May 2016

Lidé si zkrátka nevidí do huby.

31. may 2016 at 1:38 | Angie. |  diary
Hope in humanity? *DEAD*

Nejsem v téhle náladě poslední dobou nijak extra často, ale dneska jsem do ní tak nějak zase spadla. Má to konkrétně dva důvody. Jeden důvod se týká mojí osoby. Druhý důvod se týká něčeho, co se stalo ve světě a o čem se teď vedou horlivé diskuze na všech sociálních sítích, které znám. Dobře, možná ne na všech, ale na těch hlavních ano. Po internetu a vlastně i zpravodajskými programy v televizi proběhla zpráva, že v jedné americké zoologické zahradě zastřelili gorilího samce Harambe, protože do výběhu spadlo 4 leté dítě. Tady jsou nějaká drobná fakta o tom, co se tam stalo. Takže... 4 letý chlapec byl chvíli bez dozoru rodičů, přelezl zábranu a spadl z velké výšky do výběhu, kde se zrovna nacházely tuším tři gorily, jestli si to pamatuji zpátky. K dítěti se okamžitě dostal Harambe a vytáhl chlapce z vody, načež ho táhnul po výběhu, zatímco lidé vyděšeně křičeli. Z některých videí to sice vypadá, jakoby chlapce pouze hlídal, z jiných ale zase, že pořádně neví, o co jde, co se děje, co s ním má dělat a jestli je to hračka nebo co. Všude kolem se ozývaly výkřiky přihlížejících a to jistě psychice zvířete taky nepřidá. Ačkoliv chlapci dost možná ublížit nechtěl, jeho reakce na další dění byly nepředvídatelné. Odmítl odejít od něj do zázemí, když se ho chovatelé snažili přilákat, a tak sáhli po jiném řešení, jistě nesmírně těžkém, ale museli jednat rychle. Gorilího samce zastřelili a konečně se mohli k chlapci dostat, aby mu zavolali lékařskou pomoc.

Nejčastější reakce? V podstatě logická, i mě napadla v první chvíli. Proč Harambe pouze neuspali? To mi bylo následně vysvětleno, když jsem si dočetla ten článek a ředitel pražské zoo to zopakoval několikrát, jenomže lidé zřejmě stále nejsou schopní číst nebo poslouchat, co se jim jiní snaží vysvětlit. Mimochodem jiní, kteří o tom ví většinou mnohem víc, než kdokoliv z těch, kteří tuto událost komentují na fejsbůčku. Lidé si totiž představují, že když trefíte zvíře uspávací střelou se sedativy, že to zvíře okamžitě odpadne. Opak je ale pravdou, sedativa na takovéhle velké zvíře působí tak cca do 20 minut, Harambe byl navíc pod velkým stresem a nejspíš plný adrenalinu, tudíž by se mohlo stát, že by to na něj zapůsobilo třeba až po hodině. A to nemohli riskovat kvůli bezpečí toho dítěte. Navíc, když je takovéhle zvíře, které má přeci jen sklony k agresivitě, co si budeme namlouvat - pražský Ríša mnohdy vyletí proti sklu jen proto, že vidí trochu větší objektiv - trefíte uspívací střelou. Tak ucítí, že ho něco trefilo. Jaká pak na to bude reakce je však naprosto nepředvídatelné. Mohl se totálně nasrat a mrštit s tím dítětem proti zdi a pak ho ušlapat. Jakkoliv je mi tohohle krásného gorilího samce líto, naprosto chápu rozhodnutí, které bylo učiněno, jsem si jistá, že muselo být neskutečně těžké, ale lidský život je stále přednější před životem zvířete, nemohli tam to dítě jen tak nechat, bez pomoci, nebo riskovat jeho život ještě víc, pokud by se samec rozzuřil.


Golf ale není pořádný sport.

28. may 2016 at 23:44 | Angelique. |  articles
Je to jen pro lidi, co jsou moc líný dělat něco, při čem se musí doopravdy hejbat.
Oh my sweet summer child. Pravděpodobně jsi nikdy nehrál golf, pokud si tohle myslíš.
[Článek bude asi trochu ironický. Tak doufám, že se nikdo neurazí.]


Tenhle přístup lidí mě neskutečně štve. Je to proto, že hraju golf už od poměrně útlého věku, samozřejmě. Jinak bych ho asi tolik nebránila. Když si ale k něčemu vytvoříte vztah a někdo to uráží a říká věci, o kterých nic neví? Tak musíte něco říct, abyste tu dotyčnou věc bránili, ať už jde o cokoliv. Původně jsem chtěla psát úplně jiný článek, ale nakonec jsem se rozhodla, že se k tomu vlastně vyjadřovat nechci a tak to nechám být. Dneska jsem ale byla s tátou na golfu, i když jsme to zabalili po čtyřech jamkách, protože začala bouřka. Překvapivě není zrovna ideální v bouřce držet nad hlavou kovovou tyč, a tak jsme radši jeli domů. Byli jsme jen na klubovém hřišti, a tak jsme nic neplatili za to, že jsme šli hrát, když nepočítám roční poplatky, takže žádný trhání vlasů nenastalo. Vzpomněla jsem si ale na několik případů, kdy jsem slyšela něco podobného, jako je v titulku a následně na začátku článku. A to mě vždycky tak rozpálí do běla, to vám tedy musím říct. Golf je ve skutečnosti dost námaha a rozhodně je to plnohodnotná fyzická aktivita a sport, jako každý jiný. A tady je několik důvodů, proč tomu tak je.

1. Golfové hřiště má 18 jamek. Těch 18 jamek něco měří. Tudíž musíte těch 18 jamek jít.
Ano, existují golfové vozíčky, ale něco takového, jako vozit si šunky ve vozíčku třeba na turnajích neexistuje. Na profesionálních hezky všichni šlapou a tak to má být. Já osobně neznám moc hřišť, kde by byly vozíky nějaká ultra nutnost, jsou ale hřiště, která jsou opravdu dlouhá a z časových důvodů se využívá. Každopádně... většina normálních lidí, kteří hrají golf, ho hrají i proto, aby se taky trochu prošli, tudíž chodí pěšky. Např. klub, kde jsme naše rodina členy, má 9 jamek, které mají dohromady přibližně 5 km. Tudíž, když jdete celou osmnáctku, je to 10 km. A ne, nikdy nikdo nechodí přímo rovně, možná tak Tiger Woods. Když hrajete golf tak, jako já, tak spíš chodíte cik cak. Což už z toho hřiště dělá tak 15 km procházku a to je to naše vlastně ještě dost krátké.

La belle et la bête - Kráska a zvíře; 2014

28. may 2016 at 19:47 | Angelique. |  Angelique. and her movie experiences.
Z nějakého důvodu jsem včera narazila na animace z jednoho filmu. Myslím, že to bylo proto, že jsem si hledala nějaké informace o filmu Kráska a zvíře, který má vyjít v roce 2017 a hlavní postavu Belle si má zahrát Emma Watson. Nedávno totiž zveřejnili první teaser, který mě tedy trochu zklamal, protože tam není skoro nic, ale i tak se těším. A v rámci toho hledání mi bylo připomenuto, že existuje ještě jiný, než ten animovaný film. Že existuje Kráska a zvíře z roku 2014, francouzská verze s Vincentem Casselem a Léou Seydoux. Komu jsou ta jména povědomá, tak právem, protože oba dva si zahráli ve větších snímcích, známějších snímcích. Léa konkrétně v posledním Bondovi nebo třeba ve filmu Půlnoc v Paříži. Vincent se pak objevil v Černé labuti, v Dítěti č. 44 anebo v Dannyho parťácích. La belle et la bête z roku 2014 je remake stejnojmenného filmu z roku 1946. Ten jsem sice neviděla, ale podle některých reakcí a některých útržků, které jsem někde zahlédla, je to téměř identické zpracování, jen zmodernizované. Je to i tím, že je to velmi klasické zpracování toho původního francouzského příběhu. Není to tam úplně přesně tak, jako v tom příběhu z 18. století, ale ta linka je hodně podobná.

Všichni ten příběh moc dobře známe od Disneyho, animovaná verze této pohádky je nesmrtelná a zná jí snad každý. Já osobně mám ten příběh hrozně ráda a viděla jsem už hodně verzí tohohle příběhu nebo i tedy filmy inspirované tímto konceptem, což byl i trochu další důvod pro to, že jsem si včera udělala čas a podívala jsem se na tu francouzskou verzi, o které je tenhle článek. A chci se podívat i na ten z roku 1946, ale obávám se, že ten bude asi složitější najít. Vždyť i tenhle blog se vlastně jmenuje podle jisté součásti z této pohádky. Tehdy to bylo na popud té verze z Once upon a time, tím, že tenhle blog měl být původně fanouškovskou stránkou seriálu, až se nakonec přerodil v tenhle můj výkecních. Ale teď už bych přešla k tomu filmu jako takovému. Takže kdo má zájem se o něm něco dozvědět, tak v celém článku tak může učinit.


Jak z tří vět a jednoho jména udělat za 2 ze zkoušky.

26. may 2016 at 0:26 | Angelique. |  diary
A je to tady zaase. To období, ve kterém prožívám maturitu znova a znova a znova s každou další zkouškou. Ale víte co? Vlasntě to tak tenhle semestr ani nevnímám. Vlastně to tak nevnímám celý tenhle rok. Nevím, čím to je, že se můj přístup k tomu změnil. Je i možný, že se mi ty stavy z loňskýho roku zase vrátí, ale aktuálně jsem tak nějak... v klidu. Což mě vlastně hází do neklidu, protože u mě bejt v klidu je prostě nenormální vztah. Já jsem od přírody nervák nejhoršího kalibru. Střeva mi nefungujou tak tři dny před jakoukoliv ústní zkouškou, což mi ale nebrání v tom, abych prokrastinovala jak nejvíc můžu a dělala všechno kromě toho, abych se učila. Časem se mi to ale vymstí, vím to. Příští rok mám první část státnic, další část až o rok později, ale jestli nedám ty první, tak jsem bez titulu, bez čehokoliv. Na to se bojím i jen pomyslet. Třeba to se státnicema bude stejný, jako se všema ostatníma zkouškama, až na pár výjimek. Třeba budu mít tak nehoráznou kliku, že to zkrátka nějak okecám. Jooo, to bude legranda.


Dělala jsem tenhle semestr zatím 7 zkoušek a zápočtů. Počítám to dohromady. Z nichž jsem tedy pět dala hned napoprvé a dva musím opakovat. Oba dva, které opakuju, jsou ale nepovinné předměty, takže v podstatě ani tolik nevadí, kdybych je nedala vůbec. Přičemž tedy doufám, že jeden z nich dám, ale u latiny opravdu nevím, protože to je docela buzerace musím říct. A pro mě je to jako zajímavý předmět navíc, ale že bych si kvůli němu měla trhat vlasy, když ho nemám povinný? Tak to vážně nemusím. Čeká mě ale ještě dalších 8 zkoušek a zápočtů. Z toho dva zápočty tenhle pátek, příští týden mám volný týden, jestli dám ty dva páteční, potom 13. června praktická fonetika nizozemštiny, 15. zkouška z morfologie, 17. opakuju latinu, 24. mám zkoušku z italské literatury a něco mi tam hapruje, protože mi to nevychází. O jedné zkoušce ještě nevím, kdy se bude konat, ale pořád mi tam chybí ten 8. Ach ano, naše závěrečná bojová hra z nizozemských dějin, která taky stále ještě nemá svoje datum. A já se nehroutím. Nehroutím se z toho, že dělám tenhle semestr 12 předmětů. A dokonce ani z toho, že ještě nemám za sebou ani půlku z nich. Proč vlastně? Já vám ani nevím.

Často si říkám, že se nebudu vnucovat.

20. may 2016 at 17:44 | Angie. |  diary
Jenomže pak to nevydržím. Jsem hrozná. Se svou hlavou mám některé vážně seriózní problémy a jedním z těch problémů je to, že cítím neustálý strach. Ne smrtelný strach, spíše takové obavy. Obavy z toho, že někoho, koho mám ráda, ztratím. Mám obavy, že když se sami neozývají, že už se mnou nechtějí nic mít a že už se se mnou nechce bavit. Nebo to jde i dál, mám strach, že se jim něco stalo, když to trvá moc dlouho. Pořád si říkám, že nebudu psát, že zkrátka počkám, až se oni ozvou. Ale já to nedokážu. Vždycky napíšu jako první, když už mi ta doba, co se neozývají, přijde příliš dlouhá. Pořád hledám něco, co bych mohla napsat, abych nezněla jak dement, který akorát pořád dolejzá a otravuje. Nejhorší je, že to dělám i s lidma, u kterých vůbec nemusím. Třeba u nejlepší kamarádky. Napíšu jí klidně jakoukoliv kravinu, jen abych se ujistila, že mi odpoví a že jsme v pohodě, i když není žádný důvod, proč bychom v pohodě nebyly. Potom už mám ale zase u některých lidí pocit, že já jsem ten, kdo píše pokaždé první a že pokud bych první nenapsala, oni se nikdy neozvou. A to není dobře. Hrozné zlo je to, když člověk může vidět, že si to přečetli. Sama to dělám, přečtu si zprávu a neodpovím, protože je třeba moc dlouhá a mně se nechce číst celá a já jsem zrovna v autobuse a sotva se držím, tak to nechám, až přijdu domů. Nebo když jsem v práci, nebo tak... Ale když někdo nepíše, tak zkrátka nevím, co si o tom mám myslet.

A to je přesně ten zásadní problém. Protože já neustále myslím. Nedokážu nemyslet. Vždycky ve všem vidím věci, které v tom nejsou. Vždycky ve všem vidím ty nejhorší možnosti. Ve skutečnosti tak nějak vím, že je to nejspíš jen tím, že nemají ti lidi čas nebo tím, že jsme se spolu prostě viděli hodně a tak si ode mě chtějí trochu odpočinout, což chápu, ale zkrátka nesnáším ten pocit, že by v tom mohlo být něco jiného. A tak vždycky napíšu. Protože jsem magor.


Ale třeba včera. Nepočkala jsem po testu na M., protože jsem měla sraz s Tami. Ani jsme nebyly domluvené, že na ni počkám, prostě jsem musela jít, tak jsem šla. Já teď už ale zase přemýšlím, jestli se nějak neurazila, protože jsem na ní nepočkala, nebo nevím. Měly jsme jít spolu tenhle víkend na Tattoo Convention a neozvala se... a mně už zkrátka zase jebe v hlavě z toho, že jsem něco udělala. Jenomže nemám čas na to se pořád starat o to, jestli jsem náhodou něco imaginárního neprovedla a i kdyby se kvůli něčemu někdo naštval, tak je to jeho problém, že ho taková kravina naštve. Rozhodla jsem se, že s 22. rokem mého života musí něco změnit. A to jest následující: Tímto dnem, ne tedy dnem narozenin, ale tímto, dnešním dnem, přestávám lidem pokaždé psát jako první jako kretén, jen proto, že se nějakou dobu neozývají. Ode dneška se přestávám vnucovat a kdo se mnou chce mluvit, ať mi napíše sám. Já toho mám totiž tak akorát. Alespoň se ukáže, jestli vůbec někoho zajímám nebo si se mnou všichni píšou a scházejí se se mnou akorát ve chvíli, kdy se potřebují vykecat ze svých trápení.

Mít velká očekávání se nevyplácí, aneb X-Men: Apocalypse

20. may 2016 at 0:34 | Angelique. |  Angelique. and her movie experiences.
Co říci závěrem. Respektive co říci hned na začátku? Já nějak ani nevím, jak tenhle článek začít, abych pravdu řekla. Na film X-Men: Apocalypse jsem se těšila neskutečně moc už neskutečně dlouho a to hned z několika důvodů. Prvním z nich byl fakt, že X-Meni jsou zkrátka a dobře moje srdcová záležitost už od útlého věku, kdy jsem koukala na ten starý animovaný seriál. Původní filmy jsem viděla asi sto padesátkrát a do pre-quelů jsem se zamilovala v podstatě v první minutě First Class, protože jsem byla zaprvé nadšená z toho, že točí nové díly a zadruhé z toho, jak byly natočeny a z toho, koho do nich obsadili. James McAvoy a Michael Fassbender jako Charles a Eric? Prostě dokonalost. Když jsem se dozvěděla, že v tomhle díle budou další z mých oblíbených postav, tedy Jean Grey, Scott Summers, Nightcrawler a Storm... a dokonce i Jubilee, která ve starých filmech chybí, (v komiksech je v teenagerovském věku v době, kdy Jean a spol už jsou na škole jako učitelé, v seriálu to samé) byla jsem nadšená. A když do role Jean obsadili Sophii? Lidi, já jsem málem prorazila hlavou strop, jak jsem vyskočila nadšením do výšky. Problém je ale v tom, že když se člověk moc těší... moc očekává. A abych pravdu řekla, ačkoliv to neříkám ráda, musím říct, že mě tento film tak trochu... zklamal. V celém článku vysvětlím proč, ale bude to nejspíš obsahovat pár spoilerů, tak pokud to chcete vidět a nechcete se dozvědět spoilery, tak dál nečtěte... a dejte vědět, až na to kouknete. První odstavec pod čarou je ještě bez, dál už na vlastní nebezpečí :D


Ne, pořád ještě nejsem mrtvá.

14. may 2016 at 1:25 | Angelique. |  diary
Ale moc mi k tomu obávám se nechybí. Ne, doufáte marně, tenhle článek nebude o mém úchvatném týdnu na Sicílii, ačkoliv o tom se taky chystám psát. Tenhle článek bude opět zase jednou o tom, jak padám na držku a nějak nemám vůli se neustále znova a znova zvedat. Dneska teda docela solidně padnul na držku jeden kluk v autobuse, a to doslova, protože to řidič zaťáp, když mu někdo vletěl do cesty, a málem tím přizabil půlku cestujících. To tedy trochu přeháním, ale sanitka se volala. Já jsem v tu chvíli naštěstí zrovna schovala mobil a chytla se i druhou rukou, jako kdybych to tušila. Nechytit se, tak letím taky a mrdnu se do hlavy o tu tyč, u které jsem stála. To už by byl vážně dokonalý závěr dokonalého dne, a to byl vlastně den sotva v půlce. Já nejsem pověrčivej člověk, takže na nějaká prokletí ohledně pátku 13. opravdu nevěřím. Už se mi něco nedařilo mnohokrát a ne vždycky to byl pátek, ne vždycky to bylo 13. a zdaleka už ne pátek 13. Vlastně ten den ani nebyl tak hroznej. Spíš byl hroznej celej tenhle tejden. Z Itálie jsem přiletěla v neděli večer a hned v pondělí ráno jsem šla do práce. Po práci jsem letěla do školy, pak domů. Další den naopak, nejdřív do školy a pak do práce. Další den jenom do práce a pak do divadla. A ve čtvrtek zase, škola a práce, přičemž škola znamenala zápočet z italštiny, kterej jsem nejspíš nenapsala. Dneska jsem psala zápočty dva a z jednoho mám dobrý pocit a z druhého hrůzný pocit. Takže uvidíme, jak to dopadne. Doufám, že jsem z těch tří dala alespoň jeden.


Tenhle tejden začal vážně divně. To, že budu muset chodit do práce celý týden jako magor jsem věděla, ještě než jsem na Sicílii odletěla. Přesto to ale bylo hrozné tempo, zvlášť když jsem se po devíti hodinách na Milánskym letišti nemohla z neděle na pondělí ani pořádně vyspat. Následně jsme se ve škole dozvěděli, že naše těhotná profesorka potratila, což je něco naprosto strašnýho a je mi to hrozně líto. Je to fakt děs. Z toho jsme poměrně nepřekvapivě dost všichni chytli depku. Člověk cítil tu bolest, úplně to z ní čišilo, ačkoliv tam přednášela a snažila se tvářit jakoby nic. Bylo jasné na první pohled, že je něco špatně a atmosféra byla hustá tak, že by se dala krájet. Takové věci se stávají, člověk o tom čte, ví o tom, i se to třeba děje v rámci rodiny, bratránkova žena třeba například taky ztratila jedno miminko v mezidobí mezi těma dvěma dětma, které mají. Je to ale hrozně divné, když se vám to stane v podstatě před očima. Když několik týdnů řešíte, že bude mít někdo mimčo a jak je z toho šťastnej a pak najednou stojí před váma úplně jiný člověk, protože se to stalo nedávno a takováhle věc člověka zasáhne na těle i na duši. Já hlavně doufám, že bude v pořádku a že se jim časem zadaří, aby měli další miminko, pokud budou chtít, ale je to strašné. Bylo to šílené, sedět na té hodině, kdy všichni tak nějak tušili, co se stalo, ale nikdo to neřekl nahlas. V té třídě by člověk uslyšel špendlík na zem upadnout, když nám to všem došlo. Je mi z toho smutno.