Poslední dny vždycky začnu psát nějaký článek a přestanu po pár odstavcích. Vlastně ani nevím proč, ale zkrátka to tak je. Asi je to trochu tím, jaký život aktuálně vedu. Jaký, ptáte se? Hektický. A ne, nepředstavujte si žádné divoké večírky, pařby do noci, sex, drogy a rock'n'roll. Se začátkem letního semestr se mi změnil rozvrh, a to tak, že je ještě debilnější, než byl v zimním semestru. V podstatě je tak idiotský, že jsem buď ve škole a nebo letím do práce, případně zatahuju školu, abych mohla do práce. Takhle nějak aktuálně vypadá rozvržení mého času. Když potom po dni, který začne tím, že vstávám v sedm, abych v osm odcházela z domu, celý den sedím někde v lavici nebo za počítačem (případně obojí) a dorazím domů v osm, poslední, na co mám pomyšlení, je zase si sednout k počítači a psát články. V podstatě mám pomyšlení akorát na to, že si chci lehnout a koukat se na stupidní seriály, protože to je to jediné, co můj mozek po takovém dni dokáže akceptovat. Přesto se mnohdy hecnu natolik, že ano, jsem u toho počítače, ale když začnu psát článek... najednou se mi přestane chtít a většinou jen tak bloumám kolem. Sem tam zaskočím k někomu z vás si něco přečíst, ale jen do té míry, kdy u toho můžu ležet a tudíž nic nepíšu. Zároveň nám na každý týden vždycky navalí miliony úkolů, takže i když nechci nic dělat, tak mnohdy musím. Před chvílí jsem zrovna dodělala úkol na latinu a vůbec to nechytám. Budu si na to muset do příštího týdne nějak sednout a trochu se nad tím zamyslet dýl, než půl hodiny při tvoření úkolu.

V poslední době jsem ale opět v té náladě, kdy jsem děsně demotivovaná dělat cokoliv. Škola mě nebaví, práce mě nebaví a už ani blog mě nebaví. Baví mě, ale jen občas. Na psaní nemám čas, na kreslení taky ne, klavíru se sotva dotknu a kdy jsem byla naposledy fotit si ani nepamatuju. Pořád si říkám, že musím něco dělat, že musím vstát z té postele a jít zkrátka něco tvořit, ale potom zase upadnu do nějakého podivného útlumu a nechce se mi nic. A i když už se přinutím dělat některou ze svých oblíbených aktivit, dojde mi, že mě to vlastně pořádně ani nebaví, protože jsem zkrátka hrozně vyčerpaná. Začínám se střetávat s realitou a nelíbí se mi to. Chtěla jsem být v té bublině ještě nějakou dobu, ale bohužel pomalu praská a já si uvědomuju, že i za předpokladu, že vystuduju filozofickou fakultu a budu mít ten titul, ať už bc. nebo mgr. (spíš jen bc.), tak ze mě stejně nic nebude. Co s tím potom budu dělat? Bakalář filologie... Na co takový titul je? Možná, že se to vyjímá u jména, když člověk ten titul má, ale jaké mají uplatnění italianisti a nederlandisti? Ano, někdo možná potřebuje ve firmách pár lidí, kteří mluví těmahle jazykama, ale kdo mi dá jistotu, že to budu zrovna já? Nikdo. Zase mě přepadá taková ta nálada, kdy mám hroznou touhu se na všehno vykašlat a někam prostě odjet.