March 2017

Cesta k odpuštění nemá konce, zdá se.

7. march 2017 at 20:05 | Angelique. |  diary

Jakou jinou animaci vybrat pro tenhle článek, než zachmuřeného Madse Mikkelsena hledícího do dáli. Zrovna ve zprávách mluvili o odsouzení vražedkyně ze Smíchova. Možná jste to zachytili. Doporučený trest? 30 let. Proč to zmiňuji? Protože to ve mně vyvolává nehezké deja vu. Vzpomněla jsem si kvůli tomu na moment, kdy odsoudili vraha někoho, koho jsem znala. Člověka, který zabil svého spolubydlícího a jeho přítelkyni jen proto, že se pohádali kvůli nepořádku. Soudce snížil jeho trest z navrhovaného doživotí na 30 let, i přes brutalitu činu, který spáchal. S odůvodněním, že dvojnásobnou vraždu neplánoval. Nevím, za co už lidé dostanou doživotí, když ne za to, že svážou, ubodají a nechají pomalu umírat dva lidi. Musela se dívat na to, jak její přítel umírá s vědomím, že s největší pravděpodobností zemře taky. Nikdo si nedovede představit, co musela v tu chvíli prožívat. Od té chvíle, co ho za to odsoudili, uběhla už dlouhá doba. Pamatuju si, jak hrozně naštvaná jsem byla, když jsem zjistila, že nedostal doživotí, ale jenom 30 let. To není adekvátní trest za brutální vraždu dvou lidí. Zkrátka není. Přijde vám to tak obzvlášť v okamžiku, když jste znali ty, kterým to udělal. Když víte, že vzal dva mladé životy a k tomu navždycky poznamenal každého, kdo je znal. Vysál z nás všech na několik měsíců život. Pamatuju si chvíle, kdy jsem brečela tak moc, až jsem nemohla dýchat. Občas se stane, že zemře mladý člověk a vždycky je to strašné. Ale když se zabije v autě, je to jiné. Když ho někdo brutálně zavraždí, donutí vás to změnit pohled na svět. Nás všechny to donutilo dospět, mnohem rychleji, než bychom bývali chtěli. Věděli jste už před tím, že se tyhle věci dějí, ale nikdy dřív vás nenapadlo, že by se to mohlo stát někomu z vašeho blízkého okolí. Dojde vám, že nikdo není nedotknutelný.

O tomhle tématu moc často nepíšu. Dokonce jsem i letos vynechala tradiční článek na 3. ledna. Neměla jsem pocit, že je správné se v tom dál patlat. Jsou to čtyři roky. A ať se to může zdát neuvěřitelné, časem všechny ty pocity vyblednou a smutek nahradí vzpomínky, nad kterými se člověk může pousmát. Jsou ale dny, kdy člověka přepadne smutek, nebo ho něco donutí vzpomenout si na to špatné. Já jsem na to výročí letos dokonce zapomněla. Vzpomněla jsem si až odpoledne a cítila jsem se kvůli tomu mizerně. Ale i takhle pracuje čas. Jenže dneska jsem si vzpomněla na ten moment, kdy jsem cítila takový hněv, že mě napadaly strašné myšlenky. A napadly mě před pár minutami znova. Jeden vlámský spisovatel, Dimitri Verhulst je přesvědčený o tom, že lidé jsou z podstaty špatní. Já jsem se vždy snažila věřit v to, že lidé jsou z podstaty dobří. Když ale pak člověka, jako jsem já, napadne, jak by nejraději střelil jiného člověka mezi oči v moment, kdy překročí práh věznice a pustí ho na svobodu, cítím se být nalomená Verhulstovým názorem. Rozdíl mezi mnou a tím, který teď hnije ve vězení, je ale ten, že já bych nikdy nedokázala zabít člověka. Možná jedině v případě, že by mi šlo o život, ale nikdy bych nikoho chladnokrevně nezabila. Vím, že bych to neudělala, ale člověk, který trpí jako součástí OCD neodbytnými myšlenkami, se pak té představy dlouho neumí zbavit, když už se mu jednou zase dostane do hlavy.

Viděla jsem spoustu filmů o schopnosti lidí odpouštět. Četla jsem knihy, četla jsem skutečné příběhy. A přesto je ve mně zakořeněná taková hořkost, kdykoliv si na to, co se před čtyřmi lety stalo, vzpomenu. Prošla jsem si všemi fázemi, dokonce i smířením. Smířila jsem se s krutou realitou lidského bytí a s krutou realitou, že se to skutečně stalo a nic to nezmění. Odpuštění má být prý cestou do ráje, jenomže já na ráj nevěřím a nevěřím ani tomu, že bych někdy v životě dokázala odpustit něco takového. Znamenalo by to, že jsem lepším člověkem, než je on. Na to ale myslím stačí, že nebudu vraždit lidi. Možná by se mi ulevilo, kdybych jednoho dne dokázala dojít na konec cesty až k odpuštění, ale zatím toho zkrátka nejsem schopná. A možná ani nikdy nebudu.

Jak to můžeš vědět?

4. march 2017 at 1:46 | Angelique. |  diary
Nevím, co mě k tomuhle tématu zase přivedlo, ale tak nějak jsem měla tendenci to znovu vytáhnout. Hrozně mě totiž štvou některé věci, které jsou tak nějak v mém věku tabu. Ale proč by vlastně měly být tabu? Vždyť to přece není soutěž. Nemusíme se předhánět v tom, kdo spal s kolika lidma a s jakýma lidma a v kolika letech. Co je vůbec komu do toho? V úterý jsem zažila takovej hrozně surreální zážitek. Vlastně byly hned dva. Jeden už ráno, když jsem letěla do školy (jako obvykle pozdě, jak jinak) a druhý, když jsem šla s jednou z mých nejlepších kamarádek na oběd. Nevím, jak jí tady na blogu říkám, ale dejme tomu, že jí nazveme Shannon. Proč zrovna Shannon vysvětlovat nebudu, ale až si zpětně budu číst, co jsem to sem psala za výblije, tak budu vědět, o koho se jednalo. O co vlastně šlo?

První z nich byl ten, že mě z metra až do školy sledoval nějakej chlap. Nechci to úplně rozebírat, protože to je zase téma na jindy, ale opravdu mi nepřipadá sexy a zajímavý, když mě sleduje až do školy a pak mi lámanou angličtinou řekne, že sem hezká a jestli někam nechci zajít, když mu 8x řeknu, že nemám čas se s ním vybavovat, páč spěchám. Hrozně jsem se pak bála, že si tam na mě počkal po hodině, ale zřejmě jsem ho dostatečně poslala do prdele :D Já nechápu, proč se na mě neustále lepí takový divný typy. To přece neni normální tohle, nebo jo? Mně to teda bylo dost nepříjemný a měla jsem z toho hodně dojem, že ten týpek má stalkerský sklony. Druhou věcí býlo to, co mě vlastně přivedlo k tomuhle článku. Shannon mi totiž na obědě řekla, že si pár kluků z gymplu myslí, že je Žaneta moje přítelkyně, protože spolu máme hodně fotek na facebooku. Takže si zkrátka pár kluků z gymplu myslí, že jsem lesba. Nesere mě ani tak to, že si to myslí. Ale co jim je sakra do toho? Proč mě vůbec řešej a nenechaj mě žít, když už mi dělali na gymplu ze života peklo? Někteří z nich mě neviděli od maturity, ale hlavně, že toho o mně tolik dedukujou z fotek, který mám na facebooku.