August 2015

Life has more imagination than we have || Avis de mistral

29. august 2015 at 11:35 | Angelique. |  Angelique. and her movie experiences.
Už jsem dlouho nenapsala žádný článek, který by neměl něco společného se mnou nebo s tím co mě štve. A protože jsem v poslední době viděla docela dost zajímavých filmů, rozhodla jsem se napsat alespoň o některém z nich. Před pár dny jsem viděla film Wish I was here s Ashley Greene, který se mi taky moc líbil, ale když jsem včera shlédla tuhle francouzskou komedii, o které jsem do té doby vůbec nic neslyšela, řekla jsem si, že raději napíšu o něm. Proč? Protože si zaslouží, aby se o něm psalo. U nás do kin nešel a moc se o něm nemluví, což je podle mě škoda. Protože je opravdu pěkný. Ve chvílích, jako je tato, kdy se dostanu k filmům, o které u nás málokdo zavadil, protože se neobtěžovali dávat ho v kinech, je mi trochu smutno. Přemýšlím vždycky o tom, kolik skvělých filmů mi kvůli tomu muselo uniknout. Většinou jde totiž o skvělé filmy, které ale dostatečně netáhnou, protože jsou to nezávislé snímky, dramata nebo komorní komedie. To prostě netáhne. Zjišťuji, že lidé mnohem radši chodí do kina na 500. díl Mission Impossible a reboot adaptace počítačové hry, než aby zašli na něco originálního, co mí i nějakou myšlenku... Ale ne, nebudu se rozčilovat :D

Proč tenhle film nešel k nám do kin už řešit nebudu. Asi i trochu proto, že je to francouzský a lidé nemají důvěru ve francouzské filmy, nebo já nevím. Já ale v poslední době viděla hned dva francouzské filmy, dvě komedie, a obě jsem s naprosto užila. Avis de mistral, neboli My Summer In Provence (český název to nemá), je pro mě osobně speciální třeba i tím, že v něm hraje Jean Reno. Je to pro něj dost netradiční role a hlavně po delší době zase ve francouzském filmu. Ne, že by nehrál ve francouzských filmech, ale kvůli těm známý není. Já mám Jeana Reno opravdu ráda, je prostě skvělý. Doma ho přezdíváme "šišatej Francouz", protože když jsem byla malá, nebyla jsem schopná si zapamatovat jeho jméno. Pořád jsem si nebyla schopná zapamatovat, který se jmenuje Jean Reno a který Gerard Depardieu... bylo mi asi 10, možná ještě míň, a tak jsem ho vždycky popisovala jako ten Francouz se šišatou hlavou. A z toho vzniklo ozačení šišatej Francouz. A tak, když máma včera přišla s tím, že jí kolega v práci stáhnul nějakou francouzskou komedii s šišatym Francouzem (fakt se to vžilo, i když už si všichni pamatujeme, jak se jmenuje :D), hned jsem souhlasila s tím, že si ji pustíme.


It is always a bit scary.

24. august 2015 at 16:17 | Angelique. |  diary

Za svůj život jsem potkala už spoustu lidí z internetu. Člověk by řekl, že už si po tolika setkáních třeba zvyknu. Ale nezvyknu si. Když se mám s někým, koho znám jenom přes internet, potkat úplně poprvé, vždycky je to svým způsobem trochu děsivé. Léta na internetové škole na styl Harryho Pottera mě ale naučila, že opravdu není nutné věřit tomu, že na internetu jsou jenom samí úchylové. Jsem tam teď už hlavně kvůli těm lidem... protože ti lidé, co jsem poznala, jsou prostě skvělí. Ale jít na ten první sraz? Nejít se mnou nejlepší kamarádka, tak se tam asi ani nikdy nevykopu. Víte... já si ale myslím, že existuje pár způsobů, jak odlišit úchyla od člověka, jako jsem já, který se akorát rád seznamuje s lidmi i jinde, než ve škole nebo v práci. Internet je na seznamování skvělý místo. Hlavně takovéhle portály třeba fanouškovské nebo třeba právě blog. Za svůj blogový život jsem osobně poznala už 7 blogerů. Osmý přibyl dneska a v devátého doufám, protože já to Háčko moje zlatý prostě jednou potkám. Dneska jsem zrovna koukala na ceduli, že z Prahy jezdí vlak tam, kde bydlí, což je její věc, takže to tu psát nebudu :D Anyway.

Myslím si, že blog je tak trochu zárukou toho, že ten člověk, se kterým se máte potkat, není úchyl. První člověk z blogu, kterého jsem potkala naživo, byla Renesmee C., holčina, se kterou jsem pořád ve styku a je to jedna z mých nejbližších přátel. Známe se už x let, jezdím k ní na KVIFF a ona zas za mnou do Prahy. A ano, známe se z internetu. S tou to bylo ale trochu jiné, protože jsem ji poznala přes jinou holku, která sice měla blog, ale já ji poznala nezávisle na tom blogu. Bylo to trochu komplikované :D Ale ona ji už znala, takže bylo jasné, že to asi nebude žádný úchyl. Přeci jen to ale počítám do lidí, které jsem poznala díky blogu. Protože jsme se znaly už před tím, jen jsme o tom nevěděly. Docela vtipná historka, ale to bych tu byla až příliš dlouho.

Osobu, kterou z nám z blogu nejdéle, Siusen, jsem poprvé potkala až asi po pěti letech, co jsme se znaly a psaly si. Bylo to v Praze a potkaly jsme se na veřejném místě a byla tam i její máma :D Žádný 50 letý úchyl... proč by se tak snažil, aby se se mnou vydržel bavit tolik let a přijel až ze Slovenska, že. Asi o rok později jsem ji pak potkala podruhé, a zatím tedy bohužel naposledy, tentokrát v Bratislavě. S přátelstvími přes internet je to složité, mnohdy ten kontakt začne slábnout, což se bohužel stalo i s touhle holčinou, ale třeba ho zase někdy obnovíme. Nebudu tu psát o všech setkáních přes internet, na která došla, to bych tu byla asi ještě pozítří a za hodinu odcházím na running sushi. Vtipný ale je tenhle poslední rok. Myslím tím rozpětí jednoho roku, jakože 12 měsíců, nemyslím tím rok 2015. Ale během uplynulých 12 měsíců jsem totiž potkala celkem 4 blogerky a doufám, že se mi třeba poštěstí potkat i tu mojí modrovlasou. Potkala jsem Joann, která už sice na blogu není, ale v kontaktu jsme pořád. Potkala jsem Ajjinku, se kterou jsem šla do kina na Clouds of Sils Maria. Poprvé v životě jsem potkala kamarádku, se kterou se známe už haldu let, jen bydlí až příliš daleko, Adelle. S tou jsem byla na koncetně Eda Sheerana. A uvidíme se znovu 16. října, na což se hrozně těším :) A dneska? Dneska jsem potkala Rosie. A i přesto, že už jsem potkala desítky lidí z internetu. Tak pokaždé je to jiné a pokaždé mě to trochu děsí. Už si nemyslím, že by to mohli být úchylové :D Ale přeci jen...

Řeknu vám teda jednu věc. Když někdo tráví tolik času, dokonce i roky tím, že píše články na blogy, ať už o čemkoliv, o knížkách, celebritách, filmech, seriálech... tak prostě není nějaký 50 letý úchylný chlápek... Kdo by si s tím dělal takovou práci? :D Rada do života, nechoďte ven s klukama, co si vás jen tak přidají do přátel na facebooku a píšou si s váma půl dne a už vás někam zvou... Ale my na blogu? My jsme myslím celkem bezpečná parta. I když asi se i mezi námi najde nějaký ten úchyl :D Vezmete si třeba mě... kdybych byla úchyl, tak o sobě asi nevydržím 8 let tvrdit, že jsem holka z Prahy, která miluje filmy, seriály, knížky a blogování, jen abych se po osmi lety teda setkala s někym, koho můžu znásilnit :D Stejně tak lidé, kteří tráví svůj volný čas tím, že dělají úkoly do internetové školy nebo různé soutěže... to nejspíš nebudou dělat kvůli tomu, aby se s někým sešli a zabili ho. Taky je dobrý se nikdy nesejít s nikým na neveřejném místě. A než se s ním člověk sejde, tak si s ním psát nějakou dobu a znát třeba nějakou jeho sociální síť... to je taky dobrý ukazatel, který vám prozradí, jestli je daná osoba úchyl nebo ne. Já vím o lidech z netu mnohdy víc, než o lidech, které znám třeba ze školy... takže mi nedělá problém se s někým sejít. Sejít se s Rosie, to bylo něco, co jsem chtěla už hodně dlouho, protože přes internet jsme si myslím hodně sedly. She's my love, I would go anywhere with her. Už jsem s ní prošla hodně blogy a pořád jsme se nerozdělily. A to je upřímně ten nejhorší pocit, co člověk má, než se sejde s někým, s kým si přes internet hrozně rozumí...

Jde o to, že mám vždycky strašný strach, že si naživo vlastně nesednem. Že si nebudeme mít o čem povídat a že to bude hrozný trapas :D To se mi sice zatím nestalo, ale vždycky je možnost, že na to prostě dojde :D Ten blog, nebo i ten Harry Potter a různé věci, díky kterým se s lidmi na internetu poznáte, vás sice spojují, ale otázka je, do jaké míry. S Rosie jsme se dneska viděly jen asi půl hodiny, ale myslím, že to nebyla žádná katastrofa a že si budeme rozumět i naživo :D Viď, že budeme? :D Jenže než se s tím člověkem vážně potkáte, říkáte si... a o čem si budeme povídat? Co když to bude divný? Co když nebude o čem se bavit... Ale pak, když toho člověka třeba vidíte na nádraží, tak nemáte problém ho hned obejmout, i přesto, "že se neznáte". Protože se znáte. Mnohdy mnohem líp, než lidi, co osobně potkáváte každý den. V tom je kouzlo vztahů přes internet. A kouzlo toho se s těma lidma potom setkat. Takže se toho nebojte. Buďte opatrní, to rozhodně, vždycky může někde číhat nějaký úchyl... ale většinou to stojí za to;)

Já se můžu podepsat pod to, že Rosie, Ajjinka, Joann, Siusen, Renesmee C., Adelle, Marťa, Blair ani já úchylové nejsme :D Kdyby náhodou v tom seznamu někdo našel někoho, s kým by se třeba někdy sejít chtěl.

Problem solved. Let's deal with another one.

20. august 2015 at 13:24 | Angelique. |  diary

V poslední době jsem si začala plně uvědomovat to, co jsem dřív jako dítě vlastně řešit nemusela. To, že život je plnej věcí, které musíte řešit. Plný problémů, o které se musíte starat, plný něčeho, co nemůžete jen tak hodit za hlavu, ale musíte se s tím nějak poprat. Když jsem byla mladší, spoustu problémů za mě řešili rodiče, nebo jsem je víc přehlížela. Teď, když je mi 21, padá na mě tíha dospělosti. Ačkoliv stále ráda říkám, že jsem jen plnoletá a ne dospělá... protože se dospělou rozhodně necítím. Pořád si připadám jako dítě, hlavně občas. Pořád je první, komu zavolám, když se mi něco přihodí, moje máma... a možná to tak bude už napořád. Napořád ne, protože dřív nebo později už tu jedna z nás dvou nebude. A moje OCD stránka se bojí takový věci byť i jen psát, abych náhodou něco nepřivolala.

Bohužel stále zjišťuji, že problémy se kupí jeden za druhým. A jakmile jednu věc vyřeším, objeví se nějaký další. Člověk prostě nemá chvíli klid, vždycky se něco vynoří, něco, co zase musíte řešit. Možná, že to tak mám jenom já, ale přijde mi, že to tak prostě je... Jedno břemeno spadne a další se objeví. A já tak pořád cítím nějakou imaginární tíhu na svých ramenou, protože zkrátka POŘÁD MUSÍM NĚCO ŘEŠIT. Co se to stalo tátovi v Amsterdamu, mám neustále dojem, že to ze mě tak nějak furt neopadlo. Táta už je sice v pohodě, ale já jsem se ani pořádně nezlomila. Proč to beru jako něco špatného? Protože mi přijde, že to v sobě stále dusím, zapnula jsem autopilota a vypnula jsem emoce. Pořádně jsem to ze sebe nedostala, nevyřvala jsem se, zkrátka jsem každý den vstala a brala to tak, jak to je. Ale občas je dobré zalézt si někam do kouta, pobrečet si a dostat to ze sebe. Podobný stav jsem měla před těma pár lety, kdy zemřeli moji spolužáci. Dny tak nějak plynuly a já jsem je ani pořádně nevnímala. A teď už je táta konečně doma a věci se zdají být v pohodě... jenomže pak se zas objeví něco dalšího. Problémy v práci, něco dalšího doma, trable se strejdou, trable se školou. Pořád něco. Chtěla jsem prožít klidné tři týdny doma v Praze, po tom, co jsem pořád někde jezdila... Co místo toho mám? Dvě věci.

Tak prej, že jsem píča.

17. august 2015 at 0:49 | Angelique. |  diary

Jednou z mých nejhorších vlastností, které mám a které jsou podpořeny mojí introvertní povahou a jistými prvky obsedantně kompulzivní poruchy, která se u mě asi brzy rozjede naplno, je to, že všechno moc řeším. Něco se stane a já přemýšlím o tom, co jsem udělala špatně, jestli jsem mohla udělat něco jinak, jak to vlastně proběhlo, proč se stalo tohle, proč tamto, co s tím můžu dělat, nic? Tak výborně, ale řešit to budu další tři dny. Jsem ten typ člověka, kterej si před odesláním e-mailu nebo pohledu nebo delší smsky zprávu tak 5x přečte, než jí odešle, aby se ujistil, že v tom není nic, co by adresáta mohlo nějak urazit nebo co by mohlo vynít nevhodně. Bohužel v mluveném projevu nemůžu zkontrolovat a přepsat to, co jsem řekla. A tak jsem dneska dostala pokutu v autobuse neměla lístek. Pokuta je napsaná na 19:00, lístek mi přišel v 19:02, kdy jsem pořád ještě neměla v ruce ten papír od něj... ale ne, prostě se nesmiloval. Proč? Protože se prej neumím chovat, nebo co to kecal. Ale hlavně, že to budu řešit další tejden, co jsem mohla udělat jinak a proč se to všechno vůbec stalo. Ve chvílích, jako je tahle, mám sto chutí zalézt někam zdechnout do houští, bolí mě z toho hlava, ale nedokžu na ty věci nemyslet. Alespoň mě konečně pustily jiné vlezlé myšlenky, které jsem dneska měla a nemohla jsem se jich zbavit. Aspoň nějaká změna. Jak se to vlastně všechno přihodilo?

TAG: Odpovídej na otázky

16. august 2015 at 0:30 | Angelique. |  diary
Jelikož mám poslední dobou trochu krizi, co se námětů na články týče... respektive náměty i nechybí, spíš se mi to nechce psát :D Rozhodla jsem se, že vyplním po dlouhé době zase jeden TAG, na který mě nominovala blogerka Caroll♡. Já tyhle věci většinou nemám moc ráda, protože pak musím jmenovat někoho dalšího, aby ho vyplnil :D Ale tak snad to přežijete, nikoho nenutím, nikdo to nemusí dělat :D Ale ráda bych nominovala Rosie* a Vii, protože u těch dvou je možnost, že se mi na to i nevyserou :D O co jde? Odpovím na 10 otázek, které vymyslela Caroll♡, to až udělám, tak o sobě napíšu nějakých 11 faktů... a až to udělám, tak mám za úkol vymyslet vlastních 10 otázek, na které mají potom zase odpovědět lidi, které jsem vybrala... Vypotila jsem těch 10 otázek a docela to bolelo, ale nějaké jsem splácala :D Nejdřív ale odpovím na ty od Caroll♡:

1. Kdyby si mohla být na jeden den někým úplně jiným, koho (pro zvrhlíky co) by sis vybrala?
Nebudu zvrhlík a vyberu si osobu. Myslím, že kdybych si mohla vybrat někoho, kohokoliv jiného, kým bych mohla na den být, asi bych si vybrala buď Kristen Stewart, protože je to moje nejoblíbenější herečka a chtěla bych zažít jeden den v její kůži :D anebo svou nejlepší kamarádku... protože bych chtěla alespoň jednou v životě vidět svět jejíma očima, i přesto, že se známe celý život a myslím si, že se známe velmi dobře. Myslím, že by to musel být docela zajímavý zážitek. Ale myslím, že jsem se už naučila být smířená s tím, že jsem, kým jsem a nepotřebuju být někým jiným.

2. Dej link na písničku, která je v tvém momentálním playlistu nejvíce znásilňována tlačítkem replay.
Nejvíce znásilňovaná písnička na mém playlistu je aktuálně tato:


Naprosto mimo rámec toho, co normálně poslouchám, ale prostě jí žeru, co nadělám.

3. Smála ses někdy na ulici někomu, kdo vypadal jinak (čímkoliv) než ostatní? Popřípadě proč?
Asi tak milionkrát? Dělá to ze mě hrozného člověka? Možná tak trochu jo :D Ale občas to zkrátka nejde. Jedou jsme potkala takovou paní, která byla celá oblečená v tyrkysové. Měla takové i boty, i sluneční brejle, i kabelku, i nehty, každý detail. A všechno to mělo stejný odstín. Je každého věc, co nosí, ale to se zkrátka nedalo nesmát... Jednou jsem potkala v metru Bílou paní. Já se omlouvám, ale když potkáte v metru člověka převlečeného za Bílou paní, tak se taky nedokážete nesmát. A když jsem potkala v metru tak 16 letého kluka převlečeného jako My Little Pony, bylo toho na mě taky celkem dost. Smích je zdravý, prodlužuje život, nikoho neodsuzuju, jen někdy některé věci působí vtipně a člověk se zkrátka neovládne.


Češi jsou xenofobní? Hm... tak jo.

14. august 2015 at 22:36 | Angelique. |  articles

Můj táta rád říká, když se rozčiluju nad hloupostí lidstva (např. když v Rusku ničí jídlo z ciziny, které se i přes embargo dostalo do země... a konzumace takového jídla bud trestním činem...), že nesmím nikdy zapomenout na to, že průměrné IQ je 100. Což znamená, že stejná část populace, která má nad 100, má i pod 100. A i ti mají volební právo. Můj táta je v tomhle trochu radikál. Ne, že bych s ním nesouhlasila, většinou. On má IQ asi 150, takže on lidskou hloupost snáší ještě hůř, než já, která jsem rozhodně hloupější, než on. Je hnusné mluvit o lidské hlouposti, jenže řekněme si to narovinu. Nežijeme ve světě plném jednorožců a duh, je zkrátka spousta lidí, kteří rozumu moc nepobrali. A samozřejmě to není jejich chyba a nemůžou za to. Jen pak občas trpím, když slyším různé věci. A možná ještě horší možnost nastává, když je někdo inteligentní, ale přitom naprostej kretén (= většina politiků, když teda zrovna platí, že jsou inteligentní). A pak také ještě spousta lidí ve sdělovacích prostředcích. Není to tak dlouho, co mi došlo, že s našima médiama to jde do věčnejch lovišť. Většinu "svobodných" novin vlastní Babiš, u nás doma zvaný "Makrela"... a zprávy? Ze zpráv na Nově je černá kronika a červená knihovna v jednom, na kterou se nedá koukat. Na zprávy na Primě jsem nikdy nekoukala, ale prý to taky není žádná sláva... a ČT? Slavná Česká televize nám dodává každý den naprosto stejné informace a naprosto zbytečné informace. Když se něco děje, řeší se to každý den ve zprávách, i když nikdo neví nic jiného. Každý den nám poví o tom, že je horko, jakobychom si nevšimli i bez nich, že? A hlavně nám každý den poví o tom, jaké problémy dělají uprchlíci a jak je my, Češi, tady nechceme.

Já jsem se k tomuhle tématu vůbec nechtěla vyjadřovat. Protože moje názory by mohly být považovány za značně radikální z pohledu tzv. "sluníčkářů". A o to jsem rozhodně nestála. Ale vzhledem k tomu, že na tenhle blog stejně většinou dorazí jen lidé, které relativně dobře znám a myslím si, že mě nebudou odsuzovat, rozhodla jsem se k tématu vyjádřit. Vlastně mě k tomu donutilo trochu to, jak se tu máma dneska rozčilovala. Moje mamka je totiž tak trochu jako já. Respektive spíš já jsem tak trochu jako moje mamka. Protože se rozčilujeme nad věcma, se kterýma nemůžeme vůbec nic udělat. To je holt jedna z našich míň užitečných vlastností. Co naděláš. Nic. Jde o to, že všichni hrozně tvrdí, jací jsou Češi strašní xenofobové. Ano, v populaci České republiky je spousta ukrajinců, halda vietnamců a spousta dalších imigrantů, ale jsme strašliví xenofobové. Já osobně nemám nic proti tomu, že sem přijede nějaká parta cizinců z válečný oblasti... Neříkám, že jsem z toho nadšená, ale tak, lidi si mají pomáhat, jasný... Je válka, lidé před válkou utíkali již mnohokrát v historii. Sice si myslím, že by bylo užitečnější jim pomáhat v jejich zemích a ne se snažit regulovat jejich příliv do Evropy, ale to já holt neovlivním. Přijde mi ale naprosto nesmyslný, mít na tohle nějaký kvóty. Protože oni stejně nechtěj do Český republiky, tak proč je sem vozit? To bysme je museli mít pod zámkem nadosmrti, aby tu zůstali. Ve chvíli, kdy stráví nějaký čas v té povinné karanténě a budou propuštěni, kolik z nich si podá žádost o azil u nás? Nějací možná ano, ale ostatní stejně furt budou chtít jít do Německa nebo dál. Policajti pořád chytají nějaké uprchlíky a vozí je někam do toho tábora nebo kam... a já si říkám, proč je chytají? Chtějí do Německa, tak ať jdou. Serte na kvóty. Amerika nám bude radit v tom, jak se s tímhle vypořádat a budou o těch, kteří uprchlíky ve své zemi nechtějí, osočovat z toho, že jsou xenofobní. Ale k nim žádní nejedou, ti si můžou kecat.


Co člověk musí udělat proto, aby se dostal mezi výběr blog.cz?

7. august 2015 at 18:06 | Angelique. |  diary

Asi je to nějaké kouzlo.
Myslím, že každý z nás, blogerů, sem tam klikne na články, které blog.cz doporučuje na své hlavní stránce. A mě vždycky zajímalo, co člověk musí udělat proto, aby se tam dostal. Ne proto, že bych tam snad s nějakým článkem chtěla být, jen... mě to zkrátka zajímalo. A čím častěji prohlížím články, které se na hlavní stránce objeví, tím víc nechápu, co člověk musí doopravdy udělat. Ale vážně, jak ty články vybírají? To vážně netuším. Proč to tolik nechápu? No... pravděpodobně proto, že ty články jsou dosti nevyrovnané.

Vždycky jsem si myslela, dřív, když jsem na ty články ještě moc neklikala, že ty články musí být skutečně něčím výjimečné. Skvěle napsané, plné vtipu a duchaplnosti nebo být nějakým způsobem originální. A ano, sem tam na to dojde. Sem tam se tam objeví článek, který je skutečně zajímavý a dokáže něčím zaujmout, ale v poslední době mi spíš přijde, že jsou horší a horší. Nechci nikoho urazit, ale často jsou tam články na témata, která mi vůbec nepřijdou zajímavá. A když mi náhodou přijdou zajímavá, kliknu na něj a zjistím, že je hrozně krátký, nezajímavý a vůbec nic mi jeho přečtení nedá. Spíš mi vezme pár minut drahocenného času. Jsem zlá? Ano, jsem. Ale jsem zkrátka upřímná. Články, které se v poslední době objevují na hlavní stránce jsou nezajímavé, krátké, nudné, na divná témata a vůbec ničím mě nedokážou zaujmout. Některé mi rovnou připadají až stupidní. To je samozřejmě, stejně jako všechno, otázka názoru. Jen jsem si vždycky myslela, že na to, aby se váš článek dostal na úvodní stranu mezi doporučené, by měl alespoň vypadat, že vám zabral víc, než dvě minuty času, ve které jste vyblili do adminu první věc, která vás zrovna napadla. Ano, stejně jako všechno, i tento můj názor patří mezi všechny ostatní názory. Je subjektivní. Někomu se možná ty články, které jsou na úvodce v doporučených, líbí a přijdou jim skvělé. Já si to ale nemyslím.

Samozřejmě teda nemluvím úplně o všech článcích. Sem tam se tam objeví nějaký zajímavý článek, který mě skutečně zaujme. Realita je ovšem taková, že ty nejzajímavější články jsou většinou na blozích, které nepatří mezi nejčtenější, nejslavnější, nejpropagovanější a nejnavštěvovanější. Nejlepší články většinou píšou takoví blogeři, kterým je úplně jedno, jestli jsou slavní, nebo ne. Píšou a připravují články, protože jim to činí radost a těší je to. Blogery, o kterých píšu tenhle článek, možná sice baví ty články psát, ale nestojí to za to. Nemají duši, nemají nápad, mnohdy nedávají smysl... alespoň mně teda ne. Jak se článek o dvou krátkých odstavcích vůbec může dát považovat za článek? Nepovažuju sama sebe za někoho, kdo by si zasloužil být někde propagován a totálně o to nestojím :D Já si vesele blogařím a je mi to úplně u prdele. Jsem ráda, že to čte těch pár lidí, které mám ráda a které zajímá to, co píšu... ale fakt by mě hrozně zajímalo, kdo vybírá ty články, které běhají na hlavní stránce. Protože mně nijak výjimečné nepřijdou. Většina z nich. Alespoň poslední dobou.

Jezte si co chcete, ale mně s tím dejte pokoj.

5. august 2015 at 1:25 | Angelique. |  articles

This is actually the best animation ever. Čím déle na ní koukáte, tím vtipnější je :D Když jsem na ní včera narazila u kamarádky na facebooku, málem jsem umřela smíchy. Ale o tom rozhodně psát nechci. Dneska mám takovou přemýšlecí náladu, ale zároveň se mi hrozně nechtělo do žádného článku. Pak jsem si projížděla v rozepsaných to, co jsem začala psát a nikdy nedopsala a narazila jsem tam na jednu dost nehezkou reakci na článek jedné osoby, která udávala ve svém článku několik důvodů, proč je špatné pít mléko. Trochu mi ten článek připomněl toho francouzského spisovatele, který se mi snažil v rozhovoru tvrdit, že vlastně nepotřebujeme jíst a že je to vše pouze potravinářská lobby (více zde). Rozhodla jsem se tedy, že na tenle článek, který už nemá cenu zveřejňovat, tak nějak navážu a konečně se vyjádřím k něčemu, k čemu se chci vyjádřit už hrozně, hrozně dlouho, ale nikdy jsem se k tomu pořádně nedostala. A tím tématem je vegetariánství, a možná i víc, než na to, se zaměřím na veganství, které mi připadá, že se aktuálně dostává hrozně do módy. Podobně, jako pránické stravování... Whatever.

Kde začít. Nejdřív bych chtěla říct, že nemám nic proti vegetariánům nebo veganům jako takovým. Ať si každý jí či nejí co chce, je to jeho volba. Nechcete jíst maso? Nejezte ho, do toho vám nikdo nemůže kecat. Nechcete jíst ani jiné produkty získané od zvířat? Nejezte je, mně je to fuk. Co mi ale není fuk, když narazím na někoho, kdo mi začne hustit do hlavy moudra o tom, jak je špatné jíst maso, že maso je vražda a že bych se za sebe měla stydět, protože jím maso, a tak dále. Nevadí mi samotná existence vegetariánů, veganů, a všeho možného dalšího, takoví ti, co jí jen to, co spadne, ti nevím, jak se přesně jmenují. (A o vegetariánech a veganech si dokonce ani nemyslím, že jsou magoři, narozdíl od breathariánů...) Ti, co jí jen to, co spadne... ti mi už trochu šiblí připadají. Pamatuju si na hlášku jedné holčiny, se kterou jsem chodila na jógu: "No... když ta kráva umře, tak taky... tak nějak... padne." Tím mě rozsekala, smála jsem se asi 5 minut v kuse :D Nemístný vtip, já vím. Takže abych to nějak shrnula, vadí mi lidi, co mi to cpou, jako tu jedinou správnou možnost, kterou by se mělo mé stravování ubírat. Když mi dáma v obchodě řekla, že nejsme přece telata, abysme pili kravské mléko, musela jsem se smát té formulaci. Když mi začala tvrdit, že v kravském mléce vlastně vůbec vápník není, že si to jen vymýšlejí, abychom ho pili... smála jsem se ještě víc, tentokrát tomu, jak moc je možné někoho oblbnout a zmanipulovat. Vlastně z toho rozhovoru vyplynulo, že vápník vlastně ani nepotřebujeme... chudáci její děti.

To je druhá věc. Hrozně mě štvou lidi, kteří vyznávají tenhle způsob života... a cpou to dětem od narození. Zaprvé, děti ke správnému vývoji potřebují spoustu živin, které maso obsahuje. A ano, dá se to nahradit, ale nikdo už nezaručí, že to dokážete nahradit správně. Problém totiž je, že spousta vegetariánů se nestravuje správně vegetariánsky. Oni už se s tím jsou schopni popasovat tak nějak jakš takš, protože jejich vývoj je u konce, ale správný vývoj dítěte je důležitý a správná strava v tomhle ohledu jednou z nejdůležitějších věcí. Maso JE zdrojem bíkovin a mnoha minerálních látek. JE. Na tom nikdo nic nezmění, to je vědecky dokázané, potvrzené, zkrátka ano. Ať se takoví ti zarytí vegani třeba staví na hlavu a tvrdí, že je to lež... Zadruhé si myslím, že být vegetariánem nebo veganem, je něco, co by měla být každého volba. Ale chápu, že pro vegany a vegetariány může být těžké dítěti dávat maso vzhledem k jejich přesvědčení. I tak s tím ale nesouhlasím. Prostě... dávejte si ale sakra majzla na to, jestli mu místo toho dáváte něco pořádného.

Já nejsem žádný velký masožravec. Dva týdny v Římě a neměla jsem jediný kus masa, když nepočítám trochu prosciutta cruda na pizze. A to ani není "maso" maso. Prostě flákota. Nejím třeba králíka, od doby, co jsem viděla strejdu stahovat ho z kůže. Navíc jsou roztomilí a tak vůbec... :D Ani mi to nechutná. Nejím moc vepřové, protože mi nechutná, ne proto, že jsou pašíci roztomilí anebo proto, že maso je vražda. Mám ráda kuře, to bych mohla jíst dost často. A mám ráda hovězí, ale taky jak kdy. Nepotřebuju mít maso každý den, ale zároveň si sem tam ráda dám biftek. Nejím skoro žádné uzeniny, protože mi nechutnají... ne proto, že maso je vražda. Nedávno jsem jela autobusem domů a na jedné ze zdí jsem viděla nastříkaný nápis, který říkal něco jako: "Všichi přestaňte jíst maso! Maso je vražda!" Bylo to kratší, ale už si na to nevzpomínám přesně, v podstatě to říkalo tohle. A já jsem se nad tím musela zamyslet, protože to bych nebyla já, abych se nad tím nezamyslela. To, že jsou mezi námi vegetariáni a vegani, na tom nevidím nic špatného. Je to jejich rozhodnutí / vaše rozhodnutí, nevím, jestli mezi čtenáři nějací nejsou... Ale... ten nátlak, který na mě sem tam vyvine okolí... mě nutí podotknout jednu důležitou věc. A teď tedy spíš směřovanou na vegany, tedy na ty, kteří odmítají i veškeré živočišné produkty, včetně medu, což jsem nikdy moc nepochopila a byla bych celkem ráda, kdyby mi to nějaký vegan osvětlil. Ta věc, kterou chci podotknout možná vyzní trochu hnusně... ale pro ty agresivní, kteří hlásají svou pravdu a chtějí, aby byli všichni vegani, mám jednu otázku: Kdyby všichni lidé přestali jíst maso, kdyby se stali vegany a přestali jíst i živočišné výrobky jako třeba mléko... k čemu by to bylo? Připadá mi to jako poměrně jednoduchá rovnice. Kdyby nikdo nekupoval maso, kdyby nikdo nekupoval ani žádné jiné živočišné výrobky... zvířata by rázem přestala být užitečná. Lidé, co mají farmy, co pěstují dobytek nebo drůbež... by přestali pěstovat dobytek a drůbež, protože už by to nemělo žádný smysl. Nevyplývá z toho, že by to ve výsledku bylo ještě horší? Protože by nebyl důvod, aby se rodily další krávy, další prasata, další kuřata... Kdyby lidé v dobách minulých nejedli maso, vůbec bysme neznali něco jako je kráva, prase domácí... Vyhynuli by. Nikdo by totiž neměl sebemenší důvod je chovat. Nemyslím si, že je kráva zrovna ideální mazlíček. A kdyby náhodou přeci jen... vypustili bychom je do volné přírody? Přemnožily by se, jak králící v Austrálii, pokud by nepošly na nějaké nemoce, před kterými jsou na statcích a velkochovech relativně chráněni.

Že jíst maso je kruté? Že nemají dobrý život? Jenže je klidně možné, že kdyby všichni přestali jíst maso a jíst či využívat další živočišné produkty, neměli by žádný život. Zkuste se nad tím zamyslet, než zas začnete někomu cpát, že je vrah, když si koupí kuřecí prsa v obchodě. Já vás nenutím jíst maso. Tak vy mě nenuťte ho nejíst. Děkuji pěkně.

Layout no. 4

2. august 2015 at 15:25 | Angelique. |  past layouts
imagebam.com
Od: 10. března 2015
Do: 2. srpna 2015

Půlka prázdnin skoro v krdeli, to je hrozný :D Teda ne moje půlka, ale středoškolská půlka. Já mám prázdniny vlastně až do začátku října, když nepočítám ty dvě zkoušky, ze kterých se asi zblázním. Jinak ano, jak jste správně pochopili, jsem zpátky, a ano, jak jste si možná domysleli, starý design už mě štval a já se rozhodla, že udělám nový. Stejně tak se chystám udělat nový i na blog o KStew a rozhodně se nechystám udělat nový na můj třetí blog, protože na to jsem moc líná a ten, co tam je, je tam chvíli :D Ano, mám tři blogy. A ano, je mi 21. A ano, nestíhám to ani náhodou, protože překvapivě i mám nějaký ten sociální život :D Myslím, že mezi blogaři mě nikdo soudit nebude :D Ale o tom jsem psát nechtěla. Ten předchozí žluto-bílo-modrý design tady byl už hodně dlouho, zjistila jsem dneska, že už od 10. března... a už mě zkrátka začal štvát :D Je mi to líto, ale je to tak... Už mě nebavil, přestože jsem ho měla ráda, a tak jsem se rozhodla vytvořit nový, který byl původně hrozně barevný, ale když jsem chtěla jako úpravu zkusit nějakej efekt, naskočil mi tam černobílý... a mnohem víc se mi to líbilo tak, jak to je teď... V záhlaví můžete tentokrát vidět hodně citátů, o hudbě, o psaní, pár z Doctora Who, je tam zkrátka spousta věcí v jednom. Možná, že až mě tenhle začne štvát, vyměním ho za ten barevný, abych ho alespoň nějak využila :D Doufám, že se vám líbí, mně se líbí :D

Použité citáty:
  • "If I don't write to empty my mind, I go mad." = "Kdybych nepsal, abych si pročistil mysl, zblázním se." - Lord Byron
  • "You like to write. It's the single most important quality for someone who wants to be a writer. But not in itself enough." = "Rád píšeš. To je zkrátka tou nejdůležitější kvalitou u někoho, kdo chce být spisovatel. Ale sama o sobě nestačí." - Haruki Murakami
  • "If you write to impress it will always be bad, but if you write to express it will be good." = "Jestli píšeš, abys zaujal, bude to vždycky špatné, ale jestli píšeš, abys něco vyjádřil, bude to dobré." - Thorton Wilder
  • "We're all stories in the end. Just make it a good one, eh?" = "Všichni jsme nakonec jen příběhem. Tak ať stojí za to, hm?"
  • "Music is the strongest form of magic." = "Hudba je tou nejsilnější formou magie." - Marilyn Manson
  • "Music expresses that which cannot be said and on which it is impossible to be silent." = "Hudba vyjadřuje to, co nemůže být řečeno a zároveň to, u čeho je nemožné zůstat zticha."
  • "One good thing about music, when it hits you, you feel no pain." = "Jedna dobrá věc na hudbě, když tě zasáhne, necítíš žádnou bolest." - Bob Marley
  • "Waiting to be someone else is a waste of who you are." = "Čekání na to být někým jiným je plýtvání toho, kým jsi." - Kurt Cobain (Tohle je jeden z mých nejoblíbenějších citátů... štve mě, že teď ho bude mít půlka republiky, protože se objevilo v H&M na jednom tričku nové kolekce... :D)
  • "Don't be lasagna." - "Nebuď lasagna." .... tohle je citát z 8. série Doctora Who.. já bych to nekomentovala, moje oblíbená hláška :D
  • "Don't blink. Don't even blink. Blink and you're dead." - "Nemrkej. Ani nemrkni. Mrkneš a je po tobě."
"Demons run when a good man goes to war
Night will fall and drown the sun
When a good man goes to war

Friendship dies and true love lies
Night will fall and the dark will rise
When a good man goes to war

Demons run, but count the cost
The battle's won, but the child is lost"
=
Démoni prchají,
když dobrý muž jde do války.
Noc padne a slunce utopí,
když dobrý muž jde do války.
Přátelství umírá a pravá láska vytrvá,
noc nastane a temnota povstane,
když dobrý muž jde do války.
Démoni prchají, ale ne nadarmo,
bitva je vyhrána, ale dítě ztraceno.
* * *

A to už by o designu asi stačilo :D
Zatím se mějte co nejlépe, já se ozvu s dalším článkem snad brzy.