April 2016

Sicílie, už jedu!

30. april 2016 at 9:11 | Angelique. |  diary

Už teď jsem na nervy, a to jsem ten článek psala ve čtvrtek večer pěkně prosím. Každopádně se vám tu dnes hlásím předpřipraveným článkem, protože právě teď nejspíš už reálně hodně vyšiluju, protože za pár hodin odlítám na Sicílii. Opravdu se tam těším, ale nervuje mě hrozně moc ta cesta a to, co nás tam čeká, takže mám takové rozporuplné pocity. Klepu se jak ratlík už asi tejden proto, že budu muset během jednoho tejdne nastoupit do celkem 4 letadel. Jak si to uvědomím, chce se mi zvracet. Takže na mě prosím myslete. Letíme dneska ve 13:30 do Milána, z Milána potom v 19:10 do Katánie, což je cesta tam. A zpátky se vracíme další neděli, do Prahy bysme měli přiletět někdy kolem půl desátý a z Palerma do Milána letíme v 9:15, což je fakt parádička, protože budeme vstávat tak v pět no. Já každopádně doufám, že to nějak zvládnu, protože mám z letadel naprostou hrůzu a vždycky jsem totálně na prášky z každý malinkatý turbulence, ale ani jedno z těch letadel neletí nijak zvlášť dlouho, tak snad to bude v pohodě.

Kdyby náhodou některý z nich spadlo *ťuk ťuk ťuk*, tak jsem vás měla všechny ráda :D ale tyhle kecy nesnáším a vůbec bych je neměla nahlas řikat, tak toho radši nechám :D Asi mě vomejou, áááá. Každopádně v pondělí máme výšlap na Etnu, takže jestli neumřu hrůzou v letadle, tak umřu na vyčerpáním uprostřed Etny :D Mějte se tu nicméně co nejlépe, články jsem nastavit nezvládla, tak doufám, že mi to týdenní ticho odpustíte. Už musím letět, určitě dám vědět, až se vrátím, a doufám, že najdu i někde nějakou wifi a tudíž budu k zastižení na instagramu, kdo by měl náladu mě stalkovat nebo se kouknout na nějaké fotky ze Sicílie :)

No longer 21.

29. april 2016 at 3:30 | Angelique. |  diary
Tak a je to tady. Už mi není jednadvacet. Přibližně v tuhle hodinu jsem se před 22 lety narodila v jedné nejmenované pražské nemocnici. Byla jsem růžový uzlíček, tehdy považovaný za velký, v dnešní době, kdy mají mimina běžně 4,5 kila tak nějak normální. Měla jsem tuším asi 3,5 a měřila jsem 51 cm. Takže buclík. To mi zůstalo. Líbilo se mi, když mi bylo 21. 21 je takové pěkné číslo. Liché, součet je 3... a pořád jsem si nepřipadala tak stará, protože v Americe a ve spoustě jiných státech jsem v podstatě teprve dospěla. Dvaadvacet. Co to je vůbec za číslo. Nemám ráda sudá čísla, dvojky úplně nenávidím, ještě dvě, dvojka je ďáblovo číslo, prej... :D a já tam mám teď dokonce dvě. V součtu je o čtyři... a čtyřku sice nemám tak nerada jako jiná sudá čísla, ale bože, nesnáším ten pocit, že je mi 22, fakt ne. Paradoxně ani ne proto, že je mi 22 a je spousta věcí, které ještě nemám za sebou a přitom už jsem docela stará :D Naopak, docela se těším, až mi bude 23, protože to je mnohem hezčí číslo :D Nevím, asi jsem zkrátka jen magor. Ale už nějak nemám potřebu to slavit. Slavit by se měly každé narozeniny, přeci jen, dožít se dalšího roku v dnešní hektické době, to je úspěch. Ale to, že člověk žije, by měl slavit každý den, proč nutně jen jednou v roce?


Asi si budu hodně dlouho zvykat, než se naučím odpovídat, že je mi dvaadvacet. Stejně jako každý rok. V podstatě si budu zvykat celých 12 měsíců, než se to zase změní. Přijde mi ale, že jsem se myslí zasekla někde v sedmnácti, osmnácti a dál už jsem se neposunula. V době, kdy spousta mých spolužáků prožívá hrozně vážně vztahy, společné bydlení a plánování společného života, zaměstnání a vážnosti studia, já pořád nevím, co se svým životem udělám, až dostuduju, jestli vůbec dostuduju. A zjišťuju, že to možná nebudu vědět nikdy. Začala jsem dost uvažovat o tom, že až v těch posranejch 24 letech konečně dodělám bakaláře (ano, inteligentně jsem prosrala rok na VŠE, abych si následně přidala druhej obor k druhýmu ročníku, takže musím dělat bakaláře 4 roky, a ne jenom 3), tak se seberu a jestli ještě bude ten program existovat, tak zkusím štěstí a odjedu na rok na pracovní vízum na Novej Zéland nebo do Kanady. Představa, že pokračuju v magistru mě upřímně děsí a aktuálně dost odpuzuje. Možná ale toho budu později litovat. Na magisterský studium se ale klidně můžu přihlásit znovu, až se vrátím. Myslím si ale, že nedokážu přijít na to, co od života chci, dokud se nedokopu k tomu udělat nějakej takovejhle radikální krok a skočit do neznáma. Nejsem si ale jistá, jestli jsem povaha, která je schopná něco takovýho udělat. Upnula jsem se na to ale natolik, že si myslím, že na to opravdu možná dojde, pokud by mě vzali.

Takže asi tak. To jsou hlavní myšlenky, který se mi honí hlavou v půl čtvrtý ráno, když uvažuju nad tím, že už mi není jednadvacet, ale dvaadvacet. Ve skutečnosti je teda ale lehce po půlnoci a co se mi v půl čtvrtý honí hlavou doopravdu teda opravdu netuším. Jak ale znám svoje sny, tak určitě nějaký děsný sračky, omlouvám se za ten výraz. Dneska jdeme s Emily na Majáles, na což se těším, ale i trochu netěším. Ale spíš těším, jen jsem taková líná a rozlámaná a nervozní před tou cestou, která mě čeká v sobotu. Odlítám totiž na Sicílii, o čemž vás bude informovat jiný článek, takže to nebudu úplně rozpitvávat. Ve 22 letech se stále nehorázně bojím pavouků, výšek, létání a motýlů. Ano, motýlů. A obecně dost jakýhokoliv hmyzu. V mém budoucím bydlišti rozhodně nebude chybět biolit :D

I am a liar.

28. april 2016 at 9:59 | Angelique. |  diary
Moje karma na tom nejspíš úplně dobře není. Ne, že bych se nutně musela v příštím životě převtělit do hovnivála, ale moc bonusových bodů asi nezískávám tím, co dělám, dělat nechci, ale nemůžu si pomoct. Lžu lidem. Na blogu ne, to nemám tu potřebu, ale v životě mimo blog lžu hrozně často. A není to tak, že bych chtěla lhát, že si promýšlím ty lži a dělám to schválně. Občas ano, občas lžu i schválně, ale většinou ta lež že mě zkrátka vyletí a já ani nevím proč vlastně. A nesnáším to.

Fuj ty vole. Sedím v kavárně u okna a přímo přede mnou se zjevil nějakém starej pán a koukal co piju :D a teď teda zrovna nekecam, hrozné jsem se ho lekla, až mi pretrhnul nit... No jo, nemám čisté svědomí, už e to tak. Abych se vrátila k tématu. Lhaní. Už mnohokrát jsem si řekla, že nebudu lhát, jenomže to nikdy nedokážu dodržet. Tím, že je moje lhaní dost často automatickou reakcí, která že mě vyletí a už nejde vzít zpátky.


Hudební koutek, aneb jaké písně v poslední době sjíždím vol. 2

27. april 2016 at 0:05 | Angelique. |  Hudební koutek
Poslední dobou nějak nejsem schopná psát články tak často jako dřív. Na konci 2015 jsem měla takové docela dobré období, hlavně potom v tom prosinci, listopadu 2015, ale po novém roce ta aktivita zase trochu klesla. Ani sama nevím proč, nejspíš jsem unavená z toho, kolik toho mám ve škole, v práci a tak vůbec. Přijdu domů večer, bolí mě hlava nebo jsem utahaná nebo mě bolí záda, nebo se musím učit... a na blogy nějak nezbývá tolik času. A když už nějaký je, obracím se k těm fanouškovským, které mám. Opět se ale sešlo několik písniček, které nejsem schopná přestat poslouchat neustále dokola. A tak jsem se rozhodla, že by možná mohl být ten správný čas ze článku z hudebního koutku. Brzy bych chtěla taky napsat další článek do série filmů, které stojí za to vidět. Nemám ale zrovna dvakrát náladu psát takové ty moje typické výžblepty ze života, asi i proto, že jsem jima příliš znechucená na to, abych to zechucení posílala ještě dál.


Phillip Phillips - Home:

Phillip Phillips je kluk, kterej před pár lety vyhrál Americkýho idola. Přesto jsem ho ale vůbec neznala, narazila jsem na něj hroznou náhodou. Občas totiž mám takovou náladu, kdy si vždycky najdu na youtube že nejlepší konkurzy do talentových soutěží a jedu v kuse třeba tři hodiny. Tuhle náladu jsem měla asi před dvěma týdny o víkendu, kdy jsem měla dělat prezentaci na nizozemskou literaturu a samozřejmě jsem ji nedělala. A právě tímto způsobem jsem narazila na Phillipa Phillipse, který mě zaujal, tak jsem si ho trochu proklepla a narazila jsem na tuhle písničku. Home je jedna ze tří, které jsem si od něj oblíbila, ale právě tahle je tou nejoblíbenější a tou, se kterou už dva týdny každé ráno vstávám. Proč se mi ta píseň tak líbí? Ono to jde dost těžko vysvětlit, já se u písní vždycky řídím tím, jak na mě působí a jaké emoce ve mně vyvolávají a tyhle emoce se špatně popisují, ale jak jsem tuhle píseň slyšela poprvé, věděla jsem, že ji musím slyšet ještě znovu. A to mnohokrát. Může za to Phillipův hlas, může za to i ten text, může za to hudba jako taková, kombinace všech tří věcí, přestože ten text není nijak dlouhý a opakuje se. Stejně jako hordu dalších lidí si mě ale touhle písní získal.

Lovec: Zimní válka, aneb jak vydělat další prachy.

21. april 2016 at 23:27 | Angie. |  Angelique. and her movie experiences.
A: Natočíme druhý díl!
B: Ale představitelka hlavní postavy nám v tom už nechce hrát.
A: No a co, bejt tam nemusí! To je jedno, že naprosto překopeme logiku
předchozího dílu, hlavně, že z toho budeme mít prachy.
B: To bude fungovat!

Já:

Vezmeme Chrise Hemswortha, Charlize Theron, Jessicu Chastain, Emily Blunt, Sama Claflina a Merlina a hodíme je do jednoho filmu. To přeci musí být záruka dobrého filmu, no ne? No... ne. Už jen z traileru jsem měla pocit, že je to jedna příběhová díra vedle druhé, ale nechtěla jsem být hned negativistická. Miluju Chrise Hemswortha a mám ráda i ostatní jmenované, ale jak všichni jistě dobře víte, jsem velká fanynka Kristen Stewart a představa pokračování Sněhurky a Lovce... bez Sněhurky... se mi nelíbila od začátku. Celou dobu příprav filmu jsem si ale myslela, že se děj příběhu odehrává před děním původního filmu Snow White and the Huntsman. CHYBA. Začínáme sice ještě před narozením Sněhurky, ale záhy se přesuneme do budoucnosti, asi dva nebo tři roky po událostech prvního filmu, což jsem upřímně nečekala. V tom případě jsem byla vážně hodně zvědavá, jak to tedy vyřeší s tím, že tam kurňa není Sněhurka... ale pořád jsem to nechtěla odsuzovat. Kdo se chce dozvědět víc, může pokračovat ve čtení v celém článku.

Člověk aby se bál i vlastního stínu.

20. april 2016 at 23:29 | Angelique. |  diary
Za necelé dva týdny odlétám na exkurzi na Sicílii. Ano, slyšíte správně, máme od školy exkurzi, která spočívá v tom, že poletíme na Sicílii a máme za to tři kredity a ještě nám proplatí letenky. Že jsem svině? Jo, slyším vás, ale já si to nevymyslela. A proč toho nevyužít, když už to někdo udělal? To je ale trochu jiná pohádka. Zrovna včera jsme řešili otázku ubytování a tak jsem musela na svůj mail, co mám na seznamu, abych si přečetla nějaký e-mail ohledně toho... a co na mě nevyskočí jako hlavní zpráva na novinkách? Titulek, že Islámský stát chce útočit na plážích v jižním Španělsku, v jižní Francii a i na jihu Itálie. První věc, která mě napadla? Že jedu za týden a půl na tu Sicílii a tak nějak jsem dostala... strach. A já vím, že bych se neměla bát, že strach je přesně to, o co těmhle lidem jde. Chtějí vyvolat strach a paniku. Jenomže bohužel, ať už si kdo chce říká co chce, se jim to i daří. Bojím se, že jedno z těch čtyř letadel, ve kterých budu sedět, bouchne. Bojím se, že někde na pláži po nás začne střílet nějakej pošuk. A ano, bojím se i v Praze, že se někdo odpálí nebo někomu šibne třeba v metru. Nechci žít svůj život ve strachu, nechci se bát smrti a nechci se bát toho, co přichází nebo toho, co přijít může, ale bojím se.

Pořád je to ve zprávách, pořád o tom píšou v novinách a na internetu a člověk to nemůže nevnímat. Denně potkám v metru nebo na ulici alespoň dva vojáky s kalašnikovama, protože jsou zvýšená bezpečnostní opatření, toho si člověk musí všimnout, když zrovna není slepý. Každý mi pořád dokola opakuje věci typu: "cestuj dokud můžeš" nebo "dlouho to nepotrvá, než bude válka" anebo "za pár let už stejně budem mrtvý všichni"... a mě tyhle věci vážně deptaj. Protože já jsem zkrátka člověk, kterej zlo snáší psychicky vážně špatně. Sklenici vidím poloplnou, ne poloprázdnou. Do deště se směju, nenadávám. V lidstvo mám víru, nezatracuju ho. Přijde mi ale, že všichni kolem mně jsou můj přesný opak. Nevidí ve věcech to dobré, jen to špatné. I v dobrých věcech, které se jim přihodí, hledají nějaké háčky. Já do tohohle světa plného nenávisti asi vážně nepatřím. Mám se svou hlavou hodně problémů, ale ten minimalistickej přístup, hledat v každém dni alespoň nějakých pár pozitiv, i když jsou to ty největší kraviny, dokázal to, že jsem schopná ještě každé ráno vůbec vstát z postele.


Those weird days.

14. april 2016 at 0:01 | Angelique. |  diary
Dnešek byl vážně divný den. Včerejšek byl debilní den. A pondělí byl zkrátka jenom... normální den. V poslední době mám trochu pocit, že ani nemám žádné dobré dny. Že mám zkrátka jen ty normální nebo ty špatné. Potom ještě ty divné. Jako byl třeba dnešek. Je po půl dvanáctý večer, středy, 13. dubna a já zase píšu článek naprosto bez toho, abych věděla, jak skončí. Poslední dobou jsem trochu ztratila ten elán do blogování. Je to i tím, že zkrátka nemám čas. Vůbec nemám čas. A když čas mám, tak jsem zkrátka a dobře líná. Klidně to přiznám. Jsem líná jako veš. Ale blog je koníček ne povinnost, měl by se psát, když mám náladu ho psát, tudíž to nijak zvlášť nehrotím. Jak jste si všimli. Žádné články, jen aby tu nějaké byly. To ať tu radši nejsou žádné. Poslouchám Lumíky a přemýšlím, proč byl dnešek tak hrozně divný. A zjišťuju, že na to nedokážu odpovědět. Možná, že jsem prostě jenom bipolární, akorát si to nechci přiznat, nebo nevím.

Dnešek byl jedním z těch dnů, kdy máte v podstatě každých pět minut jinou náladu. Slunce svítilo, bylo teplo, ale já jsem se nedokázala udržet v té dobré náladě, kterou jsem tolik chtěla mít. Nepomáhalo tomu ani to, že jako první hodinu jsem měla ve škole latinu, která mě tak neskutečně sere, až to ani možný není. Vůbec nemám sílu se to snažit učit. Včera jsem psala opravnej test, kterej jsem napsala na 94%, tudíž když se hecnu, tak se na to naučit dokážu. Jde o to, že se mi zkrátka nechce tu sílu na to vynakládat. Poslední dobou jsem totiž hrozně demotivovaná a škola se tak nějak posunula do ústraní. Mám pocit, že na mém seznamu priorit je aktuální číslo jedna "spát, jak dlouho to jen jde" a až za tím všechno ostatní. O-o-philiaaa. No nic. Nějak nedokážu dohnat svůj spánkový deficit. Na zítra jsem se přihlásila vypomáhat na nizozemském velvyslanectví a už teď toho trochu lituju. Mohla jsem se celý den flákat a místo toho zase budu někde courat. Jsem nepoučitelná :D Jenomže já zkrátka nedokážu sedět na zadku, když se naskytne možnost dělat něco jinýho, co mě láká nebo do čeho mě někdo přemlouvá.


Shadowhunters, aneb druhý pokus o adaptaci mého oblíbeného světa.

9. april 2016 at 17:24 | Angelique. |  articles
Na tomhle tématu je nejhorší, že ho nemám s kým konzultovat a s kým si sdělovat své dojmy. A tak jsem se rozhodla, že vzhledem k tomu, že už skončila 1. série, mohla bych o tom napsat článek a třeba se najde někdo, kdo na tenhle seriál taky koukal a moje názory sdílí. Vím, že Vii na něj kouká, ale to je tak všechno. Moje nejlepší kamarádka Emily sice tenhle svět miluje taky, ale na seriál se ještě koukat nezačala a celkem tomu i rozumím. A nejsem si tak úplně jistá, jestli bych jí ho měla doporučit nebo možná ani spíš ne. Seriál Shadowhunters měl premiéru před třemi týdny. První série měla pouhých 13 dílů. Částečně proto, že se nevědělo, jak na něj budou fanoušci reagovat a neměli takový rozpočet, aby si mohli dovolit dlouhou sérii. Na druhou stranu si myslím, že je to i dobře, že měla pouze 13 dílů. Na třetí stranu bych ale každý díl protáhla tak o 10 minut a bylo by to podle mě mnohem lepší, protože by měli víc prostoru. Tenhle seriál vznikl podle knižní série The Mortal Instruments od spisovatelky Cassandry Clare. Pro ty z vás, kdo to četli, to asi opakovat nemusím, ale pro ty z vás, kteří ne, možná je vám ten název i tak povědomý. Před několika málo lety totiž vznikl i film podle první knihy této série, akorát po všech těch fantazy filmech, které v té době vznikaly, bohužel nebyl příliš úspěšný, přestože mně se třeba docela líbil. Neříkám, že ho považuji za nějaký kinematografický skvost, ale nebyl tak špatný, jak někteří lidé tvrdí. Ti, co tenhle film nejvíc kritizují, ho mnohdy třeba ani neviděli a nebo jsou naprosto mimo cílovou skupinu. Bohužel se ale opět dostáváme k tomu, že jediné fakt dobré knižní adaptace jsou Harry Potter a Pán prstenů.

Přestože film úspěch neměl, práva byla odkoupena a před nějakou dobou bylo rozhodnuto, že se podle série natočí seriál s názvem Shadowhunters. Já osobně jsem si nebyla úplně jistá tím, co si o tom mám myslet, ale moje fanouškovské srdíčko nějak nedokázalo nebýt nadšené a necítit v tom určitý záchvěv naděje. Začalo obsazování do hlavních rolí a já jsem byla relativně spokojená. Jediný, komu jsem vážně nemohla přijít na chuť, byl Dominic Sherwood pro roli Jace. A to se se mnou ostatně táhne celou 1. sérii. Chtěla jsem, aby byl tenhle seriál dobrý a aby měl úspěch. Když ale Cassie napsala na svém twitteru, že blíž knihám je film než seriál, trochu mě to vyděsilo. Protože už i film změnil některé docela důležité věci, nebylo toho zase tolik, ale přeci jen... Čekala jsem, že se to bude lišit a snažím se to tak brát, že je to zkrátka na motivy. Takže v podstatě kdo by četl celou sérii Mortal Intruments a chtěl se začít koukat na seriál Shadowhunters, radím vám, abyste to takhle brali. Hlavní linka se drží, ale okolnosti jsou jiné. Článek obsahuje spoilery jak z knih tak ze seriálu, takže je to na vás.



Hudební koutek, aneb jaké písně v poslední době sjíždím.

3. april 2016 at 14:20 | Angelique. |  Hudební koutek
Poslední dobou zažívám trochu tvořící krizi co se návrhů na články týče. Dneska jsem se rozhodla, že zavedu novou sérii článků s názvem "Hudební koutek, aneb..." V této sérii potom bude několik druhů těchto článků. Především potom články o tom, jaké písně zrovna teď poslouchám jak magor stále dokola. Ale i další. Budou sem spadat i články o koncertech, o hudebních skupinách, zpěvácích, zkrátka o všem, co se týká hudby. Co se toho dnešního tématu týče, tak to se rozhodně bude opakovat častěji. Do každého kola vyberu 5 písní, u kterých jsem zavařila tlačítko replay. Nevím, jak často budu tyhle články psát, možná jednou za dva týdny, možná jednou za měsíc, asi bude záležet na tom, do kolika písniček se stihnu zbláznit :D Pro tohle kolo jsem vybrala pět opravdu z poslední doby. Třeba některé z nich znáte a pokud ne, tak se vám třeba díky tomuhle článku zalíbí.


twenty one pilots - Stressed Out:

Jako první jsem vybrala píseň Stressed Out od skupiny twenty one pilots. Ta dokonce byla poměrně nedávno i v Praze, což jsem netušila, protože jsem je vůbec neznala v té době. Až do minulého víkendu jsem neznala ani tuhle písničku. Respektive věděla jsem, že existuje, díky tomuhle coveru, který jsem si ale pustila poprvé až před pár dny, protože v době, kdy vyšel, jsem nějak neměla na OLN náladu. I ten cover je ale skvělej, ten je blíž stylu, který obvykle poslouchám. Tahle písnička je ale obecně naprosto mimo rámec toho, co obvykle poslouchám, protože značná část je rapovaná a k rapu já blízko vážně nemám. Tenhle song je ale tak nějak skoro až návykový, nemůžu ho přestat poslouchat. Pořád mi zní v hlavě, vlastně to skoro začíná být otravné, ale zatím mi to nijak zvlášť nevadí. Zatím se mi hrozně líbí.