Nejradši bych utekla do nějaké opuštěné chaty, zavřela se tam a týden nevylezla, s nikým nemluvila, s nikým se nepotkala, s nikým nepřišla do jakéhokoliv kontaktu. Poslední dobou mě lidé kolem mě neskutečně psychicky vyčerpávají. Vztahy, které ve svém životě mám, mě trýzní, ničí a především mě přestávají bavit. Občas je fajn myslet i na sebe. Lhala bych, kdybych řekla, že to neumím... ale moc to nedělám. Většinou zatnu zuby a mlčím, protože to nemám v povaze, chovat se nějak extrémně sobecky. Přijde mi ale, že lidé toho, jaká jsem od přírody povaha, hrozně využívají. Kromě toho, že jsem neustále nečí vrbou, tak je zřejmě i normální mě neposlouchat, když já něco říkám, nebo mě ignorovat, protože zrovna nic netrápí jejich srdíčka. Jsem otrávená z toho, jak mi poslední dobou všichni serou na hlavu. A to včetně nejlepší kamarádky Emily, která to sice tak nemyslela, tím jsem si jistá, ale nasralo mě to i tak. Jenomže já kráva vždycky mlčím a vyleju si to pak u někoho jiného. Po posledních pár dnech v Amsterdamu mám chuť se někam zahrabat. Už si nemyslím, že to byl tak dobrý nápad tam jet. To město pořád miluju, ale vyvolalo to přeci jen některé nepříjemné vzpomínky. Což mému spolucestujícímu jaksi nedocházelo. Protože někteří lidé jsou až příliš zahledění do sebe na to, aby poslouchali ostatní lidi, když náhodou něco říkají. Potřebovala bych odjet na chalupu, ale tam je strejda a stejně tam sama nebudu. Asi se z toho zblázním.

Občas mám pocit, že mám pořád strach o to, že někoho ztratím. Ale nikdo nemá nikdy strach, že by mohl ztratit mě. Protože já jsem tu přece vždycky, když něco trápí jejich utrápená srdíčka. Jenomže já nemám na to pořád řešit jejich problémy a jejich starosti. Nemám na to. Na to by neměl nikdo, když se pak mince obrátí a já se s něčím svěřuju a dotyčný mi na to napíše jedno slovo nebo jednu větu... nebo to nejlépe úplně přejde a nekomentuje to. Je to smutné, když si uvědomím, že mám poslední dobou pocit, že jediný, komu se můžu svěřit, je tenhle blog. Protože ten tomu nemůže nijak utéct. Dobře, trochu křivdím některým lidem, nemluvím o všech, co znám, jsou zářné výjimky jako Emily, která mě nasere jen výjimečně, i když v posledním měsíci se jí to povedlo už dvakrát a to pekelně teda... Adel, která mě vždycky "vyslechne", když se s něčím svěřím, Háčko, kterému bych konečně měla odpovědět na mail a... no to je asi skoro všechno. Možná ještě Tamara a Rosie, ale jinak už mě nikdo nenapadá. Smutné. Obzvlášť, když si uvědomím, že jen dvě z jmenovaných vídám víc než jednou za tři měsíce/rok/nebo je alespoň vídám naživo.
I'm in a deep shit again. A nelíbí se mi to. V poslední době jsem si už vedla dobře, vážně dobře. Líp se mi spalo, měla jsem dobrou náladu, vážně jsem měla pocit, že po dlouhé době jsem spokojená. Ale zase jsem o to přišla. Je to pryč a já nevím, kam to zmizelo. Možná, že člověk nikdy vlastně z podstaty šťastnej bejt nemůže, protože když šťastnej je, tak chce ještě víc a neuvědomuje si, že je vlastně šťastnej. Jakkoliv jsem ale schopná uvažovat o vnímání štěstí, jsem také naprosto jednoznačně schopná poznat, že mám zase depku jak sviň. Takovou, jakou jsem už dlouho neměla. Tudíž i s vedlejšími příznaky nespavosti, zhoršování mých OCD stavů, povídání si sama se sebou a po hodně dlouhé době jsem se přistihla, že se drápu. Ostříhala jsem si nehty, hned jak jsem přišla domů, ale cesta domů od jedné mojí kamarádky, byla krušná. Nejspíš tomu dopomohl i alkohol, tma a to, že autobus ne a ne přijet a okolo jen hnusný křoví a divnej chlap. A trochu i to, když dotyčná ten večer prohlásila, že pojede do Skotska, ale nemá s kým. Ještě před několika měsíci jsme plánovaly, jak pojedeme spolu. Jen do mě, nabruste si nože a vražte mi je všichni do zad, já totiž nemám city a nic mě nenaštve, nic mě nebolí a můžete si se mnou dělat, co chcete.
Whatever... Jen toho mám zkrátka dost. Už mě unavuje neustále dávat rady ostatním lidem a poslochat jen a jen to, co říkají ostatní. Láska není o tom, dávat proto, že chcete něco na oplátku, já vím. A nemůžu uvěřit, že jsem právě parafrázovala Justina Biebera. Ale tu písničku vlastně napsal Ed Sheeran, takže je to v pořádku. Jenomže občas mám pocit, že já všechny vyslechnu, všem poradím, všem pomůžu, pokud je to v mých silách, ale potom najednou zjistím, že nikomu z těch lidí možná ani nezáleží na tom, jestli jsem vůbec ještě naživu. Najednou já nemám komu napsat, nebo mě neposlouchají, když mluvím. Občas mi přijde, že když mluvím, lidé jen čekají, aby to dořekli, a mohli mluvit oni o svých problémech. S takovými lidmi já ale svůj čas trávit nechci. Nedokážu přestat být, jaká jsem, ale můžu se alespoň pokusit to omezit. A přestat nechávat ostatní, aby mi srali na hlavu.