April 2015

Poslední den dvacítkou.

28. april 2015 at 22:11 | Angelique. |  diary

Úterky jsou tak strašné dny, že nezvládám vůbec nic. Vstávám v půl osmé, jdu do školy na devátou a v té škole jsem až do sedmi. Takže z domova jdu v osm a vracím se domů v osm... Pokud se na to nevybodnu a nejdu domů dřív, což často i dělám. Ale zrovna dneska ne. Sice jsem vynechala jeden seminář, ale to bylo uprostřed :D Místo toho jsme si s kamarádem došli na 4 dorty ve dvou... proč? Protože mám zejtra narozeniny. A jo, docela jsem nad tím přemejšlela před pár dny, ale dneska nějak ne. Kromě toho, že jsme byli na těch dortech a pak papež Pius IX. nebo který vyhlásil něco 29. dubna :D Tak to mě pobavilo. Ale teď, když sedím doma a poslouchám tu napůl ucha nějakej dokument o pravěku, na kterej kouká táta :D jsem se nějak zamyslela nad tím... že už mi nebude 20. Že dneska byl poslední den, kdy mi bylo DVACET. Mám pocit, že všechno tak hrozně letí. Mám dojem, že se dostávám do nové fáze, do fáze 20+, ve které lidi očekávají, že si najdu životního partnera, dostuduju, najdu si práci a začnu rodit. Jenže já si nepřipadám jako někdo, kdo by byl na tohle připravený. Bude mi jednadvacet... a co já? Trávím čas psaním na blog, psaním povídek, kreslením, chozením do kina... ne přemýšlením o životě, i když bych možná měla. Jsem plnoletá. Ale nejsem dospělá. Nepřipadám si tak.

Vlastně jsem se na 21 těšila. Proč? No... protože je to konečně zase liché číslo a já sudá nenávidím :D Jedna z mých OCD věcí, kterých je víc, no tahle patří k těm nejvýraznějším. Paradoxně ale lepší sudé číslo než číslo s devítkou. Takže až mi bude dvacet devět, kromě toho, že si asi hodim mašli z toho, že mi bude za rok třicet, mě ještě bude štvát, že je v tom čísle devítka. Jak, když mi bylo devatenáct :D No nic. Každopádně 21. 21 znamená dost. V Americe. Ale pro mě to vlastně neznamená vůbec nic. Nic se nezmění tím, že mi bude 21. Pořád budu dýchat stejný vzduch, chodit do té stejné školy, dělat ty stejné věci. V uplynulém roce se toho stalo hodně... Nemůžu říct, že by ten rok neutekl, ale zároveň to neznamená, že se nic neděje a dny jsou pořád stejné. Ten uplynulý rok byl výjimečný, protože jsem získala nové zkušenosti, novou školu a hlavně, nové přátele. Pár lidí, které bych ráda měla ve svém životě co nejdéle... a třeba i napořád. A ještě se spousta věcí stane. V uplynulém roce jsem si zažila dost. Byla jsem fakt na dně, co se týče zdraví, bylo mi zle a přišla jsem kvůli tomu o mandle... párkrát jsem kvůli tomu málem přišla o přátele, protože se naštvali, že nechci jít ven, protože jsem unavená. Jenže kdo to nechápal, je debil, a co já to budu řešit. Vstupuju do nového roku života s nadějí, že se možná pár věcí změní a možná se nezmění vůbec nic. Ale to nevadí. Protože i když se nic nezmění, pořád se bude něco dít. Protože ať už děláme co děláme, tak slunce stejně další den zase vyjde a začne další den. A je toho tolik, co se bude dít v příštích pár týdnech... že se ani nestíhám starat o to, že už nebude pravda, až odpovím v hospodě, že mi není 18, ale 20...

Nemusíš tomu rozumět, ale akceptuj to.

25. april 2015 at 17:58 | Angelique. |  diary

Občas mám pocit, že lidé vůbec neposlouchají, co jim chci říct, nebo nechápou, co se jim snažím sdělit. Většinou mě ale spíš neposlouchají, když mluvím. A potom si připadám jako Dany v jednom z nových dílů Game of Thrones, myslím, že hned v tom prvním, když se ptá: "How many times must I say no, before you understand?" Existují totiž lidé, které nezajímá, co se děje vám, co se vám stalo nebo co vás trápí. Alespoň tedy většinu času. Existují tací, kteří se s váma baví jen proto, že chtějí někoho, kdo bude poslouchat jejich problémy a jejich historky. Pár takových lidí ve svém životě mám... kterým něco říkám, a místo toho, aby reagovali, začnou říkat něco o sobě. Je to zlozvyk, který když si uvědomíte, začne vám pomalu, ale jiste lézt na nervy. Mám ale samozřejmě i takové přátele, kteří tohle nedělají a povídá se s nimi vážně skvěle. No jsou věci, které třeba moc lidí nechápe. Hlavně třeba moji rodiče by to nepochopili, ale i mezi mými přáteli je těžké najít takové, kteří by některé věci pochopili. Bohužel ale kromě toho, že některé věci by moje máma nepochopila, tak by je k tomu nejspíš ani neakceptovala. A tak o nich radši nemluvím. Jenomže ve výsledku je můj život jenom můj a nikdo nemá právo mi říkat, co bych měla dělat a jak bych se měla chovat. Včera jsem měla takovej hrozně hezkej pokec s kamarádkou z vejšky. Je to skvělej člověk, je hrozně snadný se s ní o něčem bavit a něco jí říct, je to jeden z nejlepších lidí, jaké jsem poznala. Ten seznam nejlepších lidí je u mě celkem velkej :D ale tak prostě tam rozhodně spadá. Doufám, že se mi podaří úspěšně zvládnout všechny zkoušky, abych jí vídala ve škole aspoň ještě další dva roky :D Ale samozřejmě chci udělat všechny zkoušky i z jinýho důvodu :D

Never leave your friend behind.

22. april 2015 at 23:52 | Angelique. |  diary

Nová série Game of Thrones je na světě. Teda ne celá, i když chvilku byla, protože unikla na internet :D Sehnat se teda dají jen první čtyři, které jsem samozřejmě všechny viděla hned v neděli 12. dubna, takže teď nemám každé pondělí na co koukat :D Tak si sem aspoň sem tam hodím nějakou animaci. Tahle je tuším z 1. dílu, takže tím vás nespoiluju, i kdyby na to někdo z vás nakrásně koukal.

Včera jsem měla hodně náročný večer. Hrozně mě nasrala kamarádka. Ale fakt strašlivě, ani nevím, jak mám vyjádřit to, jak hrozně mě naštvala. Ona je teď taková hodně akční a hraje jedno amatérský divadlo. Tahala mě už dlouho, ať se jdu kouknout na některou jejich zkoušku, no a tak jsem teda včera večer konečně šla podívat. A musím říct, že to bylo super, byla to vážně sranda. Mají to vtipný, berou to vážně, ale zároveň je to prča. No.... zasekli jsme se tam o trochu dýl, než bylo původně v plánu. Vlastně o hodně dýl. Místo toho, aby zkouška končila v půl desátý až v deset, skončila jen krátce před jedenáctou. Což pro mě znamenalo, že budu mít dost možná trochu problém se dostat v pohodě domů. Samozřejmě jsem to brala podle toho, jak dlouho jsme tam jeli. Netušila jsem, co jsem zjistila později. Ačkoliv jsem to vlastně věděla, jen mi to zkrátka a dobře... nedošlo. Ale to je tak nějak vedlejší. Šli jsme už dolů na zastávku, už byla všude tma jak v prdeli a já jsem v těhle místech byla asi tak přibližně dvakrát v životě. Z toho pokaždý zaprvé za světla, zadruhý s někym, kdo to tam znal a zatřetí naposled před víc jak půl rokem. Řekla jsem, že spěchám, že bych asi nestihla poslední bus domů. A kamarádka? Kamarádka, která mě tam pozvala, přemlouvala mě, ať tam jdu a hrozně chtěla, abych tam byla s ní a viděla to, mi řekla, že jde ještě s nima a že ten bus najdu sama.

Takže mě nechala uprostřed tmy, samotnou v místech, který vůbec neznám jen s tím, že mi řekla, že mám jí furt rovně dolů a najdu to? Pominu fakt, že mi dala špatný instrukce, takže jsem ten autobus ve skutečnosti nikdy nenašla. Takže já jsem jak píča šla sama někde ve tmě po divnym sídlišti a stalkovala dvě holky z toho divadla, který už byly sice hodně přede mnou, ale aspoň jsem měla tušení, že jdou na ten bus. Což nešly, šly na tramvaj, ale na tom nesejde. Kdyby tam nebyly, tak tam možná bloudím ještě teď. No dobře, to asi ne, nejsem zas úplně nesvéprávná, ale nenávidím bejt někde venku sama ve tmě. Jsem posraná i když jdu od zastávky domů a už je tma, natož někde, kde to vůbec neznám a vůbec nevím, kam jdu. Takže to nakonec dopadlo tak, že jsem se svezla dvě stanice tramvají a dorazila na konečnou busu, kterej jezdí až k nám domů, přičemž jsem musela projít parčíkem se třema ožralejma za zádama, z toho jeden cikán a nejspíš jeho holka, kteří furt něco hulákali. Nejsem nijak zvlášť předpojatá, ale mýho bráchu už několikrát cikáni přepadli a okradli, jednou jich dokonce bylo šest a dali mu nůž na krk... takže ne, fakt se necejtim bezpečně sama v parku s někym takovym za zády, i když je zrovna slušnej. Upřímně, sama ve tmě v parku se necejtim bezpečně mít za zády kohokoliv. Nebejt tam ten bus a nekouřit tam kousek od něj ten řidič, tak se tam nejspíš úplně poseru strachy. Naštěstí ten bus jel asi za 10 minut, takže jsem tam ani nečekala tak dlouho. Ale takhle nasraná jsem už vážně dlouho nebyla.

Pak jsem se s ní ještě pohádala přes face, když dorazila domů a psala mi, jestli jsem dorazila. Že prej hrozně nutně ještě potřebovali pomluvit jednoho spoluúčinkujícího. Ano, to je vážně skvělý. Takže se na mě vlastně ani nevysrala z žádnýho důležitýho důvodu, prostě se na mě vysrala proto, že kdyby šla se mnou, s člověkem, KTERÝHO POZVALA, tak by náááááhodou mohla o něco přijít a to by ona prostě nezkousla. Fakt mě to nasralo. Kdyby byl ten kluk, co se ptal, jestli jim taky pomůžem, sám, tak ještě chápu, že bude mít dilemato, že na kterýho z kamarádů se vysrat, ale on už tak měl pomoc od dalšího člena divadla a ona mě tam prostě nechá uprostřed tmy, protože prostě nemůže nikde chybět. Ano, samozřejmě, jsem svéprávná a jsem dospělá, ale tohle se prostě nedělá, nechat někoho na místě, který vůbec nezná a hledej si autobus, to zvládneš, tak ahoooj. Přijde vám tohle normální? Mně teda opravdu, ale opravdu ne.

10 nejabsurdnějších písní od nás i ze světa podle Andělíny Tussaud 0.1

22. april 2015 at 1:43 | Angelique. |  articles

Well. Johnny Cash rozhodně nepatří k autorům, kteří by psali absurdní písně, ale hrozně se mi líbí tahle animace z filmu Walk the Line. Jelikož Vii projevila zájem o tenhle článek, tak nějak, rozodla jsem se, že ho dokončím, jak nejdřív to bude možné. A to nejdřív nastává právě teď, v tuhle chvíli. Potřebovala jsem se nějak odreagovat, protože jsem se pohádala s kamarádkou, která mě neskutečně hrozně moc nasrala a napsat tenhle článek, projíždět a rozhodovat se o tom, jakou píseň sem dám, to mě jednoznačně rozveselilo. A vůbec se mi nechce spát, i když je už něco po půl druhé :D Zajímavé. To si zas něco povíme ráno :D No nevadí, popojedem. Tenhle článek... ani nevím, jak ten nápad vzniknul. Už je to vlastně docela dlouho. Nedávno jsem seděla v práci a hráli tam právě jednu z písní, která je zahrnutá v tomhle seznamu. Konkrétně píseň č. 3 a já jsem se ptala sama sebe, jak je možné, že něco takového zaprvé vzniklo a zadruhé se to tolik proslavilo :D Vážně mi to nešlo do hlavy. A tak jsem se rozhodla, že napíšu článek o 10 nejabsurdnějších písních u nás i ze zbytku světa. Samozřejmě je to článek, který je založený na mé osobní zkušenosti a především na mé znalosti různých písních. Potom je ještě značně omezen tím, že znám spoustu dalších naprosto absurdních a stupidních písní, ale nevím třeba, jak se jmenují a tudíž je nemám jak vyhledat :D Pak jsem taky zjistila, že těch absurdních písní je zkrátka hrozně, hrozně moc a že mi rozhodně nestačí jeden článek. A tak jsem se rozhodla to udělat to otevřené... a napsat tenhle článek tak nějak jako 1. díl a uvidíme, jestli časem přijde další. Až tu bude těch dílů třeba několik, že už se mi nebudou chtít psát další, tak udělám nějaký hromadný článek, kam vyberu těch top... já nevím, top 5 nebo top 10 vážně nejabsurdnějších. Doufám, že se vám článek bude líbit :D a že se třeba alespoň trochu pobavíte. Má to trochu slabší začátek, ale rozjede se to, nebojte :D Nejsou to jen blbé písně, většina z nich je zkrátka absurdní... což znamená povětšinou to, že jsou taky k popukání :D Více už v celém článku.

Někdo, koho znáte.

20. april 2015 at 22:09 | Angelique. |  diary

Dneska vážně nebyl dobrý den. Chtěla jsem napsat o Holandsku, chtěla jsem dodělat článek o Praze a začít článek o 10 nejabsurdnějších písních světa podle Angelique Tussaud, ale nakonec nedošlo ani na jedno. Jen na deníčkový zápis, který nikoho nezajímá, ale já se zkrátka musím vypovídat. Dnešek začal jako každé pondělí. Spala jsem přibližně do devíti, kdy mě rodiče vzbudili, když odjížděli z domova. Pak jsem se jen tak flákala, nasrala jsem se na bratra, protože si vyndal jídlo jen pro sebe a opět zapomněl, že na oběd jsem KAŽDÝ POSRANÝ PONDĚLÍ DOMA. Ale jinak dobrý. Tak jsem si uvařila něco, co měly bejt spaghetti aglio olio peperoncino :D Ale chutnalo to fakt divně :D Zkoukla jsem první dva díly 3B série Teen Wolf asi po půl roce, co jsem nekoukala a to způsobilo, že jsem do školy, ve které jsem měla být ve 14:10, vyrazila ve 13:40... Tudíž jsem přišla o dvacet minut později :D Ale to se tak občas stává. Mně poměrně často. Proč? Protože ten seminář nesnáším :D takže tam chodím pozdě permanentně, protože celej v kuse se vydržet prostě nedá. Na cestě jsem jela kolem mého bývalého gymplu, všude policajti, spousta lidí... co se to děje? Neměla jsem čas jít se zeptat, tak jsem psala kamarádovi, který tam pořád ještě je, a ten mi odpověděl, že někdo volal, že je tam bomba. Zajímavé věci se tam dějí, co tam nejsem :D Ale popojedem.

Po tomhle semináři mám svojí extra italštinu. Dneska jsem byla vážně hodně vymletá, z čehož mám trochu depku, ale o to vůbec nejde. Jsem dneska nějak nebyla nastavená na tu italštinu, ještě jsem se pořádně neprobrala z té náročné cesty z Holandska, kdy jsem prakticky nespala ani půl hodiny, ale o tom zase v jiném článku. Včera jsem to sice dospávala, ale jsem vážně přetažená a italština... no... nějak to nešlo. Ale nevadí, lidi občas mají takové dny, to se holt stává. Jak jsem si psala s kamarádem, který mi psal o bombě na gymplu, došlo na téma toho, že se na našem gymplu dějí šílené věci, co jsem odmaturovala. A tak nějak, ani nevím jak, jsme se dostali k učitelům a já jsem zjistila, že jedna z učitelek, která mě učila dlouhé roky chemii, není v nemocnici proto, že si něco udělala nebo byla na nějaké operaci a zase se brzy vrátí, jak jsem si myslela, ale že má ve skutečnosti rakovinu. Wow. Síla. Je to drsný. Takhle to zjistit. Vůbec to zjistit. Tak nějak se nedokážete úplně srovnat s tím, že to opravdu nastalo. Sice jsem chemii nikdy moc nemusela, ale během gymnaziálních let jsem měla tuhle profesorku ráda. Sice jí trochu hrabalo, protože byla paranoidní, co se taháků a opisování týče, ale měly jsme spolu celkem dobrý vztah. Jednou mi pomohla k jedničce z chemie na vysvědčení. Je to někdo, koho jsem vídávala roky dvakrát týdně při hodinách a často i na chodbách. Někdo, kdo neodmyslitelně patří a je a vždy bude spojován s mým studiem na gymplu. Přeci jen jsem jí měla na chemii 5 let. Od tercie až do septimy. Je to síla. Má už nějaký ty léta... jak řek kamarád, u mladýho člověka jsou takovýhle věci vždycky horší, ale zkrátka... mě to... docela zasáhlo. Samozřejmě nevím, jak na tom je, jestli se může vyléčit, nebo ne, jak to všechno dopadne. Budu doufat, že to zvládne, že se vyléčí, ale... to nikdy nevíte. Ale vždycky je to... vždycky je to na nic, když se takováhle věc přihodí někomu, koho znáte.

Potřebovala jsem to ze sebe dostat.
Teď už radši půjdu. Příště se vám snad ozvu s nějakým příjemnějším tématem.

Komu není shůry dáno, v apatice nekoupí.

13. april 2015 at 23:07 | Angelique.

Den blbec. A to ani nemusí bejt pátek, když je 13.
Ono by pomohlo, kdyby lidi prostě neměli v hlavě vymleto. To by hooodně, hodně významně pomohlo. Jenže bohužel poslední dobou zjišťuji, že někteří lidé mají prostě v hlavě místo mozku piliny. A to je pak těžké zůstat v klidu. Dneska jsem neměla zrovna plodný den. Vlastně tak trochu znovu upadám do útlumu, jak jsem měla nedávno pocit, že je můj život fajn. Tak to zase přešlo. Zase mám pocit, že můj život k ničemu, kromě smrti, nesměřuje. A lidé kolem mě mě stále nutí mít dojem, že lidstvo směřuje do záhuby. A to teď nemluvím jen o tom dementovi z oboru, kterej není schopnej ani slušně pozdravit, protože z nějakýho důvodu má pocit, že jsem mu něco udělala, nebo nevím, co má za problém. Ale o tom jsem mluvit nechtěla. Dokonce ani o tom, že jsem se dozvěděla, že ten nejmilejší ital na celym širym světě, náš učitel na lexikální a fonetickej seminář, nejspíš odchází ze školy a budeme mít od příštího roku (jestli se do příštího roku propracuju) někoho nového. Z čehož jsem teda vážně hodně smutná... a on z toho byl vážně hodně smutný taky teda :( Ale to je zase jiná kapitola.

Dneska jsem měla vážně hodně náročný večer. Psychicky náročný. Byla jsem na italině a pak jsem se odpojila od mamky a jela ještě za kamarádkou, od které mám pár nových úchvatných věcí. Jednou z nich je tato, kterou naprosto zbožňuju a nemůžu se dočkat, až si ji zítra vezmu do školy. Ale potom se to začalo poněkud kazit. Vlastně se toho zase tolik nestalo, ale vystavila mě celá ta situace stresu a frustraci toho typu, kterou přesně nesnáším. Někdo na Budějovické spadnul pod metro. Já u toho nebyla, moje mamka, která jela přibližně v tu dobu, co se to stalo, naštěstí taky ne. Jenomže to, že tam někdo sletěl, samozřejmě znamenalo, že metro nejezdilo a byla zavedena náhradní doprava. A v tom byl ten zakopaný pes, který mě opět donutil mít pocit, že lidi prostě nepřemejšlej. Hlásili, že nejezdí metro. Jenže jsem nevěděla, co se děje a já nesnáším, když nevím, co se děje, když se něco děje. Tak jsem volala mámě. Ta mi to nevzala. Tak jsem volala tátovi. Ten mi to nevzal. Tak jsem volala znovu mámě, znovu mámě a pak znovu tátovi. A nevzali mi to. Nakonec jsem zkusila i bráchu a ten mi to taky nevzal. Takže já, samozřejmě, jak už to tak se mnou bývá, totálně na prášky, že co se kurňa děje, když ani jeden nezvedá telefon? To vybouch dům? Začala válka? Nebo co? Co se děje. A k tomu ještě to metro. No, tuším někdy po druhém telefonátu mámě jsem zaznamenala, že hlásí zprávu o tom, že nejezdí metro pouze česky. Slyšela jsem nějaké španěly, tak jsem na ně začala mluvit a chtěla jsem jim pomoct... a oni?

Proč? Jsem zkrátka p... číča.

6. april 2015 at 23:40 | Angelique. |  diary
Dneska jsem zrovna koukala na HIMYM.. ale nedávali ten díl, kde místo píča říkaj číča, jen jsem si na to vzpomněla, když jsem psala název článku. Přišlo mi to do titulku příliš sprosté, abych to tam napsala takhle natvrdo :D Ale do článku už to napíšu, proč ne. Poslední dobou mám pocit, že si vědomně sabotuju život. Proč? Protože jsem na škole, která mě baví, která mi sedí, která je... boží... mám tam super lidi... jenže mám stále víc a víc pocit, že to nezvládnu. Protože jsou tam všichni o tolik lepší, než já. Ale místo toho, abych s tím něco dělala, tak se stejně neučím. Sedím doma a místo toho, abych se učila, dělám všechno možné jiné. Asi jsem blázen. Ale necítím se dobře, necítím se, že bych někdy mohla být na takové úrovni jako všichni ostatní. Jestli udělám zkouškové, pojedu do Itálie na dva týdny na kurz, ale nevím, jestli můžou dva týdny něco změnit. Ano, asi mě rozmluví, ale jinak? Vážně nevím, co to se mnou je. Jsem svobodná duše, nejradši bych odjela někam hodně daleko, ale pak mě něco zase stáhne dolů z mých obláčků, co mě donutí se ohlédnout a zjistit, že odjet nemůžu. Že mě tu drží tolik věcí. Tolik věcí a zároveň nic. Co s tím mám dělat? Od příštího roku už nám začnou předměty v italštině. Jak to mám dokázat? Rozumím jim, když mluví, ale bojím se zkoušek. Bojím se toho, že nebudu schopná ty zkoušky udělat, protože budou probíhat v italštině. A tak se ani neučím, protože mám pocit, že i kdybych se učila, tak to nemá cenu. Miluju tu školu a nechci z ní odejít, ale mám strach, takový strach že si to akorát posírám. Čím dál tím víc. Musím s tím něco dělat.

Udělat si plán. Každý den vypustit některé věci a místo toho se učit.
Ano. Ano to udělám.
Každý den si vyčlením alespoň hodinu na učení. To přece není tolik. Akorát v úterý ne. Protože v úterý jsem ve škole od nevidim do nevidim. A stejně se většinou musím učit akorát na to úterý, protože to máme většinu předmětů :D Ale jinak každý den minimálně hodina připadne italštině.
I swear.
Začínám zítra. Chci říct ve středu, protože zítra je to zmiňované úterý a já přijdu domů ze školy zase někdy o půlnoci :D
Takže ve středu dvě hoďky od čtyř do šesti.
Ve čtvrtek od jedenácti do půl jedný, protože to mám volno mezi hodinami.
V pátek znovu od čtyř do šesti. Tenhle pátek teda ne, protože jdu do hospody, ale jinak každý pátek.
V sobotu od dvou do tří a pak od šesti do sedmi.
V neděli stejně jako v sobotu.
A v pondělí od desíti do dvanácti, protože pak jdu do školy.
Sounds like a plan.
Ale nejsem si úplně jistá, jestli ho budu dodržovat.
Proč?
Protože jsem číča.

Tak trochu slaďárna...

6. april 2015 at 21:25 | Angelique. |  Angelique. and her movie experiences.

Není úplně zvykem točit filmy o příběhu lidí, kteří jsou stále ještě naživu. Na druhou stranu, jsem ráda, že jsou obě dvě hlavní postavy snímku, na kterém jsem tuto středu byla konečně v kině, stále naživu a dá se říčt asi i, že šťastní. Alespoň tedy doufám. O jakém filmu je řeč? No jak už jste asi pochopili od animace v úvodu, tak o The Theory of Everything, tedy o Teorii všeho. Velmi dlouho očekávaný film... a jak to tak bývá, čekala jsem na něj, těšila jsem se na něj... a odkládala jsem ho, jak nejvíc to šlo, protože jsem najednou měla pocit, že ho vlastně ani vidět nechci. Trochu jsem se ho totiž bála, pár lidí o něm totiž mluvilo ne úplně vyloženě pozitivně, a tak jsem měla strach. Nechtěla jsem přijít o ten pocit, který jsem měla po prvním vypuštěném traileru. Už tehdy jsem se totiž málem rozbrečela a úplně mi z toho běhal mráz po zádech. Hodně hádám i díky té hudbě. Jenže pak se naskytla možnost jít na promítání pro důchodce za 60 Kč... a tak jsme s kamarádkou šly, přestože jsme se tam mezi všemi seniory cítili poněkud špatně. Ale jak řekl uvaděč, cena je podle představení, ne podle věku :D Takže jsme tam jít mohly.

O čem vlastně film Teorie všeho je? No... ve zkratce před tím, než se k tomu začnu přehnaně a spoilerovitě vyjadřovat v celém článku. Tento film vypráví v podstatě příběh o tom, jak se u Stephena Hawkinga projevila jeho nemoc, ALS, amyotfická laterální skleróza, během jeho studia na doktorát, o tom, jak poznal svou budoucí ženu, Jane, o tom, jak společne bojovali s touto nemocí a jak se z dvou let, které mu dávali, stal neuvěřitelně dlouhý život génia. O jejich životě, o tom, jaké to bylo a jak se nemoc projevovala, jak jim osud házel klacky pod nohy... a tak dále. Víc se k tomu dostanu v celém článku. Ve skutečnosti to nebude moc spoilerování, protože jde o skutečný příběh skutečného a hlavně celosvětově známého fyzika, ale tak jde o částečné vyzrazování některých aspektů filmu, takže dále už jen na vlastní nebezpečí.