November 2016

O tom, jak jsem se zase jednou vrátila do dětství.

29. november 2016 at 20:24 | Angelique. |  Angelique. and her movie experiences.
A to hned třikrát. Tématem týdne je tentokrát citát z mého milovaného Harryho Pottera. "After all this time?" A já na to jako vždycky odpovídám: "Always". Vždycky a navždy. Po téměř nekonečném čekání jsem se konečně dočkala. Od vypuštění informace, že se budou natáčet další filmy týkající se kouzelnického světa Harryho Pottera, jsem s nadějí vyhlížela den, kdy konečně uzře světlo světa. Fantastická zvířata a kde je najít. Původně to měly být tři filmy, nakonec jich bude pět. Co se v těch filmech bude dít těžko říct, ale to je až za dloho. Až za moc dlouho. Fantastická zvířata měla svou premiéru 17. listopadu a já jsem na ně šla hned další den. A potom o týden později. A potom o den později. Takže ano, viděla jsem ten film už celkem třikrát. Z toho se dá poměrně snadno odhadnout, že se mi ten film líbil. Upřímně se mi to po prvním shlédnutí muselo trošičku rozležet, ale napodruhé jsme se do toho filmu zamilovala natolik, že jsem šla ještě jednou. A ne, není mi líto těch peněz, které jsem za to dala, protože kino patří k mým 4K, za které (téměř) nikdy nelituji peněz, které za ně dám. Z nějakého důvodu je pro mě ale hrozně těžké napsat o tom článek, přestože jsem ten film viděla už třirát. Až to téma týdne mě donutilo k tomu ho dokončit. Nejspíš úplně nevynechám všechny spoilery, takže na vlastní nebezpečí. Ten nějvětší si nechám pro sebe, i když je to pro mě tedy hrozně těžké se nesvěřit :D


Fantastická zvířata a kde je najít vyprávějí příběh odehrávající se v roce 1926. Hlavním hrdinou příběhu je mladý kouzelník, který se věnuje zkoumání kouzelných tvorů, kteří v té době nemají pochopení a jsou obáváni, takže mnoho z nich kouzelníci ze strachu vybíjí, místo aby je chránili. Tento kouzelník se jmenuje Newt Scamander, v překladu Mlok, a přijíždí lodí do New Yorku s kufříkem plným magických tvorů. Hned na začátku se seznamujeme i s dalšími hlavními postavami, s Porpentinou "Tinou" Goldstein a s "nečarem" (=mudla) Jacobem Kowalskim. Tohle setkání vyvolá smršť událostí a Newt se přimotá do něčeho mnohem temnějšího, než je navrácení jednoho z tvorů do jeho přirozeného prostředí. Kromě toho, že mu pár tvorů z kufru uteče, tak New York terorizuje jakási podivná temná síla, o které nikdo neví, jestli je to zvíře nebo člověk. Kouzelnickému světu ale hrozí odhalení, což je přesně to, čeho chce dosáhnout obávaný mocný čaroděj Gellert Grindelwald. Tím bych shrnula děj jakž takž bez spoilerů. A dál už nic neslibuju.

I want to write so badly. But I can't.

28. november 2016 at 23:42 | Angelique. |  diary
Už když mi bylo asi deset let, snila jsem o tom, že jednou napíšu vlastní knihu. Chtěla jsem být spisovatelkou. Takový sen má spousta lidí, jenomže většinu opustí, když překonají pubertu, případně ještě v průběhu puberty. Mě neopustil nikdy. Jenomže čím jsem starší, tím větší mám pocit, že na to zkrátka nikdy nedojde. Chci psát, tak hrozně moc chci psát, ale nemůžu. Nejde to. Zírám na prázdnou stránku otevřeného wordu a tolik bych chtěla, ale nemůžu. Když otevřu blog, jde to samo, protože píšu o věcech všedních, o tom, co se mi stalo nebo co mě trápí. Nepíšu ale příběh, nepíšu knihu, jen chabé pokusy o smyslupné články. Přijde mi, že jsem ztratila to, co jsem měla, když mi bylo nějakých 14, 15... možná i 16, 17. Tehdy jsem psala asi nejvíc. Ve svém elektronickém šuplíku, tedy ve složce s názvem "Soubory o které nemůžu přijít" mám rozepsaných několik různých povídek. Jsou to příběhy všeho druhu a je jich asi patnáct. Možná i víc. V životě jsem dokončila jednu jedinou věc, ale ta je bohužel naprosto nepublikovatelná, vzhledem k tomu, že většinu jsem napsala, když mi bylo takových 14 let. Náměty tehdy chodily a odcházely, jenomže můj největší problém u všeho, co jsem rozepsala, bylo, že jsem to nedokázala dokončit. Stejně jako když začnu koukat na nový seriál a zkouknu prvních 6 dílů 1. série a už se k němu nikdy nevrátím, i když si stále říkám, že jednou ano, tak přesně tak to mám s psaním v poslední době. A vlastně jsem to tak trochu měla vždycky. Dokázala jsem napsat klidně šest kapitol na jeden zátah a pak najednou nic. Prázdno. Žádné východisko. Aktuálně prožívám opravdu hodně silný tvůrčí blog, co se psaní příběhů týče a neskutečně mě to sejří.

Hledám ta správná slova, ale nemůžu je najít. A nevím proč, dřív jsem pro ně nemusela daleko. Možná je to i tím, jak teď mnohem míň čtu, protože nemám tolik času. Tak nějak mi hnije mozek a ztrácí schopnosti, které míval dřív. Schopnosti psát něco smysluplného, zřejmě. Dneska jsem dostala hroznou chuť psát na přednášce ve škole. Měla jsem opravdu neskutečné nutkání psát, jako o hodinách biologie na střední škole, ale nenapsala jsme ani slovo. Nešlo to. Nevím proč, ale zkrátka nemůžu, nejde mi to, nejsem toho schopná. Sedím a koukám na tu prázdnou stránku nebo na prázdný papír a vždycky to dopadne stejně. Uklidím papír nebo zavřu notebook a jdu radši spát. Nejsem schopná se přes to dostat a nevím, co mám dělat. Říká se, že člověk lépe píše, když si prožívá nějaké vyhrocené období, tak jak je možné, že mně to tolik nejde? :D Možná, že je až moc vyhrocené. Mám takovou nechuť k dělání čehokoliv, že můj mozek není schopný vymáčknout ze sebe ani řádku nějakého příběhu. Co se stalo té holce, která trávila veškeré volné chvíle tím, že psala? Zmizela nejspíš v propadlišti dějin, protože se začal dít reálný život a jediné, u čeho i po těch letech zůstala, je vylejvání si srdíčka na svých blozích. Možná, že se to zase časem změní, co já vím. Moc nadějně to ale nevypadá.


Protože ví, že je vyslechnu.

25. november 2016 at 0:58 | Angelique. |  diary
"Nezajdeme na kafe?" pronesla jsem jednoho sychravého středečního rána poté, co jsem vstávala v půl šesté a málem se neudržela na nohou. O pár minut už jsem seděla v kavárně se spolužačkou, říkejme jí třeba Katarína, a hořce jsem litovala, že jsem něco takového vůbec pronesla. Měla jsem se sebrat a jet rovnou do práce, jak jsem původně plánovala. Místo toho jsem dvě hodiny seděla u jednoho kafe a přijela jsem domů kolem půl dvanáctý tak vyčerpaná, že jsem se do práce dohrabala až kolem třetí po dvou hodinách spánku. Někteří lidé z vás totiž jsou schopní úplně vysát život. Katarína je jedním z těchto lidí. A bohužel poslední dobou zjišťuji, že takových lidí znám stále víc a víc. Je jím třeba i Jaromír, o kterém se sem tam zmíním v nějakém deníkovém zápisku, který se mimochodem ve středu přidal k nám, takže jsem měla hlavu jako nůši. Ti dva mají totiž několik nepříliš pozitivních vlastností. Zaprvé jsou hrozně ukecaní, což samo o sobě nemusí vadit, jenomže dost záleží na tom, o čem ti lidé potom mluví. Protože když proti vám u stolu sedí jeden sebestřednej člověk a vedle vás jeden taky sebestřednej a k tomu ještě patologickej lhář, tak je vážně těžký se během pár minut nezbláznit nebo psychicky nezhroutit. Nemám problém s tím, když je člověk hodně povídavej, když ale nezavře klapačku a skáče vám do řeči, i když se snažíte říct něco vy, tak to je moc. Vlastně ani nepotřebují slyšet reakci, protože jí dost často ani neposlouchají. Tenhle typ lidí do lidí prostě jen rád něco hustí. Katarína aspoň občas i sem tam poslouchá, ale Jaromír? To je beznadějnej případ. Není hezký takhle mluvit o někom, kdo je můj kamarád, jenže v poslední době mám pocit, že to vlastně kamarád ani není, protože na to, aby byl, by se musel občas starat i o někoho jinýho, než o sebe.


Jsem hnusná. Protože jsem naštvaná. Ale mám pravdu. V poslední době mám trochu pocit, že se mnou lidi chodí na kafe nebo se se mnou baví jenom proto, že ví, že budu poslouchat, když oni budou mluvit. Protože já jsem ukecaná jen občas a jen s někým, v podstatě jsem docela introvert a málokdy začnu jen tak vyprávět nějakou historku. Záleží jak s kým. S někým si mám vždycky co říct, ale u mnohých zkrátka hodně poslouchám. Jsem dobrý posluchač, zkrátka jsem taková. Poslouchám, když mi lidi něco říkají a snažím se jim poradit, když mají nějaké starosti nebo problémy. Ale co je moc, je moc. Jedna věc je vést normální konverzaci, kdy si jeden postěžuje a druhý mu poradí, co si myslí, že by bylo východisko, a ten první na to reaguje a řekne, že jo to by šlo, ne to by nešlo protože, ale díky za návrh... atd. V pořádku je taky vést normální konverzaci o filmu a vzájemně si vyměnit názory.

'Cause if we don't leave this town, we might never make it out...

22. november 2016 at 1:15 | Angelique. |  Angelique. and her musical experiences.
Asi vážně přestanu chodit na koncerty sama. Taky se divím, že ještě nikdo nepřišel na to, že jsem upír. Pravidelně se z denního spánku s otevřenýma očima probouzím až tak kolem jedenácté večerní a kolem jedné, druhé hodiny ranní jsem nejčilejší. Musím se sebou konečně začít něco dělat. Není to ale tím, že bych měla posunutý režim. Já zkrátka přes den nemám energii, tu mám až večer. Jenomže se donutím jít spát, protože je noc a potom jsem stejně furt unavená ráno. Možná to má co dělat s tím, jak jsem naprosto vyhořelá v posledních pár týdnech. Musím začít aspoň trochu sportovat a dostat ze sebe hormon štěstí i jinak než čokoládou. Nejsem ale zkrátka schopná najít tem moment... ten pocit, ten pocit, že jsem naživu. Ten, který jsem naposledy naplno cítila, když jsem v červenci vyskočila ze čtyř tisíc metrů z letadla, připoutaná k chlapovi, kterej tvrdil, že má padáky dokonce dva. Měl. Ale i tak to byl adrenalin jak sviňa. Ale to jsem odbočila. Hrozně se snažím, snažím se cítit, že jsem naživu, ale v poslední době mám pocit, že se jen tak protloukám, přežívám ze dne na den a pořádně ani nevnímám. Jsem otupělá. Všechno je mi jedno a nic se mi nechce. Myslím, že i to je příznakem deprese, když je vám úplně jedno, že proflákáte den, protože prostě nemáte sílu se zvednout a jít ven. V neděli jsem se ale donutila. Donutila jsem se zvednout svou sloní zadnici a zamířit na koncert, na který jsem se těšila několik měsíců, přesto jsem nějak nedokázala najít nadšení, když jsem mířila na potemnělou autobusovou zastávku u nás na sídlišti. Ani, když už jsem stála v sále a přemýšlela o tom, proč se vždycky neomylně přede mě postaví ti nejvyšší lidi.

The Lumineers 20. listopadu 2016 odehráli v Praze svou úplně první show. Stejně jako Jake Bugg, o kterém jsem psala o článek níž, koncertovali ve velkém sále Lucerny v Praze. Ale narozdíl od Jakea, The Lumineers Lucernu vyprodali. Obsadili i obě patra balkonů. Teda diváci, The Lumineers obsadili jenom podium. Ačkoliv měl člověk pocit, že mu kolují v žilách. Zpěvák a kytarista kapely Wesley Schulz dokonce jednou sestoupil z podia a vlezl do publika, což se mi u zahraničního interpreta na takhle velkém koncertu stalo poprvé v životě. Klus leze do publika furt, ale to je jiné. Češi netrpí tak velkou paranoiou a taky si myslím, že v tom hraje trochu roli to, že chtějí mít přeci jen odstup, že my jsme ty hvězdy a vy jste diváci. Z toho jsem byla docela v šoku. Přestože mířil prostředkem směrem ke mně, rozhodl se vrátit dřív, než se tam dostal. Co nadělám, neměla jsem jet na poslední chvíli. Moje chyba. Ale ani mě to nijak nemrzí. Jednu píseň dokonce odehráli naprosto bez mikrofonů, celá Lucerna utichla, aby bylo slyšet. To byl docela magický okamžik. Na tom koncertě jsem se cítila celkem, jako že žiju. Hráli všechny moje oblíbené, jak jinak. Ono to tak těžké není, když jsou moje oblíbené zaprvé většinou ty nejznámější a zadruhé mají pouze dvě studiová alba. Každopádně to byl koncert plný energie a skvělé hudby, maximálně jsem si ho užila, až na některé nepatrné drobnosti v podobě srážky s debilem, jak jinak. To k tomu ale asi už zkrátka patří. I předkapela Bahamas potěšila, možná si od nich dokonce poslechnu i víc.


One Friday night I took a pill or maybe two...

20. november 2016 at 18:33 | Angelique. |  Angelique. and her musical experiences.
Stejně jako si většinou všechny koncerty, na které vyrazím, nakonec užiju, tak se mi většinou stává, že tam narazím na někoho, komu mám sto chutí dát ránu. Stalo se už pravidlem, že na koncertech vždycky stojím v bezprostředním okolí nějakého kreténa či skupinky kreténů, na druhou stranu mi to většinou - a ani tentokrát - nezabránilo v tom, abych si koncert užila a nakonec mi ti ožralí Briti začli připadat spíš k smíchu, než že bych je chtěla zabít, takže bylo všechno fajn. Ve středu mi začínala škola v 7:30 a ten den se zdál nekonečný. Celý den jsem ale s nadějí čekala na večer, jelikož jsem měla zamířit do Velkého sálu Lucerny v Praze, kde měl v osm propuknout koncert britského hudebníka jménem Jake Bugg. Možná jste o něm nikdy neslyšeli, možná slyšeli, ale každopádně pokud ne, tak byste to měli hned napravit, protože je zkrátka a dobře úžasný. Stejně jako je úžasná jeho hudba samotná z tepla domova, tak byl úžasný jeho koncert. Ne, ten byl totiž ještě úžasnější!


Možná jsem divná, ale miluju zimu.

14. november 2016 at 23:43 | Angelique. |  diary
Znáte takové ty dny, kdy se ráno probudíte, podíváte se ven a vidíte, že napadl sníh a všude je jinovatka a vy jen protočíte oči a povzdechnete si, že už je zas zima a vy venku nejspíš umrznete? Já totiž ne. Lidé, co mě znají, ví, že jsem trochu pošuk. Když se ráno probudím a přes noc napadl sníh, okamžitě to poznám a hned se mi vstává líp. Do pokoje proudí totiž úplně jiné světlo, než když tam sníh není. A vzduch je hned cítit jinak. Mnohem líp. Zima je moje nejoblíbenější roční období. Mám ráda všechna roční období, protože každé z nich má něco do sebe, ale kdybych si měla vybrat to nejoblíbenější, je to rozhodně zima. Včera jsem byla se psem v lese a jak jsem se tak procházala spadaným listím, přemýšlela jsem o tom, jestli to náhodou není pozdim. Když mi ale dnes za nehty zalézal mráz a od úst stoupala pára, když jsem šla ráno do práce, věděla jsem, že ne. Zima zkrátka vede. A ano, čtete správně, miluju, když mi mráz zalézá za nehty. Miluju, když se zhluboka nadechnu a zkrátka cítím, že je mráz a sníh ve vzduchu. V Praze nikdy moc nevydrží sníh, ale když už napadne, je to nádhera. Alespoň u nás, protože bydlíme kousek od lesa. Jinak kolabuje doprava a všichni nadávají. Nikdo nechápe, proč mám pořád tak dobrou náladu, když je zima, ale to zkrátka tak nějak... samo. Stačí trocha mrazivého vzduchu a hned mám lepší náladu. Asi jsem divná, já vím.

Není to ale jen zima jako taková, kvůli které mám ráda zimu. Ano, sněhem pokrytá krajina je nádherná, ale není to jen o tom, že se mi líbí, co mi mráz kreslí na okno nebo že je všude kolem bílo. Je to i tím, že mám zimu spojenou s hezkými vzpomínkami s dětství, se zábavou, kterou jsem si užívala jako dítě. Vzpomínky na všechny ty roky, které jsme jezdili do Itálie na hory lyžovat. Bezpočet koulovaček, spousta času stráveného bruslením na rybníce, hodiny strávené bobováním a sáňkováním. Vzpomínky na zimu jsou z nějakého důvodu jasnější, než ty ostatní. Štve mě, že si nic nepamatuju. Hrozně mě to trápí, zapomínám vzpomínky na běžné dny, můj mozek to třídí jako postradatelná data a já se marně snažím je dostat zpátky do aktivní paměti. Lidský mozek toho musí zpracovávat příliš na to, aby si pamatoval všechno. Občas bych si ale přála mít eidetickou paměť, ačkoliv to musí být i docela peklo, pamatovat si všechno. Nebo mít alespoň mysl jako Sherlock, abych se dokázala skrze svůj palác myšlenek dostat k zapomenutým částem mého života. Ale to jsem trochu odbočila. Vzpomínky na zimu jsou zkrátka jasnější. Možná tak, jako je jasnější den, když se světlo odráží od závějí sněhu.


35 days Harry Potter Challenge - Day 2: Favorite main female character

13. november 2016 at 1:23 | Angelique. |  35 days Harry Potter challenge
Tuhle 35 denní Harry Potter výzvu jsem začala původně už před hrozně hrozně dlouhou dobou, ale nikdy jsem se nedostala přes první článek. V tom jsem psala o oblíbené hlavní mužské postavě, ale další článek, o oblíbené ženské hlavní postavě, už jsem nikdy nenapsala. Přestože to nebylo zase tak těžké, když si člověk uvědomí, že hlavních jakože fakt hlavních ženských postav tam zas tolik není. Já nad tím ale tak nějak chvíli přemýšlela, až jsem to úplně vypustila a ta výzva zapadla. Dneska (teda včera) jsem se ale dívala na konec Harryho Pottera, protože před tím jsem koukala na Star Dance :D a říkala jsem si, že bych s tím zase možná mohla začít. Abyste se nedivili, nedávno jsem si pouštěla celou sérii, to proto jsem schopná se místo toho koukat na Star Dance. Ale to je vedlejší. Zkrátka jsem se rozhodla k tomu vrátit částečně i proto, že mi tak nějak chybí slina a aby to tu úplně nestálo, potřebuju nějakou strukturu. Takže tedy mojí nejoblíbenější hlavní ženskou postavou ze série Harry Potter ja samozřejmě Hermiona Grangerová. Proč se dozvíte v celém článku. Výzvy jsou také jediné články, které jsem tady psala dvojjazyčně a tak u toho nejspíš zůstanu.
* * * * * * *
I started this challenge long long time ago, but I never made it past first topic, favorite male character. I was writing about Harry Potter himself and I still mean it, with all his faults, but with the female character it's harder. But we are talking about MAIN character, so it is quite obvious, who I have to write about. I am watching Harry Potter right now. When I finish this article, I won't be watching anymore probably, because it's almost the end, but I just felt like I could start again. Because I kind of have a crisis with writing, so I need a structure, if I don't want this blog to be empty. So my favorite main female character is of course Hermione Granger. And why? Well read it in the full article. Challenges are the only articles that are written also in English. Or at least used to be, so I didn't want to change that.


To jsem si zase po dlouhé době pobrečela, aneb Mr. Church.

6. november 2016 at 2:30 | Angelique. |  Angelique. and her movie experiences.
V poslední době jsem viděla hrozné množství filmů, o kterých bych chtěla napsat článek, ale zkrátka to nestíhám. Přemýšlela jsem, že bych napsala jeden velký, zkrátka kratší info o všech filmech, které jsem v poslední době viděla, jenomže se moc dobře znám a vím, že bych se neudržela. A tak jsem si zase vybrala jen ten jeden z mnoha, o kterém prostě napsat musím. Mám občas pocit, že musím napsat o každém, ale ne vždycky to udělám. Takhle už mi visí v rozepsaných pár krátkých vět o filmu, který jsem viděla minulý týden, jménem Martha Marcy Mae Marlene s Elizabeth Olsen, ale pořád jsem se nějak neodhodlala ten článek dokončit. Naopak tenhle článek se píše úplně sám. Možná je to tím, že mám zrovna slinu, ale když jsem začala psát o MMMM, tak jsem ji neměla. Anebo je to tím, že film, o kterém teď budu psát, právě skončil a já jsem plná dojmů. Kromě toho ještě nechci jít spát, protože se děsím zítřka. A tak vůbec. Proč se děsím zítřka ale není tématem toho článku. Tím je film s názvem Mr. Church.

Asi jediný film s Eddiem Murphym, který jsem viděla v posledních 10 letech. Když tedy nepočítám Shreka, ale to se nedá počítat, protože na Shreka jsem se stejně koukala s dabingem. Asi je to tím, že ho mám spojeného s přiblblými komediemi typu Dr. Doolittle, kterého jsem sice jako malá měla ráda, ale dneska už si na ně skoro ani nevzpomenu. Nedávno jsem ale zase dělala tu věc, kterou sem tam dělávám. Pustila jsem si jeden dlouhoočekávaný trailer a pak jsem se najednou hodinu proklikávala dalšími a dalšími, až jsem se nakonec proklikala k traileru na film s názvem Mr. Church v hlavní roli s Eddiem Murphym a Britt Robertson. Dva herci, které jsem nikdy nijak zvlášť nesledovala, úplně mě nebrali, ale trailer mě zaujal natolik, že jsem hned věděla, že film musím vidět. A tak se taky stalo. Po dlouhém zápolení s internetem se mi film podařilo kolem tři čtvrtě na dvě ráno dokoukat. Občas vidím trailer a hned vím, že ten film bude hrozná kravina, ale musím ho vidět i tak. Občas ale vím i to, když nějaký film nebude mít ke kravině ani blízko. Občas vím, že nějaký film bude prostě dobrý. Možná, že to je intuice. Anebo jen zkrátka doufám, že ten film bude tak dobrý, jak vypadá. A u tohohle filmu se mi to splnilo. Jak už to tak bývá, dál na vlastní nebezpečí, nejsem dobrá v neříkání spoilerů, i když se zrovna snažím.