May 2017

Král Artuš nebyl ani zdaleka tak blbej, jak jsem čekala.

26. may 2017 at 23:21 | Angelique. |  Angelique. and her movie experiences.

Když jsem před několika měsíci poprvé viděla první trailer na film King Arthur: Legend of Sword, naprosto jsem se do něj zamilovala na první pohled. V mozku mi někde v koutku stále šrotovalo, ať si dám pozor, že to stejně bude sračka a tudíž ať se na to moc neděším, ale já věřím dost často svojí intuici a má intuice mi v tomto případě říkala, že ten film si zamiluju podobně, jako ten trailer. A tak, když mi napsala kamarádka, jestli s ní na film nechci zajít, neváhala jsem ani půl vteřiny. Vyřešila tím totiž mé dilema, koho na ten film násilím donutit jít, protože kupodivu nikdo jít nechtěl. Lidé totiž automaticky předpokládají, že podobné filmy budou naprosto debilní, jakmile je to nějaký náznak historického filmu nebo adaptace nějaké hodně staré legendy. Řekněme si to narovinu, i já mám s podobnými filmy špatné zkušenosti a jsem v tomhle ohledu opatrná, ale tentokrát jsem byla rozhodnutá, že tam půjdu a zkrátka si to užiju. A to přesně se stalo. Protože věřte tomu nebo ne, Král Artuš: Legenda o meči není zdaleka tak blbej, jak byste čekali. Vlastně naopak. Je naprosto epickej! A kdo se o něm chce dozvědět trochu víc, může pokračovat ve čtení v celém článku. Úplně nevylučuju, že mi sem tam uklouzne nějaký ten spoiler, tak na vlastní nebezpečí. I proto jsem chtěla v úvodu říct, že to rozhodně nejsou vyhozené peníze, pokud máte rádi fantazy jako takové a příliš legendu o Artušovi neprožíváte. Pokud máte náhodou silnou fóbii z hadů, že vám vadí, i když jsou jen na plátně nebo v televizi, tak byste měli film taky vynechat, ale jinak? Jinak to s ním riskněte, protože vás rozhodně nečeká nudná podívaná.


No longer 22.

13. may 2017 at 21:26 | Angelique. |  diary
Tyhle články nejsou zrovna dvakrát originální, já vím. Myslím, že jsem sem psala už dva roky po sobě, no longer 20 nebo no longer 21, ale z nějakého důvodu mívám potřebu okomentovat to, že jsem zase o rok starší. Vlastně ani nevím proč, zkrátka mám prostě náladu o tom napsat. Už jsou to dva týdny, co mi není dvaadvacet. Dneska to jsou přesně dva týdny, co mi bylo třiadvacet a mám z toho takové smíšené pocit. Jsem ráda, že už se zase můžu hlásat lichým věkem, na druhou stranu jsem si na dvaadvacet tak nějak zvykla a přijde mi, že vnitřně je pro mě ten přechod z 22 na 23 let větším milníkem, než třeba z 19 na 20, a to člověk opouštěl skupinu náctiletých, to by měl být ten správný big deal. Asi je to trochu tím, že rok od roku jsem stále víc a víc v depresi z toho, že stárnu, ale můj život není ničím výjimečný. A tak jsem se rozhodla, že když už je mi třiadvacet, že si nabarvím vlasy na fialovo a odjedu na půl roku do Utrechtu. Taky si chci nechat dát piercing do nosu a potetovat se, ale začnu těmi vlasy. Už se na to těším, pak vám dám určitě vědět, pokud ne tady, tak na instagramu určitě. Za ten uplynulý rok se toho upřímně moc nezměnilo. Byla jsem na pár místech po Evropě a to bylo každopádně fajn, postoupila jsem do dalšího ročníku ve škole a to je asi v podstatě všechno. Na tumblru stále vyjíždí porno na cokoliv, co zadáte do vyhledáváče, a to včetně "birthday gif", takže vše při starém a Země se pořád točí. Rok, kdy mi bylo 22 zase utekl jako voda a rok, kdy mi bude 23 nejspíš uteče úplně stejně rychle. Ačkoliv těmi 5 měsíci v Utrechtu se to možná trochu zpomalí. A k tomu se možná ještě i naučím konečně nizozemsky...

Jak jsem vlastně oslavila svoje 23. narozeniny? No, původní plán byl, že pořádně zapaříme s nejlepší kamarádkou Emily na letošním pražském Majálesu. Ten se většinou koná kolem mých narozenin, takže už je to taková tradice. Tentokrát to vyšlo přesně na 29. duben, takže oslava byla jasná. Plánovala jsem se decentně opít a hlavně si užít některé ze svých oblíbených kapel. Věci úplně nešly podle plánu, protože hned za druhým rohem jsem si v průvodu vklínila nohu do tramvajový koleje a vyvrkla jsem si ji. Načež jsem odmítla opustit průvod s tím, že to bude dobrý. No... Nebylo. Vzhledem k tomu, že terén na Majálesu připomínal slavnou scénu z Bridget Jones Baby - což v překladu znamená, že prostor byl pokryt hlubokým, rozrytým bahnem - tak nebyl úplně nejlepší nápad v tom asi tak 5 hodin chodit bez toho, abych si to šla nechat ošetřit. Takže když jsem přetrpěla ve stoje Jeleny, tak už to nešlo vydržet a zamířila jsem ke zdravotníkům, kteří mě ošetřili a poslali pryč. Nemohla jsem v podstatě chodit a tak pro mě přijeli rodiče, kteří museli prorazit policejní zábrany a porušit několik dopravních předpisů, aby se dostali k druhému zdravotnickému stanu, do kterého mě odvezli. Což, řekněme si to narovinu, nebylo úplně to, jak jsem si svoje 23. narozeniny představovala. Na druhou stranu jsem si užila průvod s Rybičkama 48, viděla jsem i půl písničky Kluse, kterej šel s ČVUT a viděla jsem celý Jeleny, takže jsem vlastně viděla téměř všechno, co jsem chtěla. Když jsem čekala, až si pro mě přijedou, slyšela jsem i část Mandrage, takže vlastně úspěšný den. Emily mi ještě ke všemu sehnala podpisy od tří členů kapely Jelen, včetně přání brzkého zdraví, čímž mě naprosto dostala a miluju jí za to ještě víc, než doteď.

Sice jsem si úplně nezatrsala, ale já jsem zastáncem toho, že žádný den není vyloženě jen špatný. Vždycky se najde něco dobrého, nebo alespoň většinou, i když je to jen nějaká maličkost. A tentokrát to byla v podstatě půlka dne, takže já netruchlím, je mi to líto, ale netruchlím. Holt příští rok to snad bude lepší. Alespoň se tak nějak podpořila ta moje podivná nálada ohledně přechodu z 22 na 23. Ani jsem neměla pocit, že mám narozeniny, vlastně jsem to tak nějak chtěla spíš vypustit, abych to co nejméně vnímala. Divné... Bude to takhle už každý rok? S každým dalším rokem se bude stárnout stále hůř a hůř? Nebo mi chce tímhle podivným pocitem v žaludku někdo nahoře něco naznačit? To netuším. Každopádně už mi není 22 a snáším to hůř, než bych si myslela. Ale to jediné, co s tím můžu udělat, je se s tím smířit.