June 2016

Hudební koutek, aneb jaké písně v poslední době sjíždím vol. 3

30. june 2016 at 20:37 | Angelique. |  Hudební koutek
Už se tady opět nějakou dobu neobjevilo něco málo z hudebního koutku a tak jsem se rozhodla, že se na to vrhnu teď. Chtěla bych někdy v brzké době pokračovat s hudební výzvou, kterou jsem si stanovila, ale vlastně jsem nenapsala ani jeden článek (možná jeden, už nevím), ale to nejspíš až v příštím týdnu, jestli vůbec. V posledních pár týdnech jsem si ale opět oblíbila několik písniček, které nějak nejsem schopná přestat poslouchat stále dokola. Některé z minula mi stále ještě vydržely musím říct. Přidalo se k nim ale pár nových. Některé by do mě někdo možná řekl, ale většinu spíš asi ne. V poslední době stále víc a víc tíhnu ke klasickým kytarovkám, indie funku a tak vůbec. Ne, že bych přestala mít ráda věci typu Our Last Night, ale tak nějak se mi tyhle dva směry pořád mísí dohromady a líbí se mi obojí. Nemyslím si ale, že by to byl nějaký zločin. Můj hudební vkus nikdy nebyl nijak jednoznačný. Vždycky jsem patřila spíš k těm lidem, kteří hodnotí písničku od písničky, místo škatulkování podle stylu či interpretů. Jsou teda i styly, které neposlouchám v podstatě vůbec, jako třeba dechovka nebo český rap... v podstatě jakýkoliv hip hop a rap, ale jinak jsem dost otevřená všemu, i přesto, že k některým věcem tíhnu víc a k jiným zase méně. Tak třeba se některá z mého výběru bude líbit i vám.


[Stu Larsen - Thirteen Sad Farewells]

Stu Larsen byl v neděli 26. června na Metronom festivalu v Praze. A já jsem tam nebyla. Což mě mrzí, protože Stu Larsen nepatří zrovna k příliš známým interpretům. Začínal tak, že s kytarou cestoval po světě a hrál, ke se naskytla příležitost, až se dostal k tomu, že vydal profesionální album. Nemá žádnou stálou adresu, je to zkrátka dobrodruh. Pochází z Nového Zélandu a narazila jsem na něj díky spolužačce z Nizozemštiny. Od chvíle, co jsem tuhle písničku poprvé slyšela, tak nemůžu přestat. Je to kytarovka, je taková hodně poklidná až jemná. Mně se hrozně líbí. Líbí se mi i Stuův hlas, ale i ten text. V podstatě už ho znám nazpaměť a to znám tu písničku pár dní :D Už jsem si kvůli ní vyplácala všechna data na internet v mobilu... Musím si ji tam konečně natáhnout normálně, ale na to nejdřív musím promazat paměť. Taky vás tak štvou aplikace, kterých je v chytrých mobilech zabudovaných hrozně moc, ale nikdy jste je neotevřeli, akorát tam zabírají místo, protože nejdou odinstalovat? Mě to hrozně vytáčí :D

Music

29. june 2016 at 23:37 | Angelique.
- o koncertech, festivalech a jiných hudebních událostech

- o hudbě, kterou miluji; písních, které poslouchám; interpretech, které obdivuji.
- zkrátka všechno s hudební tématikou, co nemám kam šoupnout

O tom, jak bych chtěla, aby vypadalo letošní léto.

28. june 2016 at 0:41 | Angelique. |  diary
Po loňském létě, kdy jsem zažila jedno z nejhorších období v životě, jsem se tak nějak upnula na léto 2016. Možná až moc. Neopustil mě ale strach z toho, že se zase něco kardinálně posere, stejně jako vloni. Vloni jsem měla mít to nejlepší léto v životě. Měla jsem být 2 týdny v Nizozemsku, potom dva týdny v Římě, týden v Brně a zbytek času se flákat nebo v práci. Místo toho jsem sice strávila 2 týdny v Amsterdamu, ale to proto, že můj táta ležel v tamní nemocnici v umělém spánku a nikdo nevěděl, co a jak. Potom jsem se vrátila a moje mamka musela zpátky, zařizovat převoz do Prahy a já musela chodit do práce. Přičemž jsem další týden odjela sama do Říma, bez toho, abych stihla jít za tátou a rozloučit se s ním. Věděla jsem tehdy, že bude nejspíš v pořádku, ale logické uvažování v té době zkrátka nefungovalo. Bála jsem se, že se něco stane a že já tu nebudu, když se to stane. Bála jsem se toho, že jsem ho možná v tom Amsterdamu s hadicema všude možně na jednotce intenzivní péče viděla naposledy, i když jsem v koutku mozku věděla, že to tak není, že teď už to bude jen lepší. Už byl v Praze v nemocnici, probuzený a dělal pokroky. A teď tu sedí vedle mě, jakoby se ani nic nestalo. Ale když jsem odcházela od mamky tehdy na tom letišti, rozbrečela jsem se jako malé dítě a měla jsem sto chutí se otočit a vrátit se zpátky. Myslela jsem, že to nezvládnu. A jakkoliv byly moje dny v Římě krásné, pořád tam byl takový ten nádech toho, že nejsem doma, i když bych měla být. Že tam nejsem, abych podržela mámu, když mě nejvíc potřebovala. Nikdy jsem se necítila tak bezmocná, jako tehdy v tom Amsterdamu. Když jsem tehdy stála na křižovatce v Římě a hledala, kde to kurva vlastně bydlím, zatímco už padala tma a bolela mě ruka z toho loďáku, co jsem měla s sebou, přála jsem si být doma asi nejvíc za celý svůj život. Nikdy jsem nechtěla být doma tak moc, jako v ten konkrétní den. A to jsem byla v Římě. To už o něčem vypovídá, když chce někdo pryč z Říma. Pamatuju si, jak jsem brečela štěstím, když jsem poprvé slyšela mluvit tátu na skypu. Bylo to asi poprvé, kdy jsem brečela štěstím. V tomto podivném melancholickém duchu se pak nesl i zbytek mého léta. A můj táta dokonce začal mluvit o tom, že do Holandska ještě někdy musí jet.


Let's talk about Equals. || něco jako recenze

27. june 2016 at 17:22 | Angelique. |  Angelique. and her movie experiences.
Zrovna teď jsem psychicky naprosto rozemletá na pidi kousíčky a můj počítač už je téměř vybitý, takže tenhle článek dokončím až zítra. Pro vás čtenáře je mé zítra ale vaším dneškem. Takže budu o dni, kdy jsem konečně po dlouhých měsících nedočkavého čekání viděla Equals, mluvit jako o včerejšku. Včera mi bylo nadšenou Rosie oznámeno, zrovna když jsem mířila domů z Brna, že už se objevila možnost shlédnout film Equals na internetu. A jelikož jsem se na tenhle film skutečně nehorázně těšila, rozhodla jsem se, že se na něj podívám hned, přestože jsem se cítila jak po srážce s buldozerem po té, co jsem od čtvrtka do neděle spala dohromady asi 12 hodin. To možná trochu přeháním, ale řekněme, že jsem tomu spánku zrovna dvakrát moc nedala. Film ale není přehnaně dlouhý, má tuším asi 101 minut, tudíž něco málo přes hodinu a půl a tak jsem věděla, že mě od spánku zase nedělí tak dlouhá doba. Nemohla jsem to odkládat, zkrátka jsem si ten film včera pustila. A byla jsem z něj následně poměrně emocionálně odrovnaná. A právě teď jsem tady proto, abych vám o tom, jaký tenhle film byl, napsala. Nebude to úplně recenze, protože je možné, že mi ujedou nějaké ty spoilery, ať už úmyslně, nebo neúmyslně. Tímto jste ale byli upozorněni, že tam ty spoilery můžou být, takže čtěte na vlastní nebezpečí. Více se už dozvíte v celém článku. Pokud si chcete přečíst závěrečné hodnocení a nějaké to shrnutí, tak to je pod poslední dvojicí animací, a je to bez spoilerů. Neprozrazuji v celém článku rozuzlení filmu, ačkoliv mám sto chutí se z něj vypsat, ale i přesto jsem napsala docela dost z toho děje, takže tak.


Layout no. 8

22. june 2016 at 12:09 | Angelique. |  past layouts
imagebam.com
Od: 8. března 2016
Do: 22. června 2016

Hrozně se divím, že tu ten předchozí design zůstal tak dlouho, protože ta růžová byla vážně strašná :D Z nějakého důvodu mi ale na designu tak nějak nevadila, vadí mi asi víc na tom oblečení, nebo nevím. Už mě ale vážně nebavil a tak jsem se včera v rámci grafické chvilky rozhodla, že udělám nový. A místo toho jsem udělala asi po půl roce charakterový wallpaper k jedné z mých povídek [x]. Kolem půlnoci jsem ale nakonec dodělala i ten layout sem a krátce po půlnoci jsem ho i nastavila. Opět je to na dost stejné brdo jako ten minulý, ale k tomu osobnímu mi to tak nějak sedí. Fotky, které jsem použila, jsou tak napůl focené mnou a napůl z internetu. 4 fotka zleva v první řadě je zase z koncertu, na kterém jsem byla. 1., 5., 7. a 8. jsou focené mnou. Jinak je to tak po různu z netu. Tak doufám, že se vám aspoň trochu líbí.

Lidé se mě často ptají, proč nemám ráda Titanic.

20. june 2016 at 21:34 | Angelique. |  Angelique. and her movie experiences.
Občas začnu přemýšlet nad článkem a najednou si nejsem jistá, jestli jsem na to téma náhodou už někdy nepsala. Vzhledem k tomu, že návštěvníci tohoto blogu se během týdnů a měsíců stále střídají, a aktuálně sem nechodí zrovna dvakrát moc lidí, myslím, že bych byla asi jediná, kdo by věděl, že na nějaké téma už jsem psala, ale i tak jsem to musela překontrolovat, než jsem se pustila do tohohle článku. Původně jsem chtěla psát o něčem jiném, o filmu, který jsem viděla včera. Zjistila jsem ale, že se do toho nejsem nějak schopná ponořit a tak jsem se rozhodla, že raději napíšu jiný článek. Přivedla mě na mě vlastně jen drobná poznámka na dolní části jednoho blogu [x], kde má autorka blogu vypsané nějaké oblíbené věci, včetně filmů. A mezi nimi všem dobře známý Titanic. Připomnělo mi to, kolik lidí znám, kteří tenhle film bezmezně zbožňují. Připomnělo mi to jejich obličeje, když jsem prohlásila, že Titanic nemám ráda. Pamatuju si na všechny ty otravné hlasy, ptající se ty samé otázky dokola: "Jak můžeš nemít ráda Titanic?!!" "Proč ho jako nemáš ráda, jsi normální?" "Já to nechápu, to myslíš vážně?" A Tak dále, a tak dále. Jako kolovrátek. A tak mě napadlo, že bych konečně jednou mohla napsat ten skutečný důvod, proč nemám ráda tenhle film. Protože je to komplikovanější, než jen mé obvyklé pokrčení ramen a tiché "zkrátka nemám no". Ráda bych také vyvrátila některé z argumentů, kterými jsem zahrnována v rámci vysětlování, proč bych měla tenhle film mít ráda. Občas je to únavné.

Lidé, které jsem obeznámila s mým vztahem k Titanicu, často rádi říkají, že Titanic je přeci skvělý film. Jednou jsem se kvůli tomu i docela ošklivě pohádala s jednou známou. Nedokázala totiž pochopit, jak můžu zároveň souhlasit s tím, že Titanic je skvělý film, a zároveň ho nemít ráda. Utrhla se tehdy na mě, co to melu za kraviny, že to přece nedává smysl. Že si nemůžu o nějakém filmu myslet, že je dobrý, a zároveň ho nemít rád. Já jsem ale živoucím příkladem toho, že to jde. Protože přesně takhle to je. Přesně tohle definuje to, jak se cítím, když někdo vytáhne téma Titanic. Můj výžbleb pokračuje v celém článku.

[Stu Larsen - Thirteen Sad Farewells]

Ty dny, kdy prostě musíte uznat, že život je krásný.

15. june 2016 at 19:06 | Angie. |  diary
Alespoň sem tam. Čas od času. V některých ohledech. Stačí ho jen vnímat. Vlastně se nemám dobře, vážně se nemám nijak zvlášť dobře. Nemám pozitivní náladu, vlastně mám pocit, že bych nejradši zalezla někam do kouta a v klidu si tam zdechla. Jenomže jsou momenty, které v mém aktuálním životě dokážou vyvolat ten pocit, že la vita è bella. Když jsem dělala 100 happy days challenge, naučila jsem se něco, co spousta lidí neumí. Najít na každém dni alespoň jednu dobrou věc, jeden moment, který vás ten den udělal šťastným, alespoň trošku, na maličký okamžik. Aspoň jednu jedinou věc, která vám na moment vykouzlila úsměv na tváři. Někteří moji přátele nejsou tohohle myšlení schopní. Stěžují si na to špatné, nevnímají to dobré. A to mě ničí. Přijde mi, že lidé hrozně málo mluví o tom, co je dobré, o tom krásném na světě. Řeší problémy, které mají, řeší zlo, které je ve světě, řeší, co špatné se jim přihodilo. Ale o dobrých věcech toho člověk moc neslyší. Možná proto, že když někdo mluví o tom, jak je něco krásné, zní to lidem jako hrozný kýč a zbytečnost. Nevím, jestli to tak mají všichni lidé nebo jenom Češi. Poslední dobou to ale vnímám poměrně dost. Ve chvílích, kdy je opět nabourána moje víra v lidstvo událostmi, které se staly o víkendu, to potřebuju víc, než kdykoliv za poslední dobu.



Znáte takový ty dny, kdy máte vážně náladu pod psa a přijde vám, že se vám všechno rozpadá pod rukama, a pak se stane něco, co vás naprosto dostane a vy najednou alespoň na chvíli zapomenete, že vás něco trápilo? Tak to jsem zažila před pár dny. Měla jsem se učit, nebylo mi dobře a měla jsem nervy na dranc. A potom jsem šla se psem na vycházku, abych si trochu vyčistila hlavu. Bydlím v Praze. Sice na okraji Prahy, ale pořád je to poměrně slušně obydlená část hlavního města. Člověk nečeká, že mu najednou přes cestu přejde srna a to ani, když bydlí u lesa. Na to je tu až moc velký provoz v okolí. Jenomže přesně to se stalo. Takový ten moment, kdy vaše duše najednou splyne s přírodou. Když se vám tohle plaché zvíře zahledí do očí, nebo tedy spíše vy jemu, všude kolem je ticho a na moment nevnímáte vůbec nic jiného, než ten krásný okamžik. A předevčírem se mi to stalo znovu. Tentokrát tam byly hned dvě, na tom samém místě. Vím, že lidem z vesnic nebo dědin nebo čehokoliv se tohle možná stává obden, ale člověk, který žije ve městě, je sice zvyklý na hordu lidí, ale na to, že potkává srny kousek od silnice, na to ne. Ačkoliv k nemocnici chodívá stádo muflonů, jen co je pravda.

A já vlastně ani nevím, kde se to ve mně vzalo, ale v ten krátký moment jsem najednou zapomněla na všechno a jediné, co jsem si pomyslela bylo, že život je krásný. Právě díky takovým momentům. Vždycky je lepší vidět sklenici poloplnou, než poloprázdnou. Vždycky je lepší v dešti tančit, než nadávat, že zase zmoknu. Vždycky je lepší dívat se na tu světlou stránku, pokud taková je. Až ztratím schopnost vidět ve světě a životě to dobré, můj život přestane mít smysl. Radujte se z maličkostí. Mnohdy nic jiného, než ty maličkosti nemáte, ale musíte si jich cenit. Mít je rádi. Umět je v té hoře špatných událostí najít. Pořád jsou tu věci, které jsou čisté, nevinné, krásné... které ještě nikdo nestihl zničit. A já budu naivně doufat, že tomu tak zůstane, alespoň do té doby, než zemřu.


O obřím jezevčíkovi a apokalypse.

13. june 2016 at 20:27 | Angelique. |  diary
Zřejmě mám po delší době opět tvůrčí krizi. Měla jsem tolik nápadů na články a nic z toho. Měla bych psát o filmech? O knihách? O hudbě? O čemkoliv. Psala bych o čemkoliv, kdyby to šlo. Kdybych dokázala zformulovat smysluplnou myšlenku. Jenomže toho zřejmě aktuálně schopná nejsem. Sedím nad tím prázným místem v celém článku a zkrátka nevím. Nevím, jak začít. A když už začnu, tak to nedokončím. Něco mě vyruší, zpřetrhá mi to myšlenky a už nevím, o čem jsem vlastně chtěla psát, nebo už mi přijde, že to přestalo mít smysl. Nevím, čím to je. V poslední době mě nějak nenapadají náměty článků tak často, jako dřív. Jen tak na ulici, jak se mi to stává. A když už mě něco napadne, nedokážu to pořádně uchopit. Jsem v krizi. Jsem bloklá. Chtěla jsem zase psát, po dlouhé době jsem chtěla psát, jenomže jsem zkrátka v tvůrčím útlumu a nevím, jak se přes to dostat. Proč vlastně? To netuším.


Myslím, že to má něco společného s tím, že je zkouškové. Mám před sebou tolik věcí, které musím udělat, že už se mi nechce dělat nic jiného a jsem otrávená. Měla bych hledat sekundární literaturu k bakalářce. Měla bych napsat svojí vedoucí práce, aby mi konečně to téma zapsala do SISu. Měla bych dělat spoustu věcí a místo toho nedělám nic. Nedělám vůbec nic a proč vlastně? Protože nevím, jak začít. Nevím, co hledat. Nevím, co napsat. Nevím nic a když nad tím začnu uvažovat, udělá se mi špatně z těch všech povinností, které mám a které nebudou ubývat. Vím, že bych to všechno měla udělat co nedřív, abych to už měla za sebou, ale je toho tolik, že se mi pořádně nechce do ničeho. Tenhle týden mám po dnešní zkoušce ještě 2, ten další potom další dvě. A do toho se mám starat o bakalářku, chodit do práce... a stíhat jíst a dýchat. V poslední době mi není dobře, vážně mi není dobře, ale nemám ani čas, abych si došla k doktorce, protože je tu furt něco dalšího, na co musím myslet. Tenhle týden musím rozseknout tu bakalářku. Jenomže jakmile je v něčem slovo musím, přepadají mě panické stavy z toho, že to nezvládnu.