Utrechtské deníky, část první.

5. september 2017 at 20:12 | Angelique. |  diary
Dneska jsem se znenadání v kavárně za zvuků Johnnyho Cashe rozhodla, že když už jsem tedy na ten Erasmus odjela, že bych vám o tom taky mohla podávat nějaké zprávy. Sice sem na blog už skoro nikdo nechodí, protože jsem sem tak nějak přestala chodit já, ale to nevadí, třeba se to zase změní. A tak mám pro vás první zápisek ze série "Utrechtských deníků"... Nevím, jak to bude vypadat, jestli to budou vyloženě zápisky, co se mi stalo, nebo spíše pocity... Asi tak nějak obojí dohromady nebo ani jedno, těžko říct. A taky to nebude úplně deník ve smyslu každý den, ale spíš deník ve smyslu jednou za čas o nějakém konkrétním dni. Kdo ví, jak to bude. Zatím to vypadá, že budu především hodně šprtat, šprtat a šprtat, takže jsem vážně dost zvědavá na to, co se ze mě za těch 5 měsíců stane. Možná, že vyhořím. Anebo se konečně naučím učit, to by bylo asi docela šokující...

5. září 2017

Je to několik měsíců, co jsem se rozhodla, že další semestr vysokoškolského studia strávím v cizině. Netušila jsem, že čas uběhne tak rychle. Od momentu, kdy jsem skutečně a definitivně podala žádost o místo v programu Erasmus+ uběhlo už tolik času. Zdálo se to nekonečné, zdálo se, že na to nikdy nemůže ani dojít, jak vzdálené to bylo. A přesto jsem teď tady, popíjím cappuccino v kavárně Ludwig kousek od univerzitní knihovny a přemýšlím o tom, co mě to sakra napadlo se nechat do něčeho takového uvrtat. Často říkávám, že by člověk neměl litovat žádného svého rozhodnutí, pokud zrovna nezpůsobí smrt stovek lidí. Protože v jednom určitém momentu života to bylo přesně to, co jsem chtěla. Chtěla jsem jet na půl roku do Utrechtu. Chtěla jsem mít ten pravý erasmácký zážitek. A chtěla jsem jet do země, ve které se nejlépe naučím jazyk, který studuji.


Po několika dnech tady se ale zatím potýkám s tím, že nejspíš neumím nizozemsky dost na to, abych to tu zvládla. Jsem zaseklá někde mezi tím, že na mě začnou mluvit anglicky v kavárnách, i když se snažím mluvit holandsky, a tím, že jen na zítra mám přečíst asi 80 stran nizozemského textu. Kupodivu ale psanému textu celkem rozumím. S mluveným slovem je to horší. O hodně horší. Asi tak hrozné, že jestli se mě zítra profesor na první hodině zeptá na něco jiného, než jak se jmenuju, nejspíš neřeknu ani slovo.

Když tu teď sedím, ukusuju ze svého sendviče s kozím sýrem a dívám se skrz okno na věž slavného Dómu, přemýšlím o tom, jak hrozně ráda bych seděla v Kaprovce s tím stejným sendvičem s kozím sýrem, popíjela kávičku a dívala se na pobočku pošty, která je naproti mé oblíbené kavárny, místo abych se dívala na tuhle 600 let starou stavbu. Dneska jsem zatím nepromluvila slovo česky. Střídám mezi angličtinou, holandštinou a italštinou a upřímně mi z toho hrabe? Pak se má člověk naučit pořádně alespoň jedno. Už teď mě jímá hrůza ze zítřejší první hodiny. Upřímně doufám, že to nebude tak hrozné, jak očekávám, ale nejspíš to bude ještě horší. A místo toho, abych si tu v kavárně četla texty, které musím do zítra pročíst, píšu článek na blog. Proč? Protože jsem potřebovala utéct, stejně tak jako utíkám i doma Když jsem doma, utíkám ve svých myšlenkách daleko odtamtud… Ale až teď, když doma nejsem, jsem si uvědomila, jak moc si vážím toho, co doma mám.

Domov není jen místo. Domov jsou především lidé. A fakt, že nemůžu napsat Emily nebo Thee a říct, že se za půl hodiny potkáme na Chodově? To mě ničí. Vědět, že až přijdu domů, nebude tam na mě čekat ani máma, ani táta, ani bratr a už vůbec ne můj pes, nýbrž člověk, kterého vůbec neznám a spolubydlící, kterého už jsem neviděla dva dny, je děsivá. Ještě víc než těch 70 stran, co mi zbývá. Ještě víc než ta zítřejší hodina. Nezáleží na tom, co dělám nebo kde jsem. Nemám kulturní šok, protože kultura tu zase tak jiná není. Jen mě unavuje, že lidé kolem mě nemluví česky… a stýská se mi. Prostě se mi stýská. Vím, že jsem tu jenom pár dní a že možná zním pateticky, ale právě ty první dny jsou nejhorší. Už teď jsem potkala pár lidí, se kterými bude možná moje cesta tímhle novým dobrodružstvím snazší. A možná taky ne. Protože ve výsledku je to stejně jen a jen můj boj. A kdo mě zná, tak ví, že boj s mou vlastní myslí bývá dost složitý. Stále ale doufám, že se to podá. Časem… a toho tu mám až moc.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Mia Mia | 6. september 2017 at 13:50 | React

První dny jsou vždycky nejhorší... on ten půl rok uteče jako voda a pokud to nebude velký průšvih, tak mi věř, že se ti potom bude stýskat zase po Holansku a univerzitě tam. Mimochodem, viděla jsem jednu youtuberku, která šla na Erasmus a omylem jí to zapsali v němčině, i když neuměla německy nic a taky to zvládla :)

2 Charlotte Charlotte | Web | 6. september 2017 at 21:05 | React

Vždy keď ideš niekde do neznáma sú prvé dni najhoršie , obzvlášť keď si sama .
Určite to nebudeš lutovať , o tom som presvedčená :)  
Ja by som zas chcela mať odhodlanie sa na ten erasmus zapísať , neviem sa dokopať.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement