March 2015

O tom, jak magor potkal dalšího magora, aneb co znamená býti výjimečným bubeníkem.

30. march 2015 at 21:49 | Angelique. |  Angelique. and her movie experiences.


Rok 2015 sotva začal Pooočkat, on už je vlastně březen, co? No nevadí. Začnu trochu jinak. Z roku 2015 zatím ještě neuplynulo moc času, ale já už jsem v jeho průběhu viděla asi milion filmů. Dobrá, milion jich nebylo, ale bylo jich vážně hodně. Naposledy jsem byla v kině ve středu, a to na Rezistenci. A to nebylo tak skvělý, jako jiný filmy, ale bylo to fajn. Ale o tom až později. Je pár filmů, kterým jsem chtěla věnovat zvláštní pozornost, ale tak nějak na to nakonec nedošlo. A tak to chci napravit. Těmi filmy jsou Birdman, The Imitation Game, Love, Rosie a Whiplash. Na posledně zmíněný se chci zaměřit právě v tomto článku.

O čem je vlastně film Whiplash?
Film je příběhem mladého jazzového bubeníka Andrewa Neimana, který se zapsal na jednu z nejprestižnějších hudebních škol v USA a který sní o tom, že se stane jedním z nejznámějších bubeníků na světě, podobně jako jeho idol, Buddy Rich. Andrew se jednoho večera, když zrovna cvičí na své bubny, setká s obávaným, ale zároveň obdivovaným dirigentem, který v té škole vede prestižní studentskou jazzovou kapelu. Jmenuje se Terence Fletcher a chce, aby všechno bylo perfektní. Andrew se ocitne v jeho kapele a očekává se od něj, že se bude snažit, být nejlepší. Od Fletchera by se zase možná očekávala trocha uznání. Jenomže to není zrovna jeho styl...

To k tomu, co oficiálně řeknu o tomhle filmu. Dál už je to všechno neoficiální. To znamená, že já nepíšu recenze. Já píšu to, co mě napadne, pocity z filmu, které potřebuji vyjádřit, tedy je velmi pravděpodobné, že se v článku objeví nějaké ty spoilery, takže na to předem upozorňuji. V celém článku si můžete přečíst zbytek. Pokud ovšem nechcete číst spoilery, hned na začátek článku vám řeknu, že je to úžasný film a rozhodně doporučuji, abyste se na něj všichni podívali. Běhal mi z něj mráz po zádech a pořád trochu běhá, když si ho vybavím, ale je vážně skvělý. Film to ale není pro každého, můj táta třeba asi po půl hodince odešel, že ho to nebaví. Má zvláštní atmosféru a patří spíš k těm... jak to říct, umělečtějším. Mně se ale líbil vážně hodně.


Jídlo se přeceňuje. Stačí trochu dejchat, a budete žít.

29. march 2015 at 18:45 | Angelique. |  What people don't talk about.

I didn't sleep for whole week. No, vlastně jo, spala jsem, samozřejmě, že jsem spala. Nedá se ale říct, že bych se vyspala. Vlastně mám takovej dojem, že jsem ani chodit spát nemusela, protože jsem se každej den vzbudila ještě unavenější, než když jsem si šla lehnout. Spánek se přeceňuje. Stejně jako se přeceňuje jídlo. A stejně jako se přeceňuje i všechno ostatní... Dobře, teď trochu kecám hovadiny. Jen jsem ovlivněná poslední hodinou jógy, na které jsem byla. Vzledem k tomu, co jsem se tam dověděla, jsem se rozhodla napsat další článek do kategorie: "O čem lidé nemluví". V této kategorii článků mluvím otevřeně o věcech, o kterých se moc nemluví, protože je to jaksi nějakým určitem trochu tabu. Nechci svými názory nikoho urazit a neberu vám váš názor, toto je pouze vyjádření mého.

Poslední dobou mě hodně bolí ty moje zpropadený záda, tak jsem se zapsala ve škole na jógu. Mám pocit, že jsem vám o tom ještě neříkala. No a přestože se mi joga jako taková líbí a myslím, že pokud u ní vytrvám, že by mi i mohla pomoct, tak ta paní, co nám předcvičuje, je tak trochu trhlá magor. Jakože solidní magor. Ono se říká, že když se člověk do něčeho ponoří, že začne bejt deformovanej, ale že až tak? To už je vážně síla. Pořád nám povídá o různých věcech, co bysme měli dělat a nedělat a jak bychom měli očišťovat ducha a tak dále, v co bysme měli věřit. A tam je kámen úrazu. Je jasný, že když se někdo 30 let věnuje joze tak, že se o ní vážně zajímá a tak nějak se do toho ponoří, tak začne i jinak žít. Ale jedna věc je, že ona sama žije jinak a druhá věc je, cpát to ostatním jako to jedno jediné nejlepší nejvyšší, v co věřit, co dělat, jak myslet... Jsou věci, ve které prostě věřit nedokážu. A jednou z věcí je to, o čem nám povídala na poslední hodině. S kamarádkou M. jsme si z toho pak dělaly docela dost velkou prdel, což není hezké... ale to prostě nešlo.

Paní jogínka nám totiž povídala o tom, co je tím nejlepším příjmem potravy. Položila otázku. M. mi potichu zašeptala: "Maso" a já jsem chytla přidušený záchvat smíchu. Ne. Maso to vážně není. Kdyby to paní jogínka slyšela, nejspíš nás obě vykáže. M. za to, že to řekla a mě za to, že jsem se smála. Ne. Nejlepším zdrojem energie je takzvaná Prána. Prána je totiž energie sama, přímo z vesmíru. Prý existují lidé, kteří totiž vůbec nepřijímají potravu a někteří dokonce ani nepijí, a živí se právě jen touto kosmickou energií, načerpávají ji a takhle přežívají. Na Novinkách dokonce vyšel rozhovor s jedním francouzským spisovatelem, už nějakou dobu zpátky, který o sobě tvrdí, že už 9 let nejedl. Ten chlap je ale totální kretén, protože nejen, že on sám údajně nejí, ale nutí nejíst i svého syna. Přečíst si to můžete tady. Já jsem to psychicky nezvládla, ale někdo možná není tak radikální, jako já, aby to zavřel se slovy: Ježiši, to je ale magor a nevěřim mu ani slovo. Když se M. ozvala s tím, že přeci musí něco jíst, naše paní jogínka opáčila: No a proč by museli? Na to jsem jen podotkla, že proto, že jinak by umřeli. Ale to ti, kteří tvrdí, že nejí, nepřipouštějí. Jestli jsem to správně pochopila, tak je to jak věř a víra tvá tě uzdraví. Takže tihle lidé údajně prostě věří, že se živí tou energií z vesmíru, tou pránou, a to jim stačí na to, aby přežívali. Mám k tomu několik věcí. Zaprvé. Když už tak hrozně věří v ty svoje hinduistické bohy a tak, nebo v cokoliv věří, že stvořilo lidstvo, proč by bůh/bohové/velký Hugo/vesmír... a nebo i jen prostá evoluce, stvořila člověka tak, že má trávicí soustavu, kdyby nepotřeboval jídlo k životu? Proč byly v historii tolikrát hladomory a proč stále jsou, když lidé nepotřebují jíst? Stačí přeci jen načerpat pránu. To samozřejmě nejde ze dne na den, jen škoda, že se nějaké takovéhle učení nedostalo k dětem v Africe, které umírají na podvýživu a dehydrataci. Chudáci ještě nezjistili, že vlastně vůbec jídlo nepotřebují a že nemusí umírat. Je vědecky dokázáno, že člověk dlouhodobě nemůže vydržet ani bez jídla a ani bez vody. Hlavně bez vody. Je to prostě přirozený proces. Je to biologie. Proč bychom měli trávicí orgány, žaludek, vylučovací orgány, kdybysme nemuseli jíst?

Co si myslím o těch lidech, kteří tvrdí, že se živí pouze pránou? Myslím si, že pěkně kecaj. Nechápu, jak je někdo vůbec schopnej něco takovýhleho vymyslet, že to zkouší. To zas jednou někdo něco vymyslel, učení, že můžeme přežít jen na práně a pak kvůli tomu umřely desítky důvěřivců, protože to zkoušeli... vyhladověli... a bylo po nich. Takový případy jsou a to si myslím, že jsou ty pravý případy těch zmanipulovaných, kteří v to věřili, ale jejich těla moc dobře věděla, že je to hovadina. Je až děsivý, čemu všemu jsou lidé schopní uvěřit. Z mýho pohledu? Podle mě všude tvrdí, jak se živí jen z toho, že dejchaj, ale ve skutečnosti se každou noc přežíraj někde v nějaký tajný spíži, o který nikdo, kromě nich, neví. To jsem se od toho původního tématu tak trochu odtrhla, chtěla jsem mluvit o tom, jak teď vůbec nespím, ale tak což. Přijde mi to s tou pránou, jak kdyby někdo najednou řek, že vlastně nepotřebuje k životu kyslík a přestal by dejchat. Což reálně není možný, protože máme v sobě zabudovanej reflex, kterej nás donutí se nadechnout, i když se snažíme nedýchat. Je to stejný, jakože se nemůžete sami uškrtit vlastníma rukama nebo že se nejste schopní sami silou vůle ponořit ve vaně a zůstat pod vodou, dokud neumřete. Prostě reflex přežití.

Rozdíl mezi dítětem v Africe, co zemře hlady, a člověkem, co přežívá na práně, je tedy jen v psychice?

Dítě, které umírá hlady v Africe, hladoví. Pránou se my, co nejíme, vyživujeme. Kdybych nepřijímal pránu, jsem už dávno mrtvý. Jasmuheen nabídla Spojeným národům, že naučí vyživovat se pránou i lidi v Africe. Bylo to odmítnuto. Proto si myslím, že hladovění ve světě je program a je naplánovaný.


Tak jo hochu, všichni už jsme pochopili, že seš magor. S každou další odpovědí na otázky víc a víc. To já jen tak na ukázku, pokud byste nechtěli číst celý rozhovor. Což bych se vám nedivila, já jsem u toho málem umřela v hrozivých bolestech při tom, když mi mozek vytejkal ušima. Ani nedokážu slovy vyjádřit, jak hrozně konsternovaná z tohohle jsem. A pak se holčiny, který se vidí v modelkách, rozhodnou, že přestanou jíst, protože se přece budou živit pránou, a skončí pod drnem. Smutné je právě to, že tomu lidé uvěří, tak, jako tomu věří naše jogínka.

Na závěr už jen řeknu jednu věc.
I kdyby se dalo živit se jen pránou... Proč to dělat, když máme na světě tolik dobrého jídla?

Otevřeně mluvit.

20. march 2015 at 22:49 | Angelique. |  diary

Chtěla jsem jít spát, ale nějak jsem si to rozmyslela v půlce cesty do postele. Tak nějak jsem se potřebovala vypsat. Poslední dobou jsem tu moc nebyla a když jo, tak jsem psala takové deníčky o ničem. Chci se zase věnovat trochu nějakým filmům, které jsem viděla, protože jsou tu minimálně dva, o kterých chci hodně napsat, které na mě dost zapůsobily... Ale o těch nechci mluvit teď. Teď chci mluvit o něčem jiném. Tedy vlastně nechci. Ale zjistila jsem, že občas je potřeba otevřeně mluvit. Jenže si nikdy nejsem jistá, s kým můžu a měla bych otevřeně mluvit. Rodina mých šéfů v práci si třeba říkají všichni všechno, mluví o všem a jsou hrozně spjatá rodina. Ale to už mi přijde až přehnané. Já mám se svou rodinou dobrý vztah, ale o všem s nima mluvit nemůžu. Respektive můžu, ale nedělám to. Vlastně jsou věci, o kterých nemluvím, i když bych měla. A jedna taková situace nastala zrovna dneska, když jsem šla na tělocvik ve škole.

Kamarádka mi totiž říkala o tom, že se ztratil jeden kluk z jejího bývalého gymplu a nikdo neví, kde je. A že si nějak nedovede představit, co se může stát. Ani nevím proč, ale tak nějak jsem řekla, že já si to bohužel představit dokážu. A M. se hrozně divila. Tak nějak jsem v tu chvíli ale měla pocit, že to chci říct. A tak jsem to ze sebe vysypala. Víte, o tom, že zabili moje dva spolužáky. To tu teď nechci rozebírat, o tom najdete článek v archivu. Jde o ten pocit, který jsem měla, když jsem o tom mluvila. Nikdy jsem o tom takhle otevřeně s nikým nemluvila. Ano, mluvila jsem o tom s nejlepší kamarádkou, ale to je jiné. Ta to totiž zažila stejně jako já a věděla, jaké to je, nemusela jsem nic vysvětlovat. Nemusela jsem vysvětlovat, co cítím. M. je skvělá, no hodně se ptá. Což není negativní, já jsem naopak ráda, protože s ní člověk prostě pořád mluví, zatím nenastala chvíle, kdy bych si s ní neměla co povídat. Jen zrovna dneska došlo na tohle téma... a já jsem v tu chvíli nějak nevěděla, co od toho čekat. Vysypala jsem to ze sebe a myslela jsem, že to nějak zamluví, protože o tom nebude chtít mluvit. Lidé o špatných věcech nechtějí mluvit. Jenomže ona ne, ona se ptala. A já jsem jí odpovídala. Vyprávěla jsem jí o naší češtinářce, o tom, jak se zachovala, což jsem nikomu nevyprávěla, ani rodičům. Ptala se, co jsme dělali, když jsme se to dozvěděli. Řekla jsem jí, že jsme hodně brečeli, seděli ve třídě a čuměli na sebe... a šli do hospody... Řekla jsem jí o tom, jak jsem se v tu chvíli cítila bez toho, abych se z toho složila, což je rozhodně velký pokrok a vlastně jsem ani nevěděla, že to dokážu. M. věděla, o čem mluvím, protože se o tom hodně psalo v novinách a docela já to asi i vyděsilo, že je to ono...

Ale vlastně to bylo fajn. Svěřit se takhle s něčím někomu, koho sice ještě moc neznáte, ale víte, že ho to bude zajímat. Že ho bude zajímat, jaké to bylo. A že budu moct říct, jaké to bylo, bez toho, abych se styděla za to, co jsem prožívala nebo bez toho, abych měla pocit, že tím někoho otravuju. Říct někomu, že se v osmnácti stalo něco, co změnilo můj pohled na svět... je zvláštní. Protože v osmnácti... je člověk pořád ještě na tom růžovém obláčku. Mnohdy ne, ale často ano. Alespoň na tom na nižší úrovni, ve které máte pocit, že smrt vrstevníků se vás netýká. Bylo to asi nejhorší období mýho života. Nikdy jsem o tomhle nahlas s nikým nemluvila. O tom, jak jsem přišla o iluze světa, jak si člověk najednou uvědomil, že je možný všechno. S váma ano, tady na blogu nebo tak, ale myslm osobně. Říct to nahlas. Otevřeně o tom mluvit byl krok, u kterého jsem si nebyla jistá, jestli je na něj čas. Ale dusila jsem to v sobě hodně dlouho a zdá se, že už jsem to skutečně překonala do té míry, že o tom dokážu někomu, kdo to nezažil, vyprávět, kdy se dokážu svěřit, aniž bych se zhroutila. Když se mě zeptala, jak umřeli, málem jsem se rozbrečela, protože tohle je přeci jen dost ošklivá záležitost. Brutální. Ale ovládla jsem to. Běhal mi z toho mráz po zádech, úplně mi ztuhly tváře, když jsem jí na to odpověděla, ale dokázala jsem odpovědět.

Myslím, že dřív bych řekla, že o tom nechci mluvit. Ale to, že už o tom mluvit dokážu, to je pro mě vážně velký krok, velký posun. Jsem hodně citlivý člověk a zasáhlo mě to možná víc, než některé jiné lidi. Neříkám, že to někoho nezasáhlo, všechny nás to zasáhlo, ale řeknu to tak, že já bulím i u reklam, takže když se stane něco takhle hrozného v reálném životě, moje reakce jsou hodně výrazné. A uzavřít to do sebe, nemyslet na to, nemluvit o tom, nepsat o tom, nepřipomínat to... to byl můj způsob, jak se s tím v první fázi vyrovnat. Jenže teď už jsem v jiné fázi. Mluvila jsem o tom, že si myslím, že už jsem přešla do fáze smíření. A teď, po dnešku... po dnešku můžu říct, že jsem tohle svoje předsevzetí potvrdila v praxi tím, že jsem promluvila o tom, co se stalo. Celý tenhle článek je psaný v trochu melancholickém duchu, ale závěr? Závěr je, že jsem ráda. Jsem ráda, že na to došlo, jsem ráda, že jsem to ze sebe takhle dostala, najednou se cítím trochu volnější... a už se nebojím o tom mluvit. Protože vím, že to už zvládnu.

Čekala jsem to horší.

17. march 2015 at 15:20 | Angelique. |  Angelique. and her movie experiences.
Co, ptáte se?
Fifty Shades of Grey.
Pod silným tlakem mého okolí jsem nakonec podlehla a rozhodla jsem se, že si to pustím. Chtěla jsem být jednou z těch, kdo se k tomu nenechá přemluvit, ale nedokázala jsem to. Všichni o tom pořád mluvili a mě štvalo, že já nemůžu. Ano. Podlehla jsem davu. A ano, nejsem za to ráda. Na druhou stranu jsem nechtěla říkat o Padesáti odstínech, že je to blbost, podporující domácí násilí a stalkerství, dokud to neuvidím. Protože k tomu čtení toho se asi nedostanu, vzhledem k tomu, že nemám čas a když už ho mám, tak čtu radši hodnotnější literaturu. Tím nechci urazit nikoho, kdo má ty knížky rád, já vám to neberu a nemůžu o tom říct ani popel, protože jsem to nečetla, ale tyhle romanticko-erotické slaďárny s trochou toho BDSM... to není zrovna pro mě. Já si radši přečtu Kerouaca. Okej, špatnej příklad, od něj jsem toho moc nečetla :D Ale radši si přečtu zkrátka něco jiného.

Paradigma rozvázané tkaničky.

13. march 2015 at 0:31 | Angelique. |  articles
Ráda zkouším lidi. A ráda štvu lidi. A ráda sleduju lidi, no když dojde na přímý kontakt, děsí mě. Hlavně třeba ráno, když jedu do školy a je narvaný metro tak, že se sotva můžu hnout. Ale i v takových situacích si najdu věci, které mě na lidech baví. Třeba se rozhlédnu kolem, pokud zrovna můžu hnout hlavou, abych zjistila, že nikdo kolem se nedívá jinam, než do mobilu. Případně mají sluchátka na uších a dívají se do země. V takových chvílích se trochu ptám sama sebe, kam ten svět spěje? Přičemž sama přepnu písničku na svém "chytrém" mobilu, protože tam zrovna skočí nějaká, na kterou nemám náladu. Kéruju do lidí, no mnohdy jsem jedním z nich. Jsme ovce. Jdeme za stádem. A když se nikdo nedívá na vás, nikdo v metru nemluví a nikdo ani neposlouchá, je těžké dělat něco, co nezapadá. Protože těžko si můžete začít povídat sami se sebou. Ne, že by se mi to nestalo. Stalo. Ale o tom je zas jiný článek, který jsem sem napsala. Zrovna mi hrála v uších písnička z jednoho novějšího českého filmu. Jmenuje se Cesta a nazpíval ji Krajčo s Klusem.

Nebo jít s proudem,
na lusknutí prstů
se začít hned smát.
Mít svůj chodník slávy,
a před sebou davy,
a přes zkroucená záda
být soucáští stáda.


Layout no. 3

10. march 2015 at 23:53 | Angelique. |  past layouts
imagebam.com
Od: 9. listopadu 2014
Do: 10. března 2015
Spokojenost: 89%

Důvod změny: Byl tady už strašně dlouho.

Vážně tu byl hodně dlouho. Dýl, než normálně mívám designy. O hodně dýl. Je to tím, že sem nechodím třeba tak často jako na fan blog o KStew, kde jsem prakticky denně. Sem se sice taky koukám, jestli někdo nenapsal komentář, ale to, že je tu design dlouho, nějak nevnímám tolik, jako tam. Ani nevím proč. Ale řeknu vám to narovinu, před nějakou dobou už mě ten, co tu byl do dnes, začal pěkně srát. Jen jsem neměla čas na to, abych ho změnila. Zkoušela jsem sice udělat něco nového, ale ze všeho vylezly odporné věci, které jsem sem nemohla dát. Ještě než jsem odjela na hory, začala jsem dělat ten, který teď vidíte a dodělala jsem ho před chvílí. Nemůžu spát, tak jsem si řekla, že ho konečně dopatlám. A tak jsem ho dopatlala. Je to dost změna. Na všech předchozích designech byla pokaždé modrá. Ta sice nezmizela ani tentokrát, pořád tu je, ale jen částečně, nepřevažuje. Převažuje žlutá. Proč? No... do žluté jsem se zamilovala už před dlouhou dobou, žlutá tělem, žlutá duší, v žlutém rytmu srdce buší... jen mi vždycky přišlo, že žluté designy jsou takové moc agresivní a výrazné... Jenže dneska jsem se nějak rozhodla, že to přeci jen zkusím a vzniklo z toho tohle. Tak doufám, že se vám to aspoň trochu líbí, já jsem s ním celkem spokojená. Zase je tam nějaký ten text z filmu, jeden z oblíbených citátů z Forresta Gumpa, pár věcí, které mám ráda... Všechno takové jemné, do světlounka, vyblité, ale docela se mi to líbí. Už jsem potřebovala změnu.

Permanentní strach.

10. march 2015 at 22:20 | Angelique. |  diary
Mému psovi je špatně. Zvracel a teď pořád leží a spí. A je vidět, že je mu zle.
Můj brácha byl na praxi v restauraci a ještě se nevrátil domů.

Co tyhle dvě věci spojuje? To, že asi nemine den, kdybych kvůli něčemu neměla strach. A řeknu vám, že žít v permanentním strachu stojí vážně za prd. Jsou to takový stavy, kdy se vám buď chce brečet nebo najednou nemůžete dejchat. Anebo obojí. Proč mám takový strach? Vlastně ani nevím. No dobře, vím to naprosto přesně. Mám strach, že bych někoho mohla ztratit. Stává se to, může se to stát, jen si to lidi nechtějí připouštět. A stalo se to, není to tak dlouho, a od té doby jsou tyhle moje stavy ještě horší. Dřív jsem totiž žila ve světě, ve kterém sice lidi zabíjeli jiné lidi, ale mě se to nikdy nijak netýkalo. Po tom, co se stalo, už se ale moje paranoia rozšířila i do oblasti vraždy a zabití. Takže když má být můj brácha na praxi od devíti na osm hodin... je to do pěti. A vzhledem k tomu, že je něco po desáté, mám o něj starost. A k tomu se ještě můj pes chová divně. Zvracel a očividně je mu špatně a já nevím proč. A bojím se, aby přežil noc. Určitě to nic není a vyspí se z toho, ale dělá mi starost. Velkou. Hodně velkou. Když se takovýhle dvě věci sejdou v jeden večer, je z toho pocit na zvracení, návaly breku a pocit, že se nemůžete nadechnout každých 20 vteřin.

Ne, že by bylo tak divné, že brácha v deset večer není doma. Divné na tom je, že není doma, ačkoliv má jít zejtra zase na praxi. A k tomu ještě nezvedá telefon. Což není divné, on nikdy nezvedá telefon, protože je to kretén, ale mně to na náladě rozhodně nepřidává. Takže mám doma psa, kterej se sotva hne, je mu blbě a tváří se na umření. A nemám doma bratra, kterej je nezodpovědný hovado, přestože je o pět let starší než já. A se svou paranoiou samozřejmě už vymejšlím různý teorie, co se tak může dít mému psovi a co se tak mohlo stát mýmu bráchovi a je mi ze mě a i z celý tý situace akorát tak na blití. Neznáším to. Nesnáším tyhle stavy, kdy nic nevím, jen se bojím, že se něco stalo. Protože nikdy nevycítím, jestli se opravdu něco stalo, zkrátka se jen bojím. A bojím se i, ABY se něco nestalo. Každý den, když jdu do školy, tak se rozloučím s bráchou nebo s rodiči, pokud neodejdou dřív, než já vstanu, protože bych si neodpustila, že jsem se nerozloučila, kdyby se náhodou něco stalo. Každý večer, když jdu spát, neodjdu do pokoje, dokud mi rodiče neodpoví na popřání dobré noci. Proč? Protože už zkrátka vím, že život je nevyzpytatelný a může skončit v každém okamžiku. Loučím se. Pro jistotu.

Je to zvrácené? Asi ano. Ale je to tím strachem.
Je to tím, co se stalo, tím, že vím, že se může stát cokoliv. Tím, že se bojím, že by se mohlo stát cokoliv. Bojím se i o nejlepší kamarádku, když mi dlouho neodpovídá. Bojím se o lidi, kteří nepřijdou jednou do školy bez toho, aby mi řekli, že nepřijdou nebo se neozvali, proč nepřišli. Bojím se víc o životy a zdraví ostatních, než o svůj. Můj je mi jedno, dokud jsou ostatní v bezpečí a zdraví. A dokud ten dement, který je mým bratrem, dneska nepřijde domů, tak neusnu. Jenže jemu je to jedno. To je na tom nejhorší. Jemu je to úplně fuk, neuvědomuje si to. Prostě jen přijde nacamranej z hospody a zalehne do postele. A nestará se o to, že když přicházel, ještě bylo rozsvíceno, ale když vyšel do patra, tak už jsem zhasla. Protože mu nedojde, že to tak je pokaždé. Nedojde mu, že čekám, až přijde domů z panického strachu, že se mu něco mohlo stát, když courá po nocích.

A zrovna teď práskly dveře.
Jeden strach je pryč.
Jeden přetrvává.
Pejsánku můj, doufám, že se z toho vyspíš... no já dneska spát rozhodně nebudu.

O lidské hlouposti.

7. march 2015 at 22:25 | Angelique. |  diary
Občas mě vážně překvapuje, jak jsou lidé hloupí. A občas mě překvapuje, co všechno jsou schopni udělat bez toho, aby se byť i jen trochu zamysleli nad tím, co se může stát. Že se třeba můžou i zabít. Nejsem zrovna dvakrát moc člověk, kterej by riskoval svoje zdraví nebo snad dokonce i svůj život. Z letadla by mě s tim padákem museli shodit, když jedu víc, jak 120 na dálnici, přijde mi, že jedu moc rychle... a tak dále. Právě takovýhle lidi pak umřou nešťastnou náhodou kvůli nějakými debilovi, co život riskoval. Takže tak trochu čekám, že kdy to přijde. Proč jsem tak plná nadávek na lidskou hloupost? Byla jsem teď od pondělka na horách. Proto jsem tu taky nebyla, za což se omlouvám, nějak jsem neměla čas ani napsat nějaké oznámení. Na druhém blogu bylo. Ale na ten asi moc z vás nechodí. Každopádně zpět k tématu.


I would like to find him. The man from my dream.

2. march 2015 at 0:27 | Angelique. |  diary
Sometimes your dreams can destroy you. Někdy z vás dokážou udělat blábolící trosku. A někdy, jen někdy, se probudíte s pocitem, že ještěže jste se probudili. Vždycky jsem měla divné sny. A vždycky jsem měla velmi živé sny. Sny, ve kterých se toho děla spousta. Sny se spoustou lidí, kteří v nich vystupovali. Sem tam jsem měla i sny, které předvídaly nějakou událost. A občas jsem mívala sny, které mi přinesly náměty na povídku. A párkrát... jsem měla sen, ze kterého jsem se nechtěla probudit, přestože jsem si v tom snu uvědomovala, že je to sen. A možná právě proto. Sny jsou podivná věc, víte? René Descartes tvrdil ve svých meditacích, že sny jsou důkazem toho, že si nemůžeme být jistí tím, jestli realita je realitou. Je klidně možné, že to, co si myslíme, že je realita, je sen. A že se možná, až zemřeme, ve skutečnosti konečně doopravdy probudíme. Vzpomněla jsem si na jednu hlášku z Doctora, když jsem poslouchala profesora na filozofii. Z dílu Amy's choice.

"Když umřeš ve snu, probudíš se."
"A co se stane, když umřu v realitě?"
"Umřeš. Proto se tomu říká realita."

Takhle to možná přesně nebylo, ale nějak podobně. A jak tohle, tak René, tak ten jeden sen, který se mi zdál před nějakou dobou, mě o tom donutil přemýšlet. A taky trochu o tom, jestli je možné, aby dva lidé, kteří se třeba vůbec neznají, mohli sdílet jeden sen. Víte... že byste šli spát ve stejnou chvíli jako někdo z druhý strany planety... no anebo jenom přes ulici... a zdál se vám stejný sen, ve kterém byste se setkali, i když ve skutečnosti se neznáte. Vysvětlovalo by to tolik neznámých tváří v mých snech. Ale ve skutečnosti vím, že to tak není. Ve skutečnosti vím, že sny jsou jen výplodem mé neklidné mysli ve spánku. Mozek třídí myšlenky a holt se sem tam nějaké promítnou do snu. Jenomže některé sny jsou tak živé, až vás to děsí. A nejhorší jsou dva druhy snů.

1. Sny, které jsou o skutečnosti. Třeba, když se vám zdá, že jste vstali, oblíkli se a šli se nasnídat... a potom se vzbudíte a jste zmatení, proč ještě ležíte. Nebo když řešíte nějaký problém a pak se probudíte a musíte ho řešit znovu. Nebo tak reálné, že po pár týdnech, když si vzpomenete na to, co se v tom snu dělo, si najednou nejste jistí, jestli se to náhodou nestalo doopravdy.

2. Sny, ve kterých si uvědomujete, že je to jen sen, ale nechcete se z něj probudit, protože byste chtěli, aby to byla skutečnost.

Myslím, že kategorie č. 2 je asi nejhorší. Takové sny člověku ničí zdravý rozum. Proč o tom teď píšu? Vzpomněla jsem si na sen, který se mi zdál už před nějakou dobou. Už to budou možná dokonce i roky, no nikdy jsem na něj nedokázala zapomenout. Byl totiž tak silný. Když jsem se probudila, brečela jsem a chtěla jsem zpátky. Vlastně se toho v tom snu moc nestalo. Bylo to o mně, o tom, jak jsem se sezámila s nějakým mužem, zamilovala se do něj... a tak dále, zkrátka americká romantická idylka jak vyšitá. Co na tom bylo tak jiné? To, že když jsem se probudila, tak jsem opravdu něco cítila. Něco tak silného, že jsem se z toho celá rozklepala. Byl jiný v tom, že toho muže ze snu jsem neznala. Když jsem se probudila, ani jsem si pořádně nedokázala vybavit, jak vlastně pořádně vypadal jeho obličej. Co jsem si ale pamatovala byl rozhovor mezi námi, jen těsně před tím, než jsem se probudila. Říkala jsem mu, že vím, že je to jen sen. Brečela jsem a říkala mu, že nechci odejít, že tam chci zůstat. A on mi řekl: "Neboj se, však já si tě najdu." A pak jsem se probudila. S tím, že byl jen výplod mé fantazie a že neexistuje. V tu chvíli se mi chtělo zdechnout někde v houští. Snažila jsem se znova usnout, ale už jsem se tam nevrátila. A už nikdy potom. Ale pamatuju si to, jakoby to bylo včera.

You know. Přemýšlet o tom, co jsem zmínila na začátku tohohle článku.. mi dává dost dobrý námět na novou povídku. Ale tím, že jsme ho vyžvanila, na ní asi nedojde. Jenže já jsem člověk, který je otevřený spoustě šíleností. Ve skutečnosti nevěřím tomu, že by na tom něco mohlo být. Ale co když ano? Co když ten, z mého snu, skutečně existuje. Co když jsme se poznali v tom snu, ale ve skutečnosti je příliš obtížné, abychom se našli? What if... I hate "what if". Život se neřídí žádným co kdyby náhodou. Alespoň by neměl. A já vím, že je šílené o tomhle uvažovat, ale dneska jsem viděla v metru člověka, který mi ten sen připomněl. A protože film, který jsem viděla v kině, za moc nestál, chytla jsem se tohohle a potřebovala jsem se z toho vypsat. I just... I would like to find him. Find the men from my dream. Byl tak reálný. Tak děsivě reálný. Až tak děsivě, že nejspíš na tenhle sen nikdy v životě nezapomenu.

You just know what to expect.

1. march 2015 at 16:23 | Angie. |  diary
Nejsem zrovna nejlepší, co se seznamování s lidmi týče. Nemám problém se bavit s lidma, které znám několik let. Nemám problém bavit se s rodinou. Nemám vlastně ani tolik problém se bavit s lidma ve škole. Mám problém, když dojde na to, že se s někým začínám přátelit. Necítím se být v téhle oblasti moc silnou. Proč? Já vlastně ani nevím. Lidé mě děsí. I když jsem dost empatická, občas nevím, co si s nima říct. A nesnáším ticho. Tudíž začnu kecat blbosti, jen aby řeč nestála. Dělám to i s nejlepší kamarádkou, ale ta je na to zvyklá. Já to zkrátka s lidmi, o kterých moc nevím, a mám se s nima vídat, moc neumím. Proč? Well... people scare me.