February 2017

O tom, jak mi poslední dobou všichni lezou na nervy.

15. february 2017 at 13:36 | Angelique. |  diary
Občas se mi stává, že sedím s někým na kafi, v čajovně, v restauraci nebo třeba i jen tak na lavičce, a přemýšlím, proč tam vlastně jsem. A proč tam vlastně jsem s tím člověkem, se kterým tam jsem. Někdy mám totiž dojem, že se se mnou lidé neschází proto, že by jim na mě nějak extra záleželo, ale zkrátka proto, že se se mnou dá snadno povídat. Respektive spíš proto, že jsem dobrý posluchač. Nikdy jsem si nemyslela, že bych měla brát fakt, že se zajímám o lidi ve svém okolí, jako nevýhodu. V určité fázi mého života jsem si ale začala uvědomovat, jaký druh lidí se kolem mě vyskytuje a nelíbí se mi, kolik z těch lidí využívá toho, jaká jsem. Třeba taková nechci být, ale zkrátka si nemůžu pomoct. Neřeknu člověku do očí, že je sobeckej kretén, místo toho ho poslouchám a říkám si to pak sama pro sebe. Většinou se podřídím, když se o něčem rozhoduje s prohlášením, že je mi to jedno, i když není. Nejsem typická vůdčí osobnost a taky mám problém se svěřováním se se svými problémy. Většinou jsem tak radši, když mluvení obstará někdo jiný, neznamená to ale, že je jediným mým životním posláním poslouchat o problémech ostatních, jakoby to byl středobod vesmíru.
Přijde mi, že jsem o tomhle napsala už hodně článků, ale je to v poslední době téma, které mě často napadá. Nejhorší je Katarina. Na Jaromíra jsem si zvykla. Jaromír je prostě huba a mluví rád a rád se poslouchá, ale s Jaromírem je prostě prdel. Jaromír je takovej ten typ kámoše, nad kterým sice občas kroutíte hlavou a nadáváte, že vás vůbec neposlouchá, ale když akceptujete veškeré podivné součásti jeho osobnosti, včetně sklonu k patologickému lhaní, tak se nenudíte, když s ním trávíte čas. Jen vás občas nasere, ale Jaromírovi se nebojím říct do očí, ať už jde do prdele, protože je to Jaromír.


Život je plný velkých rozhodnutí.

12. february 2017 at 18:21 | Angelique. |  diary
Vážně by mě hrozně zajímalo, proč ať zadám do vyhledávače na tumblr jakoukoliv věc, vždycky se mezi výsledky objeví nějaké porno. Vím, vím, first world problems, ale vážně mě to fascinuje. Člověk chce najít nějaké pěkné citáty a vykoukne tam na něj obří penis. Nejlepší ve chvíli, kdy z jedné strany vedle vás sedí bratr a z druhé strany otec, kteří koukají na televizi. Naštěstí ne na obrazovku mého počítače. Nevím ale co vede lidi k tomu, že k fotce svýho nádobíčka dají haštagy jako "decisions"... učinil velký rozhodnutí, že si vyhoní a potom se vyfotí. Okej. Tenhle článek ztrácí úroveň každou další větou, vlastně měl být hrozně vážný, ale tak nějak jsem si potřebovala vylejt srdíčko i s méně závažným problémem. O vylejvání srdíčka bude v podstatě celý tenhle článek. Ne, že by byl tenhle celý blog někdy o něčem jiném. Poslední dobou tady moc nejsem. Nevím jistě, čím to je, ale zkrátka v poslední době nemám tolik potřebu psát o tom, co se děje v mém životě. Asi to bude i tím, že se toho nijak zvlášť moc neděje. Měla jsem posledních několik dní volno, protože už mi skončilo zkouškové období. Zimní semestr jsem zakončila poměrně úspěšně, všechno, co jsem musela, jsem splnila, a tak jsem si mohla udělat volno. Místo toho, abych si volno užívala, tak jsem byla nemocná a upřímně ani nevím, co jsem celý týden dělala. Shlédla jsem starou trilogii Star Wars a jinak prostě nemám ponětí. Proflákala jsem v podstatě celý týden. Akorát včera jsem byla chvíli venku, koupila jsem mámě dárek k narozeninám a zašla si s Tammy na Bubble.

Konečně jsem se asi po měsíci odhodlala doma vytáhnout téma Erasmus. Vlastně to téma vytáhla mamka, protože jsem se zmínila, že jedna kamarádka, říkejme jí třeba Julie, za teď už několik dní odjížší do Itálie a další spolužák už odjel. Poslední měsíc bojuji s rozhodnutím, jestli jet nebo ne. Bála jsem se na to přívést řeč, protože zkládka nejsem moc dobrá v řešení závažných životních rozhodnutí ani sama se sebou, natož s dalšími lidmi. A odjet na 10 měsíců do Nizozemska, to už je poměrně zásadní životní rozhodnutí. Jsem jen kousíček od asi největšího rozhodnutí mého života. Tedy prozatím. Podat si žádost o program Erasmus... Spousta lidí po téhle možnosti skočí a ani nad tím moc nepřemýšlí. Prostě jdou do toho! Protože proč ne, když mají tu příležitost. Ale pro mě to není tak jednoduché rozhodnutí. Má to hned několik důvodů. Zaprvé jsem velký srab, samozřejmě prožívám ty samé pocity, jako vždycky všichni, a tedy to, že se bojím, že to nezvládnu. Samozřejmě, protože to je asi ten nejracionálnější strach. Jsem dost dobrá na to, abych to zvládla? Nemám nejmenší tušení. Druhým faktorem, o kterém nedokážu přestat přemýšlet, je moje bakalářské studium obecně. Vysokou školu jsem začala studovat v září 2013. Byla to sice jiná vysoká škola, kterou studuji teď, ale pořád je to vysoká škola. Aktuálně jsem ve třetím ročníku na filozofické fakultě, ale musím prodlužovat, protože jsem si v druhém ročníku přidala další obor a sloučila jsem si oba dva v kulhavý dvouobor. Což znamená, že italianistiku mám sice 3. rok, ale nizozemštinu teprve 2. rok. To mi sice dává jeden rok, kdy budu mít pouze povinné předměty dvouoboru a tudíž velké lehárko, ale také mi to připomíná, že v momentě, kdy já budu teprve bakalář, někteří moji spolužáci z gymplu už budou magistři. Pokud bych odjela na 10 měsíců do Utrechtu, je možné, že bych musela prodlužovat. A to by zamenalo minimálně jeden další semestr na vysoké škole. Dělala bych bakaláře 5 a půl roku. 4 a půl i s Erasmem, který se do let nepočítá, ale já ho počítám. To je prostě děs. Připadám si jako děsnej lůzr, jen když mě to napadne.

Na druhou stranu je ale teoretická možnost, že bych mohla odjet na 10 měsíců do Utrechtu a stejně ukončit studium v řádném termínu, vzhledem k tomu, že bakalářku píšu už letos a na italianistice, tak bych musela splnit pouze 3 povinné předměty a jeden volitelný, abych měla splněno. A to už se zdá jako poměrně realistická možnost, jak jet na Erasmus a zároveň si nepřipadat jako totální kretén. Dělala bych bakaláře jen 4 roky, což dělá spousta lidí. Měnila jsem jednou školu, to se taky spoustě lidí stává, ale já osobně bych si už nepřipadala tak blbě. Kromě toho bych mohla rovnou dát do pohybu projekt Kanada 2018 a nemusela bych ho odsouvat na další rok. Ale to by znamenalo, že bych v podstatě přijela z Utrechtu, udělala státnice, odbyla si promoci a odletěla do Kanady, pokud by všechno klaplo. A to si nejsem úplně jistá, jestli jsem schopná psychicky zvládnout. Chci projekt rok v Kanadě realizovat, ale když budu rok v Utrechtu, nevím, jestli se mi to povede v době, ve které jsem si naplánovala. A jsou tu další věci, které mě od Erasmu odrazují. Zaprvé finance. Nizozemsko je drahá země a veškeré stipendium, které člověk dostane, padne jen na ubytování, což znamená, že to bude dost finančně náročné pro mě a mou rodinu. Budu si tam muset najít práci a i tak mi budou muset rodiče měsíčně posílat dost peněz. Na druhou stranu přijdou o náklady na mě tady doma, ale stejně by to byla zátěž. A potom ta poslední a nejzásadnější věc. Byla bych 10 měsíců v Utrechtu. Jak by přátelství s některými lidmi zvládla 10 měsíců v jiné zemi. Mohli by za mnou přijet, ale známe to, jak to chodí. S některými lidmi se prostě nechci odcizit. S nikým jsem to ještě neprobírala, ale mám zkrátka strach... mám strach, že o některé lidi přijdu, že už to nebude takové, jako než jsem odjela. Na druhou stranu bych se ale neměla ohlížet na takovéhle věci, pokud jde o životní rozhodnutí, jako je tohle. Odjet na 10 měsíců do Nizozemska by byla jistě zkušenost na celý život, naučila bych se jazyk, naučila bych se samostatnosti. Možná, že bych to vzdala po pár měsících, možná bych to vydržela, možná bych to nezvládla a možná taky ano. Když to nezkusím, tak se to nedozvím... Pořád je tam ale zkrátka tak hrozně moc ALE, že si nejsem vůbec jistá, jak se nakonec rozhodnu. Pomalu mi ale dochází čas.