Utrechtské deníky, část čtvrtá.

11. september 2017 at 15:05 | Angelique. |  diary

11. září 2017:

Stav mysli: Nepopsatelný
Homesickness level: Milion
Počet slov řečených v češtině: 0
Počet použitých jazyků: 2
Počet srážek s kolem: 0
Počet srážek s volem: 0
Počet utracených peněz: zatím 13,45 €
Počet zažehnaných záchvatů pláče: 3
Počet nezažehnaných záchvatů pláče: 1
Počet lidí, se kterými jsem mluvila: 2

Prý se to má zlepšovat. Vždycky říkají, že první týden je nejhorší a pak, že se to začne zlepšovat. Jenomže u mě tenhle stav ještě nenastal. Naopak. Mám pocit, že je to čím dál tím horší a nevím, jestli proto, že se mi stýská a že tu nechci být, nebo kvůli tomu, že musím číst milion věcí a dělat milion úkolů a že mám pocit, že se nikdy v životě nemůžu naučit Holandsky. Uvažuju o tom, že si zapíšu intenzivní kurz od listopadu do ledna. Je 4x týdně. Problém je, že bych na něj mohla kvůli rozvrhu chodit pouze 3x týdně a navíc stojí 710 euro. Což je hodně peněz. Musím si to ještě rozmyslet.

Tentokrát nesedím u Ludwiga, ale ve škole. Nemám výhled na věž Domu, ale na řadu apple notebooků, za kterými sedí další studenti. Jednomu z nich je určitě před 50, těžko říct, co tady dělá. Chtěla jsem psát z kavárny jako většinou, ale tentokrát to nevyšlo. Nečekala jsem, že v té kavárně, do které zalezu, budou mít část, ve které je zakázáno být na notebooku. Nepochopila jsem proč, protože mi to řekl sice i anglicky, ale než jsem si uvědomila, že to je anglicky, přišla jsem o půlku sdělení. Appeltaart byl divnej, zato cappuccino měli teda luxusní. Nejspíš tam budu chodit častěji, ale příště si lépe prohlédnu, kde můžu sedět s notebookem.

Dneska mám oba dva předměty, které tu studuju. Končím v pět a od pěti mám pak akci se studentskou organizací. Bude to jistě fajn, ale trochu jsem začala litovat toho, že jsem se přihlásila na celý týden. Doufám, že se nikdo neurazí, když se jim vykáknu na večerní program. Ne, že bych byla až takový škarohlíd, ale zkrátka toho musím spoustu přečíst a zítra je další program. Já jsem upřímně nikdy moc nechápala tu zálibu v kalení celou noc. Když je s kým, je fajn probdít noc s lahvinkou vína. Být tu Háčko nebo Květa, tak jsem si jistá, že prokecáme u grachtů celou noc. Že bych ale šla do klubu kalit od půlnoci do pěti do rána? Z toho už jsem vyrostla. Respektive, do toho jsem asi nikdy ani nedorostla. Tuhle fázi života jsem zkrátka jen přeskočila.

Jsem socially awkward person. Všichni, kdo mě znají dobře, ví, že seznamovat se s cizími lidmi není zrovna můj skrytý talent. A pokud ano, tak je skrytý hodně hluboko. Hrozně ráda bych navazovala nezávazné konverzace, ale když mě nenapadá, co říct, tak zkrátka mlčím. V kontaktu jsem především s Italkami, se kterými mám jeden společný předmět. Jenomže Italky se mezi sebou logicky baví italsky… a já sice italsky umím, ale nemám v podstatě šanci se dostat ke slovu. Je pravda, že jsem zatím byla ve škole jen 3x. Jenomže i náš učitel na holandštinu z Prahy neví, co si o mně myslet, protože jsem nevýrazná. Já sama nevím, co si o sobě myslet. Mám hlavu plnou různých myšlenek, ale momentálně ta nejsilnější je, že chci hrozně moc domů za lidmi, které nemusím poznávat, které už dávno znám a znám je dobře. Za 10 minut mi začíná hodina a tak už to tu ukončím. Dnešní tok myšlenek zase nabral jiný směr, než jsem si myslela. Zítra možná napíšu z Ludwiga o tom, jaký byl dnešní večer. Zrovna teď ale přemýšlím o tom, co by se stalo, kdybych tam vůbec nešla. Ale musím se hecnout. Musím překonávat svoje zábrany, protože když nebudu, zůstanu tu sama celých 5 měsíců a nejspíš to zabalím už v říjnu.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement