny v Londýně, nastoupila na vysokou... A brečela jsem dohromady asi víckrát, než za celý svůj předchozí život. A to dokonce, i když připočítám všechny slzy prolité u filmů a seriálů nebo knížek, kterých je v mém případě vážně hodně, protože zkrátka bulim u všeho. Jsem citlivá duše. A nejspíš i proto mě to všechno sebralo víc, než některé jiné lidi. Ale těžko říct. Nemluvíme o tom. Skoro nikdy jsme nemluvili. Jen párkrát s nejlepší kamarádkou W. a s několika dalšíma lidma, ale nikdy nijak detailně. Alespoň já s nikým nikdy detailně. Každý si tím procházel jinak. A já? Já jsem to snášela hodně špatně... vlastně možná hůř, než by ode mě kdo čekal. Jenomže to nikdo nevěděl, skoro nikdo. Protože jsem ten typ člověka, kterej si zaleze zdechnout do houští, než aby tím obtěžoval někoho dalšího.