Ano, jsem asi trochu materialista.

30. august 2017 at 0:26 | Angelique. |  diary
Nedám zrovna dvakrát moc na astrologii, ale sem tam se v těch povahových rysech vyskytnou věci, které na mě sedí na sto procent. Býci jsou dost často kromě jiných věcí označováni za materialisty. Já jsem to vždycky odmítala, protože nejsem materialista v pravém slova smyslu. Nehledím pouze na majetek a na vlastnictví a na požitek z vlastnictví. To ne. Já jsem u sebe začala pojem materialismus vnímat z trochu jiného hlediska. Je totiž pravda, že jsou pro mě hodně důležité hmotné věci. Ale ne proto, že mají nějakou finanční hodnotu, ale proto, že mají hodnotu emocionální. Jak se blíží odjezd na Erasmus do Nizozemska, zjišťuju stále víc a víc, jak jsou pro mě některé předměty důležité. Když jsem si dnes uklízela v pokoji, vzala jsem do ruky spoustu předmětů a téměř každý jeden z nich pro mě měl nějakou emoční váhu. Na ruce mám náramek, který stál 14 korun, ale který pravděpodobně už nikdy v životě nevyhodím. Proč? Protože okolnosti jeho koupě mu daly emoční rovinu. Proto je pro mě tak hrozně těžké něco vyhodit. Když si uklízím v pokoji, je to peklo. Zaprvé proto, že se svým OCD nejsem schopná být stoprocentně spokojená s uspořádáním věcí, jakmile zasáhnu do svého chaosu a chci ho setřídit. Zadruhé proto, že nedokážu vzít horu papírů a prostě je všechny zahodit. Já musím projít každý jeden z nich a potom zvážit, jestli je hoden zachování nebo je to zbytečnost. Pro většinu lidí jsou ale zbytečnosti i ty věci, které já mám za podstatné.

Je to proto, že já mám spoustu předmětů spojenou s lidmi a se vzpomínkami. Je spousta věcí, které nevyhodím třeba proto, že to byl dárek. Ne proto, že by mi to bylo hloupé, protože mi to někdo dal. Ale proto, že mi to připomíná člověka, kterému na mně záleželo natolik, že mě něčím obdaroval. Koupily jsme si dnes s kamarádkou stejné náramky, ona má jeden, já druhý, a vždycky si na sebe vzpomeneme, i když budeme každá v jiném státě. Každý jeden z prstenů, které vlastním, má v sobě nějakou vzpomínku. Prsteny většinou na místa, asi dva na lidi. Jsou to šperky, jsou to hrnečky, jsou to ústřižky, jsou to lístky na koncerty, do divadel, do kina, jsou to plyšáci, je to třeba i elektronika, je to oblečení, knihy, boty... Všechno možné. Jsou to věci, které mám spojené s lidmi. Hru mikádo, kterou jsem už nehrála roky, ale přesto ji nevyhodím, protože jsme ho hrávali s babičkou. Náramek, ze kterého opadaly už téměř všechny přívěšky, přesto ho nikdy nezahodím, protože mi ho dala babička. Jsou to náušnice od mojí nejlepší kamarádky. Je to mikina, kterou jsme si koupily s tejnou s další kamarádkou a nejspíš ji čeká stejný osud. Tudíž, že ji budu mít už napořád. Mám plyšáka, kterého jsem dostala od tety a strejdy k Vánocům tak před 15 lety. Možná i víc. Je roztrhaný, nemá jedno oko, téměř nemá ocas, ale přesto ho mám stále u sebe, protože to byl dárek od nich. Díky němu jsem dokázala usnout poté, co jsem se vrátila z návštěvy Osvětimi. Téměř nesundám prsten, který jsem si koupila v Londýně spolu s dalšími pěti v jednom balení. Bylo to v roce 2013, když jsem tam byla po maturitě na dva týdny na kurzu. Jsou to 4 roky, ale pořád ho mám a už bez něj ani nemůžu být. Mohla bych jmenovat do nekonečna. Ale to bychom tu byli dlouho.

Problém je, že já hrozně rychle zapomínám. Mám strašnou paměť a nejsem dostatečně odhodlaná, abych si psala deníky. Mým deníkem jsou moje blogy, ale i ty si málokdy pročítám. A mými připomínkami jsou věci, které vlastním. Nejsou to většinou vzpomínky na důležité události. Většinou jsou to vzpomínky na úplně obyčejné momenty, které mi ale připomene to, že se podívám na tu danou věc a vzpomenu si, jak jsem ji získala nebo jak vznikla. Mám vůbec nějaké vzpomínky jen díky těm věcem. Díky těm věcem a díky fotkám. A protože na tom jsem s věcmi tak jak jsem, asi si dovedete představit, jak složité pro mě je, sbalit se na 5 měsíců v cizině a některé věci nechat doma s tím, že je nebudu potřebovat. To je trochu, jak kdybych je vyhodila. Takže ano, jsem materiálně založena, mám pouta k věcem, které vlastním. Ale to proto, že v nich jsou skryté vzpomínky. Jiná nebudu a ani být nechci, ale jedna otázka zůstává nezodpovězena. Odjíždím už ve čtvrtek a pořád nemám páru, jak já si sakra zabalím.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 psychedelic psychedelic | Web | 30. august 2017 at 2:55 | React

Přesně tak já v něčem svém se vidím
Spratelis?

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement