na Blog.cz

Zase. Už zase to někde bouchlo. Před týdnem Ankara, před pár dny Istanbul, před pár hodinami Brusel. Jakkoliv se snažím samu sebe přesvědčit o tom, že jsem v bezpečí, že v Praze se nic nestane, věřím tomu stále míň a míň. Protože i kdyby to byla pravda, já se tak zkrátka necítím. Rozhlížím se po metru a ač nechci, v každém druhém člověku vidím teroristu. Zatím jsem nezačala mít panické záchvaty toho typu, že bych i vystupovala z metra, stejně jako po těch útocích v Paříži ale nemůžu s jistotou říct, že to ještě nepřijde. V tomhle ohledu si svou psychikou příliš jistá nejsem. Každopádně mě to děsí. A opět jsem zase jednou seděla s freshem v jídelní části nákupáku a přemýšlela o životě, zatímco jsem si četla o tom, co se stalo, co se děje a co se bude dít. Kamarádka mi v tu chvíli napsala něco ve smyslu, že se pak ještě ve škole diví, že nikdo nechce jet na Erasmus, když nám řeknou, že je ještě volnej Brusel a Paříž. Chtěla jsem jet na erasmus v roce 2017, ale nejsem si úplně jistá, jestli v tu dobu už nebude válka. Ano, jsem ve velmi optimistické náladě, která tak trochu souvisí i s tím, že zítra píšu z latiny a ve chvíli, kdy jsem se snažila učit, se mi hlavou honilo jen a pouze tohle.

Relativně nedávno, myslím, že je to několik měsíců, jsem četla článek, který se týkal stejného tématu. Tehdy jsem si říkala, že bych mohla taky něco podobného napsat, ale nějak jsem se k tomu nedokopala. Před pár dny jsem si ale zase projížděla informace o životě jednoho masového vraha dostatečně dlouho na to, aby mě napadlo, že bych o tom mohla ten článek konečně napsat. Od doby, co jsem byla malá, jsem vždycky hrozně milovala detektivní seriály, knížky a zkrátka případy. Líbily se mi i různé dokumenty, ve kterých se řešila nějaká záhada. V podstatě asi od deseti let byl mým oblíbeným seriálem seriál Sběratelé kostí. Ve filmech podle Agathy Christie jsem vždycky uhodla, kdo je vrah už v půlce. A později i v knihách. Bavilo mě řešit záhady a taky mě bavilo zamýšlet se nad tím, co k tomu vraha vlastně vedlo, udělat to, co udělal. Musím říct, že nadšení pro tohle téma mě trochu přešlo po té, co jsem sama znala někoho, kdo se stal obětí vraha, ale upřímně? Nemůžu si pomoct. Pořád mě to zajímá. A pořád mě to fascinuje. Životy a činy vrahů. Ať už těch sériových nebo "jen" brutálních. Nebo zkrátka jen vrahů. Nejspíš to tak i vždycky bude. Ale to ze mě ještě nedělá úchyla. Nebo myslíte, že ano? Protože jestli jo, tak s tím nesouhlasím.

Nefascinují mě ve smyslu, že bych je obdivovala. Naopak. Jejich činy mi připadají naprosto odporné a vůbec nechápu, jak byli někteří schopní udělat to, co udělali. A to je právě to. Nechápu to. Jenomže já jsem ten typ člověka, který nesnáší, když něco nechápe. Tudíž koukám na dokumenty a čtu různé informace o různých věcech, abych to pochopila. Ačkoliv u těch vrahů to mnohdy nepomáhá. Tam se často člověk prostě dozví, že to byl zkrátka úchylný magor. Ale zajímá mě to. Zajímá mě, kým ti lidé byli, než začali vraždit, proč začali vraždit, jestli k tomu měli nějaký důvod, jak probíhal soud, jaké jsou důkazy, že to byl on, je možné, že to nebyl on, a tak dále a tak dále. Mnohdy jsou to hrozně zajímavé příběhy, většinou dost odporné a děsivé, přesto zajímavé. Tak co? Už si myslíte, že jsem psychopat, když mě tyhle věci zajímají? Udám vám pár příkladů vrahů, o které jsem se někdy v životě zajímala v celém článku, abyste mohli sami zhodnotit, jestli to je nebo není zajímavé. Ale nesuďte mě prosím. To, že se o tyhle věci zajímá, neznamená, že je obdivuju a že v rámci tohoto zájmu půjdu povraždit 30 lidí. Zkrátka mě fascinují, že je někdo schopný takových hrůz. Upozorňuji předem, že článek bude dlouhý. Vybrala jsem čtyři případy, pět různých lidí. Pro představu ale stačí, přečíst si třeba jen jeden případ, abyste to dokázali vyhodnotit :D Takže je to na vás.

Poslední dny vždycky začnu psát nějaký článek a přestanu po pár odstavcích. Vlastně ani nevím proč, ale zkrátka to tak je. Asi je to trochu tím, jaký život aktuálně vedu. Jaký, ptáte se? Hektický. A ne, nepředstavujte si žádné divoké večírky, pařby do noci, sex, drogy a rock'n'roll. Se začátkem letního semestr se mi změnil rozvrh, a to tak, že je ještě debilnější, než byl v zimním semestru. V podstatě je tak idiotský, že jsem buď ve škole a nebo letím do práce, případně zatahuju školu, abych mohla do práce. Takhle nějak aktuálně vypadá rozvržení mého času. Když potom po dni, který začne tím, že vstávám v sedm, abych v osm odcházela z domu, celý den sedím někde v lavici nebo za počítačem (případně obojí) a dorazím domů v osm, poslední, na co mám pomyšlení, je zase si sednout k počítači a psát články. V podstatě mám pomyšlení akorát na to, že si chci lehnout a koukat se na stupidní seriály, protože to je to jediné, co můj mozek po takovém dni dokáže akceptovat. Přesto se mnohdy hecnu natolik, že ano, jsem u toho počítače, ale když začnu psát článek... najednou se mi přestane chtít a většinou jen tak bloumám kolem. Sem tam zaskočím k někomu z vás si něco přečíst, ale jen do té míry, kdy u toho můžu ležet a tudíž nic nepíšu. Zároveň nám na každý týden vždycky navalí miliony úkolů, takže i když nechci nic dělat, tak mnohdy musím. Před chvílí jsem zrovna dodělala úkol na latinu a vůbec to nechytám. Budu si na to muset do příštího týdne nějak sednout a trochu se nad tím zamyslet dýl, než půl hodiny při tvoření úkolu.

V poslední době jsem ale opět v té náladě, kdy jsem děsně demotivovaná dělat cokoliv. Škola mě nebaví, práce mě nebaví a už ani blog mě nebaví. Baví mě, ale jen občas. Na psaní nemám čas, na kreslení taky ne, klavíru se sotva dotknu a kdy jsem byla naposledy fotit si ani nepamatuju. Pořád si říkám, že musím něco dělat, že musím vstát z té postele a jít zkrátka něco tvořit, ale potom zase upadnu do nějakého podivného útlumu a nechce se mi nic. A i když už se přinutím dělat některou ze svých oblíbených aktivit, dojde mi, že mě to vlastně pořádně ani nebaví, protože jsem zkrátka hrozně vyčerpaná. Začínám se střetávat s realitou a nelíbí se mi to. Chtěla jsem být v té bublině ještě nějakou dobu, ale bohužel pomalu praská a já si uvědomuju, že i za předpokladu, že vystuduju filozofickou fakultu a budu mít ten titul, ať už bc. nebo mgr. (spíš jen bc.), tak ze mě stejně nic nebude. Co s tím potom budu dělat? Bakalář filologie... Na co takový titul je? Možná, že se to vyjímá u jména, když člověk ten titul má, ale jaké mají uplatnění italianisti a nederlandisti? Ano, někdo možná potřebuje ve firmách pár lidí, kteří mluví těmahle jazykama, ale kdo mi dá jistotu, že to budu zrovna já? Nikdo. Zase mě přepadá taková ta nálada, kdy mám hroznou touhu se na všehno vykašlat a někam prostě odjet.

Od: 10. prosince 2015

Do 8. března 2016

Ne, že by mi předchozí design nějak významně vadil... Říkala jsem si ale, že Vánoce už dávno nejsou na to, aby tu byl stále tak trochu vánoční design. Na moc sněhu to letos už taky nevypadá, a taky jsem celý večer chtěla napsat článek, ale tak nějak jsem nedokázala najít slinu, tak jsem raději otevřela photoshop a tohle vzniklo. Je to opět na to stejné brdo jako ten předchozí... nějak se mi to k tomu osobnímu blogu prostě hodí, nemůžu si pomoct. Umím dělat různou grafiku, ale s tím můžu machrovat v článcích, nepotebuju to mít i na designu... jsem tak trochu za to, že v jednoduchosti je krása. A ač to teda žádná extrovní krása není XD mně se to líbí, takže to tady zkrátka nějakou dobu bude. Doufám, že jste se rozloučili se sněhem, protože ten už tu padat tedy nebude. A že si pomalu zvykáte na tu růžovou, protože to je něco opravdu neobvyklého pro mě :D ale tak nějak se mi to líbí. Tak snad i vám, alespoň malinkato.

Už dlouho jsem neměla tak dobrý den jako dnes. Vlastně jsem už dlouho neměla tak šílený týden, jako teď. Naposledy ten poslední týden před začátkem letního semestru, kdy jsem pořád chodila pít. Ale to bylo jiné. Tenhle týden mám plný zkrátka proto, že jsem pořád ve škole nebo jsem pořád v práci. Mám rozepsaných několik článků a oblíbené blogy jsem nebyla zkouknout už docela dlouho, ale když každý den odcházím ráno v osm a vracím se nejdřív v šest, spíš později, jsem tak hotová, že už nemám náladu ani sílu vůbec na nic. Jsem ráda, že jsem ráda, sednu si na zadek, pustím si nějaký seriál a potom jdu spát. Špatné je, že se to odráží i na škole. Musím si nějak pořádně zorganizovat čas, jinak brzy začnu mít velký problém. Já ale v organizaci času zkrátka moc dobrá nejsem. Uvidíme, jak to se mnou tenle semestr dopadne, jestli se zblázním, nebo jo. Štve mě, že už zase nemám vůbec čas. A když mám čas, tak nemám náladu. Možná byl tenhle týden těžší o to víc tím, že jsem minulý týden byla na horách a nedělala jsem téměř nic. Ale musím se nějak oklepat a zase začít něco dělat.

Poslední dobou jsem si našla novou mantru. Vzpomněla jsem si hlášku, kterou pronesla Margo v Paper Towns díky tomu, že jsem náhodou viděla jeden rozhovor s Carou Delevigne. Byla tam ukázka z filmu a právě ta scéna, kdy se Margo ptá toho, na jehož jméno si teď hrozně nemůžu vzpomenout a je mi z toho hrozně trapně Quentina něco ve smyslu, jestli, kdyby za chvíli nastal jeho poslední moment naživu, litoval by víc toho, že oholil tomu klukovi obočí, nebo toho, že to neudělal. A i když v té scéně to působí zkrátka vtipně, má to v sobě hodně pravdy. Když dojde na lámání chleba... budete spíš litovat toho, že jste něco udělali a zkusili, nebo toho, že jste se o to ani nepokusili a neudělali to? Samozřejmě asi záleží na situaci. Rozhodně si myslím, že bych nelitovala toho, že jsem nestrčila ruku do klece k tygrovi. Ale jsou situace, ve kterých člověk váhá, jestli něco udělat nebo ne. Jestli je něco správné nebo není. Jestli se znemožní, nebo raději zůstane stát v koutě. A ačkoliv jsem nedávno někomu radila něco podobného, uvědomila jsem si, že sama to vlastně nedělám. Že já jsem většinou ten člověk, který raději sedí v koutě a ani to nezkusí, protože má zkrátka strach z toho, co se stane. A pořád jsou situace, kdy bych v tom koutě zůstala i nadále, protože ne všechno jsem schopná lámat přes koleno. Ale zrovna dneska... to nebylo. Zrovna dneska jsem se zeptala sama sebe: "Až budeš jednou rekapitulovat svůj život... čeho budeš litovat víc? Žes šla za Paolem Giordanem a řekla si o podpis, nebo že jsi nešla za Paolem Giordanem a neřekla si o podpis?" Samozřejmě, že toho, že jsem nešla za Paolem Giordanem a neřekla si o podpis. Tudíž jsem se zhluboka nadechla a odhodlala jsem se otočit, přejít přes celou místnost s knihou v náručí... za Paolem Giordanem. A řekla jsem si o podpis.

Minulý týden jsem strávila s rodiči v Rakousku na horách. A během toho jsem se dozvěděla pár věcí, které opět otřásly mým vnímáním reality. To je taky trochu důvod, proč píšu až dneska, na blog nějak nebyla nálada. Spadla jsem z růžového mráčku už hodně dávno, vlastně to byly v lednu tři roky, kdy jsem konečně dospěla a uvědomila jsem si, že život zkrátka není fér. O tom ale mluvit nechci, protože se mě to vlastně přímo netýká, i když je mi z toho i tak docela na nic. Je to zkrátka děsivé. Nutí mě to přemýšlet o různých věcech, o životě, smrti, o zdraví, o tom, jestli bych neměla svůj život změnit. Pokaždé dospěju k závěru, že měla, samozřejmě. Jenomže to není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Tohle ale nemá být článek o životě, ani o realitě, ani o smrti. Tenhle článek má být o něčem jiném. Má být o zážitku z minulého týdne, kdy jsem po velmi krátké době zavítala na další koncert. Jenomže právě vzpomínka na něj, a především na některé konkrétní písničky daného interpreta, mě donutily k úvodu, který jsem napsala. Teď už ale k jádru pudla. Minulou sobotu jsem psala článek krátce před tím, než jsem odcházela na koncert irské skupiny Kodaline. A neodcházela jsem zrovna v nejlepší náladě. Jak to všechno nakonec dopadlo, se dozvíte v celém článku.