November 2015

I am so lucky, but still not happy enough.

30. november 2015 at 23:09 | Angelique. |  diary
Vždycky jsem si myslela, tedy alespoň od doby, co jsem o takových věcech začala přemýšlet, že až mi bude jednadvacet, budu už mít v životě nějaký směr. Domnívala jsem se, že když už budu brána za plnoletou ve většině částí světa, mohla bych vědět, co chci v životě dělat a co je smyslem mé existence na tomto světě. Samozřejmě vím, kam mířím, protože tam ostatně míří všichni. Mířím do rakve. Ale před tím, než se k ní dostanu? Co bude mezi jenadvacátým rokem mého života a smrtí? A jak moc času to vůbec bude? Vždycky jsem taky měla takový pocit, kterého jsem se nedokázala zbavit a který mě děsil. Vždycky jsem měla pocit, že umřu mladá. Někdo by mohl říct, že jsem dost zvrácená na to, abych si přála zemřít mladá. To ale není pravda. Kdybych chtěla umřít mladá, tak skočím z Nuseláku, takže tyhle poznámky si prosím nechte pro sebe. Občas mě ale přepadají myšlenky, které normální lidi zřejmě nepřepadají. Podle některých článků jsem zjistila, že i to by mohlo být příznakem jistého typu obsedantně kompulzivní poruchy. Další z důvodů, proč si myslím, že ji v nějaké formě mám. Tenhle článek ale nemá být o mých OCD sklonech a dokonce neměl být ani o mém nekonečném hledání smyslu života, ale znáte mě. Ze mě lítá to, co mě zrovna napadne a to je to ryzí, co pak zveřejním. Bez větších zásahů. Tak, jako to leží a běží. Je to tak nejupřímnější. A já to jako blogger ani jinak neumím. Vlastně se dá říct, že si na těhle článcích ve formě mnohdy ne úplně souvislých myšlenkových pochodů svou blogovou identitu dosti zakládám. Ale to jsem opět malinko odbočila.

Nedávno mi kamarádka dělala numerologický výklad, ze kterého jí vyšlo, že nějaký ten smysl najdu až v druhé polovině života. A já jsem najednou nevěděla, jestli se mám bát toho, že bude tak dlouho trvat, než zjistím, co je smyslem mého života, nebo se naopak bát toho, že ho najdu v příštích několika letech a bude to tedy znamenat, že už teď jsem ve druhé polovině svého života, což by přímo korespondovalo s mým pocitem, že umřu mladá. Ne vážně, nedokážu se toho zbavit, jen si říct, že je to blbost a jít dál. I když vím, že takhle se přemýšlet nedá, zkrátka mám ten pocit v sobě. Místo toho, abych si lámala hlavu nad numerologií, jsem si raději řekla, že se přestanu chytat nesmyslů a začnu se soustředit na to, co zrovna dělám. Jenomže ani škola a ani brigáda nejsou tím, co by dávalo mému životu nějaký větší rozměr. Všem říkám, že mě studovat na fildě baví... a na jednu stranu je to pravda. Na druhou stranu... ačkoliv mě baví hodiny holandštiny a italštiny nebo třeba různých reálií a literatury, nemůžu říct, že bych pro to něco extra dělala ve svém volném čase. Není to proto, že by mě to snad nebavilo. Je to kvůli mojí chorobné prokrastinaci a také kvůli dalším věcem. Třeba proto, že jsem neustále unavená nebo proto, že když se snažím učit, vyrušuju sama sebe tím, že mě bolí záda a nedokážu se na nic pořádně soustředit. Přijde mi, že se můj život dostal tak trochu do slepé uličky, ze které nevím, jak se mám dostat ven. Můj největší problém je totiž v tom, že se necítím být šťastná, alespoň v tomto okamžiku mého života a nevím, jak to změnit. Protože si nějak nejsem jistá, jestli vůbec vím, jak to vypadá, když se tak cítím. Ano, film a seriál mě sice rozbrečí, i jiné věci, ale i tak mám poslední dobou pocit, jakobych neměla skoro žádné emoce. A když už nějaké mám, tak jsou to ty negativní. A na ty pozitivní si řeknu hm... to bylo fajn. Jsou momenty, kdy mám skvělou náladu, třeba jako na koncertě Our Last Night... ale pak se člověk další ráno probudí a dostane se zpět do zajetých kolejí všednosti, které ho ubíjejí.


Má zkušenost s novým druhem zábavy.

28. november 2015 at 21:02 | Angelique.
V poslední době se docela rozvinul jeden druh zábavy, který nevím pořádně, kde vznikl, ale pravděpodobně v Americe. Vůbec netuším, jak se to dostalo k nám, ale vím, že to bylo někdy krátce po jednom díle The Big Bang Theory, co jsem to začala registrovat. A vzhledem k tomu, že už jsem byla 3x, říkala jsem si, že bych vám o tom konečně mohla napsat. Chtěla jsem, už když jsem byla poprvé, ale nakonec mi to nějak nevyšlo. Poprvé jsem byla 4. dubna tohoto roku, podruhé pak 25. září, a potřetí? Potřetí jsem byla dneska. Už si začínáte myslet, že snad ani nikdy neřeknu, o co vlastně jde? Dobře, slyším vás, tak já vám to tedy povím. Jde o tak zvané "escape rooms", tedy "únikové místnosti", případně se tomu ještě říká "trap rooms" nebo tak. A o co, že vlastně jde? O tom bude tenhle celý článek, tak doufám, že vás to třeba zaujme a někdy si taky zajdete, když se zrovna dostanete do Prahy. Možná, že časem vzniknou i jinde, ale momentálně vím jen o Praze. To ovšem neznamená, že nejsou už teď v jiných městech.

Co to tedy vlastně jsou tyhle únikové místnosti? V čem to celé spočívá? Teorie je poměrně jednoduchá. Jde o to, že se domluvíte s pár kamarády, objednáte se, dojdete na adresu, kterou vám uvedou a za nějaký ten peníz se necháte zavřit do nějaké místnosti, ze které se potom musíte zase dostat. V podstatě mi to poprvé přišlo hrozně vtipné, protože oni nám řekli, že máme přijít do Jungmannky na nějakou adresu, tam se šlo po schodech dolů prakticky do sklepa, kde jsme se nechali zavřít cizíma lidma do místnosti, ze které jsme se neměli jak dostat. Zatím jsme ale ani jednou nenarazili na nikoho, kdo by nás tam zabil a myslm si, že se asi nikdo takový ani neobjeví... :D A pokud vás to zaujalo a chtete vědět, o co teda vlastně jde a jaké z toho mám dojmy, tak si skočte do celého článku. A pokud vás to třeba přesvědčí se někdy k něčemu takovému odhodlat, tak budu jedině ráda.


What about me?

25. november 2015 at 16:05 | Angelique. |  diary
Tenhle článek bude naprosto celý věnován nejnovějšímu dílu seriálu Doctor Who. Vím, že moc lidí, kteří na to koukají, sem nechodí, ale já mám zkrátka potřebu se vypsat z toho, co se přihodilo, jelikož to pořádně nemám s kým probrat. Znám pár lidí, kteří na to koukají, ale většina z nich je pozadu. Takže tím budu otravovat vás, kteří na to nekoukáte, ačkoliv bude možná lepší, pokud zvažujete, že byste koukali, tenhle článek ani nečíst, protože bude plný spoilerů, které byste nejspíš nechtěli vědět předem, než to sami uvidíte. Takže je to naprosto na vás, jestli s tímhle článkem chcete ztrácet svůj drahocený čas nebo nechcete.


Možná si ještě pamatujete, když jsem lamentovala nad tím, že Matt Smith opouští roli Doctora a na jeho místo přijde jako 12. Doctor někdo jiný. S 8. sérií mě to přestalo trápit, protože Peter Capaldi mě skutečně hodně překvapil a jako Doctora jsem si ho neskutečně oblíbila už v té osmé předchozí, ještě víc potom v téhle sérii, v pořadí již 9. obnovené. Tím, že do tohohle seriálu neustále přicházejí noví herci, ho udržují stále naživu, což je dobře. Když herec, co hraje Doctora, chce odejít, tak Doctor zkrátka zregeneruje. Když chce odejít společník Doctora? No, tak se to taky dá vždycky nějak udělat. Neviděla jsem původní série, takže nevím, jak to je s ostatními společníky, ale ty odchody jsou vždycky naprd. Nejen Doctorů, ale i společníků. Doteď jsem si myslela, že nejdebilnější konec měla Donna. Doctor jí vymazal paměť a vrátil k jejímu obyčejnému nespokojenému nudnému životu bez toho, aby si pamatovala všechna dobrodružství, která s Doctorem zažila, s tím, že když si vzpomene, tak jí vybuchne hlava a pak exploduje celej vesmír, nebo už ani nevím, jak to tam přesně bylo. To stálo za prd. O odchodu Rose radši ani nemluvím, ale nakonec dostala šanci žít svůj život s klonem Doctora, který byl stejný, jako opravdový Doctor, jen měl pouze jeden lidský život. Takže vlastně skončila docela dobře, Donna nakonec taky měla šanci žít normální život, Martha prostě odešla... a Rory a Amy sice umřeli, ale až poté, co se přenesli do jiného času a prožili spolu dalších 60 let a to mi taky přijde jako celkem slušnej konec...

Asi podruhé na tomhle blogu článek na téma týdne.

22. november 2015 at 22:53 | Angelique. |  articles
Nechci být jednou z těch lidí, kteří prohlašují, že témata týdne stojí za kulový. Myslím si, že je to týden od týdne. Někdy si říkám, že někdo asi spadnul na hlavu, jindy mi zase přijde, že je docela zajímavé. Málokdy se ale stane, že by mi sedlo natolik, abych na něj něco napsala. Protože jak mě znáte, já k článkům potřebuji většinou silnější podněty, než to, že mi někdo řekne téma. Když mám téma, dokážu něco napsat a už jsem to mnohokrát udělala, u povídek i u článků, ale mám potom pocit, že ty články nejsou takové, jaké by měly být. It just doesn't feel right. Další problém u témat týdne je ten, že moje články třeba skončí úplně někde jinde, než kde jsem chtěla, aby skončily. Témata se mění v průběhu psaní, tak nějak tomu občas nedokážu zabránit, jelikož většinou píšu, co ze mě zrovna srší. Články upravuji jen minimálně, to, co zveřejním je z valné většiny první verze. Jak to leží, tak to zveřejním. Nejsem příznivec korektur, pak to až moc zkoumám a přemýšlím, jestli něco nevypustit, což zkrátka není způsob, jakým chci svůj blog vést. Své myšlenky třídím trochu už v hlavě, než je moje ruce napíšou, tak proč je třídit znovu?

Když se ale hlasovalo o téma týdne na další, tudíž tenhle týden, výjimečně jsem se do hlasování zapojila. Myslela jsem si totiž, že o tématu "Život bez kouzel" budu mít hordu námětů, co napsat. A mýlila jsem se. Není toho zase tolik, co bych mohla napsat. Nebo spíš tolik, co bych chtěla napsat. Jakmile jsem měla to téma před sebou, najednou jsem nevěděla, jak začít. Nakonec to ale stejně dopadlo tak, že ten článek píšu, přestože mi blbne klávesnice a každou chvíli mi vypadává L, pokud do něj pořádně nefláknu.


Já osobně si život bez kouzel nedovedu představit. Ach ano, co to ta Anděliná plácá? Ona snad umí kouzlit? Ha ha ha. Samozřejmě, že neumím, ačkoliv to podle mě zase tak samozřejmé není. Já totiž v kouzla věřím. Už jsem vyrostla z toho, abych si myslela, že existují lidé, kteří někde mávají hůlkou jako Harry Potter, ale tenhle svět je plný kouzel. Nevěřím v Boha, ale věřím v magii. Věřím v tom, že v tomhle světě fungují i jiná než vědecká vysvětlení. A hlavně, některé věci vypadají jako kouzla, i když je za kouzla lidé nepovažují. Třeba kouzla přírody. Když jsem byla před pár lety poprvé na vodě, stanovali jsme na místě, kde byla prakticky úplná tma. Což znamenalo, že jsem jednou mohla po dlouhé době sledovat hvězdy. Když jsem tam tak ležela, v mírně pohrouženém stavu, a sledovala jsem padající perseidy, říkala jsem si, že na tomhle světě je zkrátka něco magického. Ať už za kouzla považujete cokoliv, naše planeta je plná magických momentů, bez kterých si život nedovedu představit.

Jak se stavět k názoru druhých lidí.

17. november 2015 at 18:23 | Angelique. |  articles
Tahle animace se asi brzo stane tou nejužívanější na tomhle blogu, a kdo mě zná dlouho, ví, že já animace do článků používám rádo a mnohdy si nějakou vyberu a tu potom vkládám furt. Včera večer jsem se opět přesvědčila o tom, že je skutečně nesmysl si myslet, že když jsem slušná, můžu čekat slušnost i od ostatních lidí. Přijde mi, že je na světě stále míň a míň lidí, kteří dokážou rozdýchat, že jsou lidé, kteří skutečně a reálně mají jiné názory na věci, než oni. Já mám spoustu názorů, které se shodují se spoustou názorů ostatních lidí, ale samozřejmě se i se spoustou názorů neshodují. Přijde mi to poměrně přirozené, každý máme vlastní mozek, každý si utváříme vlastní názory na různé věci, a pokud si nějaký názor vytvoříme, je jasné, že nikdo na světě nemůže mít úplně ten stejný. Občas mě překvapí v komentářích u různých článků ze zahraničních stránek třeba na facebooku nebo tak, že někdo reagoval naprosto stejně, třeba i doslova stejně, jako co napadlo mě. Přijde mi, že když někoho něco vede k nějaké reakci a nějakému názoru, tak je dost dobře možné, že ten podnět tam vidí i jiní lidé. Být ve svých názorech naprosto originální je podle mě nemožné. Zároveň si myslím, že je to i dost na nic. Já osobně mnohem raději narazím na lidi, kteří mají na věci stejný nebo podobný názor, než já. Protože když mají jiný? To se potom dějí věci, ze kterých mi zůstává rozum stát. A jedna taková se mi stala třeba například včera. Ta animace naprosto vystihuje mé včerejší pocity.



Svět je plný nenávisti a bolesti.

14. november 2015 at 18:21 | Angelique. |  diary

Příliš mnoho bolesti. Příliš mnoho smutku. Příliš mnoho nenávisti je ve světě. Je to něco, s čím dokážu žít jen velmi těžce. Nic jiného mi nezbývá, než s tím žít. Svět nezměním. Stejně tak jako dokáže lidská rasa milovat, dokáže i nenávidět. Ať už je nám to jakkoliv proti srdci. Osobně to ale nedokážu přes to srdce přenést. Vždyť nenávidět někoho je tak hrozně silná emoce. Něco tak hrozně definitivního. Jedna věc je nenávidět někoho konkrétního... třeba člověka, který zabil vaše spolužáky. Jak ale může někdo nenávidět všechny lidi jen proto, jakou mají víru? Nebo spíš za to, jakou víru nemají? Proč někdo nenávidí lidi, kteří nemají nic společného s tím, co se děje v Sýrii? Proč někdo zavraždí přes stovku nevinných lidí? Jen tak. Bez mrknutí oka? Četla jsem, že rukojmí v tom koncertním sále popravovali jednoho po druhém, bez jakýchkoliv emocí, chladnokrevně. To, co se z noci ze včerejška na dnešek stalo v Paříži, mi nahání hrůzu. Kvůli takovým věcem mám občas dojem, že ztrácím víru v lidstvo. Historie se neustále opakuje. Historie mi dokazuje, že je jedno, jestli je někdo muslim, křesťan nebo žid, nebo nemá žádnou víru. Lidé si vždycky najdou důvod, proč se začít vraždit. Co vlastně chtějí? Chtějí v nás vyvolat strach a nenávist, chtějí zabíjet, chtějí způsobovat utrpení, vidí svůj úděl v něčem zvráceném a věří, že činí podle vůle boha. Já ale nedokážu pochopit, jak může někdo sám sobě ospravedlnit to, že zabije stovky lidí.

Narazila jsem na to už včera večer. Vlastně jen chvíli potom, co se to začalo dít. Sledovala jsem to několik hodin ve zprávách. Mrtvých stále přibývalo a šla jsem spát s vědomí, že někde se stále ještě střílí. Šla jsem spát s hrůzou, děsem a bolestí v srdci. A ta bolest převládá i nadále. Svět se změnil. Změnil se mění se neustále. Světlo se dá najít i na těch nejtemnějších místech v těch nejtemnějších momentech, ale v některých chvílích je to opravdu těžké. Strach, smutek i vztek jsou na místě. Bohužel to je ale přesně to, co chtějí. Vyvolat paniku. A co se s tím dá dělat? Jak teď máme reagovat. Spousta lidí bude reagovat nenávistí na špatných místech. Nejsem žádným zastáncem migrantů, jenomže valná většina z nich s tímhle nic společného nemá. Podle dostupných informací to byli francouzi, kteří byli zrekrutováni islámským státem. Jeden měl u sebe syrský pas... a jeden egyptský, ale jestli byli opravdu z těhle zemí, toť otázka. Faktem ale je, že s tím množstvím uprchlíků, kteří sem proudí, se sem můžou dostat i teroristé. O tom snad nikdo soudnej nepochybuje... Co z tohohle vzejde? Jen další utrpení nevinných lidí. Všichni pořád prohlašují, že nemáme propadat panice, to je to, co chtějí. Abychom nepodporovali extrémistické výlevy, ne každý muslim je terorista.. a já s tím na jednu stranu souhlasím, na druhou stranu ten strach je na místě. A měl by vést k nějakým skutečným akcím, jiným, než slovům o pospolitosti a naději.

Četla jsem na sociálních sítích mnoho reakcí typu: "Z tohohle bude válka". Tohle už je válka. V Sýrii je válka. A tahle válka se začíná přenášet dál. Je to jen otázka času. Bude z toho průser. Bude z toho válka v Evropě? Těžko říct. Nechci předpovídat, jaký osud čeká Evropu. Jaký osud čeká Českou republiku. Jakou osud čeká naší generaci. Nechci o tom přemýšlet, ale nedokážu svoje myšlenky zastavit. Psala jsem už článek o tom, že nechci zažít třetí světovou. Se svou povahou jsem jen těžko schopná žít s vědomím, že je ve světě tolik zla. Mám ale pocit, že ho je čím dál tím víc. A netuším, kdy nastane ten kritický zlom, kdy se všechno změní a nastane průser. Možná, že to bylo už včera. Moje srdce je zlomené, moje duše pláče. Mé myšlenky jsou s lidmi, kteří zemřeli, s jejich rodinami a přáteli a se stovkami zraněných. Modlím se za Paříž, modlím se za další místa, ve kterých dochází k teroristickým útokům. A modlím se za to, aby byl svět lepším... aby skutečně i nadále platilo, že vždy je naděje, že se vše v dobré obrátí. Svět nikdy nebude bez chyby. S hrůzami, které se dějí, je ale těžké se jen tak smířit. Život jde dál, čas se nezastaví... a ačkoliv to nedokážu pojmenovat nebo to ještě ani není vidět, nelze to uchopit, myslím si, že včerejším dnem se svět změnil.


Some days are just good.

12. november 2015 at 22:55 | Angelique. |  diary
Měla jsem takové dobré blogové období, kdy jsem psala články každý den, nebo alespoň několikrát do týdne. Kromě dobrého období jsem ale také měla dojem, že to období nejspíš brzy skončí. A co jsem předpokládala, se taky stalo. Ne, že bych neměla co psát, spíš jsem neměla čas a ani chuť. Proč? Protože tenhle týden je strašný. Všechny dny jsem zatím byla ve škole a v práci. Akorát v úterý jsem byla jenom ve škole, zato od devíti do osmi večer, tudíž jsem přišla domů kolem čtvrt na deset. Přibližně ve stejný čas jsem přišla i včera. Dneska byl první den, kdy jsem se domů dostala před pátou, ale i tak jsem neměla zrovna dvakrát moc času na to, dělat... vlastně cokoliv. V tuhle chvíli mě neskutečně bolí záda a jsem naštvaná, že zítra zase vstávám v sedm, ale jinak se mám docela fajn. Tenhle týden je zkrátka náročný. Ale třeba dnešek... dnešek byl dobrej den. Naopak úterý? To jsem myslela, že se zblázním.

Zjišťuji, že poslední dobou se na mojí náladě dost odráží to, s jakými lidmi jsem ten den přišla do styku. V úterý jsem měla poměrně dobrou náladu většinu dne, protože jsem ji trávila s italianisty, které dobře znám a dobře jsme pokecali. Přestože jsem byla do školy do osmi, tak jsem to tak nějak dala celkem v pohodě. V podstatě jsem ale za celý den neudělala nějak nic moc produktivního. Strávila jsem asi tři čtvrtě hodiny tisknutím věcí ve školní knihovně, přičemž jsem nejspíš málem dostala ránu od toho kluka, co tam sedí. Já jsem hrozný technický antitalent a občas se tak stane, že když jsem unavená, tak působím, že jsem úplně blbá :D Respektive si připadám, že jsem úplně blbá, tak možná i jsem :D Nic z těch problémů, které jsem měla při tištění věcí ale nebyla moje chyba, až asi na jednu věc, takže si to nijak nevyčítám, jen se tam teď nějakou chvíli asi neukážu... :D Když jsem ale večer došla na lexikální seminář italštiny, což je v podstatě konverzační hodina, myslela jsem, že mě trefí. Tématem té hodiny totiž byla migrační krize. V tu chvíli se mi honilo hlavou několik věcí. A žádná z nich neobsahovala slovo migrant. V podstatě by se to dalo shrnout animací pod tímhle odstavcem, kdy Gemma představuje mě a ten týpek představuje vyučující, která přišla s tímto tématem, případně kohokoliv jiného, kdo tohle téma vytáhne. Moje názory na migrační krizi jsou pro někoho možná radikální a nemám zrovna potřebu je nějak veřejně vyjadřovat. Názor, který ale u mě aktuálně převládá je ten, že ano, je to problém, ale fakt o tom nepotřebuju slyšet a číst každej den. A už vůbec se o tom nepotřebuju ještě k tom všemu bavit na italštině a psát o tom nějakej podělanej sloh. Já vím, že nás chtěla donutit používat konjuktiv, ale mohla si vybrat nějaké jiné téma. Třeba moderní umění. A ne migrační krizi.


Lidské reakce mě neustále překvapují.

7. november 2015 at 16:16 | Angelique. |  diary
Emoce. Pocity. Něco, co asi nemůže nikdo ovlivnit. To, že něco cítíme, za to může náš mozek. A jakkoliv si chceme myslet, že tomu tak není, tak emoce jsou něčím, co úplně silou vůle ovlivňovat nemůžeme. Samozřejmě to, co cítíme, ovlivňují věci kolem nás. Nemůžeme jen tak lusknout prsty a říct si: "Tak, teď budu smutná" nebo "Tak, teď budu šťastná". Ne, takhle to bohužel nefunguje. Musí se stát něco, co emoční část vašeho mozku nastartuje a vyvolá vhodnou reakci. Mnohdy i nevhodnou reakci, ale zkrátka reakci, která je typická pro vás, jako osobu, protože váš mozek je vaší nedílnou součástí. Páni, to byla zase konstrukce věc, nevím, jestli jste úplně pochopili, co jsem tímhle chtěla říct, protože si nejsem úplně jistá ani já, jestli jsem pochopila, co tím chci říct. Stejné jako se smutkem a štěstím je to i s dalšími emocemi. Třeba se zlostí. Jedna věc ale je cítit zlost, být na někoho naštvaný... a druhá věc je mu to dát sežrat. Když je člověk na někoho naštvaný, mnohdy totiž reaguje způsobem, kterého později lituje. Protože být naštvaný je silná emoce, která dost často vede k výbuchu dřív, než o tom, proč jste naštvaný, stihnete přemýšlet.

Já osobně jsem hodně nekonfliktní člověk. Jsem osobnostní typ INFP - Mediátor. To v podstatě znamená, že jsem tím největším hippiekem, jakým někdo může být. Dobrá, to trošku zlehčuji nefinici těhle osobnostních typů. Shrnula bych to tak, že jsem idealista, snažím se v lidech vždycky vidět tu lepší stránku, nedělám věci pro zisk, ale abych pomohla druhým, jsem dosti naivní duše a mám duši snílka a umělce. Neumím říkat ne a nejradši bych pomohla a poradila úplně všem, kteří si o pomoc řeknou, i když vím, že nemůžu. Moje růžové brýle rozmlátila realita už před pár lety, ale moje osobnost se tím nijak diametrálně nezměnila. Pokud to jde, snažím se vyhnout hádkám. To ovšem neznamená, že se nikdy na nikoho nenaštvu. Znamená to v podstatě to, že svůj hněv si nechám pro sebe, nasaju ho jako houba, zhluboka se nadechnu a jdu dál. Když ale pohár trpělivosti přeteče, tak vybouchnu. A často to odnesou lidi, na které jsem vůbec naštvaná nebyla, tím, že jim vykládám o tom, proč mě někdo tak hrozně naštval. Klasika.


Je to jak to je a lepší už to nebude.

5. november 2015 at 20:32 | Angelique. |  diary
Poslední dobou jsem tady na blogu nějak často, až mě to překvapuje. Nikdy jsem si nemyslela, že bych mohla pravidelně vést osobní blog. Párkrát jsem to v minulosti zkoušela, ale nikdy mi to nevydrželo. Poslední dobou mi ale mé okolí dává podněty k napsání článků na různá témata a tak se to dá. Za což jsem ráda. Myslím, že jsem musela k osobnímu blogu tak nějak dospět. A taky začít trochu víc přemýšlet nad věcma, které mě dřív nezajímaly. Nebo možná i zajímaly, ale neměla jsem na ně žádnej názor. Vlastně už si vůbec nepamatuju, co jsem si myslela třeba před pěti lety. Já ti totiž nepamatuju vůbec nic. Zapomínat je lidské, ale já jsem bohužel nepřirozeně silnou zapomnětlivost zdědila po svém otci. Myslím, že i částečně proto jsem vždycky blogovala stylem, kterým jsem blogovala. Ačkoliv jsem měla především fan blogy o celebritách, tak jsem v článcích vždycky psala, co jsem který den dělala, jak jsem se měla, někdy i co jsem jedla a tak podobně. Teď jsem za to hrozně ráda, protože se teď můžu do těch starých článků podívat a připomenout si maličkosti, které mi v té době přišly důležité, a které už jsem zdánlivě zapomněla, ale třeba si je zase vybavím. Myslím třeba, že konkrétně dnešní den si za pět let pamatovat nebudu. A vlastně se ani není čemu divit, protože nebyl vůbec ničím důležitý, přesto si za těch pár let ráda přečtu, že 5.11.2015 jsem byla nemocná, nebylo mi dobře, měli jsme k večeři pizzu a že jsem byla smutná, protože se zase jednou posralo něco, na co jsem se moc těšila.

Začínám si zvykat na to, že ať už udělám ve svém životě jakékoliv rozhodnutí, má nějaké následky. Základní fyzikální zákon, konkrétně třetí Newtonův, po akci následuje náležitá reakce. Actioni contrariam semper et aequalem esse reactionem; sive: corporum duorum actiones in se mutuo semper esse aequales et in partes contrarias dirigi. Naše pocity a zážitky sice nemají nic společného s yziou, pokud zrovna nestudujeme MatFyz, ale tenhle zákon platí i v normálním životě. Celý minulý týden jsem přehlížela fakt, že mi nebylo dobře, abych mohla jít v sobotu na koncert Our Last Night. Výsledkem bylo to, že už v pondělí mi bylo zle. A v úterý ještě hůř. Konečným výsledkem je to, že mě choroba plně dohnala včera, kdy jsem málem ani nevstala z postele a nejspíš mě bude pronásledovat celý zbytek týdne. Což bohužel znamená, že opět nepojedu s mamkou navštívit svoje tety, na které jsem se tolik těšila a pravděpodobně je uvidím zase až na Vánoce. A to je pekně na nic. V sobotu mám jít navíc na koncert. Sice vážné hudby, tudíž budu sedět na zadku a poslouchat, ale stejně. Nevím, jestli budu moct jít a nevím, jak to mám J. říct.


A takhle je to vždycky, protože člověk zkrátka nemůže mít všechno. Když se na něco těší, musí zároveň i počítat s tím, že se to posere. Když má těch akci tolik, jako já, je ještě větší pravděpodobnost, že se něco zesere. A taky jo. Trochu jsem si pobrečela, protože jsem se na výlet opravdu těšila, ale tak, co můžu dělat? Je to jak to je a lepší už to nebude. Lepší to může být vždycky, ale zrovna s timhle je to tak nějak začarovanej kruh. Možná, že některým lidem vychází všechno, co si naplánuje... Mně osobně ale rozhodně ne. Až natolik, že hrozně nerada něco plánuju. V tento okamžik mám naplánováno několik akcí, na všech z nich chci být, ale vzhledem k tomu, že jedna, možná i dvě z nich, se zase serou, tak se začínám tak trochu bát, jak to zase všechno dopadne. Jsem smířená s tím, že ne všechno v životě vyjde tak, jak si to představujeme. To, že si plně uvědomuju a akceptuju to, že to tak je, ale neznamená, že z toho nutně musím mít radost. No, tenhle článek se zdá nemít hlavu ani patu, jen jsem se z toho potřebovala vypsat. Tak už raději půjdu. Mějte se fajn. Nevím, jestli o víkendu něco přidám, protože se musím učit, ale třeba ano. To záleží na nápadu a na náladě.


Fashion tag, aneb Andělína plácá něco o svém šatníku.

4. november 2015 at 13:39 | Angelique. |  articles
COŽE?! Andělína bude mluvit o SVÉM OBLEČENÍ? To jako vážně? Tohle si teď říkáte? Já totiž tak trochu jo. Když jsem si ale nedávno tak procházela jedním obchodem, říkala jsem si, že jak nemám moc ráda fashion blogy, tak bych možná přeci jen mohla přidat alespoň něco, co se týká oblečení nebo módy. Nebojte, nebudu vás tu zahlcovat módními tipy a triky, protože žádné nemám a žádné neznám. Nevím, co je teď v módě, nosím, co se mi líbí a na to mám zrovna peníze. Rozhodla jsem se ale vytvořit fashion tag... Pokládám tedy sama sobě nějaké otázky, které se týkají mého vztahu k oblečení, na které potom sama i odpovídám. Pokud by se někomu z vás tag líbil a chtěl by ho taky vyplnit, nemám s tím žádný problém. Pochybuju ale, že by to někoho natolik zaujalo. Otázky jsou mi šité na míru, protože jsem dobře věděla, o čem chci psát. Vlastně celý ten nápad vznikl, když jsem zjistila, že nemám peníze na jeden kousek z H&M a hrozně mě to naštvalo. Ale teď už k samotnému tagu. Otázek je celkem tolik, kolik jich je. Když píšu tenhle úvod, ještě nevím, kolik jich nakonec vymyslím.


1. Jak bys popsala svůj styl oblékání?
Svůj styl oblékání bych popsala asi jako... hodně nekonkrétní, obměňující se a nekonstantní. V mém šatníku najdete opravdu hodně skutečně velmi odlišných kousků oblečení a záleží na náladě, co z toho si zrovna vezmu v daný den na sebe. Popsala bych svůj styl asi tak, že nemám v podstatě žádný styl. Nosím většinou to, na to mám zrovna náladu. Nejpohodlněji se pak cítím oblečená tak nějak pohodově, řekla bych, že ve stylu tomboy, tak trochu na styl KStew, jak už jsem se mnohokrát zmiňovala. Psala jsem o tom i samostatný článek, ten jeden jediný na tomhle blogu až doteď, který se dotýkal módy :D [x] Občas je mi fakt úplně jedno, co mám na sobě. To lidi dost často nechápou, což mě dost často štve. Ale je to moje věc. Live with it. Já jsem s tím v pohodě, tak proč ne ostatní?


I'm just so tired.

3. november 2015 at 22:44 | Angelique. |  diary
Jsem hrozně unavená. A nevím, jestli je to aslem nebo životem. Myslím si, že dost možná obojím. Už od minulé soboty jsem nachcípaná. Myslím tu sobotu, co byla před tou poslední sobotou, co byla. Tedy ne 31. října, ale tu předchozí. Měla jsem i teplotu, ale úspěšně jsem to utajila, abych pak mohla jít na některé akce v týdnu. Nakonec z toho vyšlo to, že jsem šla akorát na jednu z těch 5 akcí, co jsem měla naplánované a na ten koncert na Halloweena, takže jsem úplně klidně mohla zůstat celý týden doma a vyležet se, ale nevadí. Včera jsem byla tak psychicky vysílená, že jsem odešla ze školy dřív a radši jsem šla s kamarádkou na bubble tea. Dneska jsem byla tak fyzicky vysílená, že jsem se vysrala na seminář z italštiny, a šla jsem radši domů. A co jsem doma, udělala jsem velký kulový, i když bych měla psát slohy na obě italštiny a učit se slovíčka na holandštinu. Ale víte co? Já jsem tak hrozně unavená, že jsem skoro líná i koukat, natož něco dělat. Nemám do ničeho chuť. Myslím, že jsem opět na hranici deprese. Moje náladovost by vážně byla soustíčko pro nějakého psychologa, protože je to se mnou jak na houpačce. Včera jsme si vzájemně vylily srdíčko s Adele o tom, jak nic nezvládáme, a zas mi bylo líp. Dneska je mi ale tak blbě fyzicky, dostihl mě kašel, škrábe mě v krku a všechno mě bolí, že nejsem schopná ničeho jiného, než si stěžovat tady na blogu. Zvlášť, když mě ještě demotivují další věci.

Třeba jedna kamarádka. Vlastně víc kamarádů. Jsem ten typ člověka, který když má nějaký jeho kamarád nějaký problém, snaží se mu poradit nejlíp, jak jen dokážu. Unavuje mě ale, když mi dojde, že lidé, kterým jsem poradila, vlastně vůbec nechtějí slyšet mou radu. Chtějí si totiž akorát postěžovat. Když jim něco poradíte, tak vám řeknou sto padesát důvodů, proč to nejde udělat tak, jak jste mu poradili, případně vám vysvětlí padesáti důvody, proč nemáte pravdu vy, ale on. Když se pak ale ukáže, že jste měli pravdu vy a že jste mu to celou dobu říkali? To už o tom nepadne ani zmínka, že jste mu říkali, že se stane přesně to, co se pak stane. Jenomže když jste taková povaha, jako já, tak neřeknete to, co byste měli: "Já jsem ti to říkala". Ne... váš kamarád má problém a tak mu chcete poradit, jak ho vyřešit, i když si za něj může sám. Nejsem si ale úplně jistá, jak dlouho bude trvat, než si řeknu A DOST jako v těch dementních reklamách na FIO banku a přestanu lidem radit. Proč já se vůbec snažim? Proč se vůbec obtěžuju přemýšlet nad nějakou radou, nad tím, jak tomu člověku pomoct, když mě ten kamarád nebo kamarádka stejně nikdy neposlechne? Je to vyčerpávající. A už mě to vážně nebaví.


Our Last Night podruhé.

2. november 2015 at 21:11 | Angelique. |  Angelique. and her musical experiences.
Víte, co už nikdy nedostanu ze svojí zabedněný kebule? Sobotní večer. Ale nemyslím koncert samotný. Myslím to, co bylo před tím. Ano. Nejtrapnější moment mého života, kdy jsem naprosto zapomněla, jak se komunikuje. V sobotu, 31. října 2015 jsem místo na Halloweenskou párty, jako většina lidí mého věku, šla na koncert. Na koncert mojí aktuálně nejoblíbenější kapely, Our Last Night. Nevím, jestli je někdo z vás zná, vím, že minimálně dva lidi, kteří sem sem tam nakouknou, je znají, jak jste na tom vy ostatní, netuším. Já jsem se do nich zamilovala přibližně před dvěma lety, kdy mi moje kamarádka pustila jeden z jejich coverů, které mimo jiné dělají. Už v únoru 2014 jsem šla poprvé na jejich koncert. A zbláznila jsem se do nich ještě víc. O tomhle koncertě si můžete něco přečíst tady. Když jsem se doslechla, že přijedou v květnu 2015 znovu, okamžitě jsem letěla koupit lístky. Když koncert o den přesunuli a já nemohla jít, tak jsem to obrečela. Trevor ale řekl přímo jedné z mých kamarádek, které tam byly, že ho mrzí, že jsem nemohla jít, ale že přijedou brzo znova, nejspíš v říjnu. Už tehdy totiž plánovali evropské turné k jejich novému albu, které vyšlo někdy před prázdninami. A opravdu. Dodrželi slovo a skutečně do Prahy přijeli znovu. A já jsem tam samozřejmě nemohla chybět. Jak bych si něco takového mohla nechat ujít? Nejspíš jsem byla první člověk, kdo si koupil lístek. Šla jsem totiž rovnou k pokladně přesně v ten čas, kdy se začaly prodávat. Až takhle velký nadšenec jsem byla. Čím víc se ale koncert blížil, tím víc jsem se bála, že se zase něco podělá. Obzvlášť, když mi kamarádka napsala, že možná nepůjde.

Nakonec to ale všechno dopadlo dobře a obě dvě jsme šly. Když jsme dorazily k Lucerna Music Baru o půl hodiny dřív, než se otvíralo, zjistily jsme, že se věci poněkud změnily. V únoru 2014 jsme přišly asi 15 minut před tím, než otvírali, možná ani ne, a bylo tam asi 30 lidí. Teď? Teď tam stáli všichni nastoupení a fronta se táhla půlkou Vodičkový. Stály jsme opodál a koukaly jsme na to, když jsem si všimla takových zvláštních postav. Čumím na to a říkám kámošce: "Otoč se." Byli tam. Our Last Night prostě šli směrem k Lucerně, s kapucama, jen tak si tam kráčeli a prošli kolem nás. A v tu chvíli jediný, co jsem dokázala, bylo akorát koukat a maximálně se trochu usmát na Tima, když se na mě podíval. Stály jsme tam obě dvě s výrazem "I don't give a fuck" a přitom jsem vnitřně křičela. Můj interní monolog po té, co zmizeli uvnitř klubu, vypadal asi nějak tak, jako na té animaci. Ale tak co. Osobně se domnívám, že byli radši, že jsme nezačaly vyšilovat, protože kdyby lidem z fronty došlo, že to jsou oni, dost možná by se za nima začali vrhat. Takhle prošli poměrně nenápadně až skoro k té frontě, kde lidi stihli sice zaječet, ale už nestihli nic udělat, než zapadli dovnitř. Více v celém článku.