October 2017

Thoughts.

30. october 2017 at 12:03 | Angelique.
Cítím se divně. Cítím, jako bych se měnila, i když ve skutečnosti mám pocit, že zůstávám pořád stejná. Možná, že mi řeknou přátelé z Čech, jestli jsem jiná nebo ne, až se zase vrátím zpátky do Prahy. Upřímně? Nevím, co si sama o sobě myslet. Nepřijde mi, že se dostatečně zajímám o to se tady něco naučit. Strávila jsem celý víkend v nizozemské rodině, kde jiný jazyk, než nizozemština nepadl, pokud jsme nebyly s mou kamarádkou Barčou zrovna samy nebo si nás nikdo nevšímal. A bylo to super, jen jsem dost často nevěděla, která bije. A v ten moment jsem dostala pocit, že se nejspíš nikdy ani nizozemsky nenaučím, protože se dost nesnažím. Vlastně ani nevím, čím to je, ale jako bych ani neměla zájem se něco učit. Myslela jsem si, že mě Erasmus naučí zbavit se té prokrastinace a zbavit se té lenosti, ale ve skutečnosti mám pocit, že na to tady peču ještě víc, než v Praze. A i když se mi to nelíbí, tak s tím nejsem schopná nic dělat.

Hrozně moc bych chtěla být tím aktivním člověkem, který všechno stíhá, všechno zvládá, žije život naplno a neztratí ani minutu nesmyslným zíráním do prázdna. Jenomže já takovým člověkem být asi nedokážu. Jsem ráda, když si můžu lehnout a nic nedělat, jen koukat na seriály. Jsem líná si i uklidit a bože, jaký bordel mám doma. Myslím, že procházím nějakou dost drsnou krizí osobnosti. Nevím, kdo jsem a nezdá se, že bych na to měla někdy v brzké době přijít. Doufala jsem, že když odjedu, tak najdu sama sebe, najdu, co mě baví, najdu v sobě tu vnitřní sílu žít život naplno a dělat věci, které m baví, jenomže ne. Sice už jsem si zvykla na život tady a snažím si ho užívat, ale pořád jsem stejná lemra jako dřív. Nevím, jak se změnit. Vím, že bych měla, ale nevím, jak to udělat.

Snila jsem o tom, že jednou budu spisovatelkou. Ale ten sen zemřel už před mnoha lety. Když jsem byla malá, chtěla jsem být archeoložkou. O pár let později antropoložkou. A jeden čas jsem si pohrávala s myšlenkou, že bych mohla být astronomem. Možná proto, že jsem vždycky měla hlavu tak trochu ve hvězdách. Jenomže potom jsem vyrostla a věci začaly nabírat reálnou podobu. Najednou přišla ta chvíle, kdy jsem se měla rozhodnout, čím chci být až vyrostu, jelikož už jsem vyrostla. Jenomže když ten moment přišel, nevěděla jsem to. A o téměř pět let později to stále nevím. A to je můj největší problém, doufala jsem, že na to přijdu, když budu v cizím městě, závislá sama na sobě, ale stále se nic nezměnilo. Pořád nevím, kdo jsem, co chci dělat a čím chci být. Jen vím, že nechci domů. To je změna, že ano? Mám totiž pocit, že když se teď vrátím domů, ani na to nikdy nepřijdu. Nejraději bych tu zůstala. Chybí mi domov, chybí mi rodina a přátelé a chybí mi Praha. Občas mám dny, kdy mám pocit, že se dalšího dne ani nedožiju, jak hrozně sama si tu připadám a jak moc smutno mi tu je. Jenomže představa, že jsem doma, že musím dokončit studium, že musím napsat bakalářku, najít si práci, rozhodnout se, jestli chci pokračovat na magistru, nebo nechci? To je tak děsivé, že bych nejradši zůstala tady, našla si práci rovnou, vykašlala se na studium a v klidu si tu živořila. To je totiž pro mě tak hrozně typické. Utíkat před povinnostmi. Myslím, že na to, abych se změnila, bude potřeba víc, než dva měsíce v cizině. Možná, že ty další 3 měsíce s tím něco udělají.

Utrechtské deníky, část desátá.

13. october 2017 at 1:09 | Angelique. |  diary
Z venku se každý večer ozývají divné zvuky a každý večer jsou to jiné divné zvuky. Nedávno jsem měla pocit, že slyším někoho souložit, teď jsem nebyla schopná se rozhodnout, jestli ten skřek byl nějaký chlap nebo kachna a už párkrát se stalo, že jsem slyšela zvuky, které zněly jako střelba, ale zřejmě byly pouze neviditelným ohňostrojem. Dneska konečně po několika týdnech našli tělo studentky, která zmizela právě tady v Utrechtu, nebo někde kousek za ním. Na konci září se ztratila a nikdo o ní neměl žádné zprávy. U nás se většinou tolik v novinách nebo ve zprávách neprobírají lidi, kteří zmizeli, pokud nejde o děti. Teda na Nově ano, ale jinak celkově mi to nepřijde. Sem tam se objeví nějaká zpráva, že někdo zmizel a pohřešuje se a na stránkách policie to dávají, ale potom se člověk mnohdy ani nedozví, jestli toho člověka našli. Nevím, jestli je tohle výjimka z pravidla i tady v Nizozemsku, ale případ Anne Faber se tu probíral hodně. Na Facebooku na mě vyskakovaly pořád nějaké novinky, jelikož jsem ve všech těch skupinách zahraničních studentů a Utrechtu a tak podobně. A taky jsem se o to zajímala, protože šlo o holku jen o pár let starší, než jsem já, která zmizela v Utrechtu, kde zrovna teď jsem. To, že zmizela v podstatě za bílého dne, kdy ještě nebylo ani sedm večer, mě donutilo několik večerů zůstat doma a to i přesto, že pachatele zatkli. Příčina smrti zatím nebyla zveřejněná, ale myslím, že je to jasné, ten chlap jí zabil. A pravděpodobně ji i sexuálně napadl, jelikož to byl usvědčený násilník, který dostal 11 let za znásilnění a léčil se v psychiatrické léčebně. Očividně ne zrovna úspěšně. Taky nedokážu úplně pochopit, jak se mohl dostat z toho ústavu pryč, aby k tomu vůbec došlo. Připomnělo mi to tu narušenou ženu, která před nějakou dobou vnikla u nás do školy a ubodala toho chudáka kluka. Jak se tyhle věci vůbec můžou stát?

Ano, opět jsem si vybrala zajímavé téma k probírání, já vím. Jsem takový optimista, co jsem sem přijela. Tenhle týden ještě extrémně. Já nevím, mě hrozně dojalo a bohužel i hrozně rozesmutnilo, jak všichni celé ty týdny doufali, že Anne najdou živou. Už když jsem ten článek o jejím zmizení četla poprvé, bylo mi jasné, že ta holka je mrtvá. Vm, že jsem možná cynik, ale na tyhle věci já mám prostě čuch. Chudák holka. Je to hrozný. Doma jsem to ani nikomu neříkala, protože by máma šílela. Je to jen další ukázka toho, že nezáleží kde jste nebo co děláte, ale že se vám něco může stát úplně kdykoliv a kdekoliv. Asi to ale není vhodná chvíle říct, že by měl člověk žít svůj život přítomností a naplno, když jsem dneska celý den ležela v posteli a koukala na seriály. Dokonce jsem ani nevstala do školy. Ano, dneska jsem poprvé zatáhla školu. A vzhledem k tomu, jak hrozně mě ty hodiny nebaví, jsem už dopředu nahlásila, že zatáhnu i příští úterý a místo toho pojedu s Barčou na výlet. Jen nevím, jestli mě nesrazí autobus za to, že jsem lhala o důvodu toho, proč nepřijdu. Musím s tím svým lhaním něco dělat. Sice to nikomu neubližuje, většinou jsou to milosrdné lži, které říkám proto, abych se buď vyhnula problémům nebo někoho ušetřila starostí, ale stejně. No co má člověk říct učiteli, když nechce přijít do školy? Sorry, nebaví mě to a tak se na to příští týden vyseru? Asi ne.

Utrechtské deníky, část devátá.

10. october 2017 at 10:07 | Angelique. |  diary

9. října 2017


Vlastně ani nevím, co chci psát, ale nějak se snažím samu sebe přesvědčit, že chci psát. Upřímně? Jediné, co dneska chci je, si lehnout do postele a spát. Přesto musím ještě na jednu hodinu a večer si musím uvařit kuře, které jsem koupila za 5 euro a které je jen do dneška. Dobrá zpráva je, že pokud z toho uvařím něco pořádného, tak budu mít jídlo aspoň na dva dny, možná spíš na tři, což je pozitivní.

U Ludwiga je narváno. Nevím, jestli je to tím, že jsem tu nejspíš nikdy nebyla vyloženě kolem oběda, nebo je to tím, že jsem tu nikdy nebyla v pondělí, anebo tím, že už i všichni ostatní objevili, že tu mají snesitelné kafe a výborné panini. Těžko říct. Možná je to kombinace více faktorů, ale v momentě, kdy nemůžu sedět na svém místě u okna a koukat na Domtoren, už se mi tu nelíbí tolik jako dřív. Ale tak co. Pořád tu mají výborný panini s kozím sýrem a snesitelné kafe. Jen tu už není takový klid na psaní jako jindy.


Utrechtské deníky, část osmá.

5. october 2017 at 16:17 | Angelique. |  diary

5. října 2017:

Stav mysli: podivný
Homesickness level: přiměřený
Počet slov řečených v češtině: 103
Počet užitých jazyků za den: 3
Počet srážek s kolem: 0
Počet srážek s volem: 3
Počet utracených peněz: € 50,-
Počet vypitých kafí: 1
Spánkový deficit: odporně velký
Počasí: polojasno s občasnými projevy tajfunu


Pojmenovala jsem fíkus v obýváku Bob. Není to poprvé v životě, co jsem si vytvořila citový vztah ke kytce a zřejmě to není ani naposledy. Kdyby Bob chcípnul, nejspíš bych ho obrečela stejně jako jsem obrečela svůj ibišek doma v Praze, když ho mamka vyhodila do popelnice. Obrečela jsem ho tak moc, že ho z ní zase vytáhla a rozhodla se, že mu dá ještě poslední šanci. A ibišek se zmátořil a přežil, naštěstí. A vzhledem k tomu, že o Boba se nestarám já, ale můj pan domácí, tak je málo pravděpodobný, že by Bob chcípnul.

Jaké stádium šílenství nastává v momentě, kdy si povídáte s obřím fíkusem, který oslovujete Bobe? Ale ne, je to trochu z recese, ne že bych si skutečně vypěstovala k Bobovi nějaký silný citový pouto. Jen se mu omlouvám, když do něj vrážím a občas přemýšlím, že bych mu přečetla pohádku, ale zřejmě by to neocenil. Citový vztah k ibišku doma mám proto, že patřil mojí babičce, ne proto, že bych si s ním po nocích povídala, chodili jsme spolu do kina a byli nejlepší přátelé na vždy. Nemám nejmenší tušení, proč jsem vůbec začala mluvit o Bobovi, ale tak nějak to vyplynulo. Nejspíš proto, že vedle něj zrovna sedím, zatímco píšu další ze svých duchaplných zápisků z mého Erasmu v Utrechtu.