July 2017

Speakers' Corner v Hyde Parku je vždycky zajímavý zážitek.

30. july 2017 at 21:31 | Angelique. |  diary
V Hyde Parku v Londýně je jedno místo, kam si člověk přinese stoličku nebo nějaký stupínek, stoupne si na to, aby "nestál na půdě" Spojeného království, a může mluvit naprosto o čemkoliv. S jednou výjimkou, nesmíte si za žádných okolností vzít do huby královnu, to už je porušení zákona, ať už stojíte na bedně nebo na zemi. Alespoň takovéhle kolují o Speakers' Corner mýty. Ve skutečnosti nemá člověk žádnou imunitu před zákonem a je na policii, jestli zhodnotí, že některá vyjádření jsou nebo nejsou protizákoná. Pokud by si tam někdo stoupnul na bednu a začal hailovat, tak by ho zabásli, bedna nebedna, ale obecně platí, že jsou buď tolerantní, nebo ani nejsou přítomni. A tak, když člověk náhodou má to štěstí, že se ocitne na pár dní v Londýně, měl by vyrazit do Hyde Parku nejen proto, že je to obrovský park, který je zkrátka a dobře úžasný, ale zároveň i proto, že z toho může mít silný a zábavný zážitek. I letos jsme tam s Emily zamířily. A i letos to byla sranda, stejně jako i minulý rok, letos možná ještě větší. Jenže letos jsem na okamžik pocítila i něco jiného než pobavení. Byl to strach. Jen na malou chvíli mnou prošel stín strachu z toho, co jsem slyšela, než opět zmizel a znovu odhalil pobavení a dobrou náladu. A čím déle jsme tam byly, tím nepříjemnější mi to bylo. Musela jsem Emily říct, že už chci jít pryč, jestli jí to nevadí. Nevadilo, a tak jsme odešly. Proč? O tom se víc dozvíte v celém článku.


Londýnské metro mě nutí přemýšlet nad Dantovo okruhy pekla.

26. july 2017 at 23:41 | Angelique. |  diary
Přestože je Londýn jedním z mých nejoblíbenějších míst, na kterých jsem byla, má i svoje mouchy. Každý najde takové mouchy jinde, pro mě je tou skvrnou na kráse Londýnské metro. Metro v Londýně je nejstarším metrem na světě a to je bohužel dost znát. A také Londýnské metro trochu připomíná cestu do nitra země. Trvalo mi několik návštěv Londýna, abych si zapamatovala všechny linky metra, které v Londýně jezdí. Sice už umím přiřadit barvy ke jménům, ale to pekelné vedro stále nezvládám. Asi nejhorší je Central line. Tou jsme letos naštěstí jely asi jen jednou, takže alespoň tomu jsme se vyhnuli. V těch novějších je klimatizace, ale v těch starých se nedá vydržet. Cesty do metra jsou tam úzké, většinou jsou to dlouhé tunely se spoustou schodů a v podstatě žádným kyslíkem. Na to, jak je v Anglii většinu roku spíš chladno a deštivo, se v metru mnohdy nedá existovat. Nechápu, jak tam lidé přežívají v zimě, kdy má člověk svetr a zimní bundu. Pak vejdou do metra, totálně se opotí, pak vylezou ven v mínus patnácti a pak musí mít celou zimu střídavě chřipku a angínu... :D Možná ale, že se v zimě přeci jen do toho metra dostane i nějaký vzduch, těžko říct. Já jsem tam ale umírala a umírám tam vždycky. To je ale asi tak jediné, co mi na letošním výletě do Londýna vadilo. A nejspíš mi to na Londýně bude vadit už napořád, pokud něco neudělají s ventilací.


The kindest person in the world.

16. july 2017 at 23:30 | Angelique. |  diary
Není to tak těžké chovat se k lidem slušně. Není tak těžké být k druhým přívětivý a milý. Vždycky jsem byla taková a nejspíš taková i napořád budu. Pomůžu lidem, když mě o to požádají nebo si myslím, že je to potřeba. Mám to v sobě, jsem hodná. Někdy možná až moc hodná. Když něco takového zjistí určitý typ lidí, umí to začít zneužívat. Jenomže žádný z těch lidí mi nezabrání v tom, abych udělala to, co si myslím, že je správné. A žádný z těch lidí mi nezabrání mít výčitky, když si jednou nekoupím Nový prostor u Václava, protože zrovna spěchám a nemám vybrané žádné peníze. Mám to v povaze, neumím to jinak. Jsem osobnostní typ INFP - Mediator. To znamená v podstatě to, že ze všech těch 16. osobnostních typů jsem já ten největší hippík, který pomůže každému, kdo o to požádá. Bohužel netřídím, zda si to daní lidé zaslouží nebo nezaslouží, protože přece není nikdy špatná chvíle na to udělat něco pro druhé. Pomoct někomu s taškou, s kočárem, podržet dveře, pustit sednout, nebo se třeba i jen zeptat, jestli někdo potřebuje pomoct. Nic z toho mi nečiní žádné příkoří. Nad ničím z toho nijak dlouho nepřemýšlím. Prostě to ze mě vyletí a udělám to. Jsem člověk, který předpokládá, že když ho někdo osloví na ulici, potřebuje pomoct a ne, že je to nějaký zloděj nebo úchyl nebo někdo, kdo ode mě chce vyžebrat peníze. Nejraději bych jim ty peníze dala, ale uvědomuju si, že kdybych dávala každému, kdo si o ně řekne, za chvíli bych sama neměla na oběd. Vidím v lidech to dobré, nebo se o to alespoň pokouším. Občas mě ani nenapadne, že by v nich mohlo být něco špatného. Kromě toho, že jsem totiž hodná, tak jsem taky pěkně naivní. Což je ta horší součást mé osobnosti. Ale já se nechci změnit.

Nedávno, když jsem šla domů z besedy o autismu, opět jsem se tváří v tvář setkala s ignorací lidí. S tím, jak si lidé nevšímají jeden druhého. Jdou slepě dál a ignorují, co je kolem nich. Nejspíš sami sobě vsugerují, že nic neviděli a tak můžou večer usnout. U zábradlí, které odděluje eskalátory do metra u vstupu a výstupu, na úrovni automatů, stál muž, nakloněný na druhou stranu, jak se snaží zaujmout pozornost lidí, kteří právě vystoupili z metra, ze kterého jsem vystoupila i já. Bylo už po půl jedenácté, nevím přesně, kolik bylo hodin, ale bylo pozdě. Všichni lidé, kteří šli přede mnou - a že jich bylo dost - muže naprosto ignorovali. Stál tam, v ruce držel stovku a čekal. Čekal, až se konečně někdo podívá na něj a ne skrz něj. Bylo pozdě večer a byl to černoch jako hora. A stál tam s tou stovkou a sledoval lidi, jak kroutí hlavou a jdou klidně dál. Mou hlavou ani na minutu neproběhla myšlenka na to, že by snad mohl být nějak nebezpečný. Ten člověk potřeboval směnit papírovou stovku za drobné, aby si mohl koupit lístky. Podle přízvuku to byl Američan. A podle přístupu? Dobrý chlap. Jediný jeho zločin, za který ho ostatní přehlíželi, byl ten, že nechtěl jít do metra bez lístku. Ať už se bál revizorů, nebo šlo o jeho přesvědčení, nešel dovnitř bez toho, aby si koupil lístek i přesto, že bylo pozdě. Tehdy mi řekl, že jsem "the kindest person in the world", protože jsem jediná zastavila. Mám odhad na lidi, vím, kdy mě někdo bude sledovat a bude na mě mluvit, aniž bych si to přála... a vycítím i, když někdo jen potřebuje, aby ho někdo vyslechl. Neměla jsem dost drobných za stovku a tak jsem mu dala tu padesátku, co jsem měla, nechala mu jeho stovku a šla na autobus. Protože padesát korun mě nezabije. Udělat něco pro druhýho člověka nikoho z vás nezabije.

Nepíšu to sem, abych se chvástala, jaký jsem dobrý člověk, to vůbec ne. Jen se snažím vyprávět příběh. Příběh o tom, jak je důležité dívat se na lidi a ne skrz ně. Buďte k lidem dobří, i když oni nejsou dobří k vám. Nechovej se k člověku tak, jak nechceš, aby se on choval k tobě. V době, kdy je ve světě tolik zla, je potřeba víc lidí, kteří šíří dobro. Teď budu znít jako strašný hippík a vím to, ale je mi fyzicky špatně z těch hrozných věcí, co se děje ve světě. Upřímně nechápu, proč mají lidé neustále tendenci si ubližovat nebo se dokonce navzájem zabíjet. Nemusíte hned měnit svět. Stačí jen trochu změnit svůj přístup. Udělat jen trošku něčeho dobrého, aby se trochu vyrovnala rovnováha dobra a zla... protože mi přijde, že zlo začíná převažovat. A nemějte předsudky. Nebojte se zastavit u člověka, který žádá o pomoc. Zvlášť, když je kolem vás spousta dalších lidí. Nemůžeme přece dovolit lidstvu, aby se přestalo zajímat o druhé. Budeme všichni jen slepě kráčet jako stádo a jakýkoliv náznak vybočení z řady bude trestán nebo odsuzován? Ne, takovou budoucnost pro lidskou rasu nechci. Dívejte se na lidi a ne skrz ně, protože když se díváte skrz, možná se vyhnete tomu špatnému... ale unikne vám i to krásné.