February 2016

O nespolehlivosti lidí.

20. february 2016 at 17:30 | Angelique. |  articles
"Ale tak víš co, to nějak zvládneš."
"Jo... ale znáš to. Stát se může cokoliv."

V poslední době jsem tady moc nebyla, nemám teď zrovna moc dobré blogové období. Což souvisí trochu i s něčím jiným, o čem chci psát v jiném článku. Neměla jsem moc inspiraci k tomu, psát články. A nějak jsem neměla ani slinu ani chuť. Většinou se ale vrhnu do psaní článku ve chvíli, kdy mě něco nebo někdo naštve. Potom to jde tak nějak samo. A díky tomu jsem taky tady. Možná by bylo vhodnější napsat kvůli, než díky. Postupem času se stále více a více utvrzuji v tom, že si nemám nic plánovat. Protože i když to udělám, tak se potom něco posere natolik, že se kvůli tomu stresuj. A já se nechci stresovat kvůli věcem, na které jsem se těšila. Dneska večer jdu na koncert Kodaline a jsem z toho nadšená. To měly být moje pocity. Jenomže nejsou. Jsem totiž akorát otrávená a vůbec se mi nechce, protože na lidi se prostě nedá spolehnout. Stát se může cokoliv? Ano, to samozřejmě může. Nesnáším ale, když někdo komplikuje věci jenom proto, že je zkrátka akorát tak línej jako veš. Když už se člověk na někoho vykašle, měl by k tomu mít alespoň důvod.

Museli být všichni sjetý, aneb o filmu Pan.

14. february 2016 at 19:25 | Angelique. |  Angelique. and her movie experiences.
Na tomhle blogu jste si mohli všimnout, že když píšu o nějakém filmu, který jsem viděla, tak je většinou hodnotím kladně. Nejsem si jistá, jestli jsem tu vůbec někdy psala o nějakém, který se mi fakt nelíbil. Vlastně ano, tuším jsem psala "recenzi" o filmu Poker House s Jennifer Lawrence a ten byl dost strašný. V rámci toho, že jsem si udělala nové hodnotící šablony, které mají tři kategorie, a to: "Angelique approves", "Don't know what to think" a "Save yourself some pain", narvala jsem do rozepsaných článků hned několik filmů, které jsem viděla v poslední době, ale nikdy jsem o nich nenapsala, abych tahle nová hodnotítka mohla využít. Vzhledem k tomu, že jsem momentálně dost bez nápadu na nějaké další články, rozhodla jsem se vrhnout alespoň na ty moje výkecy o filmech. A jeko první padl los na film Pan. Na kterého jsem šla tak trochu s přesvědčením, že to nejspíš bude dost hovadina, ale s Emily chodíme poslední dobou jenom na hovadiny, je to taková naše tradice. A tudíž jsme vyrazily do kina i na film Pan. Myslím, že asi udělám ještě čtvrté hodnotítko... něco jako: "Don't you dare to watch it!" To ale sedí spíš na filmy jako Masožravá rajčata požírají Paříž, než na filmy, jako bylo nové zpracování Petra Pana.

Začnu tedy shrnutím příběhu tohoto filmu. Pan je příběhem o Petru Panovi, ale tak trochu jiným, než jaký všichni známe. Příběh začíná tím, že malého Petra odnese jeho matka na práh sirotčince, ve kterém následně vyrůstá. Když vyroste, je stále přesvědčený o tom, že se pro něj jeho maminka jednoho dne vrátí. Je válka a Petr a jeho kamarád si začínají všímat, že někam mizí další chlapci z tohoto ústavu. Jedné noci Petr objeví dopis od své maminky a v tu samou noc se i Petr stane obětí tajemného únosu, kdy přiletí jakási neznámá létající loď. Jak se dozvídáme, jde o loď kapitána Černovouse, který unáší mladé sirotky a odváží je do Země Nezemě, kde pracují v dole, aby našli vílí prach, nebo co. Tam se Petr seznamuje s Jamesem Hookem, neboli kapitánem Hookem... se kterým se v průběhu filmu spřátelí. Říáte si wtf? Já taky trochu, ale co se dá dělat. Má to být prequel, takže proč ne. Společně se jim podaří uniknout a zároveň odkrýváme tajemství jeho původu. Zjišťujeme, kdo byla jeho matka, kdo byl jeho otec a jak do toho všeho zapadá Černovous. Setkáváme se i s domorodým kmenem žijícím v Zemi Nezemi, jehož součástí je Tiger Lily, kterou hraje Rooney Mara, a dozvídáme se, že Petr je jediný, kdo může všechny zachránit kvůli blá blá proroctví bla.


Bob O'Keeffe a James Harries, aneb komorní koncerty mají něco do sebe.

12. february 2016 at 23:57 | Angelique. |  Angelique. and her musical experiences.
Koncertní rok 2016 se pomalu rozjíždí. Začal koncertem Imagine Dragons, který se konal 16. ledna a o kterém jsem tehdy také psala [článek tady]. Pokračovat měl až po víc než měsíci 20. února, nakonec se ale v mém diáři přeci jen objevil ještě jeden. Na mě to byla hodně spontánní akce. V úterý večer mi psala kamarádka, jestli nechci jít za 120 Kč na koncert do Café V lese a já neváhala ani minutu, přestože jsem zrovna mířila na párty, ze které jsem domů přišla v půl čtvrté ráno, den předtím jsem byla v hospodě a ve středu jsem se měla také vrátit pozdě. Nakonec i vrátila, ale naštěstí už v půl jedné a ne zas po třetí ráno, jak v úterý. I přesto, že jsem věděla, že až bude čtvrtek večer, za boha se mi nebude nikam chtít, jsem souhlasila. A jsem hrozně ráda, že jsem to udělala. Protože to byl skvělý koncert a parádní hudební zážitek, na který - jak doufám - dlouho nezapomenu. Možná si říkáte, o co sakra šlo, když to stálo jen 120 korun? To musela být nějaká trapárna ne? Určitě ne nikdo známý... ale víte co? Po tomhle koncertě jsem zase jednou pocítila tíhu toho, že takhle skvělí muzikanti se mnohdy vůbec neproslaví a nikdo je nezná, zatímco lidé, kteří pořádně ani neumí zpívat, se vyhřívají na výsluní. Život zkrátka není fér. Ale co člověk může udělat je to, že se nebojí, zaplatí těch pár korun a jde na koncert člověka, kterého v podstatě nezná... ale je otevřen tomu, že ho pozná a třeba se mu i zalíbí. A přesně to se stalo včera. Víc se o tom dozvíte v celém článku.


Dvojí metr.

9. february 2016 at 12:57 | Angelique. |  diary
Být tím mladším sourozencem má mnohdy velké výhody. Hlavně za předpokladu, že váš starší sourozenec byl flákač, nosil domů špatný známky, pil od 14 a chodil domů v šest ráno bez toho, aby zavolal, už kolem 16 let. A hlavně za předpokladu, že je váš starší sourozenec, v mém případě bratr, vážně pako a to je ještě jemně řečeno. Když jste v takovéhle pozici, tak je snadné, být ve škole lepší, mít lepší známky... Na střední mě nikdy neseřvali, když jsem přinesla nějakou čtyřku, pětku. Dokonce ani, když jsem měla čtverec na vysvědčení. Proč? Protože můj bratr mi prošlapal cestu, dělal reparát a každou chvíli dělal nějaké průsery. Ne, že by měl třeba potíže se zákonem nebo tak něco, ale zkrátka měl dost silnou pubertu a období vzdoru, že se prostě učit nebude a radši bude dělat hovadiny. Já jsem vždycky byla to zodpovědné, normální, hodné dítě, které nikdy nechodilo kalit, protože to zkrátka není můj styl, když se zdrželo, tak napsalo, že se zdrží a které přišlo vyloženě ožralé domů jen jednou, a to za to ještě k tomu mohl jeho starší bratr. A ano, je to výhoda, být to hodné dítě, které buď problémy nedělá, nebo jich dělá míň, než jeho sourozenec. Já vlastně tím životem tak nějak proplouvám stylem, že mě nikdo moc neřeší, protože se předpokládá, že jsem dostatečně zodpovědná a rozumná.


A to je ten kámen úrazu. Můj bratr neustále obírá moje rodiče o peníze, které nikdy nevrátí. Na hospodu, na různé věci. A chodí domů z hospody pozdě, třeba ve tři ráno a nikdo to neřeší. Nedávno jsem jela s Tami do IKEY a neřekla jsem to předem mámě. Proč? Protože to zkrátka byl docela spontánní nápad. Ani jsem nestihla dojít domů, došla jsem k nám před barák a Tami už tam na mě čekala, takže jsem akorát naskočila do auta a jely jsme. Chtěla jsem mámě zavolat, ale pak jsem na to zapomněla, takže zkrátka přišli domů a já jsem tam nebyla. Kdyby bylo jedenáct večer a oni nevěděli, kde jsem, tak bych neřekla ani popel. Jenomže... bylo sedm večer a zvoní mi telefon s tím, kde jsem. Tak říkám, že s Tami v IKEE. A máma hned: "A jako že bys třeba zavolala?" Když nepřijde bratr domů, tak to nikdo neřeší, ale já se zdržím někde do sedmi a už jsem ta špatná, nebo jak? Pro boha živýho, je mi jednadvacet let. Já vím, že žiju pod jejich střechou, tudíž bych je měla respektovat, ale já přece nešla nikam kalit. Přijela jsem domů asi po půl hodině, možná ani ne, ale scéna kvůli tomu, kterou vážně nepochopím. Moje máma musí všechno vědět, kam jdu, kde jsem, s kým tam jsem... Jenomže to má jenom se mnou. S mým bratrem ne. Je to proto, že jsem holka. A je to proto, že má dvojí metr. Nebere nás stejně. Já jsem její malá hodná holčička, on je ten blb, ze kterýho má akorát nervy a je lepší ho neřešit.

Po pivu mám vždycky zimnici.

9. february 2016 at 0:55 | Angelique. |  diary

Celý den mě bolí oko. Jsem zvyklá, že mě bolí záda, v tom už hypochondrická nejsem, ale to oko mě rozčiluje. Možná bych to mohla vyřešit tím, že bych nekoukala do počítače.. V podstatě jsem do něj ale nekoukala. Jen chvíli dopoledne a pak trochu v práci, ale celkově ani ne. Po práci jsem se totiž koukala na záznam biatlonu v televizi, která je dost daleko od gauče, takže se tím to oko příliš neunavovalo... a pak jsem šla s kamarádkou do hospody. Upřímně vůbec nechápu, proč já do těch hospod vlastně pořád chodím. Vždycky je mi blbě ještě v průběhu. Měla jsem tři piva a zvracela jsem málem už v té hospodě. Je to fakt odporný pitivo, já fakt nechápu, jak to někdo může pít po litrech, je to nechutný. Fakt to nechápu. A nechápu ani sama sebe. Vždycky se nechám přesvědčit, abych si to pivo dala, i přesto, že mi naprosto nechutná. Ne, pořád nemám ráda alkohol. Vínko je v pohodě, ale jinak? Je mi z toho vždycky akorát děsně blbě. A když vypiju moc piva, tak je mi pak fakt na zvracení jen, jak cítím tu chuť v puse :D Také mám pokaždé hroznou zimnici, když si jdu lehnout. Nevím, začínám mít trochu pocit, že moje tělo alkohol zkrátka odmítá. Když jsem trochu připitá, tak už mi hlásí, že nic víc teda ne a když se to snažím nějak ignorovat, tak se mi udělá nehorázně blbě. Vlastně mi to ale ani nevadí. Nemám ráda alkohol. Nejsem žádný radikál, ráda se napiju, ale jen tak na náladu, ne proto, abych se opila. Taková já zkrátka nejsem.

Zítra... tedy vlastně už dneska, jdu večer na další akci. Na párty k uvítání zahraničních studentů, kteří přijeli studovat na UK... A upřímně se mi tam ale vůbec, vůbec nechce. Já tyhle akce fakt nemám ráda, ale už jsem to slíbila, takže musím jít. Snad neskončím někde ve škarpě, snad mě nikdo neokrade a snad se tam na mě nenalepí nějakej divnej úchyl, jako se mi to stává na podobnejch akcích docela často. Docela jsem se těšila, ale když jsem se dozvěděla, že to začíná až v deset, tak se mi chtít přestalo. Domů se dostávám vážně dost špatně, tak jsem vážně zvědavá, kde skončím. Ale to budu řešit, až na to dojde. Mám teď nějakou hrozně oldies retro chvilku. Poslouchám už asi dvě hodiny fakt hodně, hodně staré songy. Horní song je od The Animals, který hrozně zbožňuju. Zajímalo by mě, kolik z těch písní, které hudebníci vytvářejí teď, budou lidé poslouchat i za 50 let. Možná něco málo, ale pochybuji, že jich bude nějak moc. U některých z nich je to možná škoda, u některých ale podle mě vůbec. U některých interpretů mě ničí i jen to, že ty písně někdo poslouchá teď, natož aby je poslouchal ještě za 50 let.


The Danish Girl. Zajímavý film, ale ne úplně pro všechny.

7. february 2016 at 21:48 | Angelique. |  Angelique. and her movie experiences.
Před pár dny jsem si zas po nějaké době zašla do kina. Tentokrát na dlouho očekávaný snímek s držitelem Oscara Eddiem Redmaynem v hlavní roli jménem Dánská dívka. V originále The Danish Girl. Tento film vypráví skutečný příběh ženy jménem Lili Elbe, která byla první osobou, která úspěšně podstoupila operaci pro změnu pohlaví. Lili se totiž narodila v Dánsku jako Einar Wegener. Byl to velmi uznávaný dánský malíř. Byl ženatý za Gerdu Gottlieb, která byla také malířkou, ale v době, kdy tento jejich příběh začíná, není příliš úspěšná. Jednoho dne požádá svého muže Einara, aby zastoupil modelku, která se spozdila a odvolala sezení, aby si vzal punčochy a boty a její šaty, aby mohla obraz dokončit. Někdy v tu chvíli se u něj probudily pocity, které sice měl už v dětství, ale po léta se mu je dařilo úspěšně schovávat někde hluboko v jeho nitru. Po té, co jednoho dne jde spolu se svou ženou na ples v přestrojení za ženu, kde je každému představován jako Einarova sestřenice (v realitě sestra) Lili, se všechno tak nějak... zvrtne. Více se dozvíte v celém článku. Ten obsahuje možná nějaké ty spoilery, ale vzhledem k tomu, že je to adaptace knihy, která byla napsána podle života skutečné reálné postavy, nečekejte, že by šlo o nějaké závažné spoilery, přeci jen ten její život si může každý vygooglit, je to spíš takové shrnutí, než že by to byly vyloženě nějaké šokující informace, které nemůžete vědět, pokud se na film chystáte :D


Potřebovala bych obraceč času.

4. february 2016 at 23:39 | Angelique. |  diary
Ne ten přívěšek, i přesto, že ten by se mi taky líbil. Potřebovala bych opravdový obraceč času. Protože bez něj vážně nevím, jek budu schopná chodit příští semestr do školy. Doufám, že se něco ještě změní, v minulém semestr se rozvrh měnil ještě pár dní před začátkem vyučování, ale aktuálně to vypadá dost bledě. Vždycky se děsím dne, kdy konečně zveřejní rozvrh, ale v loňském školním roce se mi alespoň nemohlo nic krýt. Po té, co jsem si přidala do kombinace druhý obor, je ta pravděpodobnost značná. Tenhle semestr se mi kryl pouze jeden předmět a to se dalo zvládnout. V přístím semestru se mi ale podle aktuálního plánu budou krýt hned 3 věci. A to už je docela průser. Takhle, na ty páteční předměty, které se mi kryjí, teoreticky chodit nemusím, ale opravdu bych chtěla. Úterní předměty, které se mi kryjí, jsou oba povinné, ale jsou to alespoň přednášky, tudíž tam teoreticky úplně chodit nemusím, alespoň na jeden z těch předmětů. Italianisti jsou poměrně v pohodě s tím, když jim lidi kašlou na přednášky, hlavně, že ten předmět potom udělají. Na nizozemštině jsou na tohle trochu háklivější. Přednášky nemají mít docházku, ale u nich bohužel mají. Už se moc těším, až s nima budu opět řešit, že se mi to kreje.


Jsem vážně naštvaná. I když vlastně nemám na co. Oni za to nemůžou, že se to kreje, zorganizovat všechny obory se všema dalšíma oborama je zkrátka těžké. Tím, že u nás se dají v kombinaci studovat jakékoliv dva obory, které se otvírají do dvouoboru, je nejspíš nemožné, aby se nic nekrylo. Stává se to a neměla bych se kvůli tomu rozčilovat, protože nejde nalézt viníka. Ale je to přesně to, o čem jsem mluvila v minulém článku. Pořád musím něco řešit a s něčím si dělat starosti. Vážně netuším, jak tohle vyřeším. Fakt netuším. Jak jsem řekla, italianisti s tím většinou problém nemají, ale vadí mi, že na mém druhém oboru ano... Co mám jako dělat, když se mi to kreje? Trochu jsem doufala, že budou lidé trochu chápavější, vzhledem k tomu, že ty obory se otevírají do dvouoborů, měli by počítat s tím, že to někteří lidé v těch dvouoborech mít bude. A tudíž, že když se to lidem kreje, tak holt budou dostatečně vstřícní na to, aby studenti mohli chodit jen na 50% přednášek a ne na všechny. V podstatě bude ale můj rozvrh celej totálně na hovno, kromě toho, že se mi 6 různých předmětů vzájemně překrývá tak, že 3x v týdnu musím být na dvou místech najednou. Jsem z toho docela zoufalá, protože vážně nevím, co s tím udělám. Obraceč času totiž narozdíl od Hermiony ve 3. ročníku nemám.

Zatím mi můj přechod z jednooboru na dvouobor způsobuje spíš vrásky a nervy, než cokoliv jiného. Dneska jsem řešila se správcem sisu další problémy, které mi to v systému vytvořilo. Takže to je trochu na to hodit šipku do Vltavy. Vážně netuším, jestli tuhle školu dostuduju, ale myslím si, že pokud ne, tak je dost pravděpodobný, že to bude kvůli spáchání atentátu na ty, co vytvořili náš informační systém :D Ne, že by se mi dvakrát chtělo jít bručet za vraždu, ale nejspíš bych udělala lidstvu službu, když by museli přejít zpátky k papírovým indexům. Já nevím no, přijde mi, že jsou ty systémy až moc komplikované. Ony asi musí být, ale potom se stává, že se jim tam něco zesere a JÁ, která o tom vím kulové, to musím řešit. A ano, já vím, že si ZASE na něco stěžuju, ale zkrátka mě to aktuálně docela trápí. Kdybyste náhodou někdo věděli, kde můžu najít Doctora nebo koupit opravdový obraceč času, dejte mi vědět. Pokud se mi totiž ani jedno nepoštěstí, dost možná mě vyhodí ze školy. Mějte se famfárově.

Jsem vyčerpaná.

2. february 2016 at 0:14 | Angelique. |  diary
Upřímně, kdo mě zná, tak ví, že moc nepiju. Vážně zrovna dvakrát moc nepiju alkohol, ale občas mám chvíle, kdy bych se nejradši zpila do němoty. A když ne zpila do němoty, tak třeba zhulila nebo si něčeho šlehla. V podstatě jsou to ale většinou jen řeči, protože šlehlá jsem nebyla nikdy, takže vlastně nevím, co chci, hulení jde taky dost mimo mně v poslední době a co se alkoholu týče, nejsem schopná se do té němoty zpít, ani když chci. V určitém momentu mi to zkrátka moje tělo už nedovolí. Mám tohle po tátovi. A tedy nefunguje to u tvrdého, ale tvrdý mi zas nechutná. Když už má moje tělo pocit, že jsem vypila dost, tak mi prostě nedovolí další lok piva v podstatě ani spolknout bez toho, aby se mi zvedl žaludek. Stejně tak to mám i s vínem a dalším alkoholem. Vlastně si ale nestěžuju, jsem za to i docela ráda. Když jsem se totiž naposledy dokázala zpít do němoty, tak jsem pak blila jak sviňa a půl dne jsem se nedokázala zvednout z podlahy v koupelně bez toho, abych znova nehodila šavli. Ach ty oslavy 18. narozenin. To už je vážně hodně dlouho. Až mě to děsí, jak hrozně jsem stará. Proč mě ale tyhle věci vůbec nepadají? Většinou proto, že jsem z nějakého důvodu naprosto vyřízená. A když jsou lidé naprosto vyřízení, často to řeší právě některými z návykových látek, především tedy alkoholem. Jít se někam nakalit, jooo, to by bylo fajn. Protože po tom, co jsem tohle zkouškové zažívala, bych to opravdu, ale opravdu potřebovala. Alespoň někam vypadnout a bavit se, nic víc, nic míň. Zkrátka vypnout.

Ten film jsem ani neviděla, ale tu animaci prostě žeru. To tak trochu mimo.