I want to write so badly. But I can't.

28. november 2016 at 23:42 | Angelique. |  diary
Už když mi bylo asi deset let, snila jsem o tom, že jednou napíšu vlastní knihu. Chtěla jsem být spisovatelkou. Takový sen má spousta lidí, jenomže většinu opustí, když překonají pubertu, případně ještě v průběhu puberty. Mě neopustil nikdy. Jenomže čím jsem starší, tím větší mám pocit, že na to zkrátka nikdy nedojde. Chci psát, tak hrozně moc chci psát, ale nemůžu. Nejde to. Zírám na prázdnou stránku otevřeného wordu a tolik bych chtěla, ale nemůžu. Když otevřu blog, jde to samo, protože píšu o věcech všedních, o tom, co se mi stalo nebo co mě trápí. Nepíšu ale příběh, nepíšu knihu, jen chabé pokusy o smyslupné články. Přijde mi, že jsem ztratila to, co jsem měla, když mi bylo nějakých 14, 15... možná i 16, 17. Tehdy jsem psala asi nejvíc. Ve svém elektronickém šuplíku, tedy ve složce s názvem "Soubory o které nemůžu přijít" mám rozepsaných několik různých povídek. Jsou to příběhy všeho druhu a je jich asi patnáct. Možná i víc. V životě jsem dokončila jednu jedinou věc, ale ta je bohužel naprosto nepublikovatelná, vzhledem k tomu, že většinu jsem napsala, když mi bylo takových 14 let. Náměty tehdy chodily a odcházely, jenomže můj největší problém u všeho, co jsem rozepsala, bylo, že jsem to nedokázala dokončit. Stejně jako když začnu koukat na nový seriál a zkouknu prvních 6 dílů 1. série a už se k němu nikdy nevrátím, i když si stále říkám, že jednou ano, tak přesně tak to mám s psaním v poslední době. A vlastně jsem to tak trochu měla vždycky. Dokázala jsem napsat klidně šest kapitol na jeden zátah a pak najednou nic. Prázdno. Žádné východisko. Aktuálně prožívám opravdu hodně silný tvůrčí blog, co se psaní příběhů týče a neskutečně mě to sejří.

Hledám ta správná slova, ale nemůžu je najít. A nevím proč, dřív jsem pro ně nemusela daleko. Možná je to i tím, jak teď mnohem míň čtu, protože nemám tolik času. Tak nějak mi hnije mozek a ztrácí schopnosti, které míval dřív. Schopnosti psát něco smysluplného, zřejmě. Dneska jsem dostala hroznou chuť psát na přednášce ve škole. Měla jsem opravdu neskutečné nutkání psát, jako o hodinách biologie na střední škole, ale nenapsala jsme ani slovo. Nešlo to. Nevím proč, ale zkrátka nemůžu, nejde mi to, nejsem toho schopná. Sedím a koukám na tu prázdnou stránku nebo na prázdný papír a vždycky to dopadne stejně. Uklidím papír nebo zavřu notebook a jdu radši spát. Nejsem schopná se přes to dostat a nevím, co mám dělat. Říká se, že člověk lépe píše, když si prožívá nějaké vyhrocené období, tak jak je možné, že mně to tolik nejde? :D Možná, že je až moc vyhrocené. Mám takovou nechuť k dělání čehokoliv, že můj mozek není schopný vymáčknout ze sebe ani řádku nějakého příběhu. Co se stalo té holce, která trávila veškeré volné chvíle tím, že psala? Zmizela nejspíš v propadlišti dějin, protože se začal dít reálný život a jediné, u čeho i po těch letech zůstala, je vylejvání si srdíčka na svých blozích. Možná, že se to zase časem změní, co já vím. Moc nadějně to ale nevypadá.

 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 ordinary-princess ordinary-princess | Web | 29. november 2016 at 14:16 | React

tak tohle přesně znám... mám na wattpadu rozepsané příběhy a vracím se k nim třeba po roce, protože bych tak moc chtěla psát až to prostě nejde. Víš, kdy mi jdou sepsat povídky úplně nejvíc? když se mi o něčem zdá. Tolik povídek už jsem dokazala napsat jen díky snům a vím, že jsou originální.. Jenže ty sny nejsou tak časté, jsou tak třikrát ročně. Nebo si jich jen tak málo pamatuji....

2 Winny Winny | Web | 29. november 2016 at 19:28 | React

Ooo, tak toto by sa mne so seriálom nikdy nemohlo stať, že začnem a nedokončím :D. Okej, k pointe článku :).
S tým písaním to vnímam inak úplne rovnako. Keď som mala tých 14/15 tiežs om strašne veľa písala a väčšina vecí čo som písala odzrkadľovalo môj život a moje zážitky. Snažila som sa napísať knihu denníkov sposobo, lebo take knihy som mala najradšej, dens ked si ju prečítam, veľmi sa smejem, lebo som si vedomá toho že nemá žiadnu úroveň. Potom som písala aj v 17 ale vštko len také krátke úryvky, začala som síce v 18 písať knihu s tým, že ju chcem reálne napísať, žiaľbohu mi to nevyšlo, skončila som po 20tich stranách, potom mi prišiel do života jeden dôležitý človek - môj ex :D a nemala som na to čas. On mi moje úryvky, ktoré som písala o nom pochválil a vždy tvrdil, že raz mi vyjde kniha. Je to taká skrytá túžba, ale zas asi nie taká silná ako u teba. Lebo aj keď sme sa rozišli, začala som písať knihu, o nás a tom všetkom komplikovanom, ktorá tiež skončila pri šiestich stranách :D. Ale to som sa nejak veľmi rozpísala o sebe.
Občas je to tak, že čím viac človek chce, tým viac to nejde. Rada by som ti povedala nejaku tvorivú radu ako to celé prekonať, ale žiadnu nemám ani ja sama. Neviem čím to je ale ako je človek starší, naráža vo svojom živote na isté zábrany a tie sa odzrkadľujúaj v písaní. Nie nadarmo sa hovorí, že každý umelec má v sebe dieťa, teda myslím si. V tom zmysle, že nemajú zábrany. Tiež mi tak občas zachýba to moje staré ja, ktoré častejšie písalo. Ale možno by to chcelo hodiny nejakého kreatívneho písania, alebo niečo také a potom by to šlo :). Ktovie. A možno proste len raz príde ten moment keď neostane papier prázdny :D.

PS: Som rada že si narazila na moj blog a vidím to tak, že sem určite budem blúdiť tak často ako sa len bude dať :).

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama