July 2015

Miluju cestování. Jen ne... letadlem.

19. july 2015 at 0:42 | Angie. |  diary

Miluju cestování. Vážně miluju cestování, miluju poznávání nových míst, nových kultur, nových jazyků a nových lidí. Prvních 10 dní prázdnin jsem strávila v Amsterdamu a nedá se říct, že bych si to příliš užila, ale i tak z toho místa mám pár dobrých zážitků. Taky haldu špatných, ale všechny zkušenosti člověka utváří to, kým je. Na té době, co jsem tam strávila, oceňuju třeba to, že jsem si procvičila angličtinu, kterou teď jinak příliš nepoužívám. Ano, koukám na filmy a seriálu, čtu knížky a píšu články na fan blogu kromě češtiny i v angličtině, ale to je asi tak jediný můj kontakt s touhle řečí. Během 10 dnů v Amsterdamu jsem toho anglicky namluvila víc, než za poslední dva roky :D Což je docela smutné, ale zároveň mě to opět trochu posílilo, co se týče mého problému, který mám v každé řeči. Neumím mluvit. Trvá mi hrozně dloho, než se rozmluvím. Rozmluvila jsem se anglicky díky hodinám konverzace na gymplu, které jsme měli s rodilým mluvčím. A rozmluvily mě dva týdny na jazykovém kurzu v Londýně před pár lety. A ze stejného důvodu také odjíždím dneska. Kam odjíždím? Do Říma. Proč do Říma? Protože studuju obor Italianistika na Filozofické fakultě v Praze, ale narozdí od mých spolužáků nemluvím plyně ani náhodou. Vlastně prakticky nemluvím. Proč? Protože skoro všichni ostatní se italsky učí mnohem déle, než já. Nebo tam nějakou dobu žili. Nebo tam mají část rodiny. Nebo obojí. A jeden je dokonce rodilej Ital :D To je prostě konec. Takže ano, jedu do Říma. Dnes v 16:40 mi odlétá letadlo.

Hudební historie Andělíny Tussaud.

17. july 2015 at 0:31 | Angelique. |  articles
Přemýšlela jsem o tom, jaký článek bych mohla napsat. Začala jsem psát o krásném filmu, co jsem nedávno viděla, ve kterém hrál Daniel Radcliff, protože zrovna koukám na Harryho Pottera a tajemnou komnatu, ale nakonec jsem zjistila, že se mi zaprvé nechce. A zadruhé koukat se na film a psát při tom o jiném filmu je trošku těžší, než jsem si myslela, ačkoliv mi normálně nedělá problém psát článek a koukat na televizi :D A tak jsem se rozhodla, že napíšu něco o sobě. Pořád jsem ještě nezačala s tou svojí hudební výzvou a tak jsem si říkala, že jako přípravu na ni, bych mohla přidat jeden článek navíc. Článek o tom, jak se vyvíjel a kam se vyvinul můj hudební vkus. Hudební vkus každého člověka se odvíjí od vlivů, kterými si prošel během dětství, dospívání a vlastně i dospělosti. Myslím si, že se hudební vkus nikdy plně neusadí. Vidím to na sobě. Jsem v očích mnohých už dospělá a stejně se mi každou chvíli líbí něco jiného. Myslím, že mnohem snáz si člověk dokáže vyčlenit hudební styly, které mu opravdu, ale opravdu nesedí. Jako to mám já s technem, rapem a hard punkem. Ačkoliv u toho bych byla opatrná, možné je všechno. Ale k technu a rapu já se nikdy nedostanu, tím jsem si jistá :D Tenhle článek je nechutně dlouhý, takže tleskám všem, kteří ho dočtou do konce :D


Největší vliv na můj hudební vkus mělo několik lidí a několik věcí. Mezi lidi počítám mé rodiče, mého bratra a pár kamarádů. Ti kamarádi už ovšem neměli až takový vliv, jako moje rodina. Mimochodem ta animace je tak hrozně rozkošná, že z ní umírám a asi jí budu používat častěji :D Ňu. Mezi věci počítám různé talentové soutěže, především v ovlivnitelném věku, kdy byla u nás první Super Star :D Ale k tomu se ještě dostanu. Myslím, že bude nejlepší, když to vezmu po věkových úsecích a zakomponuju do toho zmiňované vlivy. V době od nula roků tak přibližně do mých pěti let, jsem myslím asi žádný hudební vkus neměla :D Když jsem byla u mamči v břichu, pouštěli mi Aidu, protože můj táta zbožňuje vážnou hudbu a operu (což já ostatně taky, náhoda? I don't think so :D) a mamka se mnou zase poslouchala Bruce Springsteena a Boba Dylana :D Dylana sice tolik nemusím, ale Springsteena zbožňuju doteď. Mám takovou filozofickou otázku: Myslíte, že se dá hudební vkus dědit? Protože já mám pocit, že ano :D



Not knowing how all these things are going to end.

16. july 2015 at 1:16 | Angelique. |  diary

Je to už 10 dní, co jsem psala poslední článek. Ten čas hrozně letí. Vlastně jen 9, protože pro mě ještě není 16., i když datum 16. už nastalo. Já beru jako další den až to, před čím je alespoň hodina spánku. Což před čtvrtkem zatím nebyla. Dny jsou krátké a dost stejné. Jsem v práci, pak přijdu domů a dělám prd, večer si pak řeknu, že bych mohla něco hodit na mé fan blogy a pustit si nějaký film. Číst se mi nechce, psát se mi nechce, dýchat se mi nechce. Do práce už vůbec ne. Za čtyři dny odlítám do Říma a tam už se mi vůbec nechce. Respektive chce se mi tam hrozně moc, těším se, ale zároveň se mi nechce, protože tátu možná před odjezdem už neuvidím a nechci ho nevidět tři týdny, zvlášť, když je v nemocnici. Nechci tu nechat mamku, když se děje, co se děje. Ale musím odjet, nemůžu to odříct a ani nechci, těším se na to už dlouho. Ano, jsem posraná jak jetel, protože tam jedu sama a budu bydlet v rodině a bojím se, že jim nebudu rozumět nikomu a vůbec :D ale i tak se těším. Holt to tu budou muset beze mě nějak zvládnout.

Jak to teda vlastně je? Nechala jsem vás, kteří jste to sledovali, teď celkem dlouho tápat. Ale ono tím, že jsem k nikomu nechodila psát komentáře, tak ani nikdo nechodil sem :D a vzhledem k tomu, jak depresivní mé články byly, tak je to možná lepší. Jak je to teď? No, s mamkou jsme se domů vrátily v neděli, protože už jsme tam nemohly zůstat dýl. Mamka se tam dneska vracela a volala mi večer s tím, že táta už je mnohem lepší, že už s nima normálně mluví, jen to má asi ještě trochu pomotaný. Dokonce se prej dneska v noci rozhodl, že už ho tam serou, sebral se a chtěl odejít :D :D Což bude veselá historka za pár měsíců, ale mně to přijde docela vtipný už teď. Strašný, ale vtipný zároveň. Asi jsem správná česká povaha. Češi si dokážou udělat prdel ze všeho. A i já jsem taková. Ačkoliv občas se stane, že ani já nemám na vtípky náladu. No... a v pátek už nám ho převezou do Prahy do nemocnice, takže už je to dobrý. Už není na intensive care, takže ho můžou převézt. Takže je všechno hned veselejší, než to bylo. Takhle za ním nejspíš ještě stihnu dojít v sobotu. Ačkoliv se toho trochu bojím, protože jsem si jistá, že bude v dost velké depresi... vzhledem k tomu, jak hrozně se těšil a jak hrozně se to všechno posralo. Ale uvidíme, snad se z toho brzo oklepe. Takže tak. Co víc bych vám ještě řekla. Vůbec se mi nechce jít spát. Spánek tak hrozně krade čas. Ale asi budu muset, jestli chci zejtra vstát do té práce, ách jo. Zítra toho musím hrozně moc zařídit, ale chtěla bych, ještě než odjedu, napsat i nějaké normální články. Buď začít s tou hudební challenge konečně, nebo napsat o nějakých těch filmech, co jsem v poslední době viděla. Nebo třeba i něco o Holandsku. Protože je docela o čem psát, mám různé postřehy, které jsem tam pochytila...

Nejsem jako máma. Když jsem dělala tu 100 happy days challenge (na kterou se můžete kouknout na mém instagramu, kdo by měl zájem), tak jsem se naučila vážit si těch malých věcí, těch krátkých momentů, těch největších maličkostí. Protože ať už je den jakkoliv na hovno a všechno se sere, najdou se v každém dni světlé chvilky. U nás to byla dopoledne, kdy jsme chodily do muzeí, na různá místa v Amsterdamu, abychom se zabavily. Díky té výzvě jsem teď víc schopná se odpoutat od toho špatného. Přes to všechno dokážu stále bezmezně milovat Nizozemsko a Amsterdam, protože Amsterdam je úžasné město, které se nedá nemilovat, když je člověk ta správná povaha. Ale myslím, že Amsterdam musí milovat všichni, kteří tam jedou, když zrovna nemají smůlu. Každopádně příští léto tam rozhodně jedu znovu, s nějakou partou kamarádů, nebo sama... (sama asi ne, to bych se bála :D), abych si spravila chuť. Takže já jsem si z těch 10 dní v Amsterdamu neodnesla pouze trauma, ale i několik pěkných zážitků. A když si vzpomenu na Amsterdam, nevybavím si tátu ležícího na intenzivní péči. Pořád si vybavím to krásné město, které miluju. Protože kdyby byl v nemocnici v Praze, tak taky nezačnu nesnášet Prahu. Město za to nemůže. A já necítím nenávist. Možná přes tu silnou lásku a přes to pouto, které s tím městem mám. Anebo zkrátka proto, že jsem taková... že odděluju věci víc, než ostatní lidé. Občas jsem dokonce i na chvíli zapomněla, že je taťka v nemocnici. Čím delší dobu to krátké zapomnění trvalo, tím tvrdší pak byl pád zpět do reality, ale stálo to za tu chvilku štěstí v mém oblíbeném městě. Jsem divná? Možná ano. Ale je to tak. A já vám chci o svém oblíbeném městě napsat víc, zase v trochu jiném duchu, než byly ty předchozí články. Chci, aby to bylo od těch událostí oproštěno, stejně jako jsem i já dokázala být alespoň na krátkou chvíli oproštěna od té tíhy, než jsme odpoledne jeli znovu do nemocnice.

Léto 2015: Amsterdam + Naarden - den čtvrtý, pátý a šestý.

6. july 2015 at 22:31 | Angelique. |  diary

Dementní cyklisti. Fakt mě dost štvou.
Po pár dnech se znovu ozývám ze vzdáleného Amsterdamu. Teda vlastně už z Naardenu. Máme to tu veselý... co říct no... já ani nevím. Proto jsem teď pár dní ani nepsala. Nebyla nálada, chuť ani vůle. Stojí to stále za hovno, co si budeme povídat. A co se za ty tři dny událo? Vlastně toho je i docela dost. Je to tu dobrodružný. Jen si to člověk ani neužije. A to Nizozemsko tolik miluju. Co se dá dělat. Jsem taková trochu otupělá. Od rána až do chvíle, kdy přijdem do Unit 3 na Intensive care v Amsterdamské nemocnici, kde stále ještě leží taťka. A pak zas, když odcházím, vstoupím zpátky do té bubliny. Nejvíc mě na tom všem děsím není to, že uvidím tátu se všema těma hadicema zase další den bez toho, aby někdo věděl, co mu je. Ne. Já se nejvíc děsím toho, až se táta vzbudí a zjistí, že je o týden později. "Jé, já se tak těším na lodičku", říkal pár hodin před tím, než si ho odvezla záchranka. Bude hrozně nešťastnej. Už jen z tý představy je mi ještě hůř. Tolik se na tenhle výlet těšil.

Už ale aspoň něco víme. Nebyla to alergie. A asi si to už přivez s sebou. Ta polívka to možná akorát dorazila. Takže si za to v podstatě může sám, protože si nedošel na ORL, jak sliboval několik týdnů, než jsme odjeli. Jenže zlobit se na něj člověk nemůže, když ho tam vidí. Jen si říká, že kdyby nás poslouchal, mohlo bejt všechno jinak. Pan doktor J. nám dneska vysvětloval situaci, a zdá se, že pokud ta antibiotika, co mu nasadili, zaberou, mohli by ho probudit už ve středu. Což je na jednu stranu dobře, to rozhodně. Bez pochyby. Na druhou stranu to pro něj bude šok. Snad ho z toho neklepne pepka... Ok, o takových věcech ani z legrace :D Takže vlastně dobrý zprávy, relativně. Akorát furt neví, co to je. My s mamkou ale hlavně chceme, aby byl co nejdřív schopný převozu domů. Zkoumat to můžou i v Praze.

A co jinak? Solidně nám tu z toho s mámou hrabe. Děláme všechno možné, abychom se odreagovaly. Vždycky na chvilku zapomenu. Čím delší je ta chvíle, kdy se to stane, tím horší je návrat do reality. V sobotu jsme se z Weespu stěhovaly do jiného hotelu v jiném městě. Do Naardenu. Což pro mě znamenalo, že nejen, že jsem musela vyjet z parkovištè v řadě a zjistila jsem, že holandští řidiči jsou kokoti, ale musela jssm jet sama z Weespu do Naardenu... a zjistila jsem, že nejen řidiči jsou kokoti, ale hlavně cyklisti jsou kokoti. V Nizozemsku všichni jezdí na kole. Je to asi nejrozšířenější dopravní prostředek, hlavně ve městech. A cyklisti mají všude přednost. Všichni to ví a počítají s tím. A i já to vím, že chodci ani auta je netrápí... ale co mě fascinuje, je to, že s tím zkrátka počítají. Takže jsem sjížděla z kruhového objezdu a oni mi tam vjeli. A já je málem srazila. Hovada :D No nic.

No nic. Popojedem. Jezdí odtud vlak, takže nemusím řídit zbytečně často. Kdyby ano, tak mi asi hrábne. Já to auto totiž ani nesmim řídit, páč je firemní. Ještě průser s pojišťovnou, to by mi tak scházelo. V sobotu už jsme jely akorát do nemocnice. Takže žádný extra vzrůšo. V neděli, tedy včera, jsme byly ve Van Goghově muzeu. Já miluju Van Gogha, hrozně hrozně moc, ale nějak jsem si to ani nevychutnala. Člověku furt jede v hlavě jak se všechno sere... a obrazy sice úžasný, ale náladu na to člověk prostě nemá. Což je samozřejmě na nic, ale tak trochu jsme vypustily páru. Až tak, že jsem dostala chuť na hot dog. Abyste si neříkali, co to tu melu. Já nemám ráda párky. A co jsme v situaci, ve který jsme, úplně moc s mámou nejíme. Představa jídla je odpudivá. Tak třeba aspoň něco zhubnu :D No a pak hurá zase do nemocnice. A dneska? Dneska jsme šly do centra Naardenu, abysme navštívily muzeum Jana Ámose Komenského. Jenže měli zavřeno :DDD Ale tak viděly jsme aspoň jeho obří sochu. Tak aspoň něco. No... a pak zase do nemocnice. Vlakem, metrem... a do hotelu. Metrem a vlakem. A pak... pak bic. Plácáme se od ničeho k ničemu. Co se dá dělat.

Léto 2015: Amsterdam + Frísko - den třetí.

3. july 2015 at 23:36 | Angelique. |  diary

How can I help you?
I need a..a..a..a......a room. From yesterday. I mean tomorrow not yesterday.
Jak jsem se vás ptala, jestli umíte anglicky... tak já očividně neumim.

Psalo se 3. července 2015 a všechno pořád stálo za hovno
Je kolik je, možná už bude 4. až to na tom mobilu doklikám a zveřejním. Mamka už spí, ale mně se nechce. Jsme v přízemí a kolem chodí lidi, co nám vidí do pokoje. To neni příjem ý. Stejně tak nebyla příjemná ta pani z hotelu, když jsem se jí ptala, jestli mají volno i pro příští týden. We are fully booked. Nazdar. Člověk by řek, že je slušnost zkusit najít brečící holce před psychickym kolapsem nějaký místo, kde by mohly s mámou přespat. Protože volat do hotelů a ptát se, jestli mají volno na další den... je poněkud náročný, vzhledem k tomu, že nikde volno nemaj.

Naštěstí v jednom měli. Tam jsem právě předvedla svou dlouhodobě udržovanou znalost anglického jazyka, když jsem se zakoktala už v druhý větě a pak místo zítra řekla, že potřebuju pokoj od včera... ups. Shit obviously happens, že mě to překvapuje. Zejtra se s mámou stěhujeme do Naardenu, pokud teda vyjedu z parkoviště, aniž bych někomu ublížila ma zdraví nebo na majetku. A táta je furt v nemocnici.

Ten fakt pěknej doktor (ano, mám myšlenky na to, že byl pěknej, suďte mě) nám vlastně řek velký kulový. Můj táta je takovej zázrak přírody. Má u všech chorob divný příznaky, dokonce mu zvýšenou činnost štítný žlázy léčí lékama na sníženou (nebo naopak), protože ty správný na něj nefungujou. Takže mýmu tátovi něco diagnostikovat není zrovna sranda. Každopádně je situace taková, že je furt stejná. A musíme čekat. Nesnášim, když mi tohle někdo řekne, ať už je pěknej jak chce. No nic. Nervy v kýblu, co vám budu řikat... ale byly jsme s mamkou aspoň v centru Amsterdamu, trochu vylustit páru.

Poznámka pro budoucí návštěvníky: nejlepší koláče, jaký jsem kdy jedla, mají v malém podniku jménem De Laatste Kruimel. Tam určitě zajděte.


Léto 2015: Amsterdam + Frísko - den druhý.

2. july 2015 at 18:47 | Angelique. |  diary

"He can't breath!"
"So he has problems with breathing?"
"YES!!!! COULD YOU PLEASE SEND A DOCTOR? YES? FINALLY!"

Vsadím se, že si myslela, jak jsem blbá. Psalo se 2. července 2015 a ukázalo se, že letošní prázdniny budou skutečně vyjímečné. Stála jsem před hotelem v pyžamu a v Converskách, bylo půl jedné ráno a brečela jsem jak malá holka. Lidi, co chodili kolem mě si museli myslet, že jsem nějaká hysterka. Dokud nepřijela záchranka... Tátovi se totiž udělalo hůř. Nateklo mu hrdlo a nemohl pořádně dýchat. Nejspíš alergická reakce na rybí polívku. Asi. Neví se. Pořád se neví.

Domluva s 112 vážně skvělá. Ale trochu to bylo i tím, že tu byl hluk a mamka má telefon hrozně potichu. Furt se mě ptala na nějaký sračky a já jí furt akorát opakovala, že je mu blbě, nemůže dejchat a ať kurva už pošlou tu sanitku. Netušila jsem, že se hned první den prázdnin ocitnu v takové situaci. Netušila jsem, že se vůbec někdy ocitnu v takové situaci. A ještě k tomu 1000 kiláků od domova. Že budu koukat na holandský záchranáře, jak ošetřujou tátu, zatímco se mi načítá nizozemská wikipedia, protože musím najít, jak se řekne štítná žláza. Máma to zabila, když ho odvezli hláškou: "Měl si dát tu kotletu." Váhal u večeře mezi ní a tou polívkou... ale kdo ví, jestli to tím vůbec bylo.

Táta leží v Amsterdamský nemocnici na JIPce. Má hadici v krku a spí. Tlak relativně normální, tep vzhledem k okolnostem taky. Trochu sebou cukal, když jsme tam za ním s mamkou byly. A Ingrid, která tam na něj dohlížela, nám dvakrát moc věcí nesdělila. Jen, že mu zítra vyndají hadici a uvidí se, co dál. Z výletu do Amsterdamu a cesty lodí po Frísku se tak stává výlet do neznáma, kdy se binkáme od ničeho k ničemu ve Weespu, což je malý město u Amsterdamu, a nevíme, do čeho píchnout. Já nemůžu dejchat, jak jsem s nervama v prdeli a mamka už přemítá o tom nejhorším scénáři, co může nastat. Já to vyvažuju svým přístupem 'to bude v pohodě', ale zároveň jsem totál v piči a mám strach.

Byly jsme se alespoň kouknout po tomhle městečku a musím říct, že je vážně moc pěkné :) Chtěla bych tu bydlet, je to tu hrozně příjemné a přívětivé. Troch jiný svět a to to od ČR zase tak daleko není. Dneska jsem taky mámě prozradila, že jsem se přihlásila na obor Nizozemský jazyk a literatura... a ona mě hrozně překvapila svou reakcí. Vlastně z toho byla nadšená. A aspoň na chvíli jsem ji rozptýlila, když jsem jí vyprávěla o přijímačkách. Na závěr jedna fotka z Weespu. Ozvu se zase zítra, jak válčíme. A držte nám palce. Snad to všechno dobře dopadne.


Léto 2015: Amsterdam + Frísko - den první.

1. july 2015 at 22:36 | Angelique. |  diary

Léto. Píše se 1. července 2015 a ano, už i mně konečně začalo "léto". Prázdniny, hallelujah. Včera jsem byla na poslední zkoušce před prázdninami a hned další den jsme vyrazili na cesty. Notno podotknout, že zkoušku jsem zvládla na hezkou dvojku, dle slov našeho vyučujícího. Myslela jsem, že půjdu znovu v září, a on se vytasí s tím, že za 2! :D Rozhodla jsem se, že nebudu psát nějaký hiatus nebo něco. Naopak. Jsem teď zrovna v Nizozemsku. A mám tu zrovna wifi. Tak vám o tom něco napíšu.

Dnes zemřel jeden ze skutečných hrdinů, kteří chodili po tomhle světě. Sir Nicholas Winton, který za 2. světové války zachránil 669 převážně židovských dětí z Československa před utrpením a téměř jistou smrtí v koncentračních táborech. Chci k jeho památce napsat něco víc, až se vrátím, jen jsem to chtěla zmínit. Bylo mu 106 let. To je úžasný věk. Člověk měl skoro dojem, že je nesmrtelný a vlastně by mu to i přál, protože to byl úžasný člověk. Už byl ale vážně starý, teď už se na nás usmívá z nějakého lepšího místa. Chci tomu věřit.

Ale zpět k věci.
Jsem teď asi 30 kilometrů od Amsterdamu a otec mi tu chrchlá. Skoro se začínám bát, že to otočíme a pojedem zas domů. Ale radši na to nechci ani myslet. Kdyby na to došlo, tak se asi vážně zastřelím. Těšila jsem se sem tak dlouho... snad se z toho vyspí. Vyrazili jsme dneska kolem půl deváté. A já dokonce řídila od Prahy až někam k Drážďanům. Asi dvě vteřiny jsem jela 180 km/h a pak jsem řízení předala zpět tátovi. Na německý dálnici se totiž bojím. Přesněji jsem totálně posraná :D
Cesta celkem uběhla, kupodivu. I přes to, že jsme zapomněli futrál s CDčkama a v autě měli akorát Kabáty a Springsteena :D Do cílové stanice jménem Weesp jsme dorazili někdy kolem šesté, přičemž posledních několik kilometrů jsme jeli v zácpě krokem. Ja se fakt poseru. Teď jako bleje nebo co to ma bejt? Mně fakt hrábne...

Je to tu moc hezký. A nejspíš to bude to poslední, co uvidíme, jak to tak poslouchám. No nic. Došli jsme si na večeři a pivo. A teď už ležíme v postelích. Mně se spát nechce, ale asi nic jiněho dělat nemůžu, vzhledem k tomu, že zatemnili. Nevadí. Vidéla jsem jeden domek s cedulí TE KOOP. Hned bych si ho koupila a odstěhovala se sem zbožňuju to tu. Jako kdybych sem patřila. Je to tu zkrátka dokonalé. Ozvu se zas zítra, jak to dopadlo. A možná přidám i nějaké fotky :)