January 2016

Room, aneb byla jsem zase jednou v kině a odnesla si výjimečný zážitek

24. january 2016 at 15:26 | Angelique. |  Angelique. and her movie experiences.

Včera jsem se zase jednou dostala do kina na film, který nepatří k zrovna dvakrát propagovaným. Tedy u nás. V Praze ho dávají tuším asi třikrát. A to pouze v menších kinech. Včera večer ho dávali v Bio Oku a příští týden ho dávají dvakrát, jednou snad ve Světozoru a jednou už ani nevím. Proč? Protože tenhle film byl zařazen do té kategorie filmů, o které český divák nebude mít zájem. Protože je to drama, je to psychologické drama a je to drama, které vzniklo nezávislou cestou, je to koprodukční film Kanady a Irska a ještě k tomu je to podle knihy, která u nás sice asi vyšla, ale nepatří k těm nějak víc známým. Tohle všechno dohromady způobilo, že se české distribuční společnosti chovají dle předpokladu a do tohohle filmu nevložili přílišné naděje. Na jednu stranu se nedivím, vzhledem k tomu, že typický filmový divák u nás takovéhle filmy úplně nevyhledává, na druhou stranu mě to ale strašně štve, protože já jsem přesně ten člověk, který tyhle filmy vyhledává a chodí na ně hrozně rád. A podle osazenstva kina včera nejsem ani náhodou jediná. Přijde mi, že nezávislé snímky tohohle typu si stále víc a víc nacházejí cestu právě k mladším lidem, jako jsem já.

Práva k tomuhle filmu ale odkoupila společnost Sony pro distribuci v Americe a i díky tomu si tento film získal pozornost, kterou si zaslouží. Prošel si úspěšně celou Awards Season a teď míří na Oscary s nominací na nejlepší film roku 2015. A přestože se dá předpokládat, že to tenhle film nevyhraje, už i nominace je skutečně úspěch a vyhrát by si to rozhodně zasloužilo. Tenhle film je totiž nálož. A je vážně skvělý. Po všech stránkách. Není to zrovna oddechový film, naopak, je to film, který vám na hruď naloží dost velkou tíhu a přemýšlíte, jestli jste vůbec ještě schopni dýchat, ale je úžasný. Vážně úžasný a já jsem z něj úplně hotová. Minulý týden jsem se dívala na film Anesthesia s Kristen Stewart, který mě taky naproto zničil po emoční stránce, ale proti tomuhle filmu to byl jen slabý odvar. Room je skutečně výjimečný snímek. Pro ty z vás, kteří nechtějí vědět nic z děje jsem tedy alespoň řekla, co si o filmu myslím. Následuje krátké shrnutí, o čem film je. Takže to už je na vás.


Jak byste se asi cítili, kdybyste se narodili mezi čtyři stěny a nikdy jste neviděli svět, který číhá venku? Možná, že naprosto normálně, protože jste nic jiného nikdy nepoznali. Malý Jack nezná nic, než jen malou místnost, které říkají Room, ve které se narodil. Jeho maminka Joy mu však jako malému chlapci vyprávěla příběh o tom, jak venku je vesmír a že je všechno hrozně vzdálené. Jackovi tak připadá jeho život normální, myslí si, že to, co vidí v televizi, není skutečné. Že skuteční jsou jen on, jeho maminka a věci, které jsou v pokoji. Žijí spolu ve vlastním světě a Joy se všemožně snažila, aby mohl prožít v rámci možností normální dětství, přestože k normálnímu má skutečně daleko Když jí bylo 17, byla unesena mužem, kterému s Jackem říkají Starý Nich a uvězněna v jeho zahradním domě 7 dlouhých let. Když Jack oslaví své již 5. narozeniny, na Joy stále více doléhá, že tam nemůžou zůstat na vždycky a že musí vymyslet, jak se z téhle situace dostat. Tohle bych nazvalo takovou krátkou anotací, která vás může uvést do děje filmu. Jak mě ale znáte, nedokážu se držet zpáítky a tak v celém článku najdete víc informací. Někdo z vás by to mohl brát jako spoilery a nemuselo by se vám to líbit, takže vás upozorňuji.

"This or That" TAG 1.0

22. january 2016 at 15:52 | Angelique. |  Challenges
Začala jsem psát článek o příznacích obsedantně kompulzivní poruchy, které na sobě pozoruji a chci o tom napsat článek už dlouho. Ty články jsou v rozepsaných už dokonce dva, ale ani jeden nezní tak, jak bych chtěla. Přijde mi, že vždycky, když začnu psát o tom, jak se u mě OCD projevuje, tak zním jako totální psychopat, protože mám řekla bych spíš ty míň častý projevy, než přehnanou čistotnost nebo že nešlapu na čáry jak Jack Nicholson v Lepší už to nebude. Řekla bych, že tenhle článek ani nikdy nedokončím. Bude jen viset v rozepsaných stejně jako ten předchozí. A možná, jen možná, se někdy dočtete o tom, co se děje v mojí v hlavě, že si myslím, že jsem OCD. Nemám na to papír, protože mám strach jít k psycholožce, ale jsem si téměř jistá tím, že to tak je. Kdybych někdy v životě dopsala ten článek, tak se možná i dozvíte proč a budete se mnou souhlasit. Ve středu jsem ale měla vážně hodně špatný den, když jsem ten článek začala psát, takže není dobrý nápad, abych ho dokončovala. Tak třeba jednou... do třetice všeho dobrého. Ale teď už k věci.

Na vyplnění tohohle TAGu jsem byla nominována Vii, takže za nápad i za nominaci děkuji. Nemám zrovna náladu na nějaké hlubokomyslné úvahy o životě a tak jsem se rozhodla, že se vrhnu zase jednou na nějaký ten tag. Tentokrát se jmenuje This or That a je to tedy tag, ve kterém se máte rozhodnout (už jsem podruhý napsala rozhovnout...), kterou z těch věcí preferujete a máte raději. Občas je to tedy těžké rozhodnutí musím říct (stalo se mi to znova :D). Ale možná se o mně zase dozvíte něco trochu nového.

Káva x Čaj
Čaj. Jo. Já vím. *MIND BLOWN*

V poslední době piju hodně čaje. Kdo mě zná fakt dlouho, tak ví, že já jsem závislák na kofeinu. Respektive na mě kofein nijak zvlášť nefunguje, ale miluju kafe všeho druhu. Moje oblíbené je vanilkové latte. JENOMŽE. V poslední dobou mi bývá špatně a zjistila jsem, že je to možná tím, že úplně nesnáším laktozu. Měla bych jít teď někdy na testy kvůli tomu, ale každopádně trochu omezuju kafe, protože já kafe bez mlíka zkrátka nevypiju a kafe se sojovým mlíkem už tuplem ne. A tak jsem si začala dávat čaj, když jsem do sebe chtěla dostat něco teplého a nějak jsem mu přišla na chuť. Piju teda převážně jenom ovocné čaje a z valné většiny tedy červené ovocné čaje. Různý mixy lesního ovoce, nebo šípek nebo tak. Ale mám tak nějak už i tu zimu spojenou víc s čajem.

První koncert roku 2016 nasadil laťku vysoko.

18. january 2016 at 1:44 | Angelique. |  Angelique. and her musical experiences.

Zatím toho tenhle rok před sebou moc nemám, co se koncertů týče. Ani ne tak proto, že by nepřijel nikdo, na koho bych chtěla jít, ale spíš nepřijede nikdo, za koho jsem ochotná dát tolik peněz. Přijede Ellie Golding, ale tu neposlouchám tolik, abych na ní šla. Přijedou Mumford & Sons to samý. Rihanna mě nezajímá. A Muse? Muse obrečím, ale přežiju na ně nejít. Proč? Protože lístek na druhou tribunu stojí 1290 Kč? Celej večer bych měla závrať za třináctset? Ne, děkuju. Ale ono se určitě něco objeví, jsem si tím jistá. Jdu na Hanse Zimmera. Ale jen možná. Jsem hrozně rozpolcená. Dostala jsem na něj lístek k Vánocům, ale zároveň je možný, že se mi to bude krýt s termínem Sicílie. A já prostě nevím, jestli mám jít radši na koncert nebo jet radši na Sicílii. Jistěže vím, že chci radši na Sicílii, ale asi to dost obrečím, jestli nevyjde obojí. Měli jsme jet už v dubnu a mělo to být okej, ale očividně se vesmír rozhodl, že si skutečně nemám nic plánovat dopředu. Asi nemám dobrou karmu. Asi moc lžu o blbostech, tím to bude. Nicméně můj koncertní rok 2016 začal už v sobotu 16. ledna. A nasadil laťku pořádně vysoko. Šly jsme totiž s nejlepší kamarádkou na Imagine Dragons. To jsou třeba normální ceny. Za 990 na stání. Ne za 1300 sakra! No nic nic. Jsou ty koncerty děsně předražený, až je mi z toho trochu na nic. I kvůli tomu poslední dobou preferuju ty malé koncerty. Vlastně už se mi to ani nechce moc podporovat, jsou to vydřiduši. Třeba na toho Zimmera? Lístky na plochu za 5000? To je fakt moc.

V sobotu jsem ale na jeden takový velký koncert šla. Našlapáno. Hala plná k prasknutí. Imagine Dragons tu vystupovali před pár lety, tehdy tuším někde v Karlíně nebo tak. Možná dokonce ještě v menších prostorách, v nějakém klubu nebo tak. Hrozně lituju toho, že jsem tehdy nešla, protože to musel být teprve zážitek. Nechápejte mě špatně, ta atmosféra obrovské haly je šílená, je opravdu, skutečně neuvěřitelná, ale menší koncerty mají pro mě zkrátka větší kouzlo. Člověk je tak nějak blíž (nejen fyzicky :D), ale je to takové intimnější, osobnější. Nicméně, dostanu se už k tomu koncertu? Nejspíš ne. Ale jestli ano, tak to bude až v celém článku.


After all this time? Always.

15. january 2016 at 13:27 | Angelique. |  diary
Víc než polovinu svého života miluju svět Harryho Pottera se vším všudy. A stejně jako miliony ostatních Potterheads po celém světě, i já jsem zničená tou nečekanou zprávou o úmrtí herce Alana Rickmana. A to pouhý týden po smrti úžasného Davida Bowieho. Ve stejném věku. Na stejnou nemoc. V rozmezí jednoho týdne. Tenhle rok opravdu nezačal dobře. Vlastně ani nevím, co mám napsat. Řekla jsem si, že nebudu brečet, ale bohužel mi to tak úplně nejde. Proč vlastně? Vždyť jsi ho ani neznala... Ano, neměla jsem tu čest se s ním setkat, ale přesto. Vyrostla jsem na filmech s ním. Dlouhé roky jsem dospívala na filmech, ve kterých dokonale zahrál profesora Severuse Snapea. Viděla jsem i mnoho dalších jeho filmů. Lásku nebeskou, Smrtonosnou past, Královu zahradnici, a další, na které si teď nevzpomenu, ale vím, že jsem jich viděla víc. Dost na to, abych mohla říct, že Alan Rickman byl jedním z mých nejoblíbenějších herců. A nejoblíbenějších lidí v hereckém světě. Všichni, kteří ho znali, o něm mluví, jako o člověku s obrovským srdcem, o skvělém příteli, loajálním, oddaném, a vtipném, úžasném člověku. A já jím věřím. Jednoznačně. Na 100%, že takový byl. Významně se zapsal do mého srdce hlavně díky roli, kterou hrál po léta letoucí. Severus Snape v jeho podání je zkrátka nezapomenutelný.


Víte, nejhorší na tom je, že to byl opravdu šok. Netušila jsem, že je nemocný. Vůbec. Neměla jsem o tom ani ponětí. A najednou mi píše kamarádka, že umřel Alan Rickman a já na ten mobil jen nevěřícně čuměla a doufala, že to je blbej vtip, protože jsem tomu zkrátka nemohla uvěřit. Vím, že je to naivní si myslet, že tu lidé budou ještě desítky let, ale vždyť ani nebyl tak starý, nechápala jsem to. Bylo mu 69 let... A pak jsem si tu zprávu dočetla do konce a zjistila, že umřel na rakovinu. Na zkurvenou rakovinu. Jako David Bowie před týdnem. Nezasloužil si takový konec. Měl umřít v pětadevadesáti stářím. Nejlíp teda ve sto padesáti. "When I'm 80 years old and sitting in my rocking chair, I'll be reading Harry Potter. And my family will say to me, 'After all this time?' And I will say, 'Always.'"Tenhle citát mě zabíjí nejvíc.


O čem lidé nemluví: Pro-ana.

13. january 2016 at 1:41 | Angelique. |  What people don't talk about.
Články z rubriky What people don't talk about, neboli O čem lidé nemluví, neslouží k tomu, aby urážely názory jiných lidí, nebo aby uráželi lidi jako takové. Jsou to články, ve kterých vyjadřuji svůj názor, za kterým si stojím. A tenhle článek rozhodně nepatří k pozitivním na účet toho tématu, které jsem zvolila, takže pokud jste z těch, kteří neradi poslouchají názory jiných lidí, pokud se neshodují s těmi vašimi, tenhle článek vůbec nerozklikávejte. Pokud jste ale zvědaví, co chci na toto téma říct, čtěte dál. Myslím si ale, že by bylo fajn, kdyby si ho přečetli právě ti lidé, kteří se mnou nebudou souhlasit. Ne, že bych si dělala iluze o tom, že snad někdo z nich kvůli tomuhle mému výkecu změní názor. Možná se alespoň zamyslí, i když je nejpravděpodobnější, že si stejně bude stát dál za svým. Dlouho jsem do této rubliky žádný článek nepřidala, ale jisté okolnosti mě k tomu dnes inspirovaly. Držela jsem se zpátky natolik, abych se vyvarovala sprostých slov, ale ne natolik, aby to možná některé lidi neurazilo. Takže znovu upozorňuji, čtěte na vlastní nebezpečí. Neužila jsem jediné sprosté slovo, jedinou nadávku, všechno jsou to pouze moje myšlenky a moje názory, takže očekávám i od vás, že v případě nesouhlasu, ho vyjádříte v komentářích slušně a bez zbytečných útoků. Varovala jsem vás předem, že možná souhlasit nebudete. Ačkoliv doufám, že většina těch, kdo si to přečtou, jestli si to někdo přečte, souhlasit bude. Tak teď už si jen upravit motýlka a jdeme na to.


Lidi z netu jsou úchylové.

12. january 2016 at 23:51 | Angelique. |  articles
Jsem generace internetu. Zažila jsem začátky všech momentálně známých sociálních sítí. A jsem v podstatě i žijící svědek toho, kdy se u nás internet rozvinul během krátké doby v neuvěřitelný fenomén. Jsem na blogu skoro tak dlouho, jako blog sám. A stejně jako všechny děti, které vyrůstají s tím, že existuje něco, jako internet, jsem mnohokrát od různých lidí slyšela, že na internetu potkám jenom samé úchyly. Myslím, že můžu říct, že mám skutečně štěstí, protože já jsem na žádného úchyla na internetu zatím nenarazila. Respektive ano, narazila, pár divných lidí si mě na icq do kontaktů přidalo, ale já jsem nikdy nebyla ten typ holky, který by se nechal ukecat a šel s některým z nich ven, nebo jim třeba jenom odepisoval. Přesto ale moji rodiče stále žijí v tom, že na internetu číhá na člověka mnohem větší nebezpečí, než na ulici. Podle mě je to ale blbost. Anebo mám zkrátka štěstí na lidi.

Vzniklo už mnoho experimentů na téma: "Jak snadno jde vylákat nezletilou holku ven s falešným facebookovým účtem". A upřímně mě tyhle experimenty dost děsí, abych pravdu řekla. Děsí mě, jak jsou tahle děcka hloupá. Děsí mě, že neposlouchali své rodiče, když jim neustále opakovali, že nemají mluvit s cizími lidmi. V tomhle je éra facebooku nebezpečná. V neopatrnosti nezletilých. A ostatně i v tom, že sice je na facebooku věkové omezení, ale to se dá snadno obejít tak, že tam zakládající zadá falešné údaje o datu narození. Já jsem byla jednou z posledních, kdo si u nás na gymplu facebook založil a myslím si, že jsem za to docela ráda. Zároveň jsem ten typ člověka, který si prostě cizí lidi do přátel nepřidá a neodpovídá na zprávy, které od cizích lidí dostane. Taky už jsem teda v těch 15, kdy jsem si facebook zakládala, byla na pedofily moc stará. Internetové účty jsem ale měla všude možně už dřív, než Facebook. Byla jsem na blogu, byla jsem na online Bradavické škole a byla jsem na abarinu. Ale přestože jsem znala jednoho člověka z abarinu léta, nikdy jsem se s ním nesešla. Ne proto, že bych si myslela, že je úchyl, ale neměla jsem na to zkrátka dostatečné koule. Je ale spousta lidí, které jsem poznala na internetu a setkala jsem se s nimi. Přestože jsem doma musela lhát a nikdy jsem nemohla přiznat, zezačátku, že toho člověka vlastně znám přes internet.


Padám na hubu. Doslova.

10. january 2016 at 0:35 | Angelique. |  diary
Konečně je zima jak má být. V posledních dnech jsem na blog neměla tak nějak čas a - abych pravdu řekla - ani pomyšlení. Nevím, jestli to bylo tou náladou, kterou jsem si odnesla po článku napsaném 3. ledna, nebo čím, ale zkrátka jsem neměla chuť psát nic dalšího. Dneska jsem ale přišla domů tak vyčerpaná, že jsem se nedokázala začít učit a místo toho jsem napsala naprosto random a nic neříkající ničím nedůležitý článek o tom, jak mě fascinují lidské oči :D Ani nevím, proč mě to vůbec napsalo... a když jsem napsala ten, říkala jsem si, že bych mohla napsat i nějaký ten deníček o tom, jak se se mnou teď poslední dobou vlastně věci mají. Jelikož začalo zkouškové a já co? Já padám na hubu. A to nejen obrazně, ale i doslova. Konečně totiž napadl sníh, za což jsem neskutečně ráda, protože já miluju sníh a miluju zimu, ale se sněhem bohužel v Praze a obecně ve městech přichází i břečka a namrzlé cesty. A s břečkou a ledem přichází držkopády. Sníh byl asi den a půl a já už jsem stihla hodit tak solidní držku, až se mi zatmělo před očima. To ale nebylo nic proti tomu, jakou tlamu hodil jeden můj spolužák. Zlomil si při tom ruku. Já jsem si naštěstí nic nezlomila, zato mám ale dvě velká jelita na holeních a docela mě to pořád bolí. Stalo se mi to v úterý, takže to vlastně ani není tak divné, že mě to pořád ještě bolí :D

Jak se mi to vlastně stalo? Neskutečně debilně. Jely jsme s kamarádkou autobusem domů a já jsem na jedné stanici pouštěla jednu pani ven tím, že jsem vystoupila, protože ten autobus byl dost narvaný. Normálně pohodička jsem vystoupila, ruce v kapsách, vždyť co no, tak je trocha sněhu. Jenomže když jsem nastupovala zpátky, tak jsem naráz mluvila a naráz šla a k tomu měla ruce v kapsách, takže jsem uklouzla po obrubníku, sklouzla jsem mezi chodník a autobus a napálila jsem to holeněma do nástupního schůdku. Moje první reakce byla, že jsem se rychle podívala kolem, jestli mi nevypadnul mobil z kapsy, protože jsem ho měla v kabátu, ze kterého jsem rychle vytrhla ty ruce, abych nespadla přímo na hubu. Moc jsem pád teda neutlumila, ale aspoň trochu. Mobilu se nic nestalo a tak už mi zůstala jen bolest a síla trapnosti okamžiku. Bolelo to do těch holení tak, že se mi úplně zatmělo před očima, ale zároveň jsem vypouštěla frustraci smíchem, takže to byl takový skoropláčosmích :D asi jsem vypadala, že každou chvíli umřu, protože kamarádka byla dost vyděšená. Každopádně ale moje padání na hubu z nadpisu není pouze doslovné, ale i obrazné, jak už jsem zmínila. A to nejen kvůli tomu, že začíná zkouškové, ale i kvůli tomu, že můj sociální život je poslední dobou nějak živější, než bývával dřív. Přestože jsem za to poměrně dost ráda, zároveň mě to dost vyčerpává.


Mohla bych lidem zírat do očí hodiny v kuse.

7. january 2016 at 21:07 | Angelique. |  articles
Vždycky mě fascinovaly oči. Nejen lidské, ale hlavně ty lidské. Oči jsou nejkrásnější čás lidského těla, nejzajímavější a nejvíc fascinující. Alespoň pro mě. Paradoxní je, že mám problém s očním kontaktem, když s někým vedu nějaký rozhovor. Ale jen do okamžiku, než se zaměřím na oči jako takové a ne na to, že spolu s očima je tam i nějaký člověk. Nevím, mám pocit, že když koukám lidem moc dlouho do očí, tak mají pocit, že zírám. A necítím se pohodlně, když někdo udržuje moc dlouhý oční kontakt, protože já pak mám pocit, že se něco děje, když mě tak pozorují :D Když se ale zaměřím na oči jako takové, musím to zkrátka přiznat, fascinují mě. Neskutečně. A mohla bych zkoumat textury a barvy v lidských očích snad do skonání věků a bavit by mě to nepřestalo. Když jsem byla mladší a měla ještě čas kreslit, vždycky jsem kreslila oči. Nakreslila jsem za svůj dosavadní život asi milion očí, vetně několika, kterým byl věnovaný mnohem větší prostor, než by člověk u kresby oka čekal :D Co fakt netuším, je to, proč mi na dotaz human eyes na tumblru vyjíždí animace z porna, ale jinak dobrý.

Každý člověk má jiné oči. Je to trochu jako otisk prstu. Otisk prstu se dá ale posoudit 40 různými jedinečnými parametry. Oko dokonce 256. Zkuste se někdy podívat nějakému svému kamarádovi do očí, ale vážně pořádně. Všímáte si toho, jak jsou oči vašich známých zajímavé? Nebo to přehlížíte? Já osobně si u všech lidí hrozně všímám očí. Na všech lidech mě vždycky zaujmou jako první oči. I když mě nezaujme nic jiného, oči mě vždycky dokážou přitáhout, protože mě fascinuje sledovat všechny ty barvy. V očích je toho vidět tolik. Nejen zajímavé struktury, u kterých vůbec nechápete, jak můžou existovat, ale ne nadarmo se říká, že oči jsou oknem do duše. S tím, že každý člověk má jinou oční duhovku, přišel poprvé už v roce 1936 oční chirurg Frank Burch. Stejně, jako mají dvojčata jiné otisky prstů, přestože jsou jinak identická, mají jednovaječná dvojčata i jiné duhovky. V očích je toho tolik, co by muselo být stejné, že je v podstatě nemožné, aby měl někdo naprosto identické oči, jako vy. V poslední době jsem se nejvíc zamilovala do očí mojí kamarádky z vejšky. Má skutečně úžasné zbarvení duhovek. Má světle modré oči a kolem panenky má světle hnědé, až žluté ohraničení, které přechází v hrozně zajímavou texturu, jak splývá s tou modrou okolo.



I really wanted to write something happy.

3. january 2016 at 1:00 | Angelique. |  diary
Chtěla jsem, vážně jsem chtěla. Ale bohužel to asi nedokážu. Tři roky. Dneska jsou to tři roky a já si to pořád pamatuju, jakoby to bylo včera. Pamatuju si, kde jsem seděla, když jsem se to dozvěděla, co jsem dělala, když jsem se to dozvěděla, dokonce, co jsem měla na sobě, když jsem se to dozvěděla. Pamatuju si to až příliš dobře. Proč lidé zapomínají to dobré a to špatné si pamatují? Moje máma vždycky říkává, že hrůzné zážitky se nezapomínají. A má pravdu. Protože normálních dnů je spousta a šťastných se taky najde celkem dost. Třeba i jen koncert s kamarády, nebo i jen kafe s kamarády. Těch hrůzných, těch opravdu hrůzných zážitků člověk nezažije tolik. Alespoň většina lidí. Někteří lidé ani žádné hrůzné zážitky za celý život nemají. Někteří, kteří mají tu smůlu, že se narodí v místě, kde je válka, jich zažívají až moc, ale obyčejný člověk z Prahy, žijící posledních 21 let poměrně spokojeným životem se málokdy setká s něčím, co otřese celou jeho realitou. Bylo mi 18 let. A v osmnácti, jakkoliv se snažíte být dospělí, tak nejste. Jste pořád děti. Chodíte na střední, většinou, a ne, že by se vás hrůzy, co se dějí ve světě netýkaly, ale nepřipouštíte si, že by se mohly někdy týkat vás. Já byla asi nejhorší příklad snílka a člověka žijícího na nadýchaném mráčku, o to bolestivěji jsem dopadla přímo na hubu. Poprvé jsem o tom, co se stalo, dokázala na blog napsat teprve před rokem. Nikdy o tom nemluvím, s nikým. Dřív ano, teď už ne. Už je to dlouho, ale přesto není...


Čas všechno zahojí, říká se. A je to pravda. Zahojí. Vzpomínky vyblednou, ale nezmizí, pokud jde o něco takového. Navždycky to bude v nás všech, kterých se to týkalo. V některých míň, v některých víc. Ve mně víc, než bych si přála. Někdy bych chtěla, abych si věci nebrala tolik, jak si je beru. Ano, samozřejmě, že jsem byla smutná, kdybych nebyla, nejspíš bych byla dost velký sociopat. Jenomže na to pořád myslím, sem tam, nejen 3. ledna. Jsem příliš citlivá na to, abych to někdy vypustila z hlavy. Vidím to datum a vzpomenu si, nemůžu si pomoct. Nechci to. Nechci tu bolest v sobě, nebaví mě to. A vlastně už ji ani necítím tolik, ale pořád je tam a vím, že nikdy nezmizí. Nejen proto, že někdo zemřel, ale i proto, že mě stále ještě děsí fakt, že se to stalo. O tom, že někdo někoho zabil se můžete dočíst v novinách neustále. Nikdy vás ale nenapadne, že by se to mohlo stát někomu, koho znáte. Je to příliš vzdálené, příliš nepravděpodobné, příliš reálné. Nedávno jsem o tom, co se stalo, mluvila se svou kamarádkou z vysoké. Myslím, že jsem o tom psala článek i sem. Bylo tak zvláštní o tom mluvit s někým, kdo to nezažil, kdo s nimi neměl nic společného. Pohled zvenčí. A bylo zvláštní o tom vůbec mluvit, je zvláštní o tom i přemýšlet. Vím, že se to stalo, vím, že je to realita, ale občas to člověku znovu přijde tak hrozně nereálné a tak vzdálené. Už se stává, že občas zapomenu.