June 2015

I am not a fucking stalker, I just live here.

28. june 2015 at 1:50 | Angelique. |  diary

Přišla jsem domů krátce před jednou hodinou. Kde jsem byla, ptáte se? No kalit ne... měla jsem se celý den učit a pak jít večer za odměnu do kina. No... tak jsem se učila trochu ráno, pak byl oběd, pak jsem se učila asi 20 minut a přišli teta se strejdou a sestřenkou, do šesti jsem se neučila, pak odešli, já na to ještě hodila očko a pak jsem šla do kina. A vrátila jsem se z něj... až před jednou. Takže teď už se asi fakt učit nebudu :D Sice jsem taková plná energie, ale docela mě bolí hlava, takže až napíšu tenhle článek, tak to asi zalomím.

Mám dost lidí, kteří si myslí, že mi můžou dělat neslušný návrhy jen proto, že stojim v devět hodin večer sama na Náměstí Republiky. Fakt mě tohle sere. Přijde chlap, nejdřív chce prachy, když nedáte prachy, tak se mě zeptá, jestli nemám chvíli na sex. A když mu řeknu, že ne, děkuju, tak vám začne urážet vaší oblíbenou kabelku ve tvaru sovy a vytáhne z vás aspoň cigáro :D Mám jednu jedinou krabičku už asi měsíc ode dne, kdy jsem si jí koupila. A myslím, že teď ji rovnou vezmu a celou vyhodim, protože na ní hmát ten divnej bezďák. Já se ho jen znažila zbavit. Ach jo. Fakt mi to přijde odporný. Pak ještě, že kde mam přitele. Tak řikám, že na něj čekám :D :D No, kdyby pak viděl mou kamarádku M., asi by mu došlo, že to není přítel no... ale naštěstí odtáhnul somrovat zas k někomu jinýmu. Bože. Fakt skvělej začátek večera.
Na čem, že jsem to vlastně byla? Na filmu Dítě č. 44. Podle stejnojmenné knížky, v originále Child 44. Hraje v tom Tom Hardy <3, Gary Oldman, pár dalších lidí a menší roli tam má i Josef Altin, herec s Game of Thrones, se kterým si sem tam vyměníme nějakou tu zprávu na Twitteru, protože je hrozně fajn, pohodovej člověk, kterej na všechny strany posílá sluníčkový zprávy nabitý optimismem. Nejdřív jsme teda s M. pozorovaly zajímavou grotesku, kdy si patrička 3 Amíků nebyla schopná sednout na místa, který si koupili... Což by nebylo tak hrozný, sem tam si člověk sedne jinam, taky už jsem to párkrát udělala, ale tyhle tři vyhodili z těch míst asi 5x, než si sedli někam do rohu :D Prostě idioti :D

Film nebudu dlouze komentovat, možná k tomu budu mít něco víc později, už jsem dlouho nepsala jednu ze svých recenzí a asi bych k tomu měla co říct. Rozhodně docela drsnej film no, v Rusku ho zakázali s tim, že zkresluje historii. Smutný na tom bohužel je to, že nejspíš ani ne. To, co se tam dělo, se tam prostě dělo. Můžou se snažit to ututlat, ale je to holej fakt. Teror. Ta hlavní linka točící se kolem toho masového vraha dětí je založena na skutečném vrahovi, Andreji Čikatilovi, takže jakkoliv vám to přijde vykonstruované, tak je to založeno na pravdě. I když samozřejmě knižně možná trochu přibarvené. Ale to, že SSSR za Stalina nebyl žádný ráj na zemi, to ví asi všichni průměrně vzdělaní lidé. Děsivé na tom je, že takhle to tam dost možná vážně bylo... to, že to napsal neruský spisovatel samozřejmě klade mnoho otazníků, ale nikdo rozhodně nemůže říct, že v SSSR bylo všechno tak, jak mělo být. O situaci v Rusku jsem ale mluvit nechtěla. Je to americko-anglickej film, takže tam logicky mluví anglicky. Přijde mi trochu ulítlé, že... prostě nemluví normálně :D Jako já chápu, že chtěj navodit tu atmosféru, naznačit, že ve skutečnosti vlastně jakoby mluví rusky, i když mluví anglicky... ale to každýmu dojde, když se to odehrává v SSSR ne? Proč musí mít ty fejkový ruský přízvuky v angličtině? No... nebudu to raději víc komentovat. :D Jen řeknu, že miluju Toma Hardyho :D A popojedu.

Když jsem jela domů, měla jsem strach, že nestihnu poslední autobus. Bylo to docela o prsa. V busu jsem narazila na bráchu, takže jsem se nemusela bát, že mě přepadne nějakej úchyl. Největší individuum v buse byl právě on. V noci nemám naše sídliště moc ráda. Bydlíme v klidný čtvrti, relativně. Jenomže je to u lesa a nikdy tu nikdo večer nechodí. Takže jsem se cítila líp, že se mnou jde brácha, i když docela na hadry :D V buse (upozorňuji, že posledním do naší destinace až asi do půl třetí do rána :D) jsem narazila na jednoho nejmenovaného českého herce. Narážím na něj poměrně dost často, protože tady někde v okolí bydlí. Chodí na stejnou zastávku a kupodivu i vystupuje na stejný zastávce jako já. A vždycky, když ho potkám, tak čumí. Já nevím, možná je to jeho normální výraz, nebo rád kouká po lidech, ale já mám z něj vždycky pocit, že on si myslí, že na něj všichni koukají, protože je známý a už je z toho všeho paranoidní. Na mě pořád kouká, pokaždé, když s ním jedu busem. A dnešek nebyl výjimkou :D Já jsem po něm teda hodila dost divnej ksicht, protože mi přišlo, že do něj lidi, co seděli blíž, šťouchaj, a oni přitom mačkali čudlík na znamení, tak jsem hodila takovou nechápavou držku :D ale stejně. Nechápu ho. Jestli jsem tak oslnivě krásná, že na mě furt kouká (ha ha ha :D) nebo si to ani neuvědomuje, nebo si myslí, že JÁ jsem ten, kdo na něj furt čumí :D Já se naopak snažím na něj vůbec nekoukat právě kvůli tomu, že z něj mám pocit, že si o mně myslí, že jsem nějaká šílená fanynka :D Ale já kurňa nejsem stalker! Jo, JEDNOU v životě jsem byla v divadle na něčem, v čem hrál. Ano, byla jsem v druhý řadě a ano, mohl mě tam vidět a poznat, že jsem to já, protože se fakt potkáváme docela často v tom buse, ale jinak? Já kurňa nejsem žádnej STALKER! Já tu prostě jenom bydlím! Tak už se uklidni, nejmenovaný český herče! :D Seš sice pěknej a v tý hře jsi mě dokonce rozbrečel :D, ale nejsi středobodem vesmíru. Možná už je to zkrátka nějaká nemoc z povolání no :D

Půjdu už do hajan. Bolí mě ta hlava, tak se mějte, dobrou noc a ať vás blechy NEštípají celou noc :D
- Angelique.

Další postřehy ze života studenta Fildy.

25. june 2015 at 17:59 | Angelique. |  diary

Zjistila jsem, že Filozofická fakulta, aneb Filda, jak všichni řákáme, je občas vážně hodně vtipná. Tenhle rok byl šťastnější, než minulý rok. Na Fildě jsem poznala bandu naprosto skvělejch v pohodě lidí, se kterýma mám hodně společného. Zároveň ale tak trochu ztrácím vůli vůbec tuhle školu studovat, protože si uvědomuji zbytečnost toho titulu, který možná získám. Přesto možná dojde na to, že dostuduji a budu šťastná i nadále, ale aktuálně nevím, jestli tomu moc nevím. Jsem v neustálém stresu. Mám problémy s rozhodnutími, která musím neustále dělat a jedno velké mě čeká udělat tyhle prázdniny. A bojím se toho, ne, že ne. Respektive trochu doufám, že mě čeká, ale zároveň je možné, že mě nečeká vůbec. Což by bylo fajn, ale nejspíš mě čeká.

Psala jsem vám o tom, jak mě učitelé naštvali. Nýní musím svou výpověď trochu poupravit.
Učila jsem se i v noci a pak ve středu ráno. Měla jsem domluveno, že půjdu s pár kamarády na oběd, takže jsem si vzala učení s sebou a zamířila na oběd s tím, že je pak opustím a půjdu se domů znovu učit. Kolem půl čtvrté mi přišla smska od spolužačky, že se žádná zkouška vůbec nekoná. Že ji přesunul zpět na září :D :D :D Že vůbec neví, jak se to stalo a že to byla chyba. Takže ta zkouška dneska vůbec nebyla a já sice ztratila pár hodin učením něčeho, co jsem se učit nepotřebovala, ale stejně jsem ráda, že ta zkouška nebyla :D Takže jsem zůstala v čajce, dokud jsme neodcházeli všichni a bylo to fajn :) Pak jsem přišla domů, byla u nás teta, co vlastně není moje teta, ale já jí nazývám tetou, aby to bylo jednodušší, takže jsme se najedli, pokecali... a pak jsem se konečně dostala na e-mail. A začalo další peklo :D Mě to teda už akorát rozesmálo, já z toho vážně, vážně nemohla :D :D :D

No. Jak bych to tak... :D Já jsem ani neplánovala na tu zkoušku jít, ale včera od 12:00 se konala jedna zkouška. Na kterou se profesor nedostavil. A přibližně v 17:00 přišel e-mail s oznámením, že se zkouška nekoná kvůli nemoci. Ehm. Okej, trochu s křížkem po funuse, ale co se dá dělat :D No... jenže... kromě toho, že psal, že se zkouška nekoná, i když už to každej zjistil, kdo tam přišel :D tak napsal, že máme čas do 18:00, abychom odevzdali esej, kdo se chce zůčastnit tohoto termínu. Jenomže... on tam psal o tom, že si máme vybrat dvě hodiny mezi 10:00 a 18:00 a napsat to a poslat mu to a moc jsem to nepochopila, do 18:00. Jenže ten mail všem přišel až v 17:00 :D Takže buď si myslel, když to posílal, že je teprve 23.6. včera a ne 24., nebo se to někde seklo v systému. Každopádně já jsem si to přečetla v osm večer :D A po tý eskapádě se zářijovou zkouškou, jsem už vážně chytla záchvat smíchu :D Kromě toho ještě musím na studijní oddělení. Protože máme v systému dvě jógy. A já si omylem napsala tu špatnou, samozřejmě, protože jsem si té druhé vůbec nevšimla :D To je prostě smrt tohle, já se z toho zblázním :D A do toho mám v úterý nejtěžší zkoušku roku... zjistila jsem, že se mi zvýšily hodnoty u doktora, musím 30. do práce a 1.7. hned odjíždím do Holandska, kam budu půlku cesty řídit. Hell Yeah. Hlavně žádný nervy.

Peace & Love.
- Angelique.

Nesnesitelná těžkost bytí, až je mi z toho k zblití.

23. june 2015 at 17:47 | Angelique. |  diary

Vysoká škola, říká si člověk. Jo, to bude dobrý, budu mít titul a šanci něco v životě dělat.
Vysoká škola, tu přece dáš, říká si člověk, nebude to tak těžký, musíš se jen snažit.
Vysoká škola, tam už se přece lidi budou chovat slušeně a jako dospělí.
Chyba. Dobrá, možná mu křivdím. Ale aktuálně jsem vážně hodně nasraná. A stupňuje se to.

Včera jsem měla dvě zkoušky v jeden den. Bylo mi jasný, že třetí, která byla dneska, už nezvládnu. Ještě jasnější to začalo být, když jsem se dozvěděla, že jednu z těch dvou jsem opět nedala, takže jsem byla naprosto demotivovaná... Co dál? No... nic, co můžu dělat, napíšu si to holt znova v září, žádný velký drámo, ale hrozně mě to mrzelo a už jsem se vůbec nechtěla učit na nějakou literaturu. Takže jsem nechala ten termín propadnout. Co se kvůli tomu děje? Vzhledem k tomu, že už nejsem na VŠE, tak vůbec nic, prostě půjdu v září. Jsem si myslela.

No tak začnu tím, že mě vážně naštval ten profesor, co jsem u něj dělala ty dvě zkoušky včera... Protože se tam klepem před třídou a spolužák nám začne vyprávět, jak byl na konzultaci kvůli testu a že mu ten profesor vyprávěl hrozně vtipnou historku, že co za hovadinu napsal NĚKDO (alespoň nejmenoval) do testu. Teď se váš spolužák začne smát na půl chodby, přidá se k nim s uchechtnutim pár dalších lidí... a vy tam sedíte a myslíte si o sobě, jaký jste lůzři a kokoti... protože to jsem samozřejmě byla já, kdo tam napsal tu blbost. Spletla jsem si názvy a autora... takže z toho vylezla kravina. Měla jsem okno a tu zkoušku jsem nedala. To se přece stává... ale to, že to vypráví jako veselou historku všem okolo, i když mě nejmenuje, je teda docela hnusný. A fakt mě to naštvalo, ještě před těma zkouškama. Když pak jednu z těch zkoušek nedá, tak si člověk připadá ještě jako větší dement... ale tak popojedem.

Dneska si spím do desíti, říkám si, fajn, další zkoušku mám až příští úterý, něco málo si přečtu, ale hodím si pohodovej den. Chyba číslo dvě. Ačkoliv stále doufáme, že došlo k nějakému omylu, já pomalu ale jistě začínám ztrácet naději, že tom tak je. Vysvětlím situaci. Nešla jsem na tu zkoušku, tudíž další možnost byla až v září. Jenže ten termín byl až po uzávěrce, takže se to muselo posunout. Takže to nejprve pan vyučující posunul o týden na půlku září.... takže jsme si všichni oddechli... když rázem, o pár minut později, se něco stalo. Něco se stalo a to něco je to, že se termín z půlky září najednou přesunul na čtvrtek. Na TENHLE čtvrtek. Byla jsem zrovna na odchodu, v půl třetí odpoledne, když jsem se o této situaci dozvěděla. Takže bomba. Místo dvou měsíců mám na tu zkoušku dva dny a to k tomu ještě ne celý. Takže nejdřív jsem chytla naprostej panickej záchvat, celá jsem se klepala... pak jsem nadávala jak špaček a proklela ho do desátýho kolena.. pak jsem sama sebe zkoušela uklidnit, že to je v pohodě, že přece to nemůže myslet vážně, že je to chyba... teď už je mi to jedno... mám tu ty papíry, čtu si to, a je mi to upřímně u prdele. Jestli mě vyhodí se slovy, že jsem se měla víc připravit, tak mu řeknu, že jsem chtěla, proto jsem si to dala na září, abych na to měla dva měsíce a ne dva dny. Jestli se mstí za to, že pár lidí nepřišlo na ten dnešní termín? Možná. Jestli zjistil, že bude někde na dovolený a nemá čas v září... taky možnost, ale když se rozhodně něco takovýho udělat, je snad slušnost napsat alespoň e-mail, kterej to vysvětluje. Naklušu tam ve čtvrtek v deset a hrdě si půjdu pro svůj vyhazov... ale nasraná teda vážně jsem. A to fest. Je tohle vůbec normální? Možná je to vážně chyba, na e-maily ještě neodpověděl... ale jestli to není chyba, tak mu tohle teda jen tak vážně neodpustim. Je to podpásovka.

Fuck! I almost did it again.

16. june 2015 at 20:20 | Angelique. |  diary

Já nejsem normální. Ne, myslím to vážně, vážně nejsem normální. Vždycky se pro něco nadchnu, začne to ve mně cukat a pak si založím nějaej další blog, na kterej chci začít psát o tý věci, pro kterou jsem se nadchla... a pak zjistím, že je toho moc, že na to nemám čas a že je to totální kravina. Už jsem to takhle udělala mnohokrát. A párkrát to i přetrvalo. Třeba můj fan blog o Kristen Stewart vlastně vzniknul tak, že jsem ho založila stejně, jako všechny ostatní, nadchla jsem se a už to bylo. Ano, ten sice přetrval už tři a půl roku (což je teda fakt šílený :D), ale to bylo výjimečné. Většinou blogy vzniknou tak, že se člověk pro něco nadchne, ale u některých nadšní člověk ví už od začátku, že je to hovadina :D Třeba jako tenhle blog... tenhle blog byl jednou z těch hovadin, který byly jasnou hovadinou už od začátku. Tenhle blog totiž neměl být osobním blogem, když jsem ho zakládala, ne. Měl to být fan blog o seriálu Once upon a time. Ano, přesně tak. Tenhle blg měl mít naprosto jiné zaměření. Začala jsem dělat rozcestníky a došlo mi, že pokud chci i nadále blogovat i o Kri, tak prostě nemůžu založit blog o celém seriálu. Už jsem měla blog o celé filmové sérii, o Twilight (no tak přiznejme se, kdo to nežral ve svých teen letech...) a skončila jsem u toho, že sem blogovala prakticky akorát o Kris ke konci už. Neudržitelnej stav. Těch novinek je příliš mnoho na to, aby to dokázal udržet jeden člověk. Takže jsem se na to vykašlala a tenhle blog chátral a chátral... Jenže... pak se to nějak zlomilo... a já zatoužila po tom ít osobní blog. Nikdy v mém blogovém životě jsem nevydržela blogovat ve stylu osobního blogu, deníčku, atd. Vždycky jsem potřebovala nějaký zaměření... jenže mi bylo líto, že jsem obsadila tak super adresu a nebudu tam nic psát... Jo, možná to jméno není tak super, jak mi přijde, ale... pro mě je. Naprosto mi sedlo. A tak jsem tady a píšu tenhle článek, který vlastně ani nemá žádný smysl.

Tak... a teď jsem si přetrhla nit, protože mi táta asi přetrh klíště a já to nepoznám, protože si na to místo pořádně nevidim :D No nic, nebudu to řešit, když se mi udělá flek, tak to začnu řešit :D Ale asi to nenechám být, protože se znám, bude mě to štvát. No nic. Zpět k tématu. Tak, jak vznikl tenhle blog, vzniklo i pár dalších. V době, kdy vyšel film The Mortal Instruments: City of Bones a ještě to vypadlo, že dojde i na druhý díl, jsem dokonce založila jeden blog na toto téma. Okamžitě ale skončil :D Je to jedna z mých oblíbených knižních sérií a tak jsem byla zkrátka až trochu moc nadšená. Projekt padl... a já myslela, že už nebude oživen. Jenomže byl... :D Je obnoven a točí se seriál. A já to sleduju docela dost, protože mě to vážně zajímá a jsem fakt zvědavá, jak to bude vypadat. A dneska jsem viděla scénu z natáčení, která mě tak nadchla, že jsem už už šla na blog, abych založila blg a začala o tom blogovat. Protože jsem idiot největšího kalibru:D Ale naštěstí jsem to neudělala. Protože by to dopadlo tak, jako vždycky :D Ale musím vám teda říct, že jak jsem zezačátku byla skeptická, tak se mi vážně hodně líbí, kam to podle fotek a tak směřuje. Dokonce i s novým castem se začínám trochu smiřovat... ale... ale Jamie pro mě bude navždycky prostě nejlepší Jace. S některým tím novým obsazením moc nesouhlasím, ale na druhou stranu jsem otevřená všemu, takže jsem vážně hodně zvědavá. Ale kdybych náhodou měla tendence si zakládat novej blog, tak mě zastavte :D :D


Být v závěru života sobcem.

14. june 2015 at 21:59 | Angelique. |  articles

Myslím, že spousta lidí, kteří mají blog, už narazilli na článek, který se týká smrti jedné mladé dívky, 24 leté blogerky Katky, která se rozhodla, že ukončí svůj život tím, že skočí pod metro. Její blog jsem osobně neznala, poslední článek a zároveň nejspíš poslední slova, která řekla světu, jsem ale četla. Kdo by chtěl, může ten článek přečíst tady. Přečtení tohohle článku mě donutilo zamyslet se nad svým životem a znovu jsem si plně uvědomila, jak neskutečné štěstí ve svém životě mám v tom, že mám skvělou, milující rodinu, skvělé přátele a jsem relativně šťastná, i když mám samozřejmě taky své problémy. Po přečtení tohohle článku jsem byla naprosto rozebraná, běhal mi z něj mráz po zádech... ještě děsivější bylo, když jsem si uvědomila, že ho autorka zveřejnila jen několik minut po té, co vlastní volbou zemřela. Jako dopis narozloučenou. Zveřejnila ho schválně tak pozdě, aby ji nikdo nemohl zastavit. Protože už když ho psala, den před tím, jak tam zmiňuje, byla rozhodnutá, že ukončí svůj život. A to je strašlivé. Bylo jí jen o pár let víc než mně a přesto ztratila víru v to, že by se v jejím životě mohlo něco změnit a zlepšit. Předčasné? Možná. Ale pochopitelné, vzhledem k jejímu životnímu příběhu, ve kterém snad nebyla ani troška štěstí či radosti, otčím ji od dětství zneužíval a její matka o tom nejspíš věděla, přesto nic neudělala. Taková věc nechá na člověku nesmazatelnou stopu, zvlášť, pokud se rozhodně, že bude mlčet. Nemyslím si, že sebevražda je řešení, ale svým způsobem dokážu pochopit, že pro ni to už bylo jediné východisko. Někdo se zabije proto, že Zain odejde z One Direction, a někdo k tomu má skutečný důvod, který v člověku doutnal téměř celý jeho život. A v konečném závěru má každý právo na to, ukončit svůj život, když chce. Je to jeho život. Ale i tak...

I přes to všechno, co vím, jsem na druhou stranu hrozně naštvaná. Je to hrozné a je mi líto, že tahle holčina zemřela, každého mladého života je škoda a ten její byl zničený už v dětství nechutným způsobem. Ale zároveň jsem na ni naštvaná. Jsem na ni naštvaná proto, že je dalším z těch sobeckých lidí, kteří zničí život jinému člověku. Tím nemyslím svou rodinu nebo přátele, kteří dotyčného člověka milují a jsou zničeni tou ztrátou. Myslím tím toho řidiče metra. Přijde mi neskutečně sobecké, že skončila se svým traumatizovaným životem tím, že způsobila trauma druhému člověku. Ten řidič toho metra s tím teď musí žít do konce života. Sebevražda je sama o sobě sobeckým aktem, vzhledem k ostatním lidem, především k těm, kteří toho člověka znali. Ale proč, když už je to samo o sobě sobecké gesto, proč to musí udělat na veřejném místě, veřejným způsobem? Tím, že se rozmázne o sklo metra? Je to hnusné, když to takhle řeknu, ale takhle to cítím. Ten člověk, co to řídil, bude navždycky žít s tím, že před jeho očima zemřel člověk. Stejně tak, když někdo skočí z mostu a rozmázne se jak palačinka dole na chodníku. Proč prostě nespolykala prášky? Chtěla si být jistá tím, že opravdu umře, že ji nikdo nenajde včas... anebo zkrátka jen chtěla, aby se o tom psalo? Aby se o tom lidi dozvěděli? Aby se mluvilo o tom, kdo to byl a mluvilo se o tom, že napsala rozloučení na svůj blog?

Zmařený lidský život... kterého je mi líto. Je mi jí upřímně líto, za všechno, čím si musela projít. Ale zároveň pokaždé, když někdo zvolí smrt skokem pod metro, jsem neskutečně naštvaná. Protože ukončí život jedním z těch nejsobectějších způsobů... krutým poznamenáním, a možná i zničením nějakého dalšího.

I need to write it down, or I'll never do it.

5. june 2015 at 23:15 | Angelique. |  articles

I've decided. And it is final decision.
Po letních prázdninách se nechám tetovat. Má to několik podmínek. Nechám se tetovat:

1. Pokud budu mít peníze :D
2. Pokud o prázdninách trochu zhubnu
3. Pokud postoupím do druhého ročníku na italianistice.
4. Pokud se nestane něco nepředvídatelného, co mě od toho už na vždycky odradí :D

A zbytek článku? V celém článku :D

Udělejme z kuřáků štvanou zvěř, aby byli lidé zdravější!

5. june 2015 at 20:27 | Angelique. |  articles

I love Jared Leto. But who doesn't? O tom ale mluvit nechci. Na to ještě nejspíš dojde v hudební výzvě. Dneska jsem tu z jiného důvodu. Dneska chci mluvit o novém zákonu, který byl u nás schválen. A to o zákonu, který oficiálně zakazuje kouření v restauracích, na koncertech... a snad na tanečních zábavách, takže na diskotékách, asi... A já? Já nejsem kuřák. A ano, vadí mi, když mi v restauraci u jídla někdo kouří pod nos... ale i tak s tímhle zákonem zkrátka nesouhlasím. To, že by se nemělo kouřit na koncertech, s tím souhlasím tak obecně. To, že to ustanovuje zákon? No... to už mi přijde trochu moc. I tak to budou lidi porušovat. Už takhle je to zakázané, jen to lidé zkrátka nedodržují. Na koncertech člověk stojí namačkaný v davu, někdo vytáhne cigáro a dýchá se vám ještě hůř. Ne, nemám to ráda. Ale opravdu je na to nutný zákon? Opravdu je na všechno nutné dělat zákon? No, nejspíš ano. Co mě ale na celém tomhle zákonu štve nejvíc, je to, že... ve svý podstatě omezuje svobodu. Myslím si, že provozovatelé by se měli sami rozhodnout, jestli chtějí, aby se v jejich restauracích kouřilo, nebo ne. Navíc, spousta restaurací má už teď kuřáckou a nekuřáckou část... a upřímně, pokud jste hodně velký prudiči, tak to cejtíte i tak, ale když je to dobrá restaurace, tak to prostě cejtit není, protože je to oddělený. A ne ve všech restauracích se může kouřit. Když nechcete, aby se tam kouřilo, tak prostě jdete do nějaké, kde se nekouří. Dneska už ten výběr zkrátka je. A v hodně restauracích třeba přes poledne je i omezení, že se tam kouřit nesmí. No a hospody opravdu takové ty echt hospodské? Tam se vždycky kouřilo a upřímně, podle mě i vždycky kouřit bude, i přes ten zákon. To k tomu zkrátka patří. Nikdo nemůže předpokládat, že když přijde do nějaké zaplivané knajpy, že tam bude nekuřácká zóna, záchody bez švábů a klimatizace...

Lidé se ohánějí tím, že jde o ochranu zdraví osob. Že číšníci si nemůžou vybrat, jestli budou pracovat v kuřácké nebo nekuřácké restauraci... jenže, když jste číšník, který roky pracuje v nějaké restauraci, tak jste prostě zvyklí. A podle mě zrovna konkrétně těmhle lidem je to jedno. Jedno to není tak možná Evropské unii a potrhlým aktivistům. Jo, nestěžuju si, že mi nebude moct při jídle nikdo kouřit pod nos. Vadí mi to, že dneska už jsou zkrátka omezení úplně na všechno. Začíná to úspornejma žárovkama, jde to k omezením kouření v restauracích a dospěje to až k takovým absurdnostem typu, jak ohnuté mají být banány a k tomu, že mrkev dle Evropské Unie není zelenina, ale ovoce, protože podle EU se nesmí dělat džem ze zeleniny, tudíž změnili mrkev na ovoce. V zákoně o kouření nemá prsty EU, i když možná trochu taky, ale uvádím to, jako příklad.

Já si upřímně hlavně myslím, že to vůbec ničemu nepomůže. Ochrana zdraví osob... tak nebudou kouřit v hospodě, ale před hospodou. Stejně kolem kuřáků budou lidi dál procházet a budou stále pasivními kuřáky. Kuřáci nepřestanou kouřit proto, že se v restauracích nebude moct kouřit. Jen budou zkrátka kouřit jinde. Moje máma nepřestane kouřit proto, že si nemůže zapálit v restauraci. Nehledě na tom, že už takhle si v restauraci nezapálí. Naopak lidé přestanou tolik chodit do hospod, hospodám klesne výdělek, protože už ztratí smysl, aby si lidi kupovali v hospodě cigára... anebo si provozní změní status svého podniku z restauračního zařízení na soukromý klub, kde se kouřit smí, a bude. Ten zákon ničemu nepomůže. Upřímně si myslím, že kdyby do toho vláda nezasahovala, tak se to postupně pořeší samo přirozeným vývojem a tím, že se věci postupně modernizují a zdokonalují. Takhle jediné, co mi přijde, že ten zákon chce, je omezovat lidi, kteří kouří čím dál tím víc, aby se nakonec rozhodli, že pro ně bude lepší přestat kouřit. Budou klepat kosu někde před hospodou u koše, jako štvaná zvěř a lidé se na ně budou mračit. Když někdo kouří, je to jeho svobodná volba. Když provozní hospody chce, aby se v jeho VLASTNÍM SOUKROMÉM PODNIKU mohlo kouřit, mělo by to být jeho rozhodnutí. Pořád ještě žijeme ve svobodné zemi. Jenomže postupně, titěrnými krůčky, se vrší další a další omezení, která nás o naší svobodu taky klidně můžou obrat... stačí, že už se nedá věřit Lidovkám a Mladý frontě, co to koupil Babiš. A to ještě není špička ledovce... A nikdo neví, co ta špička ledovce bude, ale ta vyhlídka na něj se mi nelíbí.

Práce šlechtí.

2. june 2015 at 22:10 | Angie. |  diary

Přesně moje reakce na tohle známé úsloví. Ano, práce v mnoha ohledech šlechtí. Mě ale má práce aktuálně pěkně sere, protože mě neskutečně nebaví. A připadám si jako hrozný nevděčník, ale... ale je to zkrátka tak. Dneska jsem tam zrovna byla a myslela jsem, že z toho zešílím. Co mám brigádu, tak si mnohem víc rozmýšlím, co si koupit a co ne... a i tak jsem furt bez peněz, ale to je vedlejší :D Jsou to moje peníze a vážím si jich, protože peněz by si člověk zkrátka vážit měl. Jenže... mám brigádu, která mě nebaví. Potřebovala bych změnu, ale jsem tam uvázaná ještě na dalšího půl roku a bojím se, že pokud tam skončím, tak budu mít problém najít něco jiného. A já prostě nechci do Mekáče. Jenomže už si nebudu moct dovolit upsat se na další rok, pokud budu chtít jet někam na erasmus... a hlavně to ani nebudu chtít. Protože mě to hrozně, hrozně, hrozně moc nebaví.

Jsem přesně to, čím jsem nikdy nechtěla být. Jsem kancelářská krysa. Dobře ohodnocená kancelářská krysa, ale pořád jsem kancelářská krysa. Já nikdy nevěděla, čím chci být, až vyrostu. Ale vždycky jsem věděla, čím nechci být, až vyrostu. A já rozhodně nikdy nikdy nikdy v životě nechci být kancelářská krysa. Být kancelářskou krysou je totiž vyčerpávající. Co dělám? Fakturuju. Převážně. A je to fajn, není to těžká práce, když se to člověk naučí. Kolektiv je tam skvělej, všichni jsou tam v pohodě, všechno se bere s klidem, kluci jsou skvělý, šéf je pohodář, šéfka a zároveň šéfova žena je taky super a ještě tam dělám s jejich dcerou, která je taky brigádník a se kterou jsem chodila 8 let na gympl. Díky ní tuhle práci vlastně mám. A proto si připadám jako hrozný nevděčník, když mi dochází, jak hrozně moc mě to nebaví. Nebaví mě ta práce. Mám dny, kdy mi nevadí, kdy prostě dělám, co mám dělat a nevnímám to, že mě to nebaví, jen to prostě dělám. Jenže mi chybí cítit ten pocit, co jsem měla zezačátku. Ten pocit nadšení z toho, že mám tu práci. Teď vždycky, když tam jsem, přemýšlím o tom, že bych radši dělala něco jinýho. Je to totiž až moc velkej stereotyp. Počítám ceny, zadávám to do faktur, tisknu, razítko, dám to ke kontrole, případně opravim, narvu do obálky, zalepim a pošlu. A takhle každý začátek měsíce. Je to nejlepší brigáda, jakou bych mohla mít. Vážím si toho, že mám volnou pracovní dobu. Ale jsem vždycky tak hrozně vyřízená, hlava mě bolí od toho počítače, záda mě bolí od té hrozné židle, na které sedím... můžu tam přijít, kdy se mi zachce na jak dlouho se mi zachce a mám stovku na hodinu, což je hodně, na poměry... ale nebaví mě to. Nemůžu zkrátka říct, že by to bylo něco, co bych dokázala dělat dlouhodoběji. Už teď mě to vyčerpává. Kancelářská práce zkrátka asi není pro mě. Alespoň to díky téhle práci vím.

20 days MUSIC challenge || 20 denní hudební výzva

2. june 2015 at 1:04 | Angelique. |  Challenges

Ahoj všichni. Dlouho jsem se tu neukázala, byla jsem nějak bez VČI. Bez vůle, času a inspirace. Sem tam mě napadne, o čem psát, když jsem v centru města a psát nemůžu. A pak přijdu domů a nic se mi nechce. Tak jen čučím na nějaký seriál nebo se přeci jen aspoň trochu učím a napsat článek, který se mi chtělo psát před pár hodinama, se mi už nechce, když si vůbec náhodou pamatuju, o čem že jsem to vlastně chtěla psát. Chystám se na jedno přiznání, potřebuji se vykecat z jedné věci, která mě poslední dobou trochu pronásleduje :D ale nevím, jestli se k tomu někdy odhodlám. Protože tak trochu na blozích obecně postrádám téma hudby, rozhodla jsem se, že založím další challenge. Já moc na ty challenge nejsem, většinou se na něčem seknu a nechce se mi psát dál, ale myslím si, že tuhle bych opravdu mohla i dokončit :D Nebo alespoň napsat třeba víc než jen první téma :D Takže toto jsou témata k mé 20 denní hudební výzvě. Většnu jsem si vymyslela sama, protože není prakticky možné najít nějakou hudební výzvu na internetu, všechny jsou zaměřené jen na písničky a já nechci psát jen a pouze o písních :D Tak doufám, že se vám tenhle nápad líbí a až bude čas, tak se vám přihlásím s prvním článkem.
* * * * * * * *
Hello everybody. I was thinking about some other challenge I could do at this blog. I got kind of stuck on those previous one, so I am starting a new one. And maybe, just maybe, I will be able to write more than just topic number 1 :D Let's see. I decided to do 20 days music challenge. Why music? Well, I kind of miss more music articles on blogs in general, so I decided to to this and write at least 20 articles about music. I made these topics mostly myself, because I was not able to fing any music challenge, just song challenge and I didn't want to write just about songs, so... I hope you guys like this idea.

1. Deset nejoblíbenějších písní
Ten favorite songs
2. Deset nejméně oblíbených písní
Ten least favorite song
3. Pět nejoblíbenějších kapel
Five favorite music groups
4. Napiš seznam všech koncertů, na kterých jsi byla
Write a list of all concerts you've been at
5. Popiš nejlepší koncert, na kterém jsi byl/a
Describe the best concert you've been at
6. Popiš nejhorší koncert, na kterém jsi byl/a
Describe the worst concert you've been at
7. Hudební styl, který je ti nejbližší
Music style, that is close to you
8. Hudební styl, který opravdu nemáš ráda
Music style you really really don't like
9. Oblíbený zpěvák
Favorite male singer
10. Oblíbená zpěvačka
Favorite female singer
11. Oblíbený hudební skladatel
Favorite composer
12. Oblíbený hudební nástroj
Favorite music instrument
13. Nejméně oblíbený zpěvák, zpěvačka a kapela
Least favorite male singer, female singer and band
14. Píseň, která tě vždycky rozveselí
Song that makes you happy everytime
15. Píseň, která tě vždycky rozbrečí
Song that makes you cry every single time
16. Oblíbený hudební film
Favorite music movie
17. Deset OLDIES písní, bez kterých nemůžeš žít
Ten OLDIES songs you cannot live without
18. Tvých top 10 konkurzů v hudebních soutěžích
Your top 10 favorite auditions in music competitions
19. Jak si představuješ vlastní kapelu, kdybys nějakou měl/a?
How do you imagine your band would look like?
20. Co pro tebe hudba zamená?
What music means to you?