Londýnské metro mě nutí přemýšlet nad Dantovo okruhy pekla.

26. july 2017 at 23:41 | Angelique. |  diary
Přestože je Londýn jedním z mých nejoblíbenějších míst, na kterých jsem byla, má i svoje mouchy. Každý najde takové mouchy jinde, pro mě je tou skvrnou na kráse Londýnské metro. Metro v Londýně je nejstarším metrem na světě a to je bohužel dost znát. A také Londýnské metro trochu připomíná cestu do nitra země. Trvalo mi několik návštěv Londýna, abych si zapamatovala všechny linky metra, které v Londýně jezdí. Sice už umím přiřadit barvy ke jménům, ale to pekelné vedro stále nezvládám. Asi nejhorší je Central line. Tou jsme letos naštěstí jely asi jen jednou, takže alespoň tomu jsme se vyhnuli. V těch novějších je klimatizace, ale v těch starých se nedá vydržet. Cesty do metra jsou tam úzké, většinou jsou to dlouhé tunely se spoustou schodů a v podstatě žádným kyslíkem. Na to, jak je v Anglii většinu roku spíš chladno a deštivo, se v metru mnohdy nedá existovat. Nechápu, jak tam lidé přežívají v zimě, kdy má člověk svetr a zimní bundu. Pak vejdou do metra, totálně se opotí, pak vylezou ven v mínus patnácti a pak musí mít celou zimu střídavě chřipku a angínu... :D Možná ale, že se v zimě přeci jen do toho metra dostane i nějaký vzduch, těžko říct. Já jsem tam ale umírala a umírám tam vždycky. To je ale asi tak jediné, co mi na letošním výletě do Londýna vadilo. A nejspíš mi to na Londýně bude vadit už napořád, pokud něco neudělají s ventilací.



Jezdit do Londýna se pomalu ale jistě stává tradicí. Byla jsem tam v roce 2013, 2015, 2016 a 2017. Vynechala jsem vlastně jen rok 2014. Tehdy jsem vlastně ani pořádně nic neplánovala, protože jsem měla jít na začátku prázdnin na operaci, na kterou jsem sice šla až v září, ale i tak. Každopádně se mi tahle tradice líbí. Byla jsem v Londýně už celkem 7x. Tenhle rok to bylo po sedmé. Poprvé to bylo s rodiči, když mi bylo asi 8 let, ale něco si pamatuji do teď. Dvakrát to bylo s gymplem a 4x už na vlastní pěst. A pokud se nic radikálně nezmění, nejspíš budu do Londýna jezdit i nadále. Byly doby, kdy jsem tam chtěla žít a ty doby tak úplně nepominuly. Už tam i mám svá oblíbená místa. Mohla bych strávit věčnost jedením obědů s výhledem na Tower Bridge. A také bych mohla věčnost strávit jen chozením nebo čtením si u řeky. Cesta od Parlamentu k Millenium Bridge patří k mým oblíbeným. Stejně tak bych mohla hodiny trávit v místních galeriích umění, které jsou pro všechny, kteří přijdou, po celý den zadarmo. Něco takového u nás chybí. Něco takového chybí na mnoha místech. Trávila bych hodiny ve Van Gogh Museum v Amsterdamu, kdyby mě vstup pokaždé nestál 17 euro. Chápu, že jsou to vzácné obrazy a mají z toho byznys, ale v Londýně maj taky asi 7 Goghů, pár Monetů, docela dost Rembrandtů, Maneta, Rubense i Vermeera a neúčtují si ani penci. Zato se tam tedy musíte potýkat s nepřeberným množstvím ignorantů, kteří místo, aby nasáli uměleckou hodnotu děl kolem nich, si s nimi raději udělají selfie. Uznávám ale, že uměleckou hodnotu děl v Tate Modern jsem nezvládla nasát ani já, protože 1) tam byl strašnej smrad a 2) většina z těch děl žádnou uměleckou hodnotu nemá. A ano, jsem drsná... ale pro mě teda bílý čtverec na černém pozadí žádný umění není. Obecně to, co bych dokázala bez velký snahy namalovat i já, pro mě žádný umění není.

Dneska je 26. července a já už stihla strávit několik dní na Rock for People, necelý týden v jižních Čechách a týden v Londýně. Letošní léto mám napilno. Nevím vlastně ani proč. Zřejmě proto, že cítím, že se věci změní a tak si chci užít to poslední léto, kdy jsou stejné, jako vždycky. Největší část léta strávím s Emily. Moje nejlepší kamarádka samozřejmě plně akceptuje a podporuje moje rozhodnutí odjet na 5 měsíců do prdele na Erasmus, ale radost z toho jistě extrémní nemá. Já už upřímně taky ne. Jsem z toho spíš smutná. Hrozně se bojím, aby se na našem vztahu něco nezměnilo, abychom se kvůli tomu neodcizily. To mě děsí ze všeho nejvíc. To samé platí pro Tamaru. O ostatní takový strach nemám, protože s těmi se nevídám nijak často. Tamaře asi budu muset najít nějaké jiné krycí jméno, protože se mi Tamara hrozně nelíbí. Začnu jí říkat Thea. S Theou se běžně vídám alespoň jednou za dva týdny, spíš každý týden. S Emily máme sice spíš taková období, než že bychom se vídaly nějak vyloženě často, ale rozhodně častěji, než jednou za 5 měsíců. Ano, obě slíbily, že za mnou přijedou. A ano, budu dvakrát během těch pěti měsíců v Praze, o Vánocích dokonce celé 2 týdny, ale i tak. Naštěstí ale existuje skype, já vím, ale stejně. Mám obavy, že jakmile se přestaneme vídat tak často, náš vztah se změní. A nechci ztratit ani jednu z nich. Vím, že bych se neměla bát, ale bojím. Mám ještě jeden kardinální průser, ale o tom ve článku o Erasmu, který se chystám napsat. Každopádně jsem toho letos naplánovala hrozně moc... Jedu makat na Sázavafest s Theou, pak jedu s Emily do Brna za Pottermagory a potom jedu s Theou na pár dní do Kodaně. A na závěr ještě s Emily na Hrady. Bude to náročné, ale zvládnu to, budu muset. Stejně jako odjezd do Utrechtu. Ale to je téma na jiný článek. Tak třeba zase někdy příště.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement