Utrechtské deníky, část sedmá.

27. september 2017 at 19:58 | Angelique. |  diary

27. září 2017

Stav mysli: smířený
Homesickness level: vysoký
Počet slov řečených v češtině: 128
Počet užitých jazyků za den: 4
Počet srážek s kolem: 0
Počet srážek s volem: 1
Počet utracených peněz: €5,20
Počet kafí: 2
Spánkový deficit: velký

Když začnete žít sami a k tomu ještě v jiném městě v jiném státě, je to hodně velký skok od pohodlí, které jste dřív měli. Musíte se naučit spoustu věcí, které jste třeba dřív nedělali. Musíte se naučit orientovat ve městě, které neznáte. Musíte se naučit, že v lednici nebude jídlo, pokud ho nekoupíte. Musíte se naučit, že když přijdete domů, nikdo tu nebude, kdo by vás přivítal. A musíte se připravit na to, že ať už se snažíte jak chcete, tak sem tam se zkrátka něco posere a nebude tam nikdo, kdo by vám s tím mohl pomoci. Musíte se naučit, že jste na to sami.


Když jsem doma, jsem ráda, když můžu být sama a mít klid. Co jsem tady netoužím po ničem jiném, než nebýt sama. Protože když jste doma a je vám smutno, tak rodina se vrátí domů, nebo jen vylezete z pokoje a jdete za nimi. Když je mi smutno tady, nemám za kým jít. Když je mi smutno tady, musím se s tím vypořádat sama. Když přijdu domů, nevítá mě pes, nevítá mě nikdo. Sice mám spolubydlícího, ale ten většinu času není doma a když ano, tak nejsem doma já. A hlavně to není ono. Ta samota je něco, na co se podle mě nedá úplně zvyknout. A to, že se musíte 100% spolehnout sami na sebe je těžké. Obzvlášť, když máte arachnofobii 3. stupně a po stěně vám leze 7 centimetrový pavouk.


Je to blbost. Taková kravina. A přitom mi způsobila hodinový hysterický záchvat a nakonec pavouka stejně další den musel zabít táta. Ano, kdo sleduje můj instagram, ví, že tu o víkendu byli moji rodičové. Strávili jsme moc krásný víkend. Počasí nám vyšlo, byli jsme v Amsterdamu, v Goudě, v Kinderdijku a samozřejmě v Utrechtu a moc jsem si to užila. Ale myslím si, že ta návštěva přišla příliš brzy. Táta říkal, že měli možná přijet až v půlce listopadu a ne už takhle v září, protože jsem si sotva začala zvykat a pak přijeli a zase mě rozhodili. Možná je to pravda. Než přijeli, byla jsem už celkem v pohodě, kromě občasných záchvatů pláče po ránu.

Člověk spadne do takového stereotypu, musí dělat věci do školy, musí se soustředit na jiné věci… A pak přijeli a já jsem zase začala toužit po tom, abych se mohla vrátit s nimi. Nevím, asi je to tím, že máme fakt blízké vztahy v rodině. Hlavně s mamkou. Nejsem zvyklá na to třeba tři dny s mamkou nemluvit. A nejen s mamkou. Nejsem zvyklá na to, že Emily nevidím několik měsíců. Naštěstí ale přijede už příští týden v pátek, takže to nakonec nebude tak horké. Problém je v tom, že i když se stane něco dobrého, tak se to dokáže vždycky kardinálně posrat. A tak se stalo, že jsem se ocitla v půl dvanáctý večer úplně sama někde v prdeli světa a musela půl hodiny čekat na vlak správným směrem. A to opravdu náladě zrovna moc nepomohlo. Posrala jsem to sama, nastoupila jsem do jiného vlaku… a sama jsem se z toho taky musela dostat. Ale tak je to vždycky. Každý den má svoje nahoře a dole. Nemám tady dobré dny, nemám asi ani špatné dny. Mám jen dny, které jsou chvíli dobré a chvíli špatné. Teď už jsou namíchané. Na začátku byly jen špatné.

Život je fajn. Je fajn, když zrovna sedím v Irské hospodě s dalšími mezinárodními studenty, je fajn, když se pak přesuneme do kina poté, co si zahrajeme partičku cards against humanity. Život je pořád fajn, i když sedím na lavičce uprostřed ničeho a čekám ubrečená na vlak, o kterém můžu jen doufat, že přijede. Život je fajn, i když si člověk připadá jak kretén, i v těch chvílích, kdy mu fajn rozhodně není. Je lepší cítit bolest, než necítit vůbec nic. Je div, kolik hlubokých myšlenek člověk najde ve svojí mp3, když zrovna nadává, jak život stojí za hovno. Člověk sem tam něco posere, ale to je v pořádku. Není to poprvé, co jsem něco posrala a není to ani naposled. I když to chvíli stojí za nic, člověk se oklepe a jde dál. Slunce zase vyjde, začne nový den, proč vidět ve všem jen to špatné, když je i tolik dobrého.  
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Teri Jones Teri Jones | Web | 2. october 2017 at 13:44 | React

Teď jsem dočetla deníky Bridget Jonesové a ten začátek, ten souhrn, mi ji strašně připomíná (až na to, že ona si sepisovala počet skleniček alkoholu, počet spálených kalorií nebo počet koupených losů)... Detail.

Máš můj obdiv, za tak razantní rozhodnutí. Za to, že žiješ v cizí zemi. Mě teď stěhování od rodičů taky čeká, ale já pořád budu v Česku u nich, to není tak zlý, jako kdybych byla, jak píšeš ty někde v prdeli světa, daleko od nich. A i přes to, se toho děsím. Ale zase v tom vidím velký krok do neznáma, který mě naučí samostatnosti. A to je přesně důvod, proč se chci stěhovat. Abych věčně věků neměla za zadkem rodiče, který nadevše miluji, ale který se vždy o všechno postarají. Každopádně ti přeji hodně pevný nervy, ať to zvládneš. Člověk si nakonec stejně zvykne, jen ať ty těžký začátky přežiješ ve zdraví. :)

...
A nevím, možná jsi mě poznala nebo ne (máš teď bůhvíproč jiné jméno, že Tessie?), ale věděla jsem, že když jsem zpátky v blogerském světě, že mé cesty povedou sem.

Tak kdyby sis občas chtěla napsat, jsem tady. :)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama