September 2017

Utrechtské deníky, část sedmá.

27. september 2017 at 19:58 | Angelique. |  diary

27. září 2017

Stav mysli: smířený
Homesickness level: vysoký
Počet slov řečených v češtině: 128
Počet užitých jazyků za den: 4
Počet srážek s kolem: 0
Počet srážek s volem: 1
Počet utracených peněz: €5,20
Počet kafí: 2
Spánkový deficit: velký

Když začnete žít sami a k tomu ještě v jiném městě v jiném státě, je to hodně velký skok od pohodlí, které jste dřív měli. Musíte se naučit spoustu věcí, které jste třeba dřív nedělali. Musíte se naučit orientovat ve městě, které neznáte. Musíte se naučit, že v lednici nebude jídlo, pokud ho nekoupíte. Musíte se naučit, že když přijdete domů, nikdo tu nebude, kdo by vás přivítal. A musíte se připravit na to, že ať už se snažíte jak chcete, tak sem tam se zkrátka něco posere a nebude tam nikdo, kdo by vám s tím mohl pomoci. Musíte se naučit, že jste na to sami.


Když jsem doma, jsem ráda, když můžu být sama a mít klid. Co jsem tady netoužím po ničem jiném, než nebýt sama. Protože když jste doma a je vám smutno, tak rodina se vrátí domů, nebo jen vylezete z pokoje a jdete za nimi. Když je mi smutno tady, nemám za kým jít. Když je mi smutno tady, musím se s tím vypořádat sama. Když přijdu domů, nevítá mě pes, nevítá mě nikdo. Sice mám spolubydlícího, ale ten většinu času není doma a když ano, tak nejsem doma já. A hlavně to není ono. Ta samota je něco, na co se podle mě nedá úplně zvyknout. A to, že se musíte 100% spolehnout sami na sebe je těžké. Obzvlášť, když máte arachnofobii 3. stupně a po stěně vám leze 7 centimetrový pavouk.

Utrechtské deníky, část šestá.

21. september 2017 at 13:18 | Angelique. |  diary

21.9.2017

Znáte takový ten pocit, že hrozně moc chcete být s někým kamarád, ale nevíte, jak to máte udělat? Tak to přesně zažívám tady. Vždycky jsem měla docela odhad na lidi a vím, kdo je mi sympatický a kdo mi sympatický není, ale když přijdu do velké skupiny lidí, nejraději bych se schovala někam do kouta a tvářila se, že neexistuju. Na předměty zase tolik lidí nechodí jako na ty erasmácké akce, ale i tak je to poměrně děsivý. A já v tom neumím chodit. Nevzpomínám si, jak jsem se spřátelila s lidmi, které znám v Praze. Většinu z těch nejbližších znám roky a tak je to snazší. Tady mám pár týdnů na to, abych se s těmi lidmi seznámila a pak skončí blok a na dalším předmětu už bude zase někdo jiný. To samé je to s international students. Na každé akci poznávám nové a nové lidi, ale ne a ne získat nějakého parťáka, se kterým bych mohla chodit na kafe nebo si zkrátka jen pokecat o životě.

V den podivného karaoke, o kterém jsem psala, jsem konečně potkala někoho, s kým mi přišlo, že si opravdu rozumím. A potom se někam ztratila a já ani neznala její jméno. A včera jsem ji potkala znovu a daly jsme se zase do řeči. Jenomže já nevím, nevím, jestli mám ten pocit, že si rozumíme jen já, nebo obě dvě. Možná, že se se mnou ani přátelit nechce a já jsem jenom ta otravná Češka, která dolejzá. Takže jsem rozpolcená mezi dvěma stránkami svojí osobnosti, mezi tou ukecanou, kterou vypouštím, když jsem s přáteli, a mezi tou tichou a introvertní, která se probudí, když není nikdo, koho bych znala.


Utrechtské deníky, část pátá.

15. september 2017 at 14:02 | Angelique. |  diary

15. 9. 2017:

Stav mysli: smířený
Homesickness level: přiměřený
Počet slov řečených v češtině: 0
Počet užitých jazyků za den: 3
Počet srážek s kolem: 0
Počet srážek s volem: 0
Počet utracených peněz: €27,60
Počet kafí: 1
Spánkový deficit: Velký


Tak jsem tady zase. Za chvíli si mě u Ludwiga začnou pamatovat. Vždycky si dám geitenkaas panini a vždycky si dám cappuccino. Netrvá mi dlouho vytvořit si rituál. Vlastně stačí dvakrát a už si tady nejspíš nikdy nic jiného nedám. Možná, že budu zkoušet koláče, ale určitě zůstanu u panini s kozím sýrem. Dneska ale nevidím na věž, protože moje místo bylo obsazené. Ale nevadí. Je jedna hodina a dneska už se toho asi moc dít nebude. Já jsem vám ale chtěla napsat o včerejšku. Protože včerejšek byl jeden z těch dní, kdy si hned od rána myslíte, že to bude jeden z vašich nejhorších dní tady, ale naštěstí se pletete a obrátí se v jeden z nejlepších dní tady.

Moje dny jsou všechny dost stejné. Ráno se vzbudím příliš brzy, ale přesto nejsem schopná vstát. Nakonec se z postele vyhrabu tak, že se sotva stihnu nasnídat. Čaj jsem si k snídani neuvařila už několik dní, musím se sebou začít něco dělat. Potom letím na vlak a jedu do školy. Tam si odsedím ty dvě hodiny a pak nemám co dělat. Myslím, že takhle to bude alespoň probíhat v příštích několika týdnech. Tento týden mi dlouhou chvíli zaháněl Introduction Week od studentské organizace ESN, která měla na každý den naplánované nějaké akce. Nebyla jsem na všech, ale některé jsem si užila.

Včerejšek byl výjimečný tím, jak strašlivě začal a jak dobře skončil. Ve čtvrtek mám jediný den hodinu už od 9:00 a samozřejmě mám tu hodinu zrovna nejdál od domu. Měla jsem strach, abych nepřišla pozdě, a tak jsem vyrazila o dost dřív. Bohužel se ale stalo, že jsem si z nějakého důvodu našla špatnou adresu, na kterou jsem měla jet. A tak o 40 minut později, místo abych dojela na místo určení, mi zbývalo 8 minut do začátku hodiny a já jsem stála jako kráva na druhém konci Utrechtu a absolutně netušila, co mám dělat. Zvažovala jsem, že si zavolám taxíka, ale nakonec jsem to zavrhla. Našla jsem si autobus (díky bohu za mobilní aplikaci na dopravu 9292) a řekla jsem si, že se zase tak moc nestane, když přijdu o půl hodinky později.

O 50 minut později jsem vtrhla do třídy, mokrá až na kost, na pokraji hysterického záchvatu, a zadýchaná tak, že jsem si myslela, že si vyplivnu plíce. Člověk je v novém městě a neví úplně, jak věci v tom novém městě fungují. Nepoučila jsem se z předešlého dne, kdy jsem přejela zastávku. Hlavně jsem netušila, že už jsem na té zastávce, na které mám vystoupit. A tak jsem přejela zase. Vystoupila jsem na další zastávce, vzdálené pěšky od místa určení podle Google Maps asi tak 28 minut a nadávala jsem jako špaček. No, spíš jako dlaždič. Česky. A nahlas. I kdyby tam náhodou někdo byl, tak by mi nerozuměl. Jenomže tam nikdo nebyl, nebyl tam nikdo ani nic a přibližně v tomhle momentě jsem poprvé potlačovala pláč. Podruhé už jsem ho nepotlačila a řvala jsem celou dobu, co jsem se snažila najít tu zasranou Spinoza Hall a přemýšlela jsem o tom, že se taky na všechno můžu vykašlat a že je mi vlastně úplně u prdele, že tam na té hodině budu chybět. Ve skutečnosti mi to ale až tak u prdele nebylo. Den blbec, jak se říká.


Utrechtské deníky, část čtvrtá.

11. september 2017 at 15:05 | Angelique. |  diary

11. září 2017:

Stav mysli: Nepopsatelný
Homesickness level: Milion
Počet slov řečených v češtině: 0
Počet použitých jazyků: 2
Počet srážek s kolem: 0
Počet srážek s volem: 0
Počet utracených peněz: zatím 13,45 €
Počet zažehnaných záchvatů pláče: 3
Počet nezažehnaných záchvatů pláče: 1
Počet lidí, se kterými jsem mluvila: 2

Prý se to má zlepšovat. Vždycky říkají, že první týden je nejhorší a pak, že se to začne zlepšovat. Jenomže u mě tenhle stav ještě nenastal. Naopak. Mám pocit, že je to čím dál tím horší a nevím, jestli proto, že se mi stýská a že tu nechci být, nebo kvůli tomu, že musím číst milion věcí a dělat milion úkolů a že mám pocit, že se nikdy v životě nemůžu naučit Holandsky. Uvažuju o tom, že si zapíšu intenzivní kurz od listopadu do ledna. Je 4x týdně. Problém je, že bych na něj mohla kvůli rozvrhu chodit pouze 3x týdně a navíc stojí 710 euro. Což je hodně peněz. Musím si to ještě rozmyslet.

Tentokrát nesedím u Ludwiga, ale ve škole. Nemám výhled na věž Domu, ale na řadu apple notebooků, za kterými sedí další studenti. Jednomu z nich je určitě před 50, těžko říct, co tady dělá. Chtěla jsem psát z kavárny jako většinou, ale tentokrát to nevyšlo. Nečekala jsem, že v té kavárně, do které zalezu, budou mít část, ve které je zakázáno být na notebooku. Nepochopila jsem proč, protože mi to řekl sice i anglicky, ale než jsem si uvědomila, že to je anglicky, přišla jsem o půlku sdělení. Appeltaart byl divnej, zato cappuccino měli teda luxusní. Nejspíš tam budu chodit častěji, ale příště si lépe prohlédnu, kde můžu sedět s notebookem.

Dneska mám oba dva předměty, které tu studuju. Končím v pět a od pěti mám pak akci se studentskou organizací. Bude to jistě fajn, ale trochu jsem začala litovat toho, že jsem se přihlásila na celý týden. Doufám, že se nikdo neurazí, když se jim vykáknu na večerní program. Ne, že bych byla až takový škarohlíd, ale zkrátka toho musím spoustu přečíst a zítra je další program. Já jsem upřímně nikdy moc nechápala tu zálibu v kalení celou noc. Když je s kým, je fajn probdít noc s lahvinkou vína. Být tu Háčko nebo Květa, tak jsem si jistá, že prokecáme u grachtů celou noc. Že bych ale šla do klubu kalit od půlnoci do pěti do rána? Z toho už jsem vyrostla. Respektive, do toho jsem asi nikdy ani nedorostla. Tuhle fázi života jsem zkrátka jen přeskočila.

Jsem socially awkward person. Všichni, kdo mě znají dobře, ví, že seznamovat se s cizími lidmi není zrovna můj skrytý talent. A pokud ano, tak je skrytý hodně hluboko. Hrozně ráda bych navazovala nezávazné konverzace, ale když mě nenapadá, co říct, tak zkrátka mlčím. V kontaktu jsem především s Italkami, se kterými mám jeden společný předmět. Jenomže Italky se mezi sebou logicky baví italsky… a já sice italsky umím, ale nemám v podstatě šanci se dostat ke slovu. Je pravda, že jsem zatím byla ve škole jen 3x. Jenomže i náš učitel na holandštinu z Prahy neví, co si o mně myslet, protože jsem nevýrazná. Já sama nevím, co si o sobě myslet. Mám hlavu plnou různých myšlenek, ale momentálně ta nejsilnější je, že chci hrozně moc domů za lidmi, které nemusím poznávat, které už dávno znám a znám je dobře. Za 10 minut mi začíná hodina a tak už to tu ukončím. Dnešní tok myšlenek zase nabral jiný směr, než jsem si myslela. Zítra možná napíšu z Ludwiga o tom, jaký byl dnešní večer. Zrovna teď ale přemýšlím o tom, co by se stalo, kdybych tam vůbec nešla. Ale musím se hecnout. Musím překonávat svoje zábrany, protože když nebudu, zůstanu tu sama celých 5 měsíců a nejspíš to zabalím už v říjnu.

Utrechtské deníky, část třetí.

10. september 2017 at 22:05 | Angelique. |  diary

10. září 2017

Stav mysli: Nedefinovatelný
Homesickness level: 1000
Počet slov řečených v češtině: 50
Počet užitých jazyků za den: 1
Počet srážek s kolem: 0
Počet srážek s volem: 1
Počet prolitých slz: 0
Počet utracených peněz: 0
Počet vlasů: Míň, než posledně


Dneska výjimečně nesedím u Ludwiga, když píšu tenhle zápis. Nebyla jsem tam už několik dní a takhle to potom dopadá. Poslední zápis jsem napsala ve středu, ale co se dá dělat. Nebyl čas, nebyla nálada a nebyla slina. Dnes je neděle a já nemám co dělat. Měla bych číst do školy, abych toho neměla moc v týdnu. A taky bych si měla vyprat. V pračce má ale teď prádlo Slovák a nemám nejmenší tušení, kdy se mu to dopere. Doufám, že tak, abych to tam dnes mohla hodit, jelikož nevím, kdy v týdnu bych to udělala. Možná v úterý ráno.

Jsem zalezlá ve svém pokoji v podstatě celý den a nemám nejmenší vůli někam jít. Asi bych měla, protože když jsem tady, padá na mě splín, ale nechce se mi. Včera jsem chodila celý den po Utrechtu se studentskou organizací, která pořádá různé akce, když se do ní zapíšete. Byla jsem tak mrtvá, že jsem usínala vestoje. Od 11 večer se ještě konala nějaká párty, ale já jsem na ní ani nešla. Jak jsem už mnohokrát ve svém životě na různých blozích psala, tak nejsem zrovna party typ. A už vůbec ne, když není s kým jít pařit. Zítra nám zase začíná další program a dost se těším, protože poznám zase nové lidi. Ráda bych ale už poznala někoho takového, s kým bych si i opravdu rozuměla a mohla s ním jít třeba na drink nebo do kina nebo na kafe nebo si zkrátka jen upřímně pokecat. Největší můj problém je, že si tu připadám hrozně sama. Nemít tu Barču, která studuje v Amstru, byla bych úplně v prdeli.

Utrechtské deníky, část druhá.

7. september 2017 at 0:07 | Angelique. |  diary

6. září 2017

Stav mysli: V rozkladu
Homesickness level: 100
Počet slov řečených v češtině: 34
Počet užitých jazyků za den: 5
Počet srážek s kolem: 0 (což se divím)
Počet srážek s volem: 1
Počet prolitých slz: těžko říct, ale pár už jich za dnešek bude
Počet utracených peněz: 15 euro (+ 20 půjčených Slovákovi)
Počet vlasů: Míň, než když jsem přijela
Píseň dne: [link]


Trochu si myslím, že většina mých blogů bude napsána na místě, na kterém sedím právě teď v tomto momentě. Kavárna Ludwig, která se nachází kousek od školy, disponuje hned několika věcmi. Zaprvé, mají tu kafe, které se dá pít. Zadruhé, není to tak drahé. Zatřetí mají velká okna s výhledem přímo na chloubu Utrechtu, Domtoren, věž s 465 schody, ze které, když je hezké počasí, můžete vidět i Haag. Začtvrté, mají tady panini s kozím sýrem, což mi dává alespoň trochu pocit, že nejsem tak daleko od domova. Mnohem radši bych na goatie panini seděla u školy v Praze, ale to bohužel nejde. Asi bych měla přestat žít v iluzi a snažit se si to přizpůsobit k obrazu českému a raději se tomu poddat a konečně akceptovat, že tohle nádherný město bude na příštích několik měsíců mým domovem.

Dneska jsem zažila fakt hodně trapnou chvilku. Přišlo mi to jako hodina, i když jsem tam stála jen pár vteřin. Vtrhla jsem úplně zmatená do třídy, teď na mě všichni čuměli a já jsem zapomněla, jak se jmenuje ten předmět, na kterej jdu a nedokázala jsem se zeptat, jestli jsem správně. A tak jsem jenom stála a čuměla a přemýšlela, kam si sednu, až mi musela vyučující říct, že si můžu sednout kamkoliv… Hrozný. Já umím udělat skvělej první dojem. Ale tak já jsem byla vždycky za podivína, takže mě to asi nijak netrápí. V určitém stádiu svého života jsem si začala uvědomovat, že se ztrapním za svůj život ještě tolikrát, že netřeba na to brát nějaké velké ohledy.

Jak tak koukám na Domtoren z okna a píšu tenhle blog, přemýšlím o tom, kolik toho dnes ještě musím udělat. Musím si napumpovat kolo, musím udělat úkoly, které musím odevzdat do zítřejšího poledne a taky musím zabít tu holku vedle mě, která už asi 10 minut popotahuje. To je totiž nějaký národní zvyk, lidi v Nizozemsku totiž neumí smrkat, nebo já fakt nevím. To je nejspíš maminka nenaučila, zato jak zvládnout na kole za jízdy jíst vidličkou z krabičky těstovinový salát, to umí nejspíš od útlého věku.

Další hodinu mám v pátek a na té už bohužel budu asi muset i říct něco jiného než jak se jmenuju, odkud jsem a co studuju. Ale nebylo to tak hrozné, jak jsem se obávala. Docela té paní i rozumím, akorát mám problém, že mluví hrozně potichu. Holt si budu muset sedat dopředu. A taky chodit do hodin dřív, abych si mohla vybrat, kam si sednout. Protože já když si nemůžu vybrat, kam si sednout, chytám schízu, jak když jsem tam dneska vlítla a skoro nikde už nebylo místo. Hrozně moc bych chtěla utéct od všeho, co musím udělat. Ale říkám si, že když se hecnu, můžu si zítra užít volný den v Amsterdamu a nic alespoň na okamžik neřešit. Možná bych se totiž mohla vidět s Barčou a to by bylo super. Viděly jsme se sice v neděli, ale když už je to tím vlakem takový kousek, proč se nevidět častěji? Doufám, že si nepolezeme brzy na nervy…

Musím se sbalit a vyrazit. A to nejen proto, že už mi leze na nervy dnešní playlist u Ludwiga, ale i proto, že vážně musím udělat ty úkoly a můj počítač už za okamžik zdechne. A tak se procházkovým krokem přesunu k hlavnímu nádraží, dojdu si koupit něco k večeři a zamířím vlakem domů. Stále jsem neměla odvahu vyrazit do centra na kole. Na to bude ještě čas, nejspíš to vyzkouším v neděli jen tak nanečisto a v pondělí už naostro. Samozřejmě pouze za předpokladu, že ta guma není prasklá, ale pouze vyfouklá. Uvidíme se zase někdy. Zítra nejspíš ne, protože nebudu na obědě u Ludwiga. Ale třeba se dokopu i z domova, těžko říct.

Utrechtské deníky, část první.

5. september 2017 at 20:12 | Angelique. |  diary
Dneska jsem se znenadání v kavárně za zvuků Johnnyho Cashe rozhodla, že když už jsem tedy na ten Erasmus odjela, že bych vám o tom taky mohla podávat nějaké zprávy. Sice sem na blog už skoro nikdo nechodí, protože jsem sem tak nějak přestala chodit já, ale to nevadí, třeba se to zase změní. A tak mám pro vás první zápisek ze série "Utrechtských deníků"... Nevím, jak to bude vypadat, jestli to budou vyloženě zápisky, co se mi stalo, nebo spíše pocity... Asi tak nějak obojí dohromady nebo ani jedno, těžko říct. A taky to nebude úplně deník ve smyslu každý den, ale spíš deník ve smyslu jednou za čas o nějakém konkrétním dni. Kdo ví, jak to bude. Zatím to vypadá, že budu především hodně šprtat, šprtat a šprtat, takže jsem vážně dost zvědavá na to, co se ze mě za těch 5 měsíců stane. Možná, že vyhořím. Anebo se konečně naučím učit, to by bylo asi docela šokující...

5. září 2017

Je to několik měsíců, co jsem se rozhodla, že další semestr vysokoškolského studia strávím v cizině. Netušila jsem, že čas uběhne tak rychle. Od momentu, kdy jsem skutečně a definitivně podala žádost o místo v programu Erasmus+ uběhlo už tolik času. Zdálo se to nekonečné, zdálo se, že na to nikdy nemůže ani dojít, jak vzdálené to bylo. A přesto jsem teď tady, popíjím cappuccino v kavárně Ludwig kousek od univerzitní knihovny a přemýšlím o tom, co mě to sakra napadlo se nechat do něčeho takového uvrtat. Často říkávám, že by člověk neměl litovat žádného svého rozhodnutí, pokud zrovna nezpůsobí smrt stovek lidí. Protože v jednom určitém momentu života to bylo přesně to, co jsem chtěla. Chtěla jsem jet na půl roku do Utrechtu. Chtěla jsem mít ten pravý erasmácký zážitek. A chtěla jsem jet do země, ve které se nejlépe naučím jazyk, který studuji.