May 2015

Che cretina sono!

20. may 2015 at 17:26 | Angelique. |  diary

Sono depressa. Molto depressa. Un settimana fa ho scritto un test del Italský seminář lexikální II. Ho aspettato che non lo passaró, ma... Zkrátka jsem to posrala. Na to, abych dostala zápočet, jsem potřebovala 87,5 bodu. Kolik jsem měla? 82,5. Molto molto vicino, Anna, non è un disastro. Ale pro mě ano. Pro mě ano, protože to znamená, že nejen, že budu v úterý psát z gramatickýho semináře, kterej dost možná taky nedám, ale taky druhej pokus z lexikálního, kterej dost možná dopadne ještě hůř, než první pokus a mám z toho vážně strach. Dneska jsem šla ráno na konzultaci k našemu italovi, kterej bohužel odchází ze školy, fňuk a vrací se do Itálie, dvojitý fňuk :/ Ten nám říkal, že kdyby to bylo na něm, tak třeba mně ten zápočet asi napíše, protože mě zná a ví, co a jak a tak, ale že oficiálně je hranice nastavená tak, jak je nastavená a že ty testy budou první věcí, kterou uvidí ten nový lektor, který přijde po nás. Ach jo. On je hrozně chápavej, ví, že se neučím italsky moc dlouho a ví, že se vážně snažím, ale zkrátka to nestačilo. Takže to musím psát znova. A já to sakra nechci psát znova :/ Jsem zdeprimovaná jak prase už teď, a to zkouškový teprve začalo. Seděla jsem tam tak na té konzultaci a nevěděla, co říkat. Přišlo mi, že musím být úplně blbá :D A že si musí on myslet, že jsem úplně blbá :D Takže jsem tam seděla dost zdeprimovaná :D On byl ale hrozně hodnej, byli jsme tam takhle tři, docela jsme se u toho zasmáli a snažil se nás hrozně podpořit, takže už jsem neodcházela tak moc deprimovaná, jako jsem přicházela, ale stejně mám pocit, že jsem úplně blbá a nemám tam co dělat :D No tak uvidíme, jak dopadne druhý pokus. Doufám, že tentokrát už to vyjde. Snad ano, jestli ne, tak už vážně nevím, co budu dělat :D

V mezidobí mě ještě čekají přijímačky na jiný obory, ale když nad tím tak uvažuju, tak se na ně dost možná vyseru. Na ten jeden obor určitě ne, to chci aspoň zkusit, ale na ty zbylý dva asi ano. Ani jedno z toho není nic, co bych fakt hrozně moc chtěla studovat. Spíš to byl takový záchvěv v dobu, kdy jsem se na to přihlašovala a nadšení mi zbylo už jen po ten jeden. Ale uvidíme. Každopádně myslím, že mě zkouškové asi zabije. Už teď je jistý, že minimálně jednu zkoušku budu muset dělat až v září. Sice to asi zkusím stihnout všechno v červnu, ale nepředpokládám, že bych všechno udělala napoprvý a kvůli těm přijímačkám toho je zkrátka a dobře moc. Nejen maturitu jistí padající listí.

Co jinak nového v Angielandu?
Nic moc. A zároveň hrozně moc věcí. Život plyne a člověk ani nestíhá mrkat. V pátek jsem měla jít na koncert Our Last Night, ale nakonec jsem nešla. Proč? Protože ho přesunuli na sobotu a v sobotu jsem ho zkrátka a dobře nestihla. No co už. Peníze mi vrátí a půjdu za ně na jiný koncert. Navíc OLN přijedou zase v září, takže už se nehroutím. Během zkouškového se toho obecně moc neděje. Převážně se tvářím, že se učím, když ve skutečnosti dělám úplně něco jiného, koukám na seriály a pak dva dny před zkouškou vyšiluju, že nic nestíhám. Pretty much my life at university. A nechce se mi nic, vůbec nic. Jsem asi ten nejlínější člověk na celém světě :D A co u vás nového?

10 důvodů proč miluji a nenávidím Prahu

20. may 2015 at 13:55 | Angelique. |  articles
Tenhle článek jsem psala hrozně dlouho, ale nějak jsem se přes něj nedokázala prokousat. Napadlo mě ho napsat před několika týdny, možná už měsíci. 10 důvodů proč miluju a nenávidím Prahu. Seděla jsem zrovna ve Františkánské zahradě, když mě to napadlo. Četla jsem Paper Towns, ale moc mě to nebavilo. Raději jsem se pohodlně opřela o lavičku a sledovala lidi kolem sebe. A uvědomila jsem si, jak moc miluju to, že jsem uprostřed města, pořád slyším auta a ruch velkoměsta, ale zároveň jsou kolem mě květiny, keře, klid, na hřišti si hrají děti a kolem zpívají ptáci, zatímco lidé si povídají o různých věcech, které zapomenu hned, jak je uslyším, ale stejně je ráda poslouchám. V tu chvíli jsem si řekla, že napíšu 10 důvodů proč miluji Prahu. Jenomže ještě v ten samý den mě někdo hrozně naštval v metru, a tak jsem to změnila na 10 důvodů proč miluji A nenávidím Prahu. Nakonec jsem zjistila, že je mnohem jednodušší dát dohromady ty věci, co na Praze nenávidím :D Protože v poslední době mě hodně serou hlavně lidi. Ale nakonec jsem dala dohromady všech 20 bodů článku a tak doufám, že se z něj třeba dozvíte něco zajímavého a nalákám vás díky nim tak trochu, abyste se přijeli podívat do Prahy. Protože i přes 10 důvodů proč Prahu nenávidím, pořád převládá to, že Prahu miluji, nic tohle nedokáže přebít :D Pokračování v celém článku.


Já vím, že to bylo strašlivé, co udělal... ale pořád nesouhlasím...

15. may 2015 at 22:12 | Angelique. |  articles

O tomhle tématu už jsem psala před nějakou dobou. Chtěla jsem o něm ale napsat znovu, protože je to zrovna opět aktuální. Byl rozhodnuto. Konečně bylo rozhodnuto o tom, jestli jeden z atentátníků na Bostonský maraton bude nebo nebude odsouzen k smrti. Džochar Carnajev byl usvědčen z toho, že se skutečně podílel na tomto útoku. Ať už ho naplánoval jeho bratr a on se k tomu jen přimotal, jak tvrdí, nebo ne, je jisté, že se podílel na smrti několika lidí a na zranění desítek. Byl to odporný čin, který si rozhodně zaslouží být potrestán. Jenomže ne trestem smrti. Není pochyb o tom, že Džochar Carnajev je zmrd a svině, ať už k tomu vedlo cokoliv. Jenomže... je pár důvodů, proč se na trest smrti dívám stejně, jako dřív, i po událostech, jako jsou tyto. A po událostech, které se mě osobně týkají také, což je spíš čemu se divit. Proč? Proč jsem proti trestu smrti? Proč nejsem ráda, že bude terorista za svůj čin usmrcen?

Několik věcí. Zaprvé... je to děsivé. Ten kluk... a jo, je to ještě kluk, je jen o rok starší, než já. Když došlo k tomu útoku, bylo mu 19. 19 letí kluci jsou snadno zmanipulvatelní. To ho samozřejmě neomlouvá. Ale měli bychom poslad na smrt někoho, kdo je skoro ještě dítě? Je mi 20 a nepřipadám si dospělá. Vím, že je to zcestné, on si zaslouží trest, samozřejmě, neumenšuju jeho vinu. Ale zároveň se mi nedívá dobře na to, když někdo pošle na smrt mladého člověka. Nedělá mi totiž dobře, když někdo pošle na smrt jakéhokoliv člověka. Kdo jsme, abychom volili, kdo si zaslouží a kdo si nezaslouží žít? Můžeme si myslet, co chceme... ale když je trestem to, že někoho zabijeme... do jaké pozice nás to potom staví? Vykonavatel trestu, kat... nebo vrah? Nezabiješ. Jedno z přikázání. Někoho zabil a tak ho taky zabijeme. Oko za oko, zub za zub, Chammurapiho zákoník v praxi. Toliko asi k aspektu toho, že jsem citlivý člověk, který nevnímá usmrcení druhého člověka jako něco morálního, ať už jde o trest smrti nebo o vraždu jako takovou. Nevnímám to jako něco správného, něco, co by tak mělo zůstat, co by se mělo dál dělat.

Čas všechno zahojí.

7. may 2015 at 13:12 | Angelique. |  diary
Ano. Čas všechno zahojí. Říká se. Jenomže u každého je čas, za který se něco zahojí jiný. A u mě? U mě je extrémně dlouhý. Nejsem schopná se jen tak přenést přes smrt druhých lidí. Občas to nesnáším. Být tak.. přecitlivělá. Jsem extrémně emotivní člověk. Emotivní a empatický. Dokážu vycítit smutek z druhých lidí. Vím, že to zní skoro až jak Pheobe z Čarodějek, ale někteří lidé jsou zkrátka empatičtější než jiní. A já se počítám mezi ty, kteří jsou empatičtí skutečně hodně. A kteří jsou i kvůli tomu přecitlivělí až hrůza. Brečím u filmů, brečím u písniček, brečím klidně, i když hraju na klavír a na něco si zrovna vzpomenu, brečím za přátele, kteří zemřeli, ale brečím, i když brečí někdo jiný. A brečím i teď. Celý den bojuju s tím, abych se nerozbrečela. Dusím to v sobě, předstírám, že se nic nestalo. Málem jsem se rozbrečela uprostřed lexikálního semináře z italštiny. Úplně pak na okamžik v metru, než jsem to zase všehno spolykala. A. umřela... a já ji vlastně ani tolik neznala. Ale znala jsem ji. A kdykoliv se podívám na zeď svého pokoje, která je žlutá, vzpomenu si na to, že zemřela. Někteří lidé, které znám, jsou z toho zdrcení, protože ji znali dobře. Já ji neznala tolik. Ale stejně jsem udrcená. I kvůli tomu, že ostatní jsou. Všechno to na mě ůsobí. Ty emoce... je to šílené.

Přenést se přes smrt mojí babičky mi trvalo víc, než rok. Vlastně to ve mně pořád je. A pak zemřeli další lidé, které jsem znala. Strejda nejlepší kamarádky, kterého jsem znala a měla moc ráda. Moji spolužáci. Bráchův kamarád. Mámin bratranec, se kterým jsme trávili dětství na chalupě.... a teď A. Vždycky, když si říkám, že se zrovna nic nekazí, že by konečně mohl člověk žít bez toho, aby se nad něčím trápil, stane se něco takového. Přes smrt spolužáků v r. 2013 jsem se pořád nedostala. Pořád je to ve mně a napořád i bude. Není to snadné se přes takovou věc přenést. Pro mě ne. A to, že umřela A... i když se mě to týká míň, než některých jiných lidí... mě zasáhlo další silnou ránou do žaludku a do srdce. Bolí to. Jsem pořád taková otupělá, ale zároveň na to nedokážu nemyslet. A zároveň nechci, aby ostatní tušili, že mi něco je. Máma, táta, brácha... kamarádi. Nehci, aby to věděli, protože by vytáhli to své, to mě hrozně mrzí... a já bych se akorát rozbrečela. V takové chvíli už bych totiž nebyla dost silná na to, to v sobě udržet. A možná to ani nedokžu. Kdo ví. Jenomže život jde dál. Musí jít dál. Čas se nezastaví, čas plyne a čas to spraví. Jenomže člověk ztrácí lidi, které zná, celý život. A nejen ty vzdálenější, jako byla A.... ale i ty blízké, které zná celý svůj život, nebo jeho značnou část. Nechci přežít všechny lidi, které miluju. Nechci.

People... die.

6. may 2015 at 22:57 | Angelique. |  diary

Je to jen pár hodin, co jsem se dozvěděla, že jeden člověk, kterého jsem znala poměrně dlouho, zemřel. Holčina dost dlouho bojovala se zákeřnou nemocí a bohužel svůj boj s ní prohrála toto pondělí, 4. května 2015. A já nějak nevím, jak to uchopit. Pořád si to tak nějak neuvědomuju, nejsem schopná to nějak vstřebat. A proto píšu sem, na svůj výkecníček. Potřebuju se z toho vykecat. Víte, nebyl to nikdo, koho bych znala nějak hodně, ale zároveň někdo, koho jsem znala dost dlouho. Vždycky, už od dob, co vycházely knihy Harry Potter, jsem tíhla k tomu se registrovat na různé online školy. Na jedné jsem pořád, jmenuje se Hogwarts.cz, a ačkoliv už jsem tam poslední dobou dost sporadicky, tak tam zůstávám. A to především kvůli lidem, které jsem díky téhle stránce poznala i osobně. Už dva roky za sebou jsem byla na velkém týdenním letním sraze a často chodíme do čajovny pokecat nebo tak. Je to parta skvělých lidí, které miluju. A ačkoliv konkrétně tuhle holčinu jsem nikdy naživo neviděla, byla velmi výraznou osobností na této stránce a v mé žluté, Mrzimorské a nejlepší koleji. Znala jsem ji hodně dlouho, přesto ne nijak dobře... ale přesto, že jsem ji moc neznala, tak mě zpráva o tom, že zemřela, hodně zadáhla. Je to šok, ze kterého se nějak nejsem schopná dostat. A pořád mi to nějak nedošlo. Neměla jsem na to tu reakci, kterou jsem očekávala. Myslím, že si pobrečím, až budu sama v pokoji, ale stejně... je to jen... divný pocit. Jsme z toho hrozně smutná, ale zároveň, jakobych byla uvnitř mrtvá. Mám pocit, že necítím vůbec nic. Jen jsem z toho v šoku a nevím, co na to říct. Je to hrozné. Budeš mi chybět. Vážně ano. Mám tě ráda! Vždycky na tebe budeme vzpomínat. Jen... tomu pořád nejsme schopní uvěřit.

I skladník ve šroubárně si může přečíst Vergilia v originále.

5. may 2015 at 23:29 | Angelique. |  articles

Jidášův duch se vrátil na zem a zradil maturanty 2015.
Tak tohle je prostě moc. Tak moc, že se k tomu zkrátka musím vyjádřit :D Protože bych to nebyla já, abych se dokázala nevyjádřit k tomu, jak strašně do prdele jde tahle naše společnost. Dnes proběhla první část státních maturit. A to konkrétně písemná část z českého jazyka. V rámci toho, že už to mají letošní maturanti za sebou, byla zveřejněna i letošní varianta testu. Každý rok je to stejné, lidé, kteří test s velkou pravděpodobností nesložili, se hádají o otázkách, které jim přišly sporné. Případně takové, že nespadaly do tématu, tedy do tématu český jazyk. Jenomže tento rok se to dostalo na úplně novej level. S hrůzou jsem totiž zjistila, že spousta lidí, co letos maturitní zkoušku skládá, nedokázala správně odpovědět na otázku č. 16, ke které se dostanu ještě konkrétně za chvilinku. Když mi tohle moje nejlepší kamarádka W. říkala, myslela jsem si, že si ze mě musí dělat srandu, to přece není možné, aby něco takového někdo nevěděl. Kromě toho, argumenty o tom, že se to netýká literatury, jsou naprosto zcestné, protože zrovna tohle se týká literatury dost významně. Co, že to vlastně bylo za otázku? To se dozvíte v celém článku.