Utrechtské deníky, část šestá.

21. september 2017 at 13:18 | Angelique. |  diary

21.9.2017

Znáte takový ten pocit, že hrozně moc chcete být s někým kamarád, ale nevíte, jak to máte udělat? Tak to přesně zažívám tady. Vždycky jsem měla docela odhad na lidi a vím, kdo je mi sympatický a kdo mi sympatický není, ale když přijdu do velké skupiny lidí, nejraději bych se schovala někam do kouta a tvářila se, že neexistuju. Na předměty zase tolik lidí nechodí jako na ty erasmácké akce, ale i tak je to poměrně děsivý. A já v tom neumím chodit. Nevzpomínám si, jak jsem se spřátelila s lidmi, které znám v Praze. Většinu z těch nejbližších znám roky a tak je to snazší. Tady mám pár týdnů na to, abych se s těmi lidmi seznámila a pak skončí blok a na dalším předmětu už bude zase někdo jiný. To samé je to s international students. Na každé akci poznávám nové a nové lidi, ale ne a ne získat nějakého parťáka, se kterým bych mohla chodit na kafe nebo si zkrátka jen pokecat o životě.

V den podivného karaoke, o kterém jsem psala, jsem konečně potkala někoho, s kým mi přišlo, že si opravdu rozumím. A potom se někam ztratila a já ani neznala její jméno. A včera jsem ji potkala znovu a daly jsme se zase do řeči. Jenomže já nevím, nevím, jestli mám ten pocit, že si rozumíme jen já, nebo obě dvě. Možná, že se se mnou ani přátelit nechce a já jsem jenom ta otravná Češka, která dolejzá. Takže jsem rozpolcená mezi dvěma stránkami svojí osobnosti, mezi tou ukecanou, kterou vypouštím, když jsem s přáteli, a mezi tou tichou a introvertní, která se probudí, když není nikdo, koho bych znala.



S Holanďanama je to těžší, protože ti se raději baví s jinými Holanďany, než s Češkou, které trvá 10 minut, než se vymáčkne a ještě se vymáčkne gramaticky špatně. Dneska jsem si s jednou holčinou povídala anglicky, ale jakmile do třídy přišly Holanďanky, tak se na nějakou konverzaci se mnou vykašlala. A já nejsem ten typ, který by šel za někým a prostě se s ním začal bavit. A není to tak, že se rozhodnu: "Ha, Megan bude moje kamarádka"… Takhle to bohužel nefunguje a nikdy fungovat ani nebude. Proč je společenský život tak složitý? Kdybych já aspoň nebyla takový asociál. Ten vtip s tím, že se jmenuju Anna a jsem alkoholik už jsem použila tolikrát, že už je ohraný. Budu si asi muset vymyslet nějaký jiný způsob, jak prolomit ledy, uvidíme.

Jinak se mám ale celkem fajn. Dneska večer přijedou na návštěvu moji rodiče, takže se mám vlastně skvěle. Jen se trochu bojím, že ta deprese začne od začátku v momentě, kdy odjedou. Začala jsem si už trochu zvykat na to, že bydlím sama a daleko. I když je to pořád divné. Pořád jsem ještě nepřestala toužit po roce v Kanadě, přestože vím, že to budu znovu prožívat stejně jako teď. Těžko říct, jestli odjedu, těžko říct, kam mě život zavede. Ale do Kanady se chystám minimálně přes léto. Ať už na měsíc cestovat, nebo pracovat. Ať už to bude tenhle rok, nebo až ten příští. Pořád nevěřím, že by se Erasmus stal zkušeností, kterou si budu chtít zopakovat. Ale už věřím, že se stane zkušeností, které nebudu litovat. Zvlášť druhá část semestru bude podle mě hodně zajímavá, protože jsem si zapsala intenzivní kurz nizozemštiny a budu mít nějakou literaturu a ne jen ty lingvistické srajdy, které jsem slyšela už milionkrát, tak mě to možná bude i trochu víc bavit.

Příští středu máme prezentaci před třídou v nizozemštině a z toho mám vážně vítr. Ale zrovna teď v tomhle momentě, v téhle minutě, je mi to upřímně úplně u prdele. Jediné, na co myslím, je to, jak si tenhle víkend s rodiči užiju. Neskutečně se na ně těším, hrozně se mi stýská. Až skoro do konce října mám teď nějaké plány na víkend, za což jsem moc ráda. Příští týden jedu za Barčou do Amsterdamu, další týden přijede Emily, další týden přijede Petra a potom jedeme s Barčou do Haagu, kde já si odskočím odvolit, jestli mi tam opravdu doručí ten voličský průkaz a potom to tam prošmejdíme. Potom ještě dva týdny školy a hurá na týden v listopadu domů. A pak už za chvíli budou v podstatě Vánoce a pak už za chvíli bude konec semestru, takže ono to nakonec fakt uteče. Jen si to zkrátka zatím moc neužívám. Zvykám si a snáším to, ale že bych byla plna nadšení, když ráno vstávám, to se říct nedá.

Před pár dny jsem seděla na lavičce ve venkovním areálu školy a obědvala, zatímco tam se konal veganský festival a já jsem se skoro cítila, že tam patřím. Ale nepatřím a cítím, jak moc sem nepatřím. Miluju Nizozemsko a vždycky ho budu milovat, ale doma je doma. Nedovedu si představit být tu jako můj domácí 10 let… Miluju cestování, víte, že cestuju někam každou chvíli, ale ráda se vracím domů. Nikdy jsem nebyla tak daleko od domova tak dlouho. Některým lidem se stane, že zpřetrhají ty vazby, které mají doma, ale já bych nikdy nechtěla, aby se mi to stalo. Nikdy. Lidi nadávají na Českou republiku a na to, že nesnáší být Čechem. Ale já bych nikdy nechtěla předstírat, že jím nejsem. Proč? Mám ráda svoji zemi. Jsou města, která miluju, ale Praha bude vždycky na prvním místě. Možná některá města můžou působit jako domov, ale domovem nejsou.

 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Katie* Katie* | Web | 21. september 2017 at 22:04 | React

Ha! Konečně jsem se dostala k tomu, abych si přečetla některý z tvých článků i tady u tebe na blogu. Přiznám se ti, že já se tenhle týden taky cítila naprosto otřesně. Začala jsem chodit na ten pedák a abych byla upřímná, moc dobře se tam necítím. Ta škola je hrozné bludiště a je taková mně nesympatická. Mám takový tlak nebo pálení na brsou nebo pálení v břiše. Ve středu jsem dokonce kvůli tomu nešla do školy, protože bych se tam asi zhroutila a vážně jsem přemýšlela nad tím, že z té školy odejdu a půjdu pracovat. Ale po rozhovoru s taťkou jsem si řekla, že to aspoň dneska prubnu a nakonec to byl fajn den. Měla jsem jen předměty v AJ - z toho dva byly s rodilými mluvčími (jedna byla z Irska, druhý byl Angličan - naprosto úžasný a příjemný člověk!). A konečně jsem se začala bavit s nějakými lidmi. Já jak se cítila úplně pod psa, tak jsem ani neměla náladu se moc pouštět s ostatními do řeči. Ale dneska to ušlo. Ještě teda nejsem 100% OK, ale snad si postupem času zvyknu. Obávám se teda ještě, že tu němčinu nebudu dávat, protože moc nerozumím, ale tak co... Vyzkouším si to, když to nepůjde, odejít můžu vždycky a jít pracovat. Zrovna včera jsem viděla, že u nás ve městě hledají někoho do knihkupectví a kdyby se dnešek nepovedl, tak tam napíšu. Ale to byl takový můj výkec. No ráda slyším, že už to v Nizozemsku zvládáš aspoň o trochu lépe, i když to taky není úplně 100%. Taky je fajn, že za tebou jezdí tolik lidí. Hlavně je super, že přijedou ty rodiče, i když tvoje obavy docela chápu. Já bych se taky bála. Ale třeba nakonec sama sebe překvapíš a dopadne to dobře. Budu ti moc držet palce! :)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama