October 2016

Někým jsme jen před zraky ostatních.

28. october 2016 at 21:10 | Angelique. |  diary
Přemýšlela jsem nad tím hrozně dlouho. Pořád mi to reje v hlavě, ta myšlenka mě hrozně zaujala. Možná, že kdybychom se o Pirandellovi a pirandellistech učili dřív, nevybrala bych si za bakalářku to téma, které jsem si vybrala. Pirandella sice budu číst taky, ale týkat se to bude něčeho úplně jiného. Slyšeli jste někdy jméno Luigi Pirandello? Ptám se proto, že jsem to jméno teď nadhodila před jednou kamarádkou a ona vůbec netušila, že někdo takový existuje. A mě to šokuje, protože mi přijde, že je to hodně známé jméno, zvlášť co se divadla týče. Přece kdo by v životě neslyšel název "Šest postav hledá autora"? Zřejmě někdo ne. Jsem ale nejspíš ovlivněná tím, co studuju a tím, že jsem v květnu byla dokonce i v Pirandellovo rodném domě na Sicílii a u jeho hrobky. Ani nevím, kdo přišel s tou myšlenkou, že někým jsme jen, když je u toho někdo druhý, jako první. Asi to byl Pirandello v románu Uno, nessuno e centomila, ale nečela jsem to, takže netuším. Kdo to ale nejspíš vzal za své byl další italský spisovatel a dramatik, Massimo Bontempelli. Byl to fašista a v Itálii se mu to neprominulo. Některým ano, ale Bontempellimu ne. Hodně z těch italských umělců ale byli před začátkem války samotné fašisti. Včetně Pirandella. Jen někteří z toho zkrátka vyvázli aniž by je za to někdo odsuzoval, jiní padli do zapomnění přesto, že měli velký talent. A zajímavé myšlenky, nad kterými se člověk prostě zamyslí, když je slyší.

Pirandello nedělal rozdíl mezi fikcí a skutečností. Byl toho názoru, že se může obojí střetnout. Proto také mnohdy jeho postavy vyjadřují nespokojenost u svého autora. Ve zmiňovaném románu dovedl lidskou bytost k šílenství proto, že si hlavní postava uvědomila, že na něj jiní lidé nahlíží jinak, než na sebe nahlíží od sám. Od sta tisíc se dostal až k nikomu. Bontempelli napsal divadelní hru La nostra Dea, ve které se hlavní postava chová pokaždé jinak podle toho, co má na sobě. Do té doby, než se obleče, není nikým. Napsal hru jménem Minnie la candida (Prosťáček Minnie, nebo jak to přeložit...), kdy hlavní postava uvěří tomu, že někteří lidé jsou uměle vyrobení a začne mít strach, že ona sama není skutečná, ale pouze vyrobená. Přišli s myšlenkou, že kdo vlastně jsme sami před sebou a byli přesvědčeni o tom, že nikdo. Že jsme nějací a nějak se chováme a někým jsme jen za předpokladu, že je u toho někdo další, i kdyby byl imaginární. Zkrátka jen pro někoho dalšího, ne sami pro sebe. A přestože s tou myšlenkou nesouhlasím, jsem tím naprosto fascinována. Nejsem jako mnoho lidí, kteří by tuhle myšlenku okamžitě spláchli do záchoda jako kravinu. Donutilo mě to zamyslet se nad tím, jak se měním před různými lidmi. Jak se chovám s různými skupinami lidí. Jak se často chovám jinak s někým a trochu jinak s někým jiným. Jak se člověk hrozně snadno nechá ovlivnit tím, v jaké je společnosti. Nebo třeba i tím, co má na sobě, jako v La nostra Dea.


Sama na sobě vidím, že se chovám jinak ve škole, chovám se jinak doma, chovám se jinak s různými skupinami přátel. Tak jak má člověk vlastně vůbec vědět, jaký je doopravdy, když ho okolí tak často ovlivňuje? Je tím vším dohromady, nebo je ničím a tvoří se jen, když je v nějakém prostředí něčím oblivněn? Jsem já vůbec někým, když jsem sama se sebou. Jsem vůbec někdy jen sama se sebou? Není tam vždycky přeci jen někdo, někdo imaginární, před kým se nějak chovám? Třeba i jen některá z mnoha verzí mě samotné? Nikdy jsem neměla pocit, že bych znala sama sebe dost na to, abych dokázala s jistotou říct, kým vlastně jsem. Jsem člověk, jsem žena, jsem student, jsem pisálek a bloger, ale kým jsem tam uvnitř, když není kolem nikdo jiný? Myslím, tedy jsem. Jsem někým i když myslím sama před sebou, vím, že jsem. Jen nad tím pořád přemýšlím a pořád mi to vrtá v hlavě. Takhle mě dlouho žádná myšlenka nechytla. Jsem pirandellisty fascinována. Nikdy jsem italské literatuře úplně nepřišla na chuť od Boccaccia dál, ale momentálně se dostáváme ve škole k období, které mě naprosto fascinuje. Fascinuje mě, jak přemýšleli lidé v té době, která už není tak vzdálená té naší. Někým jsme jen před zraky ostatních. Co vy si o tom myslíte?

Já, mé druhé já a OCD.

25. october 2016 at 0:47 | Angelique. |  diary
Vždycky jsem cítila ohromnou tíhu, když jsem se rozhodla napsat článek o obsedantně kompulzivní poruše. Nikdy jsem o ní nedokázala ten článek dopsat. Vždycky je na něm něco špatně, vždycky se najde něco, co mě donutí ho přestat psát a už se k němu nikdy nevrátit. V mých rozepsaných článcích tohohle blogu visí už několik článků, které mají co dočinění s obsedantně kompulzivní poruchou. Zřejmě je to tím, že je to tak osobní téma, že když už se o něm chci rozepsat, chci, aby ten článek vyzněl správně. Nechci, aby pak přišel někdo a začal zpochybňovat to, že mám obsedantně kompulzivní poruchu jen proto, že jsem si jí diagnostikovala sama a nenechala jsem si ji zatím potvrdit u žádného psychologa, přestože už i moje máma mi řekla, že pokud mi přijde, že mám problém, klidně mi zaplatí sezení. Čímž mě hrozně potěšila, protože dřív si z mých výstřelků má rodina dělala jen legraci. Legraci si ze mě dělají pořád, ale aspoň už je alespoň některý z nich ochotný uznat, že by na tom mohlo něco být. Když se řekne obsedantně kompulzivní porucha, tak si lidé vždycky představí akorát Jacka Nicholsna z filmu Lepší už to nebude nebo zkrátka člověka, který nešlape na čáry, myje si ruce milionkrát denně anebo pořád uklízí. Jenomže OCD se projevuje mnoha různými způsoby. Když má někdo OCD, může si klidně ruce neumýt za den ani jednou a nezhroutí se. Není to podmínka toho, že je někdo obsedantně kompulzivní.

Dostali jsme za úkol napsat na italský seminář charakteristiku své osobnosti. A já tohle absolutně nesnáším, protože nikdy nevím, co mám psát. Nakonec jsem to psala asi ve dvě ráno ten den, co jsem to měla odevzdat, a to jsem měla vstávat v šest hodin ráno. Ani nevím proč, ale najednou na tom papíře přistála věta, že mou osobnost ovlivňuje kromě jiného i fakt, že mám obsedantně kompulzivní poruchu. A nechala jsem to tam. Prostě jsem to tam napsala a bylo to. To bylo poprvé, co jsem veřejně přiznala v podstatě komukoliv kromě mé rodiny, že trpím obsedantně kompulzivní poruchou. Ani jsem o tom nepřemýšlela, zkrátka jsem to s tím odevzdala. Od té doby na to pořád myslím, protože jsem dostala hrozně iracionální strach z toho, že na mě teď bude naše vyučující pohlížet jinak. Nechtěla jsem se tím vychloubat, něco tím omlouvat, něco tím vyjadřovat, jen jsem zkrátka byla upřímná o své identitě a o tom, kdo jsem. Proč mám z toho ale špatný pocit? Netuším. Možná jsem to dělat neměla, ale už je pozdě to vzít zpátky. Nestydím se za to, je to součást mě, ale přeci jen. Je to pro mě tak trochu coming out. Používá se to většinou v jiném kontextu, já vím, ale mám z toho zkrátka takový pocit. Všechno příliš analyzuji a nad vším příliš přemýšlím. Ne a není to normální, zabírá to značnou část mého života, občas se mi převalují ty samé myšlenky v hlavě několik hodin a já nejsem schopná se jich absolutně zbavit. A ano, i takhle se může projevit jeden z příznaků obsedantně kompulzivní poruchy.


O Dalajlámovi, prezidentovi a všeobecném znechucení.

24. october 2016 at 0:17 | Angie. |  diary
Minulé pondělí jsem měla vážně náročný den. Byl to ale jeden z těch dnů, které nebyly náročné proto, že jsem něco musela. Byly náročné proto, že jsem chtěla. A to se mi v poslední době moc často nestává, abych pravdu řekla. Měla jsem v podstatě náročný celý týden, protože všechny moje týdny budou zřejmě až do skonání světa nebo mojí smrti náročné. Školy mám až nad hlavu a i všeho ostatního mám tak akorát. Minulé pondělí jsem si ale udělala volno. Udělala jsem si volno, abych mohla jít na Hradčanské náměstí přivítat v Praze jeho svatost Dalajlámu, šla na oběd s nejlepší kamarádkou a potom šla na turnaj v laser game. Poslední dobou sem moc nepíšu, vím, že jsem hrozná. Ne proto, že by mě to nebavilo, ale tak nějak proto, že jak jsem pořád taková vyčerpaná, tak nemám moc náladu, náměty a ani čas. Ve čtvrtek jsem přišla domů s tím, že se vrátím do školy a nakonec jsem usnula a spala asi 4 hodiny tvrdým spánkem a vůbec jsem se nemohla probrat. Tak to jen tak na okraj. Teď mám ale něco na srdci a z toho se zase musím vypsat. Přijde mi totiž, že by o tom měli vědět všichni. Obzvlášť všichni, kteří budou moct v roce 2018 volit prezidenta. Ne, že by měl u nás prezident nějak extrémně velké slovo, ale já už toho debila nemůžu ani cítit. To už se vážně nedá jinak říct. Tento týden byl vrcholem stupidity našich politických "špiček".

V pondělí, 17. října 2016 přijel do Prahy Dalajláma. Tibetský duchovní vůdce a bojovník za lidská práva pro obyvatele Tibetu přijel do Čech přednášet své myšlenky. Lístky na tuto událost ale byly beznadějně vyprodány a tak se podařilo zorganizovat veřejné setkání na Hradčanském náměstí. Tedy, alespoň to bylo původně v plánu. Ale co myslíte? Náš pan prezident, respektive tedy hrad, se rozhodl neumožnit stavbu podia na Hradčanském náměstí. Zeman se zkrátka všemožně snažil, aby Dalajláma veřejně nevystoupil, protože samozřejmě leze do prdele komunistické Číně kvůli vztahům souvisejícím s obchodem a ekonomickou spoluprácí. Hlavně, že povolí podium na tom samém místě Konvičkovi, ale Dalajláma tam nemůže. Takže to nakonec dopadlo tak, že se ta akce konala stejně, akorát Dalajlámovi prostor poskytla Národní galerie, která je na Hradčanském náměstí... a máme svobodu shromažďování, pořád ještě, takže bylo samozřejmě plné Hradčanské náměstí, jak jinak. Zemanovi tedy jeho pokusy nevyšly a Dalajláma se skutečně na podiu objevil a promluvil. Jenomže naši aktuální političtí lídři nemají problém s tím ignorovat porušování lidských práv. Nejspíš proto, že jsou to všichni stejní dementi. Takže to všechno nakonec vyústilo v další naprosto neuvěřitelné události, které nás opět navrací do dob totality, nebo já už vážně nevím.

Náš draze milovaný pan prezident Miloš Zeman, ze kterého se mi pomalu ale jistě začíná zvedat žaludek pokaždé, když slyším jeho jméno, se naprosto distancoval od setkání několika politiků s Dalajlámou. Což o to, ať se distancuje od čeho chce. Ale dokonce to došlo až tak daleko, že se snažil donutit nátlakem ministra kultury Daniela Hermana, aby se s Dalajlámou nesešel a pohrozil mu, že pokud se s ním sejde, nebude jeho strýc vyznamenán 28. října řádem T.G. Masaryka. Jenomže pan ministr nátlaku nedbal a jako svobodný občan, který se může scházet s kým chce, se s jeho svatostí Dalajlámou samozřejmě sešel, jak by to asi udělal každý normální člověk, který se s ním sejít chtěl. A co se nestalo? Pan Jiří Brady, strýc pana Hermana, byl ze seznamu lidí, kteří mají být vyznamenáni, vyškrtnut. Samozřejmě násladovalo kolečko popírání, že k něčemu takovému došlo, jenže zaprvé má Herman důkazy a zadruhé Bradymu volali do Kanady, že bude vyznamenán, aby si stihl naplánovat cestu do Prahy, takže to, že neměl být vůbec oceněn, je taky samozřejmě kec. Je to "trest" pro Hermana za to, že se sešel jako soukromá osoba s Dalajlámou, jen proto, že Číňanům se to nelíbí. Ať si Číňani naserou, nesednem si z nich na prdel. Až přestanou porušovat lidský práva, tak je možná začnu brát vážně. Pan Jiří Brady prošel Terezínem, Osvětimí a přežil. O holocaustu celý svůj život přednáší a napsal o něm hned několik knih. Je skoro zločin, že nebyl řádem T.G.Masaryka oceněn už dávno. Ale tohoto muže, který si prošel peklem, nevyznamená Miloš proto, že si musel dupnout jako malé dítě a protože je to zkrátka kretén. Nechápu, jak se ten člověk na sebe je schopnej ráno podívat do zrcadla.

Hnus hnus hnus. Nejhorší na tom je, že mě to už ani nepřekvapuje. Jsem šokovaná a znechucená, ale překvapená? Ani ne. Moc dobře si totiž uvědomuju, čeho všeho je tenhle člověk schopnej. Jenomže když budeme ignorovat porušování základních práv a svobod lidí, tak o ty práva a svobody taky můžeme dost snadno přijít. Tahle země už si totalitním režimem prošla. Chceme tyhle věci i nadále tolerovat a vrátit se do dob před rokem 1989? Já jsem šťastná, že jsem tu dobu nezažila a představa, že by se měla opakovat, mě děsí. Čím dál víc a čím dál častěji cítím potřebu z tohohle státu rychle zmizet. Protože mi přijde, že se tady lidi nikdy nepoučí. A já nebudu žít ve státě, kterému vládnou komunisti a odpad společnosti, který zajímá jen vlastní zisk. Co nějaké svědomí? Co nějaké hodnoty? Ty nejspíš ti naši papaláši nemají.

Back to hell, aneb škola začala.

18. october 2016 at 14:38 | Angie.
Dneškem započal můj 3. týden ve 3. ročníku vysoké školy. Vlastně měl započnout už včera, ale zatáhla jsem ho. Dnes už třetí hodinu čekám na další cvičení, tentokrát na praktický kurz nizozemštiny. Jsem nevyspalá, je mi špatně, bolí mě záda a jediné, co chci, je zalehnout. Místo toho ale seím ve studovně ve školní knihovně a místo toho, abych psala popis svojí osobnosti na čtvrteční italštinu a připravovala si novinky z italské literatury, rozhodla jsem se, že po dlouhé době zase napíšu článek na blog. Zhodnotila jsem, že může být každému úplně u prdele, co tu dělám, a tak jsem se nestyděla si ten blog.cz zapnout a začít psát. Poslední dobou tady moc nejsem. A za to také může škola, mimo jiné. O škole chci právě v tomhle článku psát. Škola je totiž nevyčerpatelné téma, co se stěžovacích a deníčkových zápisů týče. Jsem zpátky v pekle, půlka října v prdeli, třetí týden školy a já už jsem zatáhla několik hodin. Asi bych se styděla, kdyby mi to nebylo úplně jedno. Když jsem nastupovala na svou první vysokou školu, nedokázala jsem si představit, že se někdy dostanu do 3. ročníku. Zdálo se to tak vzdálené a k tomu jsem to tam nenáviděla, takže i dost nepravděpodobné. Zrovna jsem se teď bavila s jednou holčinou v kavárně, která na VŠE studuje. Stěžovala si mi na to, jak hrozně zlí lidé na tom jejím oboru jsou a že nám s Jaromírem závidí, že máme tak malý obor a že se všichni známe. Když jsem přestoupila na filozofickou fakultu, spousta věcí se změnila. Zaprvé stoupla naděje, že tu škou někdy v životě dokončím, ačkoliv stále ta pravděpodobnost nestoupla na 100%. Měla jsem už začít dělat na bakalářce, ale já ji zatím ještě nemám ani zadanou. Státnice mě čekají v září... a další státnice až v červnu 2018.


Strávím studiem bakaláře stejně času, jako moji spolužáci z gymplu studiem magistra. Ačkoliv spousta z mých spolužáků z gymplu prodlužuje, tak budu vlastně jen rok pozadu. To dělá ten rok ztracený na VŠE. A taky ten neskutečně špatný nápad, že bych si mohla k italianistice přidat ještě jeden obor, abych to neměla tak jednoduché. Jinak bych, stejně jako většina mých spolužáků, skončila už na konci tohohle akademického roku a mohla si vesele odjet do prdele, jak plánuju, už o prázdninách 2017. Mým stupidním nápadem udělat ze svého snadného italianistického jednooboru nesnadný italianisticko-nederlandistický kulhavý dvouobor, má za následek nejen to, že mi totálně šibe, protože pořád smrdím ve škole, ale hlavně to, že se projekt Kanada posouvá až na rok 2018 a to, že si nejspíš budu muset poslední dva semestry studia platit. Pokud mě samozřejmě dřív nevykopnou. Na což doufám nedojde. Až dokončím bakalářské studium, bude mi 24 let. Už nemám kapacitu si to protahovat do magistra. Možná někdy v budoucnu se rozhodnu, že si ho dodělám, ale ne hned, rozhodně ne hned. Ve škole jsem tenhle semestr každý den. V pondělí odpoledne do sedmi, v úterý celý den s tříhodinovou pauzou v průběhu, ve středu od oběda do večera, plus mám ještě extra italštinu do osmi, ve čtvrtek od rána, pak pět hodin volno a pak dvě přednášky opět do sedmi, a v pátek ráno asi do dvanácti. To je asi ten nejdebilnější rozvrh, jaký jsem vůbec mohla být. Když mám ráno volno, tak nic neudělám, protože buď jdu do práce, nebo se chci vyspat a domů přijdu v osm nejdřív. A když jdu na ráno, tak mám stejně do večera, až na pátek, takže zabité dny, zabitý čas, jak si vůbec člověk může někdy něco naplánovat netuším.

Proto ten nadpis. Proto zpátky v pekle. Ty rozvrhy mě ničí. Povinná docházka mě ničí. Tak je snad můj problém, když tam nechodím, ať jdou všichni někam. Jsem nevyspalá, usínám při hodinách, je mi zle, nestíhám jíst, jsem úplně mrtvá a nemám energii. A to jsem zatím chodila do školy jenom dva týdny, dneska začínám třetí. Co budu dělat v půlce semestru? Na jeho konci už ze mě bude akorát tak blábolící troska, protože ještě s tou prací na začátku měsíce to zkrátka a dobře absolutně nezvládám. O víkendech mám sice volno, ale to zase nechci trávit jen tím, že dělám něco do školy. Kdy má potom člověk žít? Já to většinou řeším tak, že žiju v noci. Jenomže to je taky na hovno, protože pak se člověk zkrátka ani nevyspí. Dneska jsem spala na moje poměry dlouho, asi 5 hodin, to je za posledních několik pracovních dní asi rekord. Zítra aspoň nejdu ráno, tak se možná vyspím a nesložím se. Mám to tu ráda, nemyslete si, že mě tu všechno jenom sere. Některé hodiny mě baví, ale ten rozvrh je zkrátka tak debilní, že to zkrátka nezvládám. Na italianistice jsem aspoň vždycky měla tu volnost, že jsem tam nemusela chodit. Na nizozemštině máme sice přednášky, ale docházku dělají tak jako tak. Tak proč tomu potom říkají přednáška? Ale vlastně je to jedno, protože stejně mám vždycky každý den minimálně jedno cviko, na kterém se ta docházka dělá, takže sem stejně musím, pokud nechci, abych musela ty předměty opakovat. No co nadělám, nic. Jen je tohle i tak trochu důvod, proč tu poslední dobou skoro nejsem. Nějak mi nezbývá čas. Respektive jsem si spíš ještě nezvykla na ten nový režim, protože jsem si ani žádný ještě nevytvořila... Jak jste na tom se školou vy?

Chtěla jsem napsat o létu...

11. october 2016 at 0:11 | Angelique. |  diary
Chtěla jsem, moc jsem chtěla. Tenhle rok jsem konečně chtěla napsat o tom, jaké jsem měla léto. Ne jen tak halabala, ale pořádně. Mám rozepsaný článek o červenci, ale ne a ne ho dokončit. Zkrátka to nejde. Nejde mi psát, nejde mi nic. Minulý týden mi bylo o víkendu nehorázně zle, zvracela jsem, nemohla jsem se skoro ani hnout. Ten víkend mi končily moje tří měsíční prázdniny a já jsem chtěla napsat článek, který by je shrnul, ale nedokázala jsem skoro ani dojít do koupelny, natož abych napsala nějaký článek. Další den jsem si shodila počítač z postele tak, že spadl na mobil, takže jsem si rozbila mobil a k tomu mi blbne i ten počítač, takže jsem si opět přivodila jen další nervy, kterých se v poslední době nemůžu zbavit. Je mi pořád tak neskutečně zle z toho všeho. Jsem zkrátka na nervy a nejde mi psát, nic mě nenapadá a nic mě nebaví. Konec prázdnin stál za hovno a já o tom vlastně ani psát nechci, protože mám pocit, že nic nemá smysl. Píšu přesně to, co mi prochází hlavou, tak, jak mě to nepadá a znovu z toho, stejně jako už tolikrát, vzniká naprosto nesmyslné něco bez hlubšího smyslu. Léto 2016 mělo být skvělé. Mělo být tak skvělé, jak jen mohlo být, po tom loňském posraném. Nezapomenutelné, jak se říká. To bylo ale i to loňské. Na druhou stranu zjišťuju, že já nejsem schopná si pamatovat nic. Zapomínám věci skoro hned, jak se stanou, mám místo mozku jenom ementál a zapomínám věci, které zapomenout nechci. I proto píšu blog. A i proto se vždycky snažím psát si deník, abych to nakonec zase vzdala, protože zapisovat věci každý den, se zkrátka nedá. Někdo na to možná vůli má, ale já rozhodně ne.


Já totiž poslední dobou nemám vůli nějak na nic. Dny ubíhají příliš rychle a já se ani nestíhám nadechnout a je zase skoro půlka dalšího měsíce. Dny jsem zase začala trávit ve škole a v práci a o víkendu jsem tak unavená, že se mi nechce vůbec nic. Kamarádka měla rozlučku se svobodou, tak mě to alespoň donutilo vypadnout z domova, i když se mi hrozně nechtělo. Nějak mám poslední dobou pocit, že můj život nemá žádný směr. Seděla jsem nedávno se třema spolužačkama na obědě v italské restauraci v centru Prahy a bavily jsme se o tom, jak by bylo skvělé, kdybychom si společně otevřely nějaký podnik. V jednu chvíli se jedna z nich otočila na mě a poté, co vyjmenovala, co by měl kdo na starost, se mě zeptala: "A co bys dělala ty?" A já zjistila, že vlastně nemám tušení. K tomu jsem taky celou dobu dobře věděla, že jsou to jenom plané řeči, že nic z toho, o čem se bavíme, stejně nevznikne, protože otevřít si podnik ve čtyřech, kdy každý má jinou představu, jak by měl vypadat, to je absolutně nereálné. S Monikou jsme se hned při odchodu shodly na tom, že to všechno znělo hrozně krásně, ale obě jsme dobře věděly, že to je zkrátka kravina. A přesto jsme se o tom vydržely bavit hodinu v kuse. V takových chvílích přemýšlím o smyslu rozhovorů, které vedu... a o tom, jestli jsem jediná, komu dochází, jak se věci ve skutečnosti mají, nebo to ví všichni, ale nechtějí přestat žít v té iluzi a připustit si to. Když jsme o tom mluvily, pořád se mi honilo hlavou, že nevím, co bych udělala, kdyby na to opravdu došlo. Nejspíš bych s nimi do toho nešla. Protože by to nebyl můj sen, ale jejich. Chtěla bych mít vlastní podnik, ale podle svého, ne podle nich. Jediné, co mě pořád dokola napadalo, bylo, že oni chtějí za pár let otevřít tenhle podnik a udělat z toho tenhle obrovský projekt, ale já chci odjet do Kanady a najít samu sebe.

Mohla jsem jet do Norska, ale nepojedu. Musím být doma a dát pozor na tátu, protože mamka jede pryč. Nezlobím se, jen mě to mrzí. Mrzí mě, že nemůžu jet. Samozřejmě ale akceptuju, že tu tátu nemůžeme nechat samotného. Sice je tu bratr, ale na toho se nedá zrovna dvakrát spolehnout. Celé léto jsem byla někde v trapu a nejradši bych znovu odjela. Ať už kamkoliv. Chci jet do Milána, chci jet do Berlína, chci jet na spoustu míst, protože mám pocit, že když cestuju, tak se cítím být nejvíc naživu. Znovu jsem se dostala do útlumu, kdy akorát ráno vstanu, jdu do práce nebo do školy, nebo jdu do školy a pak do práce, přijdu domů a jdu si lehnout, abych ráno zase vstala a šla do školy nebo do práce, abych pak šla ze školy do práce, nebo z práce do školy. A to mě zabíjí. Potřebuju se cítit naživu. Tak, jako když jsem vyskočila z letadla. Nikdy jsem se necítila tolik naživu jako v momentě, kdy jsem se řítila 200 kilometrovou rychlostí k zemi. Chci ten pocit zažít i jindy, než pri skoku padákem, chci se tak cítit i normálně. Nepřipadám si naživu, připadám si jako chodící mrtvola. Dýchám jen na povel, jím, abych neumřela hlady a piju, abych neumřela žízní, ale jinak jakobych necítila skoro nic. A přitom toho cítím tolik najednou. Je to tím, co se dělo. Je to tím, že je táta zase nemocnej, je to tím, že jsme zase nevěděli, co s ním je a jestli to zvládne. Je to tím, že se snažím to všechno přejít a zvládnout bez toho, abych se zlomila, jenomže to, že to v sobě dusím, jen způsobuje hlubší problémy. Chystám se jít k terapeutce. Jssem zvědavá, co mi poví. Nejspíš to, co už dávno vím. Že mám sklony k depresím a jsem obsedantně kompulzivní. Žádná novinka. Možná s tím ale zvládne něco udělat. Chtěla jsem napsat o létě, ale už je moc vzdálené na to, abych se k němu vracela.