January 2017

And here's to the fools who dream. Crazy, as they may seem... aneb o filmu La La Land.

27. january 2017 at 0:04 | Angelique. |  Angelique. and her movie experiences.
Čekání na tenhle film se zdálo nekonečné, ale už v úterý 10. ledna na to konečně došlo. S mamkou jsme zašly do kina na film, o kterém se teď hodně mluví a je hodně oceňován. Trochu jsem se bála, že se mi nebude líbit, protože od něj budu očekávat příliš, ale to mi nezabránilo v tom na něj jít. Těšila jsem se na něj příliš dlouho na to, abych ho v kině vynechala. Kdo ví, kdy by se dostal na internet, abych si ho stáhla. Déle už jsem čekat nemohla ani náhodou. La La Land jsem zkrátka musela vidět, co nejdřív to šlo. A to i přesto, že mi nebylo dobře, šla jsem ze zkoušky a byla jsem utahaná jako pes. Myslím, že ten film mě vyléčil z přicházející chřipky. Přesto jsem tenhle článek odkládala. Proč? Nejspíš proto, že je pro mě z nějakého důvodu mnohem těžší psát o filmech, které si zamiluju, než o filmech, které se mi nelíbí nebo se mi líbí zkrátka tak nějak... normálně. Všechno, co jsem cítila, když jsem se dívala na ten film, jsem chtěla dokázat správně formulovat, aby to nevyznělo jako plytký sentimentální žvást. Jestli se mi to povedlo netuším, ale alespoň jsem se k tomu konečně dokopala. Vím, že jsem tu v poslední době nic nepsala, ale tak nějak jsem ztratila tu potřebu na konci roku a nalezla ji znovu až teď. Stejně jako vždycky upozorňuji, že tento článek bude obsahovat spoilery, stejně tak bude obsahovat můj a jenom můj názor. To, že se mně film líbil neznamená, že musí všem. Pokud se tedy po přečtení rozhodnete na film kouknout a nebude se vám líbit, neházejte to prosím na mě :D



La La Land je film režírovaný Damienem Chazellem, který režíroval už jeden z mých oblíbených filmů z poslední doby. Ten film se jmenoval Whiplash a více si o něm můžete přečíst tady. Když jsem zjistila, že se chystá natočit film z prostředí Los Angeles ve stylu starých filmových muzikálů z 50. let na způsob Singin' in the Rain a k tomu do hlavních rolí obsadil Emmu Stone a Ryana Goslinga, okamžitě jsem věděla, že to budu chtít vidět. O čem film vlastně je? Film vypráví příběh mladé ženy pracující v kavárně v Hollywoodu, která před 6 lety přijela do Los Angeles se snem, že se stane známou herečkou. Za těch 6 let si však prošla už haldou castingů a stále se jí nepodařilo prorazit. Hned na začátku filmu se setkáváme i s druhou hlavní postavou, kterou hraje Ryan Gosling. Jmenuje se Sebastian a cítí, že jeho životním posláním je zachránit jazz. On sám je skvělý pianista, přesto neúspěšný a musí brát i tak ponižující kšefty, jako hraní Vánočních koled. Jeho snem je založit si vlastní jazzový klub, kde by každý hrál jak chtěl a co chtěl. Skutečný, syrový jazz. A to byl jeden z aspektů, proč se mi tenhle film hrozně líbil. Protože já zkrátka miluju jazz. Tihle dva se setkávají několikrát v období, které se nedá úplně považovat za nejúspěšnější. A ano, čekáte správně. Zamilují se do sebe. Oba dva ale stále chtějí to, co si pro sebe vysnili... a tak nějak zjišťují, že si musí vybrat mezi snem a tím, jestli dokážou být spolu. Tolik bych asi řekla k příběhu, ať vám tu zase nevykecám úplně každý detail. I když se nejspíš zmíním i o tom konci, protože ten se tak nějak nedá opomenout. Tohle není recenze, je to výkec a já vás varovala. Spoilers all around.

Jaký byl rok 2016?

26. january 2017 at 23:09 | Angelique. |  diary
Nevěděla jsem, jestli se mi tenhle článek chce psát, ale tak nějak jsem si říkala, že bych třeba i mohla. Rok 2016 spousta lidí nenáviděla a já se jim nedivím. I já sama jsem s ním měla poměrně zásadní problém. Už debilně začal a stejně debilně i skončil. Během tohohle roku se stalo mnoho tragédií a to nemyslím jen ty ze světa celebrit, které jsou vždy nejvíce vidět, ale především ve světě. Několik velkých teroristických útoků, boje v různých částech světa, stovky, tisíce mrtvých... a to nemluvím o přírodních katastrofách. Tyhle věci jsou ode mě daleko. Koukám na ně s odstupem a jsem ráda, že to tak je. Kdybych si ale zrovna nepsala s kamarádkou, která byla na erasmu, když jsem se dozvěděla, co se tam krátce před Vánoci stalo, nejspíš bych strachy zesílila. Berlín není daleko. A člověk si nemůže donekonečna říkat, že se ho některé věci netýkají. Už to tak bohužel je. Musíme se naučit žít s terorem? Nejspíš ano, i přesto, že nechceme. Nikdy jsem nechápala, proč mají lidé takovou chuť se navzájem vraždit a zřejmě to ani nikdy nepochopím. To byl ale globální rok 2016. Jaký byl tento rok pro mě osobně? Těžký. Ale i plný skvělých věcí. Protože tak už to bývá. Většinou není v jednom roce pouze 365 špatných nebo dobrých dní. Vždycky je tam obojí. Pokud zrovna máte to štěstí a žijete v poměrně bezpečné zemi a s přiměřeným zabezpečením. I když myslím, že je to tak u každého, jen potom se ty standardy dobrých a špatných dnů mění.


Rok 2016 začal jako každý jiný. Když rok 2015 končil, byla jsem naštvaná, ale než se přehoupl v ten nový, dokázala jsem se opět vrátit do dobré nálady. Doufala jsem, že tak to zůstane po celý rok. Pletla jsem se, ale nikdo nemůže být šťastný pořád, každý den, to zkrátka nejde. Prošla jsem si v tomhle roce dost hnusým obdobím, které je, jak doufám, zase za mnou. Do nového roku jsem opět vstoupila s nadějí, že věci budou jiné a lepší. Zhluboka jsem se nadechla a začala jsem se zase rvát o to, abych každý den vstala z postele, postavila se na nohy a šla dál, ať už se děje co se děje. Během zimního semestru jsem procházela dost těžkou osobní krizí a depresí, která pořád není úplně za mnou. Měla jsem dny, kdy jsem místo školy jen chodila po městě a přemýšlela o tom, že nastoupím na první vlak a zmizím, zmizím ze světa. Musela jsem chodit do školy s rozvrhem, který mě nutil vstávat za tmy a domů se vracet pozdě večer. Ve volných chvílích jsem chodila do práce a cítila jsem se, jakobych vůbec nebyla naživu. Přežívala jsem ze dne na den a neměla jsem radost ze života, protože jsem na to neměla čas. Pořád jsem neměla čas a když jsem ho měla, neměla jsem sílu. Vstát z postele se stalo těžším a těžším.