December 2015

Už aby tenhle rok skončil...

31. december 2015 at 13:02 | Angelique. |  diary
Tenhle rok stál za hovno. A nebojím se to napsat, protože je to pravda. V hodně směrech stál opravdu za kulové a to nejen v naší rodině, ale i v rodinách jiných. Dneska jsem šla ráno na chvíli do práce a přišla řeč na to, že ještěže tenhle rok už končí a zítra začne nový. Tak nějak jsem se nad tím zamyslela a došlo mi, že to vlastně pořádně ani nechápu. Jakoby snad to, že člověk přejde do nového roku znamenalo, že něco končí a začíná se s čistým štítem. Přitom jsem sama zažila, že rok 2012 byl plný věcí, které stály za prd a rok 2013 se posral hned na začátku. Jakoby se snad s novým rokem mělo něco změnit. Přitom čas prostě jen plyne dál, a to, že stály poslední měsíce za kulové neznamená, že přestanou stát za kulové jen proto, že je nový rok. Lidé ale asi mají určitou potřebu to zkrátka oddělovat. Cítit, že přišel nějaký milník, kterým můžou to špatné ukončit a opravdu začít nový rok s čistým štítem. I proto vlastně vůbec vznikla novoroční předsevzetí a tak vůbec. Čím jsem ale starší, tím Silvestra a obecně oslavu Nového roku prožívám míň a míň. Už to pro mě nemá ten význam, který to mělo, když jsem byla mladší. A já vlastně ani nevím, jestli to pro mě někdy mělo ten správný význam, prostě se akorát slavilo, že jsme se znovu sešli živí a zdraví i další rok. A jak na Nový rok, tak po celý rok. V podstatě se ale spoust lidi, řekla bych možná i většina, vždycky hrozně ožere a pak hrozně zebleje, takže jak na Nový rok, tak po celý rok v tomhle ohledu není zrovna moc lákavá vyhlídka.

Je to sice fajn, mít ten milník. Říct si. Tak, začal nový rok, hodím všechno, co se stalo v tom předchozím, za hlavu a začnu znovu. Jenomže tohle já zkrátka neumím, takhle to s mojí hlavou zkrátka nefunguje. Ale co se dá dělat. I tak jdu Silvestra trávit s nejlepší kamarádkou, i tak se napiju a přejím a zasměju a možná si i pobrečím. Stejně jako každý rok si řeknu, ještěže už je tenhle rok za námi, byl strašný. A pak mi dojde, že jsem to říkala už tolikrát, že to ztratilo smysl. V každém roce se totiž vždycky něco stane, ať už si to člověk uvědomuje víc nebo míň. Vám všem chci ale popřát, abyste si Silvestra užili, jak jen můžete a měli krásný den. A do Nového roku všechno nejlepší a hlavně to zdraví, protože zdraví je to, čeho bychom si měli vážit ze všeho nejvíc. Tenhle rok jsem to pocítila víc, než kdy předtím.

Šťastný Nový rok 2016!


Hádat se s většinou lidí vůbec nemá cenu.

31. december 2015 at 1:07 | Angelique. |  diary
Včera se mi zase jednou podařilo rozpálit se do běla. Byla jsem fakt neskutečně nasraná až do okamžiku, než mi došlo, jak je to všechno vlastně děsně absurdní. Na začátku jsem si ale zkrátka nemohla pomoct. Netrvalo mi dlouho, než jsem zjistila, že vůbec nemá cenu se do takových diskuzí pouštět. Sleduju na facebooku Entertainment Weekly, což se projevuje přibližně tak, že mi pořád spamujou zeď různejma článkama o ničem, ale sem tam se dozvím aspoň, že konečně vyšly první promo fotky k filmu Doctor Strange s Benedictem Cumberbatchem, případně, že někdo umřel. Včera se mi na zdi objevil titulek, který hlásal něco ve smyslu, že Kristen Stewart radí Daisy Ridley (holčině, co hrála v nových Star Wars jednu z hlavních postav, což byla její první významná role, v podstatě první nějaká větší ve filmu). Z Daisy se v podstatě přes noc stala celosvětově známá osobnost a to může být na jednu třiadvacítku poměrně dost. Vzhledem k tomu, že vedu blog o Kristen, tak jsem slyšela celý ten rozhovor, ze kterého zmíněná rada vzešla. A jakožto člověk, který už 4 roky bloguje o téhle herečce, ačkoliv v poslední době trochu odumírám, si uvědomuji, že Kristen Stewart je jednou z nejvíc nenáviděných osobností Hollywoodu vůbec a to kvůli dvěma věcem. Zaprvé kvůli Stmívání. Zadruhé kvůli tomu, že šlápla vedle s výběrem partnera a trochu se spustila s režisérem jednoho svého filmu v době, kdy chodila s Robertem Baklažánem. To, jak daleko ten jejich románek dospěl ví pravděpodobně jen oni, ale prý s ním nespala a mně je to upřímně u zadnice a vždycky mi to u zadnice bylo, protože já ji mám ráda jako herečku a díky tomu, jakou ji znám z rozhovorů a tak vůbec. Do jejího soukromého života je mi kulové a přestože celosvětově známý, je to člověk. A lidé dělají chyby. Lidé jsou ale pokrytci a pořád, i po letech, to neustále vytahují, přestože minimálně polovina z nich jistě udělala něco podobného. "Ona má ale jít příkladem jakožto veřejně známá osobnost". Tehdy jí bylo... 21? 22? Kdo má v tomhle věku rozum a nedělá žádné chyby nebo blbosti? Já teda rozhodně rozum nemám a blbosti sice moc nedělám, ale sem tam taky nějakou.


To jsem se ale dostala trochu jinam, než jsem chtěla. Každopádně tohle jsou dva hlavní důvody hejtu, kterej se na její osobu snáší. Lidé řvou, že neumí hrát a má ve všech filmech stejný výraz. Jsou to ale především ti lidé, kteří ji buď vidělli akorát v Twilight nebo ji ani neviděli v ničem hrát, jen je baví házet na někoho špínu a baví je někoho nenávidět. To je totiž jediné, v čem jsem se včera utvrdila. Že lidé zkrátka rádi nadávají na jiné lidi, a to obzvlášť, když se ten člověk nemůže bránit, především, když je ani neslyší a hlavně přes internet, protože kdo by jí to řekl do očí? Nikdo. Nemáš někoho rád? Tak ho neřeš. Proč májí lidé potřebu neustále prosazovat svou pravdu o někom, koho nemají rádi, to opravdu nechápu. Nejabsurdnější na tom všem ale nebyl fakt, že byly komentáře plné natávek na Kristeninu osobu, to jsem tak nějak očekávala, protože moc dobře vím, jak tohle chodí. Oddychnu si, až si konečně lidi najdou jinou oběť. Nejvtipnější na tom bylo, že ty komentáře se vůbec netýkaly toho článku. Všichni řvali, jak Kris nemá právo dávat Daisy nějaké rady, že sama neumí hrát. A tak dále a tak dále, všechno v tomhle duchu. Abych to konečně upřesnila a nechodila jsem kolem horké kaše, v rozhovoru, ve kterém Kristen radila Daisy Ridley se stalo následující:

Přednovoroční předsevzetí.

27. december 2015 at 23:42 | Angelique. |  diary
No Nový rok si většinou žádná předsevzetí nedávám. A když ano, tak je nemyslím zrovna dvakrát vážně. Přijde mi, že pak je člověk akorát nesplní a má z toho špatný pocit. Dala jsem si předsevzetí, že si nebudu dávat předsevzetí. Přesto jsem se neubránila tomu, abych si jedno přeci jen dala. Ale nechci tomu říkat předsevzetí. A k tomu není novoroční. Budu tomu říkat přednovoroční slib sobě samotné. Čeho se týká? No, stejně jako ostatně poměrně často u všech žen, nejen u mě. Ano, čucháte správně, jedná se o váhu. Dneska jsem se po pár týdnech viděla s jednou ze svých kamarádek z gymplu, se kterou sdílíme různé věci, no jednou z těch věcí je to, že neustále nejsme spokojené s naší váhou. Je to tím, že máme obě smůlu, protože zatímco lidé kolem nás se nacpávají úplně stejně, jako my, ostatní zůstávají stejní, zatímco my tloustneme. Není to slepá závist, je to metabolismus. Neříkám, že je to pouze o metabolismu, ale u některých lidí, jako je třeba moje nejlepší kamarádka nebo sestra téhle zmiňované spolubojovnice v otázkách váhy, pravda. Říká se, že se jim to s věkem vrátí. Což bych jim samozřejmě ani jedné nepřála, jen si na to dávejte pozor, pokud patříte k těm šťastným s fakt rychlým metabolismem.


You will get used to it.

26. december 2015 at 23:17 | Angelique. |  diary
Tenhle článek je plný sebelítosti, takže pokud na ni nemáte náladu, tak ho nečtěte.

Nesuď knihu podle obalu.

25. december 2015 at 18:50 | Angelique. |  articles
Možná čekáte, že tenhle článek bude hrozně hlubokomyslně pojednávat o tom, jak by člověk neměl soudit ostatní podle toho, jak vypadají. Vzhledem k tomu, že sama jsem mívala a asi pořád ještě mám problém s tím, že jsem souzena podle toho, že jsem tlustá, ale ne. Tenhle článek není o tomhle. Tenhle článek totiž bude doslovně o tom, co říká nadpis. Tudíž o souzení knih podle obalu. Vzhledem k tomu, že je období Vánoc, znamená to, že se naše skromná (haha) knihovna rozrostla o poměrně značné množství nových knih. Několik z těchto knížek potom připadá na mě. Dostala jsem letos tři knihy, ale vztahuje se na mě pět knížek, protože jednu sice dostal táta, ale já si to chci přečíst taky, a další jsme dostali s bráchou dohromady a to je povídková knížka k 50. výročí seriálu Doctor Who. Každopádně jsem si letos přála hned několik knih. Čekala jsem, že si z nich mamka vybere jen některé a tak se taky stalo. Když jsem rozbalila jednu z nich, napadlo mě, že bych mohla napsat taky po dlouhé době nějaký článek o knížkách. A proč ne rovnou článek o tom, jak si já sama knížky vybírám. A tak jsem tady, píšu tenhle článek a podle nadpisu by se dalo čekat, že si nevybírám knížky podle obalu. Jenomže opak je pravdou, přesně to já totiž dělám. Není to ale jediný faktor. Ne vždycky.


Jsou v podstatě čtyři způsoby, jakými si vybírám knihy. Zaprvé: Podle doporučení. Někdo jiný knihu již četl a domnívá se, že bych si ji měla přečíst taky, že by se mi mohla líbit. V takovém případě potom samozřejmě záleží na tom, jestli i já zhodnotím, že by se mi mohla líbit, ale často tomuto vlivu doporučení podlehnu. Zadruhé: Podle toho, o čem kniha je. Samozřejmě je důležité si přečíst dejme tomu nějakou anotaci, než si koupíte knížku. Když vás knížka zaujme, čímkoliv vás knihy zaujímají, je dobré se kouknout na zadní stranu a zhodnotit, jestli byste vůbec něco takového četli. Zatřetí: Podle autora. Už jsem od daného člověka něco četla, líbilo se mi to, a tak chci zkusit další z jeho pera. A začtvrté: Podle obalu. Ať si totiž říká kdo chce co chce, ten obal prostě důležitý je. Člověk nejvíce ze všeho spoléhá na svůj zrak. Když vejdete do knihkupectví s tím, že si chcete odnést nějakou knihu, jistě vás jako první zaujmou dvě věci. Název... anebo právě obálka. Případně tedy také obojí. Není na tom nic špatného. Je přirozené, že si člověk jako první všimne spíš věcí, které se mu líbí, pokud si jde něco koupit.

Veselé Vánoce!

24. december 2015 at 15:48 | Angelique. |  diary

Štědrý večer ještě nenastal, ale Štědrý den ano a musím se přiznat, že dneska už trochu tu vánoční náladu mám. Přeci jen jsme zdobili stromek, pouštěli si nějakou tu vánoční hudbu, měla jsem k snídani vánočku, na stole voní cukroví, balila jsem dárky a tak vůbec. Stromeček máme krásný jako vždycky, kdo by se na něj chtěl kouknout, může na mém instáčgramu. Přemýšlela jsem o tom, jaká si dám letos předsevzetí, když se blíží i ten Nový rok, ale zhodnotila jsem, že asi žádná. Proč? Protože je stejně nikdy nesplním a pak z toho mám akorát blbej pocit. Dneska je Štědrý den a já už se nemůžu dočkat večeře, protože náš bramborový salát a smažený kapr je naprosto dokonalý, spolu s hrachovou polévkou, kterou jím tedy dneska jen já, protože nemám ráda rybí. Nevím proč, ryby miluju, ale ta polévka mi zkrátka nechutná, nemůžu si pomoct. A potom už bude čas na dárečky. Letos se upřímně víc těším na to, až si rodiče a brácha rozbalí ty dárky ode mě, než až si rozbalím dárky já. Ne, že bych se netěšila, jsem zvědavá, mamka vždycky vymyslí něco super a i kdyby ne, tak jsem si toho napsala celkem dost, aby měla z čeho vybírat, tudíž se samozřejmě těším na nálož knížek a tak... Těším se ale, co řeknou na ty dárky ode mě. Taky vím, že pod stromkem nenajdu to, co bych tak hrozně chtěla už několik let, protože si rodiče myslí, že je to kravina, tak ne, že bych byla vyloženě zklamaná z toho, co dostanu, to ani náhodou, budu jistě nadšená, ale přeci jen mě to asi i tenhle rok bude trošičku mrzet.

To ale rozebírat nebudu, protože si pak připadám nevděčně :D Každopádně vám píšu proto, že vám chci popřát veselé Vánoce, abyste si dnešek a i další vánoční svátky užili, pokud tedy Vánoce slavíte. Pokud Vánoce neslavíte, tak si užívejte volno. Hlavně hodně té rodinné pohody a žádnou kost v krku, to je to nejdůležitější. Stromek by vám taky nemusel chytnout a užijte si nálož vánočních pohádek v televizi, mě osobně tenhle rok spíš trochu rozčilují :D Ale na Tři bratry se večer určitě kouknut. Mějte se krásně a užívejte, co to dá. Snad máte větší vánoční náladu než já, přála bych vám jit z celého srdce, tak snad se máte fajn :) A dejte pak vědět, co vám nadělil Ježíšek a jak jste se měli, budu ráda. Mějte se famfárově.


Vánoční nálada se nějak nekoná.

22. december 2015 at 17:44 | Angelique. |  diary
Poslední dny jsem měla opravdu náročné období. Ne, že by se mi dělo něco špatného, to rozhodně ne. Byly náročné, protože jsem pořád někde courala. Důsledkem toho je fakt, že jsem neskutečně unavená a mám neskutečný spánkový deficit. Opět jsem se ale dostala do nálady, kdy mám dojem, že spánek je jen ztrátou času. Obzvlášť, když člověk vstupuje do Vánočního volna s vědomím, že první týden po něm bude psát 8 testů. Nemusím je sice psát úplně všechny, ale zatím jsem to neměnila. Dát je všechny hned první týden, tak mám pak už jen jednu zkoušku a můžu si v podstatě měsíc válet šunky. V podstatě ale předpokládám, že pokud vůbec půjdu na všechny, tak minimálně tři, čtyři nedám, možná nedám i víc... to všechno záleží. Myslím, že se o tom, kdy se dostavit, rozhodnu až ve chvíli, kdy uvidím, jak moc se budu o prázdninách učit. Vzhledem k tomu, že už mám volno od pátku a ještě jsem na nic ani nekoukla, tak na to moc nespoléhám. Tenhle týden byl ale náročný, takže to, že jsem se neučila, beru tak nějak jako pokus o to, si alespoň trochu odpočinout. Všechno to začalo ve středu, kdy jsem šla na půlnoční premiéru Star Wars. O tom jsem už mluvila v rámci mého výblije o filmu. Znamenalo to, že jsem dorazila domů asi v půl páté ráno a v půl sedmé jsem měla vstávat. Nevstala. Vstala jsem až v devět, ale ten spánek nebyl nijak kvalitní. Pořád jsem se budila a v podstatě jsem spala asi tři hodiny. Potom jsem byla ve škole... a potom jsme jeli ke známým na návštěvu. Mně bylo tak zle, že jsem sebou málem šlehla na cestě v metru, ale pak jsem se trochu probrala. Tátův nejlepší kamarád má vždycky naprosto úžasnou vánoční výzdobu. I letos nezklamal, přestože má zdravotní problémy... a i letos má nádherné. Letos mě to ale bohužel tak nějak... nebere.


I think I was maybe happier when this movie didn't exist.

17. december 2015 at 20:17 | Angelique. |  Angelique. and her movie experiences.
Než vůbec začnu mluvit, chci říct, že tenhle článek bude dost pravděpodobně plný spoilerů, které krajní fanoušci nebudou chtít vědět. Já ale nejsem schopná napsat tenhle článek bez toho, abych něco vyzradila. Tudíž čtěte na vlastní nebezpečí. Spoilery začínají až pod perexem. Není to tedy recenze, spíš takový výkec. O ději se toho nedozvíte nic moc podrobného, ale zároveň se dozvíte až moc, tudíž na vlastní nebezpečí.

Včera jsem navštívila půlnoční premiéru film Star Wars: The Force Awakens - tedy Star Wars: Epizoda VII, případně ještě Star Wars: Síla se probouzí. Moje nálada posledních několik měsíců byla ohledně tohohle tématu dosti na houpačce. Když poprvé oznámili, že budou točit nové filmy Star Wars, neměla jsem radost. Nechtěla jsem, aby je točili. Jakožto skalní fanoušek této série jsem byla spokojená s tím, jak příběh skončil Epizodou VI. a měla jsem pocit, že pokud natočí další díl, tak to zničí. Na druhou stranu ale, jakožto skalní fanoušek Star Wars... jsem se zkrátka musela těšit. Vyrostla jsem na tom, můj táta i brácha to zbožňují a já samozřejmě spolu s nimi. Těšila jsem se, přestože jsem se snažila od toho nic nečekat. Když nastal den premiéry, měla jsem náladu, kterou dost dobře vyjadřuje první animace. Těšila jsem se. Snažila jsem se udržet na uzdě, ale sakra, jak jsem se těšila! Nedokázala jsem se netěšit. Když máte k nějaké filmové sérii takový vztah, jako já ke Star Wars, tak to neovládnete, i když se hodně snažíte. Ale stejně jako mají někteří lidé strach, že Fantastickými zvířaty se zničí ta pravá atmosféra Harryho Pottera, stejně tak jsem měla strach, že tenhle film zkazí starou trilogii. Na nové toho není moc co zkazit :D Ne dobře, já mám ráda i novou trilogii, ale ta nejnovější na ni nenavazuje už tak úplně přímo, to je vyloženě vzdálený prequel.


Premiéra každopádně proběhla poměrně ve velkém stylu. Byla tam horda lidí v kostýmech, skuteční nadšenci. Já sice tuhle sérii znám nazpaměť a miluji, ale nikdy to nedošlo tak daleko, abych se převlíkala za rytíře Jedi :D Byla to ale skvělá atmosféra, to rozhodně musím uznat. Jeden z mých životních cílů - mít fotku se Stormtrooperem - se mi splnila, takže už můžu v klidu umřít :D Prosím ale ne dřív, než budou na světě Epizody VIII. a IX. Měla jsem strach, že tam budu v tuhle hodinu usínat, ale nakonec to bylo překvapivě v pohodě. Ale popojedem. Epizoda VII. se odehrává 30 let po konci Návratu Jediho, tedy po konci staré trilogie. Sledujeme příběh další generace lidí žijící v téhle předaleké galaxii. Temná strana opět získává na síle a proti ní se snaží bojovat odboj. A ano, opět se v tomto díle máme setkat se starými známými tvářemi, tedy s Hanem Solem, Lukem Skywalkerem a princeznou Leiou, přestože tito tři již nejsou těmi, kolem kterých se točí hlavní příběh. Víc vám ale už řeknu v celém článku, protože už by to někdo mohl brát jako spoilery. Ještě nevím, jestli vám sdělím i ten hlavní spoiler, ale vzhledem k tomu, jak se k té události stavím, zřejmě ano.

Už nikdy do kina za páďo.

16. december 2015 at 0:43 | Angelique. |  diary
Nevím, jestli to bylo i v jiných kino řetězcích nebo pouze v Cinema City, ale tuto neděli, 13. prosince, byla ve všech kinech této spoečnosti vstupy pouze za 50 Kč. Respektive za 70 pro lidi, co nemají klubovou kartičku a za 50 pro lidi, co klubovou kartičku mají. Je to každoroční akce, nejspíš to bylo i v CineStaru, tam jsem takhle už jednou v kině byla, ale je to roky zpátky. Mě většinou tyhle akce naprosto míjí nebo na ně zapomenu, i když o nich vím. Případně zrovna nedávají nic, na co bych nějak chtěla jít byť i jen trochu, nebo zkrátka zrovna v ten den, kdy se to koná, nemůžu jít. Letos jsme ale s E. šly v neděli týden před touhle akcí, na filmu V srdci moře s Chrisem Hemsworthem a už ten den jsme se dohodly, že jestli nám to vyjde, půjdeme příští týden na tu akci za dvě pětky. A ačkoliv nedávali nic převratně uchvacujícího, co bych nutně potřebovala vidět, případně to uchvacující, co dávali, jsem už viděla nebo jedna z nás vidět nechtěla, nakonec jsme se skutečně domluvily a šly jsme do kina. Byla jsem za poslední dva týdny v kině 4x, no a co? Znáte mě. O tomto tématu jsem se ale už namluvila dost, takže to už dál komentovat nebudu.


Tyhle akce jsou z jednoho úhlu pohledu opravdu skvělé, protože člověk ušetří peníze. Když si jako my pak tedy koupí popcorn a pití, tak zase ne o tolik, ale pořád ušetří. To je samozřejmě výhodná investice. Jenomže tahle výhoda s sebou logicky nese i jisté nevýhody. Tou hlavní nevýhodou je fakt, že když je kino za 50, tak do něj najednou vyrazí i tací, kteří se tam normálně téměř neukážou jak je rok dlouhý. Proč myslím nemusím říkat, je to celkem logické, někteří lidé si film raději stáhnou a podívají se na něj doma, nebo se na něj nepodívají vůbec, než aby platili za kino přes 100 Kč, v některých kinech skoro dvě kilča. A já to na jednu stranu chápu, jen to mám osobně nastavené trochu jinak. Asi je to i tím, že jdu raději do kina, než abych se šla někam opít nebo jsem šla na nějakou diskotéku, případně obojí, protože tyhle dvě verze se v podstatě vzájemně nevylučují. Půlka Prahy se tedy v neděli rozhodla, že vyrazí do kina a v podstatě celé okolí Jižního Města zamířilo do Galaxie. Včetně nás. Tam jsem asi v životě tolik lidí neviděla. Galaxii chtějí brzy rušit, až rozšíří nákupní centrum Chodov, tudíž už nebude možnost dát si nejlepší popcorn a koupit si levnější lístek, ale co člověk nadělá. (Kdo by to nevěděl, tak v Galaxii jsou levnější lístky než v jiných Cinema City, taky tam toho teda dávají míň, ale dá se to...) My jsme nakonec koupily lístky na film jménem Trable o Vánocích.

Mně je to jedno, jak chceš...

11. december 2015 at 20:23 | Angelique. |  diary

Víte, co opravdu nesnáším? Něco plánovat. Nejen proto, že se to celkem často posere, ale i proto, že řešit něco s některými lidmi je vážně na pěst. Vlastně s většinou lidí, co znám. Mám totiž takové kamarády, kteří jsou naprosto nerozhodní. A kdo mě zná, tak ví, že já mám s rozhodováním velké problémy, přemýšlím 10 minut nad tím, jaký jogurt si dám k snídani a každý z těch jogurtů má svoji vlastní lžičku, když není čistá ta správná, je zle. Drobné příznaky mojí obsedantně kompulzivní osobnosti. Moji kamarádi jsou ale občas opravdu na zabití. Dost často, abych byla přesná. Domluvíme se, že někam půjeme? Fajn, na tom se ještě většinou shodnem. Dejme tomu, že se shodneme na tom, že společně někam půjdeme třeba v pátek, když máme obě/oba volno. Ok. První krok učiněn. A potom už to zase začne trochu pokulhávat. "Kam půjdeme?" Zeptám se. Odpověď? "Já nevím, mně je to jedno, jak chceš..." A v tu chvíli mám sto chutí dotyčnému skočit po krku a zaškrtit ho. Protože tohle slyším furt. Na všechny možné otázky.

"V kolik se sejdeme?" "Mně je to jedno, jak chceš..."
"V kolik pojedeme?" "Nevím, v kolik myslíš?"
"Kde se sejdem?" "Nevím, máš nápad?"
"Půjdem do Slováče nebo na Smíchov?" "Mně je to jedno, jak chceš..."

A tak dále. Proč mám kurňa vždycky rozhodovat/vymýšlet/navrhovat já? Dneska mě zas vytočil kamarád. On to pořádá, ale není schopnej ani říct v kolik, ani kde, ani nic a co já s tím mám jako dělat? Neříkám, taky občas řeknu, že nevím, ale potom proběhne nějaká diskuze a dohodneme se, ale ne, že já budu pokaždý ten, kdo bude navrhovat. Opravdu mě to unavuje. To opravdu znám jen lidi, kteří jsou naprosto nerozhodní? Proč je takovej problém někdy něco navrhnout? Navrhnout v kolik hodin, když to organizuju, snad není takovej problém ne? Přece ti lidi taky mají nějaký názor. Nejlepší je, když řeknou, že je jim to jedno, i když jim to jedno není. To miluju nejvíc. Rozhodnu, že někam půjdem a pak se to dotyčnému člověku nelíbí. Tak ať vyjádří svůj názor, ne? Proboha živýho, to je vážně takovej problém projevit svůj vlastní názor? Nebo je jim vážně všechno jedno? Já fakt nevím, ale občas bych si ráda přečetla místo "Mně je to jedno" třeba "Sejdeme se ve tři před Costou". Chci toho vážně tak moc?


Tenhle prosinec mě asi zabije.

11. december 2015 at 0:07 | Angelique. |  diary
Znáte to, když se toho ve vašem životě moc neděje, moc nechodíte na žádné akce a trávíte celkem dost času doma, a pak se to najenou všechno otočí a všechny akce se nahrnou do jednoho týdne? Mně už se to stalo několikrát. A musím říct, že když se koukám na svůj prosincový program, už z toho ani nějak nemám radost. Respektive ano, z jednotlivých akcí ano, ale z toho celku je mi spíš dost nevolno. Stalo se totiž to, že příští týden snad nebude jediný den, kdy bych byla doma. Počínaje tedy již touto sobotou, pokračuje to nedělí... a potom je pár dní pauza a ve středu začíná můj prosincový maraton. Jak se to všechno stalo netuším. Chci být na všech akcích, ale přitom mám pocit, že pokud na všechny půjdu, tak mě asi raní mrtvice, selšou mi játra, nebo mi z toho střihne. Těžko říct, co z toho je lepší. Střihlá jsem už teď, takže to snad nemůže být o moc horší, když mi střihne ještě z tohohle šíleného maratonu akcí. Jde o to, že se toho bez mého přičinění navalilo najednou hrozně moc. A jsou to všechno akce, kde musím chci být. Jen nevím, jak to zvládnu. S tím, jak se poslední dobou cítím, bych to neměla přehánět. Přesto to ale přeženu, protože o nic z toho prostě nechci přijít.


Začnu touhle sobotou. Tahle sobota bude pohodovej den. Ačkoliv... vlastně nevím, jestli se mi chce. Jdu ke kamarádovi a loupnem si maraton Star Wars, protože se blíží premiéra nového dílu a na to se musíme řádně připravit. To doufám zvládneme tak, abych tam nemusela spát. Chci spát doma, takže budu spát doma. Potřebuju trochu nahnat spánek. Hawk. No nic. V neděli potom jdeme s E. do kina, na něco, co jsme ještě neupřesnily, ale lístky jsou jen za 50. Do toho tedy musím uklízet pokoj, učit se a péct cukroví. To bude bžunda. Pondělí a úterý mám volno, i když, to je pouze relativní. V pondělí musím k doktorce a pak mám do půl šestý školu, v úterý sice k doktorce nemusím, ale za to mám školu od devíti do osmi, takže celej den totálně zabitej. Ve středu dámy a pánové přichází Den D, kdy jdeme s E. a ještě s jedním kamarádem na půlnoční premiéru Star Wars: The Force Awakens. Pozn. Určitě tam usnu. Ve čtvrtek pak musím být v 9:10 ve škole, což je samo o sobě dost vtipné, ale večer možná pojedeme s rodiči ke známým, protože "strejda" má narozeniny. Ne, že bych se z toho chtěla vyloženě vykroutit, ale možná budu tak unavená, že nepojedu. Ještě nevím. Chci je vidět, protože tátův nejlepší kamarád, kterého jsem pracovně ozačila jako strejdu, na tom teď nebyl zdravotně zrovna nejlíp a pořád není, takže bych mu chtěla jet nějak zvednout náladu, ale nevím, jestli se mi bude chtít vyloženě v ten čtvrtek, kdy nejspíš celou noc nebudu spát. Uvidíme no. Popojedem.

Layout no. 6

10. december 2015 at 21:31 | Angelique. |  past layouts
imagebam.com
Od: 15. října 2015
Do: 10. prosince 2015

Dneska jsem tak nějak projížděla a pročítala nějaké random blogy a skoro všechny měly nějaké zimní designy. Došlo mi, že mě ten, co jsem měla dodnes, už mě hrozně nebaví. byl moc letní, moc křiklavý a už mě začínal štvát. A tak jsem si sedla k photoshopu a nechala se strhout aktuální módou a vytvořila hrozně jednoduchý zimní design, který je sice dost podobný hrozně moc designům ostatních blogerů, ale mně je to tak nějak jedno. Líbí se mi tenhle styl a neměla jsem zrovna náladu na to vymýšlet něco komplikovanějšího. Zajímavost tohohle designu je to, že ta fotka nad menu je fotka, kterou jsem fotila já sama, není z tumblru nebo z googlu. Ty ostatní teda už jsou. Zima a podzim jsou moje nejoblíbenější roční období. Ten podzim letos nějak hrozně utekl a doufám, že v zimě bude alespoň nějaký sníh. Taky miluju Vánoce, takže tím jsou vysvětleny tři z těch čtyř fotek... no a ta poslední tak na té je kakao... :D A já prostě miluju kakao :D Uznávám, že to není žádný grafický skvost, ale jsem teď trochu v krizi, tak jsem potřebovala udělat něco rychlého. Možná, že ho za pár dní až týdnů vyměním za něco, co se bude víc podobat mému grafickému stylu, momentálně se ale musíte smířit s tímhle :D A samozřejmě nemůže chybět alespoň jeden citát, a tím je i tentokrát jeden z mých nejoblíbenějších: "Život je jako bonboniéra, nikdy nevíš, co ochutnáš."

Christmas TAG

10. december 2015 at 0:05 | Angelique. |  articles
Teď jsem tu zas nějakou dobu nebyla... Proč? Má to víc důvodů. Zaprvé jsem nějak nenacházela slova a byla jsem poslední dobou taková dost bez nálady. Zadruhé se toho dělo hodně v rámci druhého blogu, takže když už jsem si našla čas, byla jsem tam. A zatřetí mámte teď doma problémy s internetem, ze kterých mi totálně hrabe, ale bohužel to tak je. O2 totiž svým věrným zákazníkům věnovalo nové modemy a od té doby, co máme nový modem, který má být rychlejší, tak ten internet neustále vypadává a už jsem několikrát byla blízko tomu, abych ho rozmlátila kladivem. To jsou ve zkratce všechny důvody, proč jsem tady teď nebyla. Říkala jsem si ale, že bych mohla konečně zase napsat nějaký ten článek, a Vii mi k tomu dala parádní příležitost tím, že mě nominovala na vyplnění Vánočního tagu. Sama jsem přemýšlela, že bych nějaký udělala, ale ona mě předběhla, tak aspoň nemusím vymýšlet otázky. Měla bych někoho nominovat, tak asi nominuju Elis a Tessie, jinak nevím, ale kdokoliv ho může vyplnit, kdyby chtěl. A nemusíte ho samozřejmě vypnit, i když jsem vás nominovala, je to úplně na vás :D Tak tady je. Předělala jsem teda ty otázky ze slovenštiny do češtiny. Možná udělám i nějaký vlastní, ale ještě uvidím.

1. Pamatuješ si některé Vánoce z dětství?
Pamatuju si jich docela hodně, jen si nějak nevybavuju, že by některé byly vyloženě nějaká ultra mega spešl výjimečné, že by se mi zaryly do paměti třeba úplně. Naše Vánoce probíhají každý rok docela podobně. Pamatuju si, že když jsme byli malí, rozdávaly se dárky před večeří, protože babička na večeři jezdila ke strejdovi for some reason I never really understood. Taky si pamatuju, jak jsem se vždycky divila, že táta vždycky přijde o to, když Ježíšek zvoní! :D Taky si pamatuju, jak jsem vždycky hrála na klavír koledy, nebo když byl sníh, chodívali jsme odpoledne ven. A hlavně jsme se cpali cukrovím... :D Klasika.

2. Pamatuješ si sněhové "bílé" Vánoce?
Otázky na to, jestli si něco pamatuju, jsou u mě takové dost nevhodné, protože já mám strašnou paměť. Vážně mám hroznou paměť. Nepamatuju si nic a když už si něco pamatuju, tak jsou to útržky, nebo i celé scény či dny, ale nedokážu je úplně zařadit na časovou osu. Můj život mi protéká mezi prsty, jeden z důvodů, proč jsem tak ráda, že jsem na své blogy vždycky psala, co se mi který den stalo. Bohužel ale nebloguju od narození, takže spousta věcí z mojí hlavy zmizela... Takže ano, pamatuju si, že byl na Vánoce sníh, ale které to byly Vánoce? Je to 5 let nebo 10? Nevím. Nedokážu říct. Pamatuju si, jak jsme byli bruslit u nás na rybníku... to byl sníh. A je to aspoň 5 let... protože jsem ještě měla svojí odporně hnusnou oranžovou zimní bundu :D Taky si pamatuju, že když jsem byla malá, býval sníh častěji, ale žádná vzpomínka úplně nevychází do popředí. Sakra, musím si konečně začít psát ten papírovej deník :D