July 2016

Občas jediné co chci, je být pryč od všech lidí.

31. july 2016 at 1:27 | Angelique. |  diary
Nejradši bych utekla do nějaké opuštěné chaty, zavřela se tam a týden nevylezla, s nikým nemluvila, s nikým se nepotkala, s nikým nepřišla do jakéhokoliv kontaktu. Poslední dobou mě lidé kolem mě neskutečně psychicky vyčerpávají. Vztahy, které ve svém životě mám, mě trýzní, ničí a především mě přestávají bavit. Občas je fajn myslet i na sebe. Lhala bych, kdybych řekla, že to neumím... ale moc to nedělám. Většinou zatnu zuby a mlčím, protože to nemám v povaze, chovat se nějak extrémně sobecky. Přijde mi ale, že lidé toho, jaká jsem od přírody povaha, hrozně využívají. Kromě toho, že jsem neustále nečí vrbou, tak je zřejmě i normální mě neposlouchat, když já něco říkám, nebo mě ignorovat, protože zrovna nic netrápí jejich srdíčka. Jsem otrávená z toho, jak mi poslední dobou všichni serou na hlavu. A to včetně nejlepší kamarádky Emily, která to sice tak nemyslela, tím jsem si jistá, ale nasralo mě to i tak. Jenomže já kráva vždycky mlčím a vyleju si to pak u někoho jiného. Po posledních pár dnech v Amsterdamu mám chuť se někam zahrabat. Už si nemyslím, že to byl tak dobrý nápad tam jet. To město pořád miluju, ale vyvolalo to přeci jen některé nepříjemné vzpomínky. Což mému spolucestujícímu jaksi nedocházelo. Protože někteří lidé jsou až příliš zahledění do sebe na to, aby poslouchali ostatní lidi, když náhodou něco říkají. Potřebovala bych odjet na chalupu, ale tam je strejda a stejně tam sama nebudu. Asi se z toho zblázním.


Občas mám pocit, že mám pořád strach o to, že někoho ztratím. Ale nikdo nemá nikdy strach, že by mohl ztratit mě. Protože já jsem tu přece vždycky, když něco trápí jejich utrápená srdíčka. Jenomže já nemám na to pořád řešit jejich problémy a jejich starosti. Nemám na to. Na to by neměl nikdo, když se pak mince obrátí a já se s něčím svěřuju a dotyčný mi na to napíše jedno slovo nebo jednu větu... nebo to nejlépe úplně přejde a nekomentuje to. Je to smutné, když si uvědomím, že mám poslední dobou pocit, že jediný, komu se můžu svěřit, je tenhle blog. Protože ten tomu nemůže nijak utéct. Dobře, trochu křivdím některým lidem, nemluvím o všech, co znám, jsou zářné výjimky jako Emily, která mě nasere jen výjimečně, i když v posledním měsíci se jí to povedlo už dvakrát a to pekelně teda... Adel, která mě vždycky "vyslechne", když se s něčím svěřím, Háčko, kterému bych konečně měla odpovědět na mail a... no to je asi skoro všechno. Možná ještě Tamara a Rosie, ale jinak už mě nikdo nenapadá. Smutné. Obzvlášť, když si uvědomím, že jen dvě z jmenovaných vídám víc než jednou za tři měsíce/rok/nebo je alespoň vídám naživo.

I'm in a deep shit again. A nelíbí se mi to. V poslední době jsem si už vedla dobře, vážně dobře. Líp se mi spalo, měla jsem dobrou náladu, vážně jsem měla pocit, že po dlouhé době jsem spokojená. Ale zase jsem o to přišla. Je to pryč a já nevím, kam to zmizelo. Možná, že člověk nikdy vlastně z podstaty šťastnej bejt nemůže, protože když šťastnej je, tak chce ještě víc a neuvědomuje si, že je vlastně šťastnej. Jakkoliv jsem ale schopná uvažovat o vnímání štěstí, jsem také naprosto jednoznačně schopná poznat, že mám zase depku jak sviň. Takovou, jakou jsem už dlouho neměla. Tudíž i s vedlejšími příznaky nespavosti, zhoršování mých OCD stavů, povídání si sama se sebou a po hodně dlouhé době jsem se přistihla, že se drápu. Ostříhala jsem si nehty, hned jak jsem přišla domů, ale cesta domů od jedné mojí kamarádky, byla krušná. Nejspíš tomu dopomohl i alkohol, tma a to, že autobus ne a ne přijet a okolo jen hnusný křoví a divnej chlap. A trochu i to, když dotyčná ten večer prohlásila, že pojede do Skotska, ale nemá s kým. Ještě před několika měsíci jsme plánovaly, jak pojedeme spolu. Jen do mě, nabruste si nože a vražte mi je všichni do zad, já totiž nemám city a nic mě nenaštve, nic mě nebolí a můžete si se mnou dělat, co chcete.

Whatever... Jen toho mám zkrátka dost. Už mě unavuje neustále dávat rady ostatním lidem a poslochat jen a jen to, co říkají ostatní. Láska není o tom, dávat proto, že chcete něco na oplátku, já vím. A nemůžu uvěřit, že jsem právě parafrázovala Justina Biebera. Ale tu písničku vlastně napsal Ed Sheeran, takže je to v pořádku. Jenomže občas mám pocit, že já všechny vyslechnu, všem poradím, všem pomůžu, pokud je to v mých silách, ale potom najednou zjistím, že nikomu z těch lidí možná ani nezáleží na tom, jestli jsem vůbec ještě naživu. Najednou já nemám komu napsat, nebo mě neposlouchají, když mluvím. Občas mi přijde, že když mluvím, lidé jen čekají, aby to dořekli, a mohli mluvit oni o svých problémech. S takovými lidmi já ale svůj čas trávit nechci. Nedokážu přestat být, jaká jsem, ale můžu se alespoň pokusit to omezit. A přestat nechávat ostatní, aby mi srali na hlavu.

O tom, jak jsem skočila ze 4 kilometrů a přežila.

10. july 2016 at 23:01 | Angelique. |  diary
Nikdy v životě mě nenapadlo, že bych něco takového mohla zvládnout. Nikdy mě totiž ani nenapadlo, že bych se k něčemu takovému nechala přesvědčit. Opravdu nikdy mě nenapadlo, že já se svým strachem z létání a letadel, skočím ze 4 kilometrů. A už vůbec ne, že když to udělám, tak to přežiju. Souhlasila jsem s tím, že půjdu na tandemový seskok asi před dvěma týdny. V tu chvíli mě ale nenapadlo, že bych nakonec skutečně šla. Také jsem netušila, že se to podaří zařídit tak, abychom šly s kamarádkou hned 10. července. Myslela jsem, že nás objednají tak na půlku srpna, že teď chce určitě skákat každej a je to plný. Jenomže plnéto nebylo a tak byl podepsán můj rozsudek smrti. 10. července 2016 jsem šla skákat tandemový seskok. A pravděpodobnost toho, že zemřu, byla malá, přesto jsem si nemohla být jistá tím, že to přežiju :D No... přežila. Něco vám povím, lidé říkají, že jakmile jednou skočíte, už chcete skákat pořád. Vždycky jsem si ťukala na čelo a říkala si, že pokud by mě k tomu skoku náhodou někdo donutil, že bych určitě skočila maximálně jednou, pro ten zážitek a už nikdy, nikdy víc. Po dnení zkušenosti ale nedokážu říct jednoznačně, jestli moje poprvé bylo zároveň i naposledy, nebo ne.


Nikdy v životě jsem si nevážila svého života tolik, jako v momentě, kdy jsem letěla směrem k zemi rychlostí 200 km/h. Vlastně mám z toho momentu pádu tak trochu zatmění. Pamatuju si to, ale vůbec si nevzpomínám třeba, na co jsem v tu chvíli myslela. Říkají, že při tom volném pádu člověk zapomene úplně na všechno. Já přemýšlela o tom, že nemůžu dýchat. A o tom, že nechci umřít. Že vážně, ale opravdu, fakt nechci umřít. Nebylo to ani tak proto, že bych si myslela, že umřu. Já z nás dvou (já a kamarádka), byla ta, která si z toho celého dělala celou dobu srandu víc, ale zkrátka tak nějak kvůli tomu, že v tu chvíli jsem měla vážně pocit, že život je úžasnej a stojí za to ho žít ve velkym. Nikdy totiž nemůžeme vědět, který den bude náš poslední. Vím, že je to hrozně ohrané a hrozné klišé, ale carpe that fucking diem. V první moment, kdy jsem dosedla na zem, jsem byla úplně hotová. Přišlo mi to naprosto úžasný! Potom jsem se trochu probrala a pořád mi to přijde úžasný a myslím, že půjdu skákat i znova někdy v budoucnu, ale když si vezmu, jak hrozně posraná jsem byla a čím vším jsem si za ten den prošla, tak mi to za to nestojí, abych šla třeba za měsíc. Spíš třeba za rok, dva, zjistit, jestli se mi to bude líbit i napodruhé. A k tomu to teda stojí docela těžký prachy, kterých mi líto není, rozhodně ne, ale přeci jen... Na ulici to nenajdu.

Davová psychóza jménem Brexit.

5. july 2016 at 12:07 | Angelique. |  articles
Před několika týdny, konktérně 23. června 2016, si Velká Británie v referendu odhlasovala, že chce vystoupit z Evropské Unie. Jiste vám tato událost neunikla, protože se o ní mluvilo týdny před referendem a od té chvíle, co jsme se dozvěděli výsledky, mluvit se o ní v podstatě nepřestalo. A stejně jako u všeho, co se ve světě přihodí, i u slavného Brexitu mají média, nejen česká, ale obecně zkrátka média, nutkání vyvolávat davovou psychózu špatně, ale cíleně volenými slovy a slovními obraty. Až by měl skoro člověk, který se o tyhle věci moc nezajímá, pocit, že nastala apokalypsa. Přitom je to naprosto směšné. Včera ve zprávách na ČT1 třeba zaznělo, že by se něco mělo stát "dřív, než Británie přeruší styk s Evropou". Co to jako kurva je? Velká Británie bude, i pokud vystoupí z EU, pořád součástí Evropy. Neznamená to, že se naprosto izoluje od okolního světa a přeruší jakýkoliv kontakt s ostatními Evropskými státy. Neznamená to ani, že přeruší kontakt s Evropskou Unií jako takovou. Nechápu, proč to ti zpravodajci dělají. Zřejmě je baví vyvolávat v lidech pocit, že se blíží konec světa. Vyvolávají v lidech mylnou představu o tom, co se vlastně děje. Naši zpravodajci jsou v tomhle přeborníci. Hlavně v tom "nenápadně" se přidat na jednu stranu politického spektra a podsouvat lidem lživé informace nebo polopravdy. A pak se stane, že mi kamarádka píše, jestli mě vůbec pustí na občanku do Anglie, do které jedu příští týden.


Samozřejmě, že ano. A nejspíš to tak bude ještě nejmíň 2 roky. Tím, že si odhlasovali referendum o výstup z EU neznamená, že od chvíle vyhlášení není Británie součástí Evropské Unie. Podle veškerých průzkumů, které proběhly, se předpokládá, že nějaký ten výstup z EU bude dokončen pravděpodobně nejdřív tak za dva roky. Dokonce to ale ani neznamená, že vůbec Británie z Evropské unie vystoupí. Tím, že rozdíl hlasujících pro a proti byl tak malý, lobuje se teď za opakování referenda a je dost možné, že na to i dojde. A v novém referendu to může dopadnout jinak. Zadalší tedy to, že Británie vystoupí z EU neznamená, že se veškerá ekonomika Spojeného království zhroutí. Spíš je pravděpodobné, že se bez Británie zhroutí ekonomika Evropské Unie, než že se bez EU zhroutí ekonomika Británie. Neznamená to ani, že tím končí volný pohyb obyvatel, neznamená to, že už Češi nebudou moct jet do Anglie pracovat, neznamená to, že rázem Británie přestane potřebovat přistěhovalce, kteří budou dělat tu práci, kterou britové dělat nechtějí. Bude to mít nějaký dopad na rozložení Evropy tak, jak ji známe? ANO, rozhodně. Znamená to konec světa, o kterém je potřeba mluvit tři čtvrtě večerních zpráv na jedničce každý den od 23. června až do doby, než Británie skutečně vystoupí a ještě tak tři roky poté? Rozhodně NE. V tuhle chvíli se totiž nedá předvídat vůbec nic, všechno záleží na dohodách, které budou mezi EU a Británií uzavřeny. Norsku a Švýcarsku to bez členství v EU taky docela s tou spoluprácí s ní klape, nemyslíte?

Nejsem ekonom. Nejsem všeználek. Nejsem ani věštec a už vůbec nejsem někdo, kdo by nějak zvlášť rozuměl politice a ekonomii. Ale jsem realista. A nebudu tvrdit, že jsem nějakým extrémním příznivcem Evropské unie, jen tak mimochodem. Myslím si, že nějaký koncept Evropského společenství je dobrá vize, ale že Evropská unie zdaleka nefunguje tak, jak by měla a jak by mohla. Docela často tam řeší totální sračky a dost se mi nelíbí, jak omezuje právo států, aby se rozhodovaly podle svého. Vše v rámci společenství, všichni musí souhlasit. To nezní jako něco, k čemu bych příliš myšlenkově tíhla. Teď jedna Lucemburská europoslankyně prohlásila, že by se za roboty mělo platit sociální pojištění a že by měli získat status robotických občanů. Tak jestli tohle neni totální píčovina, se kterou by se fakt neměli v EU zaobírat, tak už nevím. Viz vyhláška o tom, že na území EU je mrkev ovoce, protože podle jiného debilního zákona se džem nesmí vyrábět ze zeleniny. Co kdybychom řešili reálné problémy, co vy na to, hoši? Ale to jsem trochu odbočila od Brexitu k vlastnímu euroskepticismu. Rada do budoucna? Nepanikařte jen pro to, že vás k tomu navádí média. Oni rádi nafukují bubliny a vyvolávají chaos. Baví je to, protože jim to získává sledovanost. The truth is always either terrible or boring. Čeho se trochu bojím je, že Skotské a Severní Irsko se budou chtít odtrhnout, protože v těchto částech byla většina pro setrvání v Unii. Ale ani to se nedá předvídat. Budeme muset počkat, jak se to vyvrbí. A poslouchat každý den ty samé kea ve zprávách už mě unavuje. Přijďte konečně zase s něčím novým.