October 2017

Utrechtské deníky, část desátá.

Friday at 1:09 | Angelique. |  diary
Z venku se každý večer ozývají divné zvuky a každý večer jsou to jiné divné zvuky. Nedávno jsem měla pocit, že slyším někoho souložit, teď jsem nebyla schopná se rozhodnout, jestli ten skřek byl nějaký chlap nebo kachna a už párkrát se stalo, že jsem slyšela zvuky, které zněly jako střelba, ale zřejmě byly pouze neviditelným ohňostrojem. Dneska konečně po několika týdnech našli tělo studentky, která zmizela právě tady v Utrechtu, nebo někde kousek za ním. Na konci září se ztratila a nikdo o ní neměl žádné zprávy. U nás se většinou tolik v novinách nebo ve zprávách neprobírají lidi, kteří zmizeli, pokud nejde o děti. Teda na Nově ano, ale jinak celkově mi to nepřijde. Sem tam se objeví nějaká zpráva, že někdo zmizel a pohřešuje se a na stránkách policie to dávají, ale potom se člověk mnohdy ani nedozví, jestli toho člověka našli. Nevím, jestli je tohle výjimka z pravidla i tady v Nizozemsku, ale případ Anne Faber se tu probíral hodně. Na Facebooku na mě vyskakovaly pořád nějaké novinky, jelikož jsem ve všech těch skupinách zahraničních studentů a Utrechtu a tak podobně. A taky jsem se o to zajímala, protože šlo o holku jen o pár let starší, než jsem já, která zmizela v Utrechtu, kde zrovna teď jsem. To, že zmizela v podstatě za bílého dne, kdy ještě nebylo ani sedm večer, mě donutilo několik večerů zůstat doma a to i přesto, že pachatele zatkli. Příčina smrti zatím nebyla zveřejněná, ale myslím, že je to jasné, ten chlap jí zabil. A pravděpodobně ji i sexuálně napadl, jelikož to byl usvědčený násilník, který dostal 11 let za znásilnění a léčil se v psychiatrické léčebně. Očividně ne zrovna úspěšně. Taky nedokážu úplně pochopit, jak se mohl dostat z toho ústavu pryč, aby k tomu vůbec došlo. Připomnělo mi to tu narušenou ženu, která před nějakou dobou vnikla u nás do školy a ubodala toho chudáka kluka. Jak se tyhle věci vůbec můžou stát?

Ano, opět jsem si vybrala zajímavé téma k probírání, já vím. Jsem takový optimista, co jsem sem přijela. Tenhle týden ještě extrémně. Já nevím, mě hrozně dojalo a bohužel i hrozně rozesmutnilo, jak všichni celé ty týdny doufali, že Anne najdou živou. Už když jsem ten článek o jejím zmizení četla poprvé, bylo mi jasné, že ta holka je mrtvá. Vm, že jsem možná cynik, ale na tyhle věci já mám prostě čuch. Chudák holka. Je to hrozný. Doma jsem to ani nikomu neříkala, protože by máma šílela. Je to jen další ukázka toho, že nezáleží kde jste nebo co děláte, ale že se vám něco může stát úplně kdykoliv a kdekoliv. Asi to ale není vhodná chvíle říct, že by měl člověk žít svůj život přítomností a naplno, když jsem dneska celý den ležela v posteli a koukala na seriály. Dokonce jsem ani nevstala do školy. Ano, dneska jsem poprvé zatáhla školu. A vzhledem k tomu, jak hrozně mě ty hodiny nebaví, jsem už dopředu nahlásila, že zatáhnu i příští úterý a místo toho pojedu s Barčou na výlet. Jen nevím, jestli mě nesrazí autobus za to, že jsem lhala o důvodu toho, proč nepřijdu. Musím s tím svým lhaním něco dělat. Sice to nikomu neubližuje, většinou jsou to milosrdné lži, které říkám proto, abych se buď vyhnula problémům nebo někoho ušetřila starostí, ale stejně. No co má člověk říct učiteli, když nechce přijít do školy? Sorry, nebaví mě to a tak se na to příští týden vyseru? Asi ne.

Utrechtské deníky, část devátá.

10. october 2017 at 10:07 | Angelique. |  diary

9. října 2017


Vlastně ani nevím, co chci psát, ale nějak se snažím samu sebe přesvědčit, že chci psát. Upřímně? Jediné, co dneska chci je, si lehnout do postele a spát. Přesto musím ještě na jednu hodinu a večer si musím uvařit kuře, které jsem koupila za 5 euro a které je jen do dneška. Dobrá zpráva je, že pokud z toho uvařím něco pořádného, tak budu mít jídlo aspoň na dva dny, možná spíš na tři, což je pozitivní.

U Ludwiga je narváno. Nevím, jestli je to tím, že jsem tu nejspíš nikdy nebyla vyloženě kolem oběda, nebo je to tím, že jsem tu nikdy nebyla v pondělí, anebo tím, že už i všichni ostatní objevili, že tu mají snesitelné kafe a výborné panini. Těžko říct. Možná je to kombinace více faktorů, ale v momentě, kdy nemůžu sedět na svém místě u okna a koukat na Domtoren, už se mi tu nelíbí tolik jako dřív. Ale tak co. Pořád tu mají výborný panini s kozím sýrem a snesitelné kafe. Jen tu už není takový klid na psaní jako jindy.


Utrechtské deníky, část osmá.

5. october 2017 at 16:17 | Angelique. |  diary

5. října 2017:

Stav mysli: podivný
Homesickness level: přiměřený
Počet slov řečených v češtině: 103
Počet užitých jazyků za den: 3
Počet srážek s kolem: 0
Počet srážek s volem: 3
Počet utracených peněz: € 50,-
Počet vypitých kafí: 1
Spánkový deficit: odporně velký
Počasí: polojasno s občasnými projevy tajfunu


Pojmenovala jsem fíkus v obýváku Bob. Není to poprvé v životě, co jsem si vytvořila citový vztah ke kytce a zřejmě to není ani naposledy. Kdyby Bob chcípnul, nejspíš bych ho obrečela stejně jako jsem obrečela svůj ibišek doma v Praze, když ho mamka vyhodila do popelnice. Obrečela jsem ho tak moc, že ho z ní zase vytáhla a rozhodla se, že mu dá ještě poslední šanci. A ibišek se zmátořil a přežil, naštěstí. A vzhledem k tomu, že o Boba se nestarám já, ale můj pan domácí, tak je málo pravděpodobný, že by Bob chcípnul.

Jaké stádium šílenství nastává v momentě, kdy si povídáte s obřím fíkusem, který oslovujete Bobe? Ale ne, je to trochu z recese, ne že bych si skutečně vypěstovala k Bobovi nějaký silný citový pouto. Jen se mu omlouvám, když do něj vrážím a občas přemýšlím, že bych mu přečetla pohádku, ale zřejmě by to neocenil. Citový vztah k ibišku doma mám proto, že patřil mojí babičce, ne proto, že bych si s ním po nocích povídala, chodili jsme spolu do kina a byli nejlepší přátelé na vždy. Nemám nejmenší tušení, proč jsem vůbec začala mluvit o Bobovi, ale tak nějak to vyplynulo. Nejspíš proto, že vedle něj zrovna sedím, zatímco píšu další ze svých duchaplných zápisků z mého Erasmu v Utrechtu.