December 2016

Potřebovala bych návod na život.

29. december 2016 at 23:46 | Angelique. |  diary
Končili jste už někdy v nějaké práci?
Komu je tolik, co mě, nejspíš už alespoň jednou ano. A někteří z vás třeba už několikrát. Já ale poprvé. Dřív jsem měla za sebou jen pár takových jednorázových brigád, kdy jsem někam přišla, celý večer jsem páskovala opilé punkáče, kteří šli na oslavu 30. výročí skupiny Visací zámek, zatímco venku bylo minus 10 stupňů a my měli rozbité vyhřívání. Potom jsem šla domů s litrem na ruce a bylo zase dobře. Takových jsem měla pár už na gymplu. Když jsem ale nastoupila na svou první vysokou školu, říkala jsem si, že bych si možná mohla najít nějakou trvalejší brigádu. Většina mých spolužáků chodila do kaváren nebo tak, mně bylo nabídnuto, že bych mohla na rok na zkoušku vystřídat někoho, kdo dělal ve firmě rodičů mé spolužačky z gymplu. Nabídku jsem tehdy přijala s tím, že to zkusím a když to nebude to pravé ořechové, tak tam po tom roce skončím. Za pár dní to budou tři roky, co tam jsem. A třemi lety to také skončí. V posledních několika měsících jsem hodně dlouho uvažovala o tom, že v té práci, kde jsem teď, skončím. Pořád jsem ale nevěděla, jak to podat. Nikdy jsem nedávala výpověď a nevím, jak to chodí. Navíc mám všechny ty lidi v práci hrozně ráda a o to je to horší. Nakonec to ale bylo vyřešeno za mě. My brigádnice v práci končíme a místo nás tam nastoupí jeden člověk na větší úvazek, který zvládne obě práce najednou. A bylo to. Můj problém byl vyřešen. Nemusela jsem říkat, že tam chci skončit... vyřešili to za mě. A i přesto, že jsem byla pořád smutná, že tam musím skončit, tak se mi vlastně docela ulevilo, protože už mě to zoufale nebavilo. Mým úkolem v práci bylo fakturovat... což zezačátku bylo fajn, není to nijak náročná práce, alespoň u nás ve firmě ne... ale je to stereotyp, který mi už lezl i ušima.

Přesto je mi ale smutno. A zítra tam jdu nejspíš naposledy. Vlastně ani nevím, co mi šéf oznámil, že už mi nebudou prodlužovat smlouvu, se k tomu nikdo nijak nevyjádříl. Předpokládám ale, že tam od příštího týdne už bude chodit nějaký nový člověk, takže já tam jdu zítra naposled. Sice jsme se rozešli v dobrém, ale upřímně mě malilinkato naštvali, ale to tu nebudu rozebírat. Zítra tam jdu každopádně na 99% naposledy jako zaměstnanec firmy a je mi z toho fyzicky špatně. Vůbec si to nedovedu představit. Možná, že už jsem tam neměla chodit. Měla jsem to nechat tak, jak to je. Protože říct sbohem je zkrátka hrozně těžké. Rozloučila jsem se akorát s jedním kolegou před Vánocemi a kdyby to zůstalo tak, asi by mi to ani nevadilo. Zítra tam ale jdu a už jen z té představy se mi chce brečet. Nikdy jsem v žádné firmě nekončila a vlastně nevím, co bych měla dělat. Občas bych potřebovala návod na to, jak žít svůj život. Ani google vám neřekne, jak se máte rozloučit s někým, s kým jste pracovali tři roky, ale přitom víte, že už se s ním dál potkávat nebudete, nebo jen výjimečně, protože jste od sebe věkově celkem daleko a mimo práci si asi ani nemáte moc co říct. Jednou jsem s nima byla v kině, třikrát na firemním večírku, ale jinak? Takový ten pokec v kanceláři. Dobrý vztah, ale ne přátelství na celý život. Teď myslím hlavně kluky a ne šéfovic, protože s těma se možná ještě potkávat někdy budu, vzhledem k tomu, že jsou to rodiče mojí kamarádky. Brečím už teď, když si to představím. Dokonce se mi o tom už i zdá. Bude se mi po nich stýskat, po bláznech. Hrozně moc.

Neříkám, že už se nikdy neuvidíme, ale je to klidně dost možné. Po zítřku ještě ano, ale potom... co já vím. Nevím, co mám dělat nebo co mám říct. A vím, že to nějak vyplyne, až tam zítra budu, ale nevím jak a to mě sejří. Nebudu zas celou noc spát, brečím a chce se mi zvracet. Vždycky nad vším tak hrozně moc přemýšlím. Tak moc, že se mi o tom zdá a tak moc, že z toho nemůžu spát. Pak to vždycky nějak dopadne a ať už to zítra dopadne jakkoliv, tak ten den zas zapadne slunce a další den vyjde a já budu v pohodě, protože když nejde o život, jde o hovno. Já jen nemám ráda, když z mého života mizí lidi, které mám ráda. Jenomže to není žádné hluboké přátelství a možná, že to ani není přátelství... když tam přestanu chodit, tak časem všechno vymizí. A stanou se z nás staří známí a potom už jen staří neznámí a potom už se ani nepozdravíme na ulici, protože se navzájem nepoznáme. Budeme na sebe koukat a říkat si: "Toho už jsem někdy viděl..." Ale pak jen zavrtíme hlavou a půjdeme dál, protože už si nevybavíme, odkud vlastně. A i když náhodou vybavíme, stejně se nezastavíme na pár slov ze strachu, že ten druhý už si nebude vzpomínat a vyhneme se tak té neskutečné trapnosti. Někdy bych potřebovala k životu manuál. Jenže ten si tvoří každý sám... tím, že každé ráno vstane a jde svůj život žít.

O tom, jak jsem dřív nesnášela své jméno.

26. december 2016 at 18:18 | Angelique. |  diary
Moje mamka mi ráda vyprávěla příběh z mého raného dětství, kdy se s tátou domnívali, jak skvělé jméno pro mě vybrali, než šla se mnou mamka poprvé k praktické doktorce. V čekárně byly celkem čtyři děti. Tři z nich se jenovaly Anna a to poslední byl kluk. Ach ano, Andělína není moje pravé jméno, tak si jen říkám v blogové sféře. Ve skutečnosti se jmenuju jako polovina dívčí populace České republiky. To už dnes není úplně pravda, ale v mojí generaci se takových Aniček narodilo opravdu hodně. Já sama znám osobně alespoň 13 různých Annen Ann. Ani sama nevím, jak se to moje jméno skloňuje. A protože lidé převážně v pubertě touží především po tom, být originální a jedineční, nesnášela jsem fakt, že kamkoliv vlezu, je tam alespoň ještě jedna další Anna. Nebyla jsem na tom ale stále tak hrozně, jako třeba nositelky jména Tereza, kdy v jedné třídě na mém gymplu bylo dokonce šest Terez. To aby z toho už třídnímu učiteli hráblo, než si zapamatoval, která je která. Na druhou stranu stačilo říct Terezo a věděl, že se ozve aspoň někdo, ale to jsem odbočila. Nesnášela jsem fakt, že se jmenuju jako každá druhá holka a také jsem nesnášela jakékoliv zdrobněliny, které se z Anny dají udělat. Doma mi říkají Andulko, což se mi nelíbí snad ze všeho nejvíc, kromě Anduly, jak mě oslovoval náš profesor na angličtinu. Ještě zvládám Aničko, tak mi říká asi nejvíc lidí, ale jinak? Děs běs. Myslm, že obdobím nesnášení svého jména si prošel asi každý. Možná, že se mýlím, ale já k těm lidem patřila. Od určitého věku mě mrzí, že mě rodiče nepojmenovali Josefína, jak měli v plánu, přestože na druhou stranu bych se stávala asi terčem vtípků, protože v době mého dětství byl v kurzu seriál Smolíkovi. Kdo si pamatuje, ruku hore.


V určité fázi mého života mi to ale vadit přestalo. Není to ani tak, že bych se se svým jménem zkrátka smířila. Někteří lidé se se svými jmény nejsou schopni smířit nikdy a končí to tak, že si je mění. Já jsem si vytvořila svou blogovou identitu, ale to neznamená, že bych se tím zříkávala svého jména. Naopak. Začala jsem mít své jméno ráda. Hned z několika důvodů. Zaprvé je to jméno, které znají všichni. Nestane se vám, že na vás zírají v Itálii nebo v Anglii jak z jara, když prohlásíte, že se jmenujete Dobromila nebo Ondřej. Maximálně se vám stane, že to někdo napíše jen s jedním N. Nevím, jak v Anglii, ale v Itálii se vždycky ptají. Paolo Giordano se taky zeptal. Zadruhé jsem začala být ráda, že mám tradiční české jméno a nejmenuju se třeba Lennon Mannon. Anna je navís jméno, které se dá jak zdrobnit, tak z něj vytvořit tvar, který rodiče využívají, když něco provedete. Zatřetí se jmenuju po své prababičce z otcovy strany. Prababičku Annu jsem nikdy v životě neviděla, přestože se hodně snažila zůstat na tomhle světě co nejdéle to šlo. Nejsem si úplně jistá, ale co si pamatuju z vyprávění, bylo jí přes 90. Má prababička byla dobrodruh. V 16 letech se sebrala i se svýma houslema a odjela s orchestrem do Turecka. Jezdila s orchestrem, vystupovala na parnících, cestovala po bývalé Jugoslávii, vzala si Bulhara a po nějaké době se vrátila zpět do Čech. Aby mohla hrát v orchestru ve Františkových lázních, lhala o svém věku a ubrala si 10 let, aby jí vzalo, i když už jí tehdy bylo 75. Když k ní teta chodívala s dětmi na návštěvu, vždycky přivedla všechny sousedky, aby se šly na ně podívat a hrála jim na housle, aby zjitila, který z nich má hudební sluch. Zjistila, že nejspíš ani jeden, ale to je detail :D Prý s ní byla legrace, byla pěkně od rány a měla duši dobrodruha. Každý večer pila sklenku červeného vína a dožila se devadesáti. Jmenovat se po někom takovém? Beru všemi deseti.

Nevím proč, ale to rodinné cítění je u mě hodně silné. A to i přesto, že jsem ty lidi osobně nikdy nepoznala. Nemám ani jedinou fotku s žádným ze svých dědečků a s jednou z babiček ostatně také ne. Nepamatuju si je, jelikož zemřeli, když mi nebyl ani rok, ale i tak se s nimi cítím být propojená. Je mi smutno, když o nich lidé vypráví a já jsem nikdy neměla to štěstí je poznat. Chtěla bych prababičku Annu znát, chtěla bych vědět, jaká byla a jestli by mě měla ráda. Nejspíš ano, jsem její pravnučka. Kolem Vánoc vždycky přemýšlím o lidech, kteří už s námi nejsou. I o těch, kteří se mnou vlastně ani nikdy nebyli. Stejně to ale byla má rodina, která je součástí mě. Nemusím je znát, abych si to uvědomovala. Jmenuji se po své prababičce, kterou jsem neznala, ale jsme na to hrdá.

Veselé Vánoce všem!

24. december 2016 at 11:18 | Angelique. |  diary

Jak tak sedím v obývacím pokoji za zvuků vánočních koled a pojídám vánočku, chytám konečně alespoň trochu tu vánoční náladu. Letos se u mě projevuje v menší síle než většinou. Nevím, čím to je, ale nějak jsem se dlouho nebyla schopná přinutit k tomu vnímat to, že se blíží Vánoce. Ani teď nemám úplně stoprocentně dobrou náladu, protože jsem se dozvěděla, že včera prodělala herečka Carrie Fisher vážný infarkt a nikdo neví, jestli se z toho dostane. Carrie Fisher je herečka, která pro mě hodně znamená, jelikož ztvárnila jednu z hlavních rolí v původní trilogii Star Wars. A kdo mě zná, ví, že miluju Star Wars. Přeju Carrie, aby se z toho dostala. Ať ji a její rodinu provází síla. Včera večer, když se ta zpráva objevila, v podstatě vybouchnul twitter a jestli se Carrie uzdraví, jsem si jistá, že bude dojatá tou nezměrnou podporou fanoušků. Ale to jsem trochu odbočila. Já obecně miluju Vánoce, takže jsem ráda, že jsou, ale nejsem zkrátka úplně stoprocentně ve své kůži.

Tímto článkem jsem vám ale nechtěla zkazit náladu, i když to tak možná může trochu působit. Chtěla jsem vám jen říct, že doufám, že si Vánoce pořádně užijete, pokud je slavíte... a pokud ne, že si alespoň užijete volno. Neznám ale moc lidí, kteří by Vánoce neslavili, takže hlavně tedy krásné a pokud možno šťastné a poklidné prožití vánočních svátků! Hlavně žádnou kost v krku, jestli míváte k večeři kapra a snad Ježíšek nepřiletí na peruti a nezavolá nas... no vždyť tu říkanku jistě dobře znáte. Já teď půjdu konečně zabalit vánoční dárky pro rodinku a potom už se ponořím do příprav na večer. Ozdobíme společně stromek, přejíme se cukrovím, večer se přejíme kaprem s bramborovým salátem a předáme si dárky. Letos jsem opravdu zvědavá, co dostanu, protože jsem si toho ani moc nepřála, protože mě nic nenapadalo, ale mamka furt chodila, jak něco vymyslela, a že je zvědavá, co na to řeknu, a že brácha se letos vytáhnul. Tak uvidíme. Já se pak určitě pochlubím, ať už v článku nebo na instagramu. Jako klasicky tam ode mě můžete čekat nějaké ty fotky z průběhu našeho Štědrého dne, tak kdo by se hodně nudil nebo se chtěl zpětně podívat, tak tam určitě něco málo najde. Jsem tak trochu instazávislák... :D No mějte se famfárově a ještě jednou veselé Vánoce!!!


Ten čas vánoční.

20. december 2016 at 22:19 | Angelique. |  diary
V poslední době mi přijde, že je hrozně v módě hejtovat Vánoce. V poslední době je tedy tak nějak v módě hejtovat všechno. A hlavně je hrozně v módě slovo hejtovat, ze kterého je mi v podstatě fyzicky špatně, když ho vidím napsané tak, jak jsem ho napsala. To jsou ale zkrátka ty aktuální trendy dnešní mládeže. Je hrozně cool něco hejtovat. Hodně se poslední dobou setkávám s takovými názory, jakože nesnáší Vánoce, že Vánoce jsou na hovno, že se těší, až bude konečně po Vánocích a že je všem hrozně blbě ze vší tý vánoční výzdoby a že už je nebaví poslouchat ty koledy a že je to stejně jenom zbytečně přeceňovanej svátek. Já osobně tyhle názory na Vánoce vážně nechápu. Taky mi trochu připadá, že je to prostě u spousty lidí jenom póza. Chápu, když někdo neslaví Vánoce. Jsou důvody, které můžou být závažným důvodem. I když nejsem zrovna příznivec náboženství, tak náboženské důvody, někdo slaví chanuku, pravoslavná církev má Vánoce později než jsou podle křesťanské tradice, někdo je jehovista a neslaví v podstatě nic. Jehovisty ale úplně řešit nechci, to je kapitola sama o sobě. V takových případech je mi trochu líto těch dětí, které musí ve škole poslouchat, o všechno dostali kamarádi, zpívat se spolužáky ve školce a škole koledy a přitom Vánoce neslaví... Ale to už zabředávám někam trochu jinam. Potom jsou tu ty důvody, že třeba v rodině někdo blízký zemřel v období Vánoc a tak Vánoce nepřináší radost, ale smutek z toho, že se jako rodina nesejdou. Nebo člověk nemá žádnou rodinu a je o Vánocích sám... a to chápu, že není zrovna nejšťastnější doba, když vám každý den něco připomíná, že budete na Vánoce zase sami. To chápu.

Já taky občas nadávám. Především v době, kdy sháním dárky. Baví mě nakupovat dárky, když vím, co koupit, ale každý rok mám stále větší a větší problém něco vymyslet. Nadávám, když jsem v nákupním centru spolu s půlkou Prahy a k tomu jsem ve stresu z toho, že MUSÍM něco koupit. Jenomže to nejsou Vánoce, to je to období před Vánoci. Samotné Vánoce já zkrátka miluju. Tím tedy myslím především Štědrý den. Upřímně mě ty ostatní svátky občas dost vyčerpávají, protože chodí spousta příbuzných a my jezdíme ke známým, takže je to dost náročné. Třeba tenhle rok nebudu mít ani jeden den volný. Máme hodně známých. Ale zároveň se na to i těším. O Vánocích se totiž sejdeme s širokou rodinou a přáteli, které normálně tak často člověk nevidí. Na Štědrý den se sejdeme úzká rodina, teď už jen já, táta, máma a brácha, a máme zkrátka pohodový den. Dopoledne většinou ozdobíme stromeček, poklidíme, připravíme věci na večer, koukáme na Vánoční filmy a máme zkrátka pohodu. Nemám ráda změny, což souvisí s mým OCD, takže špatně snáším, když jsou věci jinak, ale Štědrý den je den, kdy se většinou všechno odehrává hodně podobně. Letos doufám, že to nebude jiné. Akorát asi nebudeme mít k obědu čočku, což teda ještě nevím, jak zvládnu, ale budu se muset hecnout. Každopádně večer si všichni dáme kapra s bramborovým salátem a rybí polévku, kterou nejím, takže mám hráškovou...


Vánoce jsou pro mě svátky klidu a pohody. A fakt to tak je. Obzvlášť po tomhle šíleném semestru se nemůžu dočkat, až konečně budu mít zase nějakou chvíli volno. Sice se každý den bude něco dít, ale nebudu muset chodit do školy a vracet se každý den nejdřív v osm. Samozřejmě se těším na dárky, taky se těším na štědrovečerní večeři, ale zároveň se těším, že pojedeme za tetami a také, že půjdeme na každoroční návštěvu ke známým, která je vždycky hrozně krásná a miluju jí. Každým rokem je to vzácnější, protože nikdo neví, jestli se další rok zase všichni sejdeme. Letos to bude trochu smutné, protože nás v létě opustil jeden známý, což jste možná zachytili, pokud sledujete můj instagram. Psala jsem tam o tom, tak trochu. Každopádně si vážím Vánoc. Přestože je to možná hloupé, že si lidé vybrali jeden den, ve který si řeknou, že se tedy všichni sejdou a nedělají to častěji... ale u nás zkrátka platí, že se opravdu sejdeme, ne jako když se domluvíme během roku a pak to třikrát někdo odvolá, až se to nakonec nedomluví. S úzkou rodinou společně obědváme o víkendu a i večeříme, když máme něco, co se vaří. Mám ale ráda tu štědrovečerní večeři, že se pěkně oblečeme, připijeme si, máme slavnostní večeři a pak si dáme vzájemně pár nějakých těch dárků. Vánoce jsou moje oblíbené období v roce i tím, že mám zkrátka ráda zimu. Tyhle dvě věci se vzájemně doplňují, miluju zimu i proto, že v zimě jsou Vánoce a miluju i Vánoce i proto, že jsou v zimě. Každopádně nechápu ty lidi, co tvrdí, že nesnáší Vánoce jen proto, že je to moderní... Pak stejně jako malí čekají, až přijde ten "Ježíšek" a přinese jim dárky... ale ve škole si zase s kamarády řeknou, jaká to byla pruda. A co vy? Jaký máte k Vánocům vztah?

Nemám problém se sny. Mám problém s realitou.

18. december 2016 at 0:17 | Angelique. |  diary
Občas mívám taková období, kdy se mi moc dobře nespí. Jedno z těch období mám zrovna teď. Proč? Nejspíš proto, že jsem ve stresu a totálně mi šibe. To bude jeden z hlavních důvodů. Druhým důvodem budou ta moje zpropadená záda... a třetím důvodem je to, že se mi přestane chtít spát, jakmile si lehnu do postele. V těchto obdobích se mi také zdávají ty nejšílenější a nejživější sny. Když už usnu, tak to panečku stojí za to. Já jsem vždycky mívala hodně šílené sny, co si pamatuju. Živé, hodně pestré, akční, s příběhem nebo hlubokou myšlenkou či cestou za objevením smyslu života. Dost často ve snech řeším něco, co jsem se snažila vyřešit za bdělého stavu a promítlo s mi to do mého snového světa. Dost často jsou to ale také naprosté fantasmagorie. Já se svými sny ale nemám problém. Naopak, mám je ráda. Vlastně mám spíš problém s realitou. Alespoň v poslední době tedy rozhodně. Zrovna jsem se před chvílí zase chytila s mámou, protože mi vyčítala nějakou neuklizenou láhev, kterou jsem ani nedopila já. Je to hrozná blbost, ale mě zkrátka hrozně rozčiluje, jak si všechno musím vždycky vyslechnout já. Když si máma na něco stěžuje, když vyčítá kvůli úklidu nebo čemukoliv, vždycky to odnesu já, i když jsem v tom třeba naprosto nevinně. To proto, že jsem pořád v obýváku, protože v pokoji mi blbne internet a zároveň si nemám v pokoji pořádně kam sednout k počítači, aby mě z toho nebolela záda ještě víc, než mě už bolí. Ale není to jen tím. V poslední době mám pořád takový vztek, občas, takový návaly kvůli blbostem a nemůžu si pomoct, prostě vyletím. Je to asi všechno stresem, ale já jsem samozřejmě hypochondr, takže si vždycky hned googlím příznaky nádoru na mozku a tak podobně. Nejspíš by to dost věcí vysvětlovalo...

Třeba to, co v poslední dobou dělám se svými vlasy. Máma se furt diví, jak to, že se mi ty vlasy tak cuchají. Já na to mám odpověď, jen jí neříkám. Dělám to totiž já sama. Hraju si s nima tak dlouho, až se úplně zacuchají a pak si s nima hraju dál, i když už jsou úplně zacuchané a pak rvu prameny zamotaných vlasů z hlavy, když se to pak snažím učesat. Včera jsem je měla učesané, dnes už jsou zase úplně v prdeli. Ztratila jsem půlku z oběmu vlasů, který jsem měla. Připouštím si problém, ale stále s ním nejsem schopná něco dělat. Protože lidi o psychických problémech nechtějí ani slyšet. Moji rodiče nerozumí tomu, proč je ze mě najednou pytel sraček. Jsem přece mladá. A mladí lidé nemají žádné starosti. To, že bych se občas nejradši rozběhla proti zdi, to je detail. To že jím každý den ten samý jogurt tou samou lžičkou a čaj si pětkrát zamíchám doleva a třikrát lžičkou cinknu o okraj je totiž naprosto neormální. To, že si neustále předělávám drdol, až je z mých vlasů jeden velký chuchvalec, je taky naprosto normální. To, že se pohádám s mámou a odejdu naštvaně do pokoje, ale stejně jdu zpátky dolů, protože nemůžu odejít spát, aniž bych řekla dobrou noc, stejně jako nemůžu odejít, aniž se rozloučím a slyším rozloučení zpět, to je taky naprosto normální. To že mě pronásledují ty strašné vtíravé myšlenky je taky normální. Stejně tak i moje neuvěřitelná potřeba neustále kontrolovat správnost svých rozhodnutí a toho, jestli jsem nenapsala do zprávy něco nevhodného, ideálně tak 20x, než ji vůbec odešlu. To, že jakmile začnu uklízet ten zpropadenej pokoj, strávím u toho tak 12 hodin a furt to nebude hotové, protože budu muset všechny věci srovnat do pravého úhle a podle barev. To, že nejsem schopná vstát z postele a pak jen bloudím po městě, protože nedokážu vydržet ve škole bez toho, abych se zhroutila...