August 2016

All you need is love.

30. august 2016 at 13:28 | Angelique.
Nedávno jsme jeli s tátou do kina na Star Trek: Beyond, když v rádiu Beat začali vyhrávat tenhle strašně známej popěvek od Beatles a v tu chvíli jsem nevěděla, jestli si ho chci jako idiot prozpěvovat spolu s nimi nebo se mi chce spíš brečet, zatímco táta si mumlá pod fousy: "Co by asi říkali, kdyby jim dva týdny nedali najíst." Můj táta nepatří zrovna k nejromantičtějším lidem pod sluncem, vlastně umí být tak trochu cynik. Máme to asi v rodině. Brácha je cynik největšího kalibru a my s mamkou to trochu vyrovnáváme, ale pořád nic moc. Alespoň u mě už se začínají projevovat známky cynismu. Rok od roku je to horší. Asi to bude tím, že je mi 22 a vždycky, když jsem někoho milovala nebo jsem alespoň cítila lehkou zamilovanost, tak to ten druhý necítil stejně. Případně měl někoho jiného. Případně jsem odjela po dvou týdnech a už dotyčného nikdy neuvidím, kromě toho, že to ještě k tomu necítil stejně a dost možná měl i někoho jiného. Zjistila jsem totiž za ty roky, kdy už mě přitahují jiní lidé, že mám opravdu neskutečný talent. Talent na to, zamilovat se do lidí, který nemůžu mít, se kterými nemůžu být a se kterými i kdybych být mohla, nebudu, protože je to pouze jednostranné. A takhle potom ležím v noci v posteli, nemůžu usnout a už zase brečím jako kráva, protože nemůžu být, s kým bych být chtěla. Načež se to vyvine v to, že vlastně ani netuším, co chci, takže jak bych mohla být, s kým chci být, když nevím, s kým chci být. A je to zase pořád dokolečka ta samá písnička.

A takhle se stane, že sedíte s někým na lavičce v lese a ten někdo vám povídá o tom, jak se zamiloval do někoho, kdo se ale zamiloval do někoho jiného, kdo je totální kokot. A dojde vám, že vy sami jste se dost možná zamilovali do toho, s kým sedíte na lavičce a vypráví vám o tom, že se zamiloval do někoho, kdo se zamiloval do někoho, kdo je kokot. A tak už tu máme nekonečný řetězec toho, že někdo miluje někoho, kdo miluje někoho jiného, kdo miluje někoho jiného, kdo miluje někoho dalšího a vždycky to teda akorát končí tím kokotem, ale možná i mě miluje někdo, o kom nevím, že mě miluje a jde to i na druhou stranu. Takže možná, že všechno, co člověk potřebuje, je opravdu láska, ale pokud není opětovaná, tak stojí pěkně za hovno, to vám povím. Když jsem byla mladší, pořád jsem snila o tom, jak někoho potkám a zamilujeme sedo sebe na první pohled a všechno bude krásné a úžasné, ale z toho už jsem vyrostla. Takhle to v životě zkrátka nefunguje. V životě budu i nadále sem tam v noci brečet jako píča kvůli lidem, které nemůžu mít. A kvůli tomu, že nedokážu rozeznat, jestli moje myšlenky ohledně mojí bisexuality souvisí s mou OCD myslí nebo s tím, že je to realita. Mám pocit, že se ztrácím v sobě samé, že vlastně vůbec nevím, kdo jsem. Jediné, co vím je, že mě bolí u srdce, když o tomhle píšu a přitom je láska jen chemickou reakcí v mozku. Nevím co se sebou. Někdy bych si přála, abych přestala cítit úplně. Jenže to by potom byla docela nuda být naživu. Život je jaký je i se vší tou bolestí.


In loving memory of Leonard Nimoy. For Anton. Aneb Star Trek: Beyond.

26. august 2016 at 0:18 | Angelique. |  Angelique. and her movie experiences.
Tak a je to za mnou. Konečně jsem viděla nejnovější Star Trek. Tentokrát s dodatkem "Beyond". A rozhodně to bylo "beyond" všeho, co jsem od tohohle filmu očekávala = překonalo to má očekávání. Miluju tyhle nové Star Trek filmy, ale s každým dalším se bojím, že to bude mít sestupnou tendenci. Teď mám ale spíš dojem, že to má vzestupnou tendenci. Ale možná, že ze mě mluví jen prvotní nadšení, protože ve chvíli, kdy píšu tenhle úvodník, jsem zrovna přišla z kina. Řeknu vám ale jedno, tenhle film se zkrátka musí líbit jak zarytým fanouškům klasického Star Treku, kterým já nejsem, tak lidem, kteří šli třeba do kina jen proto, že je někdo donutil. Já jsem filmový nadšenec všeho druhu, takže mě nikdo do ničeho nutit nemusel, ale zároveň jsem v životě neviděla celou epizodu klasického seriálu Star Trek... takže jsem na té škále možných návštěvníků kina nejspíš tak někde uprostřed. A nebudu vám lhát, když řeknu, že na tomhle filmu se mi líbilo snad skoro úplně všechno. Jasně, pořád je to Star Trek. Tudíž pokud nemáte rádi scifi, akčňáky a zkrátka tenhle druh filmů, kde se sem tam hodně střílí a tak, není to film pro vás. Je to pořád zkrátka blockbuster, který je natočený tak, aby nakrmil to, po čem touží davy... Ale je to moje srdeční záležitost už od prvního filmu a miluju Star Wars, což je podobné prostředí, dejme tomu, a obecně sci-fi, takže za mě se rozhodně povedl. Pokud se o filmu chcete dozvědět víc, můžete pokračovat do celého článku, ale nejspíš se úplně nevyhnu spoilerům.


Projekt 2018/2019: Kanada

21. august 2016 at 23:20 | Angie. |  diary
And here we go again.
Když mi přestalo být jednadvacet, napsala jsem článek o tom, jak už mi není jednadvacet. Kromě toho byl ale také o tom, co ve svém životě chci a nechci a o tom, jak vlastně nevím, co od života chci. Tehdy jsem se poprvé veřejně zmínila o tom, že až dokončím bakaláře nebo mě vyhodí ze školy, záleží na tom, která z variant mě potká, nepůjdu hned na magisterské studium. V poslední době mám trochu pocit, že se lidé rozhodli mě štvát, jakoby mě snad okolnosti života připravovaly na to, že na rok odjedu pryč. Až dokončím bakalářské studium, bude mi už 24. To normální lidé končí většinou magistra. A ano, měla bych končit magisterské studium na VŠE ten samý rok, co budu končit bakaláře na filozofické fakultě. Jenomže z VŠE jsem utekla a abych si zase jednou usnadnila život, jak to mám bohužel ve zvyku, přidala jsem si po roce studia na Fildě druhý obor a tím pádem si přidala další rok studia, než budu moct zvednout nad hlavu tubus a zvolat 'jsem bakalář'! Doufám, že jím skutečně budu, když už tomu obětuju tolik let svého života.

Jenomže právě tím, že mi bakalář bude trvat stejně dlouho jako jiným lidem magistr, rozhodla jsem se, že dál už zkrátka jít nechci. Nechci se pachtit další dva roky na vysoké, abych měla Mgr. Alespoň ne hned. Chci začít taky trochu žít, před tím, než umřu. A proto jsem začala googlit a hledat a našla jsem svou budoucnost. Nechci plánovat, protože věci se snadno zkazí, když je lidé naplánují moc dopředu. Plánovat je pošetilé, vždyť mě může zítra srazit autobus. A tak všechno nechávám jen v mezích možností. Je určitá možnost, že se dožiju roku 2018 a dokončím své bakalářské studium. Je také určitá malá šance, že mě vyberou do programu a zajistí mi tím roční pracovní vízum v Kanadě. Je určitá možnost, že po státnicích v roce 2018 zvednu kotvy a odletím na 12 měsíců za oceán. Je možnost, že mě tam někde sežere medvěd. Ale především je určitá možnost, že tam konečně objevím samu sebe a zjistím, co vlastně od svého života chci a očekávám. Dneska mě to zase chytlo. A ačkoliv jsem si dlouhé měsíce myslela, že pokud někam, tak na Nový Zéland, došlo mi, že mnohem víc mě láká právě Kanada. Zaprvé je blíž, tudíž nebudu muset absolvovat 30 hodinový let, ale jen tak 10 hodinový. Zadruhé čím víc fotek toho místa vidím, tím víc ho miluju. Zatřetí tam vzali do toho programu jednoho známého a tak od něj můžu zjistit víc informací. Začtvrté miluju zimu a v Kanadě je zima téměř pořád. A zapáté, nejspíš si podám přihlášku do obou programů, jak na Nový Zéland, tak do Kanady, ale mnohem víc bych chtěla právě do ní. Možná i proto, že mě láká představa tam zůstat a žít v nějaké horské chatě, mít podřadnou práci, ale být šťastná v souladu s přírodou. Odpověď na vaši otázku zní ANO, nejspíš jsem se zbláznila.

Já jako člověk, který vyrostl ve velkoměstu sním po tom žít na Kanadském venkově obklopená lesy, horami, jezery a medvědy. Nedokážu to vysvětlit, ten niterný pocit, že Kanada je právě to místo, kde bych mohla najít samu sebe. Je to jen pocit, je to jen intuice, je to něco, co cítím, že by mohlo být správné. Něco, co nedokážu vysvětlit. Jakoby mě tam táhla nějaká neviditelná síla a nechtěla mě pustit, dokud tam nebudu. Že by byla Kanada mou zemí zaslíbenou? Všichni si v takových chvílích představují spíš nějaký opuštěný malý ostrov v Karibiku, ale moje srdce a duše očividně míří jiným směrem. Prvním krokem pro mě bylo rozhodnutí, že do toho půjdu. Druhým bude podání přihlášky v roce 2017, abych v tom následujícím mohla odjet. A dalším krokem bude už jen nastoupit do letadla a dát alespoň na čas sbohem České republice a zamířit vstříc životním zkušenostem. Plus mě teda čeká horda papírování, zařizování, vydělávání, a tak podobně. Projekt Kanada ale tímto dnem začíná. Za dva roky už vám možná budu psát své zážitky z téhle úžasné země, kdo ví. Nebo možná budu sedět stále na prdeli v Praze, budu se binkat od ničeho k ničemu a čekat na říjen, až začne můj první ročník magisterského studia. Jenomže já tohle nechci. Už nechci dál studovat. Nejvíc se člověk stejně naučí životem. S láskou vaše aktuálně velmi odhodlaná - Angelique.

Když se člověk bojí být kreativní.

21. august 2016 at 14:25 | Angelique. |  diary
Do určitého věku jsem byla skutečně kreativní člověk. Od pěti let jsem hrála na klavír, malovala jsem, kreslila jsem, fotila jsem, v jedenácti jsem začala psát. Psala jsem cokoliv, co mě napadlo, básně, povídky, kraviny. Když mi bylo asi 15, dopsala jsem svou první knihu. Možná mi bylo už 16, nejsem si jistá. Ta kniha byla hrozná blbina a nikdy neuvidí světlo světa, ale pro mě to byl velký úspěch. V té době jsem měla rozepsaných asi 15 různých příběhů a psala jsem a psala a psala. V podstatě jsem nedělala po večerech téměř nic jiného, než že jsem psala. V určité době se to ale zlomilo. Nedokážu přesně říct, kdy se to stalo, ale najednou jsem začala mít pocit, že jsem to ztratila. Začala jsem mít totiž kromě radosti z toho, co dělám, i jiný pocit. Ten, že nikdy nebudu tak dobrá, aby to za něco stálo. Jakobych zapomněla, že když člověk tvoří, je jedno, jak dobrý je, hlavně, když ho to baví a naplňuje ho to. Jenomže jsem se stala tímhle divným člověkem, který není schopný nikdy nic udělat pořádně. Je to lenost? Nebo jen nedostatek vůle? Těžko říct. Jen se přes to nějak nedokážu dostat. Chtěla bych psát, ale nenapadají mě ta správná slova. Chtěla bych kreslit, ale nenapadá mě, co bych kreslit měla. Občas si ještě zahraju na klavír, ale když se mám naučit něco nového, ztrácím nervy. Kdy se to stalo, že moje kreativní myšlení a schopnost ponořit se do tvorby nějakého "umění" zakrněla?

Možná to zkrátka vzala voda. Když mě nevzali na uměleckou školu, něco se ve mně seklo. A já se přestala snažit být lepší v tom, co jsem do té doby dělala. Přestala jsem i s grafikou. A to jsem photoshopu dřív věnovala hodiny, doslova hodiny každý týden. Nevím, jestli to bylo vyloženě tehdy, ale najednou jsem přestala mít tolik času, začaly se vynořovat věci, které jsem musela dělat mimo to, co jsem chtěla dělat. Byla jsem nemocná, nenáviděla jsem vysokou, prošla jsem si krizí osobnosti a jediné, co mi z toho všeho zbylo, jsou články, které píšu na blog. Protože vždycky, když s něčím začnu, stane se něco, co mě donutí se příště držet zpátky. Nechci, aby to tak bylo, nechci, aby mě cokoliv omezovalo. Ale mám to zkrátka v hlavě a nedokážu se přes to dostat. Nevím, jak to zlomit. Je to takový podivný strach, podivná úzkost, že se mi něco nepovede. I když je to vlastně jedno. Z chyb se přeci člověk učí. Selhání má člověka posílit. Jenže mně zkrátka tlačí na mozek něco, co nedokážu vysvětlit, ale nutí mě to bát se být kreativní. Možná, že se bojím, že už to ani nedokážu. Možná, že jsem to zkrátka opravdu ztratila.


Jsem tak trochu cvok.

19. august 2016 at 23:41 | Angelique. |  diary
Možná je můj problém v tom, že mi to nevadí. Nevadí mi, že mi šibe. Je mi to jedno. Být tak trochu cvok není vždycky na škodu. Vnímáte některé věci tak trochu jinak. A jste něčím jiným. Jak jsem dneska koukala na 5. díl Harryho Pottera už asi po sto milionté, říkala jsem si, že taková Lenka Láskorádová je stejně úžasná postava. Mám ji neskutečně ráda. Ale to jsem trochu odbočila. Dřív mi vadilo, že mi z různých věcí šibe. Po takové době jsem je ale už konečně začala akceptovat jako součást mojí osobnosti a ne jako něco, čeho bych se nejradšji zbavila. Nedokážu s jistotou říct, kdy přesně se u mě některé věci spustily poprvé, ale už je to vlastně asi jedno. Určité události v mém životě si pohráli s mojí psychikou a bylo by spíš divné, kdybych neměla žádné následky. A tak rovnám věci do pravého úhlu, jím každý druh jogurtu jinou lžičkou, posouvám vázy do prostředka skříněk, svícny do prostřed stolů, narovnávám obrazy, když jsou nakřivo a to i v restauracích, vždycky si sednu na to samé místo ve třídě, vždy si sedám na lichou sedačku, když jdu s někým, chodím vždycky vlevo, když jdu doma na záchod, tak rozsvítím, zamknu, zhasnu, zapnu větrák a rozsvítím, motám naopak špagety, míchám si čaj doleva, tkaničky vážu zrcadlově, nesnáším dlouhé rukávy, nenávidím rukavice a ponožky a jsem si naprosto jistá, že jsem v minulém životě umřela tak, že mě někdo uškrtil, protože jak mi někdo sáhne na krk, je zle. Zezadu mi to ani tolik nevadí, ale zepředu? To jsem nepříčetná. Nesnáším mít mokré ruce a mám fóbii z motýlů. Povídám si sama se sebou a občas mě trápí neodbytné myšlenky, kterých se ne a ne zbavit. Zdají se mi šílené sny plné obřích jezevčíků, koťáte s pavoučíma nohama, nadpřirozených bytostí a s šílenými příběhy. Občas dokážu sedět hodinu a koukat do zdi a kdyby se mě někdo zeptal, ani nevím, na co jsem myslela. A když se doma rozhodli malovat, málem jsem to obrečela, jak moc nenávidím změny. Kdybyste ale viděli zeď v našem obýváku, zřejmě byste to obrečeli taky. Vypadá to tu jako v klubovně ČSSD.


Suicide Squad, aneb dlouho očekávaný film DC Comics

5. august 2016 at 15:04 | Angie. |  Angelique. and her movie experiences.
Když jsem se před nějakou dobou dozvěděla, že film, na který jsem se nehorázně těšila už strašně dlouho, dostal rating PG-13, začala jsem mít obavy, jak to nakonec bude vypadat. Přesto jsem se ale nedokázala ubránit tomu, abych se na Suicide Squad těšila, protože trailery vypadaly skvěle, obsazení vypadalo skvěle a po Batman vs. Superman už to zkrátka horší být nemohlo. DC Comics se ve filmech hrozně moc snaží vyrovnat konkurenčnímu Marvelu a nedaří se jim to úplně tak, jak by možná doufali. DC a Marvel spolu nebojují jen po stránce filmové, v podstatě od vzniku obou dvou jsou konkurenty. Mají vlastní světy, vlastní hrdiny, vlastní padouchy, vlastní antihrdiny a samozřejmě také i vlastní fanoušky. Já sama sebe považuju spíš za fanouška Marvelu. Není příliš mnoho postav, které bych milovala v DC Comics. Vždycky jsem měla ale ve svém srdci místo pro Batmana. Jak jsem vždycky nesnášela Supermana, tak Batman byl pro mě jeden čas nejoblíbenější komiksový hrdina, přestože celkově jsem vždycky tíhla spíš k Marvelu. Zajímavé je, že jak miluju kladné hrdiny z Marvelu a přijdou mi skvěle vymyšlení a napsaní a tak vůbec, vždycky jsem oproti tomu milovala záporáky a antihrdiny z DC. Ti Marvelovští mě vždycky rajcovali o něco míň. A proto ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla, že natáčejí Suicide Squad a tudíž film, ve které budou Harley Quinn, Deadshot, Enchantress, a další, v jednom filmu? Spolu s mým draze milovaným Jokerem? To prostě musí být skvělé! Prostě to bude skvělé, tak a hotovo! A tak jsme s Kamilem naklusali do kina na předpremiéru hned 3. srpna večer, abychom se tak stali jedněmi z prvních, kteří tenhle film měli to štěstí (nebo smůlu) vidět. Jestli to pro mě bylo štěstí nebo smůla, se dočtete v celém článku. Tentokrát jsem se snažila bez spoilerů, ale i tak na vlastní nebezpečí.