April 2017

O podivné konstelaci hvězd a záchraně ježka.

25. april 2017 at 23:40 | Angelique. |  diary
Občas mi přijde, že na tenhle blog píšu jen ze dvou důvodů. Buď jsem byla v kině na nějakém filmu a hrozně hrozně hrozně moc vám o tom potřebuju něco povědět, nebo mě někdo strašlivě nasral a tudíž se potřebuju trochu vykřičet do světa. Už si ani nepamatuju, kdy jsem naposledy napsala vyloženě optimistický článek. Je to tím, že já zkrátka oprimista nejsem, já jsem realista a bohužel realisté mají občas tu špatnou vlastnost, že vidí věci tak, jak jsou a tudíž o nich ostatní tvrdí, že jsou hrozně pesimističtí. Já ale nejsem zase takový věčně smutný Íjáček, dokonce nejsem ani věčně naštvaný Bručoun ze sedmi trpaslíků od Sněhurky. Nebo se jmenuje Rejpal? Já vlastně ani nevím. Ve skutečnosti se umím dost často smát, dokonce se umím i usmívat a dokonce umím mít i dobré dny. Dnešek takovým dnem byl pouze z části, ale přeci jen alespoň trochu byl. Kdysi dávno, ještě v dobách mého mládí - ha ha ha - jsem vám říkala o projektu, který se jmenoval 100 happy days. Šlo o to, že měl člověk za úkol každý den vyfotit jednu věc, která mu ten den udělala radost. Podstatou tohohle projektu, který tehdy docela letěl, bylo to, aby se člověk naučil vážit si i maličkostí. A ať už jste skeptičtí jakkoliv a nevěříte mi, že se mohlo něco změnit, můj pohled na svět je od té doby opravdu trochu jiný. Ani ne nějak cíleně, zkrátka se obměnilo mé vnímání reality a vnímání všedních věcí, jako je hezké počasí nebo dobrý oběd nebo i jen to, že uslyším v rádiu hezkou písničku.


Před dvěma týdny ve středu jsem měla vážně hodně hodně hoooodně špatnej den. Bylo to takový těžký období. Brácha na tom byl psychicky špatně kvůli smrti kamaráda a já na tom byla psychicky špatně, protože on na tom byl psychicky špatně a taky proto, že mám se svou hlavou starostí až nad hlavu. Už v úterý jsem byla vyčerpaná, protože jsem měla mít ve středu referát na italskou literaturu a četla jsem knížku, která se nedala číst a byla naprosto přííííšerná. Fakt byla hrozná. Jestli někdy uvidíte v knihovně titul Amado Mio od Piera Paola Pasoliniho, tak se jí obloukem vyhněte anebo jí rovnou na místě hoďte do koše, uděláte službu budoucím generacím. Dobře, dobře, zase tak hrozná nebyla, nebudu vás navádět k ničení knih, to rozhodně ne. Každopádně se mi to nelíbilo a taky nenávidím výstupy před třídou, tudíž jsem neměla zrovna největší radost z toho, že musím jít rozebírat Pasoliniho homosexualitu před partou 20 italianistů, z nichž 3 jsou italové a zbylých 17 mluví všichni lépe italsky než já. No odprezentovala jsem to, načež mi profesorka ne úplně taktně naznačila, že vlastně neumím italsky. Načež jsem šla na hodinu nizozemštiny, kde došlo k jistému nedorozumění mezi mnou a učitelem, načež mě seřval jako malou holku a já se v té třídě rozbrečela. Not proud of that. Brečela jsem tak moc, že jsem se málem pozvracela, jenomže jsem neměla ten den co zvracet, tudíž to byl pouze pocit. A tak jsem do konce hodiny seděla na záchodku a snažila se zvracet, což mi nešlo.

Nesnáším tyhle momenty. Moc často se mi to nestává, ale byla to chvíle, kdy jsem prostě nemohla přestat brečet. A brečela jsem celou cestu až domů, a to jsem šla hodinu z autobusové zastávky pěšky, protože mi ujel autobus před nosem a já si říkala, že si aspoň vyvětrám hlavu. Proč o tom vůbec mluvím? Ani nevím, tenhle článek zase ztratil to, co jsem chtěla, aby v něm bylo. Každopádně jak jsem šla pěšky až domů, narazila jsem u silnice na ježka. Bydlím u lesa, není to nic neobvyklého. Po areálu porodnice se nám producíruje stádo muflonů o čtyřiceti kusech. Minimálně. No ježek si to štrádoval přímo do silnice, vstříc jisté smrti a tak jsem zakročila a zachránila jsem mu život. Otázkou je, na jak dlouho, ale žádný mastný flek jsem tam další den neviděla, takže věřím, že to zvládnul.

V tu chvíli - dostáváme se k rozuzlení - mi to všechno seplo dohromady, celý ten den a najednou už se mi ani brečet nechtělo. Došlo mi, že kdybych neměla ten referát, tak by mě vyučující nepotopila, kdyby mě nepotopila, tak bych nebyla tak mimo na té další hodně, kdybych nebyla tak mimo na té další hodině, tak by mě Remco neseřval (ne, nejmenuje se tak doopravdy) a kdyby mě Remco neseřval, nespustil by se vodopád emocí, které jsem se snažila držet pod pokličkou. A kdyby se nespustil, nešla bych domů, šla bych místo toho na italštinu. A kdybych šla na italštinu, tak bych nestála 20 minut v metru bez toho, abych nastoupila, když jsem se snažila uklidnit. Kdybych tam těch 20 minut nestála, dojela bych na zastávku, kde by mi třeba neujel autobus a i kdyby ujel, neměla bych důvod se snažit rozdýchat hysterák. A kdyby mi ten autobus neujel a já neměla potřebu rozdýchávat hysterák, nešla bych domů pěšky a nenarazila na ježka, který už už vcházel přímo pod kola aut. Vešel by tam a na 100% by ho tam něco rozmázlo, případně by někdo zabrzdil, další by to neubrzdil, a ježek by způsobil hromadnou nehodu a potom stejně dost možná zemřel nehezkou smrtí. Čímž chci říct, ačkoliv je tento můj způsob poněkud krkolomný, že občas opravdu platí, že všechno zlé je k něčemu dobré. A že i na tom nejstrašnějším dni se dá vždycky najít alespoň nějaký ten paprsek světla ve tmě. Dneska třeba byla tím paprskem Rosie, po té, co jsem nedoléčená musela do školy a naprosto jsem vyhořela v nizozemském diktátu. Sešla jsem se s Rosie a hned mi zase bylo mnohem líp, přestože mi bylo zle. Ať už je váš pohled na svět jakýkoliv, zkoušejte hledat ty dobré věci. Protože když člověk vidí jen to špatné a toho dobrého si nevšímá, protože to není dobré dostatečně, ztrácí energii a víru v lidstvo a život jako takový.

Ze života vrby.

21. april 2017 at 0:38 | Angelique. |  diary
V poslední době dost často přemýšlím o tom, jak hrozné toxické jsou některé moje vztahy. Vzhledem k tomu, že romantický vztahy aktuálně nevedu, myslím tím vztahy přátelského rázu. Otázkou ale zůstává, jestli to skutečně považovat za přátelství a ne pouze za náhodně známosti. Ačkoliv tenhle termín má spíš ten sexuální podtext. Možná to tak někdo máte taky... Já zkrátka žiju život profesionální vrby. Vlastně ne. Kdybych byla profesionální, tak by mi za to aspoň platili. Já jsem ale od přírody vrba, poslouchám cizí problémy, vyslechnu cizí trápení, poslouchám povzdechy nad nesnesitelnou těžkostí bytí a k tomu mám ještě holou řiť. Ne že bych si snad chtěla něco účtovat za to, že někoho vyslechu... Kdybych ale vybírala dvacku za každou jednu věc, se kterou se mi někdo svěří, mám za tejden na další tandemovej seskok. Dobře, to možná trochu přehánim, ale nenašel tak moc. Třeba teď, když ťukam na tabletu tenhle článek a hádám se s autokorektem, píše mi Katarína. Vlastně už je to ani nepřekvapuje...


Každý člověk je někdy sobecký, protože každý by měl občas myslet i na sebe. Já jsem třeba dneska obešla trochu obloukem pána, co prodává Nový prostor, protože jsem neměla drobný a nechtěla jsem se zdržovat. Ano. Sobecké. Ale on tam bývá často a zítra nebo příští týden si ho koupím jako každý měsíc. Jsou ale lidé jako třeba zmiňovaná Katarína, kteří na sebe myslí 24/7 a na nikoho jiného jim už nezbývá čas. A já nechápu, jak může sama se sebou žít. Já bych se ze sebe zbláznila, být jako ona. Jenže já jsem povaha zvláštní. Já poslouchám a moc nemluvím. Někdy bych i chtěla mluvit, ale ostatní jsou výraznější nebo moc zabraní do sebe, aby poslouchali oni. Protože samozřejmě, že jejich problémy jsou ty nejhorší... S notnou dávkou důrazu na to, že ať už se vy máte jakkoliv blbě, dotyčný stěžovač se má dozajista hůř. Jo, to že se někdo pohádá s přítelem je totiž horší než když se bra hub kamarád zabije na motorce. Jistě.

Nejhorší je, že ztracim trpělivost. Já, která jsem mezi svými nejbližšími přáteli známá jako ten nejtrpělivêjší člověk, jakého znají. Nejvíc je štvou takové ty výkřiky do tmy, kdy jdine, co dotyčný chce, je slyšet jaký je chudák. Neni to jen Kat. Těch lidí se nahromadila spousta. A čím víc jich je tím horšímu psychickému stavu se těším. A ono se to nabaluje. Dřív nebo později si lidé začnou všímat toho, že jsem dobrý posluchač a začnou toho využívat. A později zneužívat. A je tomu baví... Občas je baví, že jsem ten, komu se svěřují..? Ale v poslední době jsem z toho akorát unavená. Hlavně proto, že vidím jak jsou ti lidé sobečtí a o mě se vůbec nezajímají. Já nejsem zrovna svěřovací typ, ale občas by bylo fajn slyšet na něco, co řeknu, i nějakou jinou reakci, než to, že "to je ještě dobrý, to já tohle a tamto..." Už nevím co na to těm lidem říkat. A tak často prostě mlčím. Někteří si toho ani nevšimnou. Občas se přistihnu, že říkám to, co chtějí slyšet a ne to, domek myslím. Protože už mě nebaví poslouchat padesát důvodů proč to tak není nebojoval to tak nejde vyřešit. A v téhle momentech si připadám tak sama, jako nikdy jindy. Paradoxně přestože tam sedím s nimi. Mam z tehlenlidi totiž dojem, že jsou kamarádi, jen když se to hodí jim... A že ve skutečnosti jsem jim úplně ukradená.

13 reasons why.

15. april 2017 at 22:58 | Angelique. |  Angelique. and her movie experiences.

Se seriály mi to moc nejde. Nejsem dobrá v tom vydržet koukat na nějaký seriál. V podstatě u všech seriálů, na které se začnu koukat, se mi stane, že mě buď přestanou bavit a přestanu se koukat úplně, nebo začnu sledovat jen některé části na youtube anebo na ně zkrátka přestanu mít čas. Aktuálně moc seriálů pravidelně nesleduju. Nedávno jsem začala koukat na Iron Fista, ale u mě je takové zakleté to číslo 6. Zkoukla jsem 6 dílů a přestala se dívat. To samé se mi stalo i u dalších Netflix seriálů tohoto typu, jako třeba Jessica Jones nebo Daredevil. A přestože bych to chtěla dokoukat, tak nějak mám pocit, že bych měla dělat něco užitečnějšího, což potom stejně nedělám, ale aspoň nestrávím celý den koukáním se na seriál. Aktuálně sleduju akorát Blindspot a Shadowhunters, a obojí má teď pro změnu pauzu, takže nekoukám na nic. Před pár dny mi ale kamarádka připomněla, že jsem před několika týdny viděla trailer na seriál s názvem 13 reasons why a přestože jsem nebyla zrovna v nejlepším psychickém rozpoložení, rozhodla jsem se, že ho zkusím. Je to další seriál od Netflixu, podle knížky autora Jaye Ashera Thirteen Reasons Why. A ačkoliv jsem byla zezačátku poměrně skeptická, musím říct, že mě ve výsledku seriál vážně dostal a myslím, že by si tenhle seriál měla pustit spousta lidí, protože je to o hodně závažném tématu.

Hannah Baker byla 17 letá středoškolská studentka, která šokovala své rodiče, lidi ve škole a celé okolí tím, že si vzala život a zdá se, že nikdo pořádně neví proč, protože svým rodičům nenechala ani vzkaz na rozloučenou. Hannah ale svou sebevraždu už nějakou chvíli plánovala. Nahrála svůj hlas na 7 kazet, na kterých zanechala vyprávění o svém životě. O 13 důvodech, proč spáchala sebevraždu. Na každé straně kazety mluví o jednom ze svých spolužáků ze střední školy, včetně hlavního hrdiny, Claye. Ten byl do Hanny beznadějně zamilovaný, ale nikdy jí to nedokázal říct. Seriál začíná v momentě, kdy se kazety s nahrávkami dostaly od předchozího posluchače ke Clayovi. Pro toho je téměř nesnesitelné poslouchat její hlas a docela mu z toho hrabe. Postupně zjišťuje pravdu o některých událostech posledních několika měsíců a je pro něj téměř nemožné se tím prokousat a hlavně s tím nic nedělat. A s každou další nahrávkou se dostává blíž a blíž i k té, která se týká jeho osoby. Všichni, kteří kazety slyšeli, chtějí udržet tajemství a s každou další nahrávkou Clay odhaluje horší a horší události.

To je ve zkratce tak nějak hlavní dějová linka. A teď už tedy k trochu konkrétnějším záležitostem. Můžete tedy čekat i nějaké ty spoilery, protože se k některým věcem potřebuji vyjádřit, takže pokud vám vadí a ještě jste seriál neviděli, nečtěte dál. Na seriál jsem se začala koukat v ne zrovna dobrém rozpoložení. Měla jsem hodně blbý týden, ale zkrátka jsem tak nějak měla náladu a chtěla jsem to zkusit. Hned od začátku mě to chytlo, protože je to skutečně zajímavý námět a je to zajímavě natočeno. Seriálem se promítají dvě roviny... nebo dejme tomu tři roviny. Současnost, minulost a několik málo scén na téma "co by mohlo být, kdyby". Když Hannah vypráví, většinou spolu s tím i běží flashback na to, jak se daná situace podle "Hanniny pravdy" stala. Ale samozřejmě, že každý příběh má dvě strany. V jednom díle se třeba dozvídáme, že se něco stalo trochu jinak, než Hannah řekla, přestože ona zřejmě byla přesvědčená o tom, že se to tak stalo. Postava měla ale důkaz, že se to tak, jak Hannah řekla, nestalo, což vás najednou nutí váhat o tom, jestli Hanně věříte úplně všechno, nebo ne. I pokud se ale malé detaily lišily, to hlavní byla pravda. Já jsem ale upřímně zezačátku měla dost problém s postavou Hanny. A vlastně tak nějak pořád trochu mám, přestože s ní zároveň soucítím, protože si prošla peklem.

Projekt 2017/2018: Erasmus

7. april 2017 at 15:29 | Angelique. |  articles
Před několika měsíci jsem napsala podobný článek, který se týkal plánu toho, jakým směrem chci, aby se můj život ubíral. Ten článek se jmenuje Projekt 2018/2019: Kanada a článkem, kterým teď píšu, se nemění to, že chci projekt Kanada stále uskutečnit. Možná se ale posune o rok, možná ho zvládnu realizovat bez odkládání, ale nejsem si úplně jistá, jestli je taková možnost vůbec reálná. Protože mě ale očividně baví si komplikovat život, rozhodla jsem se přihlásit do výběrového řízení, abych mohla v příštím roce vyjet na Erasmus do Nizozemska. Už jsem se vám o tom zmiňovala v tomhle článku, ale tehdy to ještě nebylo vůbec jisté, jestli do toho půjdu nebo ne. Okolnosti se totiž trochu změnily a ve chvíli, kdy jsem zjistila, že můžu vyjet pouze na 5 měsíců a nemusím jet na celý rok, rozhodnutí přišlo záhy. Ale známe mě a velká životní rozhodnutí. Bylo to hodně náročné a upřímně si myslím, že si to pořád tak trochu neuvědomuju. Mění se tím spousta věcí, např. to, že si buď musím odložit státnice z italianistiky úplně o rok, nebo je budu muset udělat už v červnu. Což mi značně komplikuje situaci, jelikož jsem s něčím takovým vůbec nepočítala a tudíž jsem z toho trochu v krizi. Proč musím dělat státnice už v červnu? Protože školní rok na Utrechtské univerzitě začíná už asi druhý týden v září, tudíž budu muset odjet hned na začátku září a nestihnu tudíž dělat v září státnice. Dozvěděla jsem se ale, že můžu mít neodevzdanou bakalářku a stejně dělat státnice, tudíž to vypadá, že bakalářku budu obhajovat až příští rok v červnu, ale státnice si udělám už letos. To všechno je ještě otázka několika dalších rozhodnutí, která musím učinit.

Všechno se to ale točilo v teoretické rovině až do chvíle, kdy jsem v podstatě brečela nad motivačním dopisem, který musel být na dvě strany a který musel být psaný nizozemsky. Odevzdat jsem ho měla do 30. března, ale víkend před tím jsem si vesele chodila po Miláně, tudíž jsem neměla absolutně čas na tom dělat. A tak klasicky v Angie. stylu jsem to patlala téměř na poslední chvíli. Pomáhala mi s tím jedna kamarádka, která je napůl nizozemka, abych tam neměla nějaké neskousnutelné chyby, a odevzdala jsem dopis k výběrovému řízení. Potom už to šlo rychle. Byla jsem nominována katedrou Nederlandistiky a dnes mi naše katederní koordinátorka oznámila, že už přišla z Utrechtu odpoveď, že mě berou. Prý to ale ještě bylo napínavé, protože se na poslední chvíli přihlásila nějaká magistra a ta by přede mnou měla přednost. To by pro mě ale znamenalo nejspíš pouze to, že bych nejela do Utrechtu, ale do Leidenu. Hodně dlouho jsem přemýšlela, jestli jsem s Utrechtem neudělala chybu a tak bych se asi ani nezlobila, ale každopádně už je ruka v rukávu a mě teď kromě hory papírování čeká cesta do Utrechtu na 5 měsíců.