September 2016

Woody Allen mě zklame jen málokdy, aneb viděla jsem Café Society.

29. september 2016 at 0:24 | Angelique. |  Angelique. and her movie experiences.
Tenhle týden je ve znamení návštěv kina. Byla jsem zatím každý den, zítra nejspíš půjdu taky a pak možná ještě v neděli. A potom už mi totálně hrábne, ale zkrátka se to nějak nasčítalo. Abych pravdu řekla, jsem z toho docela unavená, ale nemůžu si pomoct. Když se mě někdo zeptá, jestli s ním nechci jít do kina, odpověď snad nikdy nezněla ne. Jedině v případě, že už jsem měla něco jiného. Takže jsem si v pondělí zopakovala Star Trek, protože to zkrátka jednou nestačilo, včera jsem si loupla maďarské drama Rodinné štěstí v Aeru naslepo (kdy nevíte, na co jdete do kina, dokud to nepustí a platíte až podle toho, jak se vám to líbí), no a nakonec dneska. Na Café Society. Ano. Kristenin film napsaný a režírovaný Woody Allenem šel minulý čtvrtek do českých kin a nebyla bych to já, abych na něj nezašla hned první týden, co ho dávají. Byla to v podstatě poslední možnost, kdy jsme mohly s mámou jít a nemít výčitky, protože taťku už by měli zítra nebo v pátek pustit z nemocnice a to ho tu nebudeme moct jen tak nechat samotného a jít si do kina, když on nemůže. A hlavně po operaci, musí tu s ním někdo být. Někdo víc, než jen pes. Takže jsem po roce a kousek viděla Kristen na velkém plátně a moc jsem si to užila. Woody Allen mě totiž jen málokdy zklame. Irrational Man mi vloni hodně nesedl a nelíbil se mi, ale jinak hodnotím Woodyho novější tvorbu vesměs především pozitivně. Na první příčce nejspíš navždy zůstane Půlnoc v Paříži, protože to je jeden z mých naprosto nejoblíbenějších filmů vůbec, drží se myslím asi na 2. příčce za Karlíkem a továrnou na čokoládu, ale pokud jste ochotní utratit nějaké ty peníze za lístek a máte rádi Kristen, Café Society rozhodně nebude špatná volba, jak strávit nedělní večer. Nebo jakýkoliv jiný večer, když už jsme u toho. Jako obvykle najdete v celém článku víc o tomhle filmu, ale opět upozorňuji, že ne vždy jsem schopná se stoprocentně vyhnout spoilerům, takže na vlastní nebezpečí.


O beznadějnosti existence.

27. september 2016 at 14:38 | Angelique. |  diary
Ten nezastavitelný pocit, že se mi chce brečet. Nevychází to vždycky jenom z mé hlavy, můžou za to i lidé kolem mě. Třeba moje máma hodně nadává, řeší něco v práci, co tak trochu dost posrala a k tomu to s tátou do toho, takže vysílá docela hodně silné emoce k ostatním lidem. A já jsem hodně empatický člověk, takže to prožívám i za ní. A je mi z toho na nic. Je mi na zvracení z toho všeho a neustále zadržuju slzy, protože ona si neuvědomuje, že když si taky brumlá pod vousy věci jako "No tak mě vyhodí, mně je to fuk" a tak podobně, jen v tom ve mně vyvolává další pocit beznaděje a toho, že nezastavitelně padám do hluboké díry plné negativní energie, kde po pozitivních pocitech není vidu ani slechu a že se v té hordě smutku, strachu, zloby, zklamání a beznaděje utopím. Po delší době znovu začínám mít pocit, že se vracím ke svému starému já, které trpělo depresemi, aniž by se léčilo. A jak už to tak bývá, deprese nezmizí, můžeme je odsunout na druhou kolej, ale když je člověk v nějaké vypjaté životní události, tak se zase vrátí zpátky. Dřív to možná nebyla deprese jako diagnóza, ale deprese, jako ty teenagerské depky, o kterých se často mluví. Bojím se ale, že tentokrát už to deprese je. Nebo se to k tomu alespoň blíží. Nejspíš mám bipolární poruchu nebo tak něco. Přepadají mě bezdůvodné stavy smutku nebo naštvanosti. Jsem protivná, i když k tomu nemám důvod. Nemůžu vstát z postele, jak je mi psychicky zle, i když k tomu pořádně nemám důvod. Vlastně bych měla mít radost, protože tátovi je líp a už by ho měli pustit z nemocnice. A ano, z toho radost mám, ale jak jsem se držela ve chvílích nejhorších, tak to na mě sedlo, když adrenalin vyprchal a já jsem zase zpátky u toho člověka, který by nejraději zalezl někam do křoví a v klidu zdechnul. Zase je ze mě akorát blábolící troska. A nikdo to nechápe. Jakobych ani neměla právo na to být smutná nebo mít špatnou náladu. Jakobych neměla právo na to, být s nervy v prdeli, protože je mi přece 22 a já nemám žádné starosti.

Jenomže mám. Mám starosti se svou hlavou. Třeba asi před půl hodinou jsem to už nezvládla a klepala jsem se asi čtvrt hodiny na balkoně, brečela a snažila jsem se nepozvracet, protože pořád cítím takový tlak. V hlavě, v žaludku, na srdci. Pořád tam je a nemůžu se ho zbavit. A možná, že tam bude už napořád, že tam bude až do konce života, ale nevím, jak dlouhý ten život bude, pokud je to tak. Nejspíš mám prostě smůlu. Mám předpoklady k tomu mít psychické choroby. Říká se, že některý věci děti dědí ve větší míře a takových věcí pár mám. Někteří lidé k tomu zkrátka tíhnou. Jsou náchylní k psychickým problémům, protože je jejich psychika buď příliš narušená nějakým traumatem, nebo je narušená přirozeně, od narození. Nevím, co z toho je u mě, možná obojí. Jen vím, že je to horší. Je to pořád horší a horší a je jisté, že musím vyhledat profesionální pomoc dřív, než se to naplno rozjede. Ty moje stavy, kdy jsem spala klidně 18 hodin denně nebo seděla 3 hodiny na zadku a civěla do zdi. Nic se mi nechtělo a nechce se mi ani teď, nemám na nic náladu, nemám žádnou náladu, nemám nic, co by mě těšilo, mám pocit, jakobych byla jen duch a všechno hezký mnou jen procházelo, ale nenechávalo žádnou stopu. Buď jsem magor nebo mám nádor na mozku, ale ať už je to jak chce, musím s tím něco dělat. Protože takhle se žít nedá. Takhle se dá tak jedině umřít.

Mám třicet párů bot. No a co?

24. september 2016 at 0:06 | Angelique. |  diary
Stává se mi to často. To samé, co před týdnem. Vejdu do obchodu a zamiluju se. Na první pohled. U mě akorát nejde o lásku na první pohled s druhou osobou, ale s botama. Mám to tak už asi od čtrnácti, možná to začalo i dřív. Vždycky jsem milovala nakupování bot a během roku si koupím aspoň 4 páry bot. Hodně z nich tedy během roku taky skončí v koši, protože se rozpadnou. Znám se a proto nakupuju levné boty, protože vím, že za měsíc půjdu a budou se mi líbit nějaké další. A kde na to má člověk pořád brát peníze? Já nad tím většinou moc nepřemýšlím, zkrátka si je koupím. Kupuju boty, dokud na ně mám. Někteří lidé se připravují na konec světa tím, že si nakupují konzervy a vykopávají protiatomové kryty na zahradě, a já si kupuju boty. Dobrá, teď tak trochu dramatizuju, ale jenom malinko. Moje mamka si ze mě dělá legraci, vlastně proto tenhle článek vůbec vzniká. Vždycky přitáhnu nějaké nové boty a ona ze mě už vážně nemůže. Mám jednu část skříně jen plnou bot, v podstatě už je ani nemám kam dávat. Aktuální číslo se pohybuje někde kolem třiceti. Kam počítám i svoje pohory a běžecké boty, které byly koupeny spíše z donucení, než z lásky k botám. Většina zbylých už je jen důkazem mého absolutního šílenství. Jsem zkrátka botaholik. Dneska jsem si šla koupit svetr a vrátila jsem se s botama. Jak jinak. Překvapuje to ještě někoho? Mě teda rozhodně ne.


Možná si říkáte... proč? Proč si pořád kupuješ boty? Na co? Vždyť je nepotřebuješ. Proč zrovna boty? Na to je poměrně snadná odpověď. Už od poměrně útlého věku jsem vždycky bojovala s váhou a s tím, jak vypadám. Nákupy kalhot pro mě byly spíš noční můra, než radost, trička jsem nakupovala taková, abych se do nich schovala, a oblečení mi nepřinášelo žádnou větší radost. Přestože jsem vyrostla ze svých mindráků a naučila jsem se mít alespoň občasně ráda a nestydět se sama za sebe a za to, jak vypadám, jedna vzpomínka na to ve mně zůstala. Tou vzpomínkou je právě posedlost botama. Boty byly totiž vždycky tou jednou věcí, která mi nedělala problém, když jsem si je zkoušela. Mám sice docela velkou nohu, mám čtyřicítku, ale normální tvar, poměrně normální šířku, nemám moc vysoké nárty. Zkrátka mám normální nohy. Dostatečně normální na to, abych ve většině případů neměla problém s nazutím jakýchkoliv bot, které se mi líbí. V dobách mé puberty tak nákup bot byla ta jediná součást nakupování, u které jsem netrpěla. Nevím, jestli to bylo jen tímhle, nebo i prostou láskou k botám, ale stala se z toho až posedlost. Posedlost, která mě stála už mnoho tisíc, ale žádného nákupu nelituju. Některé jsem dostala, některé jsem si platila sama, je to jedno, všechny je zbožňuju.

Ze žlutého zápisníku, aneb co vzniklo na Korfu.

21. september 2016 at 20:29 | Angelique. |  diary
9. září 2016: Sedni si a piš

Čtyři slova, o kterých víte, že si je nemůžete říkat, pokud o sobě tvrdíte, že tvůrčí psaní je vaším koníčkem. A už vůbec ne za předpokladu, že jste natolik bláhoví, abyste se nazývali spisovatelem. Je to podobně nesmyslné, jako kdyby před vás někdo postavil sklenici s pískem a řekl, ať ho vypijete. Neuděláte to. A pokud ano, nic dobrého z toho nemůže vzejít. Když chce člověk napsat něco smysluplného, anebo zkrátka a dobře něco, nemůže si jen tak sednout na zadek a říct si: "Tak a teď budu psát". Tedy nemůže, každý si může dělat, co chce, ale u psaní? U psaní to takhle nefunguje, nikdy nefungovalo a ani nikdy fungovat nebude. Nemůže. Psaní totiž musí vycházet nejen z mozku, ale i ze srdce. Z emocí, nejen z vůle. Musíte to cítit. Ten neovladatelný pocit, že teď zrovna v tomhle konkrétním okamžiku nejen chcete, ale musíte něco napsat. V ten moment je jedno, jestli jsou tři odpoledne a vy sedíte s šálkem čaje u počítače a máte tolik času, kolik jen chcete, nebo je deset večer, vy stojíte na autobusové zastávce a jediné místo, kam můžete psát, je až příliš rychle se vybíjející chytrý telefon, který dost možná klekne dřív, než se stihete dostat k jádru pudla. Občas také může ýt dvanáct večer, můžete ležet v posteli na Korfu, zatímco vám všechny holé části těla ožírají komáři a z venku se ozývají vlezlé tóny Mamma Mia od skupiny Abba, které následně nahradí odpudivý remix písně Hello od Adele. A v takovém prostředí škrábete do svého žlutého notýsku Hufflepuff z Londýna příval myšlenek, které se vás ne a ne pustit, dokud konečně nebudou na papíře, abyste možná jen za pár týdnů zapomněli, že jste vůbec něco psali.

Tyhle momenty jsou v mém životě stále vzácnější a vzácnější. Ale když se náhodou objeví, zakousnu se do nich jako pes a odmítám je pustit, dokud je úplně nevyčerpám. Buď je, anebo občas taky sebe, záleží na okolnostech. Většinou ale je, protože já sama jsem většinou nevyčerpatelná, když jde o psaní. Jenže ať se snažím, jak jen chci, v poslední době jich jen a jen ubývá, ať už se snažím jak jen chci. Protože snažit se nestačí. Nic z toho, co jsem kdy napsala, nevzniklo tak, že bych si sedla k počítači nebo si vzala propisku a papír a řekla si, že teď budu psát a něco napíšu, protože teď mám čas a vhodné prostředí. A pokud ano, vyhodila jsem ty věci rovnou do koše. Nejde totiž o ten pocit, že chci psát. To už vím dávno. Vždycky jde jen o jediné. Já zkrátka psát musím, abych žila. Když totiž psát nebudu, nikdy se nezbavím toho, co mám v hlavě a chce se dostat na papír. Může to být dobré nebo třeba úplná kravina, ale když musíš, tak zkrátka musíš. Námět si ale člověk nevycucá z prstu, protože chce. Nápad ho nenapadne, protože chce, aby ho napadl. A inspirace nepřijde na zavolání. Nemůžete na ní zapískat jako na psa. Proč? Protože tak to zkrátka nechodí. Můžete se snažit jak chcete, ale tím pískem se stejně akorát tak zadusíte. A se psaním je to stejné.


O komplikovaném vztahu k Čajkovskému a strastech dětství.

21. september 2016 at 19:58 | Angelique.
Na klavír jsem začala hrát, když mi ještě ani nebylo šest let. Chodila jsem do nultého ročníku a byla jsem tam jednou z nejmladších. Proč? Protože jsem byla nadané dítě. A stejně jako u všeho ostatního, jsem toto nadání zahodila proto, že jsem nikdy nebyla dostatečně ambiciozní na to, abych se víc snažila. Stejně tak ani moji rodiče. Neměli potřebu mě do něčeho tlačit, protože věděli, že když to udělají, seknu se a už tuplem nebudu chtít nic dělat. V základní umělecké škole jsem strávila osm dlouhých let. Nemůžu uvěřit, že už je to osm let, co jsem se tam ukázala naposledy. Tehdy jsem slibovala, že se za paní učitelkou zastavím, přestože jsem už tehdy věděla, že to nikdy nesplním. Tehdy jsem tam nechtěla chodit, protože pro mě byly ty hodiny strávené ve třídě s tím obrovským černým křídlem vesměs utrpením. Dnes už jsem vděčná za to všechno, co mě má paní učitelka naučila, ale už je zas příliš pozdě na to, abych se snad snažila vzkřísit dávno zapomenuté kontakty. Občas jdu kolem té školy, nebo tam okolo jedu autobusem. Pohlédnu tím směrem a povzdechnu si, ale to je tak všechno. Vlastně ani nevím, jestli tam má paní učitelka stále ještě učí. Jestli se pořád ještě živí tím, že křičí na děti, že doma dost necvičí, protože nechápou, jak vděční budou za to, co jim předává, až vyrostou. Stejně, jako jsem vždycky měla komplikovaný vztah k Čajkovského, měla jsem komplikovaný vztah i ke klavíru a především k mé paní učitelce. Řekněme si to upřímně, s dětmi to zrovna dvakrát neuměla, přestože klavíristkou byla v této škole zřejmě ze všech nejlepší. Myslím, že jsem pro ni musela být zklamáním. Takový potenciál a tak promarněný. Ne, že by to nebylo i jejím přístupem a nejen mým tíhnutím k nepřekonatelné lenosti a prokrastinaci.

Když jsem se dostala do určitého věku, přestalo mě bavit, že na mě pořád křičí, když mi to nejde. Rodiče mi za to platí, nechodím tam přece povinně jako do školy, tak proč bych na sebe měla nechat řvát? Nechtěla jsem tam chodit. Dělala jsem hrozné kraviny, jen abych tam nemusela chodit. Jednou jsem se vyhnula hroznému průšvihu, protože jsem přesvědčila kamarádku, ať předstírá, že je moje máma a zavolá, že nepřijdu. A moje učitelka potom volala pak k nám domů. Zamkla jsem se na záchodě a utrhla jsem to zamykadlo, abych se nemohla dostat ven. Ano, seděla jsem pak tři hodiny na záchodě. Byla jsem blázen. Jen jsem nedokázala říct, že tam chodit nechci. Tehdy jsem se neodvážila. Rodiče mi totiž při nejmenším náznaku řekli, že to přece už dochodím. Už to, že jsem po první stupni nepokračovala dál, bylo něco. Myslím, že rodiče pořád trochu doufali, že si to rozmyslím, ale já už na to neměla. Potom jsem přestala hrát a hrozně dlouho jsem nehrála, několik měsíců. Zkoušela jsem pak chodit na jazzový klavír, ale to nebylo pro mě. Ten vyučující byl na mě moc velký magor. Respektive chtěl po mě věci, kterých jsem nebyla schopná a celkově jsem byla otrávená z toho, co se z mé lásky ke klavíru stalo.


Life is a comedy written by a sadistic comedy writer.

17. september 2016 at 1:06 | Angelique. |  diary
Znáte takový ten moment, kdy máte den vážně tak na hovno, až vám další věc, kterou si vesmír kopne, připadá strašně k smíchu víc, než k pláči? Tak přesně tenhle moment jsem měla dneska, když jsme s mámou stály v dešti před naším barákem a čekaly, až přijede brácha, protože jsme si obě zapomněly klíče. Člověk už si po loňském létě říkal, že si prošel peklem, tak snad teď už bude chvíli klid. No... a hovno. Před pár hodinami jsme se s mamkou vrátily z nemocnice, kam jsem včera tátu odvezla, s tím, že ho možná budou v noci operovat a s tím, že vlastně neví, co v tom břiše má, jen, že pokud se nezlepší, budou ho operovat. Dneska jsem měla asi největší škálu pocitů za dlouhou dobu. Hlavně jsem ale cítila tu ironii. Tu ironii života. V pondělí mám psát test z latiny, ale nejspíš na něj ani nepůjdu. Nedokážu se soustředit na nic, natož na učení. Přesto musím ale dokončit jednu esej a z té už se vymluvit nemůžu. Netuším, jak to udělám. Nejspíš si tam něco vymyslím a nechám si dát špatnou známku, je mi to fakt jedno.

Seděly jsme s mámou v kině a čekaly, až skončí trailery a začne Dítě Bridget Jonesové, když zavolal táta, že možná bude muset na operaci. Mamka řekla, že v tom kině zůstaneme, ale ještě před koncem trailerů to vzdala a odešly jsme. To nešlo, musely jsme jít pryč. Jely jsme rovnou do nemocnice a ještě jsme taťku stihly, než ho odvezli na oddělení. Hrozně jim to trvalo. Seděly jsme tam v čekárně, zatímco v televizi hrál Hříšný tanec, vedle mě seděla asi osmdesátiletá paní, které se navalovalo a nikdo jí nechtěl dát telefon a kousek od nás se na lehátku v bolestech svíjela zelenovlasá holčina, která se vymlátila na skatu a nejspíš si zlomila nohu. V moment, kdy jsme přišli na chirurgii, jsem na malý okamžik pocítila ten náhlý záchvěv naděje, že lidé nejsou jenom ignoranti a nestarají se jen o sebe. Protože zmiňovanou slečnu přivezl do nemocnice cizí muž, který byl svědkem toho, jak hodila držku. Neznali se, ale dal jí dokonce i peníze, kdyby je na něco potřebovala a čekal tam s ní, jen na chvíli si odběhl, nejspíš zavolat někomu, kde je, a potom se zase vrátil, aby se ujistil, že bude v pořádku. Zahřálo mě to tak trochu u srdce. Paní vedle mě jsem mezitím půjčila telefon, aby mohla zavolat dceři domů, že je na chirurgii. A tak jsme tam čekali a čekali. Potom přišla parta mladých lidí, z nichž jeden si rozbil hlavu, ale očividně to s ním nebylo nijak zvlášť vážné, vzhledem k tomu, že si ani nechtěl sednout. Byla to tam tak trochu komedie. Dost morbidní komedie, obzvlášť s tím pozadím v podobě Bejby přinášenící melouny. Ta situace mi přišla až příliš absurdní na to, aby to byla realita, a přesto byla. Venku lítaly blesky a lilo jako z konve a my jsme čekaly v tomhle blázinci a nasávaly vůni, nebo spíš smrad, dezinfekce.

Když tátu konečně vyvezli ven, chytil mě za ruku a řekl mi, že to bude dobré, že to bude v pořádku. A já mu chci věřit, že bude, ale přesto mám strach. Když jde o někoho, koho milujete, nejde nemít strach. Znovu mi došla ta hrozná tíha reality, že život je kromě toho všeho dobrého i o tom, že ztrácíme lidi, které milujeme a že já nejsem připravená je ztratit. Doufám, že tenhle čas ještě nedostal, můj taťka je ještě hrozně mladý. A věřím, že bude v pořádku, ale moje obsedantní mysl mě nenechá klidně spát a nadále bude přemýšlet o všech těch možných katastrofických scénářích, které můžou nastat, a to až do chvíle, kdy nepadnu únavou a neusnu, načež se vzbudím a zjistím, že během spánku ty myšlenky nikam neodešly, jen jsem je na chvíli uspala. Když tátu odvezli na oddělení a my musely odejít, pořád ještě pršelo a my nemohly najít správnou cestu k hlavní bráně, abychom opustily areál nemocnice. Nakonec se nám to podařilo, obě promoklé a v sandálech, protože odpoledne přece bylo horko. Koupily jsme si lahev vína a pytlík chipsů. Najely jsme na Amsterdamský režim. Kdo si pamatuje moje zápisky z Amsterdamu, možná si vzpomene, že tam jsme si každý den s mámou koupily lahev a koukaly jsme na Myšlenky zločince z postele, zatímco jsme láhev ztrestaly. Jenomže nastal další háček. Kde jsou klíče?

Věděly jsme obě přesně, kde jsou. V košíčku na poličce v předsíni. Za zamčenými dveřmi, protože brácha šel ten večer, stejně jako obvykle každý pátek, s kamarády do hospody. Pes kňučel za dveřmi a dožadoval se našeho příchodu, zatímco mě to přišlo natolik absurdní, jak hrozný dnešní den byl, že jsem měla sto chutí se začít hystericky nahlas smát. Místo toho jsem ale mlčela, protože jsem tušila, že by mě pak máma mohla vzít po hlavě tím levným vínem. Raději jsem sledovala sousedovic kocoura, jak se proplejtá křovím a líně míří někam směrem k sídlišti. A přestože nikdy pověrčivá nejsem a nebyla jsem, dneska mi blesklo hlavou, proč musí být zrovna celý černý. A pak už následoval jen hysterický záchvat řevu, při kterém jsem seřvala svého bratra tak moc, až jsem se z toho málem pozvracela a chytila největší hysterák od doby, co před necelými čtyřmi roky zabili mé spolužáky z gymplu. Od té chvíle jsem ve stavu, jako vždycky, když se něco takového děje. Ve stavu tranzu. Nevnímám téměř nic a nikoho a jsem jako bez duše. Řekla jsem ve středu mámě, že to musí brát, jak to je. Jenže to je občas sakra těžké.

Po čtyřech letech opět na Red Hot Chili Peppers.

6. september 2016 at 16:30 | Angelique. |  Angelique. and her musical experiences.
Původně se mi to ani nechtělo psát. Protože jsem byla hrozně smutná z toho, že už je to za mnou. Mám zablokovaný krk a jsem vyřízená ještě teď a to byl koncert už v neděli. Za půl hodiny odjíždím na letiště, takže si musím pospíšit. Raději se do toho rovnou pustím. Red Hot Chili Peppers přijeli po čtyřech letech opět do Prahy a já, jakožto jejich zarytý fanoušek už asi od 12 let, jsem tam samozřejmě nemohla chybět. Málem jsem tam ale chyběla, protože chtěli za stání u podia asi dva a půl tisíce. Ale za Red Hoty tohle jsem ochotná dát. Uvidíme, za kolik přijedou příště. Na koncert jsem šla s kamarádkou Marií, se kterou se vidíme asi tak jednou za uherský rok, ale vždycky na nějaké podobně úžasné akci. Mimochodem všechna jména, která používám ve svých článcích, jsou falešná, kdyby si náhodou někdo myslel, že zná všechny mé kamarády jménem :D. No nic, to jsem trochu odbočila na to, že za čtvrt hodiny bych se správně měla už jít oblíct a pomoct naložit kufry do auta. Takže popojedem. Na koncert jsme dorazily až kolem osmé hodiny. Vlastně ještě trochu později. U vchodu byla hrozná fronta a tak jsme tam chvíli stály a potom jsem zaslechla, že z druhé strany je vchod, kde skoro nikdo není. A tak jsme vyrazily tam. A bylo to tak. Tam jsme šly rovnou, ani jsme nečekaly. To jsme docela vychytaly. Red Hoti hráli až od devíti a my jsme úspěšně stáním ve frontě na hranolky a na pití prošvihly předkapelu, což nám vůbec nevadilo, protože podle toho, co bylo slyšet i v chodbě, to nebyl zrovna můj šálek kávy. V roce 2012 se koncert konal v Edenu, tentokrát byl v O2 [blééé] aréně. Což bylo mnohem lepší. Eden má totiž strašně špatnou akustiku a tehdy to byl sice koncert, na kterém se mi splnil dlouholetý sen, ale zpětně si uvědomuju, že ten zvuk stál dost za prdlačku.

Tentokrát to měli nazvučený dobře. Princezny nás na sebe nechaly čekat asi 20 minut, ale kdo to neví a nemá zkušenosti z koncertů, tak tohle je naprosto normální. Hvězdy večera nikdy nepřijdou včas. Nejdřív tam naskočili Josh, Flea a Chad a začali jamovat a nakonec se k nim připojil i Kiedis. A hala vybuchla, ne doslova, naštěstí. Nebyla jsem uprostřed kotle jako bych se snažila být před lety. Byly jsme s Marií skoro až úplně vzadu stání u podia, takže jsme skvěle viděly a zároveň jsme měly spoustu prostoru a i trochu toho čerstvého vzduchu. Nebo tedy čerstvějšího. Stačilo se přiblížit k tomu davu a člověk cítil to teplo, které z něj sálalo. Tam bych asi umřela. Už nepatřím k těm, kdo musí být co nejblíž. Z tohohle období už jsem vyrostla. Nevadí mi být blízko, ale nevadí mi být ani trochu dál, je mi to zkrátka v podstatě jedno. Tentokrát jsem vyloženě preferovala to místo, které jsem měla, protože jsem měla prostor na dělání kravin a tancování. Já se na koncertě nedokážu nehýbat. Když jsem nucena se nehýbat, tak umírám.

Co hráli? Hráli pár písní z nového alba, které mám sice doma, ale ještě ho nemám úplně naposlouchané. V podstatě jsem se trochu textově chytala akorát na Dark Necessities a o pár dalších jsem věděla, že jsem je slyšela, ale neznala jsem pořádně text, takže jsem si je užívala alespoň hudebně. Co kromě těch nových? Klasiku. Naprostou klasiku, ty největší hity, ale překvapili mě, když zahráli Parallel Universe a Snow (Hey Oh). Snow je jedna z mých absolutně nejoblíbenějších písniček, takže jsem byla nadšená. Pak hráli Californication, hráli Can't Stop, tím zahájili. Hráli Under the Bridge, což jsem se rozbrečela, když ji začali hrát, protože tu já absolutně zbožňuju. Hráli Scar Tissue. A By the Way! U By the way jsem zešílela. Tam jsme s Marií úplně zmagořily. Při té jsem si zablokovala ten krk, jenomže to nešlo. Nedokázala jsem se udržet. Nejlepší je vždycky ten moment, kdy začnou hrát ty první tóny a ván dojde, co budou hrát. Já miluju ty staré hity, lezli mi na nervy ti lidi, co byli tam kolem a někteří ty starý songy neznali. Jak může jít někdo na Red Hot Chili Peppers a neznat tyhle starý hity? Koncert potom zakončili Give it away, což je mega známý, ale mega starý hit a tím to naprosto dorazili a perfektní večer spojený i se skvělou světelnou show byl zakončen. Krásný moment byl, když odešli před přídavkem a celá hala křičela, ječela a tleskala a potom najednou lidi začli vytahovat mobily a rozsvěcovat baterky a rozzářili jsme halu jako za denního světla. Vypadalo to, že Chada a Fleu tohle vážně dostalo. Flea je mimochodem fakt magor. Všichni jsou, ale Flea největší. Doufala jsem, že zahrají Otherside, ale tohle přání se mi nesplnilo. Možná třeba příště. Každopádně jsem byla štěstím bez sebe. Došlo mi ale, když jsem tam byla, že tomu něco chybí. Ne tomu koncertu, ale tomu, abych si to dokázala plně užít já. Chybělo tomu to, že už mi není těch 15, 16, kdy jsem Red Hoty milovala nejvíc ze všech kapel na celém světě a doufala jsem, že někdy přijedou. Už v těch 18 jsem je neposlouchala tolik. A teď? Ve 22 letech? Miluju je pořád a ty staré songy si sem tam pustím, ale už to není taková láska, jako bývala. Kdyby se moje 15 leté já přeneslo do nedělního večera, nejspíš by tam umřelo blahem. Takhle jsem umřela blahem jen málem. Každopádně jsem si to ale užila. Když začali hrát Under the Bridge... byl to pocit čistého štěstí. Kdo by chtěl kouknout na nějaká krátká videa, tak můžete na mém instáčgramu. Už se nemůžu dočkat, až dorazí znovu. Snad ten den nastane dřív, než za další čtyři roky.

Foto: Petr Klapper

Nerve. Aneb jak jsem nedokázala vydržet se nepodívat.

3. september 2016 at 21:33 | Angie. |  Angelique. and her movie experiences.
Poprvé jsem se o filmu Nerve dozvěděla od svého oblíbeného youtubera. Já na youtube sleduju v podstatě už jen jeho. Jmenuje se Jeremy Jahns a natáčí recenze filmů. Rozhodně doporučuju, je skvělej. A hlavně se s ním většinou shodnu na tom, co si o kterém filmu myslím. Většinou na jeho recenze koukám až potom, co vidím ten a ten film, protože mě zajímá, co si o něm myslí jiní lidé, ale v tomto případě jsem recenzi viděla už před tím. On dělá recene bez spoilerů, takže to bylo bezpečné. Zaujal mě plakát k tomu filmu a všimla jsem si, že tam hrají Emma Roberts a Dave Franco. To a ta recenze mě přesvědčily o tom, že ten film zkrátka musím vidět. Jenomže pořád nikde nebyl k sehnání a já na něj nechtěla jít do kina, protože nemám s kým na to jít. Moji přátelé na tyhle druhy filmů nechodí a tak jsem akorát pořád stalkovala internet, jestli už se to někde neobjevilo. A jakmile se to objevilo, i když v úplně strašné kvalitě, prostě jsem nebyla schopná odolat a musela jsem se podívat. Takový ten vnitřní pocit, že už nemůžu dál čekat. Jen jsem si to trochu pokazila už před těmi pár týdny, když jsem si omylem vyspoilerovala jednu konkrétní část, ale nevadí. A teď už tedy k filmu jako takovému. Možná se neubráním jednomu, dvěma spoilerům, tak na vlastní nebezpečí.


Jak jsem už nadobro přišla o iluze.

2. september 2016 at 10:45 | Angelique. |  diary
Jestli jste stejně jako já tak naivní a myslíte si, že lidé jsou v zásadě dobří, tak je to chyba. Už si to dál nemyslete, protože to není pravda. Lidé jsou totiž ze zásady svině. Hnusný vyjebaný svině. Byla jsem naivní, ještě včera jsem byla naivní, ale dnes už nejsem. Ode dneška už budu s každým zacházet jen tak, jak si zaslouží. Paradoxní je, že jsem zrovna v noci koukala na pohádku, ve které bylo hlavním motem být laskavý a mít odvahu. Já jsem laskavá ke všem lidem a jediné, co z toho mám je, že se mnou pak vyjebávaj. Nic jinýho. Psala jsem článek, kteýr se smazal. Z toho mám mimochodem taky radost. Tak ještě jednou. Přišla jsem o iluze, přišla jsem o peníze a přišla jsem o víru v lidskost. Zase jednou. A už mě to docela unavuje. Unavuje mě, že jsou lidi zmrdi, vážně mě to unavuje. Pořád přemýšlím o tom, jestli to byla jen moje chyba nebo ne. Jenomže vím, že nebyla, akorát moje mysl mi nedovolí o tom nepřemýšlet. Pořád dokola si to přehrávám a vždycky dojdu ke stejnému závěru, ale nic z toho mě neuklidní. Jsem na prášky, vážně. Tohle není normální.

No tak mě ojebali v O2. Nejsem jistě první a nebudu ani poslední. Vybafnul na mě s úžasnou akcí na zlevněný tablet a já jsem se chytila. To, že na něj vzniká dvouletá smlouva a musím využívat nějaký tarif, to už mi jaksi trochu pozapomněl říct. Naznačil něco s nějakým internetem, ale neřekl nic o tom, že bych podepisovala nějakou smlouvu nebo cokoliv. Vlastně mi vyloženě řekl, že nová smlouva nevzniká, že to jen zaznamenají k té mé staré, že jsem si tablet převzala. Když jsem to podepisovala, řekl mi, že podepisuju převzetí toho tabletu. A při druhém podpisu řekl: "To kvůli té slevě". A já jsem blbá a naivní. Sice mám celkem vysoké IQ a studuju vysokou školu, ale i tak jsem se nechala vmanipulovat do toho, že jsem se upsala k něčemu, aniž bych věděla, že se k tomu upisuju. Protože jsem mu věřila. Věřila jsem mu, že to, co mi řík, je pravda. Neřekl mi: "Převzetím tohoto tabletu vám vzniká závazek plnění na dobu 24 měsíců v podobě tarifu na internet." Ne. To nepadlo. Slova dva roky, plnění, závazek, smlouva, tarif... nepadly. Rozhodně nepadlo 549 Kč měsíčně. A už vůbec nepadlo, že to nejde zrušit, až na to přijdu. Prostě mě ochcal. Okej. Můžu si za to sama, byla jsem naivní. Ještě včera jsem byla hodnej a naivní člověk. Už ale nebudu.

Odteď už se budu ke všem chovat jen tak, jak si zaslouží. Nebudu ke všem hodná a milá, jako jsem vždycky byla, protože to se mi očividně nevyplácí. Zrovna jsem koukala na pohádku dneska v noci, ve které naléhali na Popelku, aby byla laskavá a měla odvahu. To já jsem laskavá, celý svůj život, nejsem zlej člověk, neumím být na lidi zlá a hnusná a když náhodou jsem, tak mám výčitky svědomí. Žádný princ na bílém koni, žádné šaty, žádné dýně měnící se v kočáry, nic. Jenom to sraní na hlavu. Takže jsem přišla o 3 a půl tisíce. Respektive přijdu. Co se dá dělat. Už jsem v životě přišla i o víc. A co vás nezabije, to vás posílí. Mě to posílilo. Ztratila jsem iluze a důvěru v lidi. Končím s tím být milá a hodná a naivní a na všechno skočit. Tahle část mě umřela.