December 2017

Kost mám v krku, shořel stromek, hlavně, že furt stojí domek.

25. december 2017 at 23:27 | Angie. |  diary
Co je Vánoce? Co je kouslo?
Jsem doma. Přijela jsem z Utrechtu do Prahy už ve čtvrtek 21., ale neměla jsem od té doby zrovna moc času psát, přestože nálada i byla. Čtvrtek byl dost šílený den, protože jsem ještě v Utrechtu pomáhala kamarádovi se stěhovat a potom jsem jela do Amsterdamu, abych se ještě pokusila sehnat pro bráchu nějaké LPčko s holandským punkem. Neřekli byste, jaký problém je, sehnat holandský punk na desce. Možná, že je to těžký sehnat i na CDčku, to nevím, to jsem nezkoušela. A tak jsem se rozhodla, že pojedu přímo do největšího obchodu s hudbou v Amsterdamu a pokud to nebudou mít tam, tak už nikde. Měla jsem štěstí a sehnala, ale jezdit půl dne po Amsterdamu s tím palubním kufříkem, který měl díky množství pašovaného jídla asi 15 kilo, nic extra. Bolela mě hlava a sžíraly mě výčitky, že jsem se o den dřív vykašlala na literaturu, přestože mi nebylo moc dobře a potřebovala jsem toho ještě spoustu před odjezdem zařídit. Ale v Nizozemsku tu docházku nějak hrotí, nechápu proč. No nic. Každopádně jsem tedy sehnala nakonec všechno, co jsem chtěla, ale celou cestu do Prahy jsem se bála, že vinyl cestu v mém příručním kufříku nepřežije. Hlavně proto, že byl tak strašně narvaný.

Když jsem dorazila na letiště a potkala se tam s Barčou, se kterou jsme měly společně letět, tak jsem ani nebyla nervozní, jak obvykle bývám. Nevím, jestli to bylo proto, že jsem se tolik těšila domů, nebo spíš proto, že jsem byla taková otupělá po celém tom dlouhém dni. Na tabulích o odletech jsme ale bohužel nalezly zprávu o tom, že 80% letů má zpoždění a ty, co zpoždění nemají, jsou zrušené. S hrůzou jsem očima hledala Prahu a doufala, že tam bude červeně svítit pouze zpožděno. A taky ano. Prý, že o 45 minut. Nakonec z toho byly skoro dvě hodiny, ale odletěli jsme! V Amsterdamu byla totiž celý den hrozná mlha a tak mělo letiště omezený provoz. Nakonec jsme ale po hodinovém letu (letěl nějak rychle) dosedli živí a zdraví na letišti v Praze a mohly jsme se s Barčou vesele rozloučit a každá si jít po svém. Na mě čekali rodičové, na ni přítel... a konečně jsme byly doma. I když ona není z Prahy, tak ne tak úplně. Já jsem padla mamce do náručí, následně i tátovi a tak nějak na mě padlo, že už jsem konečně zase zpátky.


Utrechtské deníky, část dvanáctá.

15. december 2017 at 18:05 | Angie. |  diary

15.12.2017:

V Nizozemsku o víkendu nasněžilo. Ne, že by v Holandsku nikdy žádný sníh nebyl, ale všichni byli zaskočeni, že napadlo patnáct čísel 10. prosince, kdy ještě ani není oficiálně zima. Byli jsme ten den s rodiči, kteří za mnou přijeli na návštěvu, v muzeu Kröller-Müller, kde má Vincent van Gogh vystavenou druhou největší sbírku obrazů. A zatímco my jsme se rozplývali nad každou jednou malbou, přítomní nizozemci se rozplývali nad sněhovou nadílkou, kterou si zároveň i nadšeně fotili. Musím se tedy přiznat, že když jsme vylezli z muzea ven, musela jsem se tou nádherou taky kochat, protože to byl takový ten krásný příklad bílé zimy, kterou tolik miluju a v posledních letech v Praze poněkud postrádám. Můj táta měl zatím poněkud obavy, jestli vůbec odjedeme. A poměrně oprávněné, protože naše auto sice mělo zimní gumy a náhon na všechny čtyři, ale to bylo asi jediné v celém Nizozemsku. 60 kilometrů jsme kvůli okamžité kalamitě jeli průměrnou rychlostí 32 km/h asi 2 hodiny a 20 minut. Obecně byl tenhle víkend plný překvapení, třeba když jsme dojeli do města, které bylo NA KOPCI a potom nás v Nulandu překvapil průvod alegorických náklaďáků a zemědělských strojů...

Přestože sníh a led zastavil jak auta, tak městskou hromadnou dopravu a polovinu všech vlaků v zemi, rozhodně nezastavil cyklisty. Já si příliš vážím svého života, než abych nasedla na své krásné červené kole v případě, že na zemi leží pokrývka sněhu a ledu, ale Nizozemci se na kolech rodí. Podle toho, kolik jsem na nich viděla těhotných, bych se ani nedivila, kdyby se sem tam nějaké to dítě na tom kole fakt i narodilo. Cyklistická kultura je v zemích jako je Nizozemsko nebo Dánsko hodně rozvinutá, jelikož tu není žádný kopec, Nizozemsko je jedna velká placka a nejvyšší "hora" je úplně na jihu země skoro až u Belgie a má 321 metrů nad mořem. Přesto tomu však říkají hora. Každopádně všichni do jednoho tráví spoustu svého času na kole. Pořád jsem ještě nepřišla na to, jak to, že je z toho věčně nebolí prdel, protože mě ano.
První měsíce jsem na kole moc nejezdila. Přivezla jsem si z domova mamčinu 35 let starou červenou Libertu, kterou přezdívám Karel, ale záhy se dostavily problémy. Zaprvé, v Nizozemsku neustále prší, takže když jsem se ráno vzbudila a viděla venku slejvák, jela jsem raději vlakem. Zadruhé, bydlím poměrně daleko od centra a tak jsem dost času byla líná. Zatřetí, je Karel taková šunka, že se divím, že se ještě nerozpadl. A tak jsem se smířila s tím, že ten skutečný život nizozemce neprožiju, protože na tom kole se nedalo jezdit. Jenže potom jsem se uprostřed listopadu rozhodla, že mě to štve, že jsem na kole zatím jela asi jen pětkrát a z toho jednou ani ne na tom svém, a tak jsem se rozhodla, že si na zbytek svého času v Nizozemsku kolo pronajmu. Pořád ještě mě trochu štve, že jsem to neudělala už dávno, protože je tady cesta do školy na kole mnohem jednodušší, než když jedu autobusem. Od té doby, co mám kolo, jezdím minimálně dvakrát až třikrát za týden do školy na kole. Vždycky v úterý a ve středu, protože musím stihnout dostat za 15 minut z kampusu na kurz nizozemštiny, což autobusem zkrátka nejde, jelikož dojedu někam odkud musím ještě pěšky.