October 2015

Filmy, které podle Andělíny stojí za to vidět - část 3: Deset komedií

29. october 2015 at 19:56 | Angelique.

Po dlouhé době mám pro vás další díl ze série Filmy, které podle Andělíny stojí za to vidět, kterou jsem se rozhodla začít někdy vloni o Vánocích, ale jak už to tak se mnou bývá, nevydrželo mi to příliš dlouho. Napsala jsem dva díly a pak jsem několik z nich rozepsala a nikdy nedopsala. Původně jsem chtěla nejdřív konečně dopsat část s deseti filmy natočenými před rokem 1980, ale nakonec mi to nějak nešlo od ruky, a tak jsem se rozhodla napsat část s deseti komediemi. Když jsem si vypisovala seznam filmů, které chci do této kategorie zahrnout, bylo to hrozně jednoduché. Okamžitě jsem věděla, o kterých filmech chci psát a o kterých nechci, protože buď jsem o nich už psala anebo o nich budu psát v některé z jiných kategorií. Takhle jsem vynechala jeden z nejnovějších filmů KStew, protože ten bude spadat do článku Deset filmů s Kristen Stewart. Mimochodem, jestli je tu někdo fanoušek, tak KStew bude nejspíš v průběhu listopadu natáčet film v Praze, tak kdyby měl někdo zájem jít jí se mnou stalkovat, budu ráda :D Je mi jasný, že se ani nemusím ptát, Rosie je jasná. No. Jak si můžete v tomhle článku všimnout, není to příliš jednotné, co se zemí vziku týče, ale zato jsou tu hned 4 komedie, které vznikly ve Francii. Proč? Já totiž miluju tyhle čtyři komedie a myslím si, že by je měl každý, kdo má tenhle žánr rád, vidět, a nebát se toho, že jsou francouzské. Někteří lidé mají totiž takový pocit, že francouzské filmy nejsou dobré, nebo prostě koukají především na americké nebo anglické filmy, ale není tomu tak. Neviděla jsem příliš mnoho francouzských filmů, ale ty, který jsem viděla, jsem si zamilovala.

Jinak tedy těhle deset komedií jsem vybrala, protože je mám ráda já. Ne proto, že bych tím chtěla říct, že tyhle jsou dobré a jiné ne, naopak. Některé komedie mi padly, protože je chci dát do romantických komedií, některé zase, že jsou to třeba hudební filmy, což je další kategorie, takže to, že tu nějakou pro vás jasnou třeba nenajdete, neznamená, že nebude v jiné kategorii. Určitě mi ale řekněte, jaké komedie se zase líbily vám. Budu moc ráda, když mi nějakou dobrou komedii doporučíte, protože já mám dobré komedie opravdu ráda. O těhle filmech si myslím, že dobré jsou. To ovšem neznamená, že vám se nutně musí líbit, nebo se mnou musíte nutně souhlasit. Myslím, že zrovna kategorie komedií bude mít víc, než jedno kolo. Dobrých komedií není totiž nikdy dost. Snažila jsem se vybrat takové, na které si třeba jen tak někdo nevšimne, nebo takové, co moc lidé neznají, nebo si na ně třeba nevzpomenou, protože třeba nepatří k nejnovějším. Tak doufám, že třeba někomu dám nějaký ten tip na příjemné strávení večera.

Často přemýšlím o tom, jací asi byli.

27. october 2015 at 21:56 | Angelique. |  diary
Občas mluvím s různými lidmi, kteří to neměli v životě zrovna lehké, co se rodiny týče. V takové chvíli si ani nedovolím cokoliv říct, protože moje rodina, především ta nejbližší, je asi ta nejlepší, jakou jsem si mohla přát. Nemám s rodiči problémy, máme dobrý vztah, brácha je tak trochu debil, ale kdo si tohle o svém starším bratrovi nemyslí, že? A je nám fajn. Když jsem ale viděla téma týdne, které zní "Čas říct sbohem", otevřelo to nějaké staré rány. Blíží se dušičky a to znamená, že samozřejmě pojedeme do Zbiroha na hřbitov, a samozřejmě i v Praze na hřbitov. Za různými lidmi. Možná se konečně donutím k tomu se pochlapit a zajít na Vinohrady za nimi. Jsou to už skoro tři roky, ale doteď jsem tam nebyla. Jednou jsem tam i došla, ale zhroutila jsem se, když jsem nemohla najít to místo, kde jsou. A tak jsem radši zmizela a už jsem tam nikdy nešla. Čas říct sbohem byl už dávno a já ho i dávno řekla. Něco takového ale zkrátka v člověku zůstane. I když už se člověk nehroutí z krutosti té reality a akceptuje to, co se stalo, jako holý fakt a součást života, některé jizvy na duši přeci jen zůstanou. O tom jsem ale mluvit nechtěla, mluvila jsem o tom už mnohokrát. Koho by to zajímalo, může to najít v archivu. Nebudu se k tomu vracet.

Vždycky, když se blíží 2. listopad, přemýšlím o lidech, kteří byli součástí mé rodiny, ale já jsem je nikdy nepoznala. Když jsem byla mladší, spíš ještě dítě, připadalo mi hrozně nefér, že mám jen jednu babičku. Že všichni moji ostatní prarodiče zemřeli, než jsem si je stihla zapamatovat. Teď, když už je i má poslední babička pouze v mých vzpomínkách a v mém srdci, přemýšlím o tom ještě víc. O tom, jací asi byli. O tom, jak hrozně mě pořád ještě mrzí a štve, že jsem neměla šanci je poznat. Táta mého táty zemřel asi jen 4 měsíce po tom, co jsem se narodila. Rodiče mojí mamky umřeli krátce po sobě, a i oni nedlouho po mém narození. Vlastně si ani nejsem jistá. Možná, že zemřeli ještě dřív, než jsem se narodila, ani nevím. Nemám s nimi jedinou fotku. Nebo o ní alespoň nevím. Zemřeli hrozně mladí... a zároveň nás naši měli celkem pozdě. Občas si říkám, že jsem to možná měla snažší než lidé, kteří měli nebo mají všechny prarodiče. Prošla jsem si jejich ztrátou v době, kdy jsem ještě ani nevěděla, co to znamená. Nemusím se teď dívat, jak umírají, nemusím si teď prožívat tu bolest, kterou člověk cítí, když mu odejde někdo blízký. Tohle mi jednou řekla jedna moje kamarádka... Ale řeknu vám jednu věc. Já bych je mnohem radši znala a ztratila, než je neznala vůbec. Často přemýšlím o tom, jací asi byli. A jací by asi byli teď. Jediný, koho si pamatuju, je má babička, která zemřela v roce 2011 a moje prababička, která zemřela už před spoustou let, ale zažila jsem ji.

Neznám ten pocit mít dědečka. Nikdy jsem žádného neměla. Ale chtěla bych mít, tolik bych chtěla. Kdo by nechtěl? Rodiče mi vypráví o tom, jací byli, jenže to člověku zkrátka nestačí. Kdybych se mohla vrátit v čase, vrátila bych se do doby, kdy všichni ještě žili, a navštívila bych je. Je zvláštní, že člověk může cítit takové citové pouto k lidem, které zná vlastně jen z příběhů a z fotek. Asi opravdu skutečně je něco na tom poutu rodiny. Ach jo, nějak to na mě padá. Mamka tu totiž kouká zrovna na Tajemství rodu na ČT1. Můj děda z tátovy strany je pro mě třeba neskutečným vzorem. Mluvil asi 8 jazyky a v tomhle je pro mě neskutečnou inspirací. Ale to, že na ně nemám ani jedinou vzpomínku, ani tu nejmenší, je něčím, co mě skutečně drtí. Jenže to je zkrátka život. Není fér, že si je smrt našla tak brzy, ale život zkrátka mnohdy fér není. Asi nikdy nepřestanu přemýšlet o tom, jací asi byli a jací by byli teď. I když vím, že na ní nikdy odpověď nenajdu.


Po dlouhé době zas nějaká ta grafika, aneb jak se Andělína nudila.

26. october 2015 at 21:30 | Angelique.
Zdravíčko lidé tohoto světa, kteří jste náhodou narazili na můj blog, nebo na něj narážíte pravidelně. Když jsem začínala s osobními blogy, měly většinou dvě takové charakteristiky. Zaprvé nebyly povětšinou skoro vůbec osobní a postupem času jsem na ně přestala psát, protože mě to nebavilo, a zadruhé tam dosti převládala grafika, a to převážně v podobě wallperů. Pár z nich jsem vám sem už dávala, byly to wallpery na téma Game of Thrones, které si můžete připomenout tady. Spoustu jich mám ještě na starém blogu a k přenosu pořád ještě úplně nedošlo. V době, kdy jsem začala s tímhle blogem, zároveň jsem i tak nějak přestala s grafikou v tom pravém slova smyslu. Z koníčku, kterým jsem dříve trávila hodiny a hodiny volného času, se postupně začínala stávat aktivita konaná jen tak jednou, dvakrát do měsíce v momentě, kdy se mi na jednom z mých blogů zachtělo nového designu. Sem tam vznikly nějaké ty pokusy, ale už ne příliš často, většina skončila nezveřejněná. Anebo v koši. Včera jsem se ale ráno probudila a měla jsem najednou hroznou chuť nějaké wallpery zase vytvořit. Zase se do té tvorby trochu ponořit a zjistit, jestli to pořád umím i jinak, než na design.

Když jsem začínala s grafikou, bylo mi asi 12 let. Prakticky vždycky jsem si dělala designy pro své blogy, no hlavně zezačátku to byly dost velké hrůzy. Ve chvíli, kdy jsem získala svůj stařičký photoshop CS2, se moje grafické schopnosti začaly značně rozvíjet. V photoshopu toho člověk přeci jen zvládl víc než v photofiltre, který neměl tehdy ani možnost vrstev. Měla jsem své vzory a stalo se, že jsem zjistila, že některé z nich už jsem v grafice i překonala. Prošla jsem si mnoha tutoriály, naučila jsem se hodně triků... A teď už jsem se dlouho, dlouho neposunula nikam, protože možná už nemám kam se posunovat. Možná už jsem dosáhla svého grafického vrcholu, ale jestli ano, vlastně mi to ani tolik nevadí. Protože myslím, že jsem na tom docela dobře. Jsou lidé, kteří jsou na tom líp, ale řekla bych, že co se wallperů, takových těch character wallperů, art wallperů, nebo jak se tomu říkám, jsem na tom docela dobře. Ačkoliv ta pauza je poměrně znatelná. Alespoň tedy já ji poznám, vy asi ne, protože jste toho od mě zas tolik neviděli. Vytvořila jsem celkem 4 wallpery, z nichž tři jsou na téma jednoho z mých nejoblíbenějších seriálů, Once Upon a Time a jeden je na téma, které jsem zatím ještě nikdy nepoužila, protože jde o nový seriál, který má teprve 5 epizod. Jmenuje se Blindspot, který mě až nezdravě pohltil. Ještě něco klasicky povím o samotných wallperech jednotlivě, Leca tohle zná, jediná mě znala před tímhle blogem z grafického blogu. Jsem zkrátka příliš ukecaná. Ještě bych teda chtěla říct, že ty OUaT wallpery jsou spoileroidního rázu, takže na to pozor.

I love you - Tenhle kousek je inspirován posledním dílem 4. série Once upon a time. Abych pravdu řekla, tak ze série 4B jsem viděla právě akorát tenhle poslední díl, jinak jsem koukala jen tak velmi povrchně, především na youtube a tak. 3. série s Petrem Panem jsem ještě zkousla, pak další se Zelenou docela ušla, 4A a Frozen mě celkem bavila, ale 4B? Do toho se mi nějak nechtělo. 4. série ale skončila dosti překvapivým zlomem, který mi dal naději v lepší a hlavně zajímavější zítřky, a myslím, že by se mnou fanoušci seriálu souhlasili, když řeknu, že 5A se zatím rozjíždí hodně zajímavě. Wallper je z fotek, které pochází z poslední scény 4. série, kdy se Emma obětuje, aby zachránila Reginu, a já jsem si vybrala ten pro fandy CaptainSwan zničující moment mezi Hookem a Emmou. Doufám, že se vám alespoň trochu líbí, mně celkem jo, jen jsem dost válčila s barvama.

I am the Dark One - První díl 5. série přinesl divákům překvapení, když se na konci naši hrdinové přenesli zpět do Storybrooku, aniž by si pamatovali, co se dělo uplynulých 6 týdnů před tím. Na scénu rázem přichází Emma, která se stala po Rampelníkovi novou Temnou. Je tedy jasné, že se v Camelotu něco solidně posralo nepovedlo, co ale musím říct, že mně se tahle změna hodně líbí a Jen Morrison je jako černá labuť úžasná. Po dlouhé době mě zase baví to sledovat, bohužel nemám moc času, abych to mohla dělat pravidelně, jsem už zase pozadu. V prvním díle vrazí ke Granny's a pronese proslov, při kterém jsem se jí skoro i bála :D A právě ten text jsem použila jako inspiraci k tomuhle wallperu. "You went to Camelot to get the darkness out of me. And you failed." "Emma, why are you doing this?" "Because... I am the Dark One." Na tu přesnou scénu se můžete kouknout tady.

The price is not mine to pay. - Tuhle scénu z 2. dílu 5. série jsem si hodně užila a skrývá se za ní hodně. Regina přesvědčila Emmu, aby použila temnou magii k záchraně Robina. A i to nejspíš napomohlo k tomu, že se nakonec obrátila ke zlu a stala se z ní temná. Emma sice říká, že temná je to, kým teď je, ale zřejmě jí hodně štve, co se stalo v Camelotu. Ať už je zlá nebo není, v téhle scéně ukázala, že když jí někdo naštve, je lepší se jí klidit z cesty. Skvělej výkon od Jenn Morrison. Já jsem se jí inspirovala k tvorbě tohohle wallperu a doufám, že se vám líbí.

Blindspot - Hroznou náhodou jsem na tumblru narazila na animace z pilotního dílu z tohohle zbrusu nového seriálu. Těch pár animací mě zaujalo natolik, že jsem se na zmíněný pilot podívala. A následně jsem se podívala na další tři díly. A dneska ráno jsem se podívala na ten poslední, 5., co zatím vyšel. Hlavní roli v seriálu ztvárnila Jaimie Alexander, kterou můžete možná znát z Marvelů o Thorovi. Odtud ji znám alespoň já. Je to detektivka a je vlastně o tom, že kdosi pošle FBI v tašce vzkaz. A tím vzkazem je žena, která má potetované celé tělo a vymazané vzpomínky na to, kým byla. Nepamatuje si nic do momentu, než vylezla z té tašky a tak dostane prozatimní jméno Jane Doe. Na její případ nastoupí speciální agent Kurt Weller, protože jeho jméno je vytetované na jejích zádech, přestože on je přesvědčen, že ji nikdy v životě neviděl. Již v průběhu prvního dílu přicházejí na to, že terování na těle Jane jsou ve skutečnosti vodítka, díky kterým je možné předejít vážným zločinům. Osobně mě hodně zaujal ten námět a tak nějak mě to chytlo. Uvidíme, jestli mi to vydrží. A taky doufám, že mi to nezruší, jako spoustu seriálů, na které jsem v záchvatu začala koukat. A tak jsem neváhala a jeden wallper věnovala právě tomuto seriálu. Rozhodně doporučuji ;)

A to by bylo pro dnešek všechno. Možná, že se vám časem ohlásím s nějakým dalším grafickým vstupem. Snad vás tenhle příliš nenudil. Zatím se mějte famfárově.

Ryan Keen, aneb další koncert do sbírky.

25. october 2015 at 23:07 | Angelique. |  Angelique. and her musical experiences.
Tenhle týden patří k těm, které zkrátka nezvládám a jsem úplně mrtvá. V pondělí jsem přišla domů před půlnocí, v úterý jsem přišla ze školy v devět, ve středu přijedu tak v půl desátý, ve čtvrtek jsem sice měla trochu volněji, ale v pátek jsme šli na deskohraní, tudíž jsem přijela domů taky kdo ví kdy (si kolem půl jedenácté). Dneska je sobota neděle a mám pocit, že umřu. Proč? Protože mám teplotu a je mi blbě, ale vzhledem k tomu, že mám příští týden spoustu akcí, na které chci jít, snažím se to nějak silou vůle přemoct. O tom, jak nezvládám tohle tempo, vám ale psát nechci. Chci vám po delší době zase napsat o jednom z koncertů, které jsem navštívila. A to konkrétně o koncertě Ryana Keena, který v pondělí 19.10.2015 zakončil své Evropské turné v Praze. Ryan Keen byl v Praze už jednou tento rok. Bylo to v únoru, kdy tu hrál Ed Sheeran a on mu předskakoval. A tam jsem ho také poprvé poznala. A upřímně? Zamilovala jsem se do něj na první pohled i poslech. Protože nejen, že má skvělý hlas, dobře hraje na kytaru a k tomu má super písničky, ale on je zkrátka takové zlatíčko, takový ťunťa, který pořádně nemůže uvěřit tomu, že mu vážně někdo tleská.

Už mám i zimnici, bomba. No nic. Mám jen asi 37.5, neumírám. Zatím. Zpět ke koncertu. Koncertní nálada nebyla zrovna o moc výš než na bodu mrazu. Proč? No, ne, že by se mi Ryan nelíbil už na koncertě Eda, líbil se mi moc, ale to, že přijede, jsem zjistila díky kamarádce, se kterou jsem byla na Edovi... a dá se říct, že jsem si ten lístek na jeho koncert koupila hlavně proto, že ona na něj měla jít, měla přijet a mohly jsme se zase vidět. Bydlí totiž na Moraravě, a i když si píšeme poměrně často, tak jsme se viděly jen málokrát. Vlastně pořádně jen jednou. Známe se už hodně dlouho ze starých blogových let, které jsou dávno pryč, a zůstaly jsme v kontaktu. Teď, když obě studujeme jazykové obory, tak si rozumíme ještě víc, než dřív. K tomu jsme obě Sherlockians až hamba. Každopádně jsem se hodně těšila i na Ryana, ale v podstatě víc právě na Adella. Jenomže ta kvůli škole nakonec nemohla přijet, tudíž to dopadlo tak, že jsem měla lístek na koncert zpěváka, kterého znám jen pomálu, i když se mi jeho písničky líbí, a nemám s kým jít. Chvíli jsem i uvažovala, že bych snad nešla. Nakonec se ale stala taková vtipná věc. Všimla jsem si, když jedna kamarádka z dob, kdy jsem chodila na VŠE, psala na facebook, jestli někdo nechce jít, že její kamarádka nakonec nemůže. A bylo to. Napsala jsem jí, jestli bychom nemohly jít spolu, když oběma padnul doprovod a obě jsme byly rády, že na koncert nemusíme jít samy. Měla jsem z toho trochu obavy, protože jsme se neviděly víc, než rok a ani na VŠE jsme se nebavily zase AŽ TOLIK, ale rozhodně se to jevilo lepším nápadem, než čučet tam sama jak trubka. A nakonec to bylo super, protože jsme si vážně hodně dobře pokecaly, zjistila jsem, že máme co se koncertů týče dost podobné zážitky a dost podobný přístup. Což je rozhodně vždycky super, když zjistíte, že opravdu máte něco společného. Když jsou ty společné věci koncerty, hudba a nenávist k VŠE, konverzace tak nějak plyne sama. Více o koncertu v celém článku.


Happy Back to the Future day!

21. october 2015 at 23:21 | Angie. |  diary
Články o tom, jaký jsem geek a nerd to budou asi docela často. Vlastně jsou, ne budou. Proč ten budoucí čas? Možná proto, že je čas si povědět něco o budoucnosti. Protože budoucnost nastala právě dnes. A je to hrozně vtipný pocit. Jakožto dítě, které vyrostlo pod dohledem fanouška sci-fi všeho druhu, jsem se nezamilovala pouze do Hvězdných válek, o čemž jsem mluvila v předchozím článku, ale i do jiných věcí. Jednou z těchto věcí je filmová série Back to the Future, tedy Návrat do budoucnosti, který vypráví příběh o tom, že se středoškolák Marty spřátelí s doktorem Emmettem Brownem, který ze starého auta značky DeLorean postaví stroj času. V prvním díle se Marty náhodou vrátí do doby, kdy se seznámili jeho rodiče a jelikož tam nepřiletěl proto, aby něco změnil, ale proto, že utíkal před gangstery, povedlo se mu náhodou změnit minulost. V druhém díle se pak vydáváme do budoucnosti a následně znovu do minulosti. A ve třetím díle se podíváme ještě do hlubší minulosti. A kromě toho, že je to neskutečná sranda, je to i dobře natočený, takže rozhodně stojí za to se na tuhle filmovou sérii podívat.

Táta vloni k Vánocům dostal kompletní sérii na DVD a koukali jsme se na ni tři dny za sebou po Vánocích a zřejmě to bude naší novou Vánoční tradicí. V druhém díle, jak už jsem říkala, doktor s Martym a jeho přítelkyní odlétají do budoucnosti. A odlétají přesně do 21. října 2015. Což je právě dnes, dámy a pánové. A mně to přijde hrozně super a zároveň hrozně vtipné. Už jsem dneska přečetla nějaké články o tom, co se všechno vyplnilo, alespoň nějakým podobným způsobem a co ne. A jakožto fanoušek téhle filmové série jsem nadšená, protože jsem ráda, že jsem to zažila. Chtěla jsem si dneska pustit alespoň jeden díl, ale dorazila jsem bohužel až příliš pozdě, takže to udělám nejspíš o víkendu. Vám všem, kteří ale Návrat do budoucnosti znáte, jsem chtěla popřát šťastný Back to the Future den! Doufám, že jste si ho užili, že jste si ho vychutnali, tak jako já, protože je to prostě hrozně super. A já jsem z toho hrozně nadšená. Ale teda jsem zklamaná, nemáme bohužel bundy měnící velikost, samovysoušecí se ani létající auta :D Ale to asi nikdo ani nečekal. Ale už snad někdo udělal ty samozavozavací se boty! Možná, že časem dojde i na zbytek. Uvidíme. Každopádně jsem z toho tak správně geekovsky nadšená :D Tak mi ten výlev odpusťte, ale prostě jsem musela.



Logiku některých věcí vážně nepochopím... aneb jak zničit moje oblíbené filmy novým dabingem.

17. october 2015 at 23:38 | Angelique. |  diary
Když o sobě říkám, že jsem geek, myslím to vážně. Se vším všudy. Jak to? Řekla bych, že kromě toho, že mám zkrátka v povaze, že se mi líbí věci, které spadají pod definici "GEEK", mám taky takovou geekovskou výchovu. Já jsem totiž na některých věcech zkrátka vyrostla. A tím nemyslím jen Harryho Pottera, na kterém vyrostla většina lidí mojí generace. Myslím tím teď konkrétně filmovou sérii Hvězdné války, nebo tedy Star Wars. Teď už je to známo převážně jako Star Wars, protože Lucas s Epizodou 1 zakázal, aby se název překládal, takže dneska už to pod názvem Hvězdné války moc často nevidíte. Na těhle filmech jsem vyrostla. A prošla jsem i tou dobou, kdy byla nová Epizoda 1, 2 a 3. Dobře, jedničku si tak úplně nepamatuju, to mi bylo 5 let :D Ale pamatuju si dobu, kdy byla stará trilogie, první díl a ostatní ještě neexistovaly. To vypovídá o tom, že jsem poprvé Star Wars viděla opravdu v útlém věku. Můj táta Star Wars totiž miluje. Jestli jste někdy sledovali Jak jsem poznal vaši matku, můj táta je na tom se Star Wars dost podobně, jako Ted Mosby. U nás doma se koukalo na Star Wars, když byl někdo nemocný. Stalo se to takovou nepsanou tradicí. Moje mamka na tom není tak závislá, jako zbytek naší rodiny, ta se k tomu jen přivdala, ale nedá se říct, že by to nesnášela... což je fajn :D



Paul McCartney died in 1966. Wait... WHAT?!

16. october 2015 at 23:03 | Angelique. |  articles
Mám ráda konspirační teorie. Kouzlo konspiračních teorií je to, že se člověk u nich dobře pobaví, ale zároveň se nad nimi zamyslí. A ačkoliv si je jistý tím, že je daná věc nesmysl, donutí ho se nad tím pozastavit a třeba si něco vyhledat, aby si na danou věc udělal vlastní názor. Taky mě hrozně baví přemýšlet nad tím, jak na to kdo přišel poprvý? Jak to koho napadlo? A po této otázce následuje logicky další. Není na tom přeci jen něco? Většinou vám zdravý rozum řekne, že není, ale přeci jen... něco ve vás tak nějak rýpe a chcete najít důkazy, tak teorii vyvrátit, aby vesmír, jak ho znáte, neexplodoval. Na jednu z takových teorií jsem narazila dneska. A jednu z takových teorií v sobě také nosím už dlouhá léta od doby, kdy jsem se hluboce a dlouhodobě zamilovala do Kurta Cobaina, který byl sice mrtvý dřív, než jsem se narodila, ale to mi přesto nezabraňovalo v tom, ho zbožňovat. Všichni jistě tuhle konspirační teorii znáte, pokud jste alespoň někdy slyšeli něco o Kurtovi Cobainovi, jeho kapele Nirvana a jeho sebevraždě, kdy si píchnul smrtelnou dávku heroinu a pak se ještě pro jistotu střelil do hlavy brokovnicí. Zajímalo by mě, jak tohle dokázal. Oh yes, I am one of them, muhahahaha!! Problém je v tom, že tehdy se to zkrátka moc rychle uzavřelo jako sebevražda a teď už ty důkazy člověk prostě zpětně nesežene. Co mě na tom, že je to uzavřené jako sebevražda žere nejvíc je asi ta představa toho, že si píchnul smrtelnou dávku heroinu a pak vrátil injekci do krabičky a k tomu vzal brokovnici a totálně sjetej tim herákem se ještě střelil... Proč by jako uklízel ten heroin a tu injekci atd, když se pak chtěl střelit? Pochybuju, že někoho, kdo se chce zabít, ještě zajímá pořádek v bytě... A navíc, viděli jste někdo někdy brokovnici? Nechápu, že se tak sjetej vůbec dokázal trefit :D Dobře, dobře, nechám toho. Podstatný je to, že je mrtvej a jak se to stalo už teď stejně nikdo nevyřeší. S největší pravděpodobností se fakt zabil sám... ale u tohohle případu je zkrátka spousta těch ale. U případu, na kterej jsem narazila dnes je už jenom jedno velké... WHAT THE FUCK? Více v celém článku.


To jsem opravdu tak hrozně 'out'?

16. october 2015 at 13:14 | Angelique. |  diary
Včera jsem večer psala článek o Římě a pak jsem jako obvykle odbočila a začala jsem brouzdat. A narazila jsem na to, že je už zase další kolo ankety pro nejlepšího blogera. Říkala jsem si, že se podívám, kdo všechno je nominovaný, abych našla třeba nějaké nové blogy na čtení, které jsem doteď neznala. Když jsem ale klikla na kategorii Life, která mě zajímá, vyvalilo se na mě hrozné množství blogů a já najenou nevěděla, na co se mám koukat dřív. Když jsem asi 15 z nich rozklikla, zjistila jsem ale, že kategorie Life u mnoha z nich tak úplně není kategorie Life, ale kategorie Fashion. Outfity, různé kosmetické přípravky, make-up... A ze života? Ze života tam toho u mnohých moc nebylo. Neprohlížela jsem všechny nijak detailně, ale některé mě vyloženě nutily se zamyslet. Jsem opravdu tak strašně out, když tu nemám rubriku s outfity a s kosmetikou? Narážím na takové blogy čím dál častěji... a upřímně? Sem tam mě něco zaujme, dokonce i sleduju jeden fashion blog, Sandry Kisić, kterou znám ze střední školy, protože má zajímavé čtivé články a taky to není jen o té módě, ale sem tam i o nějakém tom cestování a tak. Přijde mi ale naprosto ujeté, že dneska má fashion blog každá druhá holčina, která si blog založí. Možná, že je to přirozené, přeci jen, holky tíhnou k tomu, aby měly zájem o módu, oblečení nebo nějaký ten make-up a různé jiné serepetičky, ale já zkrátka taková nejsem.

Kdo před pár měsíci četl tento článek, tak ví, že já a móda nejsme úplně nejlepší kamarádi. Respektive takhle, já ráda nakupuju oblečení, ráda kombinuju věci, ráda prozkoumávám, co je nového a zkouším si to. V podstatě to ale stejně vždycky dopadne tak, že si koupím nějakou velkou košili, nějaká obyčejné tričko, a nejlíp se cítím v džínech, svetru a teniskách, protože jsem zkrátka taková. Takže kariéra fashion blogerky pro mě nepadá v úvahu. Jediné, co bych někomu poradila, je jak být tomboy a proč jsou vlastně hoodies a čepice těmi nejlepšími kusy oblečení. Stejně tak to mám ostatně i s věcmi, jako je make-up nebo přípravky na vlasy nebo na pleť. Protože já si zkrátka umeju vlasy šamponem, který zrovna je... ano, proti lupům, ano, většinou s nějakou výživou, ale neřeším, co je to za značku. Make-up prakticky nepoužívám, protože zaprvé na to většinou nemám čas a zadruhé mi to připadá zbytečné, zatřetí se v tom zkrátka necítím. Začtvrté mám pihy, a když si dám make-up, tak nejsou vidět. A to mě sere. Mám to štěstí, že mám poměrně pěknou pleť (si myslim), takže tolik ten make-up zas nepotřebuju. Já jsem schopná vyjít z baráku naprosto nenalíčená, a je mi to jedno. Občas si nalíčím oči, dám si linku, řasenku a jdu. Takže v ohledu líčení a tak podobně taky nemám zrovna co komu radit. Obecně jsem se ale chtěla zeptat vás, čtenářů... Jsem vážně tak hrozně out, když tu tyhle fashion články nemám? Ani mít nebudu, protože je to z mého pohledu fakt zbytečný, maximálně bych vám mohla napsat článek o mých botách... Moje články musí vycházet ze srdce a z hlavy. Takže ano, rozmyslím si je, ale musí mi jít je psát, dám v tomhle na tu pocitovou stránku. A když ze mě zkrátka něco nevychází, tak to ze mě nevychází. Kdybych měla psát články o outfitech, asi bych nevěděla, co mám napsat. Určitě bych nevěděla, co mám napsat. Nebyla bych to vůbec já. Pózovat někde v originálním outfitu a psát o tom, k jaké příležitosti se to a to hodí. Na to nemám čas, na to nejsem povaha a ani na to nemám peníze. Já bych možná mohla zavést něco jako: "Jak originálně zkombinovat starý hadry, co máte ve skříni, aby to vypadalo dobře" nebo "jak nakoupit v sekáči, abyste nevypadali, jak bezdomovci" nebo "jak být tomboy a být v pohodě".


Ale o co mi vlastně jde? Zkrátka o to, že mi přijde fakt na palici, že je tolik fashion blogů. Protože mi přijde, že buď jsou všechny stejné a nebo je polovina z nich taková, že se tam člověk nic zajímavýho nedozví. Jedna věc je říkat si fashion blogger a druhá věc je, aby ty outfity a rady i za něco stály. Ať si každý bloguje o čem chce, jen mě udivuje, že se opravdu tolik lidí zaměřuje zrovna na tahle témata. Je pravda, že fashion blogy mají většinou větší návštěvnost, protože je to zkrátka žádané téma. Mě osobně ale tohle prostě nesedí. Rozhodně by pak neměly tyhle blogy skončit s nominací v kategorii Life. Přijde mi, že spousta blogů, který by si zasloužili být nominováni, nominováni nejsou. A pak je tam halda lidí, jejiž blogy mi nijak zvlášť zajímavé nepřijdou. Ale to už je zkrátka o osobních preferencích, ale zkrátka mě poslední dobou trochu unaveně, když neustále narázím na to ohromné množství fashion blogů. A nevím, jestli je to mnou, že jdu zase proti proudu a jsem out, když to tu nemám... ale tak nějak tu fascinaci těmihle blogy nechápu. Prostě na tyhle věci nejsem. Tak doufám, že vy nemáte pocit, že by to tu být mělo nebo že vám to tu chybí. Pokud ano, tak máte poměrně dost velký výběr, kde takové články najít... :D

Layout no. 5

15. october 2015 at 21:32 | Angelique. |  past layouts
imagebam.com
Od: 2. srpna 2015
Do: 15. října 2015

Tenhle design tady nebyl příliš dlouho, na poměry. Na blogu o KStew měním designy poměrně často, na tomhle blogu ale prakticky vůbec. Za tu dobu, co tenhle blog existuje, měl pouze 6 designů, včetně toho, který jsem nastavila právě teď. A že tenhle blog existuje už docela dlouho. Ten poslední, ten 5. tu nebyl příliš dlouho, přestože se mi líbil... ale tak nějak jsem se na něj už nechtěla dál koukat. Vadila mi ta černá. Chtěla jsem nějakou změnu a chtěla jsem něco jiného. Původně jsem dneska chtěla psát článek, ale nakonec mi došlo, že vlastně nevím, co chci psát. A tak jsem raději po nějaké době zase otevřela photoshop a za pomoci obrázků, které mi vyjely v Googlu, když jsem zadala watercolors, jsem stvořila to, co teď vidíte. Mně osobně se to docela líbí. Poslední dobou jsem si často hrála s myšlenkou, že bych ráda změnila písmo na můj oblíbený courier new. Dřív jsem měla dojem, že to vypadá blbě, ale poslední dobou se mi to hrozně zalíbilo, a tak jsem do toho šla. Taky jsem hodila menu na druhou stranu, protože se mi to víc hodilo :D Tak co na něj říkáte? Mně se docela líbí, i když je hodně jednoduchý a abstraktní.

Léto 2015, aneb souhrnné shrnutí prázdnin Andělíny Tussaud - část 1.

15. october 2015 at 0:25 | Angelique. |  diary
Chtěla jsem psát jednotlivé články. O Amsterdamu, o Frísku, o Římě, o Brně, o Londýně a o těch všedních věcech mezi tím... Dokonce jsem začala. Z článku C'era una volta a Roma, který jsem rozepsala, většinu částí zřejmě použiju. Ale ne do toho článku. Nýbrž do tohoto článku. Léto už je skoro za náma, prázdniny, které pro mě letos byly od 1. července do 5. října se dvěma zkouškama mezi tím, už jsou téměř celé v tahu. Většina lidí z blogu, co znám, už chodí do školičky... Já jsem v pondělí oficiálně postoupila do druhého ročníku filozofické fakulty, nastupuji na druhý obor... a v podstatě nebudu celý zbytek prázdnin dělat nic jiného, než řešit převod předmětů z jednooboru na kulhavý dvojobor. Z tří let bakaláře budou čtyři. A pak ještě magistr. I když, kdo ví jestli. Někdy si říkám, jestli vůbec chci studovat. Jistěže chci. Ale občas mě přepadnou takové ty depresivní myšlenky typu, že i když to vystuduju, tak nebudu mít práci. Chtěla bych to mít tak na háku jako ostatní. Já patřím k těm, kteří to taky zrovna dvakrát neřeší, ale... přeci jen. Budoucnost je daleko, ale pořád je přede mnou. Tohle ale není článek o mých pochybách ohledně studia. Tohle má být článek o letních prázdninách 2015. A protože by tenhle článek byl moc dlouhý, rozdělila jsem ho na tři části.


Mijn naam is Angelique.

12. october 2015 at 0:22 | Angelique. |  diary

Okeeej. Jen tak nějak k uvedení věcí na pravou míru, tuhle animaci nepoužívám tak často proto, že bych snad měla nějaké sebevražedné sklony, i přesto, že nemám zrovna nejlepší období života. Já jsem ten typ člověka, kterej by si za něco takovýho tak akorát nafackoval, kdyby ho to náhodou napadlo, na což ještě ani nikdy nedošlo. Používám ho proto, protože čím dýl na něj koukám, tím vtipnější mi připadá :D A protože dost dobře často vystihuje moje rozpoložení ve smyslu, že jsem totálně vymletá nebo vyčerpaná z něčeho nebo vyřízená nebo naštvaná... a každý znás si asi někdy dal takhle k hlavě prsty a "dělal" že se střílí, protože měl zkrátka a dobře ten den zrovna něčeho tak akorát pokrk. Nebo třeba jen sedí dvě hodiny na strašně nudné přednášce. Když už jsme u těch přednášek, dostávám se tak trochu k jádru pudla. Dneska je totiž... nevím, co za den, protože tenhle úvod píšu už ve čtvrtek, ale dejme tomu, že neděle... a já mám za sebou první týden ve škole. Za ten první týden jsem si již stihla odnést nějaké ty poznatky a dojmy ze studia. Jedním z nich a tím nejspíš nejhlavnějším poznatkem je fakt, že z toho, že jsem si z jednooboru udělala kulhavý dvouobor, se asi zblázním. Nejen, že strávím mládí na studijním, ale zřejmě budu muset zajít i za jedním z vyučujících, který řeší problémy spojené s naším informačním systémem... Awesooooome.

Ale tak co, vybrala jsem si to, tak nebudu brblat. Not at all. Na to mám zbytek roku. Po prvním týdnu přece nemám, co remcat, no ne? Každopádně první týden začal tím, že odpadlo hned několik předmětů, což bylo rozhodně pozitivní, vzhledem k tomu, že se všechno teprve hezky rozjíždí. A vzhledem k tomu, že jedním z odpadlých předmětů byl ten, který mám v úterý večer po tříhodinové pauze, co končí někdy kolem osmé, byla jsem opravdu nadšená. Stejně tak nám odpadla i čtvrteční druhá hodina, tudíž jsem mohla jít domů už v půl jedenácté. Jupíí. Ale k tomu se dostanu. První týden ve škole byl... řekněme... něčím nový, něčím ani ne. Tenhle rok totiž pokračuju ve studiu italianistiky na Filozofické fakultě, zároveň jsem si ale přidala druhý obor do kulhavého dvouoboru a tudíž začínám studovat i Nizozemský jazyk a literaturu. A především z tohoto nového oboru mám pár poznatků.

Autumn is coming. Aneb proč miluju zrovna podzim.

8. october 2015 at 21:06 | Angelique. |  diary

Sedím v obývacím pokoji, popíjím čaj a jako podklad výjimečně nemám puštěnou žádnou hudbu, ale Gilmorova děvčata, která za chvíli skončí a začne Krok za krokem. Ve chvíli, kdy dokončím ten článek, nejspíš už bude mnohem později, než když dávali Krok za krokem. Nesleduju to, ale zároveň je tu moc velké ticho, když to není zapnuté. Sem tam se kouknu, co se tam děje, abych si připomněla, jak hrozně moc jsem tenhle seriál žrala. A jak hrozně mě štvaly ty poslední dvě série, kdy se Lorelai a Luke rozešli a pak se rozešli i Rory a Logan. Venku celý den prší. Stejně jako včera a stejně jako dost možná příštích několik měsíců poměrně často. Začal totiž podzim, už před dvěma týdny. Konečně. Nedávno, když jsem šla večer s M. zrovna po Karlově mostě, shodly jsme se na tom, jak hrozně nemáme rády léto. Tedy alespoň to, co si normálně člověk představí pod pojmem léto. Užívám si třeba, když můžu jít v půl desáté večer po Karlově mostě a pořád je světlo, ale kromě tohohle a faktu, že jakožto stále student, mám v létě prázdniny, neshledávám na létě nic moc pozitivního. Já totiž přímo nenávidím horko. A letos? Letos bylo v létě přímo pekelně. Strávila jsem 2 týdny v Římě, kde bylo běžně přes den tak 45 stupňů, v Čechách to nebylo o moc lepší. V Římě se prakticky nedalo existovat. Tady se přeci jen dalo alespoň trošku dýchat, i když ne příliš. A to já přesně nesnáším. Všechno to pocení se, to, že je takové vedro, že se vám nic nechce, to, že jste 15 minut na sluníčku a už máte spálenej čumák (nebo alespoň já... okej, tohle byla moje chyba :D), že se zadejcháte jedno patro do schodů, protože prostě neni kyslík... to, že se osprchujete, ale než stihnete vůbec vylézt z koupelny, už jste zase spocený. A to, že se nosej krátký šatičky, sandálky, kraťásky a kroplý topy, ale vy je nenosíte, protože zaprvý nemáte rádi kytičkovaný minišaty a zadruhé na ně nemáte postavu. Což sice většinou vadí akorát vám samotným, pokud na tom jste se sebevědomím podobně, jako já, ale to, že to vadí vám, je to nejpodstatnější. Fuck the others.

Mým nejoblíbenějším ročním obdobím byl podzim už tak dlouho, co si jen dokážu vzpomenout. Miluju pozdzim. Ne proto, že je teď in milovat podzim, protože je trapný milovat léto. Já skutečně miluju podzim a miluju i zimu. Kdybych si měla vybrat, jestli mi bude radši nesnesitelný vedro nebo nesnesitelná zima, vyberu si nesnesitelnou zimu. Pocit zimy mám raději než pocit vedra. Myslím v tom extrémnějším hledisku, nemyslím, že bych teď radši seděla někde před iglú, než s teplým čajem v příjemně teplém domě, to zase ne. To je další věc, kterou nesnáším na létě. Člověk ani nemá chuť na to, dát si teplý čaj, dát si teplé kafe nebo si dát polívku, pokud to zrovna není gazpacho. A já miluju teplý čaj, teplé kafe a některé teplé polévky. A nemám ráda polévku gazpacho.

Nevěděl jsem, že se polévka gazpacho podává studená!

At this point in my life, I feel terribly unhappy.

7. october 2015 at 23:47 | Angelique. |  diary

And I have no reason for it. Alespoň by to spousta lidí tvrdila, kdybych jim to řekla, nebo tvrdit bude, až napíšu tenhle článek. Ale já si ve skutečnosti i uvědomuju, že vlastně pořádně žádnej důvod nemám, že bych měla být šťastná za to, co mám. Vím, jak bych se měla cítit, vzhledem k tomu, co se v mém životě nachází a co se v mém životě děje, jenomže se tak necítím. Lidé se totiž asi většinou necítí tak, jak by měli nebo jak by se od nich očekávalo. Problém je ten, že já vlastně ani nevím, proč se cítím tak, jak se cítím. Ale možná, že tohle je právě jeden z příznaků deprese. Je ti jednadvacet, z čeho ty můžeš mít deprese? Takhle se prosím nikdy neptejte lidí, kteří deprese opravdu mají. Já nevím, jaká je přesně definice klinický deprese, ale myslím, že to, že se vám nechce vstát z postele a čelit světu, že se vám nechce nikam jít, nic dělat, že vás nic nebaví a nic vás pořádně netěší, to už možná mezi příznaky patří. Že je mi jednadvacet neznamená, že nemůžu mít důvod mít deprese. Vlastně bych řekla, že mám možná i víc důvodů k tomu mít depresi než spousta starších lidí. Před pár lety jsem prožila poměrně dosti traumatické období a ačkoliv se snažím sebe samu přesvědčit, že jsem to překonala, je to pořád ve mně, protože taková věc prostě nezmizí. Začátek letošního léta byl taky poměrně dost traumatický. V průběhu se to neprojevilo, protože jsem se nemohla zlomit. To, že se probudím v posteli a nechce se mi zvednout a začít nový den, je možná konečně dohra toho všeho, co se přihodilo. A Amsterdam byl poslední kapka. A úplně tou nejposlednější kapkou jsou ty moje zpropadený záda. Se kterejma ale konečně budu něco dělat, protože mám v rozvrhu tříhodinovou pauzu, ve které budu chodit každý týden plavat. Alespoň takový je plán.

The problem of chronical pain is, that it drives you nuts. Tuhle větu jsem slyšela říct jednu dost nenáviděnou vloggerku na youtube, když jsem projížděla její stará videa. Bolest oblasti zad, kde se nachází moje levá lopatka, už se dávno proměnila v chronickou. Definicí chronické bolesti je totiž to, že trvá déle než 3 - 6 měsíců. Já mám s tou lopatkou problémy už asi 5 let. Neříkám, že 5 let v kuse mě bolí záda, aktuálně je to ovšem víc než rok, co mě zase bolí docela hodně a prakticky nonstop. Říká se, že se dá naučit žít s bolestí. A ano, dá se naučit s ní žít, jenomže když je vám jednadvacet, z představy, že dalších 50 let vás bolí úplně ta samá věc, se vám chce zvracet. Ano, z chronické bolesti čehokoliv člověku prostě hrabe. U mě tím stylem, že se občas nechci vůbec hýbat, občas ležím na zemi a brečím a občas mám chuť házet nádobím. A občas, když už je to nesnesitelné a já nemůžu vystát tu dementní tupou bolest v zádech, jejíž původ je na tak debilnim místě, že odbourat ho potrvá hodně dlouho, pokud vůbec, dochází k tomu, že se snažím vytvořit jinou bolest, která odbourá bolest původní. Mozek je totiž zajímavá záleživost. Bohužel to ale vede k jistému umírněnému druhu sebepoškozování, kdy se sice neřežu, za to si třeba chytím mezi nehty menší či větší oblast na ruce a držím. Ve chvíli, kdy tohle udělám se totiž mozek zalarmuje a řekne si, aha, něco se děje na ruce a tudíž odsune bolest, kterou už dobře zná a je s ní kámoš už dlouho, na druhou kolej. Bolest mých zad, která se v posledních týdnech až měsících o hodně zhoršila nejspíš i kvůli stresu, má za následek to, že moje záda sem tam vypadají, jako by se po nich prošlo kotě, případně v jedné části zad sem tam vznikne podlitina, protože se snažím ulevit si a tlačím na to místo příliš dlouho a příliš silně. Protože paradoxně to, že najdu to místo a způsobím tím silnější a ostřejší bolest, je pro mě už vlastně úlevou. Ta tupá nedefinovatelná nemizící bolest, je tím, z čeho mi hrabe. Protože to vlastně ani není pořádná bolest. Jen o tom prostě pořád víte. Pořád to cítíte, pořád to tam je, pořád, nikam to nezmizí. Občas na to člověk dokáže zapomenout, ale už si připadám jak nějakej cvok, když se třeba v kině nebo v divadle nebo ve škole pořád vrtím. Protože pro mě je vydržet v nehybné pozici naprosto nemyslitelná věc posledních několik let (s drobnými mezidobími klidu).

Takže ano. Jsem mladá. Studuju, co mě baví, nebo alespoň bavilo, aktuálně mám trochu podivnou náladu, kdy mě nebaví nic. Takže dejme tomu, že ano, studuju, co jsem chtěla studovat a co mě baví. Mám spoustu známých, kamarádů a přátel, se kterými razím na různá místa, se kterýma mám o čem mluvit a kteří mě berou a podporují. Mám skvělou rodinu, dobře ohodnocenou brigádu se skvělým kolektivem, roztomilého psa, 25 párů bot a kapesní hodinky s erbem Hogwarts, nový svetr a já nevím, co ještě... Ale v tomhle okamžiku mého života zkrátka nepociťuju štěstí jako takové. Jsou momenty, které mi udělají radost... ale není to ten pravý pocit štěstí. Ani pomíjivého štěstí, prostě se pořád cítím tak nějak trochu prázdná. Nebo ani ne prázdná... spíš jsem hrozně unavená... jsem prostě strašně moc unavená ze všeho, co se na mě navalilo a valí... chtěla bych se uložit k zimnímu spánku a vzbudit se, až všechna traumata a životní bolístky odezní. Zní to jako zpověď nějaké duševně nevyrovnané patnáctky? No, to je možný. Ale je to jak to je. A měla jsem ani nevím proč potřebu se z toho tak nějak vypsat.

Cinema? Yeah... I basically live there.

4. october 2015 at 0:26 | Angelique. |  diary

Docela často bojuji s výčitkami ohledně peněz. Občas mám takové pnutí, že si něco musím koupit, jsem v tomhle hodně impulzivní. A tak to většinou udělám a potom sedím doma, vejrám na tu věc a říkám si, proč jsem si to vlastně koupila? Většinu z těch věcí si dokážu dobře odůvodnit. Stává se ale i, že nemám jak to odůvodnit. Tenhle týden jsem utratila docela dost peněz. Lituju toho, že jich bylo tolik, ale nelituji toho, co jsem si koupila. Protože jsem si koupila Farmu zvířat v italštině, což někomu může přijít jako naprosto stupidní koupě, já ale byla nadšená, že konečně měli v Luxoru taky nějakou normální knížku v italštině. Ne, že bych měla něco proti Lolitě, ale tu si myslím, že bych v italštině fakt nedala. Na druhou stranu Farma zvířat je relativně krátká a četla jsem to v češtině, tudíž vím, o čem to je a tudíž snad nebudu mít takový problém to přelouskat a potrénuju italštinu. Další věcí, kterou jsem si koupila je naprosto dokonalý světr, který zbožňuju od prvního momentu, kdy jsem ho vzala do ruky. Svetrů totiž není nikdy dost. A tenhle je přesně takový, jaký jsem chtěla. Jednou z mých mnoha úchylek je totiž to, že nesnáším, když mám něco těsnýho na krku, tudíž těsné roláky jako nosí Howard Wolovitz nepadají v úvahu, stejně tak nesnáším úzké rukávy. Když mám úzké rukávy, tak si je vytahuju. A pak taky nesnáším, když je světr krátkej, tudíž mi leze, pokud si vezmu batoh nebo bundu. Tenhle svetr stál 350 Kč, je vínový a má dlouhé široké rukávy, je volný, příjemný, dlouhý tak akorát a má sice rolák, ale široký rolák a ne ten ke krku. Tudíž je dokonalý a já jsem se do něj zamilovala. A poslední věcí, za kterou jsem utratila peníze (když nepočítám oběd a kafe, což nepočítám :D) byl lístek do kina. A já zkrátka NIKDY nelituji koupi lístku do kina. Okej, nikdy neříkej nikdy, ale většinou opravdu ne.

15. září jsem udělala zkoušku z italské literatury. 15. září odpoledne jsem šla do kina na Iracionálního muže.
16. září byl můj první den volna. 16. září jsem šla do kina na American Ultra.
19. září byla sobota, kdy jsem konečně měla klid bez učení. 19. září jsem šla do kina na Amy.
21. září bylo naprosto bezvýznamné pondělí. 21. září jsem šla do kina na film Labyrint: Zkouška ohněm.
29. září jsem byla celý den úplně mrtvá. 29. září jsem šla do kina na Roger Waters The Wall.
30. září jsem pomáhala kamarádce prolouskat se sisem. 30. září jsem šla s Rosie opět na American Ultra.
3. října jsem si měla barvit vlasy na modro. 3. října jsem šla do kina na Marťana.

Am I crazy? Yes I am. But I am okay with that. Aby se teda neřeklo, musím uvézt na pravou míru jednu věc. A to, že Iracionálního muže, The Wall a Marťana jsem neplatila já. Na Irrational Man jsem byla s mamkou, na The Wall s taťkou a na Marťanovi dneska s oběma. Na druhou stranu, i kdybych šla sama, nelitovala bych utracených peněz. Protože jsou věci, za které mi není líto utratit peníze. 34K. Kino, knihy, koncerty a kafe. [koncerty taky, jak mě upozornila Vii XD Nevím, jak jsem mohla zapomenout :D] Protože bez těhle tří čtyř K já prostě neumím žít. Uměla bych, samozřejmě, ale nechci, když nemusím. Na druhou stranu si raději odpustím pivo, diskotéky, cigarety a jiné drogy. Jsem taková povaha. Mnohem radši si jdu sednout do čajky, než do hospody nebo baru. A mnohem radši jdu do kina, než si zatrsat někam na Karlovky. Mnohem radši si sednu na nábřeží s knížkou, než abych si šla dát tři piva na roh před začátkem další přednášky. A ano, příští týden si nechám nabarvit vlasy na modro, nebo to udělám sama, ale rozhodně to neznamená, že se tím nějak změní má povaha. Přestože moje mamka má pocit, že modré vlasy jsou spojené s užíváním alkoholu a jiných návykových látek... Kdo chce číst dál, je frajer... a ať klikne na celý článek.