na Blog.cz

Zítra odjíždím na víkend do Jižních Čech. Rodiče už tam pár dní jsou a protože tam jedou i známí, svezu se s nima. Je to místo, kde jsem nebyla několik let, ale na které mám jedny z těch nejhezčích vzpomínek z rodinných dovolených. Lidé pořád mluví o tom, jak milují Londýn, Paříž, Barcelonu... a já samozřejmě taky. Ale ačkoliv nejsem nějaký extrémní případ národně smýšlícího člověka, nebojím se říct, že miluju Prahu a že miluju určitá místa v České republice, jako třeba Jižní Čechy. A vzhledem k tomu, že budu dva dny pryč, rozhodla jsem se, že tuto příležitost využiju k něčemu, co plánuju už docela dlouho. A to dvoudenní "bez internetovou" výzvu. V běžném životě k tomu ale není příliš příležitost, protože internet je pro lidi v dnešní době skoro jako další končetina. Bez něj si skoro ani nedojdeme na záchod... Ano, to trochu přeháním, ale zkrátka se stal důležitou součástí běžného života, i když si člověk třeba jen vyhledává spoje MHD nebo co dávají v kině, stejně se připojí. Pro mě je pak internet každodenní záležitostí, zaprvé kvůli škole, zadruhé kvůli práci, zatřetí kvůli tomu, že vedu blogy, které jsem zvyklá vést nějakým způsobem... a to znamená, že když se zadaří, napíšu alespoň jeden článek za den. Tím tedy teď mluvím o blogu o KStew. Teď, když jedu pryč, rozhodla jsem se, že nejen, že nebudu mít s sebou internet, ale na mobilu si vypnu data, tudíž nebudu mít přístup k internetu.

Proč? Jsem dítě generace, ve které jsou technologie jednou z nejdůležitějších věcí. Jsem dítě, které zažilo začátky Facebooku, Twitteru, Instagramu a dalších sociálních sítí, začátky užívání mobilů, vzniku chytrých telefonů. Pokud někdy budu mít nějaká vnoučata, budu jim vyprávět, jo to za mých mladých let ještě ani Facebook nebyl. Ale jakkoliv jsou technologie pro naši společnost důležité a život zachraňující a tak vůbec, vidím i druhou stranu mince. Protože všechno má druhou stranu mince. Nechci tímhle článkem nějak říkat, že technologie jsou špatné nebo tak něco. Jen tím chci říct, že lidé kvůli internetu často zapomínají jen tak vyjít ven a zhluboka se nadechnout. A vzhledem k tomu, že jedu na místo, které miluju, na kterém jsem trávila dny na procházkách, na kole, na golfu, v přírodě, na houbách, na borůvkách... bez internetu, když jsem byla malá. Chci si to zopakovat i tento víkend. Takže zítra momentem, kdy se probudím, vypínám data, vypínám wifi a odpojuju se od všech sociálních sítí a od všeho, k čemu potřebuji internet a budu si víkend užívat bez něj. Možné je, že to poruším hned ráno, možná večer, možná vůbec. Ale chci to alespoň zkusit. A potom vám o tom možná něco napíšu :D Pokud tedy neselžu hned zítra ráno, což se snad nestane. Je to výzva, protože já to přiznám, jsem na Internetu závislá. Ne, jako na drogách, ale k životu ho zkrátka potřebuju. Dva dny ale nejsou nic. Dva dny bez internetu se dají přežít bez mrknutí oka, pokud nemusíte zrovna psát esej do školy. Ukáže se na tom moje odhodlání a také se na tom ukáže, jak moc závislá na netu vlastně jsem.

Takže já se zatím odpojuji.

A mějte se tu famfárově.

Jsem tak naštvaná. Chtěla jsem psát články do hudební výzvy, chtěla jsem psát o letošním létě... ale místo toho píšu tenhle článek, ze života, kvůli něčemu, co se stalo. A co mě nutí mlátit hlavou o zeď a pořádně si po dlouhý době zase zařvat. Chodila jsem tu po pokoji kolem dokola a křičela všechny nadávky, který mě zrovna v tu chvíli napadly. Český, anglický, italský, španělský... Hlavně anglický, protože když jsem nasraná a povídám si sama se sebou, dost často si povídám anglicky. Proč? Ani nevím. Asi jen jeden z důvodů, proč jsem magor. Ale o tom až jindy. O tom mám ostatně taky rozepsaný článek. Ale popojedem. Co je důvodem mé neskutečné nasranosti? Bohužel odpověď zní, že můj vlastní bratr. Říká se, že v každé rodině je něco. V každé rodině je nějaká černá ovce nebo někdo, kdo dělá průsery, problémy a tak podobně. Vždycky jsem si myslela, že v naší rodině je to bratr mojí mamky. Očividně se ale ten můj taky poved. Je to můj brácha a miluju ho, samozřejmě, ale dneska mě vážně solidně nasral. Vlastně už včera, ale to jsem ještě nějak přešla. Dneska tomu ale dal fakt korunu.

Můj brácha byl vždycky trochu kvítko. Když byl malej, tak spad z autobusu na hlavu, asi je to kvůli tomu. Anebo je prostě jenom debil, to nevím. Měl svoje punkový období, kdy třeba párkrát nepřišel domů, aniž by to někomu řek, sem tam mi zmizely nějaký peníze, poslouchal hlasitou hudbu a bylo mu jedno, že lidi okolo jí poslouchat nechtěj. Taky dost chlastal, ale tak... kterej 16 letej kluk ne? Málokterej. Můj brácha patřil k těm, kteří vážně s alkoholem nečekali do plnoletosti. Já jakkoliv nemám ráda alkohol teď, tak jako mladší jsem taky pila. Poprvé jsem se opila zelenou, když mi bylo 14, takže v tomhle ohledu fakt nemám co kecat. Jenomže můj brácha z toho bohužel nevyrost. Naopak. Je to ještě horší. Jedinou jeho zábavou je chodit do hospody. Je nezaměstnanej, dálkově studuje učňák, je mu 26 a nemůže sehnat práci. Chodí akorát do hospody. A žije z peněz mých rodičů. Fajn, to sice nechápu, jak se s tím dokáže smířit, že je na nich závislej. Asi je to prostě pohodlný. Já jsem na nich samozřejmě stále taky závislá finančně, protože studuju a bydlím u nich, ale aspoň mám nějakou brigádu. O co jde? O peníze. Jak jinak.

Zase jeden z těch dnů, kdy večer sedím doma a přemýšlím nad vším možným. A kdy jsem smutná, i když vlastně nemám žádný důvod k tomu, abych smutná byla. Jenomže já jsem nikdy nepatřila k lidem, kteří by se vyznačovali tím, že neustále vnáší ostatním do života optimismus. Vlastně si skoro ani nepamatuju, kdy naposledy jsem se cítila být šťastná. Nemyslím takové ty krátkodobé pocity štěstí, já si užívám některé věci, které se dějí v mém životě... Ale kdy naposledy jsem byla šťastná nějaký delší časový úsek. Možná, když jsem ještě chodila na základku. Nebo jako úplně malé dítě. Možná taky na nižším gymplu. Od patnácti se to ale začlo tak nějak srát. Ne, že bych se vyloženě utápěla v depresích nebo něco, ale měla jsem své momenty, kdy jsem si připadala zbytečná, odporná, k ničemu, smutná, že nevím, co se životem. A tak vůbec. Nejhorší na tom je, že si takhle připadám občas pořád. Jako někdo, kdo má v hlavě dotálně naděláno a kdo i přesto, že studuje vysokou školu, vlastně netuší, co bude dělat, až ji dostuduje. Pokud ji dostuduje.

Postoupila jsem do druhého ročníku. Chystám se jít na druhý obor. Začínám další, nové období života. A měla bych být šťastná, že jsem něčeho, co jsem chtěla, dosáhla. A ano, vlastně jsem chvíli byla. Ale dneska? Dneska jen musím myslet na to, kolik toho ještě budu řešit, než začne škola, abych vůbec ten druhý obor začala. A je mi z toho tak akorát špatně. Nemám z toho radost, nejsem z toho šťastná, je mi ze všech těch starostí, stresu a všeho psychicky i fyzicky zle. V pondělí a v úterý jsem dělala zkoušky, které měly rozhodnout o mojí budoucnosti na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Filda je místo, které mi po roce mizérie na VŠE přineslo do života nějaké to světlo. Kdybych z toho místa musela předčasně odejít, bylo by to těžké. Hodně těžké. Ale život je těžkej, měla bych se s tím konečně smířit. A taky bych se možná mohla konečně smířit s tím, že se lidi neustále točí v kruhu a neustále opakují ty stejné chyby, nebo se jim neustále dějí ty samé věci, kterých se prostě nedokážou zbavit, protože to buď nejde a nebo nejsou ochotní s tím něco dělat.

Nedávno jsem na youtube viděla jedno video, které mě donutilo napsat tenhle článek. Tedy spíš mě k tomu inspirovalo. Víte, sleduji na youtube Rose Ellen Dix a Rosie, což jsou dvě hrozně prdlé holky, které se relativně nedávno vzaly a natáčí společně videa na youtube. Jejich videa jsou k popukání, rozhodně doporučuju, ale o tom mluvit nechci. Viděla jsem coming out video Rosie, která není homosexuální, ale bisexuální, kde právě mluví o bisexualitě a o tom, jak s tím vyšla ven a tak. A došlo mi, že v mnoha ohledech to mají lidé, kteří jsou skutečnými bisexuály, mnohdy složitější, než homosexuálové. Především v tom, jak je lidé berou. Lidé obecně totiž moc nepřijímají fakt, že by někdo mohl být na obojí. Jak na holky tak na kluky. Prostě buď jedno, nebo druhé. Ve skutečnosti ale bisexuály přitahují jak ženy tak muži, naprosto rovnocenně. Takový ten skutečně pravý bisexuál nedělá rozdíl mezi mužem a ženou. Přitahuje je obojí naprosto stejně, jak po fyzické, tak po emocionální stránce, zkrátka v tom není rozdíl.

Problém je ale v tom přístupu, o kterém právě mluvila i Rosie ve svém videu. Když člověk přijde s přítelem nebo přítelkyní stejného pohlaví, jako je dotyčný člověk, lidé ho berou jako homosexuála. Když přijde s osobou opačného pohlaví, je brán jako heterosexuál. Jenomže na tom zkrátka nesejde. Žena může být s mužem a je pořád bisexuálka, stejně tak, když je zrovna se ženou, není z ní najednou lesba, je stále bisexuálka. Nic se nezměnilo. Tohle mě třeba hrozně štve i u lidí, které znám. Třeba u jedné mé kamarádky, která paradoxně aktuálně koketuje s tím, že je buď bi a nebo asexuální. Přišla ke mně úplně nadšená a povídá: "Kristen Stewart je lesba!" A já jenom... zaprvé, nevíš jestli s tou holkou fakt chodí a zadruhé měla 2 dlouhodobý vztahy s muži a nějakou dobu chodila s dalšíma dvěma... ano, možná teď chodí s holkou, ale to z ní přece nedělá lesbu. Zaprvé, ona svou sexualitu nehodlá definovat, zadruhé je pravděpodobně bisexuálka nebo si zkrátka užívá. Až zas začne chodit s chlapem, přijde ke mně tahle kámoška s tím, že "už je zas hetero?" Vždyť to je naprostej nonsence. A přesně tohle jistě zažívá mnoho bisexuálů. Proč?

It's just sad. Víte, stejně jako mnoho dalších lidí, i já jsem sledovala dění kolem letošního předávání Video Music Awards. Ne, že bych se přímo dívala, ale projela jsem nějaké ty články. A když jsem stála na autobusové zastávce a na přehrávači mi naskočila píseň Jolene od Miley Cyrus, musela jsem si nad tím vším povzdechnout. Kdy přesně přestalo jít na moderní hudební scéně o hudbu a začalo jít o to, jak moc interpret vrtí zadkem a jak moc je svlečenej? Teď konkrétně samozřejmě narážím na popovou scénu a na rapovou scénu. A převážně tedy na ženský v hudebním průmyslu. A ano, konkrétně chci mluvit o konkrétních osobách :D Ale myslím, že se to dá pojmout i globálně. Jsem aktuální moderní hudební scénou skutečně velmi zklamaná a vůbec nevím, co si o tom, že nejvíc mladí lidé poslouchají právě tu, o které chci mluvit, myslet. Je mi z toho tak trochu mdlo, abych pravdu řekla. Tohle mají být lidé, ze kterých si děcka mají brát příklad? A hlavně... tohle má být jako hudba?

Krásným příkladem je právě zmiňovaná Miley Cyrus. Začínala jako Disney hvězdička a nyní je z ní... no... já ani nevím, co je to za styl, to, co ona dělá v "hudbě". Každopádně je z ní někdo, kdo si to prakticky dělá přímo na jevišti a kdyby to nebylo trestný, tak nejspíš chodí po USA klidně nahá. To, co si oblíká, je mi u prdele, je to její věc. To, že se mi to nelíbí, je zase moje věc. Smutné mi na tom přijde to, že mi nikdy nepřišlo, že by byla třeba blbá... taky si nemyslím, že by neuměla zpívat. Naopak, myslím si, že Miley Cyrus se opravdu narodila s nějakým tím talentem. Bohužel ale musím říct, že tenhle talent byl zmařen. Nevím čím se to stalo, jestli tlakem společnosti nebo zkrátka tím, že jí šiblo... Protože například tohle... to už není o hudbě. To je o tom, že lidi 5 minut čumí na její ksicht, jak je omatlaná vším možným a mně to upřímně připadá dost nechutné. Ale především ta písnička stojí za hovno, ani bych to nenazvala písničkou... Tenhle tak zvaný song strávil nejspíš hodně času ve studiu, kde na něj nahodili asi veškerý elektronický efekty a vzniklo z toho něco, co mi připadá naprosto beze smyslu a nedá se to vydržet poslouchat :D Peace, motherfuckers. Do it! Okeeeeeeej.... Myslím, že její myšlenky o míru a lásce by se daly šířit i jiným způsobem... Kdo chce číst mé kecy dál, tak pokračování v celém článku :D