Utrechtské deníky, část pátá.

15. september 2017 at 14:02 | Angelique. |  diary

15. 9. 2017:

Stav mysli: smířený
Homesickness level: přiměřený
Počet slov řečených v češtině: 0
Počet užitých jazyků za den: 3
Počet srážek s kolem: 0
Počet srážek s volem: 0
Počet utracených peněz: €27,60
Počet kafí: 1
Spánkový deficit: Velký


Tak jsem tady zase. Za chvíli si mě u Ludwiga začnou pamatovat. Vždycky si dám geitenkaas panini a vždycky si dám cappuccino. Netrvá mi dlouho vytvořit si rituál. Vlastně stačí dvakrát a už si tady nejspíš nikdy nic jiného nedám. Možná, že budu zkoušet koláče, ale určitě zůstanu u panini s kozím sýrem. Dneska ale nevidím na věž, protože moje místo bylo obsazené. Ale nevadí. Je jedna hodina a dneska už se toho asi moc dít nebude. Já jsem vám ale chtěla napsat o včerejšku. Protože včerejšek byl jeden z těch dní, kdy si hned od rána myslíte, že to bude jeden z vašich nejhorších dní tady, ale naštěstí se pletete a obrátí se v jeden z nejlepších dní tady.

Moje dny jsou všechny dost stejné. Ráno se vzbudím příliš brzy, ale přesto nejsem schopná vstát. Nakonec se z postele vyhrabu tak, že se sotva stihnu nasnídat. Čaj jsem si k snídani neuvařila už několik dní, musím se sebou začít něco dělat. Potom letím na vlak a jedu do školy. Tam si odsedím ty dvě hodiny a pak nemám co dělat. Myslím, že takhle to bude alespoň probíhat v příštích několika týdnech. Tento týden mi dlouhou chvíli zaháněl Introduction Week od studentské organizace ESN, která měla na každý den naplánované nějaké akce. Nebyla jsem na všech, ale některé jsem si užila.

Včerejšek byl výjimečný tím, jak strašlivě začal a jak dobře skončil. Ve čtvrtek mám jediný den hodinu už od 9:00 a samozřejmě mám tu hodinu zrovna nejdál od domu. Měla jsem strach, abych nepřišla pozdě, a tak jsem vyrazila o dost dřív. Bohužel se ale stalo, že jsem si z nějakého důvodu našla špatnou adresu, na kterou jsem měla jet. A tak o 40 minut později, místo abych dojela na místo určení, mi zbývalo 8 minut do začátku hodiny a já jsem stála jako kráva na druhém konci Utrechtu a absolutně netušila, co mám dělat. Zvažovala jsem, že si zavolám taxíka, ale nakonec jsem to zavrhla. Našla jsem si autobus (díky bohu za mobilní aplikaci na dopravu 9292) a řekla jsem si, že se zase tak moc nestane, když přijdu o půl hodinky později.

O 50 minut později jsem vtrhla do třídy, mokrá až na kost, na pokraji hysterického záchvatu, a zadýchaná tak, že jsem si myslela, že si vyplivnu plíce. Člověk je v novém městě a neví úplně, jak věci v tom novém městě fungují. Nepoučila jsem se z předešlého dne, kdy jsem přejela zastávku. Hlavně jsem netušila, že už jsem na té zastávce, na které mám vystoupit. A tak jsem přejela zase. Vystoupila jsem na další zastávce, vzdálené pěšky od místa určení podle Google Maps asi tak 28 minut a nadávala jsem jako špaček. No, spíš jako dlaždič. Česky. A nahlas. I kdyby tam náhodou někdo byl, tak by mi nerozuměl. Jenomže tam nikdo nebyl, nebyl tam nikdo ani nic a přibližně v tomhle momentě jsem poprvé potlačovala pláč. Podruhé už jsem ho nepotlačila a řvala jsem celou dobu, co jsem se snažila najít tu zasranou Spinoza Hall a přemýšlela jsem o tom, že se taky na všechno můžu vykašlat a že je mi vlastně úplně u prdele, že tam na té hodině budu chybět. Ve skutečnosti mi to ale až tak u prdele nebylo. Den blbec, jak se říká.



Jak blbě začal, tak dobře skončil. Opět naprostou shodou náhod a vlastně i kvůli tomu, že jsem ten den měla vážně velkej pech celej den. Večer se konala international diner, na kterou měl každý přinést něco typického ze své země, a tak jsem dělala bramboráky, přičemž jsem teda svému domácímu ukradla trochu mouky a oleje, ale hádám mu to vadit nebude. A opět, stejně jako ráno, jsem jela pozdě a opět, stejně jako ráno, jsem v dešti hledala jak kráva, kam mám sakra jít. Podpořené to bylo ještě tím, že byla tma jako v pytli. Nakonec jsem ale došla na místo určení a zjistila, že akce vlastně ještě ani nezačala. A tak jsem nad svým pozdním příchodem jen pokrčila rameny a připojila se ke svojí skupině s číslem 13 a strávila s nimi pár pěkných chvil.

Z večeře jsme potom měli jít na karaoke. Můj plán byl, že na karaoke sice půjdu, ale zdržím se maximálně do půl jedenácté a pojedu domů, protože jsem ze středy na čtvrtek spala asi 4 hodiny. Nakonec to ale dopadlo tak, že jsem dorazila domů po půl jedné ráno, připitá a plná dojmů. Včera jsem totiž asi poprvé zažila to, čemu se říká Erasmácký život. Myslel jsem, že o něj nestojím, ale když už to přišlo, užila jsem si to naplno. Shodou okolností a tím, že ten den jsem prostě měla pech, jsem potkala partu skvělých lidí. Dost možná už je nikdy neuvidím, ale na tom nikomu z nás nezáleželo. Naše skupina dostala špatnou adresu karaoke. Takže jsem se ocitla na místě, kde jsem měla být, jenomže jméno baru nesouhlasilo s adresou. Narazila jsem tam na jednu další skupinu, která ale měla pouze 3 přítomné členy, jednu Švédku z jiné skupinu a další tři holčiny, které ani nevím, odkud byly. Moje mentorka pro mě sice přijela, ale já jsem neměla kolo, tak mi řekla, že tam můžu zůstat, že to správné místo je daleko. Nakonec se ale ukázalo, že vlastně zase tak daleko není, a tak jsme vyrazili volným krokem směrem k tomu, o čem jsem si myslela, že je ten správný bar.

Netrvalo mi dlouho, než mi došlo, že jsem se ze špatného baru přesunula do dalšího špatného baru. Ale nevadilo mi to. Zkrátka jsem tam zůstala, adoptovaná jinou skupinou a dokonce udělala něco, čeho jsem si nebyla jistá, že jsem schopná. Zapojila jsem se do karaoke. Poprvé v životě jsem zpívala karaoke a byla to sranda, protože všichni byli opilí a nikdo neřešil, že někdo neumí zpívat. Kromě toho nikdy nezpíval jen jeden člověk, ale celá hospoda většinou zpívala s ním. A byla tam spousta písní, které bych si chtěla zazpívat, ale nebyl bohužel čas. Ostatní šli ještě na párty, ale já jsem šla domů. Párty nejsou můj styl. Ale karaoke a vše, co mu předcházelo, bylo super. Něco, na co budu s úsměvem vzpomínat, až už budu zase doma a budu přemýšlet o svém pobytu v Nizozemsku.

Je mi smutno, je mi smutno každý den, ale tyhle náhodné momenty, náhodná setkání s lidmi, kteří jsou na tom všichni stejně jako já, mě rozptylují od toho, abych na to neustále myslela. Mamka má pravdu. Musím pořád něco dělat. Protože jakmile jsem sama doma a nedělám nic, padá na mě splín. Zjistila jsem, že mám tady ale podivné nutkání psát. Už hrozně dlouho jsem nenapsala jedinou řádku mého největšího spisovatelského projektu. Tu knihu jsem začala psát, když mi bylo 17 nebo 18. Je mi 23 a stále není dokončená. Začala jsem věřit tomu, že ani nikdy dokončená nebude, jenomže to nechci. Chci ji dopsat. A chci dopsat i tu druhou. Nejsem si ale jistá, jestli jsem toho schopná. Možná mě ale zkušenost z ciziny naučí něco nového. Něco, co potom budu schopná vložit do svého psaní. Mám pocit, že jsem ztratila to, co jsem měla, když jsem byla teenager. Slinu? Talent? Může člověk vůbec přijít o talent? Nevím, mám pocit, že jsem zakrněla… ale pořád ve mně ještě nezhasla touha vyprávět příběhy, které jsou ve mně. Ty postavy, které jsem vytvořila, žijí uvnitř mojí hlavy. Chci, aby žily na papíře. Chci vidět své jméno na obalu knihy. Nepřestala jsem to chtít. Mám pocit, že je to jediné, co jsem kdy v životě opravdu chtěla. Člověk by se neměl vzdát svých snů, ať už ho život zavede kamkoliv. Ne každému se jeho sny splní, ale když se o to ani nepokusí, zbyde mu čas akorát na to se litovat, jak k němu byl život nespravedlivý.

Sedím u Ludwiga a popíjím kávu obklopená studenty. Každý z nich touží po něčem jiném, zajímalo by mě, po čem asi. Proč tu jsou? Co je sem přivedlo? Kým jsou? Kým chtějí být a kým budou? Každý den potkávám nové a nové lidi a stejně rychle jako do mého života přijdou, tak zase odejdou. Chtěla bych je ale všechny potkat znovu… třeba za 10 let a vidět, co se z nich stalo, vidět, jestli se jejich životy změnily k lepšímu. Vidět, jestli se z nich stalo to, kým vždycky chtěli být. Já jsem nikdy nevěděla, čím chci být a vlastně to pořád nevím. Jediné, co jsem vždycky věděla bylo, že chci psát. A tak budu psát. Ať už to stojí za to nebo ne, pro mě je to důležité. Protože kdybych nepsala, tak bych nedýchala.

You don't have to be miserable to write. You do it because you have to, because it gnaws away at your insides if you try to ignore it. Because if you don't write, you might as well be dead.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 ┼Eleanore Inkake Samanthe Lune┼ ┼Eleanore Inkake Samanthe Lune┼ | Web | 15. september 2017 at 14:37 | React

Zajimavy zivot

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama